Spory v oblasti ochranných známek

Od zaměnitelnosti k pravděpodobnosti záměny


Přesto v soukromém právu není mnoho právních otázek nebo institutů, jejichž úprava by v důsledku přistoupení k EU byla od základů přepracována nebo podrobena zcela novým pravidlům, zejména ne v oblastech, které jsou obvyklým předmětem rozhodovací činnosti soudů.

VYMEZENÍ PROBLÉMU

Jednou z nemnoha takových oblastí soukromého práva, kde komunitární právo a judikatura Evropského soudního dvora má a bude mít neopomenutelný vliv na obsah právních pravidel aplikovaných v běžné praxi našich soudů, je problematika sporů o označení. Zahrnují řadu právních otázek upravených v komunitárním právu, nebo na jejichž úpravu ve vnitrostátním právu má komunitární právo vliv. Sem patří i otázka, která je ve sporech o označení otázkou možná vůbec nejčastější a současně jednou z nejkomplikovanějších: otázka posuzování zaměnitelnosti označení.

Potřeba posoudit zaměnitelnost kolidujících označení vyvstává v různých druzích sporů na pozadí různých právních pravidel.

V soudní praxi se třeba často v první řadě jedná o spory z porušování ochranných známek, kdy žalobce tvrdí, že žalovaný užíváním určitého označení, vykazujícím určitou úroveň podobnosti s žalobcovou ochrannou známkou, porušuje tuto ochrannou známku, a z toho titulu žalobce uplatňuje různé nároky. Kromě zdržovacího a odstraňovacího nároku se může (a v budoucnosti budou tyto případy zřejmě čím dál častější) jednat o nárok na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení v důsledku porušování ochranné známky. Dále se jedná o spory z nekalé soutěže, kdy žalobce tvrdí, že v důsledku užívání určitého označení žalovaným dochází k naplnění skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny podle § 47 obchodního zákoníku, případně jiné skutkové podstaty nekalé soutěže (např. klamavého označování zboží a služeb podle § 46 obchodního zákoníku nebo parazitování na pověsti podle § 48 obchodního zákoníku), a proto uplatňuje vůči žalovanému zdržovací nebo odstraňovací nárok, nárok na náhradu škody, na přiměřené zadostiučinění, případně jiné nároky. Velmi časté jsou spory, kdy stejný nárok, případně více stejných nároků, žalobce uplatňuje jak z titulu porušování ochranné známky, tak z titulu nekalé soutěže. Podstatou sporu je ovšem opět posouzení, zda dvě kolidující označení užívaná žalobcem a žalovaným jsou, ať již z hlediska známkového práva, nebo z hlediska práva nekalé soutěže, zaměnitelná.

Je třeba podotknout, že tyto spory bývají velmi složité a zahrnují mnoho skutkových i právních otázek, takže by bylo nepřiměřeným zjednodušením redukovat je jen na otázku, zda jsou dvě označení zaměnitelná. Přesto však je ve většině případů posouzení zaměnitelnosti kolidujících označení v těchto sporech stěžejní otázkou, jejíž zodpovězení je nutné k rozhodnutí o všech uplatněných nárocích, tedy nejen o nároku, aby žalovaný upustil od užívání určitého označení, ale i o souvisejících nárocích na náhradu škody, přiměřené zadstiučinění, případně vydání bezdůvodného obohacení. Posouzení zaměnitelnosti je tedy mimořádně důležité pro strany i pro soud a konzistentní přístup k této otázce je nutný z důvodů právní jistoty všech podnikatelů, resp. soutěžitelů, kteří při své činnosti užívají nebo hodlají užívat určitá označení. Je třeba si také uvědomit, že hospodářská hodnota značek je často mimořádně vysoká a že vysoké bývají i náklady, resp. investice, jejichž vynaložení je nutné k vybudování nebo k udržení značky; tomu úměrná je potřeba právní jistoty podnikatele, který stojí před rozhodnutím, zda určitou značku užívat, či ne, resp. zda do určité značky, jejíž status může být právně sporný, má investovat, či nikoliv. Fixace pravidel, podle nichž se posuzuje zaměnitelnost značek, a jejich následné konzistentní dodržování je tak i v zájmu hladkého hospodářského styku a rozvoje podnikatelské činnosti včetně investic.

Spory týkajícími se zaměnitelnosti označení se zabývá kromě soudů také Úřad průmyslového vlastnictví, a to zejména při rozhodování o námitkách proti přihlášce ochranné známky (§ 7 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách) a při rozhodování o prohlášení ochranné známky za neplatnou z důvodů její kolize se staršími právy (§ 32 odst. 2 v návaznosti na § 7 zákona o ochranných známkách). V těchto řízeních jde typicky o to, že se vlastník starší ochranné známky, její přihlašovatel, případně uživatel nezapsaného označení domáhá zamítnutí přihlášky mladší ochranné známky, kterou považuje za zaměnitelnou s označením, k němuž mu přísluší starší práva, případně se domáhá prohlášení mladší ochranné známky za neplatnou z týchž důvodů. Posouzení zaměnitelnosti staršího a mladšího označení je tak i v těchto řízeních stěžejní otázkou, bez níž zpravidla nelze ve věci vydat rozhodnutí a která je zpravidla hlavním nebo jediným předmětem sporu mezi stranami.

Pravomocná rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví vydaná v těchto řízeních podléhají přezkumu ve správním soudnictví, takže konečnou instancí, která rozhoduje o zaměnitelnosti označení, jsou i v těchto případech soudy, ovšem s tím, že nejvyšší soudní instancí je na rozdíl od sporů o porušování ochranné známky a sporů z nekalé soutěže Nejvyšší správní soud ČR, nikoliv Nejvyšší soud ČR. Rozhodování o námitkách proti přihlášce ochranné známky a o prohlášení neplatnosti ochranné známky je ovšem často úzce svázáno s rozhodováním soudů ve sporech o porušení ochranné známky, např. tehdy, pokud se žalovaný ve sporu o porušování ochranné známky pokusí dosáhnout prohlášení žalobcovy ochranné známky za neplatnou nebo se pokusí registrovat své fakticky užívané označení jako ochrannou známku a žalobce proti této přihlášce podá námitky aj.

Z tohoto hlediska se současný právní stav, kdy o porušování ochranné známky a sporech z nekalé soutěže rozhoduje v nejvyšší instanci jiný soud, než který přezkoumává rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví o námitkách a prohlášení neplatnosti ochranných známek, nejeví jako ideální. S o to větší naléhavostí je třeba, aby všechny orgány rozhodující o sporech týkajících se zaměnitelnosti označení, tedy jak soudy v civilním řízení, tak Úřad průmyslového vlastnictví a soudy ve správním soudnictví, ve své praxi vycházely ze stejných zásad, které vyplývají z komunitárního známkového práva a judikatury Evropského soudního dvora, případně i Soudu první instance Evropských společenství.

PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA

Jak bylo výše konstatováno, problematika posuzování zaměnitelnosti označení se klade jednak v právu ochranných známek, jednak v právu nekalé soutěže.

V současnosti platný zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen "zákon o ochranných známkách"), se této problematiky dotýká v § 7 a § 8, které na rozdíl od dříve platného zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, v podstatě doslova přebírají dikci první směrnice Rady (ES) č. 89/104/ES o harmonizaci známkových zákonů členských států (dále jen "směrnice").

Podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách se může bránit zápisu přihlašovaného označení do rejstříku ochranných známek vlastník "starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti," přičemž "za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou." Pojem "pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti" zákona o ochranných známkách používá na řadě dalších míst, zejména v souvislosti s vymezením práv vlastníka ochranné známky v § 8 zákona o ochranných známkách. Zde již zákon důsledně rozlišuje mezi dvěma situacemi: na jedné straně užíváním označení shodného s ochrannou známkou pro shodné výrobky nebo služby, na druhé straně užíváním označení, které současně nesplňuje dvě výše uvedené podmínky (tj. nejedná se o užívání shodné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby shodné s těmi, pro něž je známka chráněna, tzv. double identity test). Užívání v obchodním styku "označení shodného s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou shodné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána" bez souhlasu vlastníka ochranné známky je až na zákonné výjimky bez dalšího zakázáno [§ 8 odst. 2 písm. a) zákona o ochranných známkách].

Pokud však podmínka dvojí identity ve smyslu tohoto ustanovení není splněna, tj. nejedná se o užívání shodného označení pro shodné výrobky nebo služby, pro jaké je známka zapsána, avšak dochází k užívání označení podobného ochranné známce, váže zákon právo vlastníka ochranné známky zakázat užívání takového označení na další podmínky: je zakázáno bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat v obchodním styku "označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených ochrannou známkou a označení existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou" [§ 8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách].

