Z pohledu blokace majetku povinného (dlužníka) mají v rámci exekuce realizované soudním exekutorem podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v platném znění (dále jen "exekuční řád"), význam dva okamžiky:
- Okamžik doručení nařizovacího usnesení (usnesení o nařízení exekuce) povinnému. Od tohoto momentu počínají působit účinky tzv. generálního inhibitoria, které představuje kogentní zákaz směřovaný povinnému nakládat s majetkem včetně nemovitostí a hodnot spadajících do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku. Právní úkony, kterými povinný zákaz poruší, jsou neplatné.
- Okamžik vydání a doručení exekučního příkazu povinnému soudním exekutorem, který touto formou rozhodnutí projevuje svoji vůli o způsobu provedení exekuce a do jisté míry tím upřesňuje rozsah generálního inhibitoria.1)
Pokud jde o pořadí nastoupení účinků generálního inhibitoria, nenastane v praxi účinek plynoucí z exekučního příkazu dříve, než nastal účinek plynoucí z nařizovacího usnesení.
ARRESTATORIUM
Arrestatorium je dalším významným pojmem, jehož smysl považuji za vhodné upřesnit hned v úvodu. Označuje specifický účinek, který však, na rozdíl od inhibitoria, vyplývá výlučně z exekučních příkazů, a to pouze některých. Jeho charakter připomíná zmíněné generální inhibitorium, přičemž oproti němu zaznamenává dvě základní odlišnosti. Jednak se liší v rozsahu a určení majetku, na který dopadá, jednak v tom, kdo je adresátem jím prezentovaného zákazu.
Arrestatoriem je nejtypičtěji nadán exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy nebo jiných obdobných příjmů povinného nebo exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky z bankovního účtu povinného. Pokud jde o rozsah majetku, který je arrestatoriem postižen, pak je jím ve zmíněných případech mzda nebo jiný příjem povinného anebo prostředky na jeho bankovním účtu. Adresátem tohoto účinku, respektive z něj plynoucích povinností, bude, obecně řečeno, dlužník dlužníka (povinného), tedy, vrátím-li se k uvedeným příkladům, plátce mzdy nebo jiného příjmu anebo banka.
Obsahem arrestatoria je povinnost dlužníka povinného od okamžiku, kdy je mu doručen exekuční příkaz, provádět ze mzdy nebo jiného příjmu povinného stanovené srážky a nevyplácet mu sražené částky (to, jde-li o prve uvedený druh exekučního příkazu) anebo povinnost nevyplácet peněžní prostředky z účtu povinného a neprovádět na ně započtení a ani s nimi jinak nenakládat (jde-li o exekuční příkaz uvedený na druhém místě).
ÚČINKY ARRESTATORIA OBVYKLE DŘÍVE NEŽ ÚČINKY INHIBITORIA
Jak vyplývá z výše uvedeného, účinky arrestatoria obvykle nastávají časově dříve než účinky inhibitoria, poněvadž majetek povinného (mzda, prostředky na účtu) je postihován předtím, než byl povinný o probíhající exekuci uvědomen doručením nařizovacího usnesení.
Důvodem uvedeného postupu je snaha exekutora, umožněná zněním zákona, předejít tomu, že povinný učiní kroky směřující k maření exekuce, byť by riskoval vznik trestní odpovědnosti. Jinými slovy, exekutor nejdříve zablokuje postižitelný majetek povinného a pak mu teprve doručením nařizovacího usnesení zvěstuje, že je proti němu exekuce vedena, přičemž tímto postupem je povinnému s jistou mírou pravděpodobnosti zabráněno realizovat kroky, kterými by mohl průběh exekuce ohrozit nebo úplně znemožnit.
