Právní problematika vysílání zaměstnanců v rámci Evropské unie

Klára Valentová, advokátka, Ambruz & Dark, advokáti, v.o.s.

Problematika vysílání zaměstnanců v rámci Evropské unie (EU) se dotýká všech zaměstnavatelů sídlících v Evropské unii, neboť téměř každý, ať již pravidelně nebo ojediněle, vysílá své zaměstnance na území jiného státu, než ve kterém je sjednáno místo výkonu práce. Tuto oblast, která je pro zaměstnavatele významná především z hlediska růstu nákladů na vyslané zaměstnance, upravuje Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 96/71/ES, o vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb. Všechny členské státy EU ji byly povinny implementovat do svých právních řádů.

Cílem směrnice je předcházet zaměstnávání levných pracovních sil ve státech EU a za tímto účelem harmonizovat právní předpisy členských států takovým způsobem, aby se vytvořila pravidla minimální ochrany základních pracovních podmínek zaměstnance, která musí dodržovat zaměstnavatelé vysílající zaměstnance k výkonu dočasné práce na území jiného členského státu EU.

Výše uvedená směrnice se vztahuje na zaměstnavatele se sídlem v jednom členském státě, kteří vysílají zaměstnance do jiného členského státu v rámci nadnárodního poskytování služeb. Základními znaky tohoto vysílání jsou výkon činnosti (poskytování služeb) zaměstnancem pro třetí subjekt na území členského státu, kam je zaměstnanec zaměstnavatelem vyslán, a časová omezenost této činnosti. V případě, že jsou naplněny všechny znaky vyslání, jsou členské státy dle směrnice povinny, bez ohledu na právní předpisy použitelné na daný pracovní poměr mezi vysílajícím zaměstnavatelem a vyslaným zaměstnancem, zajistit, aby vysílající zaměstnavatelé poskytli zaměstnancům vyslaným na území daného členského státu alespoň takové základní pracovní podmínky (např. minimální délka dovolené, minimální mzda), jaké jsou stanoveny příslušnou právní úpravou členského státu, ve kterém je práce vykonávána. Z této povinnosti mohou jednotlivé členské státy stanovit určité výjimky. Není též vyloučeno použití právní úpravy členského státu, z něhož byl zaměstnanec vyslán, pokud stanoví příznivější pracovní podmínky než právní úprava členského státu, ve kterém zaměstnanec vykonává práci.

Česká republika výše uvedenou směrnici implementovala ke dni vstupu do EU, tj. 1. května 2004, kdy nabylo účinnosti nové znění ustanovení § 6 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, týkající se vysílání zaměstnanců do jiných členských států Evropských společenství. Na rozdíl od znění obsaženého ve směrnici je však ustanovení § 6 zákoníku práce koncipováno velmi široce, což v praxi působí nemalé výkladové a aplikační problémy.

Uvedené ustanovení se nevztahuje pouze na vysílání zaměstnanců zaměstnavatelů z jiného členského státu k výkonu práce na území České republiky, ale nad rámec směrnice také na vysílání zaměstnanců českými zaměstnavateli k výkonu práce na území jiného členského státu EU. To znamená, že pokud vysílá český zaměstnavatel své zaměstnance k výkonu práce do jiného členského státu EU, musí se řídit jak právní úpravou vysílání platnou v daném členském státě, kam jsou zaměstnanci vysláni, tak i českým zákoníkem práce. Právní předpisy ostatních členských států týkající se vysílání zaměstnanců se přitom mohou od těch českých podstatným způsobem odlišovat (např. rozsah pojmu vyslání, rozsah pracovních podmínek, které je nutné aplikovat na vyslané zaměstnance, rozsah výjimek z aplikace právních předpisů upravujících vysílání zaměstnanců).

Dále ze současného znění ustanovení § 6 zákoníku práce vyplývá, že tento se na rozdíl od směrnice vztahuje na všechny případy, kdy se jedná o výkon práce na území jiného členského státu EU, aniž by bylo rozhodné, zda je zaměstnanec vyslán v rámci nadnárodního poskytování služeb. V zákoníku práce chybí definice vyslání a není zde ani uvedeno, jedná-li se o časově omezenou činnost. V případě doslovného výkladu zákoníku práce je tedy možné za vyslání považovat každý výkon práce zaměstnance na území jiného členského státu EU s tím, že rozhodným hlediskem je zde pouze změna místa výkonu práce, a nikoli dočasné poskytování služby třetímu subjektu. Z tohoto pohledu vyslání podle zákoníku práce zahrnuje (kromě těch krátkodobých, na která se vztahuje výjimka stanovená zákoníkem práce) jakoukoli pracovní cestu do jiného členského státu EU, přeložení v rámci jednoho zaměstnavatele na místo výkonu práce v jiném členském státě EU, dočasné přidělení agenturou práce k uživateli a sjednání místa výkonu práce v jiném členském státě EU.

Zjednodušení a zpřesnění právní úpravy vyslání by měl přinést nový zákoník práce, jehož návrh byl schválen Parlamentem ČR a nyní čeká na podpis prezidenta. Pokud ten návrh podepíše, vstoupí nová právní úprava v účinnost dne 1. ledna 2007. Ustanovení nového zákoníku práce by se mělo vztahovat pouze na vysílání zaměstnanců zaměstnavatelů z jiného členského státu EU k výkonu práce na území České republiky, a to v rámci nadnárodního poskytování služeb. Pokud bude tedy český zaměstnavatel v rámci poskytování služeb vysílat své zaměstnance k výkonu práce do jiného členského státu EU, nebude se již toto vyslání řídit českým zákoníkem práce, ale pouze příslušnými právními předpisy jiného členského státu EU dle místa výkonu práce zaměstnance.