Vzhledem k tomu, že základním pojmem, s nímž budeme dále operovat, jsou "zásady poctivého obchodního styku", bude na počátku vhodné pokusit se vymezit, jak se tyto zásady promítají do práv a povinností vznikajících ze smlouvy o dílo.1)

Budeme-li za jednu ze základních zásad poctivého obchodního styku považovat zásadu řádného (tedy i včasného) plnění závazků,2) pak se v případě smlouvy o dílo bude onou "poctivostí v obchodním styku" rozumět především řádné (a včasné) provedení díla v souladu se smlouvou ze strany zhotovitele a řádné zaplacení ceny díla (opět v souladu se smlouvou) ze strany objednatele.

Snad lze ještě dodat, že i při zohlednění všech zvláštností obchodních vztahů, zejména pak obecně snížené míry ochrany podnikatelů v rámci obchodních závazků a kladení důrazu na existenci podnikatelského rizika,3) by práva a povinnosti účastníků smlouvy neměla být pronikavě nevyvážená v tom smyslu, že by smlouva byla např. celkově koncipována jako výrazně nespravedlivá vůči některému z jejích účastníků. Tímto prizmatem budeme také nahlížet na jednotlivá níže posuzovaná ustanovení vyskytující se ve smlouvách o dílo.

PLATBA SUBDODAVATELI AŽ PO PLATBĚ OD INVESTORA

Ve smlouvách o dílo uzavíraných se subdodavateli se velmi často objevuje ustanovení ve smyslu, že cena díla bude zhotoviteli (tj. subdodavateli) zaplacena až poté, co objednatel obdrží plnění od investora. Jde tedy v podstatě o ustanovení podmiňující zaplacení ceny díla obdržením platby ceny díla od třetí osoby (investora) bez ohledu na řádné provedení díla a smluvně dohodnutou splatnost jeho ceny.

Můžeme-li zásadu řádného plnění závazků považovat za jednu ze základních zásad poctivého obchodního styku, pak lze jen těžko obhájit postup objednatele spočívající v převzetí řádně provedeného díla od zhotovitele a následné odepření placení za takto řádně provedené dílo s odvoláním na neochotu či neschopnost investora k úhradě ceny díla objednateli (ten vůči investorovi samozřejmě vystupuje v pozici zhotovitele). Je třeba si uvědomit, že to byl zhotovitel, kdo vynaložil finanční prostředky na řádné provedení díla a řádně je provedl a že zhotovitel není účastníkem právního vztahu mezi objednatelem a investorem a není schopen tento vztah jakkoliv ovlivnit.

Jestliže jeden z účastníků smlouvu řádně splní, tedy provede dohodnuté dílo, je nepoctivé, aby mu nebylo poskytnuto odpovídající protiplnění v podobě ceny díla, a to jen s odvoláním na fakt, že objednateli nebyly peněžní prostředky jím určené k úhradě ceny díla zhotoviteli poskytnuty třetí osobou (investorem). Způsob, jakým si objednatel zajistí zaplacení ceny díla od investora, resp. jak si v obecné rovině zajistí financování ceny díla vůči zhotoviteli, je věcí jeho podnikatelského rizika a odporuje zásadám poctivého obchodního styku, aby riziko tohoto druhu prostřednictvím smluvního ujednání přenášel na zhotovitele.

SPLATNOST CENY DÍLA AŽ PO SOUHLASNÉM PROHLÁŠENÍ

Do smluv o dílo jsou často zahrnuta i další ustanovení podmiňující určitým způsobem zaplacení ceny díla. Jedním z nich je ujednání, že podmínkou splatnosti ceny díla (či její části) je souhlasné prohlášení objednatele a zhotovitele o řádném provedení díla (např. ve formě podpisu předávacího protokolu či soupisu provedených prací a výkonů). Je zřejmé, že zhotovitel takové souhlasné prohlášení, resp. jeho podpis, určitě neodepře, takže fakticky je zaplacení ceny díla zhotoviteli podmíněno prohlášením (většinou písemným) objednatele o řádném provedení díla, tedy formálním úkonem objednatele závislým na jeho vůli.