Ne však u nemovitostí
Poněkud zvláštním se v tomto ohledu jeví exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí povinného, u něhož se arrestatorium zásadně neprojevuje. Dojde-li totiž v rámci provádění exekuce k vydání exekučního příkazu, má jeho doručení příslušnému katastrálnímu úřadu význam výlučně z hlediska pořadí jednotlivých výkonů rozhodnutí, jež jsou postupně nařízeny.2) Pro omezení dispozičních oprávnění povinného ve vztahu k jeho nemovitosti nemá toto doručení prakticky žádný význam, poněvadž v tomto případě je, pro počátek působení generálního inhibitoria, nutné doručit nařizovací usnesení povinnému.
Nedochází zde tak k výše popsanému předsunutí účinků zákazu jakýchkoliv dispozic s majetkem před okamžik doručení usnesení o nařízení exekuce, jako tomu je ve výše uvedených případech srážek ze mzdy nebo přikázání pohledávky z účtu. V konkrétní situaci, dojde-li ze strany povinného k prodeji nemovitosti ještě předtím, než mu bylo doručeno nařizovací usnesení, nejedná se o neplatný právní úkon, protože generální inhibitorium počíná v tomto případě působit vůči povinnému výlučně až v okamžiku jeho kvalifikované možnosti dovědět se o nařízení exekuce.3)
INHIBITORIUM A ARRESTATORIUM V ŽIVOTĚ POVINNÉHO
Při provádění exekuce je cílem soudního exekutora zablokování majetku potřebného k realizaci exekuce v té fázi exekučního řízení, která se odehrává zásadně ještě bez vědomí povinného. Tento postup přichází v úvahu právě v souvislosti s institutem arrestatoria. Dochází tak k postupnému či jednorázovému "odříznutí" povinného od zdroje jeho pravidelného příjmu a od jeho úspor, tedy obvykle všech ostatních prostředků a samozřejmě i veškerého dalšího movitého i nemovitého majetku.
Velmi výrazným specifikem obou výše uvedených účinků provádění exekuce je fakt, že představují velmi intenzivní zásah do práv a svobod povinného. Jde-li o inhibitorium, konstituuje se současně s tím, kdy se povinný o exekuci dozvídá, a proto při jeho vzniku nemá možnost proti němu nijak legálně postupovat. Jde-li o arrestatorium, je situace z pohledu povinného ještě nepříznivější, poněvadž toto nastává dříve, než povinný vůbec zjistil fakt probíhající exekuce a tím spíše tedy nemohl mít sebemenší možnost jakékoliv obrany. Arrestatorium se tak jeví jako výrazně přísnější a hmatatelnější účinek nařízení exekuce.
V této souvislosti narážím na velmi zvláštní, právem formulovaný a respektovaný jev, kdy nastává natolik výrazné omezení práv povinného, které lze označit za jeho úplnou finanční paralýzu, a to navíc za okolností, kdy není nade vší pochybnost jasné, zda se tak děje oprávněně, poněvadž povinný až do této chvíle neměl legitimní příležitost vyjádřit se či jakkoliv reagovat. Na straně jedné tak dochází k podstatnému zásahu do majetkových práv subjektu, na straně druhé v dané situaci existuje pouze nedostatečná možnost kontroly této automatiky. Namítnout lze, že k nařízení exekuce, tedy k vydání usnesení o nařízení exekuce soudem, došlo na základě exekučního titulu4) a byl tak alespoň rámcově ověřen fakt, že mezi oprávněným (věřitelem) a povinným (dlužníkem) existuje vymahatelná pohledávka (dluh), která, a zde ovšem pouze podle tvrzení oprávněného, nebyla do daného okamžiku v plném rozsahu uhrazena. Tímto argumentem ovšem není možné pokrýt případy, kdy se např. úhrada pohledávky v zásadě míjí s podáním návrhu na nařízení exekuce, případně, kdy se existence neuhrazené pohledávky vyjevuje pouze ve vadně vedeném účetnictví věřitele - ve skutečnosti však byla pohledávka dlužníkem řádně uhrazena apod.
