Boj proti padělanému zboží v soudní a správní praxi

Do České republiky každodenně přichází množství zásilek ze zemí třetího světa - zejména asijských - obsahujících zboží podezřelé z možného porušení práv duševního vlastnictví oprávněných majitelů takových práv. Podezření se často potvrdí a české státní orgány musejí na situaci adekvátně reagovat.

V praxi je přitom zajímavé sledovat rozdílný výklad některých ustanovení níže uvedených předpisů v podání správních a justičních orgánů. Mnohdy lze identifikovat i odlišný přístup v rámci jednotlivých soudů nebo příslušných celních úřadů.

PRÁVNÍ ZÁKLAD

Legislativní rámec boje proti nepoctivým obchodníkům v České republice tvoří nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo,¹⁾ nařízení komise (ES) č. 1891/2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1383/2003, zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů (dále jen "protipirátský zákon"), podpůrně pak také další předpisy jako např. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

NAŘÍZENÍ RADY (ES) Č. 1383/2003

Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo (dále jen "nařízení"), s účinností od 1. 7. 2004 nahradilo nařízení (ES) č. 3295/94, které bylo do té doby hlavním "protipirátským" předpisem na komunitární úrovni.

Nařízení je právním aktem Společenství přímo závazným na území členských států Evropské unie. Ke své aplikaci nevyžaduje další implementaci do vnitrostátního právního řádu.²⁾ Přesto celá řada nařízení poskytuje členským státům ve svých mezích "zmocnění" upravit na vnitrostátní úrovni některé otázky autonomně. V právním řádu České republiky se tak stalo přijetím protipirátského zákona, který z části přejímá některá ustanovení nařízení, ale především řadu otázek upravuje podrobněji.

Účel nařízení vyplývá z jeho preambule a lze jej ve stručnosti shrnout takto:

- harmonizace pravidel a opatření proti zboží porušujícímu práva duševního vlastnictví na území Evropské unie,

- snaha chránit poctivé obchodníky, oprávněné držitele práv duševního vlastnictví a spotřebitele před škodou způsobenou neoprávněnými uživateli těchto práv,³⁾

- zákaz uvádění zboží porušujícího práva z duševního vlastnictví na trh Společenství,⁴⁾

- maximální zjednodušení, odformalizování a urychlení procesů zásahu proti pirátským uživatelům ve snaze minimalizovat jejich neoprávněný prospěch a působenou škodu,

- vyloučení takových případů z působnosti nařízení, kdy je pirátské zboží převáženo v osobních zavazadlech v rámci celních limitů Společenství o osvobození od cla.

Nařízení v zásadě rozlišuje dva základní způsoby vypořádání se s narušiteli práv duševního vlastnictví. Zjednodušeně lze hovořit jednak o ryze správním řízení, v jehož rámci dochází ke zjednání nápravy, a o kombinaci správního a soudního řízení vedeného za stejným účelem. Nespornou výhodou správního řízení bez ingerence soudu je jeho neformálnost, rychlost a v konečném důsledku i menší nákladnost, a to jak pro majitele práva, tak pro jeho narušitele. Druhým z mechanismů, jak se může oprávněná osoba domoci svých práv, je zahájení soudního řízení majitelem práva proti narušiteli. Zpravidla se jedná o velmi formální řízení. Je spojeno s dalšími náklady oprávněného, jejichž vymahatelnost na žalovaných je v praxi často obtížná. Neméně důležitý je i časový aspekt, kdy od podání žaloby do jejího projednání uplyne mnohdy více než rok. Byť je taková časová prodleva v českém justičním prostředí zcela běžná, je žádoucí, aby v těchto případech existovala možnost rychlejšího řešení, jakási obdoba zkráceného řízení.

ŘÍZENÍ ZA ÚČELEM LIKVIDACE PODEZŘELÉHO/PADĚLANÉHO ZBOŽÍ

V praxi dochází ze strany státních orgánů v zásadě ke třem odlišným právním kvalifikacím-postupům, které vedou k zadržení podezřelého zboží a jeho případné likvidaci. Jedná se o následující možnosti:

- celní orgán zašle majiteli práva vyrozumění o zadržení podezřelého zboží s odkazem na § 150 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, upravující trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu;

- celní orgány zadrží zboží s odkazem na protipirátský zákon a zahájí správní řízení;

- celní orgány zajistí zboží s odkazem na ustanovení o klamání spotřebitele podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, kdy rovněž dochází k zahájení správního řízení.

