Daňová problematika při pracovním vyslání do zahraničí

V posledních letech došlo celosvětově k výraznému nárůstu objemu mezinárodního obchodu a s tím souvisejícího pohybu pracovních sil. Česká republika se stala významnou cílovou oblastí zahraničních investorů, kteří s sebou na jedné straně přinesli do České republiky množství odborníků, a na druhé straně také stále více Čechů nachází pracovní uplatnění v zahraničí. Zároveň stabilně roste česká ekonomika a daří se i českým společnostem, které hledají nové možnosti na nových trzích. Expanze těchto společností je provázena vysíláním jejich českých zaměstnanců do zahraničí. V souvislosti s tím je však nezbytné znát daňové dopady jak na zaměstnance, tak i na jeho zaměstnavatele.

Skutečnost, zda je zaměstnanec do zahraničí vyslán českým zaměstnavatelem, nebo zda pracuje pro zaměstnavatele zahraničního, může mít jak různé daňové důsledky v České republice i v zahraničí, tak také ovlivňuje účast zaměstnance v systémech českého či zahraničního zdravotního pojištění, resp. sociálního zabezpečení. Často se lze v praxi setkat s tím, že čeští zaměstnanci, kteří jsou vysláni do zahraničí, automaticky předpokládají, že daňový systém v dané zemi je stejný jako v České republice, tj. že zaměstnavatel bude srážet a odvádět daň a zaměstnanec sám nebude mít žádné povinnosti. V řadě států však toto neplatí a zaměstnanci odpovídají za splnění svých daňových povinností sami. Termíny pro podání daňového přiznání či hlášení a pro placení daně se v jednotlivých státech liší a v řadě států se určitá forma daňové deklarace vyžaduje každý měsíc. Konzultace s daňovými odborníky v České republice i ve státě, do kterého bude zaměstnanec vyslán, ještě před odjezdem je tedy velice důležitá, a to nejen pro získání důležitých informací. Nezbytná je také analýza jednotlivých složek odměny zaměstnance: daňoví odborníci v příslušné zemi mohou doporučit některé změny v její struktuře, a tak minimalizovat daň a případně další povinné platby.

Zdanění příjmů ze zaměstnání je ovlivněno mnoha faktory – daňovým rezidentstvím, dobou strávenou v zahraničí, a také tím, kdo daný příjem (nebo jeho část) vyplácí a v konečném důsledku také nese ve svých nákladech. Nelze učinit obecný závěr, kdy zaměstnanci vznikne povinnost zdanit příjem ve státě výkonu práce. Za určitých okolností může být jeho příjem v zahraničí zdaňován již od prvního dne pobytu. V jiném případě může pobývat v zahraničí poměrně dlouho, aniž by byl jeho příjem ve státě výkonu práce předmětem zdanění a je zdaňován pouze v České republice. Každý případ je nutné posoudit jednotlivě a podle konkrétních okolností stanovit správný přístup.

Vzhledem k různému daňovému posouzení jednotlivých složek odměny zaměstnance, různým daňovým sazbám a odpočitatelným položkám v jednotlivých státech, můžeme odvodit, že i výsledná daňová povinnost zaměstnance v zahraničí bude jiná než ta, kterou by zaměstnanec ze svého příjmu platil v České republice. Vycházíme-li z hrubých příjmů, jak je v České republice obvyklé, může být výsledný čistý příjem zaměstnance v zahraničí vyšší i nižší než čistý příjem, který by byl vyplacen za práci v České republice. Tato skutečnost by měla být rovněž včas zvážena a zaměstnanec a zaměstnavatel by se měli dohodnout, zda a jakým způsobem bude zaměstnanci čistý příjem vyrovnán.

Daňové vyrovnání

Pro tyto postupy se používá anglický výraz tax equalisation (daňové vyrovnání). Základní zásadou tohoto přístupu je zaručení čistého příjmu zaměstnance v takové výši, jaké by dosáhl, kdyby pracoval ve své domovské zemi. V případě, kdy je zahraniční daň a případně zákonné pojistné na zdravotní a sociální zabezpečení v domovském státě vyšší než v zahraničí, hradí zaměstnavatel rozdíl mezi tuzemskou a zahraniční daní. Naopak pokud jsou tyto zahraniční povinnosti nižší než tuzemské, zaměstnavatel si rozdíl ponechá. Řada nadnárodních společností, jejichž zaměstnanci často mění působiště a pracují v různých státech světa, má zpracovány velmi podrobné směrnice, které přesně určují postup daňového vyrovnání. Tato praxe se již rozšiřuje i v České republice a její význam zcela jistě poroste.

