K obchodněprávní úpravě


Jde o dvě různá smluvní řešení, i když obecně lze oběma způsoby provádět tzv. "leasingové operace".

Termín leasing pochází z anglického "to lease" (obvykle překládaného jako "pronajímat") a běžně se používá v obchodně-finanční terminologii.

Každému potenciálnímu investorovi se nabízejí zejména tyto možnosti: koupit zařízení z vlastních prostředků nebo provést koupi za prostředky získané úvěrem anebo získat užívání prostřednictvím leasingu. Posléze uvedený způsob může mít svoje výhody.

LEASINGOVÁ SMLOUVA

Leasing bývá obecně charakterizován jako smlouva o pronájmu výrobních prostředků nebo výrobků dlouhodobé spotřeby za dohodnuté částky na určité období.

Leasing byl ve své specificky obchodně-finanční roli, jak se často uvádí, používán již v padesátých letech v USA; v roce 1952 zde byla ustavena United States Leasing Corporation. Do Evropy se leasing dostává v 60. letech již jako osvědčený způsob odbytu výrobků s nemalými ziskovými ambicemi. Původně byl realizován uvnitř každé země, avšak možnost zvyšování zisku a vývozu kapitálu leasing internacionalizovala.

Postupně se vyčlenily zejména dvě skupiny leasingu, a to leasing finanční a leasing operativní.

FINANČNÍ A OPERATIVNÍ LEASING

Finanční leasing je založen na "dlouhodobém pronájmu", upraveném příslušnou smlouvou, v jejímž rámci vlastník zařízení převádí na uživatele v podstatě všechna rizika a výnosy. V průběhu dohodnutého nájemního vztahu by nájemce (tzv. leasse) měl pronajímateli (tzv. lessor) prostřednictvím dohodnutých splátek uhradit pořizovací náklady předmětu i úrokové náklady z dané finanční transakce. Ve splátkách jsou zahrnuta i rizika těchto operací a pochopitelně i odpovídající zisková marže. V závěru transakce přechází vlastnictví na uživatele.

Při operativním leasingu vlastní pronajímatel daný předmět po dobu leasingové operace (stejně jako u finančního leasingu, kde je však finálně vlastnictví převáděno na nájemce), navíc u tohoto předmětu provádí údržbu. Jde zpravidla o "krátkodobý pronájem" specifických druhů strojů, dopravních prostředků, počítačových systémů apod., kde v průběhu pronájmu nedochází k plné amortizaci tohoto zařízení.

FAKTORY ROZVOJE POUŽITÍ LEASINGU

Stále rostoucí podíl leasingu na trhu investic vyspělých zemí vede k zamyšlení nad tím, co působí rozvoj této formy podnikání. Uvádí se, že jde především o tyto faktory rozvoje použití leasingu:

- narůstající potřeba kapitálových investic v důsledku zostřující se konkurence při snižující se schopnosti jednotlivých podnikatelů samofinancovat tuto potřebu,

- velká rizika pro kapitál vnášený do investic, které jsou předmětem ostrého konkurenčního boje a u nichž hraje rozhodující roli v úspěchu na trhu faktor času,

- rychlé morální a hospodářské zastarávání výrobků dlouhodobé spotřeby, především však u těch, jejichž časová efektivní využitelnost je omezena dynamikou vědecko-technického rozvoje.

Svou roli zde sehrávají také psychologické aspekty. Dochází ke změně myšlení v podnikatelské činnosti, která je charakterizována obecnější změnou vztahu k vlastnickému režimu na straně jedné a uživatelskému na straně druhé. Za rozhodující se považuje předmět leasingu užívat, neuvažuje se přitom, že je nezbytné být vlastníkem.

V zemích, které přešly k tržnímu hospodářství, nicméně není podíl leasingu na celkových investicích tak vysoký jako v nejvyspělejších zemích (i když např. u nás se tohoto podílu již dosahuje). Mezi nejzávažnější odlišnosti oproti nejvyspělejším zemím patří především uzavírání leasingových kontraktů na výrazně kratší dobu, což je dané jak nedostatečným objemem vlastních i úvěrových zdrojů leasingových společností, tak i nedostatkem možných záruk na straně leasingových nájemců. Přitom se zdá, že se v České republice daří překonat dřívější nedostatek tzv. leasingové "infrastruktury", čímž je myšlena vhodná právní úprava, institucionální zabezpečení i příslušní specialisté.

