Přestože, byť koncepčně lze zatím hovořit spíše o evropském mezinárodním právu procesním (civilním),1) když např. z pohledu úpravy otázek rozhodného práva v soukromoprávních vztazích (ať již za použití jakékoliv metody) lze hovořit spíše o ojedinělých pokusech, byť jako o velmi významném počinu lze hovořit například v souvislosti s Úmluvou o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy,2) uzavřenou v Římě dne 19. června 1980,3) k níž Česká republika přistoupila 14. dubna 2005 apod.

PŘELOM V LEGISLATIVĚ

Dne 21. října 2005 nabylo účinnosti nařízení (ES) Evropského parlamentu a Rady č. 805/2004 z 21. dubna 2004. Jedná se o zásadní přelom v rámci evropského civilního procesního práva v souvislosti s vymáháním pohledávek, vzájemným uznáváním a výkonem rozhodnutí s přímým dopadem na velmi širokou tuzemskou veřejnost, zejména pak (nikoliv ovšem jen) veřejnost podnikatelskou. V rámci Evropských společenství byla tato oblast doposud téměř výlučně doménou (minimálně ve vztahu k České republice jako jedné z nových "členských zemí") nařízení (ES) č. 44/2001 Rady z 22. prosince 2000 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v civilních a obchodních věcech4) a mezi jednotlivými členskými zeměmi, zejména celého systému smluv o právní pomoci, které však nepatří mezi komunitární akty.

Přijetí nařízení (ES) 805/2004 o zavedení evropského exekučního titulu představuje první a doposud nejvýznamnější krok při realizaci první fáze programu opatření a zásad při vzájemném uznávání soudních rozhodnutí v civilních a obchodních věcech, která zahrnuje odbourání exequaturního řízení (řízení za účelem uznání zahraničního rozhodnutí)5) a zavádí (jak vyplývá ostatně i z označení předmětného nařízení) evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky).6) Evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky představuje titul v případech, kdy dlužník prokazatelně nepopírá peněžitou pohledávku7) co do jejího druhu8) a výše a věřitel získal proti dlužníkovi buď soudní rozhodnutí nebo jiný vykonatelný titul založený na výslovném souhlasu dlužníka, jako například smír schválený soudem či ve formě adekvátní veřejné listiny.

Ve druhém z uvedených případů, pro který se někdy používá výrazu "autentické listiny",9) tak například u nás přichází v úvahu notářský zápis s přivolením dlužníka k přímé vykonatelnosti10) nebo obdobný zápis pořízený soudním exekutorem. První případ, tedy rozhodnutí soudu tehdy, kdy dlužník pohledávku nerozporuje, je dán i tehdy, jestliže se dlužník k řízení nedostaví nebo nereaguje na výzvu soudu k příslušné procesní obraně proti nároku uplatněnému věřitelem. V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že jde-li o nutnost zpochybnění nároku věřitele, je nezbytné, aby pohledávka byla zpochybněna výslovně. Je tedy zcela nedostatečné, jestliže dlužník sdělí (tak, jak se to v praxi někdy stává), že není schopen dostát svým závazkům (nebo dostát ihned) z důvodů hospodářských problémů, nebo navrhne narovnání, plnění ve splátkách apod.

Podstatný rozdíl u evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky ve srovnání s výkonem rozhodnutí na základě výše rovněž již citovaného nařízení (ES) č. 44/2001 spočívá v tom, že není vyžadováno výslovné uznání nebo jiný akt stejného nebo srovnatelného druhu, směřující k výkonu rozhodnutí a evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky ve státě výkonu nesmí být ani podroben přezkoumání ve věci samé a na evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky se hledí jako na tuzemský exekuční titul.11) Věřitel se pak může rozhodnout, zda nechá titul potvrdit ve státě vydání jako evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky, nebo zda bude postupovat na základě nařízení (ES) č. 44/2001. Pro právní praxi je zapotřebí upozornit na to, že jako evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky může být potvrzen jen takový titul, který byl vydán teprve po 21. říjnu 2005.12) Ačkoliv předmětné nařízení nabylo účinnosti teprve před několika měsíci, byla v rámci EU zaznamenána již řada případů, kdy byla vyznačena potvrzení nesplňující tuto podmínku (taková rozhodnutí objevila i v České republice).