V praxi vzniká problém samozřejmě v okamžiku, kdy zhotovitel sice řádně provede sjednané dílo a vyzve objednatele k jeho převzetí, resp. k podpisu příslušného prohlášení nutného ke vzniku nároku na zaplacení ceny díla, ale objednatel účelově odmítne potvrdit řádné provedení díla, anebo se vůbec komunikaci se zhotovitelem vyhýbá.

V podstatě se stejnou argumentací jako v předchozím případě lze také zde uzavřít, že výkon práva opírající se o ujednání ponechávající vznik práva na zaplacení ceny díla na libovůli objednatele, tedy v daném případě dlužníka, je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku s tím, že zhotoviteli by mělo být zachováno právo domáhat se zaplacení ceny díla i přes eventuální absenci smluvně dohodnutého souhlasného prohlášení účastníků o řádném provedení díla (to vše samozřejmě za předpokladu, že dílo bylo provedeno vskutku řádně).

POSUN POČÁTKU BĚHU ZÁRUČNÍ DOBY

V případě sjednání záruky za jakost díla v rámci smluv o dílo uzavíraných se subdodavateli bývá dohodnuto, že záruční doba počne běžet nikoli předáním díla (předmětu díla) objednateli, jak to vyplývá z § 563 odst. 1 obchodního zákoníku, nýbrž až předáním předmětu díla investorovi nebo po splnění jiné podmínky, která nastane v budoucnu a jež je nezávislá na vůli zhotovitele.

Smysl takové smluvní úpravy je zřejmý a v zásadě jej ani nelze zpochybňovat: stejně jako zhotovitel i objednatel garantuje investorovi určitou jakost díla po určitou dobu a uvedeným způsobem dociluje toho, že záruční doba u zhotovitelem poskytnuté záruky nevyprší dříve, než jeho vlastní záruka poskytnutá investorovi. Takovým způsobem se zabraňuje vzniku situace, kdy se např. před vypršením záruční doby vyskytnou na předmětu díla vady, které jsou investorem reklamovány, avšak až v okamžiku, kdy již záruka poskytnutá subdodavatelem (tj. tím, kdo dílo fakticky provedl) již vypršela. Objednatel by tak byl nucen vyhovět nárokům investora z vad díla, ale současně by mu zaniklo právo postupovat stejným způsobem vůči zhotoviteli (subdodavateli).

Tento jinak jistě legitimní postup však může nabýt poněkud problematické podoby v případě, že doba mezi předáním předmětu díla objednateli a jeho dalším předáním investorovi bude neúměrně dlouhá. V uvedeném "mezidobí" totiž ještě neběží záruční doba poskytnutá zhotovitelem (subdodavatelem), ale na předmět díla již mohou působit nejrůznější vlivy (klimatické podmínky, předmět díla již může být používán ke svému účelu apod.) ovlivňující jeho užitné vlastnosti. Fakticky to znamená, že zhotovitel poskytuje záruku nikoliv v délce uvedené ve smlouvě, nýbrž záruku delší o dobu mezi předáním díla objednateli a jeho dalším předáním investorovi, jejíž délku není zhotovitel schopen účinně ovlivnit, resp. zkrátit. Pokud by mezi předáním díla objednateli a jeho předáním investorovi uplynula doba, která by byla i s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem nepřiměřená, lze si opět představit, že případné uplatnění nároků objednatele ze záruky za jakost díla bude v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku z toho důvodu, že došlo k nepřiměřenému faktickému prodloužení poskytnuté záruky. Vždy bude samozřejmě záležet na všech okolnostech konkrétního případu (charakter předmětu díla, sjednaná délka záruky, cena díla apod.).

ZÁNIK PRÁVA NA ÚHRADU POZASTÁVKY

K zajištění některých nároků vůči zhotoviteli bývá v rámci smluv o dílo uzavíraných ve stavebnictví velmi často sjednávána tzv. pozastávka, což je určitá část ceny díla, která představuje pro objednatele jakousi jistotu, jež je zhotoviteli vyplacena teprve v okamžiku uplynutí záruční doby a řádného splnění všech závazků vyplývajících z vad díla vzniklých v průběhu záruky. V této souvislosti se lze setkat s ustanoveními smluv o dílo, která deklarují, že v případě prohlášení konkursu na majetek zhotovitele zaniká právo zhotovitele na úhradu pozastávky, resp. se sjednává, že částka odpovídající výši pozastávky představuje slevu z ceny díla, kterou tímto zhotovitel poskytuje objednateli.

