Na rozdíl od zjišťování majetku a dluhů zůstavitele, jež nemá tak závažné právní následky,2) je legitimační funkce dědického řízení nenahraditelná, a tudíž je otázku, kdo je dědicem po zůstaviteli, nutné téměř v každém dědickém řízení závazně vyřešit.3)

Pravomocné usnesení o dědictví je základem pro určení okruhu právních nástupců zůstavitele též pro jiné účely, a řízení o dědictví je tak univerzálním prostředkem pro zjištění osob, které s účinností ke dni zůstavitelova úmrtí vstupují do jeho práv a povinností. S právními nástupci zůstavitele je jednáno v občanském soudním řízení podle § 107 odst. 2 občanského soudního řádu a počítá s nimi též správní řád či stavební zákon.

ZJIŠŤOVÁNÍ OKRUHU DĚDICŮ

Podle § 461 odst. 1 občanského zákoníku se dědí ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů. Dle § 461 odst. 2 občanského zákoníku "nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona."

Při zjišťování okruhu dědiců ze závěti bývá věnována náležitá pozornost formálním i obsahovým náležitostem závěti, jejíž platnost je tím důsledně prověřována. K platnosti zanechané závěti mají právo vyjádřit se též osoby, které by dědily v případě, že by závěti nebylo; nejčastěji půjde o dědice ze zákona. Také v případě dědění ze závěti je tedy nutné zjistit okruh zákonných dědiců a dát jim prostor k uplatnění námitky neplatnosti zůstavitelova posledního pořízení.

Pokud zůstavitel nezanechal platnou závěť pojednávající o veškerém majetku, přichází v úvahu dědění podle intestátní dědické posloupnosti. Dědění ze zákona je založeno na příbuzenském či obdobném vztahu k zůstaviteli, který lze, až na jedinou výjimku,4) poměrně snadno doložit veřejnými listinami (rodnými nebo oddacími listy, rozsudky o osvojení či o určení otcovství apod.). Tyto matriční doklady, stejně jako jiné listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jsou veřejnými listinami ve smyslu § 134 občanského soudního řádu. Takové listiny mimo jiné potvrzují pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno, není-li prokázán opak.

OTEC MŮŽE BÝT NEJISTÝ

Již ve starém Římě platila zásada vystihující odvěkou lidskou zkušenost - matka je vždy jistá, otec nejistý (mater semper certa est, pater incertus). Proto může v dědickém řízení vyvstat problém tehdy, tvrdí-li někdo, že je např. dítětem zůstavitele,5) avšak tuto skutečnost nemůže prokázat žádnou z výše uvedených veřejných listin.

V úvahu připadají dvě možnosti: domnělé dítě má ve svém rodném listu uvedenou pouze matku, přičemž údaj o otci není vyplněn, anebo má v rodném listu místo zůstavitele uvedené jméno jiného otce, o kterém však tvrdí, že není jeho rodičem. Vzhledem k tomu, že základním stavebním kamenem lidské společnosti je rodina, měla by být nejistota ohledně otce přijatelným způsobem vyřešena, a pokud tak nebylo učiněno již dříve, nezbývá než se nastalou situací zabývat v rámci dědického řízení.

RODNÝ LIST BEZ UVEDENÍ OTCE

Řízení o dědictví však není řízením, ve kterém by bylo možné přezkoumávat a závazně řešit otázky osobního stavu, neboť dle § 135 odst. 1 občanského soudního řádu je soud rozhodnutím o osobním stavu vázán, přičemž dle § 159a odst. 3 občanského soudního řádu je výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, závazný pro každého. Tudíž i kdyby domnělé dítě v dědickém řízení prokázalo např. analýzou DNA, že je potomkem zůstavitele, není možné v tomto řízení posoudit otázku jeho osobního stavu jako otázku předběžnou, a to ani za předpokladu, že mezi ním a ostatními dědici není ohledně otcovství zůstavitele sporu.

