Nad poslaneckou novelou zákona o konkursu

V současné době se nacházíme v etapě hledání. Vláda ČR začala po vstupu naší země do řad Evropské Unie horečně připravovat takzvanou "euronovelu". Normy EU v sobě zahrnují nařízení Rady č. 1346/2000 o úpadkovém řízení, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/17/ES ze dne 19. 3. 2001 o reorganizaci a likvidaci pojišťoven, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES ze dne 4. 4. 2001 o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES ze dne 6. 6. 2002 o dohodách o finančním zajištění.

Vládní návrh "euronovely" se pokouší učinit českou právní úpravu úpadkového práva kompatibilní právě s těmito normami.

Vedle těchto, řekněme kosmetických zásahů, jsou dnes veřejně přístupné také další existující návrhy změn zákona o konkursu a vyrovnání a návrh zcela nového kodexu úpadkového práva. Pracovní skupina v čele s prof. Zoulíkem a JUDr. Zdeňkem Krčmářem předložila odborné veřejnosti v červnu letošního roku návrh nové kompletní právní úpravy v podobě zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

Odborná diskuse na půdě senátu potom ukázala, že v předloženém návrhu je stále několik diskutabilních pasáží. Jeho definitivní verze na sebe zřejmě nechá ještě nějakou dobu čekat.

Je rychlá novela skutečně nutná?

V rámci zmíněné odborné diskuse byl veřejně prezentován i další zpracovaný návrh (dále jen "poslanecká novela"). Skupina poslanců (Eva Dundáčková, Jan Mládek, Miroslav Kalousek, Tomáš Vrbík, Jiří Pospíšil, Michaela Šojdrová, Michal Kraus, Vladimír Doležal a Martin Kocourek) ve spolupráci s Českou bankovní asociací připravila velmi rozsáhlou novelu zákona o konkursu a vyrovnání v posledním znění (http://www.psp.cz, sněmovní tisk č. 635).

V důvodové zprávě autoři novely mimo jiné uvádějí: "Odborná veřejnost nenalezla východisko pro přípravu rekodifikace úpadkového práva. Kromě toho bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že zákon o úpadku a způsobech jeho řešení je průřezovým zákonem souvisejícím zejména se základními kodexy, které jsou v současnosti připravovány. Nutná harmonizace základních zákonů - občanského zákoníku, obchodního zákoníku, jakož i trestního zákona - se zákonem o úpadku, vedla k rozhodnutí odsunout předložení návrhu zákona o úpadku."

S uvedenými závěry lze do jisté míry polemizovat. Předchozí pracovní skupina zřízená při ministerstvu spravedlnosti vedená JUDr. Zdeňkem Krčmářem připravila rozsáhlý věcný záměr nového úpadkového zákona, který byl široce diskutován a který lze označit i za východisko již zmíněného návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení. Nutnost harmonizovat novou právní úpravu úpadkového práva s dalším právním řádem je nezbytnou podmínkou pro jeho řádné fungování. Nedůslednost a nedostatek pregnantnosti by v této etapě přinesly praxi výkladové a další obtíže těžko odhadnutelného rozsahu. Argumentaci použitou v důvodové zprávě lze proto považovat částečně za lichou.

Potřebují věřitelé více práv?

Důvodová zpráva poukazuje mimo jiné na nedostatky současného znění zákona o konkursu a vyrovnání, mezi které řadí:

a) nedostatečnou pravomoc věřitelů a věřitelských orgánů ve vztahu k osobě správce konkursní podstaty,

b) nevyhovující způsob jmenování a odvolání správce konkursní podstaty, jeho kompetence a odpovědnost,

c) absenci práva oddělených věřitelů na stoprocentní uspokojení zajištěných pohledávek,

d) absenci právní úpravy postavení tzv. nekonkursních věřitelů a uspokojování jejich pohledávek,

e) nevhodnou právní úpravu odpovědnosti osob uvedených v § 9d při souběhu konkursu a exekuce,

f) vysokou strohost procesních pravidel užívaných v konkursním řízení a vysokou míru nezbytnosti jejich výkladu, a

g) neúměrnou délku trvání konkursních řízení.

Zaměřme se na první z uvedených výtek, to je na nedostatečnou pravomoc věřitelů a věřitelských orgánů ve vztahu k osobě správce konkursní podstaty. Rozbor současné právní úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání z pohledu vztahu konkursní věřitel - správce konkursní podstaty vede k zajímavým závěrům. Naznačený vztah je řešen, pokud jde o oprávnění věřitelů a věřitelských orgánů, na několika místech právní úpravy:

- 1. Činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru (§ 8 odst. 3 poslední věta zákona o konkursu a vyrovnání) - pregnantně definované právo konkursních věřitelů ovlivnit aktivně míru peněžních prostředků vynakládaných správcem konkursní podstaty v průběhu konkursního řízení.

