Aktuální číslo časopisu Ekonom
Pojištění soukromého vozu na pracovní cestě
Dotaz: Musí být vozidlo použité zaměstnancem ke služební cestě havarijně pojištěno? Je toto zaměstnanec povinen zaměstnavateli doložit, takže se má psát číslo pojistky a datum úhrady na cestovní příkaz? Může zaměstnanec použít ke služební cestě vozidlo svého manžela, snachy, případně jiné úplně cizí osoby?
Odpověď: Soukromé silniční motorové vozidlo, které má zaměstnanec schválené zaměstnavatelem jako způsob dopravy při pracovní cestě, nemusí být havarijně pojištěné. Alespoň to není v žádném platném právním předpisu kategoricky stanovené. Obecně se však doporučuje vyžadovat při používání soukromých silničních motorových vozidel uzavření havarijní pojistky, i když tato záležitost není zákonem výslovně upravena. Toto, případně další hlediska, bude zaměstnavatel vyžadovat nebo dohadovat podle vlastního uvážení, zejména s ohledem na možné důsledky z pracovněprávní oblasti, např. z hlediska náhrady škody a pracovní úrazovosti.
Pokud se týká havarijního pojištění, právě proto, že není v zákoně o cestovních náhradách striktně upravené a předpokládalo se při tvorbě zákona, že bude tato záležitost přenechána do rozhodovací pravomoci zaměstnavatele v rámci podmínek pracovní cesty a zvýšené pravomoci zaměstnavatele, docházelo k tomu, že jeho úhradu jako fakultativně přiznávané náhrady je nutné poskytovat ze zisku po zdanění (jako daňově neuznatelnou položku) ze strany zaměstnavatele. V důsledku této skutečnosti zaměstnavatelé velmi často zaměstnanci pojištění neodsouhlasili. Pod vlivem této skutečnosti došlo v červnu 1993 k dohodě mezi ministerstvem práce a sociálních věcí a ministerstvem financí, na základě které se při pracovních cestách tuzemských i zahraničních zahrnuje pojištění léčebných výloh zaměstnance a úhrada jednorázového havarijního pojištění vozidla zaměstnance, popřípadě úměrná část dlouhodobého pojištění, o jejíž výši rozhodne zaměstnavatel (zpravidla úměrná část k počtu kilometrů ujetých pro služební účely) mezi nutné vedlejší výdaje ve smyslu § 4 písm. d) předmětného zákona o cestovních náhradách (kryje škody na vozidle pro případ havárie, nedošlo-li k pracovnímu úrazu). V tomto případě se pojistné zahrnuje do daňových výdajů zaměstnavatele na základě toho, že zmíněný výdaj byl "povýšen" na nárokovou náhradu tím, že byl uznán za nutný vedlejší výdaj.
Pokud by nebyla případná vzniklá škoda na vozidle uhrazena plně z pojistné smlouvy (v důsledku určitého stáří vozidla v rámci podmínek pojistné smlouvy, nebo by bylo pojištění vozidla odmítnuto vůbec), je zaměstnavatel povinen postupovat podle § 187 zákoníku práce a případnou uhrazenou škodu zaměstnanci (buď plnou nebo doplatek po neúplné úhradě pojišťovnou) může zahrnout do daňových výdajů na základě § 24 odst. 2 písm. p) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, kde se uvádělo, že se jedná o škodu cizí a uhrazenou jako obligatorní plnění podle zvláštního předpisu. Ale pozor, od 1. 1. 2004 již takové zdůvodnění není třeba, neboť tato záležitost byla zapracována přímo do zákonného textu, do § 24 odst. 2 písm. zh).
Ve zmíněném § 187 zákoníku práce je upravena obecná odpovědnost v rámci odpovědnosti zaměstnavatele za škodu začleněnou do třetího oddílu zákoníku práce. Přesně stanoví, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušených právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Dále je stanoveno, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (odkaz na § 9 a § 10).
V posledním odstavci § 187 je pak výslovně stanoveno, že zaměstnavatel neodpovídá zaměstnanci za škodu na dopravním prostředku, kterého použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu.
