Aplikace § 99 odst. 1 občanského soudního řádu

Jde totiž o "normativní fenomén" současné doby, kdy se znovu a znovu mění (v tomto případě procesní) pravidla chování a kdy v právní praxi není prakticky žádný prostor pro to, co označujeme jako konstantní rozhodování, které souvisí s předvídatelností soudního rozhodování ve skutkově (procesně) obdobných věcech.

Výkladové a (jistěže očekávané) aplikační problémy, podle mého názoru, se nevyhnuly ani pozměněnému § 99 odst. 1 občanského soudního řádu, který stanoví:

"Připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu ČR a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu."

Ač zřejmě koncipienti novely, resp. posléze normotvůrce neměl snad v úmyslu přímo prosadit úpravu, která by soudu ukládala za povinnost poučovat účastníky civilního (sporného) řízení též o hmotném právu, po přečtení citovaného ustanovení k jednoznačnému vytěsnění takového výkladu zřejmě subjekt interpretace dospět nemůže.

Naopak v této souvislosti můžeme bez jakýchkoliv pochybností hovořit o (znovu) zakotvení hmotněprávní poučovací povinnosti ze strany soudu. Soud totiž ve věcech, v nichž lze uzavřít smír (tedy ve sporném řízení), má za povinnost vést účastníky, aby takový smír uzavřeli.

Má mu k tomu sloužit instrument v podobě jakési signalizace právní úpravy a relevantní judikatury účastníkům řízení. Jinak řečeno, k uzavření případného smíru mají účastníkům řízení sloužit soudem zprostředkované informace, které pochopitelně musejí mít většinou základ v hmotném právu, čímž se (svým způsobem) "bortí" dosavadní koncepce "pouhé" procesní poučovací povinnosti soudu.

JAK PROBRAT VĚC

Pochopitelně se v této souvislosti mnohým (nejen prvoinstančním) soudcům vtírá (zásadní) otázka - jak, resp. v jakém směru či do jaké míry mají s účastníky "probrat" věc, signalizovat jim právní úpravu a relevantní (v tzv. zelené sbírce publikovanou) judikaturu. Ostatně, podívejme se na věc ve světle třeba tohoto hypotetického (soudního) případu:

Žalobce se po žalovaném domáhá vrácení půjčených peněz včetně příslušenství (úroku z prodlení), neboť podle žalobního tvrzení se žalovaný (coby dlužník) ocitl v prodlení. Protože zde jde nepochybně o sporné řízení, tak při existenci citované právní úpravy by zřejmě prvoinstančnímu soudci nebylo možné vytýkat, pokud by na adresu žalovaného (jistěže za účelem smírného vyřešení sporu) signalizoval, že vzhledem k tomu, že uzavřel s žalobcem (písemnou) smlouvu o půjčce, nebo ještě lépe vyjádřeno, že pokud by se v řízení prokázalo, že mu žalobce zažalovanou částku půjčil, je povinen takto půjčené peníze vrátit žalobci zpět.

S tímto zdánlivě banálním případem však mohou souviset další otázky a "poučovací postupy" soudu, které, dovedeno ad absurdum, naznačují problematičnost přijaté právní úpravy. Protože soud zná právo a také platnou či spíše použitelnou judikaturu, vzniká otázka, zda by v tak banální věci, jako je námi sledovaný případ, měl soud vést poučovací povinnost i v situaci, pokud by z procesních postojů účastníků vyplynulo, že např. žalobce (vzhledem k tomu, že doba splnění peněžitého závazku účastníky dohodnuta nebyla) sice vyzval žalovaného k vrácené půjčené peněžité částky, leč v daném případě šlo o dluh odnosný (místem plnění bylo bydliště dlužníka - žalovaného), nikoliv donosný, takže žalovaný se vlastně v prodlení ocitnout ani nemohl, když (možná s již předsoudní obezřetností) na výzvu žalobce o vrácení půjčené částky odpověděl budoucímu žalobci s tím, že "bude plnit v souladu se zákonem a v tomto smyslu očekává součinnost věřitele," a ani z jeho procesního postoje v řízení nevyplynulo, že by žalobci plnit nechtěl. Vzniká tak celý řetězec otázek, který může souviset s onou hranicí poučovací povinnosti, která má nepochybně svůj základ v hmotném právu.

