Trestněprávní limity výkonu úřadu exekutora

Schopnost realizovat svá rozhodnutí lze označit jako jeden z charakteristických rysů právního státu dotýkající se samé podstaty a smyslu jeho existence, ale především jeho občanů a zejména jejich důvěry v něj.¹⁾

V tomto ohledu, jak již dosavadní historicky nepříliš dlouhá praxe dokázala, se ukázalo být přijetí výše zmíněného zákona jako systémově správné opatření.

Na druhé straně však nelze zakrývat, že v souvislosti s aktivitami soudních exekutorů při exekuční činnosti se vyskytly, a to nejen na straně dotčených osob, což je zcela pochopitelné a nikdy tomu při povinnosti osob plnit právní závazky, zejména materiální povahy, nebylo jinak, ale i v případě nezúčastněných osob, nepominutelné výhrady a připomínky a postřehy, které se týkaly ne zcela korektního postupu některých soudních exekutorů k plnění jejich poslání, což neuniklo ani sdělovacím prostředkům. Kritice byl podroben v jisté míře velmi horlivý přístup k plnění úkolů.

Stejně nelze na druhé straně opomenout ani agresivitu povinných, či exekucí postižených osob ve vztahu k soudním exekutorům při plnění jejich úkolů.

Exekutorská činnost je svojí povahou a podstatou bezpochyby činností, která znamená významný zásah do garantovaných práv a svobod, zejména potom do práva vlastnit majetek, nedotknutelnosti obydlí, práva na lidskou důstojnost, dobrou pověst, na soukromí a nepochybně v návaznosti též na ochranu před neoprávněným nakládáním s údaji, když tyto zásahy mohou standardně samy o sobě naplňovat skutkové podstaty příslušných trestných činů.

Tyto zásahy ovšem přinášejí různé formy útoků a zásahů do osobní integrity soudních exekutorů, kteří jsou svojí činností, již zmíněným, významným článkem plnícím významnou celospolečenskou, a tím i státotvornou funkci. Takové zásahy proti jednání soudních exekutorů jsou zpravidla důvodem pro vyloučení důvodů vylučujících protiprávnost.

Obě posledně zmíněné skupiny charakteristicky spojené s exekuční činností mohou být tedy potenciálním zdrojem pro výskyt závažných protispolečenských jednání nabývajících deliktní povahy, která vyúsťují až do deliktního jednání zakládajícího trestní odpovědnost.

Vstup do oblasti trestněprávní odpovědnosti potom představuje trestněprávní limity exekutorské činnosti. Nejde však pouze o uplatnění trestněprávní odpovědnosti podle trestního zákona, ale také o limity stanovené při její realizaci, ale i obecně ve vztahu k samotnému trestnímu řízení v rámci trestního řádu.

Vlastní trestněprávní problematika exekutorské činnosti má, jak bylo výše zmíněno, svůj trestněprávní i trestněprocesní rozměr a tedy i limity trestněprávní a trestněprocesní.

Trestněprávní limity jsou potom ve své podstatě dány třemi trestněprávně relevantními faktory:

- postavením veřejného činitele,

- okolnostmi vylučujícími protiprávnost,

- jednotlivými skutkovými podstatami ve zvláštní části.

Trestněprocesní limity jsou v principu určeny konkrétně:

- součinností v trestním řízení,

- povinností mlčenlivosti.

TRESTNĚPRÁVNÍ LIMITY

Ještě předtím, než se budu věnovat vlastní trestněprávní problematice, je třeba zmínit právní postavení soudního exekutora, jako jedno ze základních východisek.

POSTAVENÍ EXEKUTORA

Soudní exekutor (dále jen "exekutor") je v zákoně o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád") definován jako fyzická osoba, kterou stát při splnění zákonných předpokladů pověřil exekutorským úřadem a v rámci tohoto pověření nuceným výkonem exekučních titulů (dále jen "exekuční činnost") a další činností podle exekučního řádu (§ 1 exekučního řádu).

Exekutor je při výkonu činnosti nezávislý a je vázán jen Ústavou ČR, zákony a jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení (§ 2 exekučního řádu).

Významným je ustanovení § 4 exekučního řádu, které dává exekutorovi postavení veřejného činitele a váže toto postavení na výkon exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a činnosti vykonávané v rámci a z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.