Úprava evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky se ovšem nevztahuje na jakékoliv rozhodčí nálezy, resp. rozhodnutí vydaná rozhodci, stejně tak, jak se na tato nevztahuje ani úprava nařízení (ES) č. 44/2001.13)

PODMÍNKY PRO VYDÁNÍ POTVRZENÍ O EVROPSKÉM EXEKUČNÍM TITULU

Nařízení (ES) č. 805/2004 však plně navazuje na nařízení (ES) č. 44/2001 a obě normy je nutné vykládat a aplikovat společně. Například podmínkou potvrzení titulu jako evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky (jde-li o první skupinu evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky, tedy o soudní rozhodnutí tak, jak je tato skupina definována výše v tomto příspěvku) je mj. skutečnost, že rozhodnutí není v rozporu s pravidly o příslušnosti dle Kapitoly II odd. 314) a 615) nařízení (ES) č. 44/2001 a jde-li o pohledávku proti spotřebiteli v rámci vztahu založeného spotřebitelskou smlouvou,16) je podmínkou to, že rozhodnutí bylo vydáno ve státě, v němž má dlužník své bydliště17) v návaznosti na úpravu obsaženou v čl. 59 nařízení (ES) 44/2001.

Kromě toho musí být např. dané rozhodnutí v zemi svého vydání vykonatelné.18) Na návrh oprávněného je takové soudní rozhodnutí opatřeno potvrzením (doložkou) odpovídající vzoru dle přílohu č. 1. k nařízení (ES) 805/2004 v jazyce shodném jazyku rozhodnutí. Pro autentické listiny pak platí potvrzení dle přílohy č. 2. Proti rozhodnutí o vydání potvrzení o tom, že toto má charakter evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky, není opravný prostředek přípustný. Máme-li použít terminologii tuzemských procesních předpisů, pak potvrzení o tom, že titul má charakter evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky, vyznačí obvykle ten soud, který je oprávněn vyznačit právní moc, resp. zejména vykonatelnost rozhodnutí (v případě ČR pak soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni).19) Potvrzení týkající se autentických listin vystavuje orgán určený každým členským státem místa vyhotovení takové listiny.

Příslušná úprava nestanoví, kdo může požádat o potvrzení titulu jako evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky, lze však logicky předpokládat, že o to bude žádat obvykle věřitel/oprávněný.20) Na druhou stranu z pohledu dlužníka je významné, že sice na jednu stranu neexistuje proti potvrzení titulu jako evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky, na druhou stranu však kterýkoliv z účastníků může požádat o zrušení tohoto potvrzení nebo jeho omezení či opravu, dojde-li ke změně skutečností nebo zjištění nových okolností nebo ke zjištění chyb a nesprávností v předmětném potvrzení.

Kromě toho se dlužník (povinný) může bránit výkonu rozhodnutí z důvodu překážky res iudicatae, a to tehdy, jestliže v téže věci (podle předmětu řízení a mezi týmiž stranami) bylo vydáno již rozhodnutí tuzemské21) nebo byly učiněny kroky k uznání, resp. výkonu rozhodnutí v téže věci, vydaného v jiné členské zemi, přičemž je nerozhodné, zda je takové jiné rozhodnutí uznáváno a / nebo vykonáváno podle nařízení (ES) č. 44/2001 nebo jako evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky.

MINIMÁLNÍ STANDARDY

V praxi se můžeme velmi často setkat (obvykle v obchodních vztazích) s tím, že dlužník (věřitel) přistoupí na akceptaci smluvních podmínek zakládající pravomoc zahraničního (jiného než českého) soudu pro řešení veškerých sporů, aniž by si uvědomoval rizika a konsekvence sjednání takové prorogační doložky,22) většinou pak s ohledem na jejich procesní postavení a procesní postupy v souladu s právem sjednaného místa řešení sporů.23) Horší však je, že se lze především u tuzemských subjektů setkat s podceňováním jakýchkoliv doručení (obsílek, výzev, předvolání) ze zahraničí a často na tyto vůbec nereagují.

Je ovšem zapotřebí si uvědomit, že přistoupením ČR k Evropské unii, a především vytvářením a rozšiřováním tzv. evropského justičního prostoru, došlo a nadále dochází k revoluci v oblasti uznávání a výkonu zahraničních rozhodnutí v rámci společenství a nelze se v žádném případě spoléhat na to, co bylo ještě před několika málo lety ve vztahu k většině zemí axiomem, totiž na situaci, která byla označována oním kouzelným termínem "nevykonatelnost".