Také toto ustanovení lze z hlediska respektování zásad poctivého obchodního styku považovat přinejmenším za sporné. Jak již bylo konstatováno výše, řádné splnění závazku k provedení díla a tomu korespondující řádné splnění závazku k zaplacení ceny díla patří k základním zásadám poctivého obchodního styku v souvislosti se smlouvou o dílo. Jestliže se objednateli dostane od zhotovitele plnění spočívající ve zhotovení díla včetně odpovídající dodávky stavebních materiálů, hmot apod., pak lze důvodně očekávat, že zhotoviteli se dostane odpovídajícího protiplnění v podobě ceny díla, byť by se tak stalo i s určitou časovou prodlevou jako je tomu v případě pozastávky.

Pokud je sjednáno, že nárok na doplacení ceny díla odpovídající tzv. pozastávce zaniká prohlášením konkursu na majetek zhotovitele, tj. v důsledku skutečnosti, která nemá na vzájemné závazky účastníků v době, kdy dílo již bylo řádně splněno a předáno objednateli, žádný bezprostřední vliv, pak lze opět vyslovit pochybnost o souladu takového ujednání s obecnými představami o poctivosti obchodního styku. Tento závěr je odůvodněn zejména tehdy, když ujednání o zániku práva na zaplacení odstupného nijak nezohledňuje další okolnosti, za nichž má k zániku nároku na část ceny díla dojít (např. poměr výše pozastávky k celkové výši ceny díla, otázku, kdy má v průběhu záruční doby k částečnému zániku nároku dojít, dosavadní četnost výskytu záručních vad).

POVINNOST ZHOTOVITELE AKCEPTOVAT DODATEČNÉ POŽADAVKY NA PŘEDMĚT DÍLA

Obchodní zákoník v § 549 upravuje otázku omezení a rozšíření, resp. změny díla po uzavření smlouvy o dílo. Tato úprava se týká případů, kdy po uzavření smlouvy o dílo (a zpravidla též po započetí s prováděním díla) vznikne potřeba změnit požadavky na předmět díla (jeho rozsah, kvalitu apod.) a počítá s tím, že účastníci se na změně rozsahu díla či změně díla dohodnou.

Některé smlouvy o dílo však obsahují ustanovení ukládající zhotoviteli v případě potřeby povinnost uzavřít dodatečnou dohodu o omezení rozsahu díla, rozšíření díla či jeho změně, tedy v podstatě akceptovat jakékoliv dodatečné změny týkající se požadavků na předmět díla. Zhotovitel je tak vlastně nucen předem vyslovit svůj souhlas s jakoukoliv změnou díla v budoucnu, a to bez ohledu na to, zda bude takový závazek (spočívající např. v rozšíření díla) schopen splnit z důvodů technických, kapacitních, časových apod., anebo vzniknou-li mu z takového závazku určité ztráty (např. při výrazném omezení rozsahu díla).

Takto převzatý závazek balancuje podle mého přesvědčení na hranici neplatnosti nejméně ze tří důvodů. Podle svou povahou kogentního § 493 občanského zákoníku především platí, že závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran, přičemž změna rozsahu díla je samozřejmě současně změnou závazkového vztahu založeného smlouvou o dílo. Dále pak lze závazek zhotovitele akceptovat všechny budoucí změny díla chápat jako dohodu o vzdání se práv, jež mohou v budoucnu teprve vzniknout, a tudíž jako dohodu ve smyslu § 574 odst. 2 občanského zákoníku neplatnou (zhotovitel se vzdává práva přistoupit či nepřistoupit na uzavření dohody o změně díla). Kromě toho, v případě omezení rozsahu díla může být taková dohoda neplatná z důvodu obcházení zákona podle § 39 občanského zákoníku, neboť jí sledovaným účelem je v podstatě sjednání možnosti zrušení smlouvy o dílo v průběhu provádění díla, přičemž taková úprava je v rozporu s kogentním § 355 obchodního zákoníku (viz dále). V daném případě se sice nejedná o možnost jednostranného zrušení smlouvy objednatelem, ale vzhledem k předem danému závazku zhotovitele na takovou dohodu přistoupit, se tento závazek od uvedeného jednostranného zrušení smlouvy příliš neliší.