Význam pro účely trestního práva mají z výše uvedeného především:

- vymezení exekutora jako fyzické osoby a nikoliv jako státního orgánu,

- exekutorská nezávislost,

- v rámci exekutorské nezávislosti vázanost rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí v exekučním řízení,

- postavení exekutora jako veřejného činitele konkrétně vázané na aktivity taxativně uvedené v § 4 exekučního řádu.

Pokud jde o postavení exekutora jako veřejného činitele, byl v tomto směru novelizován i trestní zákon v § 89 odst. 9, který shodně a doslovně přebírá do svého textu znění § 4 exekučního řádu, tedy včetně znění omezujícího postavení exekutora jako veřejného činitele na tam vypočtené činnosti. Není třeba zvláště dodávat, že trestní ochrana a odpovědnost veřejného činitele, tedy i exekutora, je trestním zákonem omezena pouze na trestné činy spáchané v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností, v případě exekutora tedy konkrétně na souvislost s činnostmi uvedenými v § 4 exekučního řádu a shodně převzatými do textu trestního zákona. Účastníkem na takovém činu spáchaném exekutorem jako veřejným činitelem (kde je veřejný činitel vyžadován jako speciální subjekt - § 90 odst. 1 trestního zákona § 155 až § 159 trestního zákona) však může být přirozeně kdokoliv (§ 90 odst. 3 trestního zákona).

Naopak označení exekutora jako fyzické osoby a nikoliv jako státního orgánu vylučuje použití ustanovení trestního zákona, která jsou k ochraně státních orgánů určena (§ 153, § 154 trestního zákona).

Z hlediska postavení exekutora jako veřejného činitele je relevantní rámec vymezený v § 4 exekučního řádu a nikoliv znění § 1 odst. 2 exekučního řádu, kde však má pro vymezení význam definování "exekutorské činnosti", jako jedné z aktivit podmiňujících podle § 4 exekučního řádu postavení veřejného činitele, jako provádění nuceného výkonu exekučních titulů. Toto postavení však nevyplývá ze všech dalších činností podle exekučního řádu, jak je zmiňuje § 1 odst. 2 exekučního řádu, když z těchto dalších činností jsou v tomto směru relevantní pouze sepisování exekutorských zápisů (§ 77, § 78 exekučního řádu) a činnosti vykonávané z pověření soudu, jak je uvádějí § 76 a § 76a exekučního řádu. Nebudou sem tedy patřit jiné činnosti podle exekučního řádu, jako mj. právní pomoc oprávněnému a povinnému, sepisování listin, přijímání peněz, listin a movitých věcí do úschovy dle § 74 a § 75 exekučního řádu.

Poněkud neorganicky a nejasně může po zařazení exekutorů mezi veřejné činitele do textu § 89 odst. 9 trestního zákona působit tam uvedený obecný podmiňující dovětek o používání pravomocí, které byly osobě v rámci odpovědnosti za plnění jeho úkolů svěřeny.

V případě exekutorů se zdá, že tento dovětek je irelevantní a v jejich případě, v důsledku počátečních pochybností o zařazení exekutorů mezi veřejné činitele s následnou snahou o omezení tohoto postavení, také legislativně nedomyšlený. Tato obecná formulace je v případě exekutorů jasně expresis verbis vymezena činnostmi, které již svou povahou takovými činnostmi jsou.

Zákony (exekuční řád i trestní zákon) jednoznačně říkají, že postavení veřejného činitele má exekutor. Exekuční řád však v § 16 až § 18 hovoří o zástupci exekutora, který je oprávněn k výkonu celého exekutorského úřadu bez omezení a zaměstnancích exekutora: exekutorském koncipientovi (§ 19 exekučního řádu) a exekutorském kandidátovi (§ 23 exekučního řádu), kteří mohou být s omezeními písemně zmocněni k provedení jednotlivých úkonů exekuční nebo další činnosti (§ 21, § 25 exekučního řádu). V souvislosti s těmito osobami může vzniknout otázka o jejich postavení jako veřejných činitelů. Kladnou odpověď je podle mého přesvědčení nutno vyloučit v případě obou zaměstnanců.

