Právní záruky a prostředky ochrany před policejními zásahy

Na straně jedné se usiluje o prohlubování demokracie, na straně druhé se v zájmu zajištění bezpečnosti a veřejného pořádku tenduje k omezování práv a svobod občanů ve prospěch rozšiřování pravomocí různých bezpečnostních (policejních) orgánů.

Dilema obzvláště zaznívá v otázce, jaký prostor k zásahům do autonomní sféry osobních práv bezpečnostní aparát potřebuje. V protikladu stojí zájem bezpečnosti (aby zákonná zmocnění byla relativně široká) a požadavek jednotlivých osob (aby pravomoci byly přesně a úzce ohraničené a zásahy se činily jen na základě zákonných norem neponechávajících širší meze uvážení při aplikaci). Jak navíc výstižně poznamenává Kaiser, veřejnost vždy bezpečnostně politickým opatřením přičítá podezření z určité manipulace a státu, obecněji vládnoucím skupinám, podsouvá sklony bezbřeze rozšiřovat výkonnou moc na úkor práv na svobodu.²⁾

Každý krok k posílení bezpečnostních pravomocí by měl být proto podložen důkladnou rešerší a seriózní úvahou, zdali vůči prostředkům prosazování bezpečnostních opatření zrcadlově existují systémové protiváhy v podobě pružných instrumentů způsobilých reagovat, postihovat a napravovat různá pochybení, přehmaty a vybočení, jichž se stát při plnění ochranné a donucovací funkce nevyhnutelně dopouští.

V českém prostředí je tento požadavek umocněn rozličnými excesy, selháními anebo vědomým zneužíváním pravomocí v policejních řadách.³⁾ Oč by bylo zjednodušující tyto nešvary a skandály paušalizovat, tím méně je lze kvalifikovat jako pouhá individuální (čili nesystémová) selhání, jak setrvačně interpretují mnozí vrcholní policejní i političtí činitelé.

Jelikož policejní zásahy představují typickou a delikátní výseč ze spektra možných střetů jednotlivce s veřejnou mocí, zavdává to podnět k aktuální charakterizaci právních záruk a prostředků, jimiž český právní řád jednotlivce k ochraně jeho práv před takovými zásahy vybavuje.

PŮVODCI POLICEJNÍCH ZÁSAHŮ

Nejenom policistům, na něž je nejvíce zaostřena pozornost, ale i příslušníkům jiných bezpečnostních složek jsou dány rozmanité možnosti, jak zasahovat do individuálních práv a svobod. Jejich působnost je však omezena věcně a teritoriálně, tudíž je také okruh potenciálních subjektů užší. Obecně jde o uniformovanou bezpečnostní policii, zformovanou v tyto veřejné ozbrojené (bezpečnostní) sbory:

- 1. Policie České republiky podřízená Ministerstvu vnitra ČR. Ze zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, je povinována zajišťováním bezpečnosti, ochranou zájmů společnosti a jejích členů zabezpečovat nejširší spektrum právních statků. Z hlediska úkolů i početně ztělesňuje klíčový policejní bezpečnostní aparát.

- 2. Obecní (městská) policie je obcemi fakultativně zřizovaná na základě zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii. Početně i rejstříkem neustále se rozšiřujících pravomocí představuje druhou nejdůležitější policejní složku, pokud jde o zajišťování místních záležitostí veřejného pořádku na území obce, popř. i několika obcí.⁴⁾

- 3. Vojenská policie ustavená v resortu Ministerstva obrany ČR zákonem č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii, prioritně plní úkoly policejní ochrany ozbrojených sil a majetku státu, s nímž hospodaří ministerstvo obrany.

- 4. Vězeňská služba České republiky působí v rámci Ministerstva spravedlnosti ČR a dle zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, působí její složky diferenciovaně v místech výkonu vazby a trestu odnětí svobody, při soudech, státních zastupitelství, příp. na zřizujícím ministerstvu.

- 5. Celní správa České republiky v gesci Ministerstva financí ČR garantuje oblast celnictví (viz zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon) a dle zvláštních zákonů provádí či dozoruje režimová opatření při nakládání se specifickými komoditami (např. surové diamanty, líh, vojenský materiál, výrobky, jejichž držení se omezuje z bezpečnostních důvodů). Soustavu a organizaci celních orgánů stanoví zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky.

- 6. Vojáci v činné službě Armády ČR povolaní k plnění úkolů Policie ČR jsou zvláštní kategorií úředních osob plnících dočasně, dle potřeby ryze policejní úkoly.

Sbory nejsou právnickými osobami, ale součástmi svého zřizovatele, tedy státu, prostřednictvím příslušného ministerstva nebo obce (u obecní policie). Nemají proto právní subjektivitu ani procesní způsobilost být účastníkem řízení před soudem: ta náleží státu a obcím coby osobám veřejného práva (jen vůči nim lze například vyvozovat odpovědnost za škodu a nárok na její náhradu).

Příslušníci těchto sborů, jako úřední osoby přímo plnící jejich úkoly a potenciální původci policejních zásahů, v zásadě vykonávají pořádkový dozor a provádějí rozličné, převážně materializované úkony (zásahy). Mají zákrokovou pravomoc (povinnost provést bezprostřední, tedy služební zákrok), jsou diferencovaně vybaveni instrumentální nadstavbou donucovacích prostředků a oprávněni použít zbraně nad rámec nutné obrany a krajní nouze podle § 13 a 14 trestního zákona. Mimoto disponují celou řadou jiných výhradních oprávnění zasáhnout do práv a svobod jednotlivce.⁵⁾ Každé jimi realizované opatření musí být ale v dané situaci nutné, reálné, přiměřené a jeho obsah určitý. Za ideálních podmínek by mělo mířit jen proti rušiteli žádoucího stavu a neomezovat práva ostatních.