Kdyby snad výše uvedená argumentace týkající se neplatnosti závazku k souhlasu s budoucí změnou díla neobstála, pak zde opět zůstává pochybnost o souladu takového ujednání se zásadami poctivého obchodního styku. Jestliže totiž smlouva o dílo dává objednateli v podstatě jistotu, že zhotovitel splní své závazky a řádně dílo provede (pakliže se tak nestane, poskytuje zákon anebo také smlouva objednateli patřičné prostředky k postihu zhotovitele a k ochraně práv objednatele), pak na straně zhotovitele neexistuje adekvátní jistota, že mu bude umožněno dílo vůbec provést (a že tedy obdrží cenu díla, s níž počítá), resp. za jakých podmínek nakonec bude nucen dílo dokončit.

POVINNÝ ODBĚR PLNĚNÍ NESOUVISEJÍCÍCH SE SMLOUVOU

Ve smlouvách lze rovněž nalézt ustanovení, která zhotovitele zavazují k opatřování věcí potřebných k provedení díla (např. k nákupu stavebních materiálů, zařízení určených k zabudování do díla apod.) buď přímo u objednatele nebo u konkrétní třetí osoby, která je zpravidla s objednatelem nějakým způsobem spřízněna. Situace je pak taková, že povinnost opatřit věci potřebné k provedení díla má sice ve smyslu § 539 odst. 3 obchodního zákoníku zhotovitel, který je ale nucen převzít smluvní povinnost učinit tak u objednatele (či jiné smlouvou předem určené třetí osoby).

Sjednáním takového závazku se objednatel snaží zajistit odbyt vlastních výrobků, takže prostřednictvím jednoho obchodu (smlouvy o dílo) v podstatě sjednává obchody dva (druhý např. z kupní smlouvy).

Má-li objednatel výrazný zájem na tom, aby v předmětu díla byly zabudovány určité konkrétní věci (materiály apod.), má možnost ve smlouvě zakotvit, že tyto materiály opatří sám a předá zhotoviteli k provedení díla.

Ustanovení, které nutí zhotovitele k opatření věcí nutných k provedení díla např. u objednatele bez ohledu na kvalitu a cenu těchto věcí, lze opět považovat za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku. Takto sjednaný nárok objednatele však nemusí být pouze nevymahatelný podle § 265 obchodního zákoníku, ale též neplatný ve smyslu § 3 odst. 2 písm. d) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, neboť ujednání o povinném odběru věcí určených k provedení díla od objednatele lze považovat za zakázanou (a neplatnou) dohodu o tom, že uzavření smlouvy o dílo bude vázáno na přijetí dalšího plnění nesouvisejícího s předmětem smlouvy o dílo.

POVINNÉ VYUŽÍVÁNÍ KONKRÉTNÍCH SUBDODAVATELŮ

Obdobným závazkem jako v předchozím případě je smluvně zakotvený závazek zhotovitele, že provedením díla nebo (a to častěji) jeho části pověří konkrétní osobu (subdodavatele) určenou objednatelem.

Uzavřením smlouvy o dílo přebírá zhotovitel závazek k řádnému provedení díla, přičemž pokud se rozhodne pověřit provedením díla jinou osobu, nezbavuje jej to podle § 538 obchodního zákoníku odpovědnosti za řádné provedení díla.

Zhotovitel však není oprávněn pověřit zhotovením díla jinou osobu a použití subdodavatele je buď zcela vyloučeno nebo vázáno na souhlas objednatele, jestliže tak plyne ze smlouvy nebo z povahy díla. Avšak i v případě, že zhotovitel může zadat provedení díla jiné osobě pouze se souhlasem objednatele, platí, že při obdržení souhlasu od objednatele a provedení díla (či jeho části) jinou osobou odpovídá zhotovitel stejným způsobem, jako by dílo prováděl sám.