Jednoznačná a jednoduchá odpověď však nemůže být v případě zástupce exekutora (po dobu výkonu úřadu exekutora), neboť jeho postavení je prakticky identické jako postavení exekutora. Z tohoto pohledu pro výklad, že má postavení veřejného činitele, by mohlo svědčit několik argumentů opírajících se o exekuční řád. V první řadě je to jeho obligatorní postavení dle § 16 exekučního řádu, úplné suspendování činnosti exekutora po dobu zastupování jeho zástupcem (§ 16 odst. 4 exekučního řádu) a jeho úplné vyřazení z činnosti, dále podepisování listin vlastním jménem (§ 17 odst. 1 exekučního řádu), ale především § 17 odst. 3 exekučního řádu, kde se výslovně uvádí, že "ustanovení tohoto zákona vztahující se na exekutora platí také na exekutorského kandidáta, jestliže vykonává úřad exekutora jako zástupce exekutora". To by se mělo týkat i § 4 exekučního řádu, který dává exekutorovi postavení veřejného činitele, nehledě na to, že § 17 odst. 3 exekučního řádu hovoří o výkonu úřadu exekutora.

Všude tam, kde skutkové podstaty trestných činů vyžadují jako speciální subjekt (omezují okruh možných pachatelů) veřejného činitele (§ 158 trestního zákona), nebo tam, kde skutkové podstaty označují veřejného činitele za předmět útoku (§ 155 trestního zákona), je za konkrétních omezujících podmínek uvedených v § 89 odst. 9 trestního zákona jako subjekt trestného činu nebo jako hmotný předmět útoku (možná přesněji hmotný předmět ochrany) i exekutor.

Vymezení exekutora jako fyzické osoby činí nejen jasnou i jeho trestní odpovědnost, ale současně vylučuje i použití § 90 odst. 2 trestního zákona (přenos postavení z právnické na fyzickou osobu jednající jejím jménem).

Z pohledu vyloučení protiprávnosti jednání exekutora zasluhuje pozornost rovněž vázanost exekutora na rozhodnutí soudu s omezením na rozhodnutí vydaná v řízení o výkonu rozhodnutí a exekuční řízení (zmíním se dále) uvedená v § 2 exekučního řádu.

Osoby exekutora se z trestněprávně limitujícího hlediska týkají i ustanovení stanovující předpoklady způsobilosti pro jmenování exekutorem (zapsání do seznamu koncipientů a kandidátů - § 9, § 20, § 24 exekučního řádu). Mezi podmínky tam uvedeného požadavku bezúhonnosti by nepochybně měl výkladem a contrario spadat i důvod zániku výkonu exekutorského úřadu, kterým je pravomocné odsouzení pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin spáchaný v souvislosti s exekuční činností [§ 15 odst. 1 písm. b), § 22 odst. 2 písm. d), § 26 odst. 1 exekučního řádu]. Výkladem lze dospět k závěru, že se bude nepochybně jednat o jakýkoliv úmyslný trestný čin, bez ohledu na jeho povahu a též jakýkoliv, i nedbalostní trestný čin, který by svojí povahou spadal do oblastí činností charakteristických pro exekutorskou činnost (např. § 252, § 255a, § 256c trestního zákona).

VÝKON EXEKUTORSKÉHO ÚŘADU JAKO OKOLNOST VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST

Bylo již úvodem zdůrazněno, že výkon exekuční činnosti zpravidla znamená významný a výrazný zásah do garantovaných práv a svobod občanů, který má zpravidla znaky trestního bezpráví, které by bylo způsobilé založit trestní odpovědnost.

Není třeba zdůrazňovat, že společnost a stát v zájmu řádného plnění svých funkcí, tedy i v zájmu občanů, dovoluje celou řadu takových zásahů, které formálně splňují podmínky trestní odpovědnosti. Těchto případů je celá řada a jsou rozesety v mnoha zákonech a vzhledem k jejich specifikům je velmi obtížné se jimi jednotlivě zabývat, což je možné pouze exemplárně. Vyplývají ze souvislostí a z jednotlivých právních oblastí a ve své podstatě nepředstavují žádnou trestněprávní materii, i když, anebo lépe řečeno "ale", mají trestněprávní účinky. Lze se s nimi setkat pod různými názvy jako je výkon práva, výkon rozhodnutí, pořádkové zákroky apod. a všechny bývají zahrnovány pod společný pojem dovolené nebo dokonce přikázané činnosti, případně v přiblížení se trestnímu právu proti skutkovým podstatám vymezujícím protiprávnost stojí jako skutkové podstaty dovolující, případně proti generálnímu zákazu může dokonce stát konkretizovaná uložená povinnost tento zákaz porušit. Jsou to známé okolnosti, které z různých společensky významných důvodů generelně v souladu se smyslem zákazů, vylučují protiprávnost, a tím ve svém důsledku i trestnost. Jedním z mnoha těchto případů je i výkon exekuční činnosti.