POSTUP PODLE TRESTNÍHO ZÁKONA

Při podezření ze spáchání trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu je majiteli práva zasláno vyrozumění o zahájení trestního řízení společně s poučením o možnosti uplatnit práva poškozeného.

Na rozdíl od správního řízení majitel práva není povinen zajistit odborný posudek, který by prokázal, že se jedná o padělané zboží. Tento si zajišťují orgány činné v trestním řízení.

Pravomocné rozhodnutí vydané v trestním řízení slouží jako podklad pro zničení zboží správními orgány.

Ačkoli je trestní řízení zřejmě nejméně nákladným způsobem, jak se majitel práva může domoci ochrany, nejedná se o způsob nejefektivnější, především s ohledem na zdlouhavost trestního procesu.

Trestní řízení zde uvádíme jako samostatný druh řízení, avšak majitel práva duševního vlastnictví může podat trestní oznámení a tím zahájit trestní řízení i v kombinaci s níže uvedeným správním nebo civilním soudním řízením. Může tak fakticky probíhat několik druhů řízení paralelně.

POSTUP DLE PROTIPIRÁTSKÉHO ZÁKONA

Věcně příslušnými orgány pro řízení podle protipirátského zákona jsou celní orgány. Místně příslušný celní orgán notifikuje majiteli práva skutečnost, že došlo k zadržení zboží, u něhož existuje podezření, že by mohlo porušovat práva duševního vlastnictví.

Majitel práva je povinen v relativně krátké lhůtě deseti pracovních dnů vyrozumět celní orgány o svém postupu za účelem zničení zboží. Na žádost majitele práva může být lhůta o dalších deset dnů prodloužena. V praxi se tak většinou děje. Pokud ani v této prodloužené lhůtě neposkytne majitel práva celním orgánům potřebnou součinnost, bude zboží propuštěno na trh.⁵⁾

Celní úřady jsou povinny sdělit majiteli práva údaje o příjemci, deklarantovi, odesílateli nebo vlastníkovi zadrženého zboží. Majitel práva je pak povinen, chce-li dosáhnout zničení zboží, celnímu orgánu sdělit svůj souhlas s likvidací zboží a současně s tím i souhlas příjemce zásilky. Bez souhlasu adresáta-příjemce podezřelého zboží nezbývá majiteli práva než zahájit soudní řízení (viz dále) a tuto skutečnost opět ve stanovené lhůtě oznámit celnímu orgánu. V případě, že příslušný orgán - celní úřad - obdrží od majitele práva a současně příjemce (vlastníka, deklaranta nebo držitele) podezřelého zboží informace potřebné k jeho likvidaci (souhlasy obou subjektů), může bez dalšího provést úkony směřující ke zničení zboží. Otázkou je, zda takto poskytnutý souhlas může být některou ze stran - zejména narušitelem práva - posléze odvolán. Vzhledem k tomu, že v praxi se tak děje, jsou majitelé práv prakticky nuceni podávat určovací žaloby z opatrnosti. Tento mechanismus je však nadmíru formální, byrokratický a nevyhovující.

Základním předpokladem pro vcelku rychlý a méně nákladný postup ve správním řízení je, že majitel práva (např. ochranné známky) požádal nebo dodatečně po zadržení podezřelého zboží požádá u Celního ředitelství v Hradci Králové o přijetí opatření proti jakémukoliv zboží, stran kterého vznikne podezření, že by mohlo porušovat jeho práva. Celní ředitelství poté, co je žádost majitele práva schválena, rozešle pokyn všem celním orgánům na území České republiky, aby ve prospěch majitele práva byla přijímána opatření k ochraně jeho práv v podobě zadržování podezřelého zboží. Na tomto místě však vzniká několik problémů.