- 2. Věřitelé se mohou usnést na návrhu, aby byl správce zproštěn funkce a ustaven správce nový. Soud může takový návrh zamítnout jen tehdy, má-li o změně v osobě správce závažné pochybnosti. Z důležitých důvodů může soud na návrh některého z účastníků nebo správce anebo i bez návrhu zprostit správce funkce (§ 8 odst. 5 a § 8 odst. 6 věta první zákona o konkursu a vyrovnání); k tomu připočtěme § 10 odst. 1 větu první za středníkem: "soud na návrh správce nebo věřitelského výboru svolá schůzi věřitelů vždy" - další jasná a přesně vymezená pravomoc konkursních věřitelů. Citovaný § 8 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání je účinný od 1. 5. 2000 (novela konkursního zákona provedená zákonem č. 105/2000 Sb.). Za více jak čtyři roky jsem se jako soudce krajského soudu setkal s jedním jediným řádným návrhem ve smyslu § 8 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání.

- 3. Věřitelský výbor ... dohlíží na činnost správce, průběžně schvaluje výši a správnost hotových výdajů správce a nákladů spojených s udržováním a správou podstaty... Je oprávněn podávat soudu návrhy týkající se průběhu řízení. Věřitelský výbor se schází z vlastní iniciativy anebo jej svolá soud nebo správce (§ 11 odst. 5 a § 11 odst. 6 první věta zákona o konkursu a vyrovnání) - věřitelský orgán, volený pouze věřiteli, má zákonnou povinnost činnost správce konkursní podstaty revidovat. Za tím účelem zákonodárce předpokládá aktivní přístup členů věřitelského výboru k výkonu funkce, do které byly zvoleni a k jejímuž přijetí dali souhlas. Z vlastní zkušenosti mohu uvést, že jen velmi malé procento věřitelských orgánů hýří v tomto směru aktivitou; převažuje spíše pasivní přístup spojený s očekáváním, že jednání věřitelského orgánu svolá správce konkursní podstaty nebo soud.

- 4. Plnění z neúčinných právních úkonů nebo náhrada za ně musejí být vydány do podstaty; domáhat se toho může správce i kterýkoli z konkursních věřitelů. Právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v § 42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel (§ 15 odst. 2 a § 6 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání) - nepřímé oprávnění konkursních věřitelů ovlivnit činnost správce konkursní podstaty, respektive suplovat případnou pasivitu správce ve vztahu k úkonům úpadce v zákonem předpokládané rozhodné době před zahájením konkursního řízení.

- 5. Soupis podstaty (dále jen "soupis") provede správce podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti věřitelského výboru. Součástí soupisu je ocenění učiněné úpadcem nebo správcem; požaduje-li to věřitelský výbor, provede se ocenění znalcem (§ 18 odst. 1 a odst. 5 věta první zákona o konkursu a vyrovnání) - věřitelský orgán má nejen oprávnění ovlivňovat sestavení soupisu konkursní podstaty formou součinnosti se správcem, ale také možnost již v počátku celého řízení (jde-li o fázi po prohlášení konkursu) řádně zajistit jeho ocenění a tak předejít zpeněžení pod jeho reálnou hodnotou.

- 6. Prohlášením konkursu nekončí provozování podniku. To bude ukončeno jen tehdy, rozhodne-li tak po vyjádření věřitelského výboru soud. Po prohlášení konkursu do rozhodnutí soudu o ukončení provozování podniku může správce se souhlasem věřitelského výboru učinit opatření potřebná k zajištění dalšího provozování podniku, 3a) a se souhlasem věřitelského výboru uzavřít smlouvy o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona (§ 14a odst. 1) (§ 18a odst. 2 a odst. 3 věta před středníkem zákona o konkursu a vyrovnání) - věřitelé prostřednictvím věřitelského orgánu mají významnou pravomoc vztahující se k provozu podniku úpadce, ať už jde o jeho provozování či ukončení samotného provozu; jde o faktor, který se výrazně podepisuje na výsledku zpeněžení a tím i na míře uspokojení konkursních věřitelů. Jde nepochybně o velmi významné, konkursními věřiteli značně nedoceněné, oprávnění.

