Pravomoci soudů a výkon rozhodnutí v kontextu vývoje evropského civilního procesu

Státy zpravidla nejsou ochotné přiznávat aktům cizích států, a to zejména soudním rozhodnutím, účinky stejné jako svým vnitrostátním aktům obdobné povahy. Proto není samozřejmé, že na základě rozsudku vydaného jedním státem lze provést jeho výkon v jiném státě, a to zejména v případech, kdy rozsudek směřuje proti subjektu z tohoto státu.²⁾

Opominutí této otázky při uzavírání zejména obchodních smluv se zahraničním partnerem může být "osudové" v případech, kdy sice strana vyhraje případný soudní spor, ale svého nároku se nakonec nedomůže, protože vydané soudní rozhodnutí nebude možné vykonat ve státě, kde má povinný svůj majetek či jiná exekuovatelná aktiva.³⁾

Vzhledem k tomu, že si jsou státy vědomy, že vzájemné uznávání soudních rozhodnutí je nezbytnou podmínkou mezinárodního obchodu, za splnění určitých předpokladů propůjčují cizím rozhodnutím účinky vlastních rozhodnutí. Tomuto postupu zpravidla předchází uzavření dvou nebo vícestranné mezinárodní smlouvy,⁴⁾ někdy však postačí i pouhá faktická vzájemnost⁵⁾ při uznávání vlastních rozhodnutí v cizím státě.

BRUSELSKÁ ÚMLUVA Z ROKU 1968

Jelikož Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství ⁶⁾ z roku 1957 nestanovila Evropskému hospodářskému společenství žádné kompetence v oblasti sjednocení předpisů o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí, uzavřely členské státy dne 27. 9. 1968 mnohostrannou mezinárodní Úmluvu o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech,⁷⁾ která nabyla účinnosti 1. 2. 1973 (dále "Úmluva").

Úmluva byla uzavřena na základě čl. 2208 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, v němž se členské státy zavázaly vést vzájemná jednání zaměřená mimo jiné i na zjednodušení formalit pro vzájemné uznávání a vzájemný výkon soudních rozhodnutí. Zde je nutné upozornit na to, že Bruselská úmluva je, jak již její označení napovídá, mnohostranná mezinárodní úmluva, tedy norma vydaná za tímto účelem příslušnými orgány Evropských společenství.⁹⁾ Jde tedy o pramen mezinárodního práva (resp. u zemí, které jsou touto úmluvou vázány o pramen jejich mezinárodního práva soukromého a procesního¹⁰⁾ mezinárodního původu), a nikoliv o pramen práva komunitárního a nelze ji automaticky aplikovat na nové členy EU, a dokonce ani na stávající členy EU, kteří nejsou smluvní stranou Úmluvy. Přesto se postupně počet šesti původních smluvních států (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Spolková republika Německo) rozšířil o Dánsko, Irsko, Spojené království (podpis Úmluvy o přístupu v roce 1978), Řecko (1882), Španělsko, Portugalsko (1989), a nakonec k Úmluvě přistoupily i Finsko, Rakousko a Švédsko (1996).

Je třeba zdůraznit, že Úmluva se vztahuje na pravomoc soudů ve věcech občanských a obchodních, tedy nelze podle ní požadovat např. uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů, kterých se týkají jiné multilaterální úmluvy¹¹⁾ a velmi často i bilaterální úmluvy o právní pomoci.¹²⁾ Obecně lze tvrdit, že Úmluva je odrazem snahy, aby se při uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí vycházelo ze zásady presumpce správnosti a nezávadnosti cizích rozhodnutí a to umožnilo stanovit minimum podmínek pro jejich uznání a výkon, který je na základě konkrétního návrhu prováděn. Dalším charakteristickým znakem Úmluvy je opuštění určování pravomoci soudu kritériem státní příslušnosti žalobce ve prospěch bydliště (domicilu, sídla) žalovaného, případně žalobce, nachází-li se na území Společenství,¹³⁾ přičemž kritériem pravomoci soudu má být obecně především místo, ke kterému má daný subjekt nejužší vztah, tedy většinou obvyklý pobyt (velmi často se používá termín "domicil", byť je tento pojem mnohem širší). Jiná kritéria určení pravomoci soudu by mohla vést k nežádoucímu obcházení Úmluvy a právních předpisů smluvních států. Ve sjednocující se Evropě se státní příslušnost ostatně stává stále více irelevantní, protože v rámci volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu může být mnohdy nahodilá a nemusí vyjadřovat nejužší vztah k určitému státnímu útvaru.

