Peněžité nároky ve sporech z duševního vlastnictví

Ve světě, především v USA a v západní Evropě, je tomu již dlouho jinak; těžiště sporů týkajících se duševního vlastnictví zde leží nejen v ukládání soudních zákazů, aby se porušovatel zdržel svého určitého jednání (injunctions), např. neoprávněného užívání ochranné známky nebo patentovaného vynálezu, nýbrž ve vymáhání peněžitých náhrad škody vůči porušovatelům.

Výše těchto škod, zejména v případě porušování patentů, se nezřídka pohybuje v řádu desítek nebo stovek milionů, někdy i miliard dolarů. Pravomocná soudní rozhodnutí mohou u takto vysokých punkt představovat pro účastníky sporu, byť se jedná o střední nebo velké podniky, hrozbu pro jejich samotnou existenci nebo mohou alespoň velmi významně ovlivnit jejich hospodářské výsledky.

Tomu odpovídá i pozornost věnovaná těmto sporům nejen v právnické komunitě, ale i v denním a ekonomickém tisku, a samozřejmě i pečlivost, s jakou k nim přistupují renomované advokátní kanceláře i příslušné soudy.

PENĚŽITÉ NÁROKY SE UPLATŇUJÍ UŽ I V ČESKÉ REPUBLICE

Také v České republice přibývá sporů z porušování průmyslových i jiných duševních práv, v nichž žalobci, většinou vedle nepeněžitých nároků na zdržení se protiprávního jednání a odstranění závadného stavu, uplatňují i nároky peněžité. Lze předpokládat, že počet takových sporů bude v budoucnosti ještě narůstat.

Rovněž pro řadu českých podniků mají průmyslová práva klíčový význam pro odbyt jejich výrobků, jejich postavení na trhu a dlouhodobé hospodářské výsledky. Zejména některé patenty nebo ochranné známky mohou představovat hlavní aktivum určitého podniku, se kterým takový podnik doslova stojí a padá. Není divu, že v případě dlouhodobého porušování takového práva podnik usiluje o získání finanční náhrady v často velmi vysoké výši, která odpovídá ekonomickým ztrátám utrpěným v důsledku porušování průmyslového práva. V těchto sporech buď vlastník průmyslového práva zvítězí a reálně se domůže takové adekvátní náhrady za ztráty, která mu umožní pokrýt jím vynaložené investice do příslušného produktu a dál se ekonomicky rozvíjet (což může mít zničující dopad na porušovatele v pozici žalovaného), nebo se takové náhrady reálně nedomůže, pak ale může být ohrožena samotná existence či rozvoj podniku vlastníka průmyslového práva.

Bude třeba, aby si vlastníci práv z duševního vlastnictví, jejich právní zástupci, ale i české soudy zvykli na to, že zejména v případech dlouhodobého porušování mohou vznikat škody v řádech desítek či stovek milionů korun, výjimečně i více, a že tyto škody budou vymáhány - často ve velmi složitých a delší dobu trvajících soudních sporech.

Jsem dalek toho volat po uplatňování nepřiměřeně vysokých peněžitých nároků v paušální spekulativní výši či toho, že do českého právního řádu budou zaváděny některé postupy či instituty známé zejména v americkém právu, např. punitive damages, které žalobcům umožňují dosahovat neadekvátně vysokých peněžitých náhrad na úkor žalovaných a které jsou již i v USA právem kritizovány. Tyto instituty a postupy jistě nepřispívají k právní jistotě ekonomických subjektů a nemotivují jejich ekonomicky racionální chování.

Na druhou stranu je však nutné poskytnout vlastníkům práv k duševnímu vlastnictví jistotu, že dojde-li k porušování jejich práv, budou moci dosáhnout náhrady tím vzniklých škod v takové výši, která je pokryje plně nebo v převážné míře, a nikoliv jen zanedbatelně. Pokud zisky středních a velkých podniků v současné době dosahují stovek milionů či miliard korun a na tvorbě těchto zisků se ve značné míře podílejí právě investice do průmyslových práv, je zcela přirozené, že výše peněžitých nároků uplatňovaných v případě porušování těchto práv se bude pohybovat ve stejných relacích.

Praktické uplatňování peněžitých nároků z porušování práv k duševnímu vlastnictví v občanském soudním řízení před českými soudy je však zatím do značné míry neprobádanou oblastí, v níž schází ustálená judikatura, zavedené postupy soudů zejména v důkazním řízení, jakož i zkušenosti soudců i advokátů. Je proto nanejvýš aktuální začít se nad touto problematikou komplexně zamýšlet a na základě poznatků o platné právní úpravě a soudní judikatuře, které jsou doposud k dispozici, formulovat některé závěry.

KOMUNITÁRNÍ PRÁVNÍ RÁMEC

Základem právní úpravy peněžitých nároků z porušování práv duševního vlastnictví je komunitární evropská úprava obsažená ve směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004, o vymáhání práv duševního vlastnictví (dále jen "směrnice"). Z komunitární právní úpravy vychází a v souladu s ní a s jejím výkladem musí být vykládána právní úprava národní.

Pro výklad komunitární i národní právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou porušováním práv z duševního vlastnictví z hlediska jejího účelu má význam zejména odstavec 26 preambule směrnice, v němž se uvádí, že "cílem není zavést povinnost stanovit náhradu škody jako trest, ale umožnit odškodnění na základě objektivních kritérií s přihlédnutím k nákladům vzniklým nositeli práv, jako jsou náklady na zjištění porušení práva a totožnosti porušovatele". Již v preambuli směrnice se rovněž zdůrazňuje, že při stanovení výše náhrady škody je třeba v členských státech Evropské unie aplikovat všechna příslušná hlediska, jako je ušlý zisk nositele práv nebo neoprávněné zisky porušovatele práv, jakož i, ve vhodných případech, zohlednit morální újmu způsobenou nositeli práv.

Duch komunitární právní úpravy tak odpovídá tomu, co jsme již naznačili v úvodu: peněžité nároky z porušení průmyslových práv by neměly sloužit v první řadě jako prostředek k sankcionování porušovatele, ale především jako prostředek k reparaci škod a újem, které v důsledku porušování utrpěl nositel práva; výše náhrady by měla být postačující k plnému odškodnění nositele práva především na jeho ušlém zisku, ale i pokud jde o morální újmy (jimž jsme v českém právním prostředí zvyklí říkat nemateriální újmy), které nositel práva mohl utrpět.

Při výkladu směrnice i na ní založené národní právní úpravy je třeba přihlédnout rovněž k tomu, že komunitární zákonodárce považuje ochranu duševního vlastnictví za "základní předpoklad úspěchu vnitřního trhu" (odstavec 1 preambule směrnice) a že "rozdíly mezi úpravami v jednotlivých členských státech týkajícími se prostředků k dodržování práv duševního vlastnictví" jsou "na újmu řádnému fungování vnitřního trhu" (odstavec 8 preambule směrnice). Tyto rozdíly by podle komunitárního zákonodárce mohly vést až "ke ztrátě jistoty v obchodních kruzích na vnitřním trhu, důsledkem čehož je snížení investic do inovace a tvorby".