VARIABILITA POLICEJNÍCH ZÁSAHŮ

Podat vyčerpávající výčet způsobů jednání, která mají nebo mohou mít charakter policejního zásahu, nadto zásahu neoprávněného (neústavního, nezákonného, neetického), je vzhledem k mnohotvárnosti policejní činnosti nadmíru obtížné.⁶⁾ Ta, ač svázána poměrně kategorickou právní úpravou, v praxi nabývá různorodých forem. Příslušníci se při plnění úkolů dostávají do konfliktních situací a do kontaktu s osobami různého charakteru.⁷⁾ Rovněž místa výkonu služby jsou rozmanitá, od veřejných a veřejnosti přístupných až po místa odlehlá či neveřejná v denní i noční době.

Použití donucovacích prostředků, popř. zbraně se většinou odehrává ve vyhrocených a stresujících okamžicích. Přes relativně podrobné vymezení povinností a oprávnění v jednotlivých zákonech přitom vždy do jisté míry záleží na rozhodnutí příslušníka, jakým způsobem v dané situaci zakročí a zjedná žádoucí stav. Pokud ještě lze přesvědčivě doložit oprávněnost zásahu, bývá nepoměrně obtížnější objektivně prokázat jeho přiměřenost.

Policejní zásah v podobě protiprávního služebního zákroku, služebního úkonu nebo jiného služebního jednání (opatření) buď nerealizuje žádné zákonné oprávnění nebo je vzhledem k naplňování účelu sledovaného zákonem neadekvátní.

Nepřiměřenost se může projevit ve dvou polohách: buď je aktivity (např. represe) užito více, než bylo zapotřebí (konání) nebo naopak zákrok či úkon byly nedostatečné, ačkoliv mohly být dostatečně vykonány (opomenutí).⁸⁾ Takový zásah má, popř. může mít, kromě zamýšleného účinku také vedlejší nežádoucí důsledky, zejména ve zdravotní, majetkové, pracovní a společenské sféře toho, vůči němuž směřoval (fyzické i právnické osoby), ale i u osob zcela nezainteresovaných.⁹⁾

Zásah může být jednorázovým momentálním excesem, přehmatem, pochybením či selháním vyvolaným kupř. nepředvídatelnou shodou okolností či neprofesionálním přístupem k plnění úkolů,¹⁰⁾ anebo naopak může jít o zneužívání pravomocí, které je záměrné, opakované, projevující se zasahováním soustavnějšího rázu (např. zneužívání osobních údajů, šikanování, diskriminace).¹¹⁾ Tato okolnost má leckdy význam pro určení intenzity protiprávnosti policejního zásahu.

Nicméně obecně platí, že k (neoprávněným) policejním zásahům do osobní sféry jednotlivce může docházet v podstatě kdykoliv a kdekoliv, a to s vědomím i bez vědomí toho, proti němuž zásah směřuje.¹²⁾

Obsah sousloví policejní zásah se v mnohém formuje až ve světle právních prostředků ochrany, které proti němu existují. V závislosti na tom může být policejní zásah dle okolností neústavní, nezákonný či pouze neetický (v rozporu s principem dobré správy, normami morálky), popř. kumulující všechny formy neprávnosti.

Policejní zásahy totiž často mívají dvoj i vícesečnou povahu: nejenže jsou v hrubém rozporu s principy dobré správy, nýbrž zároveň znamenají akutní ohrožení či přímo porušení ústavně zaručených práv jednotlivce.¹³⁾ Od této povahy policejního zásahu se zhruba odvíjí jeho profilace na paletě jednotlivých právních prostředků, které se proti němu naskýtají. Závažnost policejního zásahu by proto měla alternativně, případně souběžně rezonovat v odpovědnostních režimech práva trestního, správního (kázeňského) a každopádně občanského (ve sféře odpovědnosti soukromoprávní, sledující především náhradu způsobené škody).

Rámcový, orientační obraz o podobách, formách a vnějších účincích policejních zásahů a eventuální míře jejich souladnosti či rozporu se zákonem (právem), lze projektovat ze dvou úhlů:

- vnitřním aspektem vlastní právní úpravy, která vytváří prostor k policejním zásahům,

- zvnějšku, skrze systém právních záruk k zamezování policejním zásahům, respektive nápravě jejich nežádoucích důsledků (ad 3.).

Vnitřní aspekt tvoří tyto komplementární roviny:

- 1. Obecné zásady výkonu bezpečnostní činnosti, které musejí být zachovány či příslušníky naplněny při provádění veškeré služební činnosti zpravidla současně, naráz. Nauka formuluje zásady zákonnosti (princip legality), správního uvážení (princip oportunity), subsidiarity, přiměřenosti, rychlosti a rozhodnosti, slušnosti a zdvořilosti.

- 2. Zákonné zmocnění k policejní činnosti vyplývá ze zásady zákonnosti. Pokud příslušník jakkoliv zasahuje do autonomní sféry práv a svobod jiného, musí k tomu mít zákonné zmocnění, a to buď obecné (např. k obnovení veřejného pořádku), jež je subsidiární vůči speciálnímu (zmocnění k použití donucovacích prostředků a zbraně).

- 3. Konstrukce norem policejního práva, jejichž hypotézy často obsahují neurčité právní pojmy (uzlovými jsou veřejný pořádek či bezpečnost) a dispozice skýtají prostor pro správní uvážení (srov. výrazy jako "může", "je oprávněn"), kdy má příslušník možnost, a zároveň povinnost zvolit řešení v dané situaci právně přípustné a optimální.

- 4. Typologie forem policejní činnosti a klasifikace úkonů, z nichž sestává služba příslušníků. Podle intenzity se rozlišují služební zákroky (spojené s násilím proti osobám a věcem nebo jeho bezprostřední hrozbou), služební úkony (ostatní zásahy do práv jednotlivců, ale bez použití násilí) a jiná opatření, jimiž není zasahováno do cizích práv (např. obchůzková a pátrací činnost bez nutnosti speciálního zmocnění). V praxi se tyto formy leckdy prolínají a vyskytují ve sdružené formě. Jedná se zejména o situace, kdy služební úkon nabude charakteru služebního zákroku a naopak se služební zákrok promění ve služební úkon.¹⁴⁾

- 5. Povinnosti a oprávnění k policejní činnosti v zásadě korelují, tzn. realizace každého oprávnění je podmíněna a vázána splněním celé řady povinností (např. před použitím donucovacích prostředků vyzvat rušitele, aby upustil od protiprávního jednání, s výstrahou, že jich bude použito, při použití dbát, aby nevznikla bezdůvodná újma a zásah nepřekročil míru nezbytnou k dosažení sledovaného účelu a po použití poskytnout první pomoc, zajistit lékařské ošetření a o zákroku sepsat úřední záznam).