Není třeba zvláště zdůrazňovat, že dovolenost v těchto případech znamená její absolutní chápání. Naopak protiprávnost (dovolenost) v případě jinak protiprávních (nedovolených) jednání, je vyloučena jen tehdy, kdy příslušné subjekty příslušnými opatřeními a úkony nepřekračují dovolené meze těchto zásahů.²⁾

Překročení těchto mezí znamená nedovolenost, a tudíž protiprávnost takového úkonu a současně i trvání trestní odpovědnosti.

Jednání je protiprávní, jestliže uskutečňuje protiprávní skutkovou podstatu a není pokryto ospravedlňujícím (protiprávnost vylučujícím) důvodem. Roli může hrát i stupeň protiprávnosti, který bývá měřen právním řádem jako celkem.³⁾

Obecná složitost problematiky je dána i tím, že okolnosti, které ve výše uvedených případech vylučují protiprávnost nemusejí vyplývat pouze ze zákonného práva, ale dokonce z práva obyčejového⁴⁾ (právních zvyklostí) (jako např. výchovné zákroky, či úkony rodičů vůči svým dětem). Obecně se zde tedy nevyžaduje bezpodmínečná výslovná zákonná úprava.

Složitost problematiky a řešení je dále dána také tím, že je nutné rozlišovat mezi protiprávností jako takovou (z hlediska celého právního řádu) a protiprávností trestní (z hlediska trestního práva). Co je obecně protiprávní, ještě nemusí splňovat (všechny) podmínky trestní protiprávnosti, stejně jako neexistující obecná protiprávnost nemusí vylučovat protiprávnost trestní.

Pokud jde o stanovení právních mezí, je třeba si dále plně uvědomit rovněž rozdíl mezi kompetencí a konkrétním oprávněním (v rámci těchto kompetencí). V tomto směru je třeba rozlišovat kompetence a konkrétní oprávnění spočívající na konkrétním rozhodnutí v rámci kompetencí. Uplatňování donucení v ústavně a trestněprávně garantovaných právech musí ve formálním slova smyslu spočívat na zákoně a na jednoznačné delegaci zákona.⁵⁾

Přes zmíněnou četnost, rozmanitost a právní roztroušenost a složitost těchto zmiňovaných případů vylučujících protiprávnost, lze formulovat určité společné, obecné a zásadní předpoklady a podmínky stanovení jejich mezí, které vylučují protiprávnost, což se týká i výkonu exekuční činnosti.

Hlavními a zásadními obecnými a společnými předpoklady a podmínkami pro vyloučení protiprávnosti úkonu a zásahu jsou:

- věcná příslušnost,

- místní příslušnost,

- respektování podstatných formálních předpisů (ve smyslu obsahu i formy - podstatných formálních a obsahových záležitostí) - princip zákonnosti,

- respektování principů subsidiarity a přiměřenosti.

Věcná a místní příslušnost jsou upraveny jak exekučním řádem, tak v rámci stavovského předpisu prezídia Exekutorské komory ČR (EK 04/2004).

Podstatné formální předpisy, kterými se řídí činnost exekutora, jsou přirozeně opět bezpochyby ustanovení exekučního řádu upravující provedení exekuce a exekuční řízení s tím, že nelze opomenout, že § 52 odst. 1 exekučního řádu stanoví subsidiárně přiměřené použití občanského soudního řádu. Sám exekuční řád v § 58 odst. 1 říká, že exekuci lze uskutečnit jen způsoby uvedenými v zákoně.

Zvláštní a nepominutelný význam mají určitě exekuční titul (§ 40 exekučního řádu) a exekuční příkaz (§ 47 exekučního řádu). Z hlediska formálního je patrně třeba poukázat také na stavovský předpis Exekutorské komory ČR EK 01/2002, o Exekutorském úřadu.