Na druhou stranu, i přes skutečnost, že v otázce otcovství zůstavitele k domnělému dítěti existuje spor mezi ním a ostatními dědici, není možné odkázat domnělé dítě na podání žaloby ve smyslu § 175k odst. 2 občanského soudního řádu, tj. žaloby na určení, že je dědicem, neboť zde nejde o zjištění sporných skutečností, nýbrž o otázku osobního stavu. Ani v tomto řízení totiž soud nemůže řešit otázku otcovství zůstavitele jako otázku předběžnou.

Řešením je pouze podání žaloby o určení otcovství ve smyslu § 80 písm. a) občanského soudního řádu. Podle § 54 odst. 1 zákona o rodině, nebylo-li určeno otcovství manžela matky a nebylo-li učiněno souhlasné prohlášení rodičů ve smyslu § 52 zákona o rodině, může dítě navrhnout, aby otcovství určil soud. Žalobní právo není v tomto případě časově omezeno, což znamená, že pokud nebylo otcovství určeno některou z předchozích domněnek otcovství, mohou dítě i matka žalovat na určení otcovství kdykoliv. Vzhledem k tomu, že domnělý otec- zůstavitel již není naživu, podává se návrh na určení otcovství proti opatrovníkovi, kterého soud pro tento účel ustanoví (viz § 55 zákona o rodině).

NEBUDE-LI ŽALOBA O URČENÍ OTCOVSTVÍ PODÁNA DO PRÁVNÍ MOCI USNESENÍ O DĚDICTVÍ

Pokud nebyla žaloba o určení otcovství dosud podána, domnívám se, že by měl notář jako soudem pověřený soudní komisař poskytnout domnělému dítěti pořádkovou lhůtu k podání této žaloby. Nedodržení lhůty však nemá za následek zánik práva podat žalobu o určení otcovství, jako je tomu např. u nepodání žaloby dle již zmíněného § 175k odst. 2 občanského soudního řádu.

Pokud však nebude podána žaloba o určení otcovství ani později v průběhu dědického řízení, resp. ani do právní moci usnesení o dědictví, bude se v řízení o dědictví vycházet z veřejné listiny, tedy z rodného listu, v němž zůstavitel není jako otec uveden. Podle Městského soudu v Praze6) "jsou účastníky dědického řízení ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici. Důvod, považovat tyto osoby za dědice, zde musí být již v průběhu dědického řízení, kterého se případně chtějí zúčastnit (nikoli až po jeho skončení). Pokud zde takový důvod v době probíhajícího řízení nebyl, soud s nimi jako s účastníky jednat nemohl, účastníky takového dědického řízení nebyli, a nejsou proto ani oprávněni podávat odvolání proti rozhodnutí, které bylo v tomto řízení vydáno. Bylo-li takové rozhodnutí doručeno těm účastníkům řízení, kterým tehdy svědčil důvod účastenství podle § 28 not. ř. [nyní § 175b občanského soudního řádu - pozn. aut.], a tyto osoby proti němu nepodaly odvolání, nabylo rozhodnutí právní moci a nelze je již odvoláním napadat."

Dále Městský soud v Praze dovozuje, že "za dědice ze zákona na základě příbuzenského vztahu k zůstaviteli lze však důvodně považovat pouze toho, kdo je v řízení schopen takový příbuzenský vztah věrohodným způsobem prokázat. Jen taková osoba může být ve smyslu § 28 not. ř. (nyní § 175b OSŘ) účastníkem dědického řízení."