Zesílená ochrana, překračující rámec shora citovaných ustanovení, platí pro ochranné známky s dobrým jménem. Vlastník starší ochranné známky, která má v České republice dobré jméno, je oprávněn se na základě námitek domáhat zamítnutí přihlášky označení, které je shodné nebo podobné s touto ochrannou známkou, pokud má být takové označení zapsáno pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je starší ochranná známka zapsána, avšak užívání přihlašovaného označení by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo jim bylo na újmu [§ 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách]. Vlastník starší ochranné známky, která má dobré jméno v České republice, je také oprávněn zakázat v obchodním styku užívání označení shodného s touto ochrannou známkou nebo jí podobného pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka zapsána, avšak užívání tohoto označení by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky, nebo by jim bylo na újmu [§ 8 odst. 2 písm. c) zákona o ochranných známkách]. Stojí za povšimnutí, že v těchto případech již zákon nehovoří o "pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti" jako o podmínce, kterou je třeba k naplnění příslušné skutkové podstaty splnit.¹⁾

Na rozdíl od dříve platného zákona č. 137/1995 Sb., tedy zákona o ochranných známkách, již nehovoří o "zaměnitelnosti", nýbrž o "pravděpodobnosti záměny", což lépe odpovídá dikci směrnice. Proto také termínu "zaměnitelnost" v tomto článku neužíváme jako zákonného termínu s přesným významem, nýbrž jako teoretického právního pojmu, který zastřešuje všechny různé zákonné termíny i různé teoretické koncepty týkající se posuzování kolize shodných nebo podobných označení. Připomeňme v této souvislosti úpravu otázek zaměnitelnosti v dříve platném zákonu č. 137/1995 Sb.: tento zákon umožňoval podat námitky proti přihlášce ochranné známky majiteli, případně přihlašovateli "zaměnitelné ochranné známky s dřívějším právem přednosti, je-li tato ochranná známka zapsána, případně přihlášena pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby" [§ 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb.] a základní zápovědní právo majitele ochranné známky vymezoval tak, že "bez souhlasu majitele ochranné známky nikdo nesmí užívat označení shodné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby, pro které je ochranná známka zapsána, nebo je užívat ve spojení s těmito výrobky nebo službami" (§ 14 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb.).²⁾

Jak je patrné z odlišné dikce dříve platného a současného známkového zákona, konstruoval zákon č. 137/1995 Sb. zaměnitelnost jako potenciální vlastnost samotného označení, spočívající v možnosti být pokládáno za jiné označení, a to pouze s přihlédnutím k povaze samotného tohoto a onoho jiného označení, tedy bez ohledu na další okolnosti, zejména i bez ohledu na druhy výrobků a služeb chráněné tím kterým označením.³⁾ Současně, ač na jiných místech zákona se o "shodných" označeních hovořilo,⁴⁾ nerozlišoval zákon při vymezení práv majitele ochranné známky mezi shodností a podobností označení, resp. chráněných výrobků a služeb. Pod tutéž skutkovou podstatu, tedy za stejných právních podmínek a se stejnými právními následky, byla zahrnuta jak kolize shodných označení, případně shodných označení v souvislosti se shodnými druhy výrobků či služeb, tak na kolize označení sice nikoliv shodných, avšak vzhledem ke své podobnosti zaměnitelných. Pod pojem zaměnitelné označení tak spadalo jak označení shodné, tak i zaměnitelně podobné. Nebylo tak ani teoreticky, ale ani z hlediska rozlišení odlišných právních následků nutné při aplikaci citovaných ustanovení (na rozdíl od § 3 zákona č. 137/1995 Sb., který shodnost přihlašovaného označení se starším označením nebo shodu v prvcích, která by mohla vést k záměně, zakotvoval jako absolutní překážku zápisné způsobilosti) rozlišovat mezi označeními shodnými a zaměnitelně podobnými, resp. mezi výrobky či službami stejného a podobného druhu.

Současný zákon o ochranných známkách jednak přísně rozlišuje mezi situacemi, kdy dochází ke kolizi dvou shodných označení, a situacemi kolize dvou podobných, avšak nikoliv shodných označení, jednak při posuzování kolize podobných označení (tj. nikoliv shodných označení) ukládá zkoumat, zda mezi nimi existuje pravděpodobnost záměny, a to mj. vždy i s ohledem na druhy jimi chráněných druhů výrobků a služeb.

Jak bylo výše konstatováno, tato úprava odpovídá příslušným ustanovením harmonizační známkové směrnice. Podobně jako zákon o ochranných známkách hovoří i směrnice o pravděpodobnosti záměny ve dvou souvislostech, jednak při vymezení relativních důvodů zápisné nezpůsobilosti, tj. při vymezení práv vlastníka ochranné známky bránit se zápisu kolidujících mladších ochranných známek, jednak při vymezení účinků ochranné známky, tj. při vymezení práv vlastníka ochranné známky zakázat užívání kolidujících označení.

Na rozdíl od zákona o ochranných známkách směrnice v obou případech rozlišuje mezi konfliktem ochranné známky se shodným označením ve vztahu ke shodným výrobkům či službám a konfliktem ochranné známky s označením shodným nebo podobným ve vztahu ke shodným či podobným výrobkům či službám.⁵⁾ Pojem "pravděpodobnost záměny" přitom doslova odpovídá anglickému znění směrnice, které pracuje s termínem "likelihood of confusion"; znění ostatních jazykových verzí by spíše odpovídaly českým termínům "nebezpečí záměny", případně "riziko záměny".⁶⁾

Pro výklad těchto ustanovení má význam rovněž preambule směrnice, která se zmiňuje o tom, že "nebezpečí záměny, jehož posouzení závisí na mnoha faktorech a zejména na povědomí o ochranné známce na trhu, na asociaci, která může vzniknout mezi užívaným označením a zapsanou známkou, na stupni podobnosti mezi ochrannou známkou a označením a mezi označenými výrobky nebo službami, představuje specifickou podmínku ochrany" a že "způsoby zjištění nebezpečí záměny, a zejména břemeno důkazu, jsou upraveny vnitrostátními procesními předpisy, které nejsou touto směrnicí dotčeny."

Stejnou dikci zvolil komunitární zákonodárce i v příslušných ustanoveních nařízení Rady č. 40/94 (EC) o ochranné známce Společenství (dále jen "nařízení").⁷⁾

Všechny tyto tři základní prameny známkového práva, tedy zákona o ochranných známkách, směrnice i nařízení, tak stanoví obsahově shodná pravidla pro posuzování otázek, které v tomto článku označujeme jako "zaměnitelnost", a to jak pro případ kolize ochranných známek, resp. přihlášek nebo nezapsaných označení v řízení o námitkách nebo prohlášení neplatnosti ochranné známky, tak pro případ rozhodování sporů o porušení ochranné známky. Z toho vyplývá, a to i s přihlédnutím k zásadě nepřímého účinku komunitárního práva,⁸⁾ že příslušná ustanovení všech těchto tří předpisů je třeba interpretovat jednotně a zejména že je třeba příslušná ustanovení zákona o ochranných známkách interpretovat konformně se směrnicí. Vzhledem k tomu, že k výkladu příslušných ustanovení směrnice existuje poměrně bohatá a konzistentní judikatura Evropského soudního dvora, je třeba k této judikatuře přihlížet i při výkladu příslušných ustanovení zákona o ochranných známkách. Diskutabilní již může být, zda, a do jaké míry, je třeba k této judikatuře přihlížet i při rozhodování sporů z oblasti nekalé soutěže, která, až na drobné výjimky, komunitárním právem upravena není.⁹⁾

V právu nekalé soutěže na rozdíl od práva ochranných známek nedoznala právní úprava dotýkající se zaměnitelnosti od nabytí účinnosti obchodního zákoníku žádných změn. Klíčová právní norma je vyjádřena v § 47 obchodního zákoníku, který zakazuje "užití firmy nebo názvu osoby nebo zvláštního označení podniku užívaného již po právu jiným soutěžitelem, užití zvláštních označení podniku nebo zvláštních označení či úpravy výrobků, výkon anebo obchodních materiálů podniku, které v zákaznických kruzích platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné [...], pokud jsou tato jednání způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu o spojení s podnikem, firmou zvláštním označením nebo výrobky anebo výkony jiného soutěžitele." Obchodní zákoník tak, ovšem zřejmě náhodou, používá stejný termín jako směrnice, když hovoří o "nebezpečí záměny". Cílem směrnice není harmonizovat právo nekalé soutěže, přesto však se již s ohledem na shodnou terminologii směrnice, potažmo i zákona o ochranných známkách a obchodního zákoníku, jeví potřebným konfrontovat dosavadní výkladovou praxi i ve vztahu k § 47 obchodního zákoníku s judikaturou Evropského soudního dvora k otázkám zaměnitelnosti.

DOSAVADNÍ ČESKÁ A ČESKOSLOVENSKÁ JUDIKATURA

Rozhodovací praxe českých a československých soudů se posuzováním zaměnitelnosti označení a spory o označení vůbec, zabývala zatím spíše příležitostně a na pozadí různých právních úprav. Není tedy divu, že ještě není k dispozici judikatura, kterou by bylo možné označit za komplexní, konzistentní a ustálenou. Publikovaná soudní rozhodnutí k těmto otázkám pocházejí buď z doby první Československé republiky, nebo z období po roce 1989, a byla vesměs vydána ve sporech z nekalé soutěže nebo sporech zahrnujících i aspekty nekalé soutěže, nikoli ve sporech z porušení ochranných známek jako takových. Přesto lze z těchto rozhodnutí abstrahovat určité právní věty nebo alespoň vyčíst určitá implicitní východiska, která stabilizovaná soudní praxe při posuzování zaměnitelnosti označení přijímá za svá, byť se jich třeba explicitně nedovolává. Jedním z těchto východisek je, že judikatura neakcentuje odlišný charakter pravidel posuzování záměny z hlediska známkového práva na straně jedné a z hlediska práva nekalé soutěže na straně druhé, nýbrž - samozřejmě s přihlédnutím k dikci příslušné zákonné úpravy - přistupuje k oběma typům sporů v tomto konkrétním ohledu, tj. ve vztahu k posuzování záměny označení, v podstatě stejně.

Také proto považujeme za správné zabývat se na tomto místě judikaturou převážně z oblasti práva nekalé soutěže.