K uvedenému lze jen dodat, že pokud zaměstnavatel bude vyžadovat havarijní pojištění silničního motorového vozidla, které schválí zaměstnanci při vyslání na pracovní cestu, pak by se skutečně měl přesvědčit o tom, že havarijní pojištění je opravdu zaplacené, tedy na cestovní příkaz účetní poznamená, že viděla doklad o zaplacení pojistného, popř. číslo pojistky.
Pokud se týká toho, zda zaměstnanci jsou nějakým způsobem omezováni při používání soukromých silničních motorových vozidel při pracovních cestách, je třeba poukázat na § 7 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů. Zde je jednoznačně stanoveno, že dohodne-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem, že při pracovní cestě použije silniční motorové vozidlo, s výjimkou vozidla zaměstnavatele, přísluší mu za každý jeden kilometr jízdy sazba základní náhrady a náhrada za spotřebované pohonné hmoty. Z toho vyplývá, že zaměstnanec může při pracovní cestě používat soukromé vozidlo kohokoliv, např. manžela, snachy, souseda atd., vyloučené je pouze vozidlo zaměstnavatele. Zaměstnanec může při pracovní cestě používat dokonce i vozidlo půjčené z autopůjčovny a vozidlo leasované.
Stravné na pracovní cestě
Dotaz: Pracovníka vyšleme na pracovní cestu v 6.00 hodin (školení zaměstnance). Konec pracovní cesty je v 17.00 hodin následující den. Oběd (dva kusy) v den příjezdu i odjezdu je zaměstnanci poskytnut. Obědy hradí zaměstnavatel. Ubytování poskytnuto, hradí zaměstnavatel. Zaměstnanci jsme neproplatili žádné stravné. Nevíme, jestli jsme neměli zaměstnanci poskytnout stravné za večeři a snídani (tzv. krácené stravné), nebo zda-li jsme postupovali správně.
Odpověď: Podmínky a výši stravného při tuzemských pracovních cestách včetně způsobu jeho krácení, upravuje § 5 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů.
Především je třeba připomenout, že podle citovaného zákona se každá pracovní cesta posuzuje zvlášť a samostatně a v rámci několikadenních pracovních cest každý kalendářní den zvlášť a samostatně. Z formulace dotazu je zřejmé, že se v daném případě jedná o dvoudenní tuzemskou pracovní cestu. První den trvala od 6.00 hodin ráno do 24.00 hodin večer a druhý den od 0.00 hodin ráno do 17.00 hodin večer.
Podmínky pro přiznání stravného stanovuje § 5 odst. 1 a odst. 2 citovaného zákona a jeho rozpětí k určení přesné a konkrétní částky zaměstnavatelem stanoví pro kalendářní rok 2004 na základě § 8 odst. 1 také citovaného zákona vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí č. 449/2003 Sb. Ve zmíněném § 5 odst.1 zákona je přesně stanoveno, že za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné, které činí a) 58 Kč až 69 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin, b) 88 Kč až 106 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin, a c) 138 Kč až 165 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin. Podle odstavce 2 téhož ustanovení pak výši stravného určuje zaměstnavatel zaměstnanci před vysláním na pracovní cestu v rámci rozpětí stanoveného v odstavci 1. Tuto výši může zaměstnavatel též sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu, případně sjednat v pracovní smlouvě. Zaměstnanci přísluší stravné nejméně ve výši dolní hranice stanovené sazby stravného podle délky trvání pracovní cesty.