PODÁNÍ ŽALOBY O URČENÍ OTCOVSTVÍ PO PRÁVNÍ MOCI USNESENÍ O DĚDICTVÍ

Domnělé dítě tudíž nemůže podat proti usnesení o dědictví odvolání ani jiný opravný prostředek (např. žalobu na obnovu řízení). Podle zmíněného rozhodnutí Městského soudu v Praze "pokud by bylo přípustné, aby odvoláním dědiců, jejichž dědické právo vyšlo najevo až po pravomocném ukončení dědického řízení, byla úspěšně napadána rozhodnutí v takovém řízení vydaná, nemělo by ustanovení § 485 a násl. ObčZ žádný smysl; každý oprávněný dědic, který by se objevil po projednání dědictví (nezávisle na tom, zda za rok, za pět, za deset či více let po projednání dědictví) by mohl proti rozhodnutí podat úspěšně odvolání a žaloba podle § 485 a násl. ObčZ by byla zcela zbytečná. Připuštění této možnosti by bylo také v naprostém rozporu s požadavkem právní jistoty, protože by prakticky bez jakéhokoli časového omezení umožňovalo zrušit rozhodnutí považovaná za pravomocná a závazná pro účastníky i všechny orgány (srov. § 167 odst. 2, § 159 odst. 1 a 2 OSŘ)."

Domnělé dítě má možnost podat žalobu o určení otcovství též po právní moci usnesení o dědictví. Bude-li žaloba úspěšná, tj. bude-li rozsudkem soudu určeno otcovství zůstavitele k tomuto dítěti, může se takový potomek, vzhledem k tomu, že nebyl účastníkem dědického řízení, neboť své dědické právo, resp. příbuzenský vztah k zůstaviteli, v průběhu řízení neprokázal, domáhat ochrany oprávněného dědice dle § 485 a násl. občanského zákoníku.

Zjistí-li se po projednání dědictví podle § 485 odst. 1 občanského zákoníku, že oprávněným dědicem je někdo jiný než ten, kdo nabyl dědictví podle usnesení soudu, je povinen tento tzv. nepravý dědic vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Nedojde-li k vydání takového majetku dobrovolně, lze se vydání dědictví domáhat žalobou oprávněného dědice (hereditatis petitio) proti tomu, kdo byl jako dědic majetku uveden v usnesení o dědictví. Pokud je dědic uvedený v soudním usnesení nepravým dědicem jen zčásti a oprávněný dědic má nárok jen na část dědictví, může se domáhat vydání příslušné části dědictví.

Je třeba zdůraznit, že právo oprávněného dědice na vydání dědictví se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době, jejíž počátek se pojí s právní mocí rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno (viz § 105 občanského zákoníku).

BUDE-LI ŽALOBA O URČENÍ OTCOVSTVÍ PODÁNA BĚHEM ŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ

Pokud domnělé dítě podá žalobu o určení otcovství v průběhu dědického řízení, je dle starší judikatury7) nutné řízení o dědictví přerušit podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí závisí na otázce osobního stavu, kterou není soud oprávněn v rámci dědického řízení řešit. Přerušení řízení trvá až do doby, než bude otázka otcovství zůstavitele příslušným soudem pravomocně rozhodnuta.

Domnívám se, že je soud povinen přerušit dědické řízení jen tehdy, bude-li žaloba o určení otcovství v průběhu řízení skutečně podána. Nestane-li se tak, není efektivní, aby účastníci dědického řízení, kteří své dědické právo nezpochybnitelně prokázali, utrpěli škodu vyplývající z protahování řízení o dědictví. S každými průtahy rostou náklady řízení, zejména na správu majetku náležejícího do aktiv dědictví, dědici nemají možnost, resp. mají jen omezenou možnost nakládat s věcmi patřícími do dědictví, hodnota většiny majetku se postupem času snižuje, pohledávky se promlčují, vzrůstají náklady na další probíhající řízení, jichž byl zůstavitel účastníkem, neboť není jasné, kdo je jeho procesním nástupcem apod.

Oproti těmto zájmům stojí nicméně zájmy domnělého dítěte, kterému by měl být dán prostřednictvím přerušení dědického řízení prostor, pokud prokáže v řízení o dědictví aktivitu, tj. podá žalobu o určení otcovství, prokázat své dědické právo. Přestože se může na první pohled zdát, že jeho práva jsou zajištěna ochranou oprávněného dědice podle § 485 a násl. občanského zákoníku (viz výše), nejde o ochranu postavenou naroveň vydanému usnesení o dědictví. Nejenže se toto právo promlčuje v relativně krátké lhůtě, v níž nemusí domnělé dítě stihnout zajistit vydání rozsudku o určení otcovství, ale též je třeba si uvědomit, že výsledkem úspěšného uplatnění práva oprávněného dědice není určení, že oprávněný dědic je dědicem po zůstaviteli, nýbrž pouze deklarování práva na vydání (části) majetku z dědictví proti nepravému dědici.