Na druhou stranu je však zapotřebí právě v souvislosti s výkonem zahraničních rozhodnutí, tedy rovněž v souvislosti s aplikací nařízení (ES) č. 805/2004 podrobně analyzovat, interpretovat a aplikovat na konkrétní případ úpravu o doručování, která je obsažena v kapitole III. citovaného nařízení, upravující minimální požadavky na řízení o nesporných pohledávkách, zejména pak v souvislosti s rozsahem povinnosti poučení a v souvislosti s doručováním. Pojem minimální požadavky, který se zavedl i v naší terminologii a který vychází z verze německé,24) je ovšem poněkud zavádějící. Úprava obsažená v předmětném Nařízení totiž nepředstavuje žádný vlastní procesní předpis, nýbrž jde o minimální standardy, podle kterých je nutné procesní předpisy státu místa vydání rozhodnutí posuzovat.25)

Velmi významné je, že na následky v podobě možného potvrzení titulu jako evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky musí být dlužník v případě soudního řízení výslovně upozorněn.26) Rovněž z tohoto pohledu bude zapotřebí v praxi v případě nutnosti obrany proti návrhu na výkon rozhodnutí na základě evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky začít podrobným zkoumáním již první výzvy dlužníka k odpovídající procesní obraně tak, jak tuto obdržel od příslušného zahraničního soudu, resp. ze zahraničí vůbec, v souvislosti s odpovídajícím řízením ve věci.

Zásadně se tedy vyžaduje, aby k doručení žaloby, resp. předvolání a především výzvy k tomu, aby se dlužník (žalovaný vyjádřil), spolu s doručením poučení o možných důsledcích omisivního jednání nebo nedostatečného zpochybnění v řízení uplatněného nároku došlo tak, že je prokázáno převzetí adresátem příp. spolužijící osoby nebo zaměstnancem adresáta.27) V dané souvislosti je ovšem zapotřebí upozornit na úpravu obsaženou v čl. 14 odst. 1 litera c) nařízení (ES) 805/2004, která umožňuje rovněž doručení písemnosti jejím doručením do poštovní schránky (přihrádky) dlužníka. Podstatné však je, že v případě, kdy má být dokument za účelem doručení odeslán z jednoho členského státu do druhého, se použije nařízení (ES) 805/2004 též ve spojení s úpravou obsaženou v nařízení (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. května 200028) o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech, a zejména článkem 14 uvedeného nařízení, jakož i ve spojení s prohlášeními členských států učiněnými v souladu s článkem 23 posledně uvedeného nařízení.

Česká republika si ovšem v této souvislosti (ve vztahu k nařízení /ES/ 1348/2000) vyhradila a stanovila jako podmínku možnosti doručování do ČR (v souladu s článkem 14 nařízení o doručování), že přijímá doručení soudních písemností poštou za podmínky, že se písemnosti doručují výlučně doporučeně s potvrzením o přijetí nebo obdobným dokladem a doručované písemnosti jsou v češtině nebo jsou opatřeny ověřeným překladem do češtiny nebo se jedná o písemnosti v jednom z úředních jazyků doručujícího členského státu, pokud je příjemce státním příslušníkem dotčeného členského státu. Česká republika se dále ohradila proti přímému doručování podle článku 15 nařízení o doručování na svém území. Nelze totiž nevidět, že v praxi se v poslední době objevuje řada pokusů zahraničních justičních orgánů o přímé doručení adresátům do České republiky, dokonce i bez odpovídajícího překladu, když takto doručované listiny někdy nesplňují podmínky příslušného Nařízení o doručování ve smyslu výhrad, které k tomu Česká republika učinila.