Kdo je daňový rezident

Výrazy daňový rezident či nerezident vyjadřují rozsah daňové povinnosti, kterou má fyzická osoba vůči určitému státu. Většina zemí má ve své daňové legislativě stanoveny podmínky, jejichž splnění znamená neomezenou daňovou povinnost v této zemi. Osoba, která podmínky splní, je tzv. daňovým rezidentem. Tato osoba je ve státě, v němž je daňovým rezidentem, povinna přiznávat svůj celosvětový příjem, tj. uvést všechny druhy příjmů, které jí plynou ze všech států světa. Není přitom rozhodující, kdo příjmy vyplácí, zda jsou vypláceny v dané zemi či v zahraničí, ani to, kde je činnost skutečně vykonávána. Osoba, která podmínky dané daňovou legislativou nesplní, je daňovým nerezidentem daného státu a tento má právo zdanit pouze ty příjmy, které mají zdroj na jeho území. Většina států má právně stanoveno, které příjmy to jsou.

Podle české legislativy je daňovým rezidentem v České republice každý, kdo zde má bydliště, nebo ten, kdo v České republice pobývá alespoň 183 dnů v kalendářním roce. Bydliště je definováno jako místo, kde má fyzická osoba stálý byt za okolností, z nichž lze vyvodit její úmysl trvale se v tomto bytě zdržovat. Mnoho dalších států aplikuje obdobná kritéria pro vznik neomezené daňové povinnosti na svém území a právě delší pobyt v zahraničí, například v souvislosti s výkonem práce, může vést k tomu, že se vyslaná osoba stává daňovým rezidentem ve více státech.

V takových případech přicházejí na řadu smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Dvoustranné smlouvy o zamezení dvojího zdanění státy uzavírají proto, aby nedocházelo ke dvojímu zdanění stejných příjmů. Tyto smlouvy vymezují další pomocná kritéria, podle nichž lze určit, ve kterém ze smluvních států bude osoba v dané situaci považována za daňového rezidenta. Smlouvy zároveň stanoví, který ze zúčastněných států má právo na zdanění konkrétního příjmu a jak omezit zdanění jednoho příjmu ve více státech.

Zdaňovacím obdobím pro fyzické osoby je v České republice kalendářní rok. Stejně tak tomu je ve většině ostatních států. V některých, například ve Velké Británii či Austrálii, se však daňové období nekryje s kalendářním rokem. Při nesouladu zdaňovacích období je třeba obzvláště pozorně posoudit nárok na zdanění příjmů v jednotlivých státech.

Povinnost podávat daňové přiznání v České republice závisí na celé řadě skutečností. Jednou z nich může být i výkon práce v zahraničí. Pro posouzení, zda tato okolnost opravdu vede k povinnosti podat daňové přiznání v České republice, je třeba zvážit zejména dobu výkonu práce v zahraničí, způsob uzavření pracovního poměru a již zmiňované daňové rezidentství a znění příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění.

Kromě daňového plánování nesmíme při zahraničním vyslání zapomínat ani na povinné sociální a zdravotní pojištění, které je v mnoha zemích velice nákladné jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Mezi rozhodující skutečnosti pro určení, kde je vyslaný zaměstnanec (a jeho zaměstnavatel) povinen platit sociální a zdravotní pojištění, patří zejména struktura vyslání, jeho délka a stát, kde je zaměstnání vykonáváno. Česká republika uzavřela pro řešení konfliktů v sociálním zabezpečení s mnoha státy mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení, a zvláštní pravidla se aplikují také v rámci Evropské unie.

Více informací k dané problematice se dozvíte na konferenci Vysílání zaměstnanců v rámci EU, která se bude konat v Praze dne 7. června 2006.

Václav Honzl

Jana Kořínková

Daňové a právní služby

PricewaterhouseCoopers

Související články:

Vysílání pracovníků v rámci Evropské unie - imigrační problematika