Výhody pro uživatele

Zásadní výhody leasingu pro uživatele bývají specifikovány takto:

- leasing může krýt až sto procent nákladů na pořízení daného předmětu, v některých případech se totiž nepožaduje žádný počáteční vklad nebo záloha,

- neváže provozní kapitál nebo úvěry,

- v leasingu se nevyskytují úvěrové podmínky a investiční omezení,

- poskytuje výhody cash flowes - splátky nájemného umožňují rozpočtování a prognózy této finanční kategorie, přičemž lhůta leasingu je obvykle odvozena z užitečné životnosti zařízení,

- leasing může představovat i určitou obranu proti inflačnímu vývoji, pokud je zařízení pořizováno za běžnou cenu a spláceno z budoucích výnosů,

- je to způsob, jak získat k dlouhodobému užívání předměty větší majetkové hodnoty bez zvýšení kapitálové základny,

- ve vyspělých zemích zjednodušuje i daňové a účetní řízení (odpisy z majetku jsou totiž záležitostí a povinností vlastníka),

- může být i jinak výhodný z hlediska daňového, může totiž jít o odečitatelnou položku (provozní náklady).

Kromě výše uvedeného, je třeba se na leasing dívat také jako na úsporný typ technického rozvoje.

Výhody pro poskytovatele

Leasing má ovšem výhody i pro poskytovatele:

- umožňuje diverzifikaci úspěšných transakcí a tím rozšiřuje možnosti pro úspěšné finanční podnikání a dosahování zisků,

- může eventuálně snižovat i podnikatelské riziko, neboť pro vlastníka je podle obecných poznatků snadnější získat zpět pronajatý majetek, než je tomu např. u majetku v případě hypotéky. Hodnota majetku získaného zpět může být sice snížena špatným zacházením, zkušenosti ze zemí s rozvinutou ekonomikou však ukazují, že stabilita při těchto operacích vzrůstá,

- leasing může za určitých podmínek zvýšit ziskovou marži, protože vlastník při vhodné hospodářské politice získává doplňkový výnos z poskytovaných služeb,

- leasingová smlouva může být často uzavřena i rychleji než např. smlouvy investiční.

ÚVĚROVÝ PRODEJ

Prodej na splátky, respektive "úvěrový prodej", je typický spíše pro trh, na němž dodavatel soutěží o zákazníka.

Prodej s použitím úvěru se u nás realizuje nejčastěji v podobě bankovního úvěru, kdy odběratel, nemá-li dostatek prostředků, uzavírá úvěrovou smlouvu s peněžním ústavem-bankou. Počet případů sjednaného obchodního úvěru je nižší, i když i ten se zvyšuje. "Obchodní úvěr" ovšem mnohdy fakticky nastává neplacením pohledávek prodávajícího. Výše faktického obchodního úvěru je přitom značná.

"Úvěrový prodej" je obecně založen na tom, že odběratel postupně ve sjednaných lhůtách splácí zařízení dodavateli. Podstatný rozdíl mezi bankovním úvěrem a obchodním úvěrem je v tom, že při dosavadním převažujícím způsobu placení (s bankovním úvěrem pro kupujícího) je zvýhodněn prodávající, protože by měl zásadně dostat plně zaplaceno ve vztahu k předání zboží. Naopak při obchodním úvěrovém prodeji je prodávající pod větším tlakem z hlediska kvality servisu, případně dalších souvisejících činností. Úplata přitom probíhá postupně (např. ve splátkách s doplatkem).

Při rozhodování o tom, zda volit přímý nákup, úvěr, či leasing (jsou-li v daném případu dostupná všechna řešení), je vhodné sestavit porovnání, jehož výsledky ovšem mohou být v jednotlivých případech rozdílné.1)

DRUHY LEASINGU

Leasing je možno členit z různých pohledů.

Kromě tradičního třídění leasingu na finanční a operativní lze provést i jiné rozlišení.

- Vnitrostátní a mezinárodní leasing

Z teritoriálního hlediska rozlišujeme leasing vnitrostátní a mezinárodní. S postupem integrace vyspělých průmyslových států světa a bankovního a finančního sektoru se do popředí pozornosti dostává leasing mezinárodní. Stručně (a zjednodušeně) ho lze charakterizovat jako poskytnutí zařízení vlastníkem se sídlem v jedné zemi uživateli v jiné zemi.