Z působnosti Úmluvy jsou výslovně vyloučené věci veřejnoprávní povahy (čl. 1), tedy věci daňové, celní¹⁴⁾ a správní. Úmluva se nepoužije ani na tzv. statusové věci (osobní stav, právní subjektivita atd.), konkursy, vyrovnání a podobná řízení,¹⁵⁾ sociální zabezpečení, přičemž Úmluvu nelze aplikovat ani (jak již bylo uvedeno) na rozhodčí řízení a rozhodnutí v něm vydaná. Stěžejním principem Úmluvy je, jak již bylo zmíněno, zavedení pravidla, podle kterého osoby, které mají bydliště na území smluvního státu, mohou být žalovány jen před soudem tohoto státu, a to bez ohledu na svou státní příslušnost.¹⁶⁾ Procesní postavení osob, které nemají státní občanství smluvního státu, avšak mají v některém z nich bydliště, se řídí stejnými předpisy o pravomoci, která jsou jinak použitelná vůči státním příslušníkům tohoto státu. V případě, že žalovaný nemá bydliště na území smluvního státu, pak platí obecně princip, že každý stát si určuje pravomoc dle vnitrostátních předpisů. Výjimkou z právě řečeného je čl. 16 Úmluvy, který stanoví výlučnou pravomoc, a to bez ohledu na bydliště.¹⁷⁾

Tím, že Úmluva pro určení pravomoci vyloučila kritérium státní příslušnosti, nabývá pojem bydliště zásadního významu. Daná skutečnost může ale přinést jisté komplikace, především s ohledem na to, že pojem bydliště může (a také má) v různých právních řádech různý obsah.¹⁸⁾ Např. termín "domicile" tak, jak je používán v anglosaských právních řádech (především v systémech common law, je sice často jako bydliště překládán a Úmluva jej také ve své anglické mutaci používá, obsahově však "domicile" představuje mnohem užší vztah fyzické osoby k danému místu, než je tomu u kontinentálního pojmu "bydliště").¹⁹⁾

Úmluva upravuje v článcích 5 a 6 dále tzv. alternativní pravomoc, tedy právo žalobce podat žalobu v jiném státě než je bydliště žalovaného. Stanovení možnosti alternativní pravomoci je praktické a umožňuje žalobci výběr soudu, kde se řízení bude konat. Alternativa je v Úmluvě upravena podrobněji, v zásadě je však založena na stejných principech jako alternativní pravomoc dle českého občanského soudního řádu.²⁰⁾ Typicky je např. možné alternativně podat žalobu i v místě plnění smlouvy nebo v místě, kde nastala škodná událost. Tím samozřejmě není vyloučena ani volba fóra na základě dohody stran.²¹⁾

Sama Úmluva respektuje princip ochrany slabšího subjektu tam, kde by mohlo dojít ke zneužití fakticky slabšího postavení jedné ze stran stranou druhou. Úmluva proto upravuje dvě oblasti, které obsahují specifickou úpravu. Jedná se o oblasti pojištění²²⁾ a o ochranu spotřebitele.²³⁾ Tato ustanovení jsou speciální a nahrazují pravidla obecná a žalující strana je musí vždy respektovat.²⁴⁾

Z hlediska uznání a výkonu rozhodnutí platí, že rozhodnutí vydaná soudy smluvních států mají v kterémkoliv jiném smluvním státě stejné právní účinky jako rozhodnutí tuzemská, a to zásadně bez zvláštního uznávacího řízení a s dodržením pouze nezbytných minimálních právních podmínek (jejich výčet je obsažen v čl. 27 Úmluvy ).^{25, 26)}

Ohledně výkonu rozhodnutí platí zásada, že výkon se provádí na návrh (čl. 31 Úmluvy) a může být vykonáno pouze rozhodnutí, které bylo ve státě vydání prohlášeno za vykonatelné. Strana, proti níž má výkon rozhodnutí směřovat, má zajištěnou možnost podat opravný prostředek. Samotný výkon rozhodnutí se již řídí předpisy státu, kde je realizace výkonu navrhována, tedy předpisy legis fori.