JAK POUČOVAT?

Jak by měl tedy soudce prvního stupně účastníky o právní úpravě vlastně poučovat? Jak by měl s účastníky věc probírat? V jakém rozsahu by měl soud účastníky informovat o soudních stanoviscích a rozhodnutích, která byla uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek? To jsou skutečně závažné otázky.

Podle mého názoru by měl soud za nynější právní úpravy realizovat poučovací povinnost v tom směru, že by účastníkům připomenul právní úpravu žalobou uplatněného nároku, pokud by byl po provedeném dokazování takový nárok prokázán, a to včetně připomenutí judikatury publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Např. v případě žaloby o dlužné pojistné by měl soud při poučovací povinnosti ve stručnosti zmínit stěžejní právní úpravu s tím, že pokud bylo v řízení prokázáno skutkové tvrzení žalobce, že v takovém případě má pojistitel právo na pojistné za dobu do zániku pojištění.

V případě poukazu na judikaturu lze upozornit na rozhodnutí či stanovisko, které se dotýká "probírané" věci, přičemž může soudci usnadnit cestu k tomu, aby i vahou použité argumentace již judikovaného případu vedl účastníky ke smírnému vyřešení věci. Zřejmě by nemělo jít o nějaké formální citování judikátů (v případě účastníků - neprávníků by totiž nemusel být vůbec pochopen smysl takto citovaného judikátu s ohledem na použitý právní jazyk), jako spíše o jejich vhodné použití v rámci vedení účastníků k případnému uzavření smíru.

Tedy i s připomenutím určitých právních zásad, právních pravidel či tzv. "ustálené judikatury", která souvisí, či by souviset mohla s konkrétní "probíranou" věcí.

Naopak taková povinnost by nebyla splněna v situaci, jestliže by předseda senátu (samosoudce) například vedl účastníky k uzavření smíru v tom směru, že pokud žalovaný smír se žalobcem neuzavře, pak (pravděpodobně) žalobě bude vyhověno atd. Tady už by nešlo o nějakou signalizaci, ale spíše o překročení toho, co je obsaženo v inkriminovaném § 99 odst. 1 občanského soudního řádu. Takovým postupem by pak dotčený účastník mohl subjektivně vnímat pochybnosti o soudcově nepodjatosti a mít za to, že protistrana je tímto postupem jaksi privilegována.

Z vyloženého je zřejmé, že zmíněná poučovací povinnost, či "pouhá signalizace" na "probíraný" případ je poněkud komplikovanou záležitostí, která bude mít v soudní praxi nepochybně celou řadu "mutací", a to (možná) od pouhého formálního odkazu či připomenutí v úvahu přicházející právní úpravy a možné doléhající judikatury, přes určitý apel předsedy senátu na účastníky řízení po připomenutí rozhodné právní úpravy či nabízející se judikatury, až po neslučitelný postup ze strany soudu, jednoznačně signalizující další "právní osud" případu, pakliže smír mezi účastníky uzavřen nebude. Z uvedeného je také zřejmé, že otázka vhodnosti a přiléhavosti aplikace § 99 odst. 1 občanského soudního řádu bude záviset na erudici předsedy senátu, na jeho schopnosti flexibilně řešit procesní situaci při jednání a zajistit účastníkům vhodným způsobem zprostředkování těch právně relevantních informací, jichž bude třeba k případnému uzavření smíru.

Pavel Vrcha
soudce, Krajský soud, Ústí nad Labem