Z toho vyplývá, že i při výkladu národních právních předpisů upravujících peněžité nároky z porušování průmyslových práv je namístě se do určité míry vymanit ze svázanosti vnitrostátními právními tradicemi a judikaturou, které pocházejí ještě z období před vstupem České republiky do Evropské unie a které navíc vycházejí z odlišné právní úpravy a v řadě případů zohledňují odlišnou společenskou realitu období před rokem 1989. Na druhou stranu, s ohledem na absenci novější judikatury, bude třeba na tradice i judikaturu vhodným způsobem navázat, a to právě s přihlédnutím k cílům směrnice.

Konečně z preambule směrnice stojí za připomenutí, že jejím cílem není "harmonizovat předpisy pro soudní spolupráci, soudní příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ani určovat rozhodné právo" (odstavec 11 preambule směrnice). Směrnice nepředstavuje komplexní hmotněprávní úpravu takových obecných institutů soukromého práva, jakými je odpovědnost za delikt a quasidelikt, které mají v jednotlivých právních řádech členských států Evropské unie často velmi odlišný charakter.¹⁾

S výjimkou specifických aspektů povahy jednotlivých nároků a kritérií a postupů při určování jejich výše, jak jsou upraveny směrnicí a národní právní úpravou implementující směrnici, tak bude třeba ve věcech rozhodování o peněžitých nárocích z porušování průmyslových práv aplikovat rozhodné právo, určené podle příslušné kolizní normy. Tímto rozhodným právem bude s ohledem na hraniční určovatel lex loci damni infecti, resp. lex loci delicti commissi ve sporech před českými soudy ve většině případů české právo, neboť škoda způsobená porušováním průmyslových práv na území České republice zpravidla nastane na území České republiky.²⁾

ROZSAH POJMU NÁHRADA ŠKODY VE SMYSLU SMĚRNICE

Zatímco doposud jsme se zabývali obecně peněžitými nároky vycházejícími z porušování duševního vlastnictví, nyní se budeme věnovat záměrně pouze úpravě náhrady škody.

Je třeba si uvědomit, že směrnice - na rozdíl od její implementace do národní právní úpravy provedené zákonem č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví) - - upravuje danou problematiku pod marginální rubrikou "náhrada škody" (angl. damages; franc. dommages-intér^ets; něm. Schadensersatz). Pod pojmem "náhrada škody" komunitární zákonodárce rozumí v souladu s právní úpravou v nejvýznamnějších evropských kontinentálních právních řádech jak škodu hmotnou, tak i tzv. morální újmu (angl. moral prejudice; franc. préjudice moral; něm. immaterieller Schaden). Institut náhrady škody ve smyslu směrnice tak v podmínkách českého právního řádu zahrnuje jak institut náhrady škody, respektive odpovědnosti za škodu, tak i přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmy. Směrnice v obou případech hovoří o náhradě škody, kterou pojímá jako jediný komplexní institut, který současně zohledňuje oba typy možných škod, jak hmotné, tak imateriální.

Směrnice také předpokládá, že náhrada škody obojího druhu bude posuzována zpravidla komplexně a že soudem určená výše náhrady škody bude stanovena s přihlédnutím k oběma těmto aspektům, tedy že s nárokem na náhradu škody na jedné straně a nárokem na přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmy na straně druhé se nebude zacházet zcela odděleně, jako by se jednalo o dva navzájem zcela nezávislé nároky, jak to odpovídá dosavadní praxi českých soudů. Tuto praxi, kdy podmínky pro přiznání náhrady škody a podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmy jsou konstruovány zcela odlišně a jejich splnění soudy posuzují striktně nezávisle na sobě, bude třeba s ohledem na směrnici přinejmenším ve sporech z porušování duševního vlastnictví (nikoli nutně v nekalosoutěžních sporech) změnit, jak o tom ještě bude dále řeč.

Pod pojmem "náhrada škody" směrnice zřejmě rozumí rovněž odpovědnost za bezdůvodné obohacení ve smyslu českého právního řádu, neboť při určování výše náhrady škody dle směrnice mají soudní orgány povinnost přihlížet mj. i "k neoprávněným ziskům porušovatele práv". Zda tato formulace znamená, že v podmínkách českého právního řádu má být odpovědnost za bezdůvodné obohacení získané porušováním práv k duševnímu vlastnictví posuzována v rámci nároku na náhradu škody, je otázkou.

SUBJEKTIVNÍ VERSUS OBJEKTIVNÍ ODPOVĚDNOST

Směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit, aby "příslušné soudní orgány na žádost poškozeného nařídily porušovateli práv vykonávajícímu činnost, o níž věděl nebo rozumně vědět měl, že porušuje právo, zaplatit nositeli práv náhradu škody odpovídající skutečné újmě, kterou utrpěl v důsledku porušení práva" (čl. 13 odst. 1 směrnice).

Také zde přináší směrnice do u nás dosud zažitého vnímání odpovědnosti za škodu způsobenou porušováním zejména průmyslových práv významné novum: zatímco odpovědnost za porušení průmyslových práv byla v podmínkách českého právního řádu doposud konstruována převážně jako odpovědnost objektivní, tj. nastupující bez ohledu na zavinění, směrnice vnáší do úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou porušováním práva k duševnímu vlastnictví subjektivní prvek zavinění v podobě alespoň nevědomé nedbalosti. Směrnice však ponechává členským státům možnost zakotvit i objektivní odpovědnost za způsobenou škodu, která nastupuje v případech, kdy porušovatel nevěděl ani rozumně nemohl vědět, že jeho činností dochází k porušení práv; v tomto případě však směrnice předvídá, že "členské státy mohou stanovit, že soudní orgány mohou nařídit náhradu zisků nebo škod, které mohou být předem stanoveny".

STANOVENÍ VÝŠE NÁHRADY ŠKODY

Směrnice dává na výběr dva možné způsoby stanovení výše náhrady škody. Při první alternativě mají soudní orgány "přihlížet ke všem vhodným aspektům, jako jsou nežádoucí hospodářské důsledky, včetně ztráty zisku, kterou poškozený utrpěl, k neoprávněným ziskům porušovatele práv a případně i k jiným než hospodářským hlediskům, jako jsou morální újmy způsobené nositeli práv porušovatelem".

Při druhé alternativě mohou soudní orgány "ve vhodných případech stanovit náhradu škody jako paušální částku na základě takových hledisek, jako je alespoň výše licenčních poplatků nebo poplatků, které by musely být zaplaceny, kdyby porušovatel práv požádal o udělení oprávnění k užívání příslušných práv duševního vlastnictví".

Jako základní se v logice směrnice jeví varianta první, kterou lze s určitou nepřesností označit za metodu zjišťování reálně vzniklé škody (včetně ušlého zisku). Je třeba si však uvědomit, že při určování "reálné škody" (sit venia verbo) směrnice ukládá volit komplexní přístup přihlížející ke všem relevantním okolnostem, z nichž některé příkladmo vyjmenovává.