VZTAH BRUSELSKÉ ÚMLUVY A LUGANSKÉ ÚMLUVY

Vzhledem ke skutečnosti, že Bruselská úmluva nepřipouštěla přistoupení nečlenských států ES, stalo se velmi žádoucí, aby další státy mohly k Úmluvě přistoupit, zejména jiné členské státy z Evropského sdružení volného obchodu (Evropského sdružení volného obchodu ).²⁷⁾ V září roku 1988 byla podepsána tzv. Luganská úmluva²⁸⁾ a předložena k podpisu všem tehdejším členským státům Evropských společenství a Evropského sdružení volného obchodu.

Luganská úmluva je považována za paralelní úmluvu k úmluvě Bruselské a obě mají až na malé výjimky shodný, resp. srovnatelný obsah.²⁹⁾ Luganská úmluva je však otevřena k podpisu i nečlenským státům Evropských společenství. S postupným vstupováním bývalých členů Evropského sdružení volného obchodu do Evropské unie však Luganská úmluva postupně ztrácí na významu a dnes se využívá již téměř výlučně ve vztahu ke Švýcarsku, Islandu a Norsku, případně k některým dalším zemím, které byly přizvány k Luganské úmluvě a staly se jejími členy na základě souhlasu všech tzv. kmenových členských zemí.³⁰⁾

ZÁVAZNOST BRUSELSKÉ ÚMLUVY PRO ČR

Bruselská úmluva je mezinárodní úmluvou, která pochopitelně zavazuje výlučně signatáře. Není aktem ani pramenem komunitárního práva a není tudíž závazná pro Českou republiku, protože ta nikdy stranou Bruselské úmluvy nebyla a nikdy také nemohlo dojít k ratifikaci Úmluvy a tedy k jejímu inkorporování do českého právního řádu.³¹⁾ Stejně ani Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii³²⁾ neobsahuje závazek české strany k Úmluvě přistoupit.

Úmluva tedy není formálně závazná, nicméně její obsah byl převzat do nařízení 44/2001³³⁾ (viz níže), které je pro Českou republiku jako člena Evropské unie od 1. května 2004 závazné. Ačkoliv se tak Úmluva na ČR nevztahuje, její obsah je pro ČR fakticky závazný prostřednictvím úpravy obsažené v citovaném nařízení (viz níže).³⁴⁾

BRUSELSKÁ ÚMLUVA A NAŘÍZENÍ č. 44/2001

Nařízení Rady ES č. 44/2001 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 22. prosince 2000, které nabylo účinnosti dne 1. března 2002, upravuje pro členské státy EU nově nejen příslušnost soudů ve vztazích s tzv. mezinárodním prvkem, ale i podmínky uznávání a výkonu rozhodnutí ve výše uvedených věcech. Nařízení má od 1. března 2002 s určitými výjimkami (nařízení se nevztahuje na Dánsko a zámořská území spadající pod jurisdikci a výsost členských zemí EU, když v těchto případech se i nadále postupuje dle níže uvedené Bruselské úmluvy) přímé a bezprostřední účinky ve všech členských státech EU. Stejné účinky má nařízení i pro ČR po jejím vstupu do EU.

Od března 2002 platí pro vzájemný vztah nařízení č. 44/2001, Bruselské a Luganské úmluvy následující pravidla:³⁵⁾

a) mezi všemi členskými státy Evropské unie s výjimkou Dánska se uplatní nařízení č. 44/2001,

b) pro vztah mezi Dánskem a ostatními členy EU platí Bruselská úmluva,

c) Luganská úmluva se použije pouze v případech stanovených v čl. 54b.³⁶⁾

V současnosti je nařízení č. 44/2001 nejvýznamnějším sekundárním aktem v oblasti uznávání a výkonu rozhodnutí v rámci EU. Nařízení kopíruje úpravu obsaženou v Bruselské úmluvě. Jinými slovy došlo k tomu, že původní tzv. Bruselská úmluva o pravomoci soudů, uznání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, která měla podobu mezinárodní smlouvy, dostala podobu nařízení a stala se aktem sekundárním legislativy s přímým účinkem v rámci Evropské unie. Nelze proto spoléhat na to, že právní úprava bude tak jako u směrnic ES převzata do českého právní řádu a v každém případě nelze jinak než v konkrétním případě vycházet výlučně z nařízení č. 44/2001. Nařízení upravuje uznávání a výkon cizího rozhodnutí relativně nezávisle na vnitrostátním řízení o výkonu rozhodnutí. Vlastní výkon rozhodnutí a s tím související náležitosti budou však podléhat i nadále vnitrostátnímu právnímu řádu státu, kde má být rozhodnutí vykonáno stejně tak, jako tomu je u Bruselské úmluvy.

