Za úvěr v nadepsaném smyslu nepovažujeme časový rozdíl mezi plněním závazku (například převzetí zboží kupujícím), eventuálně přijetím vyúčtování - faktury a zaplacením. Pro tento časový rozdíl se používá pojmu obchodní úvěr. Přestože v současné době obchodní úvěr - s delší dobou jeho poskytnutí - zásadně u nás nebývá sjednán, fakticky k němu v řadě případů dochází.

Účelem poskytování úvěru podle § 497 českého obchodního zákoníku je zajištění úrokového výnosu z úvěrové sumy. Tím se tento úvěr, označovaný někdy jako umísťovací, liší od úvěru obchodního.

Nezbytnost úvěrování je dána tím, kromě případů zahajování činnosti podnikatelů s možnými nadějnými podnikatelskými záměry, že při koloběhu peněžních prostředků dochází k nerovnoměrnostem a časovému nesouladu jejich pohybu.

POJEM ÚVĚR A DRUHY ÚVĚRŮ

Pokud půjde o bankovní úvěr, pak bude často obsah smlouvy určen odkazem na bankovní podmínky, a to v souladu s § 273 obchodního zákoníku. Tyto podmínky však musejí být stranám známé, nebo k návrhu přiložené. Podmínky zásadně připravuje věřitel (banka). Je přitom v zájmu klienta, aby se s těmito podmínkami (tak jako to platí i pro jiné druhy smluv) řádně seznámil a eventuálně se pokusil některé otázky dohodnout ve smlouvě jinak.

Průběh bankovní úvěrové operace se zpravidla skládá z následujících etap:1)

- ústní informativní jednání mezi bankou a žadatelem o úvěr (zjišťují se možnosti poskytnutí úvěru, jeho příp. druh, čerpání, splatnost, majetkové poměry),

- podání písemné žádosti o poskytnutí úvěru podávané zpravidla na tiskopisech banky (žádost zpravidla obsahuje základní údaje a další údaje o žadateli, které umožňují ověřit jeho tzv. bonitu, údaje o požadovaném druhu úvěru a údaje o závazcích klienta, přílohu žádosti pak tvoří výpisy z katastru nemovitostí, znalecké posudky, finanční výkazy apod.),

- posouzení žádosti bankou,

- uzavření úvěrové smlouvy,

- kontrola plnění úvěrových podmínek,

- splnění závazků ze smlouvy,

- případné uplatnění sankčních a zajišťovacích prostředků.

Z obecného hlediska je možné úvěry, respektive příslušné obchody třídit na získávané (banka si opatřuje peníze, zejména nakupuje různé druhy vkladů) a poskytované (banka úvěry poskytuje - "prodává"). Za získávané se považují mj. uvedené následně:

Vklady na požádání jsou peníze, které si ukládá vkladatel na svůj běžný účet u peněžního ústavu a běžně je využívá ke svému hospodaření.

Na rozdíl od vkladů na požádání se u úsporných vkladů vyplácí vyšší úrok. Vklad se provádí na delší období, může však být kdykoli vybrán.

Při dalším druhu vkladů, při termínovaných vkladech, se sjednává pevný termín výplaty vkladu anebo výpovědní lhůta.

K získání peněžních částek přitom někdy slouží jako prostředek i cenné papíry, např. depozitní certifikáty, které vydává banka při "nákupu vkladu". Mívají kratší lhůtu splatnosti.

Bankovní obligace slouží pak k opatření dlouhodobějších zdrojů. Jde o cenný papír, který banka "prodává". Má delší dobu splatnosti.

Významné jsou též nákupy vkladů a uzavírání úvěrových smluv s ostatními bankami. Peněžní prostředky pak získají banky i od centrální banky.

Poskytované úvěrové obchody lze členit na krátkodobé (například kontokorentní úvěr, směnečné úvěry, ručitelské úvěry, účelové úvěry), střednědobé úvěry a dlouhodobé úvěry (například emisní, úvěrový úpis, hypotekární) a odkup pohledávek (factoring, forfaiting).