Na tomto místě je nutné konstatovat, že takových případů neoprávněně nařízené exekuce není v praxi až tak zanedbatelné množství. Navíc, i kdyby se vyskytl pouze jediný, dochází jednoznačně k nepřípustné blokaci majetku "nepovinného" subjektu a dovoluji si tvrdit, že by se takový zásah nelíbil nikomu z nás, a to ani s odůvodněním, že se jedná o přípustnou míru případů pochybení.5)
"SOCIÁLNÍ CÍTĚNÍ" V EXEKUČNÍM PRÁVU
Základním posláním exekučního řízení je donutit povinného splnit povinnost, kterou až dosud nesplnil dobrovolně přesto, že mu to bylo uloženo vykonatelným rozhodnutím. Dojde-li splatná pohledávka až do fáze nařízení exekuce, je více než obvyklé, že je po splatnosti minimálně několik měsíců, v jejichž průběhu měl dlužník řadu možností ji uhradit, k čemuž byl opakovaně rovněž vyzván věřitelem i konstatováním jeho povinnosti v exekučním titulu. S tímto vědomím je vhodné zamyslet se nad tím, jakou míru benevolence, tolerance a shovívavosti může od exekutora, který je tím úplně posledním prostředkem jeho donucení k aktivitě, očekávat.
Principy sociálního státu, které v určité podobě zakotvuje i právní řád České republiky, se jednoznačně vyslovují ve prospěch zachování určitého, tzv. životního, existenčního minima, tedy jistého množství finančních prostředků bezpodmínečně nutného k přežití člověka v určitém časovém úseku. Pokud jde o exekuční právo, není možné říci, že by nerespektovalo ani minimální životní potřeby povinného (viz např. jedna ze základních zásad exekučního práva označovaná jako zásada ochrany práv povinného), lze si nicméně představit situaci, kdy, vzhledem k intenzitě úsilí exekutora směřujícího k uspokojení jeho klienta (oprávněného), dojde až k úplnému vyloučení možnosti uspokojování životních potřeb povinného. Tedy jinak řečeno, reálně může nastat situace, a podmínky jejího vzniku budou nastíněny dále, kdy povinný (navíc v danou chvíli možná i "nepovinný") na základě působení arrestatoria zůstane fakticky, a to i po relativně dlouhou dobu, bez jakýchkoliv prostředků.
Představme si např. situaci, kdy povinný je důchodcem (bez ohledu na to, zda starobním nebo invalidním) a navíc vdovcem, jehož jediným pravidelným příjmem je jeho důchod vyplácený Českou správou sociálního zabezpečení. V rámci vedení exekuce je exekutorem vydán exekuční příkaz postihující část jeho důchodu. Jedná se o exekuční příkaz vystavený na principu srážek ze mzdy, z něhož plátci důchodu vyplývá arrestatorium v rozsahu § 278 občanského soudního řádu. Konkrétně jsou tedy plátcem důchodu prováděny z tohoto plnění srážky v rozsahu respektujícím základní (tzv. nepostižitelnou) částku, představující jakousi variantu životního minima. V této podobě provedení exekuce by problém nebyl. Co se ovšem stane v případě, kdy nepostižený zbytek důchodu je plátcem povinnému zaslán na jeho bankovní účet, který je obratem exekutorem zablokován (exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu)? Nejde-li o důchodce, který má doma pod matrací uschovány celoživotní úspory (což je nepravděpodobné, má-li účet u banky) nebo alespoň vyšší sumu v hotovosti, stává se po finanční stránce bez nadsázky hříčkou v rukou exekutora.