- 6. Hlediska interní a taktická jsou vymíněná tím, že služební činnost je proměnlivá a každý zásah jiný, svým způsobem neopakovatelný a individuální, tudíž lze poměrně obtížně stanovit podrobná pravidla při jeho realizaci pouze zákonnými předpisy. Cestou interních řídicích aktů proto bývají nastavovány metodiky zohledňující vyloženě taktické situační aspekty (např. postup při eskortě osob, zásady používání speciálních donucovacích prostředků, činnost na úseku boje proti extremistické kriminalitě).

SYSTÉM PRÁVNÍCH ZÁRUK A JEDNOTLIVÉ PROSTŘEDKY OCHRANY

Systém právních záruk a prostředků ochrany před policejními zásahy lze chápat ve dvojím smyslu. Jednak v intencích prevence jako soubor prostředků předcházení policejním zásahům, jednak jako sumu prostředků následné ochrany.¹⁵⁾

Prevenci ve shora naznačeném duchu je třeba chápat jako globální (obecnou) kontrolu, vykonávanou např. parlamentem, který z titulu zákonodárce usměrňuje aktivitu bezpečnostních složek a vymezuje mantinely bezpečnostní činnosti již projednáváním všech vládních návrhů a tvorbou legislativních norem nebo obecnými soudy, jež povolují a tím i kontrolují vybrané policejní a zpravodajské činnosti.

Dále jde o soubor obecných i zvláštních povinností limitujících prosazování veřejné moci samotnými příslušníky a jejich nadřízenými. Ti musejí především zabezpečovat, aby příslušníci byli pro výkon služby náležitě vycvičeni a vyškoleni. Službu podřízených musejí též organizovat, řídit, kontrolovat, hodnotit a v režimech služebně a pracovněprávních vztahů¹⁶⁾ vyvozovat důsledky z porušování jejich povinností.

Prostředků následné ochrany, jimiž lze za současného legislativního stavu proti tvrzenému policejnímu zásahu brojit, se jednotlivci naskýtá celá řada. Odvrácenou stranou této mnohosti je jejich účinnost. Jedná se o prostředky zpětné ochrany, které při efektivním využití mohou přinést výsledky preventivně působící do budoucna. Mluvit o nich ale jako o opravných prostředcích je nepřesné a iluzorní, neboť směřují proti stavu, který již existuje a jen výjimečně jej lze zrušit nebo změnit, notabene bezezbytku odstranit a odčinit jeho nepříznivé následky.

Obrana a protest proti legálně nespravedlivému aktu aplikace policejního práva, proti zneužití svěřené pravomoci či pouhému úřednímu přehmatu policejních sil každopádně může jít cestou:

- morální, např. uvědoměním sdělovacích prostředků či jiných mechanismů společenské kontroly,

- svépomoci, stojící na pomezí morální a právní dimenze ochrany, tj. právem spíše jen teoreticky aprobovanou snahou o prosazení svých práv svémocně, vzetím spravedlnosti do vlastních rukou,

- právní - podáním stížnosti, podnětu veřejnému ochránci práv, trestního oznámení, správní žaloby, ústavní stížnosti či konečně stížnosti k mezinárodnímu soudu; souběžně lze formulovat žalobu na náhradu škody či jiné újmy.

Vyjmenované právní prostředky ochrany lze schematicky členit na neprocesní a procesní podle toho, zda iniciují, či neiniciují regulérní právní řízení, jehož je stěžovatel procesním účastníkem. Nespornou, byť velmi relativní výhodou za současného právního stavu je, že všechny prostředky vnitrostátní ochrany lze, s výjimkou předpokládané posloupnosti mezi správním a ústavním soudnictvím, využít takříkajíc naráz, v zásadě bez jakýchkoliv překážek probíhajícího řízení, a tím podnítit hned několik ochranných mechanismů najednou.

- 1. Prostředky svépomocné (laické, občanské, společenské) působí zásadně v nestátní sféře. Jsou ovládané občanskou iniciativou, médii, osobní integritou jednotlivce a obecně vzato veřejným míněním. Patří sem:

- zájmová sdružení občanů a nevládní organizace dohlížející nad dodržováním základních práv a svobod, jež si soustavný monitoring činnosti policejních sil vytkly jako dílčí programový úkol,¹⁷⁾

- sdělovací prostředky (tisk, rozhlas, televize), jejichž investigativním publicistickým metodám nelze upřít jistou účinnost i hmatatelné výsledky, ať se jedná o schopnost adresně poukázat na závadné poměry v policejní činnosti nebo přímo o přispění k odstranění či narovnání nežádoucího stavu,¹⁸⁾

- svépomoc typicky ve formě nutné obrany [§ 13 trest. zák., § 2 odst. 2 písm. a) přest. zák.] proti postupu příslušníka de iure sice oprávněného jednat z moci úřední, ale de facto v konkrétním případě svoji pravomoc překračujícího.

Morální (svépomocná) sféra ochrany jednotlivce funguje nezávisle na ochranných mechanismech konstruovaných státem (veřejnou mocí) a je způsobilá neformálně působit vůči jakémukoliv zásahu policejních složek. Principiálně do této skupiny náleží i ústavně garantované právo na informace o činnosti veřejné (policejní) správy, provedené zákonem o svobodném přístupu k informacím.

Problematické jsou uvedené mechanismy tím, že bývají veřejnou mocí buď odmítány (presumpce správnosti úředních aktů versus individuální svépomoc)¹⁹⁾ anebo bagatelizovány či přehlíženy (zjištění nevládních organizací, investigativní žurnalistiky). Na druhou stranu mohou tyto podněty vytvořit solidnější manévrovací zázemí pro nastartování některého z institucionalizovaných prostředků ochrany.

