Aplikace § 107 odst. 3 občanského zákoníku v obchodněprávních vztazích

Úvodem pojednání mohu uvést text z rozsudku Nejvyššího soudu 35 Odo 619/2002-232 z 18. června 2003: "Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho § 107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k ustanovení § 107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích, se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku."

Dále uvádíme text z rozsudku Nejvyššího soudu 29 Odo 813/2001-172 z 27. srpna 2003: "K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného právního úkonu (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, postačí předchozí úsudek, že obchodní závazkový vztah by jinak založil onen neplatný právní úkon. Tak je tomu i v tomto případě, neboť neplatným právním úkonem, ze kterého bylo podle odvolacího soudu poskytnuto plnění, jež je bezdůvodným obohacením úpadkyně, je smlouva o úvěru ve smyslu § 497 a násl. obch. zák., která je tzv. absolutním obchodem (obchodním závazkem) bez zřetele k povaze smluvních stran.

Připomínám, že příslušná obchodněprávní úprava je stále ještě relativně nová. Její realizace a aplikace, mj. ve vztahu k občanskoprávní úpravě je mnohdy problematická. V řadě otázek nelze uvažovat o existenci komplexní a konstantní judikatury.

K OBCHODNĚPRÁVNÍM VZTAHŮM

Při hledání odpovědi na položenou otázku je podle mého soudu nejprve třeba zjistit, zda se u bezdůvodného obohacení šlo o obchodněprávní vztah.

Přitom podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku je bezdůvodným obohacením:

- majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu,

- plněním z neplatného právního úkonu,

- plněním z právního důvodu, který odpadl,

- majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Jedná se mj. o případy, kdy strany chtěly uzavřít úvěrovou smlouvu nebo např. úplatnou smlouvu týkající se cenných papírů a v daných případech šlo o podnikatele. Smlouvy však nebyly řádně uzavřeny.

Podle § 261 odst. 3 obchodního zákoníku by obecně mohlo jít o vztahy podřízené obchodnímu zákoníku, bez ohledu na povahu účastníků, pokud půjde o závazkové vztahy, které zákon v § 261 odst. 3 vyjmenovává.

Jestliže však taková smlouva nebyla řádně uzavřena a závazkový vztah z ní nevznikl, nemělo by jít podle § 261 odst. 3 o vztah podřízený obchodnímu zákoníku.

O vztahy mezi podnikateli podřízené obchodnímu zákoníku se dále jedná podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku, a to jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

Pokud daná smlouva nebyla řádně uzavřena, nevznikl v době, kdy ji strany "uzavíraly", obchodnězávazkový vztah z titulu uzavření smlouvy.

Vznikla však povinnost - bylo-li plněno - bezdůvodné obohacení vydat, což je chápáno jako závazek, z něhož vzniká povinnost tomu, kdo se obohatil, vydat to, čím se obohatil. Vzniká též právo toho, na jehož úkon bylo obohacení, na vydání tohoto obohacení. Používá se přitom - podle § 1 odst. 2 obchodního zákoníku - § 451 občanského zákoníku, neboť obchodní zákoník právní úpravu bezdůvodného obohacení neobsahuje.

Pokud jde o závazek (z titulu bezdůvodného obohacení) mezi podnikateli a pokud při jeho vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti, jde o obchodněprávní závazkový vztah podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku. Vztah podnikatelů je tedy v takovém případě obchodněprávní (mohlo by též jít v některém konkrétním případě o vztah podle § 261 odst. 2).

K PROMLČENÍ

Promlčení upravují v obchodním zákoníku § 387 až § 408. Z hlediska mého tématu je důležitý § 397 obchodního zákoníku. Ustanovení § 397 obchodního zákoníku totiž určuje, že obecná promlčecí doba činí čtyři roky, nestanoví-li zákon jinak.

Povšimněme si textu "nestanoví-li zákon jinak". Domnívám se, že zde nebude možné "zákon" nahradit pojmem "předpis", tak jak se někdy správně "zákonný" postup vysvětluje "postupem podle právních předpisů". Kde totiž u promlčení obchodní zákoník nechtěl odkázat jen na zákon, použil formulace jiné, např. v závěru § 393 odst. 1, kde se hovoří o "zvláštní úpravě".