Uvedený přístup je dost rozdílný od toho, který dosud ve věcech náhrady škody volí české soudy, když vyžadují přesné vyčíslení škody na základě zcela konkrétních skutkových okolností, z nichž každá jednotlivá okolnost určující celkovou výši škody (např. každá jednotlivá platba za služby, které nositel práva musel zaplatit v důsledku porušování práva) musí být žalobcem prokázána. Odlišně postupují české soudy rovněž při určování výše přiměřeného zadostiučinění za utrpěné nemajetkové újmy: zde naopak spočívá stanovení částky zadostiučinění zcela na uvážení soudu, prokazovat se však musí vznik zcela konkrétní nemajetkové újmy.

Komunitární zákonodárce jde jakousi střední cestou mezi těmito extrémy a slučuje, jak již bylo výše zdůrazněno, materiální a imateriální aspekt škody (újmy) do jediného nároku. Pokud směrnice ukládá přihlížet k tak rozdílným faktorům, jakými jsou na jedné straně ztráta zisku na straně poškozeného a na druhé straně neoprávněné zisky porušovatele práv (které mohou být zcela odlišné, např. s ohledem na porušovatelem skutečně vynaložené nebo naopak nevynaložené náklady) včetně faktorů, které jednoznačně vyčíslit nelze, jako jsou "nežádoucí hospodářské důsledky", "jiná než hospodářská hlediska", "morální újma", je zřejmé, že se směrnicí není slučitelný ani přístup absolutní diskrece při stanovování výše náhrady škody, ale ani přístup vyžadující zcela striktní prokázání každé jednotlivé položky utrpěných škod buď ve formě skutečné škody, nebo ušlého zisku. Některé faktory určující výši náhrady škody bude možno jednoznačně vyčíslit a prokázat: tak tomu bude zejména u ušlého zisku, který poškozený utrpěl v důsledku porušování svého práva; jiné faktory přesně vyčíslit a prokázat nebude možné, přesto však směrnice ukládá, aby se k nim přihlíželo.

Stanovení konkrétní celkové částky náhrady škody za porušování práv k duševnímu vlastnictví by mělo být výsledkem komplexního uvážení všech těchto faktorů, jak vyčíslitelných, tak i nevyčíslitelných, přičemž náhrada škody by měla dosahovat vždy alespoň té výše, v jaké žalobce prokázal vznik škody v podobě skutečné škody a ušlého zisku.

ÚPRAVA V ČESKÉM PRÁVNÍM ŘÁDU

Směrnice byla do českého právního řádu implementována zejména zákonem č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví) - dále jen "zákon o vymáhání"- - a novelou zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, provedenou zákonem č. 216/2006 Sb. (dále jen "autorský zákon").

Obě právní úpravy se snaží skloubit specifika a tradice českého právního řádu s požadavky směrnice formulovanými na základě co nejširší abstrakce od jednotlivých právních řádů členských států Evropské unie. Vycházejí z u nás tradičního rozlišování tří samostatných nároků z porušování práv k duševnímu vlastnictví, kterým zčásti odpovídá právní úprava institutů náhrady škody a bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku. Platná česká právní úprava tak nadále zakotvuje tři samostatná práva, a to:

- právo na náhradu škody,

- právo na vydání bezdůvodného obohacení a

- právo na přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu,

z nichž první dvě mají povahu peněžitých nebo alespoň penězi ocenitelných nároků a poslední povahu smíšenou, když zákon stanoví, že přiměřené zadostiučinění může spočívat i v peněžitém plnění (přicházejí tedy v úvahu i jiné formy přiměřeného zadostiučinění, např. zasláním či zveřejněním omluvy aj.). Toto rozlišování zachovává jak zákon o vymáhání, tak i autorský zákon [§ 5 odst. 1 zákona o vymáhání, § 40 odst. 1 písm. e) a odst. 4 autorského zákona].

Zákon o vymáhání v § 5 odst. 2 stanoví: "Soud může na návrh stanovit náhradu škody, výši bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění paušální částkou nejméně ve výši dvojnásobku licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práv v době neoprávněného zásahu do něj." V § 5 odst. 3 pak určuje: "Soud může na návrh stanovit náhradu škody, výši bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění, jestliže porušovatel při výkonu činností nevěděl ani nemohl vědět, že svým jednáním porušuje práva, paušální částkou nejméně ve výši licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v době neoprávněného zásahu do něj." Teprve v posledním, čtvrtém odstavci § 5 ukládá soudu přihlédnout "ke všem odpovídajícím okolnostem, jako jsou například nežádoucí hospodářské důsledky včetně ztráty zisku, které oprávněná osoba utrpěla, k neoprávněným ziskům porušovatele práv a případně i k jiným než hospodářským hlediskům, jako je například morální újma způsobená oprávněné osobě porušovatelem".

Jednodušší a logičtější úprava je obsažena ve výše citovaných ustanoveních autorského zákona; my se však dále zaměříme na zákon o vymáhání.

PROBLEMATICKÁ IMPLEMENTACE

Uvedený způsob implementace směrnice v zákoně o vymáhání vyvolává řadu otázek, ať už jde o vlastní gramatický a systematický výklad české zákonné úpravy nebo o její výklad ve světle textu a cíle směrnice, jak to požaduje Evropský soudní dvůr, respektive pokud jde o samotnou možnost takového výkladu.

V první řadě je otázkou, zda český zákonodárce setrvá (navzdory jasným požadavkům směrnice) na striktním rozlišování mezi právem na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení a přiměřené zadostiučinění s tím důsledkem, že by právo na náhradu škody v sobě nezahrnovalo odškodnění za nemajetkové (morální) újmy a při jejím stanovení by se nepřihlíželo k neoprávněným ziskům porušovatele práv (ty by byly relevantní pouze z hlediska práva na vydání bezdůvodného obohacení).

Úprava bezdůvodného obohacení může vést k dvojí náhradě škody

Uvedený výklad je třeba podle mého názoru odmítnout především již proto, že směrnice v souvislosti s porušováním práv z duševního vlastnictví upravuje pouze institut náhrady škody, nikoli bezdůvodného obohacení.

Zakotvení práva na vydání bezdůvodného obohacení je tedy v zákoně o vymáhání jak z hlediska požadavku na implementaci směrnice, tak z hlediska samotného českého práva zbytečné; institut bezdůvodného obohacení by se na případy bezdůvodného obohacení vzniklého porušováním průmyslových práv aplikoval samotnou mocí občanského zákoníku (v tomto směru je juristicky správnější autorský zákon, který v případě porušování autorského práva nekonstruuje specifické právo na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž se spokojuje s konstatováním, že právo na vydání bezdůvodného obohacení, stejně tak jako právo na náhradu škody, podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno - § 40 odst. 4 autorského zákona).