Pokud půjde o účastníky ze států vázaných mezinárodní úmluvou (Úmluva o mezinárodním finančním leasingu, jejíž návrh byl schválen v roce 1988 v Ottawě), je třeba vzít v úvahu i znění této úmluvy (od některých jejích ustanovení se nelze odchýlit).2)

Klíčovou otázkou je pochopitelně volba práva, kterým se bude řídit daná leasingová smlouva. Zde by zásadně neměly vzniknout problémy, a to vzhledem ke skutečnosti, že princip neomezené volby práva u závazkových vztahů s mezinárodním prvkem platí dnes jako obecná zásada ve všech moderních právních řádech.3)

U mezinárodních operací je ovšem třeba uvážit ještě další specifika. Často je třeba ověřit, zda potřebujeme vývozní a dovozní povolení, zda pro danou obchodní operaci neexistuje jen vymezený okruh oprávněných subjektů, jaká jsou měnová a devalvační rizika, celní překážky a případně zvláštní obchodní přirážky.

Mezinárodní leasing lze případně podrobněji rozlišovat do skupin i podle zapojení subjektů: s leasingovými společnostmi, s bankami a finančními společnostmi, s výrobci zařízení a jeho dodavateli, s joint ventures (podniky se zahraniční majetkovou účastí).

- Přímý a nepřímý leasing

Podle dalšího kritéria můžeme leasing třídit na:

- přímý - zde se účastní dvě strany: poskytovatel-výrobce, nesoucí i funkci leasingové společnosti, a uživatel-nájemce,

- nepřímý - na kterém se zpravidla vedle výrobce, který produkuje zboží, a uživatele, podílí leasingová společnost (eventuálně i peněžní ústav-banka), která přejímá funkci kupujícího a financujícího.

Existují tedy tři základní subjekty leasingu: výrobce, dodavatel (poskytovatel) a uživatel.

Čtvrtý subjekt, který vystupuje zejména v zahraničním finančním leasingu, je garant. Bez garance dnes většina zahraničních leasingových společností není ochotna poskytovat své služby tuzemským klientům. Funkci garanta do zahraničí však zpravidla může plnit jen prvotřídní banka, které uživatel nemusí být znám; její garanci pak uživatel zajišťuje zárukou jeho banky (např. banky, s níž má sjednány smlouvy o účtech).

Při nepřímém leasingu se tedy může zúčastnit větší počet subjektů, ale případně i finanční konsorcia apod. Nepřímý leasing lze zajišťovat dvoustrannými smlouvami, respektive vícestrannou kontraktací. Pokud je uzavírán větší počet smluv, je třeba mít při jejich uzavírání na zřeteli obsah dalších smluv.

- Další členění

V závislosti na stanovených kritériích bývá pak leasing členěn na:

- leasing spotřebitelský a komerční,

- leasing nazývaný podle předmětu plnění (např. osobních automobilů),4)

- leasing počítačových programů, kde je náročnější kontraktace, neboť je mj. třeba řešit právo užívání programu ve vztahu k jeho autorovi,5)

- leasing nazývaný podle poskytovatele (např. bankovní) apod.

U leasingu lze rozlišovat i jeho různé způsoby provedení, zejména:

- leasing bez nároku na koupi nebo obnovu; jedná se o nejjednodušší formu, u které je stanoveno stejné měsíční nájemné po celou dobu, vlastnictví - zbytková hodnota věci zůstává vlastníkovi,

- leasing s nárokem na koupi, kdy vlastnictví věci přechází na uživatele po skončení leasingu a po zaplacení dohodnuté částky pronajímateli,

- leasing s počáteční splátkou s nárokem na koupi, tj. s počáteční jednorázovou splátkou (např. deset nebo třicet procent hodnoty věci) a dále stejným měsíčním nájemným po celou dobu leasingu,

- leasing s úhradou nájmu předem a požadavkem koupě, kdy se určitý počet splátek nájemného hradí při podpisu smlouvy a nahrazují se tak splátky nájemného na konci období,

- leasing s nárokem na nákup za vyšší než zbytkovou (zůstatkovou) hodnotu,

- leasing s úhradou nájmu předem za kupní cenu vyšší než je zbytková hodnota (jde o kombinaci předchozích dvou forem),

- leasing s postupně rostoucím nájmem, jímž se umožňuje postupně reagovat na rostoucí výnos nebo zamezit důsledkům inflace u pronajímatele,

- leasing se záručním depositem (který tvoří např. akcie, obligace a jiné cenné papíry) a odkupní cenou vyšší než je zbytková hodnota, kdy uživatel skládá pronajímateli záruční vklad, který zpravidla nahrazuje částku částečně splacenou předem atd.