Jestliže však ze smlouvy o dílo vyplývá, že objednatel je oprávněn zhotoviteli určit konkrétního subdodavatele, který pak provede místo zhotovitele určitou část díla, za jejíž řádné provedení ovšem bude vůči objednateli plně odpovídat zhotovitel, lze opět v některých případech uvažovat o rozporu takového ujednání se zásadami poctivého obchodního styku. Nepoctivost takového ujednání je zřejmá, neboť zhotoviteli je prakticky vnucena k provedení díla určitá osoba, jejíž volbu nemůže nijak ovlivnit (ledaže by samozřejmě vůbec nepřistoupil na uzavření smlouvy o dílo) a kterou by si sám k provedení díla vzhledem k nedostatečným kvalitám nebo z řady jiných důvodů možná vůbec nevybral.

Pokud by dílo provedené takto "vnuceným" subdodavatelem vykazovalo jakékoli vady, lze si představit odmítnutí objednatelových nároků z vad díla opírající se o námitku výkonu takového práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť zhotovitel byl v důsledku konkrétního ujednání obsaženého ve smlouvě o dílo fakticky zbaven možnosti ovlivnit výskyt vad díla, resp. tyto vady eliminovat.

POVINNOST "ZPĚTNÉ NABÍDKY" PRACÍ

Ve smluvní praxi není výjimkou případ, kdy v rámci smlouvy o dílo účastníci zakotví ujednání, že v případě záměru zhotovitele zadat některé práce subdodavateli, osloví zhotovitel nejprve objednatele a tyto práce mu "nabídne" k provedení. Jinak řečeno si účastníci sjednávají, že za určitých okolností zhotovitel, který má na základě smlouvy o dílo provést pro objednatele určité dílo, uzavře (tentokrát v pozici objednatele) s objednatelem (vystupujícím v pozici zhotovitele) smlouvu o dílo, na základě které objednatel část díla sám provede.

Podle mého názoru nelze v tomto případě hovořit o rozporu zmíněného ujednání se zásadami poctivého obchodního styku, nýbrž o absolutní neplatnosti pro nemožnost takto sjednaného plnění podle § 37 odst. 2 občanského zákoníku. V daném případě se jedná o tzv. právní nemožnost plnění (opakem je tzv. fyzická nemožnost plnění),4) protože z právního hlediska není možné, aby subjekt, který někomu (zhotoviteli) smluvně ukládá provedení určitého díla, se témuž zhotoviteli zavázal, že totéž dílo (nebo jeho část) pro tohoto zhotovitele sám provede (fakticky by dílo prováděl sám sobě na základě smlouvy uzavřené s třetí osobou, což je na první pohled situace zcela absurdní).

Uzavření výše uvedené smlouvy o dílo s objednatelem jako zhotovitelem by mohlo být ve smyslu § 41a odst. 1 občanského zákoníku chápáno jako zastřený právní úkon (např. dohoda o omezení rozsahu díla dle § 549 odst. 1 obchodního zákoníku), nicméně takové konverzi podle mého soudu brání skutečnost, že vůle jednajících osob byla už s přihlédnutím k obsahu neplatné smlouvy zcela jiná než dohodnout se na zúžení rozsahu díla.

LIMITACE NÁHRADY ŠKODY

Otázce přípustnosti či nepřípustnosti smluvní limitace náhrady škody v obchodních vztazích se v odborné literatuře trvale věnuje poměrně značná pozornost5) a další řešení této otázky by zcela jistě přesahovalo skromné zaměření i rozsah tohoto článku. Nadále se tedy opřeme o (podle mého soudu) převažující názor, že smluvní limitace náhrady škody je možná a z tohoto předpokladu budeme vycházet.