U factoringu jde zpravidla o odkup krátkodobých pohledávek. U forfaitingu se zásadně nakupují střednědobé a dlouhodobé pohledávky.

Kontokorentní úvěr je umožněn při zřízení kontokorentního účtu. Při nedostatku peněžních prostředků se přechází do debetu (záporných hodnot) a banka tímto způsobem poskytuje úvěr.

Směnečný eskontní úvěr je úvěr, kdy banka odkupuje směnky před lhůtou splatnosti. Při odkupu je odpočítáván úrok (diskont) za dobu, která zbývá do splatnosti.

Ručitelským úvěrem se banka zavazuje případně za svého klienta uhradit jeho závazek vůči třetímu subjektu.

Další druh úvěrů, tzv. úvěry účelové, mohou být na provozní potřeby, úvěry účelové investiční (například na nákup strojně - technologického zařízení), popřípadě i úvěr překlenovací (na přechodný nedostatek prostředků) a další. Hypotekární úvěry se poskytují při zástavě nemovitostmi.

Vycházíme-li z jiných kritérií, můžeme rozlišovat úvěry podle stupně zajištěnosti, podle účelu apod.2)

V bankovnictví se pak obchody, u kterých je banka věřitelem, označují za aktivní, a ty obchody, u nichž je dlužníkem, se označují za pasivní. Při této terminologii, z tohoto úhlu pohledu, se pak hovoří o "neutrálních" obchodech (např. provádění platebního styku, poradenské činnosti atd.).

ZÁSADY ÚVĚROVÁNÍ

Při poskytování úvěrů se vychází z následujících zásad: přímosti, účelovosti, termínovanosti, zajištěnosti, zúročitelnosti.3) Vzhledem k tomu, že právní úprava smlouvy o úvěru (§ 497 až § 507 obchodního zákoníku) je kromě kogentního základního ustanovení (viz § 263 odst. 2 obchodního zákoníku) a jednoho dalšího kogentního ustanovení uvedeného v § 263 odst. 1 dispozitivní, neplatí tyto zásady bezvýjimečně.

Podle zásady účelovosti by měly být úvěrové prostředky použity pouze k určitým účelům, ke kterým byly poskytnuty, ovšem jen je-li to dohodnuto ve smlouvě. Účel však ve smlouvě nemusí být vždy stanoven. Úvěry tedy obecně lze, i když to nebude obvyklé, poskytovat k jakémukoliv nedostatku peněžních prostředků.

Obdobně se lze vyjádřit i k zásadě přímosti. Je-li ve smlouvě uveden konkrétní účel, k němuž má podnikatel prostředky pro sebe použít, lze je použít k tomuto účelu, tedy přímo pro potřeby podnikatele. Pokud by tomu tak nebylo, není vyloučeno, aby subjekt, který úvěrové prostředky obdrží, použil částku, zejména na základě uzavření další smlouvy o úvěru - pro subjekt další. Může být ovšem i takové smluvní ujednání, které sice neuvádí účel, ale stanoví, že dlužník musí použít peněžní prostředky výhradně pro svoji osobu.

Úvěr je splatný ve lhůtě stanovené ve smlouvě, tím se naplňuje zásada termínovanosti úvěru. Věřitel poskytuje úvěry zpravidla jen na určitou dobu a dlužník je povinen vrátit úvěrové prostředky ve lhůtě splatnosti. To se týká jak celkové částky, tak i jednotlivých plateb (stanovených splátek). Za podmínek stanovených ve smlouvě mohou být případně dohodnuty bonifikace za dřívější splacení úvěru a pochopitelně i sankce za placení opožděné.

Základní ustanovení úvěrové smlouvy nehovoří o zajištění úvěru. Zejména bankovní instituce však neposkytují úvěr nezajištěný - in bianco.