Pokud však zákon o vymáhání upravuje právo na náhradu škody (nikoli již právo na vydání bezdůvodného obohacení), implementuje směrnici a je třeba jej vykládat ve světle textu a cíle směrnice. To v daném případě znamená, že při rozhodování o samotném právu na náhradu škody, bez ohledu na to, zda byl v řízení uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení nebo na přiměřené zadostiučinění, je třeba přihlížet ke všem odpovídajícím okolnostem včetně neoprávněných zisků porušovatele práv a morální újmy způsobené oprávněné osobě porušovatelem.

To ovšem vyvolává otázku, jakou úlohu má za těchto okolností plnit samostatné právo na vydání bezdůvodného obohacení a právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkové újmy a zda lze tato práva samostatně přiznat vedle práva na náhradu škody, které již zohledňuje i neoprávněné zisky porušovatele práva a morální újmu. Vzhledem k jednoznačné dikci § 5 odst. 1 zákona o vymáhání, který tato práva zakotvuje vedle práva na náhradu škody expressis verbis jako samostatná práva, lze těžko soudit, že nikoliv.

Pak je ale nutno dospět k závěru, že odškodnění za neoprávněné zisky porušovatele práv a za nemajetkové újmy poškozeného se poškozenému může dostat dvakrát, respektive ve dvojí podobě: jednak v rámci široce pojímaného práva na náhradu škody, jednak v rámci samostatných práv na vydání bezdůvodného obohacení a na přiměřené zadostiučinění, samozřejmě za předpokladu, že poškozený všechny příslušné nároky uplatní.

Náhrada škody na základě hypotetického licenčního poplatku

Výkladové obtíže působí též § 5 odst. 2 zákona o vymáhání, jež zakotvuje možnost stanovit náhradu škody na základě hypotetického licenčního poplatku.

Určité rozpaky vyvolává již zařazení příslušného ustanovení v rámci § 5 jako celku, neboť zatímco směrnice nejprve hovoří o "klasickém" způsobu stanovení náhrady škody, přičemž ukládá přihlížet ke všem relevantním okolnostem, a až jako alternativu připouští možnost stanovit náhradu škody na základě hypotetického licenčního poplatku, český zákonodárce možnost stanovení náhrady škody na základě hypotetického licenčního poplatku zmiňuje hned v druhém odstavci příslušného paragrafu zákona, zatímco povinnost přihlížet ke všem odpovídajícím okolnostem zakotvuje jako jakýsi závěrečný obecný pokyn pro soud v odstavci posledním. Zdá se tedy, že český zákonodárce metodu stanovení náhrady škody za použití hypotetického licenčního poplatku upřednostňuje.

Současně může systematika § 5 vyvolávat dojem, že přihlížet ke všem odpovídajícím okolnostem je soud povinen při rozhodování o všech třech právech z porušování průmyslových práv, která dané ustanovení upravuje, tj. nejen při rozhodování o náhradě škody, ale i o bezdůvodném obohacení a přiměřeném zadostiučinění, a to dokonce i tehdy, pokud soud rozhoduje o náhradě škody stanovené na základě hypotetického licenčního poplatku.

Naposled uvedený výklad by však šel již jednoznačně proti logice směrnice, která se zjišťováním náhrady škody na základě všech vhodných aspektů počítá jako se základní metodou stanovení výše náhrady škody a stanovení náhrady škody na základě hypotetického licenčního poplatku připouští expressis verbis jako alternativu k této základní metodě umožňující vyhnout se zjišťování oněch všech vhodných aspektů (odpovídajících okolností) v případech, kdy je nelze zjistit či kdy jejich zjišťování není praktické.

S ohledem na požadavek vykládat vnitrostátní právo členského státu Evropské unie ve světle textu a cíle normy směrnice je tak nutno uvedený výklad odmítnout a upřednostnit výklad české právní úpravy v souladu se směrnicí v tom smyslu, že základní metodou při rozhodování o náhradě škody je přihlížet ke všem odpovídajícím okolnostem, jako jsou například nežádoucí hospodářské důsledky včetně ztráty zisku, které oprávněná osoba utrpěla, neoprávněné zisky porušovatele práv a případně i jiná než hospodářská hlediska (morální újma způsobená oprávněné osobě porušovatelem apod.), a teprve jako alternativní metodu vůči této metodě lze ve vhodných případech použít stanovení náhrady škody na základě hypotetického licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v době, kdy se do něj neoprávněně zasahuje.

Kolikanásobek licenčního poplatku?

Další výkladový problém, který § 5 odst. 2 zákona o vymáhání vyvolává, je složitější, neboť jeho řešení neusnadňuje konfrontace české zákonné úpravy s komunitární úpravou.

Jak již bylo výše uvedeno, na rozdíl od směrnice český zákonodárce zakotvuje navíc samostatné právo na vydání bezdůvodného obohacení a na přiměřené zadostiučinění za nemajetkové újmy. Z hlediska české zákonné úpravy konsekventně, z hlediska směrnice nekonsekventně a poněkud nelogicky pak alternativu stanovení výše peněžitých nároků na základě hypotetického licenčního poplatku připouští nejen ve vztahu k právu na náhradu škody, ale i k ostatním dvěma právům, tj. k určení výše bezdůvodného obohacení a přiměřeného zadostiučinění. Navíc se má, nad rámec požadavků směrnice, vyjít z dvojnásobku obvyklého licenčního poplatku.

Znění daného zákonného ustanovení je natolik jasné, že je nutno odmítnout výklad, že by extenze možnosti stanovit výši peněžitých nároků na základě hypotetického licenčního poplatku i na nárok na bezdůvodné obohacení a na přiměřené zadostiučinění byla pouhým legislativním lapsem, k němuž není možno přihlížet, jako výklad, který jde evidentně contra legem.

Zbývají dvě možnosti výkladu:

- každý jednotlivý nárok, tj. nárok na náhradu škody, nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nárok na přiměřené zadostiučinění, lze samostatně uspokojit ve výši nejméně dvojnásobku obvyklého licenčního poplatku; to znamená, že se poškozený při uplatnění všech tří nároků, může domoci až šestinásobku (a to nejméně!) obvyklého licenčního poplatku, který by mu býval příslušel, kdyby s porušovatelem uzavřel licenční smlouvu;

- o všech třech nárocích, tj. nároku na náhradu škody, nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nároku na přiměřené zadostiučinění, se rozhoduje souhrnně jediným výrokem, kterým soud přizná všechny tři uvedené nároky jedinou paušální částkou; to by znamenalo, že se poškozený může domoci v zásadě dvojnásobku obvyklého licenčního poplatku, který by mu býval příslušel, kdyby s porušovatelem uzavřel licenční smlouvu.

Ani jeden z těchto výkladů se nejeví jako plausibilní. Použití spojky "a" mezi "náhrada škody", "bezdůvodné obohacení" a "přiměřené zadostiučinění" prostor ke gramatickému ani logickému výkladu daného ustanovení podle mého názoru neotvírá, neboť každý z těchto výrazů evidentně označuje intenzionální, nikoli extenzionální entity, které nejsou jako intenzionální entity sčitatelné (nelze je "převést na společný jmenovatel"). Naopak "stanovení výše" je entitou extenzionální povahy, které odpovídá konkrétní číslo. Příslušné ustanovení se tak pohybuje na dvou různých úrovních logického řádu, mezi nimiž nelze bez dalšího konstruovat vztahy výrokové logiky, a jeho výklad tak nelze stavět na distinkci mezi konjunkcí (jíž v přirozeném jazyce odpovídá spojka "a") a disjunkcí (jíž v přirozeném jazyce odpovídá spojka "nebo").