Prvním z nich je stále nejednotná praxe správních orgánů ohledně formy souhlasu adresáta (příjemce) zásilky s likvidací podezřelého zboží. Přestože z textu nařízení⁶⁾ i protipirátského zákona⁷⁾ při jejich gramatickém výkladu poměrně zřetelně vyplývá, že souhlas může být udělen výslovně, ale také konkludentně, některé správní orgány se v posléze uvedeném případě zdráhají takový projev vůle spočívající v konkludentním chování (nekonání) akceptovat. Příjemce (adresát) zásilky může svůj souhlas k likvidaci zboží sdělit buď přímo celnímu orgánu nebo zprostředkovaně přes majitele práva. Takto vstřícný přístup narušitelů je však v praxi poměrně vzácný, neboť pirátští obchodníci se nechtějí "lacino" vzdát zboží, za něž již zaplatili svému dodavateli. Na řadu tak přichází institut tzv. implicitního souhlasu v duchu staré římskoprávní zásady "kdo mlčí, souhlasí, jestliže promluvit mohl a měl". Jak je uvedeno výše, některé správní orgány mají s touto právní fikcí problém a zdráhají se přistoupit k likvidaci zboží. Domníváme se však, že takový postup, tj. přehnaná opatrnost celních orgánů, odporuje nejen textu nařízení a protipirátského zákona, ale především jejich smyslu.

Druhým problémem mimosoudního řešení, tj. řešení v rámci správního řízení, je povinnost celních orgánů ve správním řízení před zničením zboží odebrat a uchovat jeho vzorky, které budou představovat důkaz pro případné soudní řízení.⁸⁾ Podstatou zničení zboží správním orgánem bez předchozího výroku soudu je totiž předpoklad, že zadržené zboží je padělkem, aniž by byla tato skutečnost prokázána. Nařízení ani protipirátský zákon ovšem neřeší, po jakou dobu je nutné vzorek zboží uchovat, ani jak s ním bude naloženo dále pro případ, že žádné soudní řízení zahájeno nebude. Majitel práva má pochopitelně zájem na likvidaci celého obsahu zadržené zásilky, tzn. všech kusů padělaného zboží. Právní předpis by proto dle našeho soudu měl obsahovat prekluzivní lhůtu pro podání žaloby ze strany narušitele proti majiteli práva, po jejímž marném uplynutí by správní orgán mohl přistoupit k likvidaci uchovaných vzorků.

SOUDNÍ ŘÍZENÍ - URČOVACÍ ŽALOBY

Protipirátský zákon ukládá v § 11 odst. 3 majiteli práva povinnost informovat příslušný celní orgán o tom, že bylo u soudu zahájeno řízení o určení, zda se jedná o zboží, jehož výrobou nebo úpravou byla porušena práva k duševnímu vlastnictví. Jde o typickou určovací žalobu ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu, která má své místo tam, kde se nepodaří dosáhnout zničení zboží ve správním řízení, tj. při absenci souhlasu některého ze zúčastněných subjektů (viz výše).

Naléhavý právní zájem žalobce je založen přímo zákonem, a proto jej není třeba tvrdit ani prokazovat. Žalobním petitem se žalobce domáhá, aby bylo určeno, že konkrétním zbožím, respektive jeho výrobou nebo úpravou byla porušena jeho přesně specifikovaná práva z duševního vlastnictví. Některé soudy se zdráhají ve výroku rozsudku použít slovo padělek ve spojení se zadrženým zbožím, neboť definice tohoto pojmu byla z protipirátského zákona vypuštěna a je obsažena pouze v nařízení.

Stejně tak u některých soudů naráží snaha žalobců-majitelů práv získat rozsudečný výrok, kterým by soud určil, že přímo příjemce (adresát) zásilky svým jednáním porušil žalobcovo právo k duševnímu vlastnictví. Přestože, objektivně vzato, došlo k porušení žalobcových práv, odmítají soudy činit za toto porušení odpovědnými žalované adresáty zásilky, kteří jsou v očích soudů nezřídka vnímáni jako pasivní aktéři celé "hry", tj. jako oběti celosvětového "spamového" rozesílání nevyžádaných zásilek.

Žalovat výrobce padělaného zboží, kteří mají ve většině případů své sídlo v asijských zemích, přináší pochopitelné obtíže s jejich přesnou identifikací, prokazováním existence a při překonání těchto problémů v neposlední řadě potíže s doručováním. Relativně jednoduché soudní řízení se tak může změnit v nekonečnou a nákladnou epizodu bez jakéhokoli výsledku.