Používá se též zpětný leasing. Tímto způsobem řeší někteří podnikatelé mj. svoje finanční otázky. Předmět leasingu prodají poskytovateli leasingu a s ním pak uzavřou leasingovou smlouvu. "Řešení je ovšem (přes jisté daňové a účetní úlevy) dražší než úvěr."6)

MOŽNÝ OBSAH LEASINGOVÉ SMLOUVY

Kontraktace leasingu se provádí převážně za realizace § 269 odst. 2 obchodního zákoníku jako tzv. nepojmenovaná smlouva.7) Často se přitom odkazuje na obchodní podmínky podle § 273 obchodního zákoníku.8)

Pro usnadnění kontraktace se traduje možný obsah, který by měla leasingová smlouva mít.

Podle povahy obchodního případu by smlouva mohla obsahovat (kromě obecných právních předpokladů na smlouvy kladených, tj. kromě dohody o celém obsahu smlouvy a stanovení práv a povinností smluvních stran, které odpovídají charakteru leasingu):

- popis objektu leasingu (lze doporučit oboustranně odsouhlasenou specifikaci v příloze smlouvy),

- popis příslušenství,

-místo umístění objektu (respektive místo a způsob plnění),

- předání objektu,

- údaje o instalaci nebo montáži,

- účel použití, pojištění objektu,9)

- uvedení osoby, která bude provádět a hradit údržbu,

- postup pro řešení vzniklých škod na objektu,

- eventuální možnost přenechání objektu třetímu subjektu.

Je vhodné uvést podrobnější ujednání o době plnění (dílčím plnění) a o úplatě i účtování a placení. Často se volí takový způsob placení a termíny splátek, které mají vztah k výnosům najímaného zařízení. Typickou zásadou tu je "pay as you earn" (plať, jak dostaneš).

Ve smlouvě se řeší i další otázky, například možnosti ukončení smluvního vztahu, důsledky ukončení (koupě, možnost nové smlouvy, nové použití objektu), otázky dopravy, záruky, zajišťování náhradních dílů, servisu (a to i po splnění závazků z leasingové smlouvy), uvádění do provozu.

Dále pak mohou být dohodnuty zkoušky, sankce, postup pro případy porušení smlouvy, vhodné bude též určení případů tzv. podstatného porušení smlouvy, příslušného rozhodce (rozhodčí soud), který bude řešit případné spory, apod.

Obsah smlouvy by, jak je zřejmé, měl být poměrně bohatý.10)

SMLOUVA O KOUPI NAJATÉ VĚCI

K realizaci obchodního případu je však možno využít i pojmenované smlouvy - smlouvy o koupi najaté věci, pokud je možno tento případ v rámci tohoto smluvního typu realizovat.

Podle základního ustanovení tohoto smluvního typu (viz § 489 obchodního zákoníku) si smlouvou o koupi najaté věci strany ujednají v nájemní smlouvě nebo po jejím uzavření, že nájemce je oprávněn koupit najatou věc nebo najatý soubor věcí během platnosti nájemní smlouvy nebo po jejím zániku.

Smlouva o koupi najaté věci vyžaduje písemnou formu.11) Za současné právní úpravy se však může jevit, že by dodatky smlouvy mohly být provedeny i ústní formou (viz § 272 odst. 2 obchodního zákoníku), pokud si smluvní strany neujednají, že změny smlouvy musejí být písemné.

Základní ustanovení, tj. § 489, je kogentní (kogentní je i § 493 odst. 1 věta druhá). Kogentní jsou také (viz § 263 obchodního zákoníku) ustanovení, která předepisují písemnou formu právního úkonu (u právní úpravy tohoto smluvního typu viz text v § 490, § 491, § 492).