- 2. Stížnost podle vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, sice může v případě oprávněnosti vyústit v disciplinární či dokonce trestní řízení, sama o sobě ale není procesním prostředkem ochrany práv stěžovatele. Ten není v procesním postavení účastníka řízení oprávněného průběh prošetřování stížnostních tvrzení aktivně ovlivňovat, ani nemůže procesně vystupovat jako poškozený. Maximálně může figurovat v pozici obdobné statusu svědka.

Neformální stížností ve věcech individuálního zájmu²⁰⁾ lze brojit v zásadě proti každému jednání příslušníků, které podle subjektivního vjemu stěžovatele nepřípustně zasahuje do jeho práv. Tato relativní legitimační volnost je ovšem diskvalifikována výraznými slabinami. Jde zaprvé o legislativní zanedbanost této oblasti: příslušný zákon o přijímání a vyřizování stížností dosud nebyl přijat, čímž citovaná vládní vyhláška (nepovažovaná ani za obecně závazný právní předpis) ponechává úpravu čistě v interní rovině. Zadruhé je to povaha stížnosti jako prostředku vnitřní kontroly iniciované zvnějšku. Vypořádávání stížností totiž probíhá přímo v policejních strukturách budovaných na základě nadřízenosti a podřízenosti a prostoupených leckdy falešnou solidaritou a kolegialitou mezi příslušníky. Tento stav nemůže zaručit požadovanou úroveň objektivity a transparentnosti prošetření stížnosti, ani zjednání nápravy tím spíše, že stěžovatel stojí zcela vně stížnostní procedury. O oprávněnosti či neoprávněnosti stížnosti je vyrozuměn formou nepřezkoumatelné zprávy, nikoliv rozhodnutím. Nespokojenost s vyřízením může vyjevit toliko účelovým opakováním stížnosti, takticky adresované nikoliv již věcně příslušnému, ale pokud možno organizačně nadřízenému orgánu.²¹⁾

- 3. Paralelním neprocesním prostředkem následné ochrany může být nijak nezpoplatňovaný podnět k veřejnému ochránci práv, orgánu ombudsmanského typu zřízenému zákonem č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ke kvalifikovanému prošetření vytýkaného bezpráví.

Ochránce se de facto též zabývá prošetřováním stížností, ovšem oproti jejich internímu vyřizování podle vládní vyhlášky vystupuje jako nezávislý orgán. Působnost směřuje zvnějšku proti jednáním, která přesahují striktní rámec zákonnosti (potažmo psaného práva) tím, že kolidují s principy demokratického právního státu a dobré správy.

Rozsah působnosti ochránce nad činností policejních složek ale není bezbřehý. Z § 1 odst. 2 zákona lze dovodit "pokrytí" činnosti příslušníků Policie ČR a vězeňské a justiční stráže, implicitně pak příslušníků Vojenské policie a Celní správy ČR. Naopak eliminováni jsou příslušníci plnící úkony orgánů činných v trestním řízení, třebaže i ty mohou mít vyloženě zasahovací charakter, a všechny zpravodajské služby (§ 1 odst. 3). Z dosahu ochránce je pak téměř vyňata obecní policie plnící úkoly zásadně v samostatné působnosti obce (srov. dikci "obce při výkonu státní správy").

Po prošetření stížnosti, shledá-li ji důvodnou, může ochránce adekvátní opatření k nápravě (např. návrh zahájit disciplinární řízení či poskytnout náhradu škody) jen formulovat a původcům policejních zásahů jejich realizaci doporučit, ne ji mocensky nařídit. Efekt se odvozuje z premisy, že ačkoliv jde "toliko" o vyjádření názoru a doporučení nápravy, vahou autority budou návrhy bez námitek akceptovány.²²⁾

Jako prostředek ochrany před policejními zásahy se veřejný ochránce práv zatím neprosadil, podnětů tohoto druhu řešil minimum.²³⁾ Přesto jeho úlohu lze spatřovat v možnosti korigovat administrativní nesprávnosti a kultivovat policejní činnosti a také v povinnosti poučit stěžovatele o vhodném postupu, splňuje-li např. jeho podnět náležitosti správní žaloby.

- 4. Podání trestního oznámení (§ 158 odst. 3 trestního řádu) pro podezření ze spáchání trestného činu je procesním prostředkem ochrany ve všech ohledech nejschůdnějším. Je nejméně nákladný, oznamovatel v roli poškozeného může jako subjekt trestního řízení uplatnit nárok na náhradu škody v adhezním řízení, a zejména skutková podstata zneužívání pravomoci veřejného činitele skýtá široký prostor pro subsumpci nezákonného jednání příslušníka.²⁴⁾

Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu je vhodné podat přímo státnímu zastupitelství, povinnému se jím kvalifikovaně zabývat, tj. jej prověřit a procesně vypořádat. Na výslovnou žádost musí oznamovatele do jednoho měsíce vyrozumět o učiněných opatřeních (§ 158 odst. 2 tr. řádu). Stadium odhalování a vyšetřování trestné činnosti je ale bohužel svěřeno samotným policejním složkám.²⁵⁾

Podle povahy věci může být trestní oznámení vyřízeno:

- odložením zejména tehdy, nejde-li ve věci o podezření z trestného činu (§ 159a tr. řádu); tehdy má poškozený, nikoliv však pouhý oznamovatel, trestním řádem garantované právo podat proti usnesení o odložení opravný prostředek, kterým je stížnost,

- zahájením trestního stíhání příslušníka důvodně podezřelého ze spáchání trestného činu (§ 160 tr. řádu); s řízením o trestném činu může být k návrhu poškozeného spojeno adhezní řízení směřující k náhradě škody,

- odevzdáním věci ke kázeňskému projednání, je-li shledáno, že se jedná o disciplinární provinění příslušníka [§ 159a odst. 1 písm. b) tr. řádu]. V tomto případě však oznamovatel (poškozený) ztrácí své procesní postavení a možnost průběh navazujícího kázeňského řízení jakkoliv ovlivňovat. Prakticky se ocitá v roli pouhého stěžovatele, na nějž projednávající služební orgán není povinen brát zřetel.