- 7. Účastníci jsou oprávněni u správce nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek, který vyhotoví správce, a do dokladů o těchto pohledávkách. Úpadce i konkursní věřitelé mohou popírat pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek. Pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Věřitel, který popřel pohledávku, má právo, aby mu byly z podstaty nahrazeny jeho náklady řízení, jestliže podle rozhodnutí ve sporu vznikl podstatě prospěch (§ 20 odst. 7, § 21 odst. 2, § 23 odst. 1 věta první, § 25b odst. 1 věta první zákona o konkursu a vyrovnání) - komplex oprávnění konkursních věřitelů umožňující úplnou kontrolu nad činností správce konkursní podstaty ve vztahu k přihláškám pohledávek. Každý jednotlivý věřitel je oprávněn ovlivnit výslednou míru uspokojení pohledávky své i ostatních účastníků řízení tím, že úspěšně popře pohledávky neexistentní. Právní úprava pomýšlí i na úhradu nákladů věřitele, jenž aktivním přístupem zasáhne ve prospěch přihlášených věřitelů. Úspěšný postup konkursního věřitele vůči neexistentním pohledávkám tedy nepředstavuje ani finanční zátěž v podobě soudního poplatku či nákladů právního zastoupení.

- 8. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů smí být schválena tehdy, vysloví-li s ní souhlas věřitelský výbor (§ 26a odst. 2 poslední věta zákona o konkursu a vyrovnání) - u fyzické osoby věřitelský výbor vyslovuje souhlas s rozdělením společného jmění, bez udělení souhlasu nemůže být navržená dohoda schválena.

- 9. Prodej mimo dražbu uskuteční správce se souhlasem soudu; při svém rozhodování přihlédne soud zejména k vyjádření věřitelského výboru. Nedobytné pohledávky a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nebylo možné prodat, může správce po schválení soudem vyloučit z podstaty. Věřitelský výbor s tím musí předem projevit souhlas. Se souhlasem soudu a po vyjádření věřitelského výboru může správce zpeněžit věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží provozování podniku, jednou smlouvou. Ode dne, kdy se správce dozvěděl o uzavření smlouvy o fúzi úpadce nebo o převodu jmění úpadce na společníka úpadce,nesmí pokračovat ve zpeněžování majetku podstaty...Ve zpeněžování správce pokračuje, jestliže konkursní věřitelé odmítli vyslovit souhlas se smlouvou. Správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o zpeněžování majetku z podstaty (§ 27 odst. 2 věta první, odst. 6, § 27a věta první před středníkem, § 27b odst. 1 věta před středníkem, odst. 2, § 29 odst. 1 věta první zákona o konkursu a vyrovnání) - při zpeněžování majetku zařazeného do soupisu konkursní podstaty nejsou sice práva konkursních věřitelů až tak široká jako ve vztahu k přihlášeným pohledávkám, ale i tak jde o významná oprávnění, zvláště pokud jde o věřitelský orgán. To platí zvláště o prodeji podniku úpadce nebo jeho části (obligatorní souhlas věřitelského orgánu). Také v případě snahy úpadce řešit úpadkovou situaci fúzí s jiným subjektem je klíčovým bodem pro další zpeněžování majetku zapsaného do soupisu konkursní podstaty stanovisko věřitelů vyjádřené na schůzi věřitelů (jejíž svolání může v souladu s § 10 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání vyvolat, i v případě nečinnosti soudu, věřiteli zvolený věřitelský orgán).

- 10. Konečnou zprávu a vyúčtování projedná soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí a vyvěsí na úřední desce soudu (§ 29 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) - věřitelský orgán má zákonem zajištěnu účast na projednávání konečné zprávy, jenž je shrnutím celé činnosti správce konkursní podstaty v průběhu řízení; má tak možnost i v této fázi vyjádřit námitky proti postupu správce konkursní podstaty a případně odvrátit či alespoň minimalizovat dopady jeho nesprávně volených postupů. Všichni věřitelé (a samozřejmě i úpadce jako účastník konkursního řízení) mají pak oprávnění odvolat se proti usnesení proti konečné zprávě a tím vyvolat přezkoumání obsahu konečné zprávy či postupu soudu prvého stupně při jejím přezkoumávání odvolacím soudem. Obě oprávnění však vyžadují aktivní přístup věřitelů k procesu projednávání konečné zprávy (seznámení se s jejím obsahem, vznesení včasných, relevantních a řádně doložených námitek, účast na projednání konečné zprávy).