K otázkám posuzování záměny označení vydal a publikoval početná rozhodnutí Úřad průmyslového vlastnictví. V této rozhodovací praxi lze spatřovat druhý pilíř české a československé judikatury k otázkám zaměnitelnosti. Dlužno ovšem podotknout, že pokud dosavadní soudní judikatura v této oblasti je fragmentární, jsou rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví převážně kazuistická a velmi obtížně z nich lze dovodit obecnější právní věty nebo tendence.¹⁰⁾ Také tato judikatura však nadále ovlivňuje současnou rozhodovací praxi Úřadu průmyslového vlastnictví, jakož i soudů, které se nezřídka rozhodnutími Úřadu inspirují ve své vlastní rozhodovací praxi a na Úřad pohlížejí jako na odborníka na posuzování záměny označení i na některé jiné aspekty sporů o označení. Ne-lze se tedy vyhnout ani představení a zhodnocení této praxe.

SKUTKOVÁ, NEBO PRÁVNÍ OTÁZKA?

Již prvorepublikové soudy se vyjádřily k zásadní otázce, zda posuzování zaměnitelnosti označení je otázkou skutkovou, nebo právní.¹¹⁾ Judikatura tu stála na pevném stanovisku, že "otázka zaměnitelnosti jest otázkou právní, jejíž zodpovězení nezáleží na tom, zda k záměně skutečně dochází."12) Právní názor, že posuzování zaměnitelnosti je otázkou právní, nedávno potvrdil Vrchní soud v Praze.¹³⁾ Odpověď na tuto otázku má dalekosáhlé důsledky. Je-li otázka zaměnitelnosti otázkou "po výtce právní",¹⁴⁾ zaměnitelnost se nedokazuje.

Strany sporu tíží důkazní břemeno pouze potud, že žalobci přísluší práva k určitému označení a že fakticky dochází k užívání určitého jiného označení žalovaným; zda v důsledku užívání tohoto jiného označení dochází nebo může dojít k záměně s žalobcovým označením, je již věcí posouzení soudu a k této otázce jako takové není třeba provádět důkazy. To také znamená, že posouzení zaměnitelnosti není otázkou odbornou, k jejímuž zodpovězení by bylo třeba ustanovit znalce; znalec nemůže v tomto směru nahrazovat rozhodovací činnost soudu. Žalobu nelze zamítnout z toho důvodu, že se žalobci nepodařilo zaměnitelnost prokázat.

Na druhou stranu je při hodnocení zaměnitelnosti nutno přihlížet i k relevantním skutkovým okolnostem, např. komu je určeno příslušné zboží,¹⁵⁾ či "k oboru působnosti obou podniků, k povaze jejich podnikání a také k místním poměrům, tedy k okolnostem, které určují spolu také kruhy zákaznické."16)

FAKTICKÁ ZÁMĚNA, NEBO ZPŮSOBILOST ZÁMĚNY?

Dalším významným závěrem, k němuž dospěla již prvorepubliková judikatura, je, že zaměnitelnost (jak ostatně vyplývá ze sémantického obsahu tohoto slova) je zaměnitelností potenciální. Není tedy nutné zjišťovat, zda k záměně fakticky dochází; k naplnění příslušné skutkové podstaty stačí způsobilost záměnu vyvolat.¹⁷⁾ "Stačí způsobilost záměny (třebaže záměna nenastala), aniž se vyhledává, by odpůrce měl zlý úmysl nebo vědomí, že se dostává do rozporu s dobrými mravy soutěže, aniž jest dále třeba, by znal anebo znáti musil způsobilost záměny neb aby přímo záměnu takovou nebo dokonce poškození soutěžitelovo zamýšlel."¹⁸⁾

Tento závěr úzce souvisí s právním názorem, že otázka zaměnitelnosti je otázkou právní. Pokud zaměnitelnost není předmětem dokazování, nemůže se jednat o určitý reálně existující stav vnějšího světa, o fakt, neboť fakta jsou charakterizována právě tím, že jejich výskyt v určitém okamžiku ve vnějším světě lze zjistit a v soudním řízení prokázat. Zaměnitelnost je chápána jako vlastnost určitého označení rázu potence, která se může, ale nemusí ve vnějším světě aktualizovat v podobě empiricky zjistitelných následků, a jejíž existence je tudíž na empirickém zjištění takových následků nezávislá. Zjištění existence této vlastnosti je věcí náhledu soudu, který se v závislosti na filozofických východiscích může jevit i jako úvaha soudu; jak však vyplyne dále, nejedná se o úvahu volnou.

OBJEKTIVNÍ HODNOCENÍ: POHLED PRŮMĚRNÉHO ZÁKAZNÍKA

Judikatura totiž také jednoznačně dovodila princip, že zaměnitelnost je třeba posuzovat objektivně s přihlédnutím k dojmu, který vzniká u průměrného zákazníka, resp. spotřebitele.¹⁹⁾

Již prvorepublikové soudy konstatovaly, že "při posuzování zaměnitelnosti zevnějších zařízení jest se postaviti na stanovisko průměrného zákazníka [...]".20) Na toto již v meziválečném období konzistentně zastávané stanovisko důsledně navazuje současná soudní judikatura: "Při posouzení zaměnitelnosti [...] je nutno přihlížet k dojmu, který vzniká u průměrného zákazníka."21) Posuzování zaměnitelnosti tedy na jedné straně není věcí empirického zjištění, na druhé straně však ani volné úvahy soudu: soud sice zaměnitelnost zjišťuje jako právní otázku, avšak při tom si osobuje postoj průměrného zákazníka, staví se do role průměrného zákazníka, aby mohl zjistit, jak na průměrného zákazníka srovnávaná označení působí.

Tento postoj průměrného zákazníka, konstruovaný soudem, zajisté musí být fiktivní a lze se právem ptát, zda je vůbec možné, aby si konkrétní soudce nebo senát dojem průměrného zákazníka osvojil, zda se nejedná pouze o účelovou konstrukci, která zastírá, že posuzování zaměnitelnosti je ve skutečnosti v soudcově diskreci, a tudíž je krajně subjektivní. Domnívám se, že tomu tak není, byť určité subjektivní prvky samozřejmě nelze upřít žádnému lidskému rozhodování. Konstrukce dojmu průměrného spotřebitele je důležitá v tom, že neumožňuje subjektivními úvahami legitimizovat rozhodovací proces, ne v tom, že by subjektivní úvahy vylučovala vůbec ze hry (což ani není možné). Princip průměrného spotřebitele vymezuje, jakými subjektivními úvahami závěr o zaměnitelnosti nelze korektně odůvodnit: je nepřípustné tento závěr odůvodnit zjištěním úmyslů nebo znalostí konkrétního soutěžitele, stejně jako je nepřípustné jej odůvodnit pouze zjištěním vnímání konkrétního spotřebitele a je také nepřípustné odvolávat se na subjektivní charakteristiky soudce provádějícího toto hodnocení, na jeho vlastní znalosti, vzdělání, spotřebitelské návyky a preference aj.

KRITÉRIA POSUZOVÁNÍ ZAMĚNITELNOSTI

Posuzování zaměnitelnosti z pohledu průměrného zákazníka, což samo o sobě je spíše hledisko negativní, omezující prostor pro určité úvahy, než pozitivní, z něhož samotného by vyplývala určitá hodnotící kritéria, pak judikatura ještě doplňuje výčtem specifických vlastností průměrného zákazníka, které konkretizují způsob jeho vnímání.

Soudní praxe především konzistentně zdůrazňuje, že rozhodující je celkový dojem, který průměrnému spotřebiteli utkví v paměti,²²⁾ přičemž průměrnému zákazníkovi většinou utkví v paměti výrazná, dominující část určitého označení.²³⁾

Prvorepubliková judikatura dokonce dovodila, že "při posuzování zaměnitelnosti zevnějších zařízení jest se postaviti na stanovisko průměrného zákazníka, v jehož paměti utkvěla jen jakási více méně mlhavá představa zevního zařízení, a jenž zcela povšechně již z dosti vzdálené celkové obdobnosti dvou v jednotlivostech se dosti rozcházejících zevních zařízení různých podniků usuzuje, že pocházejí z téhož výrobního pramene."24) Podle jiného rozhodnutí "i když slova sama nejsou zaměnitelná, jest zaměnitelnost umožněna způsobem, jímž jest užíváno slova při označení zboží [...], tj. příliš silným přilnutím ke způsobu výpravy zboží."25) Tuto tendenci lze shrnout tak, že průměrný spotřebitel se nepokládá za příliš pozorného, a k zaměnitelnosti tak stačí, že se dvě označení podobají (nikoliv shodují!) v určitém významném prvku nebo významných prvcích, případně v celkovém dojmu, a to přesto, že vykazují řadu odlišností. Proti této tendenci se ovšem někdy prosazovala tendence opačná, kdy se zdůrazňuje, že "od průměrného zákazníka dlužno požadovati určitý stupeň pozornosti",26) přičemž od pozorného průměrného zákazníka lze očekávat, že náležitě přihlédne k podstatným rozdílům mezi značkami, zejména liší-li se oba podniky i svými obory působnosti, místními poměry a zákaznickými kruhy.²⁷⁾

Celkově lze k této judikatuře říci, že formulace obecně platných právních vět o tom, jak z hlediska zaměnitelnosti srovnávat kolidující označení, např. typu, že k zaměnitelnosti postačuje shoda v jednom dominantním prvku, že postačuje podobnost ve slovním prvku bez ohledu na odlišné grafické prvky, nebo naopak, že k zaměnitelnosti stačí obdobné grafické provedení různých slovních prvků, že u slovních označení stačí shoda v kořenu slova bez ohledu na odlišné přípony, že stačí shoda ve dvou ze tří slabik, či ve čtyřech z pěti písmen atd., je velmi problematická a v podstatě nežádoucí, neboť konkrétní projednávané případy jsou příliš odlišné a na posouzení zaměnitelnosti nemá vliv pouze podobnost samotných označení, nýbrž i řada jiných, ve vztahu k samotným označením "vnějších" okolností, např. historie jejich užívání, jeho rozsah a intenzita, druh výrobků nebo služeb, pro něž jsou užívána, charakteristiky typického průměrného zákazníka aj.