Byť se uvedený příklad zdá možná ne úplně standardním, dovoluji si tvrdit, že z jeho podstaty lze vyjít rovněž v případě kterékoliv jiné osoby, která má určitý příjem (mzda, plat, výsluhy, renta, podpora v nezaměstnanosti, podpora při rekvalifikaci, různé druhy dávek státní sociální podpory apod.), jenž je jí plátcem zasílán na účet u banky a v hotovosti má tato osoba pouze prostředky pro běžnou denní potřebu. Takový člověk zůstává v případě postihnutí prostředků na jeho účtu prakticky bez financí nutných k uspokojení základních životních potřeb, když mu nebyla ponechána ani částka 1000 korun ve smyslu § 322 odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu. Jeho jedinou možností, jak překlenout dobu, po kterou má zcela zamezen přístup ke svým penězům, je obrátit se na příbuzné nebo známé s prosbou o finanční výpomoc.
Není tedy sporné, že každá taková blokace účtu působí mnoho obtíží, které nastávají objektivně, bez ohledu na to, zda je exekuce nařízena oprávněně, nebo nikoliv, což je do jisté míry značně znepokojujícím průvodním jevem výkonu rozhodnutí.
BLOKACE VYMÁHANÉ ČÁSTKY VERSUS BLOKACE CELÉHO ÚČTU
Při postihování prostředků na účtu znepřístupní banka účet zásadně pouze do výše vymáhané pohledávky a nákladů exekuce. Za předpokladu, že je na účtu v okamžiku jeho blokace větší obnos, než představuje vymáhaná částka, banka ponechá zbývající prostředky k dispozici klientovi (dlužníkovi); o likvidačních účincích pak není nutné hovořit.
Pokud však částka na účtu nepostačuje, je účet bankou zablokován celý, a to až do okamžiku zrušení exekučního příkazu, případně do jeho zániku ve smyslu § 306 odst. 2 občanského soudního řádu. Pokud jsou tedy na účet po jeho zablokování připsány prostředky, které vymáhanou sumu i několikrát převýší, zůstává účet blokován v celém rozsahu a ani částka, o kterou je vymáhaná suma převýšena, není dána dlužníkovi k dispozici. Tato skutečnost je rovněž průvodním jevem probíhající exekuce, zde ovšem dochází jednáním banky k nezákonnému omezování klienta-dlužníka.6)
Z jiného úhlu pohledu mohou být v důsledku účinků arrestatoria značně ohroženi všichni ti povinní, jimž banka z účtu provádí pravidelné platby na základě příkazů k úhradě, či z jejichž účtů dochází k transakcím na základě povolení k inkasu. Vzhledem k postižení účtu tyto platby nebudou realizovány (pokud při zablokování účtu prostředky na něm aktuálně nepřevyšují exekuovanou částku), což může znamenat prodlení plateb, na to navazující sankce pro neplnění závazků apod., přičemž lze v krajním případě počítat i s další exekucí, která je vlastně sekundárním projevem důsledků probíhající exekuce.
Pro postihování prostředků na bankovních účtech povinných jednoznačně platí, že exekutor nezkoumá, ani k tomu není povinen, odkud postižené prostředky pocházejí a tím méně to, komu a k čemu jsou určeny. Velmi často tak přichází v úvahu, že dojde k popření zásad ochrany práv povinného i ochrany práv třetích osob, poněvadž dojde k zabavení prostředků, jejichž postižení je při výplatě plátcem vyloučeno (přídavek na dítě, příspěvek na bydlení, základní částka mzdy apod.).
OBRANNÝ POSTUP POVINNÉHO
Pominu-li případy, ve kterých je exekuce nařízena skutečně neoprávněně, považuji za účelné zastavit se u toho, zda vůbec, případně za jakých zákonných podmínek, je myslitelné, aby v praxi v důsledku probíhající exekuce došlo ke zmrazení přístupu povinného k veškerým jeho finančním prostředkům.
Pochopitelně, dostane-li se v průběhu exekuce povinný do tak vyhroceného nepříznivého postavení, může se ihned obrátit na exekuční soud a za použití § 266, § 268 až § 269 občanského soudního řádu v návaznosti na speciální ustanovení např. § 289 až § 290 občanského soudního řádu usilovat o odložení nebo zastavení exekuce. Než ale exekuční soud vydá rozhodnutí a než toto nabude právní moci, uplyne zpravidla nemálo času, který může být v daném případě "smrtící".
