V titulování právníků představuje Česká republika (a Slovensko) poněkud anomálii, neboť český JUDr. je na mezinárodně srozumitelné ekvivalenty obtížně převoditelný a pro české poměry je naopak nezvyklé ve světě přijímané dělení právních studií na bakalářský, magisterský a doktorandský (nikoli ovšem JUDr., ale vědecký titul Ph.D.) stupeň. Naštěstí pro personalistu ve firmě není podstatné vědět podle jakého zákona byl udělen titul právníkovi, kterého chce přijmout, ani jakému mezinárodně uznávanému ekvivalentu odpovídá. Rozhodující je, zda vzdělání, které dotyčný dokládá, splňuje potřeby společnosti, která ho má zaměstnat.

ŘEŠENÍ PRO BĚŽNOU PRÁVNÍ AGENDU

Klíčová otázka tedy zní, zda je bakalář práva, tj. diplom a titul, který se u nás (zatím) na žádné veřejné právnické fakultě neuděluje a i s různými přívlastky a omezujícími dodatky (např. "právní specialista pro podnikovou praxi") byl na českých soukromých školách akreditován teprve nedávno, tím vhodným právníkem splňujícím běžné potřeby firem.

Pomineme-li lídry mezinárodního a domácího podnikání, vybavené zpravidla silnými právními odděleními, kterým v případě soudních sporů nebo složitých správních řízení často sekundují specializované advokátní kanceláře, není již dávno pravidlem platit si stálého spolupracujícího advokáta nebo zaměstnávat zkušeného podnikového právníka na plný úvazek. Řada menších a středních firem sice každý den vstupuje do právních vztahů, na právníka se však obrací až ve chvíli, kdy narazí na problém s obchodními partnery, zaměstnanci nebo s úřady. Najatý právník často zjistí, že se k věci dostal zbytečně pozdě, že vhodná právní prevence by dokázala řadě problémů snadno zabránit. Při složitosti domácího právního řádu a také při stále častějším potkávání se s právem jiných zemí (obchodní smlouvy řídící se cizím právem, obchodní spory rozhodované soudy cizího státu) je však těžko představitelné, že by adekvátní právní prevenci mohl zastat zaměstnanec bez právního vzdělání.

NĚKDE POSTAČÍ KONCIPIENT

Právě bakalář práv, tj. absolvent tříletého právního vysokoškolského programu, je vhodným kandidátem na pozici zaměstnance, jehož hlavním úkolem je právní prevence v rámci standardní právní agendy podniku. Klasické kupní a pracovní smlouvy, komunikaci s obchodním rejstříkem nebo s katastrem nemovitostí stejně dostávají u zavedených advokátů na starosti jejich koncipienti a ve větších podnikových odděleních asistenti vedoucích právníků. Odborně jde nepochybně o úkol pro zaměstnance s právním vzděláním, který chápe souvislosti a možná rizika toho, co svému zaměstnavateli dává k podpisu (což nelze očekávat u někoho, kdo se určitou proceduru naučil v praxi a pouze metodou pokusů a omylů se dozvídá o možných implikacích, neustálých změnách atd.).

Na druhé straně nemusí jít nutně o právníka, který během pěti či víceletého studia složil náročné zkoušky z desítek předmětů, od římského práva až po právo finanční či rodinné (nemluvě již o zkouškách advokátních). Úkolem bakaláře práva v podniku je, jak již bylo uvedeno, vedení právní agendy a kvalifikovaná právní prevence, nikoliv zajištění firemních fúzí, emisí cenných papírů ani zastupování firmy v komplikovaných soudních sporech či rozhodčích řízeních.

JAK TO DĚLAJÍ JINDE

Pisatel těchto řádek není bakalářem práv, který hledá zaměstnání, ale má na soukromé vysoké škole, realizující v ČR právnický bakalářský program britské University of Wales, výchovu bakalářů práv na starosti. Dobře ví, čím musejí britští, byť v České republice školení bakaláři práv projít a jaké znalosti předvést, než je jim titul udělen. Pro ilustraci: během tříletého studia absolvují (měřeno ekvivalentem hodin výuky) po dvou semestrech všech základních právních předmětů (od základů práva a obecně-historických právních disciplín až po právo občanské, trestní, správní a mezinárodní) a v dvojnásobném rozsahu (ekvivalent čtyř semestrů) právo obchodních smluv, obchodních společností, odpovědnosti za škodu, právo EU a ústavní, navrch pak sedm volitelných právních předmětů, kde mají možnost specializace mezinárodněprávním nebo obchodněprávním směrem. Takto pojaté vzdělání ani v Anglii nestačí na povolání soudce či advokáta, nicméně je zcela přijatelné pro podnikovou praxi, kam část bakalářů práv, např. ještě s paralelním bakalářským ekonomickým vzděláním, bez problému odchází. Proč by tedy pro české podnikové prostředí nemohl být bakalář práva také odborně i nákladově optimálním zajištěním standardní právní prevence a agendy?


Václav Šmejkal
Chair of School of Legal Studies
Anglo-americká vysoká škola, o. p. s.

Převzato z časopisu HRM 3/2007

Související