Nejdůležitější a nejobsáhlejší část nařízení č. 44/2001 tvoří právní úprava mezinárodní pravomoci soudů v občanskoprávních a obchodněprávních věcech vycházející ze zásady actor sequitur forum rei.37) Obecné pravidlo pro určení mezinárodní pravomoci soudu je obsaženo v čl. 2 nařízení č. 44/2001 a stanoví, že pravomoc věc projednat a rozhodnout mají soudy státu, na jehož území má žalovaný sídlo nebo bydliště a to bez ohledu na jeho státní příslušnost.³⁸⁾ Věcná a místní příslušnost se určí dále již dle národního práva tohoto soudu.

Nařízení dále obsahuje výjimky, podle kterých je možné se od tohoto pravidla odchýlit.³⁹⁾

S uvedeným nařízením souvisí také další nařízení, které tvoří dohromady celek - základ evropského civilního procesu. Jsou to:

a) nařízení Rady č. 1347/2000 o pravomoci soudů a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a v řízení týkajících se rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k péči o společné děti obou manželů,⁴⁰⁾

b) nařízení Rady č. 1348/2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností v občanskoprávních a obchodních věcech v členských státech,⁴¹⁾

c) nařízení Rady č. 1346/2000 o insolvenčních řízeních,⁴²⁾

d) nařízení Rady č. 1206/2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanskoprávních a obchodně-právních věcech,⁴³⁾

e) rozhodnutí rady č. 2001/470 o založení evropské justiční sítě v občanskoprávních a obchodních věcech a o budoucím vývoji evropského práva civilního proceu,⁴⁴⁾

f) nařízení Rady č. 734/2002 o založení obecného rámce pro činnosti Společenství usnadňující justiční spolupráci v civilních věcech.⁴⁵⁾

Bruselská úmluva splnila ve své době důležitý úkol: překonání teritoriální omezenosti pravomoci národních soudů a účinků jejich rozhodnutí. Přinesla oproti existujícím národním úpravám některé významné změny, a to jak v oblasti stanovení pravomoci, tak v oblasti uznání a výkonu rozhodnutí. Jednou z nejvýznamnějších změn je bezesporu opuštění starého principu určování pravomoci soudu dle kritéria státní příslušnosti a jeho nahrazení kritériem bydliště žalovaného.

Dalším cílem Úmluvy bylo prosazení principu presumpce nezávadnosti cizích rozhodnutí, tedy i výrazné usnadnění jejich výkonu. Slabou stránkou Úmluvy bylo její geografické omezení pouze na členy Evropských společenství a dále skutečnost, že šlo o akt mezinárodního práva a rozšíření Úmluvy bylo možné jen prostřednictvím ratifikace ze strany nově přistupujícího státu. Proto byla Úmluva nahrazena příslušným nařízením, které, ač má v zásadě shodný obsah, patří do takzvané sekundární legislativy ES a automaticky zavazuje členy EU, a to i nově přistoupivší.

Poznámky:

1) Srovnej Bělohlávek, A., Pojem sídla z právního a daňového hlediska (především ve vztazích s tzv. mezinárodním prvkem), in: Obchodní právo, Praha, PROSPEKTRUM, 2000, č. 7, ISSN 1210 - 8278, s. 8 - 13.

²⁾ Podrobněji viz Geimer, R., Internationales Zivilprozeβrecht, Verlag Dr. Otto Smidt Köln 2001, ISBN 3-504-47066-6, s. 826 a násl.

³⁾ Viz např. Marasinghe, L., Principals of International Trade Law, Butterworths Asia 1998, ISBN 0-409-99967-9, s. 60 a násl.

⁴⁾ Kegel, G., Schurig, K., Internationales Privatrecht, C. H. Beck 2000, str. 913, ISBN 340644945X.

⁵⁾ Schack, H., Internationales Zivilverfahrensrecht, C. H. Beck 2001, str. 15, ISBN 3406488951. Přednost tzv. faktické materiální vzájemnosti před explicitní úpravou dává celá řada zemí. Takto například i Německo, výslovně pak v odpovídající právní úpravě např. Maďarsko, Ukrajina a další země. Naproti tomu třeba ve vztazích s Rakouskem je s ohledem na § 79 odst. 2 exekučního řádu nezbytná výslovná úprava obsažená buď v normách vnitrostátního původu nebo v mezistátní smlouvě a vzájemnost je jen předpokladem aplikace této úpravy.