Otázku může vzbuzovat § 30 exekučního řádu, kde se praví, že v případě, že požadovaný úkon odporuje zákonu nebo právním předpisům, může provedení tohoto úkonu exekutor odmítnout. Domnívám se, že s ohledem na zvláštní povahu exekutorského úkonu v případech, kdy by měl vylučovat trestní protiprávnost, je třeba trvat na tom, že provedení takového úkonu odmítnout nikoliv může, ale musí.

V případě skutkového omylu o existenci předpokladů dovolujících zásah se nic nemění na tom, že úkon není protiprávní (a to ani tehdy, kdyby byl povinen tyto skutečnosti přezkoumat a dospěl k chybnému posouzení). Naproti tomu právní omyl o hranicích dovolenosti by neměl nic měnit na trestní protiprávnosti.

Pokud jde o principy subsidiarity a přiměřenosti, jedná se o obecné humanitární požadavky, které stojí nad všemi případy, a které musí být respektovány ve všech případech, kdy se zasahuje do obecně uznaných garantovaných práv a svobod osob. Všechny kroky, úkony a opatření, které jsou v tomto směru činěny na základě zákona, a ke kterým zákon exekutora opravňuje, především pokud mají represivní povahu, je možné použít jen tehdy, nelze-li požadovaného cíle a účelu dosáhnout jinak, zejména dobrovolně, a musí být přiměřené (musí být adekvátní) nejen dosažení účelu a cíle úkonu, ale zejména jejich významu a ve vztahu k celé situaci a okolnostem, za nichž je úkon prováděn. Tyto skutečnosti je třeba velmi citlivě v příslušných souvislostech zvažovat. To se týká zejména volby způsobu exekuce (§ 47 odst. 1 a ustanovení hlavy IV exekučního řádu).

Protiprávnost konkrétní exekuce a jejích úkonů je vyloučena pouze po dobu, kdy konkrétní exekuce trvá, a pokud pověření k výkonu exekuce nezaniklo, jak to stanoví § 51 exekučního řádu. Překročení hranice časového vymezení exekuce by mimo jiné znamenalo i extenzivní exces s příslušnými důsledky, neboť je nutné trvat na tom, že příslušné kompetence lze realizovat pouze po dobu trvání exekučního řízení.

Jisté otázky v souvislosti s exekucí jako okolností vylučující protiprávnost může vzbuzovat vázanost exekutora rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení a exekučním titulem. Tím se v žádném případě nezpochybňuje správnost vázanosti jako takové v základní obecně právní rovině. Zde je jednoznačně opak pravdou.

Lze mít zato, že protiprávního jednání by se exekutor nedopustil v případě, kdyby byly pokyn nebo příslušné rozhodnutí právně vadné, pokud by byl v dobré víře, i v případě, že by rozhodnutí či pokyn vůbec neprověřoval. Protiprávnost by však nebyla vyloučena, pokud by rozhodnutí nebo pokyn byly zjevně zlovolné a nicotné. Trestní neodpovědnost exekutora by však nelegalizovala původní rozhodnutí nebo pokyn. Ve zjevných případech by sice byl vyloučen přímý úmysl, avšak dobrá víra by nemohla bezpráví změnit v právo.

Rozhodnutí, na nichž spočívá exekuční činnost, jsou rozhodnutí zpravidla napadnutelná a jsou platná, pokud nebyla příslušným právním postupem napadena a v jejich důsledku zrušena, ale jejich vykonání by fakticky znamenalo naplnění skutkové podstaty trestného činu, který by se také fakticky stal předpokladem pro příslušný úkon.

Jiné řešení by znamenalo, že právní stát, který má za úkol též chránit práva a svobody svých občanů, by v tomto směru své úřední osoby a orgány nemotivoval ke striktnímu dodržování zákonů a právních předpisů, což by vedlo k ještě laxnějšímu výkonu jejich pravomocí. Plný respekt k takovým rozhodnutím zasahujícím do práv a svobod osob, byť zprostředkovaně na základě rozhodnutí, která je realizují, by znamenal jejich faktickou rehabilitaci.

Možná poslední otázkou, která si zasluhuje určitou pozornost v souvislosti s výkonem exekutorské činnosti, je nutná obrana na straně občana proti protiprávnímu zásahu exekutora, který by se dotýkal hodnot, které jsou předmětem ochrany trestního zákona. V tomto směru úmyslné zneužití postavení exekutora a exekutorské činnosti použití prostředků nutné obrany nebrání.