Poruší-li účastník smlouvy (v tomto případě smlouvy o dílo) svou povinnost a způsobí-li tím druhému účastníkovi škodu, pak je jen logické a spravedlivé, že tuto škodu odpovídajícím způsobem nahradí. Za jednu ze zásad poctivého obchodního styku tak můžeme označit také zásadu spočívající v tom, že poškozený účastník právního vztahu by měl být za způsobenou škodu v rozumné míře odškodněn.

Z nejrůznějších důvodů však může být pro oba účastníky smlouvy přínosné, omezí-li rozsah případné náhrady škody, kterou by si mohli porušením smlouvy vzájemně způsobit. Jestliže je však smluvně sjednané omezení náhrady škody takové, že vyvolává nevyváženost mezi skutečnou výší škody a výší náhrady za tuto škodu, pak lze opět uvažovat o rozporu ujednání o limitaci náhrady škody se zásadami poctivého obchodního styku. Pokud by pak bylo smluvní omezení náhrady škody ještě citelnější (náhrada by např. byla dohodnuta pouze v symbolické, naprosto zanedbatelné výši), mohlo by to odůvodňovat závěr o absolutní neplatnosti takového ujednání z důvodu obcházení zákona ve smyslu § 39 občanského zákoníku, a to obcházení kogentního § 386 odst. 1 obchodního zákoníku vylučujícího možnost úplného vzdání se nároku na náhradu škody.

Výši náhrady škody však lze omezovat také nepřímo - prostřednictvím institutu smluvní pokuty. Pokud není mezi účastníky ujednáno něco jiného, pak podle § 545 odst. 2 občanského zákoníku není věřitel oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Účastník smlouvy by tedy mohl dosáhnout faktické limitace náhrady škody sjednáním smluvní pokuty v nepřiměřeně nízké výši.

V takovém případě je nutné aplikovat stejné závěry jako v případě smluvní limitace náhrady škody zmíněné výše a sjednání nepřiměřeně nízké smluvní pokuty vnímat jako postup porušující zásady poctivého obchodního styku, anebo přímo obcházející zákon, a to se všemi z toho plynoucími důsledky. Ke stejným závěrům by ovšem bylo nutné dospět též v opačném případě, tj. při sjednání smluvní pokuty ve výši, která by byla nepřiměřeně vysoká např. vzhledem k závažnosti takto zajištěné povinnosti, k výši možné škody apod.

PRÁVO ODSTOUPIT OD SMLOUVY BEZ UVEDENÍ DŮVODU

Zejména objednatelé se někdy snaží prosadit do uzavírané smlouvy své právo na "odstoupení" od smlouvy i v těch případech, kdy na straně zhotovitele nedochází k žádnému protiprávnímu jednání. Tímto způsobem se například sjednává, že objednatel může kdykoliv odstoupit od smlouvy uzavřené se subdodavatelem v případě, že od smlouvy o dílo odstoupí investor, nebo jestliže se účastníci nedohodnou na změnách při provádění díla či dokonce bez udání důvodu.

Je nutné si uvědomit, že institut odstoupení od smlouvy je koncipován jako určitá forma postihu strany, která se dopustila porušení svých smluvních či zákonných povinností. Současně má dát straně neporušující své povinnosti možnost vyvázat se z neperspektivního smluvního vztahu. Tomu ostatně odpovídá též právní úprava odstoupení od smlouvy obsažená v § 344 a násl. obchodního zákoníku.

Kromě toho však obchodní zákoník zahrnuje možnost zrušit smlouvu zaplacením odstupného, a to podle kogentního § 355 obchodního zákoníku. Tato možnost však musí být mezi účastníky ujednána, druhému účastníkovi musí být zrušení oznámeno a smluvené odstupné musí být zaplaceno. Další podmínkou pro zrušení smlouvy zaplacením odstupného je to, že strana rušící takto smlouvu, dosud nepřijala, byť jen částečné plnění od druhé smluvní strany a ani plnění či jeho část druhé smluvní straně neposkytla.