- 11. Rozvrhové usnesení doručí soud účastníkům s výjimkou konkursních věřitelů, jejichž nároky již byly plně uspokojeny, a správci a dále je vyvěsí v plném nebo ve vhodném zkráceném znění na úřední desku soudu; proti rozvrhovému usnesení lze podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy bylo vyvěšeno na úřední desce soudu. Se souhlasem věřitelského výboru může správce navrhnout, aby soud ještě před schválením konečné zprávy povolil částečný rozvrh, jestliže to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo (§ 30 odst. 2 a 3 zákona o konkursu a vyrovnání) - další zákonem daná možnost pro konkursní věřitele ovlivnit nesprávný postup správce konkursní podstaty při rozdělování peněžních prostředků získaných či zajištěných v rámci konkursního řízení. Při částečném rozvrhu, který je nástrojem pro urychlení přesunu peněžních prostředků od správce konkursní podstaty k věřitelům, je souhlas věřitelského orgánu opět obligatorní podmínkou realizace.

Výčet oprávnění konkursních věřitelů ve vztahu ke správci konkursní podstaty se týká jen řízení konkursního. Další rozsáhlá oprávnění věřitelů je možno nalézt v části zákona o konkursu a vyrovnání upravující institut nuceného vyrovnání (§ 34 až § 43 zákona o konkursu a vyrovnání) a vyrovnání (§ 46 až § 66 zákona o konkursu a vyrovnání). Vypočtená oprávnění se dotýkají všech oblastí činnosti správce konkursní podstaty v rámci konkursního řízení. Lze konstatovat, podle mého názoru a praktických zkušeností, že podstata problému netkví ani tak v právní úpravě, jako spíše v činnosti samotných věřitelů. Velké množství problémových situací vzniká nedostatečnou komunikací mezi věřiteli a správcem, nízkým právním vědomím o právní úpravě konkursního řízení a jeho procesních pravidlech, neznalostí aktuální judikatury, často nereálnými požadavky ze strany věřitelů směrem ke správci konkursní podstaty.

V poslední době lze k těmto faktorům přičíst i nevelký zájem samotných věřitelů o samotný průběh řízení. Míra účasti věřitelů na zásadních soudních jednáních v konkursních řízeních tento argument jen podporuje. Názor autora není v tomto směru ojedinělý.¹⁾ Svou roli sehrává také fakt, že úpadkové právo nemá v moderním právním řádu (konečně jako většina současných právních norem) hlubší tradici. její vytváření částečně brání časté podstatné novelizace zákona o konkursu a vyrovnání a v neposlední řadě také nedostatečná pružnost soudního aparátu na všech jeho úrovních. Výkladová pravidla jsou vytvářena nikoliv v reálném čase, ale se značným zpožděním za praxí.

K některým ustanovením návrhu novely

Zaměřme nyní pozornost na obsah navrhovaných změn, především pokud jde o stěžejní práva konkursních věřitelů a postavení správce konkursní podstaty. Nikoliv však z pohledu zmíněných norem Evropské Unie; svou práci již odvedla Vláda ČR ve stanovisku ze dne 12. 5. 2004 (http://www.vlada.cz), když předložený návrh odmítla podpořit právě pro rozpory se zmíněnými normami EU, věcné nedostatky (zmíněno bylo vypuštění ustanovení upravujících odpovědnost členů věřitelského výboru) a konečně i pro nedostatky legislativně technického charakteru.

Záloha na konkurs a účastenství v konkursním řízení

Některé z navrhovaných změn lze považovat za téměř revoluční. V textu § 5 zákona o konkursu a vyrovnání (záloha na náklady konkursního řízení) má být doplněno ustanovení pro případ ne-uspokojených splatných mzdových nároků, jsou-li navrhovatelem zaměstnanci. Stanovenou zálohu mají zaplatit osoby uvedené v § 3 odst. 2, tedy především statutární orgány právnické osoby a likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena. Jistě dobře míněná snaha zůstala nedořešena. Stávající § 5 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (s jeho zrušením novela nepočítá) umožňuje soudu při nezaplacení zálohy řízení zastavit. Měl by snad soud řízení zastavit i tehdy, když požadovanou zálohu neuhradí osoba odlišná od navrhovatele? Dispozitivní zásada civilního řízení dává oprávnění nakládat s návrhem pouze jeho autorovi (žalobci či navrhovateli). V tomto případě je však osud podaného návrhu v rukou třetích osob. Jeden ze základních procesních pilířů je tak ohrožen. Stejně si lze klást otázku, zda osoby zavázané k uhrazení zálohy budou mít přiznáno právo na odvolání proti rozhodnutí soudu o zastavení řízení za situace, že nejde o účastníky zahájeného konkursního řízení, a to ani podle stávající právní úpravy v § 7 zákona o konkursu a vyrovnání, ani podle nového znění navrženého v novele.