Také proto lze podobně obecně formulované právní věty k hodnocení podobnosti označení v soudní judikatuře zřídka nalézt. Dosavadní judikaturu k této otázce od dob první republiky až do současnosti nelze proto v obecné podobě shrnout přesněji než tak, že hodnocení zaměnitelnosti je třeba provádět z hlediska celkového dojmu, kterým to které označení působí na průměrného zákazníka, přičemž je třeba přihlédnout ke všem dalším relevantním okolnostem.

ZÁMĚNA VS. ASOCIACE

Příležitostně se judikatura zabývala také otázkou, zda je zaměnitelnost dána i tehdy, pokud sice k přímé záměně nedochází nebo z nějakých důvodů nemůže dojít, avšak může být vyvolán dojem určitého propojení dvou podniků či soutěžitelů, tedy asociace určitého soutěžitele, podniku, jeho výrobků nebo soutěžních výkonů, s jiným soutěžitelem, podnikem, či jeho výrobky nebo soutěžními výkony.

V našich podmínkách se tato otázka kladla v podstatě tak, zda stejné právní následky, jaké nastávají v případě zaměnitelnosti, nastávají i v případě asociace. Odpověď na tuto otázku v soudní judikatuře je kladná: za nekalou soutěž se považuje, pokud "bude vyvoláván dojem o existenci určitého propojení účastníků, ač tady takové propojení není a na-opak jde o vztah konkurence."28)

ROZHODOVACÍ PRAXE ÚŘADU PRŮMYSLOVÉHO VLASTNICTVÍ

K rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví k zaměnitelnosti označení úvodem třeba zdůraznit, že se tato rozhodnutí na rozdíl od soudních rozhodnutí zabývají právě a pouze posouzením zaměnitelnosti označení jako inherentní vlastnosti příslušných označení, tedy bez ohledu na skutkové okolnosti, za nichž dochází nebo může dojít k jejich užívání, což odpovídá obsahu právních norem, při jejichž aplikaci je Úřad povolán k posuzování zaměnitelnosti. Úřad se ve své praxi zaměřuje téměř bezvýhradně na samotné porovnávání kolidujících označení a jimi chráněných výrobků či služeb; jeho judikatura, smíme-li užít tento termín, je tak oproti soudní judikatuře daleko konkrétnější, techničtější a současně kasuističtější.

Jde-li o podobnost výrobků či služeb, zastává Úřad průmyslového vlastnictví dlouhodobě stanovisko, že je v podstatě nerozhodné, zda dané výrobky nebo služby jsou zařazeny do téže třídy podle Mezinárodního třídění zboží a služeb.²⁹⁾

Pokud je o zaměnitelnost samotných označení, vychází i Úřad průmyslového vlastnictví (podobně jako soudy) z hlediska průměrného spotřebitele.³⁰⁾ Dalším obecným a konzistentně dodržovaným závěrem je, že "zaměnitelnost ochranné známky je nutno posuzovat jako celek,"31) tedy přihlížet ke všem prvkům, jimiž je ta která známka tvořena, a nevytrhávat některé z nich z kontextu ostatních prvků. Úřad v praxi často rozlišuje mezi distinktivními a nedistinktivními prvky, přičemž k nedistinktivním prvkům při posuzování zaměnitelnosti nepřihlíží; pokud se tedy dvě označení shodují v distinktivním prvku a odlišují se pouze prvky nedistinktivními, je nutné je pokládat za zaměnitelná.³²⁾

Naopak shoda pouze v nedistinktivním prvku sama o sobě k zaměnitelnosti vést nemůže.³³⁾ V řadě případů se Úřad průmyslového vlastnictví pokusil formulovat obecné právní věty k posuzování zaměnitelnosti označení kombinovaných, sestávajících ze slov a grafických prvků, a označení slovních, shodujících se v různém počtu slabik či hlásek, resp. písmen.³⁴⁾ Problém takto kazuistických obecných právních vět je v tom, že možných kombinací shodných či odlišných písmen, hlásek, slabik, slovních či grafických prvků je prakticky nekonečné množství; a k tomu ještě přistupuje fakt, že na zaměnitelnost nemá vliv pouhá numerická výše shodných prvků (např. tři písmena ze čtyř, dvě slabiky ze tří apod.) ve srovnání s odlišnostmi, nýbrž záleží i na tom, čím je ten který prvek tvořen, a na řadě dalších okolností. Zřejmě proto od formulace podobných právních vět Úřad průmyslového vlastnictví v poslední době spíše ustupuje.

Obecně uznávaným východiskem je, že zaměnitelnost je třeba posuzovat z hlediska vizuálního, fonetického a sémantického, přičemž k závěru o zaměnitelnosti může postačovat shoda v jediném z těchto hledisek.³⁵⁾ Za nejběžnější způsob vnímání ochranné známky průměrným spotřebitelem však bývá považováno vnímání vizuální.³⁶⁾ Naopak pouhá shoda v sémantickém obsahu kolidujících označení nemusí postačovat k závěru o zaměnitelnosti.³⁷⁾

Dále je zažitou praxí Úřadu průmyslového vlastnictví posuzovat zaměnitelnost označení a shodu a podobnost chráněných výrobků nebo služeb jako samostatné otázky, takže závěr o neexistenci zaměnitelnosti je činěn samostatně, bez přihlédnutí k výrobkům či službám chráněným kolidujícími označeními,³⁸⁾ a naopak se někdy Úřad průmyslového vlastnictví spokojí se závěrem, že výrobky či služby chráněné kolidujícími označeními nejsou shodné ani podobné, a tudíž nezkoumá samotnou zaměnitelnost označení.

JUDIKATURA EVROPSKÉHO SOUDNÍHO DVORA K OTÁZKÁM ZAMĚNITELNOSTI

Rozsudky Evropského soudního dvora k problematice posuzování zaměnitelnosti označení byly vydány v řízení o předběžné otázce podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství k výkladu příslušných ustanovení směrnice.

Řada dalších rozhodnutí Evropského soudního dvora, resp. Soudu první instance Evropských společenství, byla vydána v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu ve věcech ochranných známek Společenství.

Budeme se zabývat těmi nejvýznamnějšími a nejvlivnějšími, které byly vesměs vydány v řízení o předběžných otázkách k výkladu směrnice k rozhodnutím úřadu pro harmonizace ve vnitřním trhu.³⁹⁾

SABEL BV A PUMA AG, RUDOLF DASSLER SPORT⁴⁰⁾

V této věci³⁹⁾ se na Evropský soudní dvůr obrátil Spolkový soudní dvůr s otázkou, zda k závěru o pravděpodobnosti záměny mezi označením složeným z textu a obrázku a označením spočívajícím pouze v obrázku postačuje, že se obě označení shodují ve svém sémantickém obsahu (v daném případě se jednalo o vyobrazení skákající šelmy ve vztahu k obuvi).

Současně požádal Evropský soudní dvůr o výklad pojmu pravděpodobnost záměny ve vztahu k pravděpodobnosti asociace. Na tomto pozadí formuloval Evropský soudní dvůr řadu velmi obecných právních vět, na které navazuje mnoho dalších rozsudků Evropský soudní dvůr a které hluboce poznamenaly známkové právo v zemích Evropské unie.

V první řadě Evropský soudní dvůr dospěl k závěru, že "koncept pravděpodobnosti asociace není alternativou konceptu pravděpodobnosti záměny, nýbrž slouží k vymezení jeho rozsahu".41) Pojem "pravděpodobnost asociace" není tedy samostatnou kategorií, která stojí vedle kategorie "pravděpodobnost záměny", nýbrž je jedním z hledisek, které je třeba brát v úvahu při zjišťování pravděpodobnosti záměny. Samotné zjištění pravděpodobnosti asociace tedy nestačí k závěru, že je dána pravděpodobnost záměny; pokud jsou určité právní následky podmíněny existencí pravděpodobnosti záměny, je pravděpodobnost záměny vždy třeba zjistit a existence pravděpodobnosti záměny, nikoliv pravděpodobnosti asociace, je nutnou podmínkou pro to, aby příslušné právní následky mohly nastat.

Evropský soudní dvůr dále vyslovil závěr, že "pravděpodobnost záměny je třeba posuzovat globálně, s přihlédnutím ke všem faktorům relevantním pro okolnosti případu",42) přičemž "takové globální zhodnocení vizuální, sluchové a významové podobnosti dotčených známek musí vycházet z celkového dojmu, kterým známky působí a je nutné vzít v úvahu zejména jejich distinktivní a dominantní prvky."43) Evropský soudní dvůr dále konstatuje, že "průměrný spotřebitel obvykle vnímá známku jako celek a nezabývá se rozebíráním jejích různých detailů."44) Tyto závěry odpovídají jak naší dosavadní soudní judikatuře, tak rozhodovací praxi Úřadu průmyslového vlastnictví, snad s tím rozdílem, že Evropský soudní dvůr zdůrazňuje, že je třeba brát v úvahu všechny rozhodující faktory, tj. nezaměřovat se pouze na srovnání označení jako takových.