Z uvedeného vyplývá, že v daném případě trvala pracovní cesta zaměstnance první den 18 hodin (od 6.00 do 24.00 hod.) a druhý den 17 hodin (od 0.00 do 17.00 hod.) a tedy mu přísluší stravné první i druhý den z rozpětí stanoveného podle § 5 odst. 1 písm. b shora citovaného zákona o cestovních náhradách. V dotazu je však uvedeno, že v obou dnech pracovní cesty obdržel zaměstnanec bezplatně oběd. To znamená, že obdržel částečné bezplatné stravování (obědy předem uhradil zaměstnavatel) a tedy mu zaměstnavatel je povinen krátit za oba dva dny pracovní cesty stravné. Způsob krácení jednoznačně upravuje ustanovení § 5 odst. 5 téhož citovaného zákona o cestovních náhradách. V něm je stanoveno, že zabezpečí-li zaměstnavatel zaměstnanci na pracovní cestě plně bezplatné stravování, stravné neposkytuje a zabezpečí-li bezplatné stravování částečně, stravné úměrně krátí, a to nejméně o 20 procent a nejvýše o 40 procent z určené výše stravného za každé bezplatně poskytnuté jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře. Stravné by tedy mělo být kráceno v každém dnu o 40 procent (tak je to nejsprávnější, neboť Ministerstvo práce a sociálních věcí požaduje, aby při stanovení způsobu krácení stravného ve smyslu citovaného ustanovení toto bylo tak, že krácení pro všechna tři denní jídla bude činit dohromady sto procent, i když zákonný text toto striktně nestanoví). Postup zaměstnavatele tudíž, jak je uvedený v dotaze, nebyl správný.
Dotaz: Zaměstnanci je zaměstnavatelem vyplácena pravidelná měsíční mzda a má u tohoto zaměstnavatele podepsané i daňové prohlášení. Mimoto zaměstnanec pobírá odměnu 1500 korun měsíčně jako místopředseda bytového družstva. Jak bude tato odměna daněna a musí si s ohledem na ni zaměstnanec dělat sám daňové prohlášení, nebo je tato částka považována za odměnu do 5000 korun a daňové vyrovnání za něho učiní zaměstnavatel ?
Odpověď: Odpovědi vyplývají z § 6 a § 38g odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Zaměstnanec v daném případě pracuje v zaměstnaneckém poměru, kde má podepsané prohlášení k dani podle ustanovení § 38k odst. 4 téhož citovaného zákona a současně působí jako místopředseda bytového družstva s odměnou 1500 korun měsíčně. Měsíční odměna za výkon funkce "místopředsedy bytového družstva" nemůže být zdaňována konečnou zvláštní sazbou daně podle § 36 odst. 2 písm. c) citovaného zákona ve výši 15 procent na základě § 6 odst. 4 téhož citovaného zákona, protože uvedenou zvláštní sazbou daně lze zdaňovat pouze příjmy ze závislé činnosti uvedené v § 6 odst. 1 písm. a) a d) téhož daňového zákona. Mezi takové příjmy nelze zahrnout odměnu za výkon funkce místopředsedy bytového družstva, neboť tento příjem náleží mezi odměny členů statutárních orgánů a dalších orgánů právnických osob, které jsou v zákonném textu stanovené v § 6 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Zaměstnanec je povinen podat daňové přiznání typu A, od obou zaměstnavatelů pobírá příjem ze závislé činnosti.
Uvedené řešení skutečně vyplývá z ustanovení § 38g odst. 2 citovaného daňového zákona, neboť tam je přesně stanoveno, že daňové přiznání není povinen podat poplatník, který má příjmy ze závislé činnosti a z funkčních požitků podle § 6 pouze od jednoho a nebo postupně od více plátců včetně doplatků mezd od těchto plátců (§ 38ch odst. 4) a neuplatňoval odečet úroků (§ 15 odst. 10 a 11) z hypotečního úvěru banky, popřípadě z jiného úvěru poskytnutého bankou v souvislosti s hypotečním úvěrem. Podmínkou je, že poplatník podepsal u všech těchto plátců daně na příslušné zdaňovací období prohlášení k dani podle § 38k a vyjma příjmů od daně osvobozených a příjmů, z nichž je vybírána daň zvláštní sazbou daně, nemá jiné příjmy podle § 7 až 10 vyšší než šest tisíc korun. V daném případě má poplatník dva souběžné zaměstnavatele, od obou pobírá příjem ze závislé činnosti a musí tudíž podat daňové přiznání.