⁶⁾ Tzv. Římské smlouvy z 25. březen 1957 o založení EHS a Euratomu, které byly podepsány šestkou členských států (Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Německa, Nizozemska).

⁷⁾ Tzv. Bruselská úmluva nebo též zkráceně tzv. "Brusel I.".

⁸⁾ Dnes čl. 293 Smlouvy o založení Evropského společenství.

⁹⁾ Bruselská úmluva by se dala podřadit pod tzv. "terciární právo ES", tedy mezinárodní smlouvy uzavírané uvnitř Společenství mezi členskými státy. Koncepce tzv. terciární práva je ale sporná. Blíže viz Rozehnalová N., Týč V. et Novotná, M., Evropské mezinárodní právo soukromé, Brno: Masarykova univerzita, 2000, ISBN 80-210-1867-4, s. 36.

¹⁰⁾ Problematice pojmu "mezinárodní právo soukromé a procesní" se věnuje mj. Pauknerová, M., Evropské mezinárodní právo soukromé a procesní - aktuální otázky, Právní rozhledy (příloha - Evropské právo), Praha, C. H. Beck, 2003, č. 8, ISSN 1210-6410, s. 1 a násl. (především na s. 1 v úvodu k předmětnému příspěvku). Problematiku civilního procesu považuje řada zemí buď zcela automaticky za součást "mezinárodního práva soukromého" nebo tuto upravuje jako zvláštní oblast v rámci obecného civilního procesu. Zajímavou cestu zvolilo např. Slovensko, které postupuje oběma způsoby (viz § 250w - § 250y a § 261 slovenského občanského súdneho poriadku).

¹¹⁾ V současné době především Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (tzv. New-Yorská úmluva) z roku 1958 (viz Vyhláška MZV č. 74/1959) a Evropská úmluva o obchodní arbitráži z roku 1961 (viz Vyhláška MZV č. 176/1964 Sb.). K této problematice viz např. Růžička, K., Uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů. Právo a podnikání, Praha, 1993, č. 8, s. 10 a násl., příp. Rozehnalová, N., K uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Obchodní právo, Praha, 2003, rč. 12, č. 12, ISSN 1210-8278, s. 2 - 9 a další.

¹²⁾ Problematice uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů na základě multilaterálních úmluv se podrobně věnuje např. Rozehnalová, N., Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku, Praha, ASPI, 2002, ISBN 80-86395-41-3.

¹³⁾ Viz Rozehnalová N., Týč V., Novotná, M., Evropské mezinárodní právo soukromé, Masarykova univerzita Brno 2000, str. 162, ISBN 80-210-1867-4.

¹⁴⁾ U nás bychom vyloučení aplikace úmluvy vztáhli na celou oblast tzv. "práva finančního".

¹⁵⁾ Viz např. Bělohlávek, A., Extrateritoriální účinky konkurzu. Daňová a hospodářská kartotéka, Praha, Linde, 2000, ISSN 1210 - 6739, část I. - 9/2000, s. B 91 - 94, část II. - 10/2000, s. B 103 - 110. Ohledně mezinárodních účinků konkursu, resp. insolventního řízení v intrakomunitárním měřítku viz Nařízení rady (EAS) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000.

¹⁶⁾ Článek 2 Bruselské úmluvy.

¹⁷⁾ Typicky např. ve věcech, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem, dále otázky průmyslových práv atd.

¹⁸⁾ Podrobněji viz Rozehnalová N., Týč V., Novotná, M., Evropské mezinárodní právo soukromé, Masarykova univerzita Brno 2000, str. 171, ISBN 80-210-1867-4.

¹⁹⁾ V anglosaské právní kultuře má pojem "domicile" spíše charakter "trvalého bydliště". Srovnej překlad tohoto slova (domicile - země trvalého bydliště) viz Bočanová, M., Kalina, M., Oherová, J., Svoboda, M., Anglicko-český právnický slovník, Praha, Linde, 1999, ISBN: 80-7201-158-8.

²⁰⁾ Ustanovení § 87 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn.