Jak je výše řečeno, § 355 obchodního zákoníku je kogentní, takže jakákoliv smluvní úprava, která by např. umožňovala objednateli zrušit smlouvu "odstoupením" bez existence důvodu spočívajícího v protiprávním jednání zhotovitele ve fázi, kdy již bylo započato s prováděním díla, by byla neplatná pro rozpor se zákonem. Stejně by bylo nutné posuzovat smluvně upravenou možnost "odstoupení" bez ujednání o zaplacení odstupného. Do rozporu se zásadami poctivého obchodního styku by se ujednání o možnosti zrušit smlouvu zaplacením odstupného mohlo dostat v případě, kdy by sice byly z formálního hlediska naplněny všechny předpoklady pro zrušení smlouvy zakotvené v § 355 obchodního zákoníku, ale odstupné by bylo sjednáno ve výši, která by byla vzhledem k důsledkům zrušení smlouvy pro dotčenou smluvní stranu (většinou zhotovitele) výrazně nespravedlivá. Jistě lze souhlasit s názorem považujícím odstupné placené podle § 355 obchodního zákoníku za "paušální náhradu, odškodňující druhou stranu",6) a tomu by také měla odpovídat sjednaná výše odstupného. Pokud by tedy bylo při splnění všech dalších podmínek odstupné stanoveno ve výši, která by zcela zjevně nemohla plnit funkci paušalizovaného odškodnění, pak by bylo možné uvažovat rovněž o rozporu takového ujednání se zásadami poctivého obchodního styku.

Tento prakticky zaměřený příspěvek měl poukázat na některá pravidelně se vyskytující ujednání, o jejichž souladu s obecnými představami o poctivosti obchodního styku lze mít určitou pochybnost. Rozhodně však nelze říci, že již samotný výskyt některého z výše popisovaných ustanovení ve smlouvě o dílo automaticky znamená, že smlouva se dostala do rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Při posuzování jednotlivých ustanovení smlouvy samozřejmě vždy záleží na celé řadě dalších okolností souvisejících s prováděním díla, s uzavíranou smlouvou, na vztazích mezi účastníky, jejich předchozí obchodní praxi, obchodní a ekonomické síle apod.

V rámci všech úvah týkajících se případného rozporu určitého ustanovení smlouvy o dílo, respektive výkonu práva z takového ustanovení vyplývajícího, se zásadami poctivého obchodního styku, je totiž nutné mít na paměti, že pojem "poctivého obchodního styku" je (obdobně jako např. pojem dobrých mravů) pojmem relativně neurčitým. S mnohem větší důkladností musejí proto smluvní strany posuzovat taková ustanovení a zvažovat oprávněnost jejich zahrnutí do smlouvy již ve fázi předsmluvních jednání. Často se tím totiž mohou vyhnout pozdějšímu rozčarování z nevymahatelnosti mnohdy pracně prosazených ujednání.


Poznámky:

1) Z hlediska závaznosti jednotlivých ustanovení je v zásadě nepodstatné, je-li konkrétní ustanovení obsaženo ve smlouvě samotné, či je-li např. začleněno do všeobecných nebo jiných obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy. Ve smyslu § 273 obchodního zákoníku se takové podmínky považují za součást smlouvy. Nebudeme proto rozlišovat, ve které části smlouvy se posuzované ustanovení nachází. Pro posuzování souladu jednotlivých ustanovení smlouvy o dílo se zásadami poctivého obchodního styku však může být otázka umístění konkrétního ustanovení (tedy zda je obsaženo v samotné smlouvě, nebo je-li např. objednatelem "plošně" prosazováno v rámci jeho obchodních podmínek) relevantní.

2) Viz např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 989; nebo Bělohlávek, A. J.: Neplatnost právního úkonu při porušení dobrých mravů, Právní rádce č. 1/2006, str. 23.

3) Typickým příkladem je § 267 odst. 2 obchodního zákoníku vylučující aplikaci § 49 občanského zákoníku v obchodněprávních vztazích.

4) Viz např. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 248.

5) Z poslední doby viz např. Tobeš, Z.: Limitace náhrady škody, Právní rádce č. 1/2006, str. 26-32; nebo Šilhán, J.: Smluvní limitace náhrady škody v obchodním právu, Právní rozhledy č. 23/2005, str. 845-854.

6) Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1092.


Tomáš Grulich
právník, Prostějov

Autoři: Tomáš Grulich