OBSAH SMLOUVY

Kromě přesného označení smluvních stran a přesného určení předmětu nájmu a budoucí koupě tvoří podstatné části smlouvy ujednání o oprávnění nájemce koupit najatou věc nebo soubor věcí (v nájemní smlouvě nebo po jejím uzavření) a doba (termín), kdy oprávnění vznikne (stačí, je-li uvedeno, zda během platnosti nájemní smlouvy nebo po jejím zániku).12)

Sjednání oprávnění koupě a doby, kdy oprávnění vznikne, bude tedy buď v nájemní smlouvě, která bude i smlouvou o koupi najaté věci (bude uzavřena jedna smlouva; může být uzavřen zřejmě i dodatek nájemní smlouvy řešící problematiku koupě najaté věci), nebo bude uzavřena nájemní smlouva a návazně smlouva o koupi najaté věci (budou tedy uzavřeny smlouvy dvě). Pokud smlouvu o koupi najaté věci (která je obchodněprávní) sjednávají strany v nájemní smlouvě, může se přitom jednat o smlouvu o nájmu dopravního prostředku nebo o smlouvu o nájmu podniku, které jsou obchodněprávní, nebo o obecnou smlouvu nájemní.

Vzhledem k tomu, že právní úprava smlouvy o koupi najaté věci v obchodním zákoníku je stručná (§ 489 - § 496 obchodního zákoníku), měly by být potřebné podrobnější otázky řešeny v konkrétní smlouvě. Také je lze řešit odkazem (obdobně jako např. u leasingové smlouvy uzavírané podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku) na přesně určené obchodní podmínky.13)

Smluvní ujednání přitom musí být v souladu s kogentními ustanoveními zákona. Z toho pohledu lze např. ve smlouvách posuzovat i konkrétní ujednání o smluvních pokutách a o jejich výši (mj. vzhledem k zásadám poctivého obchodního styku a dobrým mravům).

Předmětem smlouvy mohou být jak jednotlivé věci, tak i soubor věcí, věci movité a nemovité.14) Dříve se navrhovalo, aby byl do základního ustanovení (§ 489) ke slovům "koupit najatou věc nebo soubor najatých věcí" výslovně doplněn i pojem "podnik",15) který byl předmětem specifické povahy podle obchodního zákoníku. Praxe se sice chovala tak, že předmětem plnění podnik být mohl, za vhodnější se však považovalo výslovné uvedení pojmu podnik v textu zákona. Taková změna základního ustanovení není dnes - vzhledem k tomu, že harmonizační novela (tj. zákon č. 370/2000 Sb.) změnila § 5 odst. 2 obchodního zákoníku a podnik je dnes hromadná věc - již nutná. Předmětem smlouvy o koupi najaté věci tedy může být podnik nebo část podniku.

ZÁNIK NÁJEMNÍ SMLOUVY A ZÁNIK PRÁVA VĚC KOUPIT

Na základní ustanovení navazuje dispozitivní § 490 obchodního zákoníku, který určuje: "Je-li nájemce oprávněn podle smlouvy ke koupi najaté věci během platnosti nájemní smlouvy, doručením písemného oznámení16) o uplatnění tohoto práva v souladu se smlouvou o koupi najaté věci nájemní smlouva zaniká, i když byla sjednána na určitou dobu."

Doručením písemného oznámení o uplatnění tohoto práva v souladu se smlouvou o koupi najaté věci nájemní smlouva zaniká i tehdy, byla-li sjednána na dobu neurčitou.

Je-li nájemce oprávněn podle smlouvy ke koupi najaté věci po ukončení nájemní smlouvy, zaniká toto právo podle dispozitivního § 491 obchodního zákoníku, neoznámí-li oprávněná strana druhé straně písemně vůli koupit najatou věc bez zbytečného odkladu po zániku nájemní smlouvy.

Zatímco § 490 obchodního zákoníku řeší situace, kdy je nájemce oprávněn ke koupi během platnosti nájemní smlouvy, § 491 obchodního zákoníku řeší případy, kdy má nájemce toto oprávnění ke koupi věci po skončení nájmu. Pokud se smluvní strany dohodou od § 491 neodchýlí, musí nájemce svoji vůli uplatnit bez zbytečného odkladu. Může však být dohodnuta jiná vhodná konkrétní lhůta.

Ať půjde v daném případu o lhůtu "bez zbytečného odkladu" nebo o dohodnutou lhůtu, nebude-li vůle v této lhůtě projevena (pokud nebude dohodnuto jiné řešení), oprávnění nájemce zanikne - jde o lhůtu prekluzivní. Přitom nezáleží na důvodu, z jakého nájemní vztah zanikl.