Upřednostnit tak bude třeba výklad teleologický podle smyslu a účelu zákonné úpravy, rovněž s přihlédnutím ke směrnici. Zde je nutno opět připomenout to, co bylo zdůrazněno již v úvodu, totiž, že cílem směrnice není zavést povinnost stanovit náhradu škody jako trest, nýbrž že její funkce má být především reparační. Komunitární zákonodárce se v preambuli směrnice jasně distancuje od zámořské praxe přiznávání několikanásobných odškodnění sankční povahy (punitive damages). Z hlediska tohoto jasně deklarovaného cíle směrnice je otázkou, co český zákonodárce sledoval, pokud jako nejnižší přípustnou (!) výši odškodnění při metodě hypotetického licenčního poplatku stanovil dvojnásobek obvyklého licenčního poplatku, pokud směrnice požaduje jednonásobek. Vyvolává to dojem jakési přílišné horlivosti, snahy být "papežštější než papež", která ovšem ve skutečnosti vyznívá zcela proti duchu směrnice. Odškodnění ve výši alespoň (!) jednonásobku obvyklého licenčního poplatku připouští český zákonodárce pouze tehdy, pokud porušovatel při výkonu činností nevěděl ani vědět nemohl, že svým jednáním porušuje práva (toto rozlišení český zákonodárce provádí rovněž nad rámec směrnice). S přihlédnutím k vysokým nákladům na soudní řízení a právní zastoupení, poměrně dlouhou dobu trvání soudního řízení a další obtíže, kterým vlastník průmyslového práva, jehož právo je porušováno, musí čelit, se však stanovení náhrady škody ve výši nejméně dvojnásobku obvyklého licenčního poplatku ještě stále může "vejít" pod směrnicí deklarovanou reparační funkci odškodnění. Ne tak ovšem již (nejméně!) šestinásobek obvyklého licenčního poplatku, který by poškozenému příslušel, pokud by uplatnil všechny tři nároky zakotvené zákonem o vymáhání.

Na druhou stranu při úpravě práva na vydání bezdůvodného obohacení a na přiměřené zadostiučinění jde český zákonodárce nad rámec směrnice a je otázkou, zda je z tohoto hlediska třeba vykládat zákon s ohledem na směrnici [pro takový výklad, že morální újma ve smyslu směrnice je totéž co nemajetková újma ve smyslu zákona, svědčí německé znění směrnice, které pro "morální újmu" (moral prejudice, préjudice moral) používá výraz "immaterieller Schaden", který je bezprostředním ekvivalentem českého výrazu "nemajetková újma"]. V úvodu zákona se navíc český zákonodárce sám hlásí k tomu, že je jeho cílem "zapracovat příslušný předpis Evropských společenství" (§ 1 zákona o vymáhání).

Podle mého názoru je správnější vykládat celý obsah zákona o vymáhání ve světle textu a cíle normy směrnice. Za výklad těžko slučitelný s cílem směrnice lze považovat takový výklad, který by poškozenému běžně umožňoval dosáhnout odškodnění v souhrnné výši šestinásobku (nebo i více) obvyklého licenčního poplatku, který by mu byl příslušel, pokud by býval porušovateli udělil k užívání porušovaného práva licenci. Přiznání tak vysokého odškodnění by v naprosté většině případů šlo mimo ekonomickou realitu a představovalo by pro porušovatele neúměrnou zátěž sankční povahy; rozšíření praxe, kdy by soudy běžně přiznávaly odškodnění v takové výši, by navíc mohlo vést k zavalení soudů zjevně neopodstatněnými spekulativními návrhy. Možnost přiznání odškodnění v celkové výši šestinásobku (nebo i více) obvyklého licenčního poplatku však nelze úplně vyloučit; namístě by bylo ve zcela výjimečných případech, kdy specifické okolnosti porušování jak na straně poškozeného, tak i porušovatele vyvolávají obzvláště vysokou potřebu reparace škod a újem, které poškozený v důsledku porušování utrpěl.

NÁHRADA ŠKODY V JUDIKATUŘE

Uvedené závěry znamenají, že ve sporech o peněžité nároky vyplývající z porušování průmyslových práv bude třeba přihlížet ke vzájemné souvislosti jednotlivých nároků. V tomto, i v některých dalších směrech, budou moci soudy navázat na svou dosavadní judikaturu ve věcech náhrady škody, bezdůvodného obohacení a přiměřeného zadostiučinění.

Na úvod je nutné konstatovat, že zmiňovaná judikatura, stejně jako základ právní úpravy odpovědnosti za škodu a za bezdůvodné obohacení v občanském zákoníku, pochází ve značné míře z odlišných společenských poměrů v období před rokem 1989.

DVOUKOLEJNOST ÚPRAVY V OBČANSKÉM A OBCHODNÍM ZÁKONÍKU

Vzhledem k přetrvávající dvoukolejnosti právní úpravy soukromého práva v občanském a v obchodním zákoníku bude třeba se před jakoukoliv aplikací judikatury nejprve vypořádat s otázkou, zda na danou věc dopadá úprava občanského nebo obchodního zákoníku.

Jak známo, obchodní zákoník obsahuje komplexní úpravu náhrady škody a promlčení, která bude na peněžité nároky z porušení práv duševního vlastnictví aplikovatelná v případě, že se tyto nároky budou spravovat obchodním zákoníkem.

Institut bezdůvodného obohacení je naopak upraven pouze v občanském zákoníku, což ovšem neznamená, že ve vztazích, na které se aplikuje obchodní zákoník, nelze v některých směrech uplatnit zvláštní úpravu obchodního zákoníku, zejména pokud jde o promlčení.

Soudní judikatura se zatím otázkou aplikovatelnosti občanského nebo obchodního zákoníku zabývala především v souvislosti s právem na vydání bezdůvodného obohacení. Závěry ovšem lze mutatis mutandis použít i ve sporech o náhradu škody.

Instruktivní je především nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 140/99,⁴⁾ v němž se k této problematice uvádí: "Obchodní právo upravené především zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, je samostatným právním odvětvím, které upravuje právní poměry podnikatelů. Podnikatelem je každá fyzická či právnická osoba, která oprávněně podniká, tedy vykonává soustavně a samostatně podnikatelskou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Obchodním zákoníkem se řídí vztahy mezi podnikateli, tedy vztahy související s podnikáním (§ 1 obchodního zákoníku). Ostatní právní vztahy, do nichž podnikatelé vstupují jako občané, se neřídí obchodním zákoníkem, nýbrž jinými právními předpisy podle charakteru konkrétních společenských vztahů ... Rozhodující tedy není skutečnost, že navrhovatel je držitelem živnostenského oprávnění, ale posouzení podstaty společenského vztahu, v němž vystupoval."