Navržená úprava účastenství v konkursním řízení v podstatě doplňuje stávající znění zákona o konkursu a vyrovnání o právní názor vyjádřený ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR R 52/98, bod XVIII na str. 183-184: "V době od podání návrhu do právní moci usnesení o prohlášení konkursu nebo usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu anebo usnesení o zastavení konkursního řízení jsou účastníky konkursního řízení dlužník a věřitelé (popřípadě jiné osoby), kteří podali návrh. Doručením usnesení o prohlášení konkursu se "známý věřitel" (§ 13 odst. 2) nestává účastníkem konkursního řízení a není ani oprávněn proti tomuto usnesení podat odvolání. Po prohlášení konkursu jsou účastníky konkursního řízení úpadce a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky do konkursu. Konkursní věřitelé se účastníky konkursního řízení stávají dnem, kdy jejich přihláška došla soudu. Podáním přihlášky pohledávky konkursní věřitel nezískává legitimaci k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, ani k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci prohlášení konkursu. Ustanovení se v konkursním řízení nepoužije."

Nově je do úpravy účastenství včleněna odchylka od znění občanského soudního řádu, pokud jde o doručování rozhodnutí ve smyslu § 107a občanského soudního řádu; rozhodnutí o vstupu nového účastníka do řízení má být doručováno pouze přímo dotčeným účastníkům konkursního řízení a vstupujícímu subjektu. Vstup do řízení bude vztažen i na případný probíhající incidenční spor (§ 7a novely). Obdobnou koncepci vstupu účastníků do řízení lze nalézt také ve zmíněném návrhu insolvenčního zákona (§ 14 návrhu insolvenčního zákona).

Ustavení správce konkursní podstaty

Koncepce postavení správce konkursní podstaty, především vůči konkursním věřitelům, je naprosto odlišná od současného právního stavu. Snahu podpořit práva věřitelů v konkursním řízení lze vyčíst především z navržené dikce § 8 odst. 1 věta čtvrtá až šestá, která zakotvuje právo schůze věřitelů ustavit osobu správce konkursní podstaty. Podobné trendy nalézáme i v návrhu insolvenčního zákona prof. Zoulíka a JUDr. Krčmáře (§ 18 návrhu), který jde cestou aktivní legitimace k návrhu na změnu v osobě insolvenčního správce (obdoba dnešního správce konkursní podstaty) jak pro schůzi věřitelů, tak pro věřitelský orgán.

Z této téměř shody mezi oběma zmíněnými návrhy vybočuje poslanci navržené doplnění § 8 odst. 1 o větu: "Při výběru správce, který bude ustaven v usnesení o prohlášení konkursu, soud zpravidla ustaví správcem osobu navrženou navrhovatelem, který patří mezi věřitele s nejvyššími pohledávkami a případně s nárokem na oddělené uspokojení; je-li takových navrhovatelů více, soud správcem ustaví zpravidla některou z osob jimi navržených."

Smysluplnost a určitost navržené úpravy je značně problematická. Užité slovní spojení "...navrhovatelem, který patří mezi věřitele s nejvyššími pohledávkami..." rozhodně nelze označit za jednoznačné. Kolikátý v pořadí podle výše pohledávek musí věřitel být (nejvýše třetí, pátý, desátý ???), aby se soud jeho návrhem na osobu správce konkursní podstaty musel zabývat? Jakým způsobem bude soud zjišťovat, že navrhovatel (osoba odlišná od dlužníka a tedy bez reálné možnosti znát všechny věřitele dlužníka) je věřitelem s nejvyšší pohledávkou "...a případně s nárokem na oddělené uspokojení..."?

Nejen právní praxe, ale i zmíněná důvodová zpráva volá po vyšší míře jasnosti a určitosti právních norem, jež by znemožňovala jejich případné obcházení či zneužívání. Citovanou větu lze označit za školní příklad toho, jak nejednoznačná a neurčitá právní norma vypadá.