Dalším důležitým principem, který v tomto rozsudku Evropský soudní dvůr poprvé vyslovil, je, že "čím distinktivnější je starší známka, tím větší bude pravděpodobnost záměny," přičemž distinktivita může být buď inherentní, daná samotnou povahou daného označení, nebo může být výsledkem známosti známky na veřejnosti.⁴⁵⁾ Tím je jako mylný odmítnut názor, s kterým se občas lze opakovaně setkat, totiž, že vysoce distinktivní ochranná známka, např. známka distinktivní s ohledem na svou proslulost, je méně zaměnitelná s jí podobnými označeními než jiné známky právě proto, že požívá vysokého stupně známosti u veřejnosti, takže ji veřejnost "pozná" a "rozpozná" od ostatních označení. Tento názor by ve svých důsledcích vedl k paradoxnímu důsledku, že čím distinktivnější, tedy zpravidla i známější a hodnotnější známka je, tím menší stupeň ochrany požívá. Právní závěry Evropského soudního dvora jdou zcela opačným směrem.

Ve srovnání s těmito klíčovými a velmi obecnými právními větami se pak již jako méně významná jeví samotná odpověď Evropského soudního dvora na otázku položenou Spolkovým soudním dvorem. Touto odpovědí bylo, že pouhá asociace mezi známkami s ohledem na jejich analogický sémantický obsah není sama o sobě dostatečným důvodem pro závěr, že mezi známkami existuje pravděpodobnost záměny.⁴⁶⁾

CANON KABUSHIKI KAISHA A METRO-GOLDWYN-MAYER INC.⁴⁷⁾

V tomto řízení se Spolkový soudní dvůr zabýval námitkami vlastníka ochranné známky "Canon", chránící mj. fotoaparáty a projektory, přístroje k televiznímu filmování a záznamu, televizní přenosové přístroje, přístroje k příjmu a reprodukci televize včetně páskových a diskových přístrojů pro záznam a reprodukci televize, proti přihlášce ochranné známky "CANNON" přihlašované pro filmy zaznamenané na videokazetách, produkci, distribuci a projekci filmů pro kina a televizní organizace. Jak je patrné, každá ze známek chránila odlišné druhy výrobků, byť mezi nimi byla určitá souvislost. Spolkový soudní dvůr položil Evropskému soudnímu dvoru otázku, zda lze při posuzování podobnosti výrobků nebo služeb přihlédnout k distinktivní povaze, zejména proslulosti, známky s dřívější prioritou, a zda tedy pravděpodobnost záměny může nastat i tehdy, pokud veřejnost připisuje tyto výrobky nebo služby různým místům původu.

V reakci na to vyslovil Evropský soudní dvůr právní větu, že "globální posuzování pravděpodobnosti záměny implikuje jistou vzájemnou závislost mezi relevantními faktory", přičemž "nižší stupeň podobnosti mezi výrobky nebo službami lze vyvážit vyšším stupněm podobnosti mezi známkami a naopak."48) Tento závěr je mimořádně důležitý, neboť zdůrazňuje, že pojem "pravděpodobnost záměny" ve smyslu směrnice (ale i nařízení) zahrnuje posouzení jak podobnosti označení, tak i jimi chráněných výrobků nebo služeb, a to jako dva neopomenutelné a vzájemně se ovlivňující faktory. Evropský soudní dvůr dále příkladmo vyjmenoval hlediska, k nimž je třeba přihlížet při hodnocení podobnosti výrobků či služeb: patří sem jejich povaha, zamýšlený účel, způsob použití a okolnost, zda si navzájem konkurují, nebo se doplňují.⁴⁹⁾

Evropský soudní dvůr dále znovu zopakoval zásadu naznačenou již v rozsudku SABEL vs. Puma, že k distinktivní povaze starší ochranné známky a zejména k její proslulosti je nutné přihlížet při hodnocení, zda podobnost výrobků či služeb chráněných kolidujícími ochrannými známkami je dostačující pro závěr o pravděpodobnosti záměny.⁵⁰⁾ Evropský soudní dvůr také s poukazem na svou dřívější judikaturu⁵¹⁾ připomenul, že "základní funkcí ochranné známky je zaručit identitu původu označeného výrobku spotřebiteli nebo konečnému uživateli tím, že mu umožní bez jakékoli možnosti záměny rozlišit tento výrobek nebo službu od výrobků nebo služeb jiného původu,"52) a s ohledem na to dovodil, že na jednu stranu vnímání veřejnosti, že výrobky mají různá místa výroby, nevylučuje závěr o pravděpodobnosti záměny, na druhou stranu však nemůže pravděpodobnost záměny nastat tehdy, pokud se veřejnost nedomnívá, že výrobky nebo služby pocházejí od téhož podniku, případně od ekonomicky svázaných podniků.⁵³⁾ Rozhodující tedy není, zda se spotřebitelé domnívají, že výrobky označené ochrannými známkami se vyrábějí na různých místech, nýbrž to, zda se mohou domnívat, že je - třeba i na různých místech - vyrábí tentýž podnik, případně různé podniky téhož koncernu.

MARCA MODE CV A ADIDAS AG, ADIDAS BENELUX BV⁵⁴⁾

V tomto případě⁵⁵⁾ měl Evropský soudní dvůr odpovědět na otázku, zda vlastník ochranné známky s obzvlášť distinktivním charakterem je oprávněn zakázat užívání označení, které vzhledem ke své podobnosti může být s touto ochrannou známkou asociováno, takže nelze vyloučit možnost záměny. Jinými slovy tedy šlo o to, zda na základě pravděpodobnosti asociace lze u vysoce distinktivní známky presumovat pravděpodobnost záměny.

V tomto rozsudku Evropský soudní dvůr znovu zdůraznil, že pravděpodobnost záměny presumovat nelze, a to ani za těchto zvláštních okolností,⁵⁴⁾ přičemž současně na okraj poznamenal, že známky všeobecně známé ovšem vedle ochrany před nebezpečím záměny požívají ještě zvláštního druhu ochrany, který není závislý na zjištění pravděpodobnosti záměny.⁵⁶⁾ Jedná se o situace, kdy užívání příslušného označení neoprávněně těží nebo je na újmu rozlišovací způsobilosti nebo dobrému jménu ochranné známky.

V naposled uvedených situacích tedy není třeba zjišťovat pravděpodobnost záměny, tj. srovnávat kolidující označení z hlediska zaměnitelnosti, nýbrž je třeba pouze zjistit, zda kolidující označení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky buď neoprávněně těží, tedy řečeno naší terminologií parazitují na její pověsti, nebo zda rozmělňují její rozlišovací způsobilost či poškozují její dobré jméno. Také tento závěr Evropského soudního dvora je z hlediska naší praxe mimořádně důležitý, neboť zejména Úřad průmyslového vlastnictví nadále považuje zaměnitelnost za nutnou podmínku přiznání širšího stupně ochrany ochranným známkám s dobrým jménem a v tomto ohledu nerozlišuje mezi uplatněním práv vlastníka ochranné známky s dobrým jménem na ochranu před zaměnitelnými označeními ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách a uplatněním práv na ochranu před rozmělňováním a poškozováním dobrého jména podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách. Poslední uvedené ustanovení nevyžaduje zjišťovat existenci pravděpodobnosti záměny.⁵⁷⁾

Evropský soudní dvůr tak dospívá k závěru, že z hlediska ochrany před zaměnitelnými označeními ve smyslu čl. 5 (1) (b) směrnice neumožňuje ani dobré jméno, resp. proslulost ochranné známky presumovat existenci pravděpodobnosti záměny pouze s ohledem na existenci pravděpodobnosti asociace.⁵⁸⁾ Vlastní zjištění existence pravděpodobnosti záměny je i v těchto případech nutné.

LLOYD SCHUHFABRIK MEYER & CO. GMBH A KLIJSEN HANDEL BV⁵⁹⁾

V této věci měl Evropský soudní dvůr odpovědět na řadu otázek, z nichž některé byly spíše kazuistické a na jiné již Evropský soudní dvůr odpověděl ve svých dřívějších rozsudcích; v podstatě však šlo o to, podle jakých kritérií je třeba posuzovat pravděpodobnost záměny a jaký má na posuzování pravděpodobnosti záměny vliv vysoká distinktivita ochranné známky.