VZNIK SMLOUVY KUPNÍ A PŘECHOD VLASTNICKÉHO PRÁVA

Oznámí-li podle § 492 obchodního zákoníku písemně oprávněná strana v souladu se smlouvou o koupi najaté věci druhé straně, že uplatňuje právo na koupi věci, jež je nebo byla předmětem nájemní smlouvy, vzniká ohledně této věci doručením tohoto oznámení kupní smlouva. Oprávněná strana má postavení kupujícího a druhá strana postavení prodávajícího.

Není-li dohodnuto jiné řešení, oprávněná strana však oznámení provést nemusí. Toto ustanovení navazuje na text § 489. Oprávněná strana má právo opce; rozhodne se, zda svoje právo uplatní a pokud ano, vznikne kupní smlouva. Také zde uvádí § 492 písemnou formu.

Protože kupní smlouva vzniká podle § 492 doručením oznámení, měly by podle našeho názoru smluvní strany smlouvy o koupi najaté věci uvést potřebný obsah této kupní smlouvy už ve smlouvě o koupi najaté věci, a to např. v její samostatné části (zejména to doporučujeme u nemovitostí).

Obecně je vždy třeba zvážit, jak řešit daný případ. Zda se bude řešit použitím smlouvy o koupi najaté věci, či tak, že se uzavře nájemní smlouva a smlouva o budoucí smlouvě, nebo nájemní smlouva a ujednání o předkupním právu, nebo jiným způsobem. Jednotlivá řešení se ovšem od sebe významně liší. Např. právo z ujednání o předkupním právu se může realizovat jen tehdy, pokud se kupující rozhodne věc prodat.

Navazující § 493 obchodního zákoníku v odst. 1 určuje: "Vznikem kupní smlouvy (§ 492) přechází na kupujícího vlastnické právo k movité věci. Vlastnické právo k nemovitostem přechází vkladem do katastru nemovitostí."17) Nebezpečí škody na věci přitom přechází na kupujícího vznikem kupní smlouvy (§ 492).

Zdůrazněme, že § 493 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku je kogentní.

KUPNÍ CENA

Sjednání ceny, respektive způsob jejího určení není podle § 489 podstatnou částí smlouvy.

Není-li podle dispozitivního ustanovení obchodního zákoníku v ujednání určena kupní cena rozhodná při využití práva najatou věc koupit a ani způsob jejího určení, je dle § 494 obchodního zákoníku kupující povinen zaplatit kupní cenu určenou podle § 448 odst. 2.18)

Na určení kupní ceny nemá vliv poškození nebo větší opotřebení věci, za něž je odpovědný nájemce (§ 494 odst. 1). K tomuto poškození může např. dojít intenzivnějším než předpokládaným užíváním.

Kupní cenu je kupující povinen zaplatit bez zbytečného odkladu po vzniku kupní smlouvy (§ 494 odst. 2). Tento text druhého odstavce § 494 bude ve smlouvě velmi často doplňován, případně nahrazen. Bude sjednávána nejen splatnost, ale i další otázky vyúčtování - fakturování (např. lhůty pro vystavení faktur a obsah faktur) a způsob placení. Předpisová úprava fakturace toho času v obchodním právu není, přestože se o ní uvažovalo.

VADY

Další ustanovení obchodního zákoníku je věnováno problematice vad. Pro posuzování vad věci jsou podle zákona rozhodné vlastnosti, které měla mít najatá věc (viz § 495 odst. 1 obchodního zákoníku).

Lhůty pro oznámení vad koupené věci se počítají ode dne, kdy nájemce najatou věc převzal (viz § 495 odst. 2 obchodního zákoníku).

Nepřejde-li na kupujícího vlastnické právo k najaté věci a prodávající neodstraní tuto vadu v přiměřené dodatečné době, kterou mu kupující určí, může kupující od smlouvy odstoupit (viz § 495 odst. 3 obchodního zákoníku).19)

Celý § 495 obchodního zákoníku je dispozitivní. Diskusní je, zda jde v § 495 odst. 1 o odpovědnost za vlastnosti již v průběhu nájemního vztahu nebo až z kupní smlouvy. Přikláníme se k názoru, že jde o odpovědnost již u nájmu. Zákonodárce totiž mluví o najaté věci. Přitom lhůty pro oznámení vad podle § 495 odst. 2 běží ode dne, kdy nájemce převzal najatou věc, tedy před vznikem kupní smlouvy. Kromě textu § 495 odst. 2 bude u věcí movitých dále aplikovatelný i § 425 odst. 2.