Lze tedy více než důsledně doporučit, aby v případě jakéhokoliv výkonu zahraničního titulu proti tuzemskému subjektu v České republice, případně i kdekoli v jiném členském státě, zejména pak jde-li o evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky, byly důsledně zkoumány podmínky, za kterých byl takový titul vydán, jakož i to, jakým způsobem bylo doručováno, a to právě ve spojení s nařízením (ES) 1348/2000.29)

NOVELA OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU A ZÁKONA O MEZINÁRODNÍM PRÁVU SOUKROMÉM A PROCESNÍM

Na nařízení (ES) 805/2004 reagovala vláda České republiky30) zpracováním návrhu zákona, kterým má dojít ke změně občanského soudního řádu, jakož i zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním.31)

V souvislosti s prvním z citovaných předpisů se předpokládá s doplněním nového § 200ua občanského soudního řádu počítajícím právě s potvrzováním soudních rozhodnutí jako evropských exekučních titulů pro nesporné pohledávky. V této souvislosti by zřejmě za diskusi stál § 200ua odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého má být účastníkem řízení o potvrzení takového titulu jen oprávněný. To sice neodporuje úpravě nařízení (ES) 805/2004, ba naopak tato úprava je plně kompatibilní s duchem a účelem tohoto nařízení, je ovšem zapotřebí zdůraznit to, co bylo již výše v rámci tohoto příspěvku zmíněno, tj. že existuje i možnost změny nebo zrušení takového potvrzení, které je bezpochyby možné i na návrh povinného.

Vzhledem k tomu, že nařízení (ES) 805/2004 má přímou účinnost ve vztahu k subjektům z členských zemí a musí být aplikováno bez ohledu na jeho případné zohlednění ve výslovné úpravě předpisů tuzemského původu, je taková možnost zrušení nebo změny potvrzení o evropském exekučním titulu pro nesporné pohledávky nepochybně zachována i na návrh povinného bez ohledu na to, že připravovaná novela občanského soudního řádu na tuto otázku nereaguje.

Přistoupila-li však Česká republika ke zohlednění předmětného komunitárního předpisu v normě tuzemského původu, tedy v občanském soudním řádu, bylo by nepochybně vhodné, aby takto zohlednila i možnost zrušení nebo změny v příslušném potvrzení. Kromě toho předmětná předloha zákona předpokládá, že dosavadní text § 68a o mezinárodním právu soukromém a procesním bude označen jako odstavec (1) a bude doplněn o odst. (2), podle kterého, cit.: "(2) Rozhodnutí justičních orgánů členských států Evropské unie v občanskoprávních věcech a obchodních věcech, která jsou v souladu s přímo použitelným předpisem Evropských společenství potvrzena jako evropský exekuční titul, nepodléhají povinnosti prohlášení vykonatelnosti podle tohoto zákona. Výkon těchto rozhodnutí probíhá v souladu s podmínkami stanovenými přímo použitelným předpisem Evropských společenství."

V době dokončení tohoto příspěvku a před jeho uveřejněním (k 18. dubnu 2006) nebyla předmětná novela OSŘ a ZMPS prozatím definitivně schválena parlamentem, když senát tuto novelu vrátil sněmovně s pozměňovacími návrhy. Tyto pozměňovací návrhy se však týkají výlučně návrhu novely zákona o soudech a soudcích (senátní návrh doporučuje vypuštění), která byla včleněna do předmětného vládního návrhu teprve při projednávání předlohy ve sněmovně a nedotýká se tak hlavního účelu této novely ani nosného tématu tohoto příspěvku.

V rámci systému tuzemského civilního procesu je nutné evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky podřadit pod "jiná vykonatelná rozhodnutí, schválené smíry a listiny", jejichž soudní výkon připouští zákon ve smyslu § 274 litera i) občanského soudního řádu, jakož i ve smyslu § 40 odst. 1 litera g) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu).

Zavedení evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky však zdaleka není posledním počinem Evropské unie v oblasti justiční spolupráce. Probíhají například také intenzivní jednání ohledně přípravy nařízení o evropském platebním rozkazu.


Poznámky:

1) V této souvislosti je nutno poznamenat, že z terminologického hlediska je Česká republika používající ve své právní terminologii výrazu "mezinárodní právo soukromé a procesní" určitou výjimkou, když ve většině zemí kontinentální Evropy hovoříme pouze o "mezinárodním právu soukromém" zahrnujícím také oblast civilního procesu s mezinárodním prvkem. K této otázce, viz např. Pauknerová, M., Mezinárodní civilní procesní právo po vstupu České republiky do EU - vybrané otázky, Právní rozhledy, Praha, C. H. Beck, 2004, č. 9, str. 333 - 338.

2) Připravuje se transformace do podoby nařízení.