Dále je třeba řešit, zda je "zákonem" myšlen obchodní zákoník, či zákon obecně. Zde docházím k názoru, že správný výklad je, že jde o zákon, nikoliv snad jen o obchodní zákoník. Tam, kde totiž u promlčení měl zákonodárce na mysli jen obchodní zákoník, použil slov "tento zákon". Z uvedeného můžeme činit dílčí závěr, že obecná promlčecí doba činí čtyři roky, nestanoví-li obchodní zákoník či jiný zákon jinak. To platí v souladu s § 1 odst. 2 obchodního zákoníku a tam, kde obchodní zákoník příslušnou speciální úpravu obsahuje, tam se nejprve postupuje podle obchodněprávní úpravy. Jiným zákonem je pro promlčení bezdůvodného obohacení občanský zákoník a jeho úprava doby promlčení bezdůvodného obohacení v § 107 odst. 1 a 2.

V posuzované problematice - v obchodních závazkových vztazích - se řídíme § 107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Tato doba je subjektivní. Současně však běží objektivní lhůta. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

Protože jsem došel k závěru, že se bude aplikovat § 107 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku, nemělo by být pochyb, že se bude aplikovat i § 107 odst. 3 občanského zákoníku, který na § 107 odst. 1 a odst. 2 navazuje.

Ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku určuje, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.

Při tomto výkladu je klíčové posouzení slova "zákon" v § 397 obchodního zákoníku, a to v tom, zda jde o zákon = obchodní zákoník, či zákon = jakýkoli zákon. Jak je zřejmé, vycházíme z posléze uvedeného výkladu.

Na podporu tohoto stanoviska je možno uvést, že tam, kde obchodní zákoník chtěl vyjádřit právní předpisy obecně, tam to také tak uvádí, to platí i pro případy, kde chtěl obchodní zákoník výslovně uvést jen obchodní zákoník a použil tedy formulaci "tímto zákonem". Tam, kde však chtěl obchodní zákoník vyjádřit, že musí jít o zákon, používá pojem "zákon".

K APLIKACI § 107 ODST. 3 OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

Je ovšem nutno vzít na vědomí, že soud dovodil, že je vyloučeno použít občanskoprávní úpravu promlčení. Bereme-li na vědomí soudní rozhodnutí, nezbývá než v otázce případné aplikace § 107 odst. 3 občanského zákoníku poukázat na § 1 odst. 2 obchodního zákoníku.

Úpravu promlčení v obchodním zákoníku nelze totiž považovat za izolovanou (proto také někteří autoři nechtějí pro jednotlivé úpravy v obchodním zákoníku používat pojem "komplexní" úprava) a pokud obchodní zákoník úpravu některé otázky neobsahuje, lze použít příslušné úpravy v občanskoprávních předpisech, v daném případu v občanském zákoníku (viz § 1 odst. 2 obchodního zákoníku).

Protože se i podle soudního rozhodnutí (viz rozhodnutí z 18. června 2003), použije především úprava obchodněprávní, vytváří se prostor pro aplikaci vhodné občanskoprávní úpravy, kterou je v daném případu i § 107 odst. 3 občanského zákoníku. Toto ustanovení má totiž obecnou ochrannou povahu.

Není přitom podle našeho názoru důvodné, aby tato ochrana účastníka, který nemohl namítat promlčení, snad platila jen v občanskoprávních vztazích a nikoliv ve vztazích obchodněprávních.

Naopak lze podle našeho mínění souhlasit s tím, že § 107 odst. 3 občanského zákoníku je tu obecně proto, aby zabránil neopodstatněnému zvýhodnění jedné ze stran neplatného či zrušeného smluvního vztahu. Jeho smyslem je zamezit nerovnoměrnosti spočívající v tom, že prodávající je ve svém nároku např. při nepromlčitelnosti vlastnického práva zvýhodněn oproti kupujícímu, jehož nárok na vrácení peněžitého plnění se promlčuje.

Ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku bylo do zákona zařazeno novelou, a to k ochraně "druhého účastníka", který nemohl namítat promlčení. Jeho aplikace i pro obchodněprávní vztahy je potřebná. Obchodní zákoník totiž nemá žádnou speciální právní úpravu toho obsahu a účelu, která by mohla mít při aplikaci přednost.

Bez aplikace § 107 odst. 3 občanského zákoníku by jinak nezbývalo než vycházet z obecnějších zásad a aplikovat § 265 obchodního zákoníku, event. § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Karel Marek

docent katedry obchodního práva

PF MU, Brno