Evropský soudní dvůr tu s poukazem na svou dřívější judikaturu⁶⁰⁾ připomněl, že při posuzování distinktivity (rozlišovací způsobilosti)⁶¹⁾ ochranné známky včetně toho, zda se jedná o známku s vysokou rozlišovací způsobilostí, je třeba celkově zhodnotit větší či menší schopnost známky identifikovat výrobky nebo služby, pro něž byla zapsána, jakožto pocházející od určitého podniku, a tak je rozlišit od výrobků či služeb jiných podniků, přičemž je třeba přihlédnout zejména k inherentním vlastnostem známky včetně toho, zda obsahuje popisný prvek ve vztahu k zapsaným výrobkům či službám, k tržnímu podílu ochranné známky, k intenzitě, zeměpisnému rozšíření a délce užívání známky, k investicím vynaloženým na její propagaci, podílu relevantní části veřejnosti, který díky známce identifikuje původ výrobků či služeb od určitého podniku, jakož i prohlášení obchodních a průmyslových komor a jiných profesních organizací.⁶²⁾ Není proto možné stanovit obecné podmínky, za nichž se známka považuje za vysoce distinktivní, např. v podobě požadavku na určitý percentuální podíl veřejnosti, jíž je známka známá.⁶³⁾ Evropský soudní dvůr dále připomněl svou dřívější judikaturu,⁶⁴⁾ podle níž je pro účely globálního posouzení pravděpodobnosti záměny třeba vycházet z toho, že průměrný spotřebitel příslušného druhu výrobků je přiměřeně informovaný, pozorný a obezřetný, na druhou stranu je však třeba mít na paměti, že průměrný spotřebitel má jen zřídka šanci učinit přímé srovnání mezi různými známkami, nýbrž musí se spolehnout na nedokonalý dojem, který mu utkvěl v paměti.⁶⁵⁾

Na pozadí těchto obecných závěrů pak již Evropský soudní dvůr spíše kazuisticky konstatoval, že je možné, aby mezi známkami vznikala pravděpodobnost záměny již na pouhém základě jejich podobnosti při akustickém vjemu, přičemž je ovšem třeba přihlížet ke všem výše vyjmenovaným okolnostem.

LTJ DIFFUSION SA A SADAS VERTBAUDET SA⁶⁶⁾

V tomto rozsudku⁶⁵⁾ se Evropský soudní dvůr zabýval výkladem pojmu shodné označení ve smyslu směrnice, a to jak jejího čl. 4 (1) (a), tak i čl. 5 (1) (a). Evropský soudní dvůr zdůraznil, že v případě shody mezi ochrannou známkou a označením a shodných výrobků a služeb směrnice nepožaduje důkaz pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti jako podmínku pro to, aby známce byla poskytnuta absolutní ochrana.⁶⁷⁾

Pojem identity je však třeba interpretovat striktně, neboť na případy, kdy nejde o označení shodná, avšak zaměnitelná, se vztahují jiná ustanovení směrnice, přičemž ze samotné definice identity vyplývá, že dva srovnávané prvky musejí být shodné ve všech ohledech.⁶⁸⁾ Nicméně i shodu je třeba poměřovat pohledem průměrného spotřebitele, který je se známkami konfrontován zpravidla s časovým odstupem, tedy nemá možnost jejich přímého srovnání, takže si nemusí povšimnout nevýznamných rozdílů.⁶⁹⁾ Za označení shodné s ochrannou známkou je tudíž třeba považovat označení, které bez jakékoliv úpravy nebo dodatku reprodukuje všechny prvky tvořící známky, nebo které jako celek vykazuje rozdíly tak nepodstatné, že si jich průměrný spotřebitel nemusí povšimnout.⁷⁰⁾

KONFRONTACE: ZOBECNĚNÉ OTÁZKY A ZOBECNĚNÉ ODPOVĚDI

Pokusme se závěrem o konfrontaci náhledů na zaměnitelnost z pozice české a československé judikatury na straně jedné a judikatury Evropského soudního dvora na straně druhé a o formulaci některých závěrů, které mohou ve světle veškeré této masy judikatury obstát.

OTÁZKA SKUTKOVÁ, ČI OTÁZKA PRÁVNÍ?

Jak bylo výše konstatováno, zaujímá česká judikatura jednoznačné a explicitní stanovisko, že posuzování zaměnitelnosti je otázkou právní. Evropský soudní dvůr se touto otázkou jako takovou dosud nezabýval, z podtextu řady jeho rozhodnutí, a dokonce ze samotné směrnice ovšem vyplývá, že komunitární právo posuzování zaměnitelnosti za otázku čistě právní nepovažuje. Je to patrné např. z toho, že Evropský soudní dvůr zdůrazňuje povinnost národních soudů pravděpodobnost záměny vždy "zjistit" a při tomto zjišťování přihlížet k řadě skutkových okolností. Evropský soudní dvůr také nikdy explicitně neodmítl praxi některých členských států EU, kde se pravděpodobnost záměny prokazuje např. statistickým průzkumem mezi spotřebiteli, odmítl ovšem jakékoliv snahy o technicistní přístup k hodnocení výsledků takových statistických průzkumů např. v podobě, že se vyžaduje zjištění asociace či záměny u určitého percentuálního podílu příslušné spotřebitelské veřejnosti. Samotná směrnice ve své preambuli zdůrazňuje, že "způsoby zjištění nebezpečí záměny, a zejména břemeno důkazu, jsou upraveny vnitrostátními procesními předpisy, které nejsou touto směrnicí dotčeny," jinými slovy předpokládá, že podle práva alespoň některých členských států může být zjištění zaměnitelnosti otázkou skutkovou a že způsoby zjišťování zaměnitelnosti jako takové neupravuje.

Je třeba naši dosavadní judikaturu, která považuje posuzování zaměnitelnosti za otázku právní, v tomto světle revidovat? Domnívám se, že nikoliv. Pokud otázka zaměnitelnosti jako taková se naší judikatuře jeví jako otázka právní, je to zajisté správné, neboť zaměnitelnost, resp. pravděpodobnost záměny jako potencialitu, tedy možnost, vždy prokázat nelze. Logický důkaz možnosti existuje dvojí: Buď prokážeme, že daná možnost již (alespoň v jednom případě) nastala, a pak podle principu aletické logiky ad esse ac posse ⁷¹⁾ platí, že všechno to, co je, tj. co lze vykázat jako fakt ve vnějším světě, také být může. Předmětem právního dokazování pak ale není potencialita jako taková, nýbrž aktualita, v případě zaměnitelnosti tedy nikoli zaměnitelnost, či pravděpodobnost záměny jako taková (nebezpečí záměny jako takové), nýbrž samotná záměna. Pokud však hypotéza právní normy nepožaduje záměnu jako podmínku pro to, aby nastal právní následek, nelze ani požadovat důkaz záměny jako nutnou podmínku pro aplikaci příslušné normy; na druhou stranu však lze, resp. dokonce (právě ve světle judikatury Evropského soudního dvora, která ukládá přihlížet ke všem relevantním faktorům)⁷²⁾ je nutné takový důkaz připustit, je-li v konkrétním případě k dispozici: je-li totiž prokázáno, např. průzkumem veřejného mínění, že k záměně mezi označeními již fakticky dochází, vyplývá z toho kategoricky, že tato označení jsou (i potenciálně) zaměnitelná.

Druhou cestou, jak logicky prokázat možnost, je prokázat nemožnost možnosti opaku prokazované možnosti, tj. nemožnost nemožnosti možnosti jakožto možnosti, což je teoreticky možné ve vztahu k eidetickým možnostem, avšak nikoli ve vztahu k možnosti, jejímž předmětem je fakt, tj. určitý reálný stav vnějšího světa; důvodem je, že lidskému poznání je nedostupné vyčerpávajícím způsobem postihnout množinu všech možných stavů vnějšího světa (z obdobných důvodů také platí, že nelze provést důkaz neexistence určité skutečnosti). V soudním řízení tak potencialitu určité skutečnosti nelze prokázat jinak než důkazem, že tato potenciální skutečnost již (alespoň jednou) nastala, což však je, jak je výše vysvětleno, podmínka dostačující, avšak nikoli nutná k závěru o tom, že potencialitě lze přisvědčit. Požadovat bezvýjimečně prokázání potenciality znamená redukovat potencialitu na aktualitu.

Závěr, že posuzování zaměnitelnosti je otázkou právní, tedy jistě obstojí i ve světle judikatury Evropského soudního dvora a komunitárního práva, je ovšem třeba mít na paměti, že důkaz zaměnitelnosti v konkrétním případě může být proveden: nelze jej tudíž požadovat, je ale nutné jej připustit, pokud jej některá ze stran navrhne.

POTENCIÁLNÍ, NEBO AKTUÁLNÍ ZÁMĚNA

Česká a československá judikatura tradičně používala termínu "zaměnitelnost", jehož významem je možnost záměny, potencialita záměny, způsobilost k záměně, a contrario záměny aktuální, již nastalé. Evropské právo a judikatura v tomto směru nepřinesly žádný podstatný posun. Také směrnice hovoří (v různých jazykových verzích) o "pravděpodobnosti", "riziku", "nebezpečí" záměny, tedy konstruuje záměnu z logického hlediska rovněž jako pouhou možnost. Současný zákonný termín "pravděpodobnost záměny", který vznikl překladem anglického "likelihood of confusion", akcentuje, že by se nemělo jednat o čistě teoretickou možnost, nýbrž reálnou pravděpodobnost, že k záměně dojde.

Zaměnitelnost, resp. pravděpodobnost záměny tak nelze chápat jako pouhou logickou možnost, tj. nemožnost nemožnosti této možnosti, nýbrž jako reálnou pravděpodobnost, opřenou i o empirická zjištění, že se daná možnost bude realizovat. Z toho opět vyplývá, že je třeba přihlížet ke všem relevantním faktorům, které danou možnost zvyšují včetně inherentního stupně distinktivity označení, intenzitě, rozsahu a délce jeho užívání, druhu výrobků či služeb tímto označením označovaných, stupni známosti označení v příslušné části veřejnosti aj.

SHODNOST VERSUS PODOBNOST

Ve světle směrnice a judikatury Evropského soudního dvora je třeba přísně rozlišovat mezi situacemi, kdy kolidují shodná označení ve vztahu ke shodným výrobkům nebo službám, a ostatními kolizemi, kde tato dvojí identita není dána. U shodných označení užívaných, resp. přihlašovaných pro shodné druhy výrobků nebo služeb přísluší právní ochrana z titulu ochranné známky automaticky a není třeba již zjišťovat pravděpodobnost záměny, tím méně cokoliv dalšího, než že dochází k užívání shodného označení pro shodný druh výrobků či služeb, prokazovat, tj. právní ochranu je třeba poskytnout i tehdy, pokud by třeba v konkrétním případě pravděpodobnost záměny reálně nehrozila.