Odpovědnost, pojištění a změna správce konkursní podstaty

Navržené znění § 8 odst. 2 dále rozšiřuje odpovědnost správce konkursní podstaty především ve vztahu k věřitelům pohledávek za podstatou: "Správce odpovídá věřiteli pohledávky za podstatou za vzniklou škodu, jestliže pohledávka za podstatou vzniklá na základě právního úkonu správce, nemůže být zcela nebo zčásti uspokojena z podstaty dlužníka; této odpovědnosti se správce zprostí, prokáže-li, že v době, kdy činil právní úkon vedoucí ke vzniku pohledávky za podstatou nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že podstata dlužníka nebude stačit k plné úhradě pohledávky za podstatou." Široce koncipovaná objektivní odpovědnost správce konkursní podstaty za úhradu "zapodstatových pohledávek" vytváří potenciální nebezpečí pro 99 procent všech ustavených správců. Okruh pohledávek za podstatou se v průběhu konkursního řízení neustále mění. Často až v posledních fázích probíhajícího řízení je správce konkursní podstaty konfrontován s dalšími uplatněnými nároky (např. ze strany správců daně a dalších státních orgánů). Za stávajícího stavu není správce konkursní podstaty schopen téměř v žádném okamžiku řízení poskytnout věřiteli pohledávky za podstatou záruku stoprocentní úhrady jeho oprávněného nároku. Navržená dikce zákona by se tak stala s největší pravděpodobností pouze zdrojem zbytečných sporů, jež by zatěžovaly soudy, správce konkursní podstaty a oddalovala ukončení probíhajících řízení. To vše platí za předpokladu, že nebude změněn přístup k uplatňování pohledávek za podstatou - přístup, jenž by umožnil správci konkursní podstaty reálně odhadnout v určitém okamžiku celkovou sumu pohledávek a posoudit reálnost jejich úhrady.

Navržené ustanovení dál rozvíjí řadu neurčitých pojmů. Zřejmě jedině poslanecký návrh zná obsah slova "obezřetně" užitý v první větě § 8 odst. 2 návrhu. Nejde ani o náhražku za v současnosti užitý pojem "s odbornou péčí", neboť ten novela zachovala. Tak by nám vznikl další výkladový oříšek.

Pojištění správců konkursních podstat, vložené do textu zákona novelou č. 105/2000 Sb., vyvolává dodnes potíže především v otázce, zda jde o náklad, jenž má být hrazen z prostředků konkursní podstaty nebo jde o náklad, který nese správce konkursní podstaty z vlastních prostředků. Navržený § 8 odst. 2 řeší tento rozpor ve prospěch konkursních věřitelů a v neprospěch správce konkursní podstaty; pojištění má být jeho osobním nákladem. Domnívám se, že navržené znění jde poněkud proti převažujícímu názoru soudní praxe a odborné veřejnosti, ale připusťme, že jde o názor akceptovatelný. Nelze se však smířit se skutečností, že i když od přijetí novely provedené zákonem č. 105/2000 Sb. byl konkursní zákon novelizován již pěti dalšími zákony (a třemi nálezy Ústavního soudu ČR), tak ani v těchto novelách ani v poslanecké novele nikdo doposud neuznal za vhodné obligatorní pojištění správce konkursní podstaty zahrnout do podmínek pro zápis subjektu do seznamu správců (ať bude veden kýmkoliv).

Předložená poslanecká novela nepočítá v tomto směru se změnou vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 476/91 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Dále tak přežívá dvoukolejnost úpravy podmínek pro výkon funkce správce konkursní podstaty; ve zmíněné vyhlášce a v ustanoveních zákona. Zda je neuzavření pojistné smlouvy důvodem pro zproštění funkce správce konkursní podstaty, zůstává nedořešeno.

Počet neurčitých pojmů rozšiřuje nově vytvořený § 8 odst. 6 ve větě týkající se návrhů na zproštění funkce správce konkursní podstaty: "O takovém návrhu musí soud rozhodnout neprodleně; nebyl-li návrh podán správcem, učiní tak soud zpravidla po slyšení správce, které se může zúčastnit i navrhovatel." Vůle úkolovat soudy lhůtami není v současné době ojedinělá. Přiznávám, že nejsem zastáncem tohoto trendu. Žádné, byť sebepřísněji kontrolované lhůty, nezmění nic na přetíženosti soudů. Tento balvan sebou justice potáhne zřejmě ještě dlouhý čas. Mají-li však být již lhůty stanovovány, pak ať je tak činěno jasně a určitě. Pojem "neprodleně" danému požadavku určitě nevyhovuje. Nově formulovaná možnost soudu vyslechnout před rozhodnutím o návrhu na zproštění funkce dotčeného správce konkursní podstaty je pouze reflexí zcela běžné praxe konkursních soudů. I když je občanský soudní řád užíván ke konkursním řízení pouze přiměřeně, je neoddiskutovatelné, že návrhem dotčený správce konkursní podstaty dostává od soudu možnost se k návrhu na jeho zproštění vyjádřit (především formou písemného podání).