- 5. Správní žaloba podle soudního řádu správního je docela revoluční: lze se jí domáhat ochrany před nezákonným policejním zásahem ve správním soudnictví. Soudní řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením²⁶⁾ (§ 82 až § 87 zákona) od 1. ledna 2003 formálně zaceluje právní mezeru v soudní ochraně před zásahy hlavně policejního typu.

Očekávání vkládaná do nové úpravy ale zatím vyznívají vesměs naprázdno, neboť příslušná ustanovení v kontextu policejních zásahů prakticky dosud neobživla.

Přesto, anebo právě proto, lze předjímat, že okamžitou a efektivní ochranu správní (krajské) soudy, potažmo Nejvyšší správní soud, nemohou zaručit již ze samé podstaty policejního zasahování, avšak také vzhledem k nízkému procentu úspěšných navrhovatelů, kteří se ochrany touto cestou budou domáhat. Podmínky na opodstatněnou žalobu jsou totiž formulovány příliš restriktivně, pro žalobce nepříznivě. Jestliže zákonnost zásahu soud posuzuje podle právního stavu v době, kdy k němu došlo, podmínky trvání zásahu či jeho důsledků anebo hrozba jeho opakování musejí být dány ke dni rozhodnutí, jinak soud řízení zastaví. Nepřípustnost žaloby je založena tehdy, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný nebo lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. Zde zůstává otázkou, jaký postoj správní soudy zaujmou k prostředkům typu stížnosti nebo podnětu veřejnému ochránci práv, respektive jejich způsobilosti účinně chránit veřejná subjektivní práva.²⁷⁾

Shledá-li soud porušení práv žalobce policejním zásahem, rozsudkem zakáže žalovanému (zřizujícímu ministerstvu nebo obci), aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem (není-li žaloba důvodná, zamítne ji). Soudu ale nepřísluší rozhodnout o nároku na náhradu škody, což lze považovat za nejhlubší deficit právní úpravy. Jelikož soud má dle principu tzv. plné jurisdikce povinnost provádět dokazování, jevilo by se jako praktické, aby na zjištěném podkladě mohl konstituovat z pohledu svého poslání sice podružný, leč pro žalobce coby poškozeného cílový výrok o náhradě škody, byla-li zásahem způsobena.

- 6. Ústavní stížnost principiálně navazuje na soudní řízení správní, a je zároveň posledním vnitrostátním prostředkem ochrany, vztahujícím se ovšem "pouze" na ústavně zaručená subjektivní práva. Napohled by se zdálo, že ve světle správního soudnictví odpadá Ústavnímu soudu řada problémů. Iniciovat řízení o ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; § 72 až § 84 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] zřejmě půjde teprve po marném domáhání se ochrany u správního soudu, leč i tak s podmínkou, že bylo dosaženo intenzity neústavnosti policejního zásahu. Paradoxně však přístup k Ústavnímu soudu může být volnější, neboť ústavní stížnost není svázána tak přísnými podmínkami jako správní žaloba. Přímá cesta bez vyčerpání správněprávní instance ale bude myslitelná spíše jen teoreticky.

Analogicky vzato, řízení o ústavní stížnosti co do efektivity sdílí obdobné rysy jako řízení před správním soudem. Ochranu jednotlivci nezajistí z hlediska nutnosti jejího včasného poskytnutí. Nadto není zcela jasné, co by ústavní stížnost vlastně měla napadat, zdali neústavnost pro stěžovatele neuspokojivého rozhodnutí správního soudu nebo neústavnost původního policejního zásahu, popř. obojí najednou. Adjudikační možnosti Ústavního soudu poslední eventualitě příliš nenasvědčují, poněvadž má-li ústavní stížnosti vyhovět, může po zjištění neústavnosti alternativně buď zrušit rozhodnutí anebo vyslovit zákaz pokračovat v porušování práv a svobod zásahem a příkaz obnovit předchozí stav, je-li to možné [§ 82 odst. 3 písm. a), b) zákona].

Přeceňovat nelze ani váhu nepočetné judikatury k policejnímu zasahování a ochraně před ním. Ústavní soud se s problémem vypořádával kontroverzně a vyhýbavě, tudíž jednoznačné, konzistentní závěry nejde odvodit. Vlastního vymezení, co chápe tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci,²⁸⁾ se v aktuální judikatuře příliš nepřidržuje, když např. zaměňuje pojmy správní rozhodnutí, pokyn a příkaz a od toho odvozuje i adekvátní prostředky ochrany.²⁹⁾ Taková rozhodovací praxe není přesvědčivá, natožpak způsobilá vytvářet konformní vodítka pro činnost policejních orgánů.

- 7. Naproti tomu judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, kam se lze nadnárodní stížností obrátit po vyčerpání vnitrostátních prostředků ochrany (ústavní stížností konče), k zasahování bezpečnostních orgánů je již celkem rozsáhlá a v závěrech čitelnější.³⁰⁾

Štrasburská jurisdikce zaujímá směrodatný postoj k problematice bezpečnosti občanů uvnitř státu tím, jak v duchu jednotlivých článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) prosazuje a nadále rozvíjí teorii o tzv. pozitivních závazcích státu.³¹⁾

Pro řešení konfliktů policejních složek a soukromých osob mají klíčový význam především různé aspekty čl. 2, zaručujícího právo každého na život (srov. např. případy Osman v. Spojené království z roku 1998, Kaya v. Turecko z roku 1998, Velikova v. Bulharsko z roku 2000, Mastromatteo v. Itálie z roku 2002), čl. 3, zakazující mučení a nelidské či ponižující zacházení (např. Aksoy v. Turecko z roku 1996, Raninen v. Finsko z roku 1997, Assenov v. Bulharsko z roku 1998, Iwanczuk v. Polsko z roku 2001) a čl. 8, na jehož pozadí byl v obecné rovině vyjasňován stěžejní pojem zasahování (např. Klass v. Německo z roku 1978, Sunday Times v. Spojené Království z roku 1979, Leander v. Švédsko z roku 1987, Kruslin a Huvig v. Francie z roku 1990).³²⁾ Na policejní zásahy reflektují i ostatní, třebaže judikáty nepříliš ověnčená ustanovení Úmluvy, jako čl. 5 reglementující právo na svobodu a osobní bezpečnost, čl. 6 odst. 1 zakotvující právo na spravedlivé řízení, čl. 11 garantující právo pokojně se shromažďovat, čl. 13 apelující na založení účinného vnitrostátního právního prostředku nápravy a čl. 14 zakazující diskriminaci.