Jiná je situace v případě, kdy nedostatky předpokladů exekutorova zásahu jsou důsledkem jeho nedbalého jednání, tedy tam, kde by chyběl exekutorův úmysl. V těchto případech musejí obě strany dát v první řadě průchod vysvětlení situace a exekutor se nesmí vyjádření osoby, jíž se exekuce týká, bránit. V tomto případě by bylo možné hovořit o jisté analogii k právu na fair proces ve smyslu jeho skutečného obsahu.

Zbývá odpovědět na základní otázku, co by mohlo znamenat překročení mezí oprávněné (dovolené) exekuce v případě, že jsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu.

Oprávněná exekuce je ve své podstatě úmyslným jednáním, jehož "skutková podstata" naplňuje znaky oprávněného zásahu, když si exekutor musí být vědom toho, že provádí oprávněný zákrok. Za tohoto předpokladu, pokud by se nejednalo o skutkový omyl, by překročení mezí mohlo zpravidla znamenat spáchání nedbalostního trestného činu, když ke skutečnosti, že se tak stalo při oprávněném zásahu, jak s ohledem na demonstrativní výčet v § 33 trestního zákona (polehčující okolnosti), tak i analogicky § 33 písm. f) trestního zákona (odvracení útoku nebo jiného nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany a krajní nouze), by bylo možné přihlédnout jako k polehčující okolnosti při případné výměře trestu.

V případě, že by si byl exekutor vědom možnosti, že jeho zákrok nesplňuje předpoklady oprávněného zákroku, a přesto by tento zákrok uskutečnil a byl srozuměn, že tím neoprávněně zasáhne zájmy chráněné trestním zákonem, mohlo by se jednat o trestný čin úmyslný ve formě eventuálního úmyslu.

V případě úmyslného zneužití exekutorského zákroku, ať už zcela neoprávněného, tak i v případě úmyslného překročení mezí oprávněnosti, by se jednalo o příslušný úmyslný trestný čin spáchaný v přímém úmyslu.

TRESTNĚPROCESNÍ LIMITY

V souvislosti s trestním řízením je třeba se v případě výkonu exekutorského úřadu zmínit zejména o součinnosti v trestním řízení a o povinnosti zachovávat mlčenlivost.

SOUČINNOST V TRESTNÍM ŘÍZENÍ

Podle § 8 odst. 1 trestního řádu jsou státní orgány, právnické a fyzické osoby povinny bez zbytečné-ho odkladu vyhovovat dožádání orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů, které spočívá především ve sdělování nejrůznějších skutečností, informací a poskytování podkladů potřebných pro účely trestního stíhání.

Odmítnout součinnost stanovenou v § 8 odst. 1 trestního řádu by exekutor mohl pouze s odkazem na státem uloženou povinnost mlčenlivosti zakotvenou v § 31 odst. 1 exekučního řádu ve vztahu ke všem skutečnostem, o nichž se dozvěděl při exekuční nebo další činnosti.

OZNAMOVACÍ POVINNOST EXEKUTORA PODLE TRESTNÍHO ŘÁDU

Exekuční řád označuje v § 1 odst. 1 soudního exekutora za fyzickou osobu a jako právnickou osobu označuje v § 109 odst. 3 Exekutorskou komoru ČR. Jelikož ani soudní exekutor ani Exekutorská komora ČR nejsou státními orgány, vztahuje se na ně pouze prostá součinnost, nikoliv součinnost zvláštní, která se vztahuje pouze na státní orgány. Ta spočívá v povinnosti neprodleného oznamování skutečností státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, že byl spáchán trestný čin. Tato povinnost by přináležela exekutorovi nikoliv v postavení exekutora, ale pouze jako v případě každé jiné fyzické osoby, na kterou se vztahuje obecná oznamovací povinnost v mezích § 168 trestního zákona.

Oznamovací povinnost by v souvislosti s exekutorským úřadem mělo pouze ministerstvo spravedlnosti na základě poznatků získaných při výkonu státního dohledu nad exekuční činností a nad činností exekutora podle § 7 odst. 1 písm. b) exekučního řádu, kterou upravuje § 7 odst. 1 exekučního řádu.