Dohled věřitelů nad správcem

Značnou nevyváženost mezi právy a povinnostmi věřitelských orgánů a správce konkursní podstaty, zmíněnou i ve vládním stanovisku k návrhu novely zákona o konkursu a vyrovnání, je možno demonstrovat např. na textu § 8 odst. 10. Správce konkursní podstaty by měl být: "...povinen poskytnout věřitelskému výboru součinnost nezbytnou k řádnému výkonu funkce věřitelského výboru, zejména: a) na žádost věřitelského výboru se účastnit schůzí věřitelského výboru; b) podávat minimálně jednou za tři měsíce věřitelskému výboru a soudu písemnou zprávu o své činnosti, která obsahuje zejména informace o průběhu zpeněžování podstaty a o průběhu sporů vyvolaných konkursem, informace o plnění pokynů uložených správci věřitelským výborem nebo soudem, přehled o hotových výdajích a nákladech spojených s udržováním a správou podstaty; c) poskytnout v přiměřené lhůtě věřitelskému výboru další zprávy, listiny, nutná vysvětlení a informace vyžádané věřitelským výborem."

Zatímco první z povinností je znova prakticky nadbytečnou (správce konkursní podstaty je na schůze věřitelů předvoláván a účastní se bez výjimky vždy, byť zákon o konkursu a vyrovnání takovou povinnost neukládá), pak poslední z nich je pojata až příliš obecně. Možnost jejího výkladu je tak široká, že činí ze správce konkursní podstaty osobu prakticky závislou na věřitelském orgánu. Má-li správce konkursní podstaty pravidelně v určených intervalech informovat soud a věřitelský orgán, pak další oprávnění pro věřitelský orgán je čímsi navíc. Domnívám se, že role "supervizora" má být zachována především soudu.

Pohledávka za podstatou

Ze strany konkursních věřitelů jsou často napadány kroky správce konkursní podstaty při vynakládání prostředků konkursní podstaty směrem k pohledávkám za podstatou. Zejména jde-li o smlouvy uzavírané samotným správcem pro zajištění potřeb spojených s výkonem správy a zajištěním majetku zahrnutým do soupisu konkursní podstaty. Novela řeší nastíněný problém radikálně v novém § 8a: "Správce nesmí uzavírat smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek pro podstatu, zejména takové, na základě kterých má dojít k hospodářsky neodůvodněnému plnění z podstaty nebo plnění zjevně neodpovídajícímu poskytované protihodnotě. Smlouvy uzavřené v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné."

Navržený text dispozice právní normy správce konkursní podstaty, z důvodů již výše zmíněných, poněkud svazuje. Je to konečně trend celého návrhu. Vytvořená sankce má však dopady, které překračují rámec konkursního řízení a okruhu jeho účastníků. Správce konkursní podstaty při své činnosti vstupuje do závazkových vztahů se širokým okruhem subjektů zajišťujících odborné činnosti z mnoha oblastí - přes vedení účetnictví, pojištění až po archivační činnost.

Sankce neplatnosti smluv uzavřených mezi třetím subjektem a správcem konkursní podstaty, pro důvody ze strany třetích subjektů neovlivnitelné, je bezprecedentním zásahem do práv těchto osob s možnými negativními dopady do jejich samotné existence. Ochrana práv jedné skupiny osob (v tomto případě konkursních věřitelů) je zajištěna na úkor skupiny jiné (smluvní partneři správce konkursní podstaty).

Schůze věřitelů

V části návrhu vztahující se k § 10 zákona o konkursu a vyrovnání autoři poněkud zazmatkovali. Současné znění odstavců 2 a 3 nahrazují novými odstavci 2 až 5, současné odstavce 2 a 3 navrhli přečíslovat na odstavce 6 a 7 a současně navrhují zcela nový text odstavců 6 a 7. Dokonalý Babylon!