K porušování průmyslových práv dochází v naprosté většině případů v rámci společenských vztahů, jejichž podstatu lze označit jako obchodněprávní. To by svědčilo ve prospěch aplikovatelnosti obchodního zákoníku, samozřejmě v míře, v jaké je obchodním zákoníkem ten který institut upraven.

Tomu napovídá i úvaha, že závazkovými právními vztahy se rozumějí nejen vztahy ex contractu, nýbrž i vztahy ex delicto, takže za závazkové právní vztahy mezi podnikateli ve smyslu § 261 obchodního zákoníku lze pokládat i deliktní a quasideliktní vztahy mezi podnikateli. Obchodní zákoník rovněž stanoví, že za porušení povinností stanovených tímto zákonem (tj. obchodním zákoníkem) se odpovídá podle tohoto zákona (§ 757 obchodního zákoníku). Lze ovšem toto ustanovení vykládat a contrario tak, že za porušení povinností stanovených jinými zákony, byť se jedná o porušení povinností ve vztazích mezi podnikateli, v nichž je od počátku zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti, se odpovídá podle obecných předpisů občanského práva?

Praxe obecných soudů se ubírá poněkud jiným směrem. Vrchní soud v Olomouci nedávno judikoval, že "odpovědnost za škodu způsobenou zásahem do práv k ochranným známkám je třeba posuzovat jako obecnou odpovědnost ve smyslu § 420 občanského zákoníku, a proto promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu škody činí dva roky ode dne, kdy se vlastník ochranné známky mohl dozvědět o tom, kdo porušil jeho práva, a o škodě, která mu tím byla způsobena, nejpozději však 10 let ode dne, kdy k porušení jeho práv došlo. Tento závěr odůvodňuje povaha práva k ochranné známce, tj. nehmotnému statku." ⁵⁾ Toto rozhodnutí se ovšem co do svého odůvodnění jeví jako nepříliš přesvědčivé, neboť není jasné, jak a proč by ze samotné povahy práva k ochranné známce jako práva k nehmotnému statku měla automaticky vyplývat aplikovatelnost občanského, nikoliv obchodního zákoníku, pokud k porušování ochranné známky od počátku docházelo mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti.

Na druhou stranu je třeba konstatovat, že příklon soudní judikatury k závěru, že odpovědnost za škodu způsobenou porušováním práv k nehmotným statkům se řídí občanským zákoníkem, by vydatně přispěl ke zjednodušení sporů v této oblasti a zvýšil právní jistotu. Vzhledem k připravované nové úpravě celého soukromého práva nebude možná tato otázka nikdy definitivně v soudní judikatuře vyřešena a stane se po nabytí účinnosti nové právní úpravy, obnovující jediný soukromoprávní kodex, obsoletní.

Ve prospěch závěru o aplikovatelnosti občanského zákoníku na práva z porušení práv k nehmotným statkům svědčí, ovšem s jistými výhradami, i několik judikátů Nejvyššího soudu ČR. V jednom⁶⁾ se uvádí, že "závazkový vztah [mezi žalobkyní - obchodní společností a žalovanou - leasingovou společností, tedy dvěma podnikateli] nemá charakter tzv. relativního obchodu ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť nebyl založen žádnou smlouvou spojenou s podnikatelskou činností účastníků (charakter právního vztahu žalovaného k leasingové společnosti je z tohoto pohledu nevýznamný) ... Je tedy zřejmé, že obchodní zákoník na právní vztah mezi účastníky, který je předmětem řízení, nedopadá; nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je proto třeba posuzovat podle obecné normy, tj. podle občanského zákoníku, a to včetně úpravy promlčení takového nároku." Nejvyšší soud tedy, ovšem bez bližšího zdůvodnění, vykládá pojem obchodního závazkového vztahu ve smyslu § 261 obchodního zákoníku jen jako závazkový vztah ex contractu a na závazkové vztahy ex delicto, resp. quasi ex delicto, dovozuje aplikovatelnost zákoníku občanského.

Poněkud odlišně se však Nejvyšší soud ČR k dané problematice staví v jiném svém judikátu,⁷⁾ v němž uvádí: "Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, však neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popř. osoby uvedené v § 261 odst. 2 obchodního zákoníku vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní... Je-li (v daném případě) závazkový vztah založený mezi účastníky smlouvou z 1. 2. 1994 (vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, týkající se zabezpečování veřejných potřeb - srov. § 261 odst. 2 věta první obchodního zákoníku) vztahem obchodním, má nepochybně obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo proto, že původní právní důvod plnění (obchodní smlouva) odpadl." Také v tomto judikátu sice Nejvyšší soud ČR do jisté míry setrvává na svém úzkém pojetí obchodního závazkového vztahu jako vztahu založeného smlouvou, ovšem rozšiřuje pojem obchodního závazkového vztahu i na vztahy quasideliktní, pokud vznikly v důsledku odpadnutí původní kauzy daného vztahu, kterou byla smlouva. Z toho lze dovodit, že obdobně by se mělo přistupovat např. k posuzování odpovědnosti za škodu způsobenou porušováním ochranné známky ve vztahu mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence, pokud licenční smlouva byla neplatná či zanikla, a na tyto vztahy aplikovat obchodní zákoník. Pouze v případech, kdy k porušování průmyslového práva dochází jaksi ex abrupto, bez jakéhokoliv předchozího smluvního vztahu či pokusu o smluvní vztah mezi účastníky, by se na věc v logice této judikatury aplikoval občanský zákoník.⁸⁾

Nezbývá než uzavřít, že přestože judikatuře Nejvyššího soudu ČR nelze v těchto věcech upřít jistou konzistenci a vnitřní logiku, je rozdíl mezi obchodním závazkovým vztahem, který by v logice judikatury Nejvyššího soudu ČR bylo možno nazvat jako "quasikontraktní" spíše než quasideliktní, a závazkovým vztahem deliktním či "čistě" quasideliktním, který je svou povahou dle judikatury Nejvyššího soudu ČR vždy vztahem občanskoprávním, tak jemný, že daná otázka bude v praxi zřejmě znovu a znovu vyvolávat spory.

K právní jistotě tento stav zcela jistě nepřispívá. Podnikatelské veřejnosti proto nelze než doporučit, aby ve věcech peněžitých nároků vycházejících z porušení práv k průmyslovému vlastnictví vycházela vždy z opatrnosti z toho, že věc může být posouzena podle občanského zákoníku, a proto neotálela s uplatňováním svých nároků v naději, že jejich promlčení bude posouzeno v (delších) promlčecích lhůtách podle obchodního zákoníku.

SKUTEČNÁ ŠKODA A UŠLÝ ZISK

Pro oblast sporů z porušování práv k duševnímu vlastnictví bude důležitá zejména judikatura vymezující pojmy "skutečná škoda" a "ušlý zisk", s nimiž pracuje občanský zákoník.