Odpovědi na dotazy zpracovala
Dotaz: Musí být vozidlo použité zaměstnancem ke služební cestě havarijně pojištěno? Je toto zaměstnanec povinen zaměstnavateli doložit, takže se má psát číslo pojistky a datum úhrady na cestovní příkaz? Může zaměstnanec použít ke služební cestě vozidlo svého manžela, snachy, případně jiné úplně cizí osoby?
Odpověď: Soukromé silniční motorové vozidlo, které má zaměstnanec schválené zaměstnavatelem jako způsob dopravy při pracovní cestě, nemusí být havarijně pojištěné. Alespoň to není v žádném platném právním předpisu kategoricky stanovené. Obecně se však doporučuje vyžadovat při používání soukromých silničních motorových vozidel uzavření havarijní pojistky, i když tato záležitost není zákonem výslovně upravena. Toto, případně další hlediska, bude zaměstnavatel vyžadovat nebo dohadovat podle vlastního uvážení, zejména s ohledem na možné důsledky z pracovněprávní oblasti, např. z hlediska náhrady škody a pracovní úrazovosti.
Pokud se týká havarijního pojištění, právě proto, že není v zákoně o cestovních náhradách striktně upravené a předpokládalo se při tvorbě zákona, že bude tato záležitost přenechána do rozhodovací pravomoci zaměstnavatele v rámci podmínek pracovní cesty a zvýšené pravomoci zaměstnavatele, docházelo k tomu, že jeho úhradu jako fakultativně přiznávané náhrady je nutné poskytovat ze zisku po zdanění (jako daňově neuznatelnou položku) ze strany zaměstnavatele. V důsledku této skutečnosti zaměstnavatelé velmi často zaměstnanci pojištění neodsouhlasili. Pod vlivem této skutečnosti došlo v červnu 1993 k dohodě mezi ministerstvem práce a sociálních věcí a ministerstvem financí, na základě které se při pracovních cestách tuzemských i zahraničních zahrnuje pojištění léčebných výloh zaměstnance a úhrada jednorázového havarijního pojištění vozidla zaměstnance, popřípadě úměrná část dlouhodobého pojištění, o jejíž výši rozhodne zaměstnavatel (zpravidla úměrná část k počtu kilometrů ujetých pro služební účely) mezi nutné vedlejší výdaje ve smyslu § 4 písm. d) předmětného zákona o cestovních náhradách (kryje škody na vozidle pro případ havárie, nedošlo-li k pracovnímu úrazu). V tomto případě se pojistné zahrnuje do daňových výdajů zaměstnavatele na základě toho, že zmíněný výdaj byl "povýšen" na nárokovou náhradu tím, že byl uznán za nutný vedlejší výdaj.
Pokud by nebyla případná vzniklá škoda na vozidle uhrazena plně z pojistné smlouvy (v důsledku určitého stáří vozidla v rámci podmínek pojistné smlouvy, nebo by bylo pojištění vozidla odmítnuto vůbec), je zaměstnavatel povinen postupovat podle § 187 zákoníku práce a případnou uhrazenou škodu zaměstnanci (buď plnou nebo doplatek po neúplné úhradě pojišťovnou) může zahrnout do daňových výdajů na základě § 24 odst. 2 písm. p) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, kde se uvádělo, že se jedná o škodu cizí a uhrazenou jako obligatorní plnění podle zvláštního předpisu. Ale pozor, od 1. 1. 2004 již takové zdůvodnění není třeba, neboť tato záležitost byla zapracována přímo do zákonného textu, do § 24 odst. 2 písm. zh).
Ve zmíněném § 187 zákoníku práce je upravena obecná odpovědnost v rámci odpovědnosti zaměstnavatele za škodu začleněnou do třetího oddílu zákoníku práce. Přesně stanoví, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušených právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Dále je stanoveno, že zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (odkaz na § 9 a § 10).
V posledním odstavci § 187 je pak výslovně stanoveno, že zaměstnavatel neodpovídá zaměstnanci za škodu na dopravním prostředku, kterého použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu.
K uvedenému lze jen dodat, že pokud zaměstnavatel bude vyžadovat havarijní pojištění silničního motorového vozidla, které schválí zaměstnanci při vyslání na pracovní cestu, pak by se skutečně měl přesvědčit o tom, že havarijní pojištění je opravdu zaplacené, tedy na cestovní příkaz účetní poznamená, že viděla doklad o zaplacení pojistného, popř. číslo pojistky.