Schůze věřitelů je dalším významným institutem, jenž je novelou zasažen. Právo žádat o svolání schůze věřitelů je rozšířeno na skupiny konkursních věřitelů, kteří přihlásili pohledávky ve výši alespoň 25 procent všech přihlášených pohledávek podle stavu ke dni podání návrhu na svolání schůze věřitelů. Autoři dobrý úmysl opět zhatili nejasnou formulací navržené změny. Ustanovení § 10 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání v současné podobě, stejně jako po případném rozšíření o popsané oprávnění, nedává soudu možnost, je-li návrh na svolání schůze věřitelů dostatečně jasný a určitý, mu nevyhovět. Potenciálně tak bude vytvořen prostor pro spekulativní návrhy kohokoliv, kdo soudu ve vhodný okamžik doručí přihlášku pohledávky (lhostejno z jakého právního důvodu) patřičné výše a bude se domáhat naplnění navrženého práva. Rychlost a hospodárnost nejen dotčeného konkursního řízení, ale i dalších konkursních řízení se tak určitě nezvýší. Nevěřme, že se tak nebude dít, přestože v dalších ustanoveních má soudce možnost: "...Ve zvlášť odůvodněných případech, je-li pohledávka zjevně neexistující, zjevně účelově vytvořená nebo jinak zjevně sporná, může soud na schůzi konkursních věřitelů konané před prvním přezkumným jednáním k námitce konkursního věřitele nebo i bez námitky hlasovací právo konkursnímu věřiteli odejmout, to však pouze v rozsahu takové zjevně sporné pohledávky..." (v návrhu novely § 10 odst. 7). Bude-li však návrh podán po první schůzi konkursních věřitelů a před nařízením dalšího přezkumného jednání, budou již soudce a další konkursní věřitelé zcela bezmocní.

O lhůtách pro úkony soudu již byla řeč. Nově navržený § 10 odst. 2 je sice již konkrétnější, pokud jde o vymezení lhůty, ale zase ne zcela realistické. Perioda třiceti dnů mezi doručením návrhu na svolání schůze věřitelů a jejím konáním bude v mnoha případech naplňována s velkými obtížemi, v mnoha případech nesplnitelná. Příprava jednání s okruhem více jak sta věřitelů (a tedy potenciálních účastníků jednání) předpokládá zajištění vhodných prostor (jen minimum soudů má volně k dispozici přijatelnou jednací síň), obeslání dotčených subjektů, přípravu soudu, pokud jde o průběh schůze věřitelů a hlasovací práva přihlášených konkursních věřitelů. O konkursních řízeních čítajících tisíce věřitelů ani nehovořím.

Ochrana postavení menšinových skupin konkursních věřitelů, v poněkud zmatečně číslovaném novém § 10 odst. 6, je chvályhodná, ale opět technicky legislativně neukončená. Má-li být zachováno právo volit tří až devítičlenný věřitelský výbor, pak jedině věřitelé svými hlasy určí, kolik členů výbor bude mít. Bude-li např. věřiteli prosazena (a soudem potvrzena) volba tříčlenného věřitelského výboru, pak právo menšinové skupiny konkursních věřitelů (alespoň 25 procent na schůzi přítomných věřitelů počítáno podle výše pohledávek) na zvolení dalšího člena bude realizovatelné pouze při ignorování původního hlasování o počtu členů věřitelského orgánu. Takové hlasování předpokládá navržený text § 11 odst. 7: "...věřitelský výbor, a nesplňuje-li podmínky podle odstavce 3 alespoň takový počet konkursních věřitelů, o jakém rozhodla schůze konkursních věřitelů při určení počtu členů věřitelského výboru podle odstavce 2...".

Výhrady k několika zmíněným ustanovením nejsou jediným, co by návrhu novely zákona o konkursu a vyrovnání bylo možné vytknout. Mimo pozornost doposud zůstala ustanovení upravující působení věřitelského orgánu, postavení oddělených věřitelů a další. Autorům návrhu nelze vytknout snahu o pozitivní změny. Snaha se však ztrácí v moři nepřesných dikcí navržených změn a často málo reálných vizí o fungování práva v praxi.

"Úpadkové právo je podle mého názoru nejobtížnější disciplínou soukromého práva. Je tomu tak proto, že při správě insolventního dlužníka vznikají všechny problémy a náklady zmocnění, které se objevují při správě solventní obchodní společnosti a na které hledá právo obchodních společností odpovědi jen obtížně."²⁾ S tímto názorem lze jen souhlasit. Přijímání překotných novelizací bez dlouhodobé koncepce dalších navazujících změn, bez respektování ekonomické a právní reality není krokem vpřed. Úpadkové řízení má velké dopady do fungování práva i ekonomiky. Každý zásah do této oblasti proto musí být činěn uvážlivě. Odmítne-li legislativa ctít praxí prověřená pravidla, můžeme očekávat cokoliv, jen ne kroky vpřed.

Poznámky:

¹⁾ Smrčka, L.: Zákon za to nemůže?, Ekonom č. 37, ECONOMIA, a.s., Praha, 2004, str. 23-24.

²⁾ Richter, T.: Pět kroků ke zdárnému cíli, Ekonom č. 37, ECONOMIA, a.s., Praha, 2004, str. 24.


soudce, Krajský soud, Brno