Shodnost označení přitom nelze chápat jako abstraktní filozofickou kategorii, nýbrž i shodnost podobně jako zaměnitelnost je třeba hodnotit pohledem průměrného spotřebitele; za shodná označení je tak třeba považovat i označení, mezi nimiž existují z hlediska průměrného spotřebitele nepodstatné rozdíly.

ZAMĚNITELNOST VERSUS ASOCIACE

Samotná možnost asociace z hlediska známkoprávního neimplikuje pravděpodobnost záměny. Je však jedním z kritérií, k nimž je třeba obligatorně přihlížet při zjišťování pravděpodobnosti záměny; dalšími těmito kritérii jsou i mj. stupeň známosti ochranné známky na trhu, stupeň podobnosti mezi kolidujícími označeními a chráněnými výrobky a službami, případně i míra distinktivity ochranné známky.

Dosavadní dostupná česká judikatura, zejména ve známkových věcech, sice není s těmito závěry v přímém rozporu, bude ji však třeba dále rozpracovat ve vztahu k distinkci mezi pravděpodobností záměny a pravděpodobností asociace.

PRAVDĚPODOBNOST ZÁMĚNY A OCHRANA PROSLULÝCH OZNAČENÍ

Proslulá označení, tedy dle současné zákonné terminologii ochranné známky s dobrým jménem a všeobecně známé ochranné známky, mohou požívat ochrany i tehdy, pokud pravděpodobnost záměny vůbec nenastala. Zjišťování zaměnitelnosti tedy není nutnou podmínkou rozhodnutí ve sporu, uplatňuje-li svá práva vlastník ochranné známky s dobrým jménem nebo ochranné známky všeobecně známé. Záleží však na tom, proti jakému jednání a z jakého právního důvodu se domáhá ochrany. Brání-li se užívání zaměnitelného označení podle § 8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách, případně zamítnutí zaměnitelné přihlášky podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, je i v těchto případech zjištění zaměnitelnosti vždy nutnou podmínkou pro vyhovění příslušným nárokům.

Domáhá-li se však ochrany před rozmělňováním rozlišovací způsobilosti známky, poškozováním jejího dobrého jména, nebo před parazitováním na její rozlišovací způsobilosti nebo dobrém jménu, je zjištění zaměnitelnosti pro rozhodnutí ve věci irelevantní a nalézací činnost příslušného orgánu je třeba orientovat jiným směrem, přímo ke zjištění výše vypočtených okolností bez ohledu na zaměnitelnost. V tomto směru volá po revizi dosavadní rozhodovací praxe Úřadu průmyslového vlastnictví, která vždy i v naposled uvedených případech hodnotí zaměnitelnost označení.

ZAMĚNITELNOST A CHRÁNĚNÉ ZBOŽÍ ČI SLUŽBY

Pojem pravděpodobnost záměny v sobě zahrnuje jak shodu či podobnost mezi označeními, tak shodu či podobnost chráněných výrobků či služeb. Nejedná se o dvě samostatné podmínky, které se posuzují každá zvlášť. Nižší stupeň podobnosti označení může vyvážit vyšší stupeň podobnosti výrobků či služeb a naopak.

Také v tomto směru je třeba revidovat dosavadní rozhodovací praxi Úřadu průmyslového vlastnictví. Je však třeba zdůraznit, že judikatura Evropského soudního dvora nevyžaduje vždy bezpodmínečně zkoumání podobnosti chráněných výrobků a služeb při zjišťování pravděpodobnosti záměny, pokud lze učinit jasný závěr, že srovnávaná označení nejsou vůbec podobná (a ani shodná).⁷³⁾

POHLED PRŮMĚRNÉHO SPOTŘEBITELE

Posuzování pravděpodobnosti záměny, ale i shody mezi označeními je třeba provádět z hlediska průměrného spotřebitele, který je přiměřeně informovaný, pozorný a obezřetný, avšak nemá možnost přímého srovnání obou označení, tj. vnímá je jedno po druhém s časovým odstupem. Pohled průměrného spotřebitele se přitom zaměřuje na označení jako na celek, přičemž nelze předpokládat, že by se průměrný spotřebitel zabýval hodnocením různých detailů.

V tomto směru dospívá judikatura Evropského soudního dvora k závěrům velmi podobným těm, které formulovala již naše prvorepubliková judikatura a které se shodují i s dosavadní praxí Úřadu průmyslového vlastnictví.

RELEVANTNÍ FAKTORY

Při posuzování pravděpodobnosti záměny se zpravidla nelze omezovat na srovnávání samotných označení. Je třeba přihlížet ke všem relevantním okolnostem včetně stupně známosti ochranné známky na trhu, možnosti asociace mezi kolidujícími označeními, stupně podobnosti mezi označeními a chráněnými výrobky a službami, který je dán jejich povahou, zamýšleným účelem a způsobem užití, vzájemným soutěžním vztahem nebo naopak komplementárností, jakož i stupně distinktivity ochranné známky, pravděpodobnosti matení spotřebitelů o původu označeného zboží z jednoho podniku nebo ekonomicky svázaných podniků, případně i stupně proslulosti ochranné známky.

Nelze však postavit rozhodnutí pouze na zhodnocení jednoho z těchto kritérií izolovaně od ostatních.


Poznámky:

1) K pojmu ochranné známky s dobrým jménem srov. R. Horáček a kol., Zákon o ochranných známkách, Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck 2004.

²⁾ K těmto ustanovením srov. V. Pítra a kol., Zákon o ochranných známkách, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 1996, str. 55 a násl. a 76 a násl.

³⁾ Tomu odpovídala i rozhodovací praxe Úřadu průmyslového vlastnictví, která důsledně rozlišovala mezi posuzováním zaměnitelnosti označení na jedné straně a hodnocení shodnosti či podobnosti chráněných výrobků a služeb; tyto dvě otázky zkoumal Úřad samostatně, a pokud zjistil, že jedna z těchto dvou podmínek není splněna, např. že se jedná o označení zaměnitelná, nezabýval se již hodnocením druhé otázky, tj. v tomto případě by nehodnotil shodu či podobnost chráněných výrobků a služeb. Poněkud jinak interpretovala pojem zaměnitelnosti tehdejší literatura: např. ve výše citovaném komentáři V. Pítry k zákonu o ochranných známkách je zaměnitelná ochranná známka definována jako "taková ochranná známka, která vnější úpravou i seznamem výrobků nebo služeb, pro něž je zapsána, se podobá jiné známce"; v následujících pasážích ovšem komentář opět traktuje odděleně posuzování zaměnitelnosti označení a hodnocení podobnosti výrobků či služeb, aniž by dovozoval jakoukoli souvislost mezi obojím, jak odpovídalo tehdejší praxi.

⁴⁾ Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb.

⁵⁾ Směrnice stanoví, že "ochranná známka nebude zapsána do rejstříku, a je-li zapsána, bude prohlášena za neplatnou, a) pokud je totožná se starší ochrannou známkou a výrobky nebo služby, pro které byla podána přihláška ochranné známky nebo byla ochranná známka zapsána, jsou totožné s výrobky nebo službami, pro které je starší známka chráněna; b) pokud z důvodu totožnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti či podobnosti výrobků nebo služeb, na něž se ochranná známka vztahuje, existuje pravděpodobnost záměny u veřejnosti, včetně pravděpodobnosti asociace se starší ochrannou známkou" (čl. 4 odst. 1). Podobně směrnice vymezuje účinky ochranné známky: stanoví, že "vlastník je oprávněn zakázat všem třetím osobám, které nemají jeho souhlas, aby v obchodním styku užívaly: a) označení totožné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro něž je známka zapsána; b) označení, u něhož z důvodu jeho totožnosti nebo podobnosti s ochrannou známkou a totožnosti či podobnosti výrobků nebo služeb označovaných ochrannou známkou a označením existuje nebezpečí záměny u veřejnosti, včetně nebezpečí asociace označení s ochrannou známkou" (čl. 5 odst. 1).

⁶⁾ V německé verzi se hovoří o "die Gefahr von Verwechslungen", ve francouzské verzi o "un risque de confusion", ve španělské verzi o "riesgo de confusión", v italské verzi o "rischio di confusione".

⁷⁾ Jedná se o čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) a čl. 9 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 40/94.

⁸⁾ Nepřímý účinek komunitárního práva spočívá v tom, že vnitrostátní právo členských států musí být vykládáno eurokonformním způsobem; pokud jde o směrnice, mají členské státy a jejich orgány povinnost vykládat své národní právo "ve světle textu a cíle normy směrnice" (rozsudek Evropský soudní dvůr 79/83 Harz); k tomu srov. Tichý, L., Arnold, R., Svoboda, P., Zemánek, J., Král, R., Evropské právo, druhé vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 300 a násl.

⁹⁾ Touto výjimkou je směrnice (Rady) č. 84/450 z 10. září 1984 o klamavé a srovnávací reklamě.

¹⁰⁾ S rozhodovací praxí Úřadu průmyslového vlastnictví ve věcech záměny označení se lze nejlépe seznámit ve Sbírce správních rozhodnutí ve věcech průmyslových práv, uspořádané bývalým předsedou Úřadu průmyslového vlastnictví doc. Ing. Ladislavem Jaklem, CSc., kterou vydal ve třech dílech v letech 1998-1999 Úřad průmyslového vlastnictví.