Obvykle je tedy třeba hledat operativnější řešení. Druhou možností povinného je obrátit se na plátce mzdy, důchodu nebo jiného příjmu s žádostí o změnu způsobu jeho vyplácení, aby povinný zabránil jeho připisování na blokovaný účet. Tato varianta může být o něco efektivnější, ovšem vždy bude záviset na rychlosti, v jaké plátce zaznamená jeho žádost a zareaguje na ni.
Posledním v úvahu přicházejícím řešením, jak získat alespoň základní prostředky potřebné k obživě, je obrátit se přímo na exekutora a žádat ho o odblokování prostředků na účtu nebo alespoň jejich části. Vyhovění žádosti povinného však bude podléhat výlučně volnému uvážení soudního exekutora, respektive častěji spíše některého z jeho zaměstnanců. Neexistuje totiž žádný právní předpis ani konkrétní ustanovení, které by v tomto smyslu zakazovalo nebo přikazovalo exekutorovi, jakým způsobem má exekuci vést.
VHODNÝ NEBO JAKÝKOLIV ZPŮSOB EXEKUCE
Ke způsobu provedení exekuce se vyjadřuje v zásadě pouze § 47 odst. 1 exekučního řádu, který stanoví, že "exekutor ... posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá ... exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen". Jedinou limitující normou, a to navíc pouze nepřímou, je třetí věta citovaného ustanovení, podle níž je exekutor povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo.7)
Ustanovení třetí věty bylo do znění exekučního řádu zařazeno jeho novelou, zákonem č. 133/2006 Sb. České soudy již před touto novelizací dovodily, že exekuce vedená ve zjevně nepřiměřeném rozsahu v poměru k vymáhané pohledávce, musí být částečně zastavena ve způsobu, kterým z tohoto rámce vybočuje.8) Z tohoto přístupu soudů, a rovněž následně vyjádřeného postoje zákonodárce, je patrná tendence směřující k tomu, aby exekutor při omezování povinného v nakládání s jeho majetkem dbal o to, aby exekuce nebyla vedena v širším rozsahu, než bude postačovat k úhradě vymáhané pohledávky, jejího příslušenství, předpokládaných nákladů oprávněného a nákladů exekuce.9)
Přímo proti významu tohoto pravidla lze postavit znění § 58 exekučního řádu, které dává popsanému postupu exekutora, jenž postihuje majetek povinného různou kombinací vydávaných exekučních příkazů, jednoznačnou oporu, když stanoví, že exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně a doplňuje, že nepostačuje-li jeden z těchto způsobů k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení vykonat více způsoby, případně i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně, nebo postupně (jde-li o exekuci na peněžité plnění, pak ji lze provést, i současně, srážkami ze mzdy a jiných příjmů, přikázáním pohledávky, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku).
INDIVIDUÁLNÍ PŘÍSTUP EXEKUTORA JE NEZBYTNÝ
Již od počátku výkonu své praxe se pokouším utvořit si jakousi soustavu obecných pravidel postihování majetku povinného, jejichž dodržení by představovalo alespoň průměrně vysokou míru jistoty, že vymáhaná pohledávka bude ze strany povinného co nejrychleji uhrazena přesto, že nedojde k blokaci veškerých jeho zjištěných aktiv. Jsem si vědom, že neexistuje právní předpis, který by stanovil, jaký počet či jakou kombinaci přípustných druhů exekučních příkazů může exekutor vydat. Podle mého názoru je však potřebné vždy uvážit závažnost důsledků, které může exekuce pro povinného a jemu blízké osoby znamenat.