3) Doposud nejpodrobněji k této úmluvě u nás Rozehnalová, N., Týč, V. et Novotná, M., Evropské mezinárodní právo soukromé, Spisy Právnické fakulty MU Brno, řada teoretická, Sv. 206, Brno, 2000, str. 71 - 160. Z dalších prací lze uvést ohledně pojednání k některým dílčím otázkám např. Bělohlávek, A., Římská dohoda EHS o právu použitelném pro smluvní závazkové vztahy. Jurisprudence / Evropské mezinárodní právo soukromé, Praha, Nadace EMP, 2000, č. 2, rč. II, str. 4 - 7, Bělohlávek, A., Pracovněprávní vztahy s mezinárodním prvkem, Právo a podnikání, Praha, LexisNexis (CZ), 2005, č. 10, str. 2 - 11 a d.

4) Naposledy změněno nařízením (EC) č. 1496/2002 Komise (Věstník L 225 z 22. srpna 2002).

5) Bělohlávek, A., Zavedení tzv. exequatur do českého právního řádu. Právní zpravodaj, Praha, C. H. Beck, 2004, č. 5, oddíl "legislativa", str. 16 - 17.

6) Terminologická otázka může být rovněž předmětem diskuse. Anglická verze používá pro "nesporné pohledávky" výraz "uncontested claims", německá verze "unbestrittene Forderungen". Dle názoru autora by bylo zřejmě obsahově přijatelnější (minimálně ve vztahu k soudním rozhodnutím, která jsou nebo mají být potvrzena jako evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky ) používat jako český ekvivalent "nerozporované pohledávky". Pro účely tohoto příspěvku však budu i nadále používat výraz "nesporné pohledávky" tak, jak se tento termín prozatím uvedl rovněž v tuzemské odborné literatuře a praxi. Konečně za určitých okolností bychom mohli vyjít z postulátu, že nerozporování pohledávky zakládá domněnky či dokonce fikce její nespornosti, a to i přesto, že rozhodnutí bylo vydáno v rámci kontradiktorního nalézacího řízení.

7) Původní koncepce předpokládaly omezení jen na tzv. drobné pohledávky, tedy do určité částky jistiny. Tyto koncepce pak byly opuštěny a žádná hranice nestanovila.

8) Rovněž zde narážíme na určitý terminologický problém, přičemž lze vycházet z toho, že se jedná o popření co do "titulu nebo výše" (anglická verze "nature or extent of a pecuniary claim", německá verze "Art oder Höhe einer Geldforderung" - viz čl. 5 preambule předmětného nařízení; ani při srovnání anglické verze však nelze hovořit o plné kompatibilitě výrazů "nature" a "Art").

9) Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, Brno, Doplněk, str. 413 - 414. Terminologie vychází z anglické jazykové verze Nařízení (ES) 805/2004 ("authentic instruments"), když německá verze používá termínu "registrierte öffentliche Urkunden". Nelze mít zvláštní výhrady proti převzetí anglického termínu. Ani použití německého výrazu "registriert" (registrováno, zapsáno v předepsaném seznamu vedeném pověřenými osobami) by ve vztahu k České republice nezpůsobilo žádné problémy, když takovou evidenci vedou jak notáři, tak soudní exekutoři. Problém však může nastat ve vztahu k pojmu "öffentliche Urkunde" použitém v německé verzi, tj. "veřejná listina". Je nutno si tedy položit otázku, zda v případě takové listiny, která je, či se má stát evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky, jde o veřejnou listinu ve smyslu § 52 zákona č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších změn, o mezinárodním právu soukromém a procesním. Dle názoru autora je nutné tuto otázku zodpovědět kladně, a to bez ohledu na rozdíl mezi jednotlivými jazykovými verzemi a bez ohledu na to, jakou terminologii zvolí budoucí překlad do češtiny. Je totiž zapotřebí vyjít z charakteru a významu takové listiny, který plně odpovídá obsahu a významu pojmu "veřejná listina" ve smyslu tuzemského právního řádu. V takovém případě je nutné, například pro použití v ČR, takovou listinu opatřit ve smyslu citované úpravy o mezinárodním právu soukromém a procesním i odpovídajícím ověřením, kterým ve většině případů (nestanoví-li např. aplikovatelná dohoda o právní pomoci jinak) bude apostila ve smyslu Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin, kterou je ČR vázána od 16. března 1999 (srov. 45/1999 Sb.) Srov. dále též např. Petrovič, P. et Chrobok, T., Ověřování veřejných listin, Právní rádce, Praha, Ekonomia, 1999, č. 1, str. 20 a násl. či Bělohlávek, A., K otázce "Superlegalizace zahraničních veřejných listin", Právní rádce, Praha, Ekonomia, 1993, č. 6, str. 53.