²¹⁾ Srovnej Bělohlávek, A., Prorogace pravomoci soudů v majetkových sporech s mezinárodním prvkem a otázka vzájemnosti. Právní rádce, Praha, Economia, 2002, č. 12, ISSN, 1210-4817, s. 22 - 24.

²²⁾ Oddíl 3 Úmluvy - Pravomoc ve věcech týkajících se pojištění (čl. 7 až 12).

²³⁾ Oddíl 4 Úmluvy - Pravomoc ve věcech spotřebitelských smluv (čl. 13 až 15).

²⁴⁾ Rozehnalová N., Týč V., Novotná, M., Evropské mezinárodní právo soukromé, Masarykova univerzita Brno 2000, str. 181, ISBN 80-210-1867-4.

²⁵⁾ Typicky je např. možné odepřít uznání rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem nebo pro překážku rei iudicata ve vztahu k dřívějšímu rozhodnutí smluvního státu atd.

²⁶⁾ Srov. též § 64 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.

²⁷⁾ V současné době jde o tyto státy: Norsko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Island.

²⁸⁾ Luganská úmluva o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních z 16. září 1988. Viz např. Bělohlávek, A.; Nové perspektivy pro výkon zahraničních rozhodnutí a tzv. Luganská úmluva, in: Právní praxe v podnikání, Praha: ČAK, 1999, č. 1, s. 37 - 40.

²⁹⁾ Podrobněji viz Šmehlíková, R., Evropské právo civilního procesu, in Bulletin Advokacie 3/2004, ČAK 2004.

³⁰⁾ Typickým příkladem je třeba Polsko, které je účastníkem Lučanské úmluvy již od roku 2000, avšak i přes své členství v EU není zatím stejně jako Česká republika vázáno Bruselem I. Maďarsko a Česká republika byly v 90. letech k Luganské úmluvě přizvány, přístupový proces, v rámci kterého musejí s přistoupením vyslovit souhlas všechny kmenové členské země, však zůstal na přelomu minulé a této dekády na mrtvém bodě.

³¹⁾ Musela by být též publikována ve Sbírce mezinárodních smluv (viz zákon č. 308/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv).

³²⁾ Smlouva o přistoupení ČR k EU je velmi přehledně zpracována a k dispozici na www.euroskop.cz.

³³⁾ Nařízení Rady ES č. 44/2001 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 22. 12. 2000 (Nařízení), které nabylo účinnosti dne 1. března 2002.

³⁴⁾ Pokud by ČR Úmluvu ale přijala, poté by aplikace Úmluvy měla přednost před úpravou obsaženou v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.

³⁵⁾ Podrobněji viz Šmehlíková, R., Evropské právo civilního procesu, in Bulletin Advokacie 3/2004, ČAK 2004.

³⁶⁾ Např. Luganská úmluva se použije v případě, že se určuje pravomoc soudu a žalovaný má bydliště popř. sídlo ve státu Luganská úmluvy a soudy tohoto státu mají pravomoc na základě ustanovení o výlučné pravomoci nebo dohody o pravomoci soudů (čl. 16 a 17 Luganské úmluvy).

³⁷⁾ "Žalobce následuje soud žalovaného".

³⁸⁾ Podrobněji viz Šmehlíková, R., Evropské právo civilního procesu, in Bulletin Advokacie 3/2004, ČAK 2004.

³⁹⁾ Výjimky jsou upraveny v čl. 5-24 Nařízení a dají se rozdělit do čtyř skupin: 1) pravomoc daná na výběr, 2) pravomoc ve věcech spotřebitelských, pracovních a pojišťovacích, 3) výlučná pravomoc, a 4) pravomoc založená dohodou stran a pravomoc založená jednáním žalovaného v řízení.

⁴⁰⁾ Úřední věstník z 30. 6. 2000 L 160, s. 19.

⁴¹⁾ Úřední věstník z 30. 6. 2000 L 160, s. 37.

⁴²⁾ Úřední věstník z 30. 6. 2000 L 160, s. 1.

⁴³⁾ Úřední věstník z 27. 11. 2000 L 307, s. 28.

⁴⁴⁾ Úřední věstník z 27. 6. 2001 L 174, s. 25.

⁴⁵⁾ Úřední věstník z 1. 5. 2002 L 115, s. 1.

advokát, Praha

Katedra práva, Ekonomická fakulta VŠB, Technická univerzita Ostrava