¹¹⁾ Podobně se kladla i otázka, zda je otázkou právní rozpor s dobrými mravy soutěže. Judikatura potvrdila, že "zda jest jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, jest otázkou právní, již náleží řešiti výhradně soudu, při čemž jest mu přihlížeti i k tomu, jak se na jednání pohlíží mezi soutěžiteli, co o něm soudí veřejnoprávní korporace, které mají podle svého určení dbáti společných oprávněných zájmů soutěžitelů, a jaké důvody uvádějí pro svůj názor" (rozhodnutí ze dne 4. února 1933, R I 1100/32, č. Vážného sbírky 12334); soudy současně stály na stanovisku, že rozsah pojmu dobré mravy je v podstatě empiricky zjistitelný, přičemž "měřítkem v podstatě budou mravní názory, obyčeje, zvyklosti, usance apod. které zachovávají všichni spravedlivě, poctivě, čestně a svědomitě jednající účastníci soutěžního zápasu" (rozhodnutí ze dne 4. února 1933, Rv I 1625/31, č. Vážného sbírky 12336).

¹²⁾ Rozh. ze dne 5. dubna 1932, R I 75/32, č. Vážného sbírky 11539; srov. také např. rozhodnutí ze dne 11. října 1935, Rv II 550/35, č. Vážného sbírky 14620

¹³⁾ Usnesení Vrchního soudu v Praze čj3 Cmo 240/2004-82; říslušná právní věta zní: "Odvolací soud souhlasí s námitkou žalobce, že předmětem osvědčování v řízení o předběžném opatření mohou být jen skutková tvrzení a nikoli právní otázky, jejichž posouzení přísluší soudu."

¹⁴⁾ Rozhodnutí ze dne 11. října 1935, Rv II 550/35, č. Vážného sbírky 14620.

¹⁵⁾ Srov. rozhodnutí ze dne 8. října 1937, Rv I 660/37, č. Vážného sbírky 17379.

¹⁶⁾ Rozhodnutí ze dne 10. dubna 1940, Rv I 269/40m R U 121/40, č. Vážného sbírky 17673.

¹⁷⁾ Tento závěr byl vysloven již ve shora citovaném rozhodnutí č. R I 75/32, č. Vážného sbírky 11539.

¹⁸⁾ Rozsudek ze dne 12. února 1932, Rv I 2235/30.

¹⁹⁾ Srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze R 3 Cmo 813/93, rozhodnutí ze dne 6. června 1930, Rv I 1557/29, č. Vážného sbírky 9971.

²⁰⁾ Rozhodnutí ze dne 6. června 1930, Rv I 1557/29, č. Vážného sbírky 9971.

²¹⁾ Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze R 3 Cmo 813/93.

²²⁾ "[...] je nutno přihlížet k dojmu, který vzniká u průměrného zákazníka. Tomu utkví v paměti celkový dojem, který na něj obchodní název a ochranná známka učinily." (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze R 3 Cmo 813/93).

²³⁾ "I když úplné znění obchodních jmen účastníků se liší, je v přirozenosti zákazníků, že jim utkví v paměti povětšinou pouze určitá výrazná, dominující část takového obchodního jména." (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze R 3 Cmo 513/95).

²⁴⁾ Rozhodnutí ze dne 6. června 1930, Rv I 1557/29, č. Vážného sbírky 9971.

²⁵⁾ Rozhodnutí ze dne 5. dubna 1932, Rv I 1550/31, č. Vážného sbírky 11540.

²⁶⁾ Rozhodnutí ze dne 9. ledna 1940, Rv I 413/39, č. Vážného sbírky 17552.

²⁷⁾ Rozhodnutí ze dne 10. dubna 1940, Rv I 269/40, R I 121/40, č. Vážného sbírky 17673.

²⁸⁾ Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze R 3 Cmo 254/97.

²⁹⁾ "Při posuzování shodnosti druhu výrobků se nelze omezit pouze na tu skutečnost, že jsou zařazeny do téže známkové třídy. Kdyby tomu tak bylo, neměla by v zákoně opodstatnění dikce "výrobky téhož druhu", ale "výrobky téže známkové třídy"; rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 12. 12. 1990 OZ 53021-83.

³⁰⁾ Srov. např. rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 13. 4. 1995 OZ 58060-90 či rozhodnutí z 6. 11. 1995 OZ 87876.

³¹⁾ Rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 26. 1. 1996 OZ 76337.

³²⁾ Srov. např. rozhodnutí ÚPV ze dne 7. 3. 1997 O-84144-93 či rozhodnutí ze dne 9. 6. 1997 (O-92475-94).

³³⁾ Srov. např. rozhodnutí ÚPV ze dne 29. 10. 1997 (O-95783-94).

³⁴⁾ Např. "Je-li napadená ochranná známka tvořena dvěma slovy, z nichž první má společnou pouze část slova tvořícího základ namítané známky, a navíc je tvořena druhým slovem, které nemá u namítané ochranné známky žádnou obdobu, nejsou takové ochranné známky zaměnitelné." (rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 18. 7. 1995 OZ 68334); "Obsahuje-li napadená ochranná známka navíc jednu hlásku přiřazenou za dvě hlásky, které jsou pro obě porovnávané známky společné, představuje to z vizuálního hlediska více než 30%, což vylučuje zaměnitelnost těchto známek." (rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. 6. 1995 OZ 64517); "Mají-li dvě porovnávané dvojslabičné slovní ochranné známky shodné první slabiky a odlišují se slabikami druhými, které vylučují zaměnitelnost takových ochranných známek jak při fonetickém, tak i vizuálním vjemu, nejsou takové ochranné známky zaměnitelné." (rozhodnutí ÚPV ze dne 11. 9 .1995 OZ 74120); "Jsou-li dvě porovnávaná označení tvořena jedním dvouslabičným slovem, přičemž tato slova mají odlišný počet písmen a slabiky, ze kterých jsou tvořena, jsou odlišné, nejsou taková označení zaměnitelná." (rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 21. 5. 1998 O-92055-94) a mnohá jiná.

³⁵⁾ Např. rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. 11. 2005(O-195353).

³⁶⁾ Srov. např. rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 18. 2. 1998 (O-102375-95).

³⁷⁾ "Je-li dvěma obrazovým označením společné pouze to, že v obou případech se jedná o znázorněnou siluetu téhož zvířete, neznamená to samo o sobě překážku pro zápis do rejstříku ochranných známek." (rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 12. 6. 1997 O-103386-95).

³⁸⁾ Např. rozhodnutí ze dne 15. 11. 2005 (O-195353).

³⁹⁾ Srov. v naší literatuře např. Jochová, S., Relativní důvody zápisné nezpůsobilosti označení v Evropské Unii, Průmyslové vlastnictví 9-10, 11-12/2002, 1-2/2003.

⁴⁰⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-251/95 z 11. listopadu 1997.

⁴¹⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-251/95 bod 18.

⁴²⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-251/95 bod 22.

⁴³⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-251/95 bod 23.

⁴⁴⁾ Tamtéž.

⁴⁵⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-251/95 bod 24.

⁴⁶⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-251/95 bod 26.

⁴⁷⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-39/97 z 29. 9. 1998.

⁴⁸⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-39/97 bod 17.

⁴⁹⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-39/97 bod 23.

⁵⁰⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-39/97 bod 24.

⁵¹⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci HAG GF (HAG II) C-10/89.

⁵²⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-39/97 bod 28.

⁵³⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-39/97 bod 30.

⁵⁴⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora z 22. června 2000 ve věci C-425/98.

⁵⁵⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-425/98 bod 33.

⁵⁶⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-425/98 bod 36.

⁵⁷⁾ Obdobně to platí i o § 7 odst. 1 písm. c) a contrario § 7 odst. 1 písm. d) zákona o ochranných známkách a § 8 odst. 2 písm. b) zákona o ochranných známkách a contrario § 8 odst. 2 písm. c) zákona o ochranných známkách.

⁵⁸⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-425/98 bod 41.

⁵⁹⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora z 22. června 1999 ve věci C-342/97.

⁶⁰⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora z 4. května 1999 ve spojených věcech C-108/97 a C-109/97 Windsurfing Chiemsee v Huber and Attenberger.

⁶¹⁾ Srov. K. Čermák jr., Rozlišovací způsobilost ochranné známky, Průmyslové vlastnictví III - V/2000.

⁶²⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-342/97 bod 23.

⁶³⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-342/97 bod 24.

⁶⁴⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora z 16. 7. 1998 ve věci Gut C-210/96 Spingenheide and Tusky.

⁶⁵⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-342/97 bod 26.

⁶⁶⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora z 20. března 2003 ve věci C-291/00.

⁶⁷⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-291/00 bod 49.

⁶⁸⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-291/00 bod 50.

⁶⁹⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-291/00 bod 52, 53.

⁷⁰⁾ Rozsudek Evropského soudního dvora C-291/00 bod 54.

⁷¹⁾ Srov. např. R. Hilpinen (ed.): Deontic Logic: Introductory and Systematic Readings, D. Teidel Publishing Company, Dordrecht-Holland 1970, str. 8 a násl.

⁷²⁾ Srov. rozsudek Evropského soudního dvora C-25/95 bod 22.

⁷³⁾ Srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 12. října 2004 ve věci Vedial SA vs. OHIM C-106/03 P.

Karel Čermák
advokát, Praha