RODNÝ LIST S UVEDENÍM JINÉHO OTCE, NEŽ JE ZŮSTAVITEL

Vzhledem k zásadě rodinného práva pater vero ist est, quem nuptiae demonstrant (otcem je ten, na koho ukazují domněnky), může v řízení o dědictví nastat složitější situace, pokud domnělé dítě předloží svůj rodný list, v němž je však jako otec uveden jiný muž než zůstavitel, přičemž otcovství matrikového otce bylo určeno podle § 51 či § 52 zákona o rodině, tj. některou z prvních dvou domněnek otcovství svědčících buď manželovi matky, nebo muži, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů.

Podle Nejvyššího soudu ČR8) "pokud je otcovství určeno na základě druhé domněnky otcovství, tj. souhlasného prohlášení rodičů [totéž platí i pro první domněnku otcovství svědčící manželovi matky - pozn. aut.], je nadbytečné a pojmově vyloučené další určení otcovství jiného muže za situace, kdy zákonným způsobem nebylo popřeno otcovství muže, který uznal otcovství při souhlasném prohlášení rodičů."

NEJPRVE JE TŘEBA POPŘÍT OTCOVSTVÍ

Nejprve tedy musí dojít zákonnou cestou k popření otcovství tzv. matrikového otce a až poté může dojít k určení otcovství zůstavitele. Žalobu na popření otcovství lze podat pouze tehdy, bylo-li otcovství určeno některou z prvních dvou domněnek otcovství (viz výše). Otcovství určené soudním rozhodnutím dle § 54 odst. 1 zákona o rodině již nelze takto popírat.

Žalovat na popření otcovství může pouze matrikový otec a matka, avšak v poměrně krátké šestiměsíční prekluzivní lhůtě, jejíž počátek je určen rozdílně podle toho, zda jde o otcovství určené na základě první či druhé domněnky otcovství (viz § 57 až § 61 zákona o rodině). Dítěti však žalobní právo na popření otcovství (na rozdíl od práva podat žalobu o určení otcovství) přiznáno není.

Po lhůtě jen skrze žalobu nejvyššího státního zástupce

Jedinou cestou, jak v takových případech dosáhnout popření otcovství matrikového otce, je postup uvedený v § 62 odst. 1 zákona o rodině. Pokud uplynula lhůta stanovená pro popření otcovství jedním z rodičů, může nejvyšší státní zástupce, vyžaduje-li to zájem dítěte, podat návrh na popření otcovství proti otci, matce a dítěti. Právo nejvyššího státního zástupce k podání žaloby není omezeno žádnou lhůtou, a tudíž lze mít důvodně za to, že je možné popřít otcovství též proti otci, jehož dítě již nabylo zletilosti. Je třeba zdůraznit, že podání žaloby o popření otcovství je koncipováno jako výsostné oprávnění nejvyššího státního zástupce, tudíž na něj není právní nárok. Podání žaloby nicméně není ponecháno zcela na libovůli nejvyššího státního zástupce, neboť se v tomto případě řídí mimo jiné interním Pokynem obecné povahy nejvyššího státního zástupce o postupu státních zástupců při prošetřování předpokladů žaloby podle § 62 nebo § 62a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona 91/1998 Sb., ze dne 5. listopadu 2003, poř. č. 6/2003 (dále jen "pokyn nejvyššího státního zástupce"). Pokyn nejvyššího státního zástupce např. definuje ve svém čl. 4 zájem dítěte, jako "zájem na uspořádání takových rodinných vztahů, které by byly prospěšné pro tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte," přičemž zdůrazňuje, že "zájem matrikových rodičů nebo muže, který je označován za otce, na popření otcovství nesmí být zohledňován na úkor zájmu dítěte".