Věřitel zpravidla pečlivě pečuje o to, aby byl úvěr zajištěn a realizuje tak zásadu zajištěnosti úvěru. Jde o to, zajistit návratnost úvěru a limitovat případy ztrát prostředků. Zpravidla se používá zástava materiálními hodnotami, ručení jiného subjektu apod. Zejména v bankovnictví by mělo být pravidlem dosažení co nejmenšího rizika. Často se používají zajišťovací prostředky i kumulovaně.4)

Jsou-li na věřitelské straně bankéři, poskytují zásadně úvěr in bianco velice vzácně a jen klientům o vysoké bonitě.5) Obecně banky v praxi poskytují úvěry za předpokladu sjednání zajišťovacích prostředků. Jejich význam se plně projevuje v situaci, kdy dlužník neplní svoje peněžité závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru.

Cena zajištění je stanovena v závislosti na druhu zajišťovacího prostředku buď kvalifikovaným soudním znalcem (zejména u nemovitostí, které jsou předmětem zástavní smlouvy), nebo pracovníkem banky, a to obvykle dle vnitřního předpisu banky (např. hodnocení záruk dle jejich výstavce), popř. se cena zajištění rovná účetní hodnotě předmětu zajištění (např. zásoby, které jsou předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva).

Od ceny zajištění je třeba odlišovat jistící hodnotu, což je cena zajištění snížená o určitý koeficient, který zohledňuje míru možného snížení ceny v případě realizace zajišťovacího prostředku bankou za situace neplnění závazků dlužníkem. Tento koeficient je obvykle stanoven vnitřními předpisy banky a závisí na druhu zajišťovacího prostředku, jeho kvalitě, bonitě klienta apod.6)

Z úvěru platí dlužník úroky. Úrokové sazby bývají odstupňovány podle různých kritérií, např. podle osoby dlužníka, druhu úvěru, objektu úvěrování, charakteru a délky transakce, druhu použitého zajištění atd. Ve smluvených případech mohou být i dodatečně zvyšovány (respektive snižovány), podle toho, jak dlužník plní úvěrové podmínky.

V jednotlivých právních řádech je "poskytnutí peněz" upraveno různým způsobem.7)


Poznámky:

1) Viz např. Bajerová, L., Obchodní smlouvy uzavírané bankami, Směnka a šek, VOŠ Uherské Hradiště - Kunovice, 1999, str. 43-45.

2) Např. Eliáš, K. a kol., Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, Cenné papíry, C. H. Beck, Praha, 1996, str. 338.

3) K zásadám úvěrování srov. Lochmanová, L., Úvěr jako cizí kapitál podnikatelů, Právo a podnikání, č. 11/1998, str. 10-13.

4) Např. Eliáš, K. a kol., Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, Cenné papíry, C. H. Beck, Praha, 1996, str. 338.

5) Eliáš, K. a kol., Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, Cenné papíry, C. H. Beck, Praha, druhé doplněné a přepracované vydání, 1999, str. 348.

6) Bajerová, L., Obchodní smlouvy uzavírané bankami, Směnka a šek, VOŠ Uherské Hradiště - Kunovice, 1999, str. 37.

7) Právní úpravě podle francouzského práva (kde bankovní úvěr není koncipován jako zvláštní smluvní typ a je k němu přistupováno jako k půjčce peněz), podle anglického práva (kde je úvěr chápán jako půjčka peněz nebo odklad placení), podle švýcarského práva (kde je řešení v podstatě shodné jako francouzské), podle italského práva (obsahující úpravu půjčky, ale i úvěrovou smlouvu) se u nás věnuje Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Linde Praha - Právnické a ekonomické nakladatelství B. Hořínkové a J. Tuláčka Praha, 1997, str. 370-372, z jejíhož díla čerpáme.

Karel Marek
docent katedry obchodního práva PF MU, Brno

Související