Jak známo, občanský zákoník rozlišuje skutečnou škodu a ušlý zisk jako dvě formy, v nichž se může projevit škoda, a stanoví, že se v rámci náhrady škody nahrazují škody v obou těchto formách, tj. jak skutečná škoda, tak i ušlý zisk (§ 442 odst. 1 občanského zákoníku). Obě formy náhrady škody se přitom mohou kumulovat a existence jedné z nich není podmínkou vzniku a uplatnění druhé formy.⁹⁾

Uvedené pojmy odpovídají dříve používaným pojmům "škoda" a "jiná škoda", které používalo socialistické právo snad v obavě z tehdy pejorativně chápaných konotací slova "zisk". Podle ustálené judikatury se "škoda (jako kategorie občanského práva) chápe jako újma, která nastala (se projevuje) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi (a je tedy - nedochází-li k naturální restituci - napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz)", zatímco "jiná škoda" byla "v podstatě ušlým majetkovým prospěchem; spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno -  kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí".¹⁰⁾

Pojmy "skutečná škoda" a "ušlý zisk" (jiná škoda) na základě těchto definic dále rozvádí a precizuje i novější judikatura; téměř doslova tyto definice přebírá např. judikát z roku 2000,¹¹⁾ v němž se uvádí, že "pojem škody je definován tak, že jde o újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný chod věcí."

UŠLÝ ZISK

Instruktivní je v tomto směru zejména judikatura, jež rozpracovává pojem ušlého zisku, neboť škoda způsobená porušením práv k duševnímu vlastnictví bude ve většině případů spočívat právě v ušlém zisku.

V jednom judikátu Nejvyššího soudu ČR se např. uvádí, že "ušlým ziskem ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku je i jakákoli ztráta na výdělku či odměně, kterou lze odškodnit, jestliže škoda způsobená na věci znemožnila poškozenému vykonávat činnosti vedoucí k dosažení prospěchu, který mu podle smlouvy přísluší a kterého by se mu jistě dostalo v případě, že by škodná událost nenastala. Není podstatné, jak je tento prospěch vyplývající ze smluvního vztahu definován a strukturován (např. hodinová či denní odměna, odměna závislá na množství vykonané práce či měsíční paušální částka zohledňující pouze výkon činnosti bez ohledu na její kvantitu), proto i ztráta nároku na zaplacení smluvní měsíční paušální odměny v důsledku nemožnosti dostát svým smluvním závazkům představuje bez ohledu na míru podnikatelského rizika plynoucího ze smlouvy ušlý zisk poškozeného, který v rozsahu, v jakém je v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednání škůdce, zakládá jeho odpovědnost za škodu." ¹²⁾

V jiných případech Nejvyšší soud ČR považoval za ušlý zisk ztrátu příjmu za pronájem nemovitosti,¹³⁾ přičemž judikatura zdůrazňuje, že ušlý zisk nemá hypotetickou povahu vyplývající z obvyklých poměrů na trhu, ale zohledňuje to, čeho by poškozený při pravidelném běhu událostí skutečně dosáhl: "Zjištění, jaké nájemné by za užívání věci byl nucen za normálních okolností platit ten, kdo věc skutečně užíval a tímto způsobem se obohatil, je rozhodující pro určení výše plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv však pro určení výše zisku, který by pronajímateli za běžných okolností náležel a o nějž přišel v důsledku protiprávního jednání jiného. Jako ušlý zisk v rámci náhrady škody se totiž nahrazuje ztráta toho, co by poškozený při pravidelném běhu události pronajmutím věci skutečně dosáhl, nebýt protiprávního jednání škůdce, jež mu zabránilo v získání tohoto prospěchu. Výše nájemného obvyklého v určitém místě a čase není tedy určující veličinou pro stanovení výše ušlého zisku v rámci náhrady škody způsobené protiprávním jednáním." ¹⁴⁾

Jestliže je škoda způsobena porušováním práv k duševnímu vlastnictví, zejména průmyslových práv, bude škoda ve formě ušlého zisku většinou spočívat v tom, že poškozený nedosáhl zisků, kterých by, nebýt škodného jednání, za pravidelného chodu věci dosáhl. Přitom bude třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem podnikání v daném oboru a poměrům daného podnikatele. Pokud se například podnikatelův podnik v uplynulých letech rozvíjel a jeho obraty, a tím i zisky docílené prodejem určitého zboží stoupaly a existoval důvodný předpoklad jejich dalšího vzestupu, který se však nerealizoval v důsledku protiprávního jednání škůdce (spočívajícího např. v uvedení napodobeného výrobku, kterým škůdce porušoval práva poškozeného k patentu nebo ochranné známce, na trh), měl by být poškozenému nahrazen ušlý zisk, jehož by za pravidelného chodu věcí dosáhl, pokud by výrobek porušující jeho práva nebyl uveden na trh. Bude ovšem třeba přihlížet k rozdílu mezi tržbami (obratem) dosaženými prodejem určitého produktu (zboží nebo i služby) a ziskem, kterého by podnikatel dosáhl jeho prodejem (ziskovou marží); je nutné si uvědomit, že za účelem dosažení zisku prodejem určitého produktu musí podnikatel zpravidla nejprve vynaložit určité náklady, které mohou mít ve vztahu k docilovanému zisku dvojí povahu. Buď se může jednat o tzv. náklady fixní, které podnikatel musí vynaložit v každém případě, bez ohledu na to, zda a jaké množství příslušného produktu prodá, nebo o náklady, jejichž výše je závislá na množství vyrobených, respektive prodaných produktů, např. náklady na materiál, na provize při prodeji produktu apod. Konkrétní určení jednotlivých nákladů a jejich rozlišení je odbornou otázkou, k jejímuž řešení bude v soudním řízení zpravidla nutno přizvat znalce.

Ušlý zisk versus licenční poplatek

Vzhledem k tomu, že stanovení výše zisku, jehož by poškozený (nebýt protiprávního jednání škůdce) za pravidelného chodu věci dosáhl, může být obtížné, bude v řadě případů praktické použít možnosti stanovit výši náhrady škody hypotetickým (tedy objektivně určitelným) licenčním poplatkem, který by poškozenému býval příslušel za poskytnutí licence k užívání práva, které bylo porušováno.

Také k určení tohoto hypotetického licenčního poplatku bude v soudním řízení zpravidla nutno přizvat znalce, který však v tomto případě - - na rozdíl od situace, kdy se bude vyjadřovat k výši ušlého zisku - nebude vycházet ze subjektivních poměrů poškozeného, např. ze smluv, které uzavřel nebo které by za pravidelného chodu věcí uzavřel, nýbrž z objektivních poměrů na příslušném segmentu trhu. Bude-li například obvyklou výší licenčního poplatku za ochrannou známku v oblasti přípravků na mytí nádobí deset procent tržeb docílených prodejem tohoto zboží, bude výše náhrady škody zpravidla stanovena jako dvojnásobek tohoto licenčního poplatku, tj. 20 procent tržeb, a to bez ohledu na to, jakých tržeb by za pravidelného chodu věci poškozený dosáhl, a rovněž bez ohledu na to, zda by poškozený byl v daném případě např. schopen uzavřít licenční smlouvu s vyšším licenčním poplatkem.