10) Srov. § 274e zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn. Analogii můžeme najít i v dalších právních řádech, jako například v německém civilním procesním řádu apod. (srovnání s jinými právními řády viz např. Bělohlávek, A., Přímá vykonatelnost závazků, Právní rádce, Praha, Ekonomia, 1993, č. 10, str. 13, jakož i Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., Občanský soudní řád, Komentář, 3. vyd. Praha/München, C. H. Beck 1997, str. 956 a násl).

11) Ve vztahu k tuzemskému civilnímu procesu se pak vracíme k tomu, co u nás vždy platilo, a sice že k zahraničnímu rozhodnutí se přihlédne a jeho uznání nemusí být prováděno zvláštním rozhodnutím. Česká republika je v tomto směru ovšem určitou výjimkou. Z pohledu mezinárodního práva soukromého však není ani zapotřebí garance materiální vzájemnosti. Komunitární systém totiž vůbec nepočítá s tím, že by státy neplnily své povinnosti z předpisů EU pro ně vyplývající a za tím účelem disponuje odpovídajícími mechanismy. Problematika materiální vzájemnosti ve vztazích s mezinárodním prvkem v rámci EU by však zasloužila samostatné pojednání.

12) Čl. 26 předmětného nařízení.

13) Srov. např. Gonsorčíková, M., Vliv bruselského nařízení na rozhodčí řízení, Jurisprudence, Praha, Stichting EMP, 2005, rč. XIV., č. 1, ISSN 1210-3977, str. 10 - 16.

14) Čl. 8 - 14 soudní příslušnost ve věcech pojišťovacích, přičemž daná ustanovení navazují na čl. 7 až 12a Evropské úmluvy z 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v civilních a obchodních věcech, jakož i na číselně shodná ustanovení Luganské úmluvy o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v civilních a obchodních věcech ze 16. září 1988.

15) Čl. 22 ohledně výlučné soudní příslušnosti (navazuje na čl. 16 obou úmluv citovaných v pozn č. výše) v souvislosti s věcnými právy k nemovitostí a nájmem nemovitých věcí, statutem právnických osob, zápisem do veřejných rejstříků, s některými právy k předmětům duševního vlastnictví apod.

16) Švestka, J., Jehlička, O. et Kratochvíl, M., Právní ochrana spotřebitele v ČR, Praha, C. H. Beck, 1999, Fiala, J., Novela občanského zákoníku po schválení Poslaneckou sněmovnou, in Právní zpravodaj, Praha, C. H. Beck, 2000, č. 8, str. 1 a násl, Bělohlávek, A., Spotřebitelská smlouva z pohledu mezinárodního práva soukromého, Právní rádce, Praha, Ekonomia, 2005, č. 8, str. 4 - 7, Bělohlávek, A., Ochrana spotřebitele a spotřebitelská smlouva. Právní rádce, Praha, Ekonomia, 2001, č. 06, str. 37 - 38 a d.

17) Ačkoliv úprava výslovně hovoří o bydlišti, je zapotřebí toto vztáhnout i na sídlo právnické osoby, která je nebo má být účastníkem řízení. Jde-li o fyzickou osobu, pak například německá verze Nařízení (ES) 805/2004 hovoří sice o "bydlišti" ("Wohnsitz"), použití tohoto termínu je však příliš omezující. Anglická verze je v tomto směru podstatně širší, neboť používá pojem "domicil" ("domicile"), tedy místo, kde se osoba obvykle zdržuje, resp. ve smyslu odpovídající terminologie mezinárodního práva soukromého místo, k němuž má fyzická osoba nejužší vztah. V kontextu koncepce evropského civilního procesu se bude nutné přiklonit právě k verzi anglické, tedy k místu "obvyklého" pobytu, resp. místu, k němuž má osoba nejužší vztah. Srov. např. Kegel, G. et Schurig, K., Internationales Privatrecht, 8. vyd., München, C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung, 2000, str. 412 - 413. Podle převažující mezinárodní praxe pak v případě pochybností rozhoduje to, kde osoba tráví dobu svého volna a odpočinku. Zde srov. např. též Spickhoff, Grenzpendler als Grenzfälle, Zum "gewöhnlichen Aufenthalt" im IPR, Praxis des Internationalen Privat- und Verfahrensrechts, 1995, str. 185 - 189, Mann. Der "gewöhnliche Aufenthalt" im IPR, Juristenzeitung 1956, str. 466 - 470, Smart, "Ordinary Resident", Temporary Presence and Prolonged Absence, International Law Quarterly, 1989, rč. 38, str. 175 - 185.