Z možných právních vad upravuje § 495 odst. 3 jen tu, kdy na kupujícího nepřejde vlastnické právo. Zdá se, že toto ustanovení by se mělo naplnit zejména u nemovitostí. Pro věci movité platí totiž dispozitivní § 446 a kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

Může se ovšem objevit i jiná právní vada než to, že nepřejde vlastnické právo, potom by se využil § 436 obchodního zákoníku.

Odstoupení od smlouvy z titulu uvedeného v § 495 odst. 3 je možno realizovat až po poskytnutí přiměřené dodatečné doby (ačkoliv obecně je možné odstoupení od smlouvy při jejím podstatném porušení, bez poskytnutí takové doby). Diskuse se přitom vedou o tom, které smlouvy se odstoupení týká. Domníváme se, že jde o odstoupení od smlouvy kupní. Po našem soudu to vyplývá z textu zákona, kde se mluví o kupujícím a prodávajícím.

BEZPLATNÉ NABYTÍ VLASTNICTVÍ

Podle prvního odstavce posledního ustanovení tohoto smluvního typu, tj. podle § 496 obchodního zákoníku, může smlouva stanovit, že po určité době platnosti nájemní smlouvy je nájemce oprávněn nabýt bezplatně vlastnické právo k najaté věci, jestliže toto právo uplatní vůči pronajímateli.

Zákon tímto dispozitivním ustanovením umožňuje i takové smluvní řešení, že by nájemce nehradil žádnou kupní cenu a přesto nabyl vlastnictví. Půjde zřejmě o situace, kdy úhrada byla provedena v jednotlivých splátkách. Podle zákona jde ovšem o oprávnění nájemce, které nemusí využít.

Podle § 496 odst. 2 obchodního zákoníku nabyvatel vlastnického práva podle § 496 odstavce 1 obchodního zákoníku není oprávněn u najaté věci uplatňovat její vady s výjimkou právních vad, ledaže je mu poskytnuta záruka za jakost. Jak vyplývá z textu zákona, jde pouze o redukci zákonných vad faktických, nikoliv právních a nedotýká se to vad ze záruční odpovědnosti.

Při sjednávání smlouvy o koupi najaté věci nevystačíme jen s modifikací zákonného textu. Inspirovat se lze možným obsahem, který lze sjednat ve smlouvě leasingové - uzavřené podle § 269 odst. 2, eventuálně i textem obchodních podmínek, který je pro tyto smlouvy určen (zejména nájemce by však měl velmi pečlivě vážit znění každého článku obchodních podmínek, na které smlouva odkazuje; často je totiž podle obchodních podmínek nositelem všech možných rizik právě nájemce - viz mj. cenové doložky, měnové doložky, otázky výběru a poškození poskytovaného předmětu atd.).

Při přípravě kontraktu inominátního - leasingové smlouvy či při přípravě smlouvy o koupi najaté věci je - v současné realitě - třeba zvažovat i otázky eventuálního zahájení konkursního řízení u některého účastníka smluvních vztahů a snažit se předejít možným nepříznivým důsledkům z toho vyplývajícím vhodnými smluvními ujednáními. Pokud by skutečně k zahájení konkursního řízení došlo, nezbývá než hájit oprávněné zájmy v souladu se zákonnou a smluvní úpravou.20)

Vzhledem k textu § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ještě připomínáme, že nepodnikatelé požívají zvláštní ochrany podle tohoto ustanovení. To podle našeho názoru mj. znamená, že se na ně bude vztahovat i právní úprava o spotřebitelských úvěrech.

Závěrem lze říci, že v České republice došlo k velmi širokému využívání leasingu - dříve netradiční formy pořizování investic. Pomocí leasingu se může naplnit řada podnikatelských záměrů.


Poznámky:

1) Viz např. Hurt, K., Marek, K.: K leasingu, Čs. Profit č. 33/1992.

2) Viz Munková, J.: Mezinárodněprávní úprava leasingu, Právní praxe v podnikání č. 4/1993, str. 37-40.