Je třeba říci, že v některých hospodářských oborech bude stanovení obvyklé objektivní výše licenčního poplatku i pro znalce tvrdým oříškem, neboť se může stát, že v daném oboru v České republice dosud žádné licenční smlouvy uzavřeny nebyly; v takovém případě nezbude, než aby znalec vyšel ze zahraničních zkušeností, zejména z obvyklé výše licenčních poplatků na vnitřním trhu v rámci celé Evropské unie.

BEZDŮVODNÉ OBOHACENÍ VERSUS NÁHRADA ŠKODY

Poučné jsou dále judikáty vymezující vzájemný vztah bezdůvodného obohacení a náhrady škody, a to i s přihlédnutím k možnosti kumulovat nároky na hypotetický licenční poplatek až do šestinásobné výše ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o vymáhání (viz výše).

Dosavadní judikatura trvala především na tom, že právo na bezdůvodné obohacení přísluší tomu, na jehož úkor se jiný obohatil, bez ohledu na to, zda mu byla současně způsobena škoda.

Podle starší československé judikatury, pocházející od bývalého Nejvyššího soudu SSR, "zo zákonného ustanovenia, že sa dává to, čo bolo získané, vyplýva, že ten, kto získal neoprávnený majetkový prospech, je povinný ho vydať, a to bez ohl'adu na to, či získaním tohto prospechu vznikla niekomu škoda, komu táto škoda vznikla a aká bola jej výška. Tak ako môže poškodený požadovať od škodcu náhradu škody bez ohl'adu na to, či sa škodca obohatil a či nie, možno sa (najmä návrhom prokurátora alebo žalobou štátu) domáhať vydania neoprávneného majetkového prospechu, aj keď prípadne získaním tohto prospechu nebola nikomu spôsobená škoda. Aj keď je v niektorých prípadoch výška neoprávneného majetkového prospechu rovnaká ako výška škody, ktorú utrpel ten, na úkor koho bol prospech získaný, nemusí to tak byť vždy. Pokial', pravda, tomu, na úkor koho bol neoprávnený majetkový prospech získaný, vznikla škoda, môže sa, prirodzene, domáhať aj jej náhrady, ak sú tu zákonné predpoklady pre zodpovednosť za škodu. Ak ten, vôči komu sa uplatňuje nárok na vydanie neoprávneného majetkového prospechu, už nahradil tomu, na úkor koho bol prospech získaný, vzniknutú škodu, má právo odpočítať si od majetkového prospechu, ktorý by mal vydať, sumu, ktorú už zaplatil z titulu náhrady škody. Nárok na vydanie neoprávneného majetkového prospechu možno však uplatniť iba v tom prípade, ak nie sú podmienky pre dosiahnutie rovnakého uspokojenia z titulu nároku na náhradu škody." ¹⁵⁾

Ve shodě s touto judikaturou by tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého porušováním práv k duševnímu vlastnictví bylo možné uplatnit pouze tehdy, nejsou-li splněny podmínky pro dosažení stejného plnění z titulu nároku na náhradu škody. Ve smyslu dosavadní judikatury by tedy měl být prioritní nárok na náhradu škody; nárok na vydání bezdůvodného obohacení by měl být uplatňován buď v případech, že podmínky pro vznik nároku na náhradu škody nejsou splněny, avšak žalovaný se bezdůvodně obohatil na úkor žalobce, nebo v případech, kdy podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu dány jsou, avšak bezdůvodné obohacení docílené porušovatelem přesahuje svou výší rozsah vzniklé škody; v tomto případě si však může žalovaný od bezdůvodného obohacení, které má vydat, odečíst sumu, kterou již zaplatil z titulu náhrady škody.

Je otázkou, do jaké míry je tato judikatura v současné době ještě použitelná. Pokud by použitelná byla, znamenalo by to ve sporech z porušování zejména průmyslových práv prakticky to, že by nárok na vydání bezdůvodného obohacení bylo možné uplatnit jen v málo případech, neboť přiznaná výše náhrady škody, zvláště bude-li určena jako dvojnásobek obvyklého licenčního poplatku, bude zpravidla přesahovat výši bezdůvodného obohacení, které v důsledku porušování průmyslového práva vzniklo na straně porušovatele.

PŘIMĚŘENÉ ZADOSTIUČINĚNÍ

Určitou revizi bude zřejmě vyžadovat rovněž dosavadní soudní praxe ve věcech přiměřeného zadostiučinění, zejména pokud jde o jeho výši. Doposud přiznávané výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkové újmy činily řádově desítky, maximálně stovky tisíc korun. Pokud by ve shodě se zákonem o vymáhání měla být určována i výše přiměřeného zadostiučinění nejméně jako dvojnásobek obvyklého licenčního poplatku, jednalo by se často o částky řádově daleko vyšší a zcela srovnatelné s výší náhrady (majetkové) škody.

Zejména bude ovšem třeba rozpracovat judikaturu v tom směru, co se považuje za nemajetkovou újmu a zda nemajetková újma, za niž se poskytuje zadostiučinění, je pojmem shodným s morální újmou, k níž se přihlíží při stanovení výše náhrady (majetkové) škody, či nikoliv. Pro řešení těchto otázek bohužel dosavadní judikatura žádnou oporu neskýtá a nezbývá než vyčkat na první judikáty vyšších soudních instancí k těmto otázkám.

Poznámky:

¹⁾ Srovnej Konrad Zweigert, Hein Kötz: Einführung in die Rechtsvergleichung, 3. Auflage, J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), Tübingen 1996, str. 597 a násl.

²⁾ Srovnej § 15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění.

³⁾ Srovnej např. § 75 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, či § 15 odst. 3 dříve platného zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, které zakotvovaly specifické skutkové podstaty odpovědnosti za škodu způsobenou porušováním příslušného průmyslového práva, a to jako odpovědnosti objektivní.

⁴⁾ Sb. ÚS sv. 15, č. 101, str. 39.

⁵⁾ Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 7 Cmo 105/2006.

⁶⁾ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99, SJ 83/2000.

⁷⁾ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, R 26/2004.

⁸⁾ Obdobné závěry, ovšem opět jen ve vztahu k bezdůvodnému obohacení, dovozuje Nejvyšší soud ČR rovněž v judikátech sp. zn. 29 Odo 813/2001, R 16/2005 a sp. zn. 29 Odo 383/2001, SJ 198/2003.

⁹⁾ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. II Odon 15/96 , PR R/1996, str. 169.

¹⁰⁾ Judikát R 55/1971, str. 339-340.

¹¹⁾ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2387/98.

¹²⁾ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 965/99.

¹³⁾ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 330/2001.

¹⁴⁾ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004.

¹⁵⁾ Zhodnotenie občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR zo dňa 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78; shodně správa Najvyššieho súdu SSR zo dňa 22. 11. 1985, sp. zn. Pls 2/85.

Karel Čermák jr.
advokát, advokátní kancelář Čermák Hořejš Myslil a spol., Praha