Další podrobnosti o postupu v šetření o podnětech u Nejvyššího státního zastupitelství nebo u krajského státního zastupitelství jsou upraveny v metodickém návodu, který je přílohou č. 1 pokynu nejvyššího státního zástupce.

Ve většině případů bude šetření zahájeno na žádost matky, matrikového či biologického otce nebo samotného dítěte, je-li zletilé. Obecně je státní zastupitelství povinno o způsobu vyřízení každého podání, po přezkoumání jeho důvodnosti, vyrozumět nejpozději do dvou měsíců od doručení podání nebo jeho vrácení vyšším státním zastupitelstvím toho, kdo je učinil; tuto lhůtu lze překročit jen tehdy, pokud nelze v jejím průběhu získat podklady potřebné pro vyřízení podání. O tom je potřeba toho, kdo podání učinil, písemně vyrozumět.9)

POPŘENÍ OTCOVSTVÍ A VZTAH K ŘÍZENÍ O DĚDICTVÍ

Vzhledem k tomu, že na podání žaloby o popření otcovství podle § 62 zákona o rodině není právní nárok, je otázkou, jak si počínat v řízení o dědictví.

Podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu je soud povinen řízení přerušit, závisí-li rozhodnutí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit. Na první pohled by se mohlo zdát, že otázka popření otcovství muže k dítěti, které o sobě tvrdí, že je dítětem zůstavitele, nemá přímou souvislost s probíhajícím dědickým řízením, a soud by proto nemusel řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušit, přičemž by v řízení o dědictví vycházel z veřejné listiny (rodného listu) domnělého dítěte. Domnělé dítě by se tak vůbec nestalo účastníkem řízení o dědictví s důsledky uvedenými výše v tomto článku (viz v části "Nebude-li žaloba o určení otcovství podána do právní moci usnesení o dědictví"). Věc je však složitější. Ústavní soud ČR10) se již ve své rozhodovací praxi zabýval otázkou ochrany rodičovství a rodiny ve vztahu ke styku dítěte s původním matrikovým otcem. Dovodil, že "rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou. Při výkladu těchto pojmů je proto třeba zohledňovat biologickou vazbu a pak i sociální realitu rodiny a rodinného života, která ovšem v posledním století prošla zásadními proměnami." Na jiném místě se lze setkat s názorem, "že základem rodinných vazeb je tradičně právě biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny". Ústavní soud též citoval z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, rozsudku ve věci Kroon a další proti Nizozemsku: "Respekt k rodinnému životu vyžaduje, aby biologická a sociální realita převážila nad právní domněnkou..."

Tyto názory, jakož i okolnosti konkrétního případu (rozsah majetku v dědictví a jeho správa, možnost jiných zajištění dědictví, relevantní námitky dědiců, důkazy předložené domnělým dítětem, posouzení, zda nejde o zjevně šikanózní návrh apod.) je třeba vzít v úvahu při posuzování, zda dát domnělému dítěti, které je ve věci aktivní, prostor, aby své dědické právo prokázalo.

Dojde-li soud, resp. notář jako pověřený soudní komisař, k závěru, že z okolností případu vyplývá důvodnost návrhu domnělého dítěte, měl by mu nejprve poskytnout pořádkovou lhůtu k podání podnětu Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Jak již bylo výše uvedeno, státní zastupitelství by zásadně mělo vyřizovat podněty do dvou měsíců, což není v řízení o dědictví lhůta natolik dlouhá, aby mohla mít vliv na práva jiných osob.