Pokud se týká toho, zda zaměstnanci jsou nějakým způsobem omezováni při používání soukromých silničních motorových vozidel při pracovních cestách, je třeba poukázat na § 7 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů. Zde je jednoznačně stanoveno, že dohodne-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem, že při pracovní cestě použije silniční motorové vozidlo, s výjimkou vozidla zaměstnavatele, přísluší mu za každý jeden kilometr jízdy sazba základní náhrady a náhrada za spotřebované pohonné hmoty. Z toho vyplývá, že zaměstnanec může při pracovní cestě používat soukromé vozidlo kohokoliv, např. manžela, snachy, souseda atd., vyloučené je pouze vozidlo zaměstnavatele. Zaměstnanec může při pracovní cestě používat dokonce i vozidlo půjčené z autopůjčovny a vozidlo leasované.
Stravné na pracovní cestě
Dotaz: Pracovníka vyšleme na pracovní cestu v 6.00 hodin (školení zaměstnance). Konec pracovní cesty je v 17.00 hodin následující den. Oběd (dva kusy) v den příjezdu i odjezdu je zaměstnanci poskytnut. Obědy hradí zaměstnavatel. Ubytování poskytnuto, hradí zaměstnavatel. Zaměstnanci jsme neproplatili žádné stravné. Nevíme, jestli jsme neměli zaměstnanci poskytnout stravné za večeři a snídani (tzv. krácené stravné), nebo zda-li jsme postupovali správně.
Odpověď: Podmínky a výši stravného při tuzemských pracovních cestách včetně způsobu jeho krácení, upravuje § 5 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů.
Především je třeba připomenout, že podle citovaného zákona se každá pracovní cesta posuzuje zvlášť a samostatně a v rámci několikadenních pracovních cest každý kalendářní den zvlášť a samostatně. Z formulace dotazu je zřejmé, že se v daném případě jedná o dvoudenní tuzemskou pracovní cestu. První den trvala od 6.00 hodin ráno do 24.00 hodin večer a druhý den od 0.00 hodin ráno do 17.00 hodin večer.
Podmínky pro přiznání stravného stanovuje § 5 odst. 1 a odst. 2 citovaného zákona a jeho rozpětí k určení přesné a konkrétní částky zaměstnavatelem stanoví pro kalendářní rok 2004 na základě § 8 odst. 1 také citovaného zákona vyhláška ministerstva práce a sociálních věcí č. 449/2003 Sb. Ve zmíněném § 5 odst.1 zákona je přesně stanoveno, že za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné, které činí a) 58 Kč až 69 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin, b) 88 Kč až 106 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejvýše však 18 hodin, a c) 138 Kč až 165 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin. Podle odstavce 2 téhož ustanovení pak výši stravného určuje zaměstnavatel zaměstnanci před vysláním na pracovní cestu v rámci rozpětí stanoveného v odstavci 1. Tuto výši může zaměstnavatel též sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu, případně sjednat v pracovní smlouvě. Zaměstnanci přísluší stravné nejméně ve výši dolní hranice stanovené sazby stravného podle délky trvání pracovní cesty.