Vzhledem k problematické vynutitelnosti rozsudku vůči zasahujícímu státu je řízení u štrasburského mezinárodního soudu skutečné ochraně dosti vzdáleno administrativně i časovou propastí od napadaného zásahu. Veškerá judikatura spíše obsahuje výkladové ukazatele v oblasti lidských práv, jež by měly mít zpětnou vazbu vůči tuzemskému správnímu a ústavnímu soudnictví, potažmo i bezpečnostnímu aparátu.

- 8. Soukromoprávní žalobu a další způsoby, jimiž se lze domáhat náhrady škody nebo jiné újmy, lze uplatnit nezávisle, popř. souběžně i v návaznosti na shora vyjmenované prostředky ochrany. Jelikož všechny nastupují ex post proti stavu, který již nastal a vyvolal škodlivé následky, bude pro každého zásahem dotčeného a poškozeného prioritou jejich reparace, kompenzace či jiná forma satisfakce. Nejčastěji se takový záměr projeví v požadavku na náhradu škody či jiné majetkové i nemajetkové újmy. V praxi to bude odůvodněné a pragmatické, neboť jiný prostředek ochrany k náhradě škody přímo nesměřuje.³³⁾

Režim náhrady škody způsobené činností veřejných ozbrojených sborů, potažmo jejich příslušníky, je dvojkolejný, ať již z pohledu potenciálního souběhu individuální odpovědnosti příslušníka a "kolektivní" odpovědnosti veřejné moci nebo prizmatem právní úpravy.

Obecný režim náhrady škody je zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, konstruován na principu absolutní objektivní odpovědnosti, jíž se stát nebo obec nemohou zprostit (§ 2). Marně v tomto odpovědnostním modu rezonuje tzv. teorie rizika, důkladněji aplikovaná např. francouzskou soudní praxí, povýtce na specifická rizika spojená s policejními akcemi a vojenskými cvičeními.³⁴⁾ Korelující, ale výslovně navzájem neprovázanou úpravu náhrady škody obsahují jednotlivé policejní zákony, čímž jejich vztah vůči zákonu č. 82/1998 Sb. je značně neurčitý.³⁵⁾

Jelikož policejní zásah není formalizovaným rozhodnutím, nýbrž faktickým mocenským úkonem, může snazšímu uplatnění nároku na náhradu škody napomoci podřazení závadného jednání nesprávnému úřednímu postupu, pokud možno některým z jiných prostředků ochrany.³⁶⁾ Ideálně by takové konstatování mělo zaznít v rozsudku správního či nálezu Ústavního soudu ještě před podáním žaloby na náhradu škody okresnímu soudu nebo neformálním jednáním s policejním sborem.

Zvláštní konstelace domáhání se náhrady škody či jiné újmy mohou nastat kolizí právních norem. Půjde zpravidla o souběh odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. s:

- individuální odpovědností příslušníka v rámci řízení o jím spáchaném trestném činu (adhezní řízení), kdy se aspekty náhrady škody na návrh poškozeného úměrně potřebě dokazování zabývá trestní soud;

- ochranou osobnosti fyzické i právnické osoby, kdy budou použity prostředky ochrany občanského práva, směřující k upuštění od neoprávněných zásahů [zdržovací (zápůrčí, negatorní) žalobou], odstranění závadných následků zásahů (restituční žalobou) či k poskytnutí přiměřeného morálního zadostiučinění (satisfakční žalobou), např. formou veřejné omluvy.

- ochranou osobních údajů člověka, jenž kromě obdobných žalobních návrhů krajskému soudu může žádat přímo policejní složku o opravu nebo doplnění osobních údajů tak, aby byly pravdivé a přesné či zablokování nebo zlikvidování osobních údajů;

- tzv. spravedlivým zadostiučiněním, kdy štrasburský soud případ od případu povinuje stát k alikvotnímu finančnímu odškodnění stěžovatele.

Nástin možných souvztažností avizuje, že cesta k náhradě materiální škody nebo kompenzaci nemajetkové újmy bude nejsvízelnější. Relativně schůdným východiskem do budoucna se jeví model adhezního řízení, implementovaný nejpříhodněji do soudního řízení správního. Především povinnost správních soudů provádět dokazování již dnes skýtá pro souběžný výrok o náhradě škody optimální podmínky.

Letmá charakterizace potvrzuje, co již bylo na jiném místě anoncováno, že totiž paleta dostupných prostředků ochrany před policejními zásahy je sice poměrně pestrá, odvrácenou stranou této mnohosti ale zůstává jejich nízká účinnost.

Na pomyslné hierarchii právních záruk se kromě toho rýsuje nepřímá úměra: čím výše ten který prostředek stojí, tím více se vzdaluje poškozenému i tomu, kdo zasahoval, a jeho schopnosti efektivní ochrany slábnou. Rozhodování z takové úrovně bývá akademické, od reparačních zájmů poškozeného odtažené a vůči původci zásahu neadresné (např. štrasburský soud již neodsuzuje policejního úředníka, ale stát, jenž nebyl schopen zjednat nápravu vlastními prostředky).

V této konstelaci, zdá se, by nejpronikavější dopad mohlo mít kategorické prošetření stížnosti přímo uvnitř policejní složky. V případě její oprávněnosti by služební orgán rozhodl alespoň kázeňsky, zabezpečil poskytnutí přiměřeného zadostiučinění poškozenému a následně uplatnil regresní úhradu vůči konkrétnímu viníkovi (naproti tomu rozhoduje-li se ve Štrasburku, "platí" daňoví poplatníci České republiky).

To ovšem předpokládá, aby každý velitel (náčelník, ředitel, vedoucí) hned v zárodku a nekompromisně potíral projevy "deviantního" chování i nezdravé solidarity mezi podřízenými příslušníky a vysílal srozumitelné signály, že jakékoliv překročení pravomoci nebude tolerováno a promítne se v jejich hodnocení a služebním postupu.