Nejčastější argumentem žalovaných (adresátů zásilek) v rámci jejich procesní obrany bývá tvrzení, že si zásilku obsahující padělané zboží neobjednali, neznají její obsah a jsou obětí "spamového" doručování padělků distributory z východoasijských zemí. Za tímto jednáním je patrná především snaha vyhnout se povinnosti hradit náklady soudního řízení, které tak přistupují k nákladům na zničení zboží celním úřadem, případné správní pokutě za přestupek nebo správní delikt a samozřejmě finanční ztrátě v podobě již uhrazené kupní ceny za zboží. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout racionální přístup většiny soudů, které považují odpovědnost deklarantů, příjemců či držitelů zboží (velmi často jde o jedinou osobu) ve smyslu protipirátského zákona a nařízení za "objektivní" a na tato účelová tvrzení neslyší. Argumentace žalovaných vyznívá zvlášť nepřesvědčivě v případech, kdy taková osoba obdrží zásilku obsahující desítky, stovky či dokonce tisíce padělaných výrobků.

Adresáti zásilek o obsahu pouze několika kusů padělaného zboží se snaží zprostit své odpovědnosti mj. i tvrzením, že se jedná o dar nebo že netuší, co zásilka obsahuje. Jedná se většinou o případy fyzických osob, které nejsou podnikateli zapsanými v obchodním rejstříku ani v registru osob samostatně výdělečně činných. Tato skutečnost je významná především z pohledu zákona č. 441/2003, který obsahuje zákaz užívat ochranné známky bez souhlasu jejich vlastníka v obchodním styku.⁹⁾ Demonstrativní výčet neoprávněného užití v obchodním styku pak většinou nepokrývá výše uvedený případ, kdy je adresátem fyzická osoba-nepodnikatel. U těchto osob je obtížné, ne-li nemožné, prokázat snahu použít padělané zboží v obchodním styku. Rovněž v těchto případech však české soudy vycházejí z ratia legis a chápou odpovědnost žalovaných jako odpovědnost objektivní. Toto pojetí lépe vystihuje smysl určovacího sporného řízení, tj. dosažení likvidace padělaného zboží.

V neposlední řadě je nutné uvést, že ani zdržovací žalobní petity nenacházejí u soudů příliš pochopení a šance s jejich uspěním je v rámci určovacích žalob podle protipirátského zákona a nařízení minimální. Prakticky jediným žalobním nárokem, který je ve smyslu příslušných předpisů českými soudy akceptován, je určovací nárok, v němž se žalobce-majitel práva domáhá vydání rozhodnutí, že určitým jednáním, zpravidla dovezením zboží do České republiky, došlo k porušení přesně vymezeného duševního práva žalobce. Pravomocné soudní rozhodnutí slouží správnímu orgánu jako podklad pro likvidaci zadrženého zboží, a to na náklady majitele zboží. Žalobci pak slouží jako exekuční titul pro vymožení náhrady nákladů řízení.

Nespornou výhodou soudního řízení v porovnání s mimosoudní likvidací popsanou výše je, že dochází ke zničení všech kusů zadrženého zboží. Nadto je v soudním řízení prokázáno, že se jednalo o padělky a nepanuje tedy v tomto ohledu jakákoliv pochybnost.

Přestože výše uvedené určovací žaloby tvoří svým objemem významnou část soudní agendy, není na toto téma k dispozici příliš mnoho judikátů. Důvod je prostý. Většina sporných řízení skončí pravomocně před soudem prvního stupně, aniž by se dostala k soudům odvolacím nebo dokonce k Nejvyššímu soudu ČR. Řada z nich je pak ukončena rozsudkem pro uznání nebo pro zmeškání, což vypovídá o přístupu žalovaných subjektů.

Pro úplnost uvádíme, že v rámci občanského soudního řízení je možné před jeho zahájením i v jeho průběhu podat návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku, je-li osvědčeno, že mohlo dojít k porušení práva z duševního vlastnictví.¹⁰⁾

POSTUP PODLE ZÁKONA O OCHRANĚ SPOTŘEBITELE

Mezi ustanoveními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, nalezneme i úpravu zákazu klamání spotřebitele.¹¹⁾ Za klamání spotřebitele je považována mj. nabídka nebo prodej výrobků nebo zboží porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování těchto výrobků nebo zboží.

V § 8a zmíněného zákona jsou stanovena přesná pravidla pro postup majitele práva duševního vlastnictví při přezkoumávání výrobků podezřelých z porušení těchto práv. Nevýhodou oproti předchozím postupům je povinnost majitele práva složit jistotu na náklady inspekce zboží, která se vykonává k podnětu majitele práva. Jistota bude vrácena za předpokladu, že se podezření ukáže jako oprávněné.