Vzhledem k tomu, že ne vždy se podaří prokázat úmysl zdržovat se po delší dobu na určitém místě za účelem navázání a udržovaní trvalých osobních vazeb, používá se v mezinárodní praxi též náhradní měřítko spočívající v dlouhodobosti (tj. nikoliv jen v přechodném rázu) takového pobytu, přičemž dlouhodobost bude zapotřebí posuzovat vždy s ohledem na příslušné osoby poměry, jakož i dosavadní osobní migrační historii. Čl. 59 nařízení (ES) 44/2001 obsahuje kolizní pravidla pro určení osobního statutu účastníka. Viz též Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6. vyd., Brno, Doplněk, 2004, str. 255 - 265, Růžička, K. et Hřebejk, J., Pojem občan v právním řádu, Národní výbory, 1990, č. 44, str. 28 a násl. Ve vztahu k právnickým osobám srov. např. Bělohlávek, A., Pojem sídla z právního a daňového hlediska (především ve vztazích s tzv. mezinárodním prvkem). Obchodní právo, Praha, Prospektum, 2000, č. 7, str. 8 - 13, či Pauknerová, M., Osobní statut právnických osob, Acta Universitatis Carolinae - Iuridica, 1998, č. 1, str. 31 - 51 či Pauknerová, M., Státní příslušnost právnických osob, Právník, AV ČR, 1997, rč. 136, č. 6, str. 457 a násl. K této otázce velmi podrobně též množství zahraničí literatury, např. Kaye, nationality and the European Convention on the Jurisdiction and Enforcement of Judgments, Int. comp. Law Quarterly, 1988, str. 268 a násl. a mnoho dalších, přičemž je nutno poznamenat, že v kontextu komunitárního práva neexistuje jednotný, resp. sjednocený ani dostatečně ujednocený pojem "bydliště".

18) Ačkoliv takové rozhodnutí bude v praxi většinou opatřeno doložkou vykonatelnosti, není na rozdíl od výkonu jiných zahraničních titulů vyznačení této doložky podmínkou. Vykonatelnost je totiž podmínkou již pro to, aby bylo rozhodnutí opatřeno doložkou o tom, že se jedná o evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky ve smyslu nařízení (ES) 85/2004.

19) Existují však určité výjimky. Tak například v SRN je k vydání takového potvrzení vždy příslušný nejnižší soud v organizační struktuře justice (Amtsgerichte), a to i přesto, že ve věci nerozhodoval v prvním stupni, nýbrž že v I. stupni rozhodoval vyšší soud (např. Landgericht).

20) Předpisy tuzemského původu v některých zemích ovšem tuto otázku výslovně upravují, viz níže.

21) Rovněž zde je zapotřebí dospět při výkladu příslušné úpravy čl. 21 nařízení (ES) 805/2004 k závěru, že stačí, aby takové tuzemské rozhodnutí bylo vydáno, aniž by prozatím nabylo právní moci a/nebo vykonatelnosti.

22) Rozehnalová, N., Prorogační smlouva z pohledu Luganské úmluvy, Evropské a mezinárodní právo, Praha, Stichting EMP, 1999, rč. 8, č. 5, str. 21 - 26, Bělohlávek, A., Prorogace pravomoci soudů v majetkových sporech s mezinárodním prvkem a otázka vzájemnosti, Právní rádce, Praha, Ekonomia, 2002, č. 12, str. 22 - 24 a d.

23) Rozehnalová, N., Určení fór a jeho význam pro spory s mezinárodním prvkem, Bulletin Advokacie, Praha, Česká advokátní komora, 2005, č. 4, str. 16 - 23 a č. 5, str. 12 - 16, ISSN 1210-6348.

24) "Mindestvorschriften".