Realita je pochopitelně jiná, zčásti zajisté odvozená od blahosklonného hodnocení práce policejních sborů řídícími politickými funkcionáři. Vnucuje se znepokojivá úvaha, zdali vážná politická vůle na postihování závadné činnosti příslušníků vůbec existuje. Neodbytná historická reminiscence totiž napovídá, že ozbrojené bezpečnostní složky od nepaměti byly prvořadě pohotovým silovým aparátem chránícím momentálně vládnoucí garnituru (nástrojem potlačování občanské neposlušnosti) a teprve ve svém druhém plánu proklamovanou službou veřejnosti.

Poznámky:

¹⁾ Vyvolalo ji nepochybně zejména odsouzeníhodné zacházení se zadrženými na kubánské základně Guantánamo a v bagdádské věznici Abú Ghrajb.

²⁾ Kaiser, G., "Veřejná bezpečnost" - skutečná potřeba obyvatelstva? Právní rozhledy č. 2/1998, str. 71.

³⁾ Jelikož jsou téměř na denním pořádku, lze příkladů z praxe jmenovat bezpočet: policisté údajnými členy zločinného gangu, ztráty spisového materiálu z policejní úřadovny, opakované útěky zadržených z policejních služeben, falšování protokolů o dopravních nehodách, přehmaty při služebních zákrocích aj.

⁴⁾ Byla-li mezi obcemi uzavřena veřejnosprávní smlouva podle § 3a zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.

⁵⁾ Z titulu svého zaměření a poslání jsou oprávněny do autonomní individuální sféry zasahovat, zejména specifickými prostředky získávání informací, také všechny u nás působící zpravodajské služby (Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace, Vojenské zpravodajství). Jejich příslušníci však působí v utajení a nejsou nadáni zákrokovou pravomocí (= povinností), čímž nesplňují základní kritérium veřejnosti ozbrojeného sboru, tj. především uniformovanosti příslušníků a povinnosti bezprostředně zakročit v zákonem předvídaných situacích.

⁶⁾ Učebnicově názornou ilustrací variability neoprávněných policejních zásahů dodnes zůstává výčet jednání, jehož se údajně dopouštěli příslušníci Policie ČR za zdmi policejních stanic v rámci zásahů vůči demonstrantům proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky ve dnech 26. až 29. září 2000 (např. bití, zastrašování, vulgární nadávky, odpírání jídla a pití, neumožnění informovat o svém předvedení či zajištění blízké osoby, odpírání práva na právní pomoc, neoznačení valné většiny policistů na policejních stanicích jejich identifikačními čísly na stejnokrojích, neposkytnutí lékařské pomoci osobám zraněným v důsledku ostrých policejních zákroků aj.).

⁷⁾ Nezřídka jde o jedince s výrazně negativním postojem vůči policii a obecně autoritám. Tvoří sice minoritní část populace, ale současně bývají frekventovanějšími "klienty" bezpečnostních složek (recidivní pachatelé kriminálních činů, bezdomovci, alkoholici, narkomani, etnické menšiny, tzv. extremisté jako anarchisti, skinheadi, radikalizovaní sportovní fanoušci apod.).

⁸⁾ Kontrast par excellence představuje letošní zpolitizovaný, veřejně sledovaný a dodnes dohady a nejasnostmi obestřený ofenzivní zákrok Policie ČR proti účastníkům technoparty CzechTek a oproti tomu loňské třídenní otálení policistů se zásahem proti účastníkům CzechTeku 2004.

⁹⁾ Vzpomenout lze případ policisty střílejícího v Plzni po chodci přecházejícím na červenou, kdy jedna ze střel zasáhla projíždějící automobil jen několik desítek centimetrů od hlavy řidiče. Viz Policista střílel po chodci přecházejícím na červenou. Informační servis ČTK, 29. července 2004.

¹⁰⁾ Např. všechny případy nedostatečného zajištění nebezpečných delikventů, kteří utekli z policejních stanic. Viz Přehled útěků zadržených osob převážně z policejních budov od ledna 2001. Informační servis ČTK 2004, 29. června 2004.

¹¹⁾ Policistovi, který bil prostitutky, soudce uložil podmíněný trest, a na tento článek navazující téma, zabývající se plánovitým zneužíváním policejních pravomocí (např. falšování protokolů o dopravních nehodách). Před soudem skončí ročně několik desítek policistů. MF Dnes, 14. dubna 2005.

¹²⁾ Např. operativní činnost policistů a celníků nepodléhající soudnímu souhlasu, ale i soudem povolované odposlechy, o nichž se ale odposlouchávaný za běžných okolností nemůže dozvědět (než v případech, kdy je proti němu zahájeno trestní stíhání a záznam o odposlechu užit jako důkazní prostředek). Viz Sokol, T., Odposlechy? Schází kontrola. Hospodářské noviny, 4. října 2004, str. 9.

¹³⁾ Toto překrývání, jež leckdy na první pohled nemusí být zřetelné, má zásadní význam z hlediska jasného oddělení působnosti právních prostředků ochrany, typicky ombudsmanské a soudní.

¹⁴⁾ Tak příkaz nevstupovat na určené místo nebo se na něm nezdržovat je služebním úkonem. Vyvedení osoby, která příkazu neuposlechne, z daného místa za použití vhodného chvatu je již služebním zákrokem. Více k tomu Vácha, M., Klasifikace úkonů policie. In: Bezpečnostní teorie a praxe, sborník PAČR č. 1, Policejní akademie ČR, Praha 1995, str. 60.

¹⁵⁾ Prostředky preventivní i následné ochrany jsou v podstatě rovněž kontrolními mechanismy činnosti bezpečnostních (exekutivních) složek, konstituovanými na základě tripartitní dělby státní moci.

¹⁶⁾ Srov. režim zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání a pro strážníky obecní policie zákoníku práce č. 65/1965 Sb., modifikovaný zákonem č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků.