Dozor nad dodržováním ochrany spotřebitele spojený s ochranou majitelů práv duševního vlastnictví jsou oprávněny vykonávat celní orgány společně s Českou obchodní inspekcí. Tyto orgány mohou podezřelé zboží zajistit a uložit mimo dosah potenciálního narušitele, který však může proti postupu správních orgánů podat námitky, a to řediteli celního úřadu. Rozhodnutí ředitele celního úřadu o námitkách je však konečné. Toto rozhodnutí může uložit i propadnutí věci. V takovém případě následuje zničení zboží na náklady neoprávněného majitele.

Přestože je zejména soudní přístup v boji proti padělkům v České republice poměrně vstřícný a pružný, sama právní úprava takové známky pružnosti nevykazuje. Především povinnost vést v mnoha případech standardní soudní řízení je dle našeho názoru nadměrně formální a přísná, uvědomíme-li si, že se většinou jedná o rutinní záležitost. Z praktického pohledu obchodníci s padělaným zbožím ve velké většině případů ani nejeví zájem o ochranu svých tvrzených práv.

Řešením by proto mohlo být, jak je výše zmíněno, zavedení zkráceného soudního řízení nebo přenesení povinnosti podávat určovací žaloby z majitelů práv duševního vlastnictví na nepoctivé obchodníky. Zcela jistě by tak došlo nejen ke snížení soudní agendy, ale především ke snížení nákladů majitelů práv duševního vlastnictví, které na boj proti pirátům vynakládají.

Poznámky:

¹⁾ O důvodech vedoucích k přijetí tohoto nařízení viz Pospíšil, M.: Ochrana proti obchodu s padělaným zbožím. Právní rádce č. 1/2005, str. 51 a násl.

²⁾ Tichý, Arnold, Svoboda, Zemánek, Král: Evropské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 235 a násl. "Jakékoli vnitrostátní opatření, např. prováděcí předpis, je v rozporu s pojetím bezprostřední použitelnosti nařízení... Naproti tomu to však neznamená, že členské státy se tak mohou zbavit své povinnosti vydat veškerá adekvátní vnitrostátní opatření k zajištění aplikace nařízení tam, kde to je nezbytné."

³⁾ Čl. 2 preambule nařízení Rady (ES) č. 1383/2003.

⁴⁾ Čl. 3 preambule nařízení Rady (ES) č. 1383/2003.

⁵⁾ Čl. 13 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003: "Pokud celnímu úřadu ... nebylo do 10 pracovních dnů od přijetí oznámení o pozastavení propuštění nebo o zadržení sděleno, že bylo zahájeno řízení, jež má stanovit, zda bylo porušeno právo duševního vlastnictví podle vnitrostátního práva v souladu s článkem 10, nebo pokud ... tento úřad neobdržel souhlas držitele práva ... se podle potřeby povolí propuštění zboží nebo se jeho zadržení ukončí, s výhradou splnění všech celních formalit."

⁶⁾ Čl. 11 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003: "...držitel práva do 10 pracovních dnů ... vyrozumí písemně celní orgány ... a předá zmíněným orgánům písemný souhlas deklaranta, držitele nebo vlastníka zboží s předáním zboží ke zničení. Se souhlasem celních orgánů může deklarant, držitel nebo vlastník zboží tuto informaci předat přímo celnicím. Nevznese-li deklarant, držitel nebo vlastník zboží v předepsané lhůtě výslovné námitky proti zničení, považuje se tento souhlas za přijatý."

⁷⁾ Totožné ustanovení obsahuje zákon č. 191/1999 Sb. v § 14 odst. 1 písm. a).

⁸⁾ § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 191/1999 Sb.

⁹⁾ § 8 zákona č. 441/2003 Sb.:

"(2) Nestanoví-li tento zákon jinak (§ 10 a 11), nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat ...

¹⁰⁾ § 78b a násl. občanského soudního řádu.

¹¹⁾ § 8 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb.: "Nikdo nesmí klamat spotřebitele, zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek."

Robert Němec
advokát, advokátní kancelář Procházka/Randl/Kubr, Praha

Ondřej Čech
advokátní koncipient, advokátní kancelář Procházka/Randl/Kubr, Praha