25) V tomto směru je zřejmě vhodnější verze anglická, používající termín "minimum standards". Ostatně původní (pracovní) verze obsahovala výslovně formulaci, že Nařízení nezavazuje státy k jakémukoliv přizpůsobení procesních předpisů. Nakonec však bylo konstatováno, že taková úprava by v instrumentu, kterým Nařízení je, nebyla koncepční a původní navrhované formulace byly revidovány. Viz částečně též Jour-Schroeder, A. Justiz und Inneres in den ost- und mitteleuropäischen Ländern. Wirtschaft und Recht in Osteuropa, 2003, str. 193 a násl.

26) Viz čl. 17 nařízení (ES) 805/2004. Toto poučení musí být obsažené v dokumentu, kterým se zahajuje řízení, nebo jiném odpovídajícím dokumentu nebo v předvolání k soudnímu jednání nebo v samostatné listině přiložené / připojené k takovému předvolání, a to v závislosti na odpovídajících postupech dle procesních předpisů země řízení. Jako poněkud zavádějící se pak zdá být výklad, podle kterého musí být poučení ze strany soudu uvedeno, cit. : "... v procesní listině zahajující řízení ..." (srov. Brodec, J., Evropský exekuční titul, Právník, Praha, Česká akademie věd, 2005, rč. 144, č. 9, str. 1025 - 1039, zde bod 2.2.1.3. - 3./). Takové poučení musí být dlužníkovi uděleno / poskytnuto v případě jeho prvního informování o sporu, resp. tehdy, kdy je mu poprvé dána příležitost k tomu, aby se vyjádřil ve věci samé. Právě ve většině případů to totiž nebude listina, kterou se řízení zahajuje (tedy žaloba / žalobní návrh), nýbrž první přípis soudu žalovanému. Současně musí být dlužník upozorněn na lhůty pro zpochybnění / popření pohledávky, přesné označení místa a adresy pro doručení reakce (zpochybnění) nebo kam se má dostavit, je-li nařízeno jednání, jakož i poučení o tom, zda je předepsáno povinné právní zastoupení. Poučení však musí obsahovat například také poučení o možné povinnosti k náhradě nákladů (zde nákladů řízení) v případě, že dlužník nebude reagovat, resp. nezpochybní nárok, příp. se nedostaví.

27) Této oblasti by bylo samozřejmě zapotřebí věnovat se podrobněji, což by ovšem zcela jednoznačně přesahovalo rámec a prostor daný pro tento příspěvek. Jedná se však o problematiku, která si zcela jistě zaslouží podrobný rozbor s ohledem na její význam pro právní praxi.

28) Srov. též čl. 28 nařízení (ES) podle kterého, cit.: "Tímto Nařízením zůstává nedotčena aplikace Nařízení (ES) č. 1348/2000." (anglická verze, cit.: "This Regulation shall not affect the application of regulation /EC/ No. 1348/2000", resp. německá verze, cit.: "Diese Verordnung lässt die Anwendung der Verordnung /EG/ Nr. 1348/2000 unberührt."

29) Svoboda, J., Novinky v doručování písemností do členských států EU od 1. 5. 2004, Ad Notam, Praha, 2004, č. 4.

30) Obdobně například i Spolková republika Německo zákonem o provedení nařízení (ES) 805/2004 z 18. srpna 2005 - § 1083 a násl. Na rozdíl od naší plánované úpravy ta německá předvídá, že o potvrzení titulu jako evropský exekuční titul pro nesporné pohledávky se rozhoduje usnesením. Publikováno ve Spolkové sbírce zákonů (BGBl.) 2005, část 1, č. 51, str. 2477. Text této novely viz např. http://www.sidiblume.de/info-rom/bgbl/2005s2477.htm. Srov. též Brand, T. EG-Vollstreckungstitel - Durchführungsgesetz. Neue Juristische Wirtschaftszeitung, C. H. Beck, 2005, č. 22.

31) V době dokončení tohoto příspěvku, tedy ke dni 27. ledna 2006, projednáván Poslaneckou sněmovnou PČR, a to před závěrečným čtením plánovaným pro právě probíhající schůzi PS PČR. Sněmovní tisk č. 1104.

Alexander J. Bělohlávek
advokát, Praha
profesor na katedře práva,
Ekonomická fakulta VŠB TU Ostrava
Související