Tento, možná z pohledu některých mých kolegů zvláštní přístup ke své práci nepovažuji za nedostatek přísnosti ve vztahu k jednání povinného, jehož nesplněnou povinnost vymáhám. Naopak, v této souvislosti zastávám přesvědčení, že v případě projevení nutné míry benevolence k životním potřebám povinného bude tento přístup v konečném důsledku znamenat rychlejší uspokojení práva oprávněného, a to mimo jiné i z důvodu, že dlužník bude k exekuci přistupovat s respektem a zodpovědností toho, jehož prosbě se vyšlo na počátku vstříc. Důrazně však podotýkám, že popsaný přístup je nutné využívat ve zcela odůvodněných případech, které je možné rozeznat pouze po podrobném seznámení se s danou exekuční věcí včetně osobnostní charakteristiky povinného.
Velkým problémem, který se objevuje při nedostatečně promyšleném využití tohoto přístupu, je jeho zneužívání ze strany povinných, jejichž platební, ale v mnoha případech bohužel veškerá morálka je natolik mizivá, že se nemohu vyhnout formulaci následujícího doporučení. Jediným obecně platným pravidlem postihování majetku povinného, které zajistí alespoň průměrnou míru jistoty, že vymáhaná pohledávka bude vymožena, je pravidlo: "postihuj co nejrychleji vše, co se dá, polevit je možné vždy". Se zodpovědným postojem a přístupem povinných k řešení jejich exekuce dluhu je možné se setkat odhadem v 55 procentech případů. Zcela zásadní, ovšem nezodpovězenou otázkou však zůstává, jak vysoké by toto procento zůstalo v případě, kdy by životní standard povinného nebyl tak výrazným způsobem narušen právě vydanými exekučními příkazy, v jejichž důsledku došlo k zablokování téměř nebo úplně veškerého majetku dlužníka. Jinými slovy, ani sebelepší exekutor nemůže objektivně správně vytušit, která blokace nebo blokace kterého majetku povinného jej přiměje urychleně dluh zaplatit.10)
S ohledem na různorodost osobností a charakterů povinných, s nimiž exekutor přichází do styku, nelze v průběhu exekučního řízení přistupovat ke všem dlužníkům stejným způsobem. V praxi ověřeným přístupem je, že od počátku řízení, zejména za účelem prověření vůle a ochoty povinného dluh řešit, je třeba maximalizovat omezení jeho možnosti disponovat s majetkem a donutit jej tímto způsobem vejít s exekutorem v aktivní kontakt, který se jednak může stát významným zdrojem dalších informací o povinném, jednak je prostředkem k úpravě přístupu exekutora ke konkrétnímu povinnému. K situaci, kdy sám povinný kontaktuje exekutorský úřad, mohu z vlastní zkušenosti doplnit, že se jedná o jednání velmi žádoucí, na jehož základě je exekutor zpravidla ochoten s povinným vyjednávat podmínky a další průběh exekuce.
Exekuční řízení je fakultativně probíhajícím procesem realizovaným výlučně na základě iniciativy oprávněného, tedy věřitele, a tudíž se logicky odehrává v jeho zájmu, který je dosavadním přístupem dlužníka narušován.
V okamžiku, kdy se začínají projevovat reálné důsledky probíhající exekuce na straně dlužníka, tedy kdy dochází k narušení jeho vlastnické triády, začne často i on volat po ochraně svých zájmů (nejčastěji se jedná o zachování životního minima). Toto volání je pak tím intenzivnější, čím hmatatelnější je jeho "odříznutí" od prostředků sloužících k uspokojení jeho životních potřeb.
Volnost danou exekutorovi platnými právními předpisy za účelem vytvoření předpokladů pro co možná nejsnadnější vynucení dobrovolně nesplněné povinnosti na straně jedné, je, na straně druhé, potřebné citlivě vyvažovat individuálním přístupem k dlužníkovi, byť tento je nezodpovědným narušitelem právního stavu. Soudní exekutor je tak vsazen do velmi nezáviděníhodného postavení, kdy by měl uspokojit oprávněného při současném respektu k potřebám povinného. Takový postoj exekutora nesmí být ovšem vykládán jako nespravedlivá benevolence, ale jako "obchodně" užitečný tah, který následně zajistí relativně hladší průběh exekuce a rychlejší uspokojení oprávněného.