Pokud nejvyšší státní zástupce vskutku podá žalobu o popření otcovství matrikového otce, bude na místě řízení o dědictví přerušit dle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť lze mít za to, že již v této fázi se bude žaloba o popření otcovství opírat též o důkazy svědčící o otcovství zůstavitele.11)

Bude-li podaná žaloba úspěšná, tj. bude-li rozhodnuto, že matrikový otec není otcem domnělého dítěte zůstavitele, bude v řízení o dědictví postupováno stejně, jako v případě doložení rodného listu bez uvedení otce (viz výše). Domnělému dítěti bude tudíž poskytnut prostor pro podání žaloby o určení otcovství zůstavitele. Pokud žalobu o určení otcovství v přiměřené lhůtě nepodá, bude v řízení o dědictví pokračováno bez ohledu na něj. Bude-li žaloba o určení otcovství zůstavitele podána, zůstane řízení o dědictví přerušeno až do pravomocného vyřešení otázky otcovství zůstavitele.

Není-li v řízení o dědictví jednáno se všemi účastníky, doporučovala bych (vzhledem k závažným následkům, jež mohou nastat) zvážit všechny okolnosti konkrétního případu a prostřednictvím přerušení řízení dát prostor těm, kteří tvrdí, že jsou zůstavitelovými dědici a mají snahu tuto skutečnost prokázat.

Při úvaze de lege ferenda by jistě nebylo od věci umožnit také dítěti, aby podalo žalobu na popření otcovství, což by plně odpovídalo mezinárodní ochraně jeho práv v souladu s Úmluvou o právech dítěte.12) V návrhu nového občanského zákoníku se sice již objevuje ustanovení,13) které umožňuje dítěti, aby podalo žalobu na popření otcovství, avšak až poté, kdy dosáhlo zletilosti a pouze ve lhůtě jednoho roku po dosažení zletilosti, případně do dvou let od doby, kdy se dozvědělo o skutečnostech, které otcovství k němu zpochybňují. Lhůty zde uvedené jsou velice krátké, zejména uvědomíme-li si, že mladí lidé ve věku blízkém věku mladistvých nejsou zpravidla schopni sami posoudit veškeré důsledky možného popření, resp. nepopření otcovství matrikového otce. Bylo by tudíž vhodné lhůty zde uvedené prodloužit na několik let, případně možnost popřít otcovství ze strany dítěte vůbec žádnou lhůtou neomezovat.


Poznámky:

1) Viz Mikeš, J., Muzikář, L.: Dědické právo, Linde Praha, 2. vydání 2005, str. 131.

2) Blíže viz Matějková, A.: Význam majetkové funkce dědického řízení. Právní rádce č. 5/2007.

3) Výjimkou je zde zastavení dědického řízení podle § 175h odst. 1 a odst. 2 občanského soudního řádu.

4) Touto výjimkou je prokázání podmínek při zjišťování tzv. osob spolužijících podle § 474 odst. 1 a § 475 odst. 1 občanského zákoníku.

5) V praxi půjde nejčastěji o případy, kdy jménem nezletilého dítěte tuto skutečnost tvrdí jeho zákonná zástupkyně (matka). Dále lze většinu závěrů uvedených v tomto článku vztáhnout obdobně též na jiné dědice ze zákona, např. vnuky, synovce či neteře, kteří tvrdí, že byli dětmi již dříve zesnulého zůstavitelova dítěte, resp. sourozence, a z toho titulu se domáhají dědického práva po zůstaviteli. Pro zjednodušení se však tento příspěvek zabývá pouze zůstavitelovými dětmi.

6) Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 24 Co 31/2003. Publikováno v Soudních rozhledech pod č. SR 10/2004, str. 380.

7) Rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 4. 4. 1979, sp. zn. Cpj 169/78. Publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 21/1979 civ.

8) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005.

9) Viz § 16a odst. 6 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

10) Nález Ústavního soudu ČR ze dne ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 568/06.

11) Viz vzor žaloby o popření otcovství, jenž je přílohou č. 2 pokynu nejvyššího státního zástupce.

12) Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte.

13) Viz § 663 návrhu občanského zákoníku pracovní komise Eliáš, K. a Zuklínová, M., jenž je k dispozici na http://portal.justice.cz


Adéla Matějková
notářská kandidátka, Praha

Související