3) Viz Hurt, K., Marek, K.: K leasingu, Čs. Profit č. 33/1992.

4) Blíže viz Matonohová, I.: Leasing osobních automobilů (v článku jsou mj. uvedeny i Všeobecné smluvní podmínky pro finanční pronájem movitých předmětů), Obchodní právo č. 2/1999, str. 8-17.

5) Blíže viz Pulzová, E.: Leasing počítačových programů, Právní rádce č. 4/1999, str. 13-15.

6) Raban, P. in Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurz obchodního práva, Obchodní závazky, 4. vydání, str. 295; tamtéž viz další možné členění leasingu, např. na jedné straně na "čistý", kde je zajišťováno jen vlastní financování a na druhé straně na leasing s poskytováním služeb, např. servisu.

7) Stanovisko publikované v časopisu Obchodní právo č. 10/1995, str. 22: Uzavření leasingové smlouvy mezi účastníky je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jde-li o nájem věci, která je poskytována a má být používána pro účely podnikatelské činnosti.

8) Viz např. všeobecné podmínky vydávané asociací leasingových a finančních společností.

9) Stanovisko publikované v časopisu Soudní rozhledy č. 10/1996, str. 128: Leasingové splátky zahrnují všechny služby poskytovatele leasingu související s pronajímanými věcmi, není-li sjednáno, že tyto služby, zejména pojištění pronajímaných věcí, budou hrazeny zvlášť.

10) Viz mj. jednotlivé části přílohy Leasing, Právní rádce č. 10/1998, str. I-VIII.

11) O písemné formě typových obchodněprávních smluv a o § 272 obchodního zákoníku stále platí to, co jsme již řekli při dřívějších příležitostech, viz např. v publikaci Marek, K.: Smluvní typy druhé hlavy třetí části obchodního zákoníku, 2. vydání, 3. dotisk, MU Brno, 1999, str. 316-317.

12) K těmto otázkám viz též Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Praha, Linde Praha - Právnické a ekonomické nakladatelství B. Hořínkové a J. Tuláčka 1997, str. 351-356.

13) Vznik různých obchodních podmínek podle § 273 obchodního zákoníku pro smlouvu o koupi najaté věci (i pro leasing) můžeme hodnotit kladně. Připomínáme však (což platí i pro jiné obchodní podmínky), že se nejedná o žádný předpis; použití podmínek jako celku, či jednotlivých článků podmínek se sjednává. Toho by si měli být vědomi zejména uživatelé a případně se pokusit (většinou se totiž jedná o obchodní podmínky poskytovatelů) některé otázky dohodnout ve smlouvě jinak, než to obchodní podmínky stanoví.

14) Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M.: Obchodní zákoník, komentář, 11. vydání, str. 1210.

15) Viz Švejda, M., Žabenská, S.: Problematika nájmu podniku, Bulletin advokacie č. 13/1999, str. 11-16.

16) K tomu viz stanovisko publikované v časopisu Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145: Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.

17) K tomu viz nález Ústavního soudu ČR, sv. IV, č. 96 (1996): Návrh vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí je možno podle názoru Ústavního soudu podat v časově neomezené lhůtě, neboť ani uplynutí času nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle. Uzavřením smlouvy vznikl kupujícímu obligační nárok na převedení vlastnického práva k nemovitostem a prodávajícímu rovněž obligační nárok na zaplacení dohodnuté kupní ceny. Zaplatil-li tedy kupující prodávajícímu kupní cenu, splnil svou závazkovou povinnost z uzavřené smlouvy, lhostejno v jakém stadiu se nachází věcněprávní aspekt věci, neboť v projednávaném případě nejde o závazky ze synallagmatické smlouvy, pro niž je typická vzájemná vázanost plnění.

18) K tomu viz též Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Praha, Linde Praha - Právnické a ekonomické nakladatelství B. Hořínkové a J. Tuláčka 1997, str. 361.

19) Viz rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí R 22/1976: Odstoupit lze ovšem jen od smlouvy, která byla řádně uzavřena.

20) Viz Pulz, J.: K uspořádání pohledávek a závazků úpadce z leasingové smlouvy konkurzu, Bulletin advokacie č. 6-7/1997, str. 48 a násl.


Karel Marek
docent katedry obchodního práva PF MU, Brno

Související