Ze znění § 31 odst. 7 exekučního řádu lze a contrario dovodit, že exekutor nemá povinnost zachovávat mlčenlivost vymezenou v § 31 exekučního řádu, ani povinnost k prolomení této povinnosti mlčenlivosti s odvoláním na § 8 odst. 4 písm. a) trestního řádu, vymezující rozsah součinnosti stanovené v odst. 1 tohoto paragrafu, z obavy vystavit se nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin neoznámení. V § 31 odst. 7 exekučního řádu je totiž stanovena pouze jeho povinnost překazit trestný čin, pokud by mu nasvědčovaly skutečnosti, o nichž je povinen dle exekučního řádu zachovávat mlčenlivost.

POVINNOST MLČENLIVOSTI EXEKUTORA V TRESTNÍM ŘÍZENÍ

Státem uloženou povinností mlčenlivosti je mlčenlivost stanovená v řadě zákonů, ale i v dalších právních předpisech na základě zákona nebo v mezinárodních smlouvách, týkající se určitého okruhu osob v nejrůznějších oblastech, která jde nad rámec mlčenlivosti o skutečnostech, které jsou předmětem ochrany zvláštního zákona (zák. č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností).

Mezi zákony, ve kterých je státem uložená povinnost mlčenlivosti, patří i zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád. Povinnost mlčenlivosti a její rozsah vymezuje § 31 exekučního řádu.

Podle § 31 exekučního řádu je exekutor povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl při exekuční nebo další činnosti (odst. 1) a o skutečnostech, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů účastníků exekučního řízení.

V případě trestního řízení však ani tak nejde o utajování těchto skutečností, ale o to, jak pro účely trestního řízení toto utajování či mlčenlivost prolomit. Samotný zmiňovaný § 8 odst. 1 trestního řádu o součinnosti v trestním řízení ještě sám o sobě neprolamuje povinnost zachovávat utajované skutečnosti a povinnost mlčenlivosti, jak o tom vedle § 8 odst. 2 a 3 (bankovní účet, cenné papíry) svědčí již výše zmíněné stanovení výjimek podle zvláštního § 8 odst. 4 trestního řádu, které se týkají nebezpečí trestního stíhání pro neoznámení nebo nepřekažení trestného činu. Mimo tyto případy může takovou povinnost prolomit pouze zvláštní předpis, kterým je v případě exekutorů exekuční řád. Ten již ve zmíněném § 31 odst. 2 a 3 upravuje způsob prolomení tím, že stanovuje postup, jak exekutora povinnosti mlčenlivosti zbavit.

Zde je nutné rozlišovat obecně všechny skutečnosti, o nichž se exekutor dozvěděl při provádění exekuční nebo další činnosti (§ 31 odst. 1 exekučního řádu), které jsou jejich zdrojem (jsou jím též vymezeny), a jichž se tyto skutečnosti týkají, a skutečnosti, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů účastníků exekučního řízení (§ 31 odst. 3 exekučního řádu), tedy skutečnosti týkající se osobnostní sféry účastníka, které se vůbec nemusejí exekučního řízení nebo další činnosti týkat.

V prvním případě (obecném) je ke zproštění mlčenlivosti oprávněn orgán Exekutorské komory ČR (Komora) s tím, že důvod pro zproštění bude hodný zvláštního zřetele. Potřeby trestního řízení bezpochyby takto charakterizovaným důvodem jsou. Samotné zproštění není zproštěním generelním, ale zproštěním, které vymezuje nezbytnou míru (rozsah) zproštění, která by byla dána rozsahem skutečností potřebných sdělit pro účely trestního řízení. Tedy v rozsahu požadavků orgánů činných v trestním řízení, které by neměly překračovat meze nezbytně nutné v předmětné věci, což by ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu mělo znamenat skutečnosti potřebné pro rozhodnutí.

Ve druhém speciálním případě (skutečnosti dotýkající se zájmů účastníků) je, s ohledem na osobnostní povahu těchto skutečností, oprávněn ke zproštění ten, v jehož prospěch je tato povinnost mlčenlivosti uložena a koho se skutečnost týká.

Vzhledem k tomu, že exekuční řád stanoví podmínky sdělování takových skutečností, nelze pro účely trestního řízení použít subsidiární postup k jejich získání podle § 8 odst. 4 trestního řádu cestou předchozího souhlasu soudce.