Z uvedeného vyplývá, že v daném případě trvala pracovní cesta zaměstnance první den 18 hodin (od 6.00 do 24.00 hod.) a druhý den 17 hodin (od 0.00 do 17.00 hod.) a tedy mu přísluší stravné první i druhý den z rozpětí stanoveného podle § 5 odst. 1 písm. b shora citovaného zákona o cestovních náhradách. V dotazu je však uvedeno, že v obou dnech pracovní cesty obdržel zaměstnanec bezplatně oběd. To znamená, že obdržel částečné bezplatné stravování (obědy předem uhradil zaměstnavatel) a tedy mu zaměstnavatel je povinen krátit za oba dva dny pracovní cesty stravné. Způsob krácení jednoznačně upravuje ustanovení § 5 odst. 5 téhož citovaného zákona o cestovních náhradách. V něm je stanoveno, že zabezpečí-li zaměstnavatel zaměstnanci na pracovní cestě plně bezplatné stravování, stravné neposkytuje a zabezpečí-li bezplatné stravování částečně, stravné úměrně krátí, a to nejméně o 20 procent a nejvýše o 40 procent z určené výše stravného za každé bezplatně poskytnuté jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře. Stravné by tedy mělo být kráceno v každém dnu o 40 procent (tak je to nejsprávnější, neboť Ministerstvo práce a sociálních věcí požaduje, aby při stanovení způsobu krácení stravného ve smyslu citovaného ustanovení toto bylo tak, že krácení pro všechna tři denní jídla bude činit dohromady sto procent, i když zákonný text toto striktně nestanoví). Postup zaměstnavatele tudíž, jak je uvedený v dotaze, nebyl správný.
Dotaz: Zaměstnanci je zaměstnavatelem vyplácena pravidelná měsíční mzda a má u tohoto zaměstnavatele podepsané i daňové prohlášení. Mimoto zaměstnanec pobírá odměnu 1500 korun měsíčně jako místopředseda bytového družstva. Jak bude tato odměna daněna a musí si s ohledem na ni zaměstnanec dělat sám daňové prohlášení, nebo je tato částka považována za odměnu do 5000 korun a daňové vyrovnání za něho učiní zaměstnavatel ?
Odpověď: Odpovědi vyplývají z § 6 a § 38g odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Zaměstnanec v daném případě pracuje v zaměstnaneckém poměru, kde má podepsané prohlášení k dani podle ustanovení § 38k odst. 4 téhož citovaného zákona a současně působí jako místopředseda bytového družstva s odměnou 1500 korun měsíčně. Měsíční odměna za výkon funkce "místopředsedy bytového družstva" nemůže být zdaňována konečnou zvláštní sazbou daně podle § 36 odst. 2 písm. c) citovaného zákona ve výši 15 procent na základě § 6 odst. 4 téhož citovaného zákona, protože uvedenou zvláštní sazbou daně lze zdaňovat pouze příjmy ze závislé činnosti uvedené v § 6 odst. 1 písm. a) a d) téhož daňového zákona. Mezi takové příjmy nelze zahrnout odměnu za výkon funkce místopředsedy bytového družstva, neboť tento příjem náleží mezi odměny členů statutárních orgánů a dalších orgánů právnických osob, které jsou v zákonném textu stanovené v § 6 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Zaměstnanec je povinen podat daňové přiznání typu A, od obou zaměstnavatelů pobírá příjem ze závislé činnosti.
Uvedené řešení skutečně vyplývá z ustanovení § 38g odst. 2 citovaného daňového zákona, neboť tam je přesně stanoveno, že daňové přiznání není povinen podat poplatník, který má příjmy ze závislé činnosti a z funkčních požitků podle § 6 pouze od jednoho a nebo postupně od více plátců včetně doplatků mezd od těchto plátců (§ 38ch odst. 4) a neuplatňoval odečet úroků (§ 15 odst. 10 a 11) z hypotečního úvěru banky, popřípadě z jiného úvěru poskytnutého bankou v souvislosti s hypotečním úvěrem. Podmínkou je, že poplatník podepsal u všech těchto plátců daně na příslušné zdaňovací období prohlášení k dani podle § 38k a vyjma příjmů od daně osvobozených a příjmů, z nichž je vybírána daň zvláštní sazbou daně, nemá jiné příjmy podle § 7 až 10 vyšší než šest tisíc korun. V daném případě má poplatník dva souběžné zaměstnavatele, od obou pobírá příjem ze závislé činnosti a musí tudíž podat daňové přiznání.
Odpovědi na dotazy zpracovala
Související
Newsletter týdeníku Ekonom.
Každou středu vám představíme nejzajímavější texty aktuálního vydání, které si můžete přečíst na webu ekonom.cz. Týdeník Ekonom vám už 33 let přináší zajímavý obsah, bez kterého nemůžete být, který vás rozvíjí a baví!
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