Uvedené dvojaké postavení je pro práci soudního exekutora charakteristické, přičemž si v něm exekutor a jeho zaměstnanci musejí primárně počínat tak, aby uspokojili zájem oprávněného pokud možno v plné výši a co možná nejrychleji. A to, podle mého názoru, i za cenu prvotních ústupků povinnému, odůvodněných jeho existenčními potřebami, na které zákonodárce, jde-li o úpravu volnosti exekutora při volbě způsobů provedení exekuce, možná pozapomněl.
Poznámky:
1) Upřesnění rozsahu generálního inhibitoria v této souvislosti neznamená, že by se povinnému, ve vztahu k majetku, který není exekučním příkazem postižen, dispoziční oprávnění obnovovala; generální inhibitorium působí nadále vůči veškerému jeho majetku, přičemž ve vztahu k některým jeho částem je jeho existence opakovaně konstatována výrokem exekučního příkazu.
2) K tomu viz § 14 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, v platném znění.
3) V této souvislosti, ve srovnání s předchozími příklady, můžeme hovořit o opožděné účinnosti exekuční blokace nemovitosti, protože katastrální úřad povolí provedení vkladu vlastnického práva nabyvatele nemovitosti po nařízení exekuce, není-li prokázáno, že povinný o exekuci v době zcizovacího úkonu prokazatelně věděl.
4) Zjednodušeně řečeno, pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, v němž je stanovena povinnost, která dosud nebyla splněna.
5) V této souvislosti vědomě pomíjím možnost uplatnění nároku na náhradu škody a ušlého zisku a dalších sankčních nástrojů, jejichž použití považuji za sekundární variantu, která je často, a pro spoustu poškozených, natolik časově a finančně náročná, že se jim prostě nevyplatí.
6) Podle § 304 odst. 1 se arrestatorium vztahuje pouze na prostředky do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství.
7) Jedná se o ustanovení ve vztahu k probírané problematice použitelné, nicméně jeho primární poslání spočívá ve vytvoření ochrany před tím, aby došlo k uspokojení pohledávky oprávněného z prodeje movitého nebo nemovitého majetku povinného, který svou hodnotou výrazně překračuje výši vymáhané pohledávky.
8) Viz k tomu usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 98/2003 (R 77/2003): "Vydá-li soudní exekutor více exekučních příkazů, je způsobilou obranou proti nepřiměřenému postupu exekuce návrh na částečné zastavení exekuce dle § 268 odst. 4 občanského soudního řádu, případně odklad exekuce dle § 266 odst. 2 občanského soudního řádu;" v této souvislosti judikoval i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který ve svém usnesení sp. zn. 36 Co 228/2003 konstatoval, že "skutečnost, že na základě exekučního příkazu se vede exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu, na němž je uložena mzda povinného včetně její nezabavitelné části, není rozhodná ve smyslu § 44 odst. 10 exekučního řádu, tedy není relevantní pro odůvodnění odvolání prodaného do usnesení o nařízení exekuce".
9) Viz Kasíková, M., Kučera, Z., Plášil, V., Šimka, K., Jirmanová, M., Hubáček, J.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), komentář, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 172.
10) V některých případech může být tímto motivem úhrady dluhu exekuční příkaz postihující nemovitost, kterou chce povinný prodat, jindy povinného přiměje k placení doručení exekučního příkazu k jeho zaměstnavateli, aby zabránil šíření "pomluv", někdy musí celá exekuce dospět až k hrozbě vystěhování movitých věcí z bytu apod.
Jan Valenta
exekutorský koncipient, Exekutorský úřad Olomouc,
soudní exekutor Mgr. Ing. Radim Opletal