ZÁKAZ VÝSLECHU EXEKUTORA

Exekutor může v trestním řízení vystupovat též jako svědek (§ 97 trestního řádu). Obecná povinnost k podání svědecké výpovědi se může týkat také trestní věci spáchané v souvislosti s výkonem jeho exekutorské nebo další činnosti. Vzhledem k tomu, že exekutor je nositelem zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti uložené v § 31 odst. 1 a 3 exekučního řádu, týká se ho i § 99 odst. 2 trestního řádu o zákazu výslechu. Podle tohoto ustanovení nesmějí orgány činné v trestním řízení (ex officio), pod hrozbou neplatnosti a relativní neúčinnosti důkazů z výpovědí získaných, takovou osobu vůbec vyslýchat, a to ani v případě, že by svědek sám vypovídat chtěl. O tom jsou také svědka povinni poučit před započetím výslechu, též pod hrozbou neplatnosti a relativní neúčinnosti získaných důkazů. V případě, že by orgány činné v trestním řízení tento zákaz nerespektovaly nebo jej opominuly, může svědek na tuto skutečnost upozornit.

Zákaz výslechu exekutora se tedy týká již zmíněné povinnosti mlčenlivosti podle § 31 odst. 1 a 3 exekučního řádu v rozsahu tam uvedeném, jak již bylo uvedeno výše.

Vyslýchat exekutora ke skutečnostem, které jsou předmětem jeho povinnosti zachovávat mlčenlivost uložené zákonem a současně předmětem zákazu výslechu, je možné pouze na základě souhlasu v exekučním řádu v § 31 odst. 2 a 3 uvedených subjektů, kterými by exekutor byl povinnosti mlčenlivosti zproštěn, jak též bylo uvedeno výše. Ke skutečnostem, o kterých se dozvěděl při exekuční a další činnosti orgánem Komory, ke skutečnostem, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů účastníků exekučního řízení, účastníkem, jehož se týkají.

Samotné zproštění povinnosti mlčenlivosti má vždy individuální povahu vztahující se ke konkrétní osobě a je dáváno ke všem mlčenlivostí dotčeným skutečnostem, které mohou být předmětem výslechu v průběhu celého daného trestního řízení v příslušné věci. Forma by měla být zásadně písemná, případně záznamem do protokolu. Zproštění je omezeno na určitou osobu a na určité řízení, což odpovídá i požadavkům § 31 odst. 2 exekučního řádu.

Ustanovení § 31 odst. 2 a 3 exekučního řádu nestanoví zásadní povinnost exekutora mlčenlivosti k žádosti orgánů činných v trestním řízení zprostit, stejně jako tak nečiní trestní řád v § 99 odst. 2. Zatímco znění trestního řádu v § 99 odst. 2 se k tomu nijak blíže nevyjadřuje a ani nenaznačuje žádný princip postupu, exekuční řád používá v § 31 odst. 2 a 3 slova "může".

Zatímco v případě účastníka podle § 31 odst. 3 lze dovozovat, že to bude s ohledem na samotnou povahu skutečností dotýkajících se jeho oprávněných zájmů čistě v jeho dispozici v závislosti na jeho osobní úvaze, bude Komora jako stavovská organizace patrně přistupovat k výkladu slova "může" nejen z hlediska individuálního zájmu jednotlivého exekutora, ale i zájmu celého stavu a bude zvažovat, zda se jedná o případ hodný zvláštního zřetele a ve vztahu ke konkrétnímu případu také o nezbytnou míru zproštění.

Poznámky:

¹⁾ Některé partie tohoto článku byly podkladem vystoupení autora na diskusním fóru Exekutorské komory ČR "Soudní exekuce 2006" dne 16. 5. 2006 v Třešti.

²⁾ Solnař, Vl.: Systém československého trestního práva: Základy trestní odpovědnosti, Academia, Praha 1972, str. 92.

³⁾ Wessels, J., Beulke, W.: Strafrecht, Allgemeiner Teil, 31 Aufl., C. F. Müller, Heidelberg 2001, str. 89.

⁴⁾ Tamtéž, str. 89.

⁵⁾ Srov. Trechsel, S., Noll, P.: Schweizerisches Strafrecht, Algemeiner Teil I., Schulthess, Zürich 1998, str. 132, 133.

Jiří Pipek
Ústav státu a práva AV ČR
Právnická fakulta ZČU, Plzeň