¹⁷⁾ Např. Český helsinský výbor (www.helcom.cz), poskytující mj. bezplatné poradenství, příp. právní pomoc osobám, které se staly obětí špatného zacházení nebo nepřiměřeného zákroku ze strany policejních orgánů; Sdružení Amnesty International v ČR (www.amnesty.cz); Trasparency International (www.transparency.cz), soustřeďující se na problematiku korupce; Liga lidských práv (www.llp.cz) anebo Občanské právní hlídky jako projekt Ekologického právního servisu (www.eps.cz).

¹⁸⁾ Přinášejí koneckonců veškeré zpravodajství o závadné práci policie, o níž by se veřejnost jinak zřejmě vůbec nedozvěděla.

¹⁹⁾ Např. Ústavní soud jakémukoliv vzepření se výkonu úřední moci není nakloněn: "občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor ... žádná právní norma nepřipouští, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli." Viz usnesení z 6. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 263/1997 in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10. C. H. Beck, Praha 1998, str. 335.

²⁰⁾ Ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu by se jednalo o petici (srov. čl. 18 Listiny základních práv a svobod a zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním). Rozlišování mezi zájmem individuálním a veřejným (společným) může být ovšem dosti relativní.

²¹⁾ Zevrubnou studii této problematiky podávají Veselý, T. - Sládeček, V.: Stížnosti na policii v České republice. Správní právo č. 4/1996, str. 193 - 211.

²²⁾ V praxi však již ochránce narazil na úřední vzdor, když mu oddělení kontroly a stížností Policejního prezídia ČR odmítlo podat informaci o tom, zda bylo pro vadný policejní postup vedeno kázeňské řízení proti konkrétním policistům a s jakým výsledkem. Informace nezbytné pro rozhodnutí, jaké opatření k nápravě zvolit, ochránce získal až na základě intervence u policejního prezidenta.

²³⁾ Např. většina z pěti tisíc loni přijatých stížnostních podnětů se týkala systému sociálních dávek, přístupu finančních úřadů a stavebního řízení.

²⁴⁾ Zneužívání pravomoci veřejného činitele se vyskytuje v souběhu s ublížením na zdraví, omezováním či zbavením osobní svobody, příp. porušováním domovní svobody. Ne ojediněle jsou příslušníci vyšetřováni pro vydírání, podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů, hanobení národa, rasy a přesvědčení a, spíše kuriózně, ale o to povážlivěji, ohrožování mravní výchovy mládeže a pohlavní zneužívání (viz Strážníci prý sexuálně obtěžovali dvě školačky. Metro, 23. dubna 2004).

²⁴⁾ Pouze trestné činy příslušníků Policie ČR (a Bezpečnostní informační služby) odhalují relativně oddělené inspekční orgány a vyšetřování o nich koná přímo státní zástupce.

²⁶⁾ Silným inspiračním zdrojem, co lze považovat za zásah, se pro správní soudy asi stane nejdostupnější, byť nepříliš konzistentní judikatura Ústavního soudu k sousloví "jiný zásah orgánu veřejné moci".

²⁷⁾ Problém zde snad nedolehne natolik tíživě jako na Ústavní soud, který se s nutností vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, jako podmínkou podání ústavní stížnosti vypořádával vskutku svérázně. Jde např. o nepublikované kontroverzní usnesení sp. zn. IV. ÚS 690/2000 odmítající ústavní stížnost proti policejnímu zásahu, v němž jako na poslední prostředky k ochraně práva Ústavní soud poukázal právě na možnosti stěžovat si dle vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú.l., obrátit se na veřejného ochránce práv nebo trestním oznámením na Inspekci Ministerstva vnitra ČR.

²⁸⁾ Srov. např. nález ze 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4. C. H. Beck, Praha 1996, str. 243; obdobně formulováno je usnesení z 1. října 1998 sp. zn. IV. ÚS 170/1998, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12. C. H. Beck, Praha 1998, str. 447.

²⁹⁾ V daném případě přitom šlo o zjevný policejní zásah, byť podložený písemným záznamem (příkazem). Srov. nález z 6. listopadu 2003 III. ÚS 150/03 dotýkající se oprávnění k odtahu vozidla, které je překážkou provozu na pozemních komunikacích, na základě pokynu (příkazu, rozhodnutí) policisty, resp. strážníka obecní policie.

³⁰⁾ Vyvěrá však výhradně z nadnárodních stížností proti jiným státům než České republice.

³¹⁾ V nejobecnější rovině tato teorie znamená, že stát musí nejen respektovat, ale též aktivně chránit jednotlivými články garantovaná práva, v nichž se Úmluva pochopitelně značně překrývá s naší Listinou základních práv a svobod.

³²⁾ Tyto i další rozsudky či jejich anotace jsou publikovány např. Čapek, J., Evropský soud a Evropská komise pro lidská práva, Linde, Praha 1995; Hubálková, E., Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech. Bulletin advokacie / zvláštní číslo - říjen 2000; Bílek, P. - Dufková, I. - Zlámal, J., Policie a lidská práva. Odbor prevence kriminality MV ČR, 2000 a periodicích Evropské právo a Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva.

³³⁾ Určité podmínky skýtá řízení u Evropského soudu pro lidská práva (tzv. spravedlivé zadostiučinění); jako jedno z nápravných opatření může Veřejný ochránce práv doporučit poskytnutí náhrady škody nebo uplatnění nároku na její náhradu; nárok na náhradu škody lze též vznést v adhezním řízení v rámci řízení o trestném činu. Správní soudy a Ústavní soud mohou pro uplatnění nároku civilní žalobou nanejvýš vytvořit pevnější základ objektivním zjištěním a deklarováním nesprávnosti úředního postupu.

³⁴⁾ Viz heslo Droit administratif in: Průcha, P. - Pomahač, R., Lexikon - Správní právo. Sagit, Ostrava 2002, str. 94.

³⁵⁾ Srov. § 49 zákona o Policii české republiky, § 24 zákona o obecní policii, § 23 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži, § 45 celního zákona; zákon o vojenské policii odkazuje na § 43 zákona o zbrojených silách České republiky. S ohledem na potřebu bezrozpornosti a provázanosti právního řádu bude nutno jako únosné řešení přijmout, že zde jde o poměr speciality.

³⁶⁾ Zákon bližší definici pojmu nepodává a také judikatura a nauka se jím zatím vážně nezabývaly.