Ke zpětné úhradě za přijímače na hotelových pokojích

V článku se zabývám oprávněností požadavků kolektivních správců z hlediska mezinárodního práva a práva Evropských společenství a možnostmi postupu ubytovatelů.

VZNIK PROBLÉMU

Zákonem č. 81/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), dále jen "Novela", byl § 23 autorského zákona mimo jiné doplněn o druhou větu,¹⁾ která, zjednodušeně řečeno, stanovuje, že za provozování rozhlasového a televizního vysílání nemělo být považováno zpřístupňování díla pomocí rozhlasových a televizních přijímačů ubytovaným na hotelových pokojích.

Znění § 23 autorského zákona po novele bylo od počátku kritizováno,²⁾ aniž by tato kritika měla větší dopad na praxi, která byla od nabytí účinnosti Novely dne 23. února 2005 až do další změny tohoto ustanovení účinné od 19. května 2008³⁾ k placení odměn za takové užití děl přinejmenším rezervovaná. Rozhodnutím, které dalo věci do pohybu, se stal rozsudek Soudního dvora Evropských společenství C-306/05 (SGAE ca Rafael Hoteles SA), jehož dopadem se budeme zabývat dále.

KOMUNITÁRNÍ PRÁVO A ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

Současná rozhodnutí českých soudů o této věci (viz dále) byla nepochybně ovlivněna rozsudkem Soudního dvora C-306/05 (SGAE ca Rafael Hoteles SA), dále jen "rozsudek SGAE",⁴⁾ v němž Soudní dvůr odpověděl na položené předběžné otázky následovně:

Z rozsudku SGAE⁵⁾ vyplývá rozpor § 23 českého autorského zákona ve znění účinném od 23. února 2005 do 18. 5. 2008 s čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES, při jehož výkladu bylo přihlédnuto i k čl. 23 jejího odůvodnění.

Rozsudek SGAE konstatoval, že provozování rozhlasového a televizního vysílání na hotelových pokojích je sdělováním díla veřejnosti, k němuž je třeba zvláštního souhlasu autorů a za nějž náleží odměna; k výši odměny, jež za toto užití předmětů ochrany autorům zastoupeným kolektivními správci náleží, pravil Soudní dvůr pouze to, že má být odpovídající.

Neprovedená či špatně provedená směrnice však nemá přímý horizontální účinek (viz rozhodnutí ve spojených věcech C-397/01 až C-403/01 Pfeifer,⁶⁾ ze starších Van Duyn v Home Office),⁷⁾ což znamená, že:

- i jasné, přesné a bezpodmínečné ustanovení směrnice, která má poskytnout práva nebo uložit povinnosti jednotlivcům, nemůže být jako takové uplatňováno v rámci sporu probíhajícího výlučně mezi jednotlivci,⁸⁾

- směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a nelze se jí tudíž jako takové vůči jednotlivci dovolávat.

Právě uvedené se projevuje i v české judikatuře např. takto: "Podle relevantní judikatury Soudního dvora Evropských společenství se jako základní podmínky bezprostřední aplikovatelnosti pravidel směrnice jeví: uplynutí transpoziční lhůty, nenáležitá transpozice směrnice, dostatečná přesnost a bezpodmínečnost pravidla směrnice, aktivní legitimace osoby, jež se bezprostřední aplikovatelnosti dovolává, a skutečnost, že bezprostřední aplikací směrnice nedojde k uložení povinnosti jednotlivci."⁹⁾ Dle komunitárního práva tedy není možné uložit za předmětné období uživatelům povinnost "doplatit odměny", protože by se nutně jednalo o spor mezi jednotlivci¹⁰⁾ a pravidlo směrnice nebylo dostatečně přesné, což lze opřít o nejednotnou praxi v jednotlivých státech Evropských společenství (obdobná situace jako v České republice byla např. v Irsku, Španělsku či Rakousku; z nečlenů Evropských společenství např. USA).

Evropská společenství nejsou smluvní stranou Bernské úmluvy,¹¹⁾ jsou však smluvní stranou Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), účinnou od 1. 1. 1995, jejíž nedílnou součástí, závaznou pro všechny členy, je i Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS), jejíž čl. 9 odst. 1 zavazuje členy přizpůsobit se čl. 1 až 21 Bernské úmluvy (Pařížský akt, 1971) - obdobně činí i čl. 1 odst. 4 Smlouvy WIPO o právu autorském. Některé oblasti (např. právě TRIPS) upravené dohodou WTO spadají do tzv. sdílené pravomoci Evropských společenství a členských států, smluvní stranou této dohody je proto i Česká republika (stejně jako všechny ostatní členské státy Evropských společenství - jedná se o tzv. smíšenou smlouvu). TRIPS je podle čl. 300 odst. 7 Smlouvy o založení Evropského společenství závazná pro orgány společenství i pro členské státy. Dle názoru Soudního dvora¹²⁾ však ustanovení smlouvy TRIPS nemají takovou povahu, aby z nich plynula práva, kterých by se jednotlivci mohli dovolávat přímo před soudy z moci komunitárního práva; jednotlivci se jich mohou přímo dovolávat v oblastech neupravených předpisy Evropských společenství, připouští-li to právo členského státu. Úpravu v této oblasti představuje právě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES.

MEZINÁRODNÍ PRÁVO A ČESKÁ JUDIKATURA

Protože právo duševního vlastnictví má svůj mezinárodněprávní rozměr, je třeba posoudit řešenou otázku i z pohledu mezinárodního práva veřejného. Z mezinárodních smluv se problematiky dotýkají zejména čl. 11bis Bernské úmluvy (vyhlášené v revidovaném znění pod č. 133/1980 Sb.), čl. IVbis Všeobecné úmluvy o právu autorském (vyhlášené v revidovaném znění pod č. 134/1980 Sb.), čl. 13 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (vyhlášené pod č. 191/1995 Sb.) a čl. 8 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském (vyhlášené pod č. 33/2002 Sb.m.s.).¹³⁾ K vnitrostátní aplikaci mezinárodních smluv může dojít ve dvou případech, a to jde-li o smlouvu, která je přímo účinná (angl. direct effect) na základě mezinárodního práva nebo která je tzv. samovykonatelná (angl. self-executing) z hlediska práva vnitrostátního.¹⁴⁾ Jako první příklad nám poslouží Bernská úmluva.

Je-li smlouva přímo účinná na základě mezinárodního práva, není její samovykonatelnost z hlediska vnitrostátního práva relevantní. Bernská úmluva však není přímo účinná, když neobsahuje ustanovení, z nějž by bylo možné její přímou účinnost dovodit, a když např. USA v zákonu implementujícím Bernskou úmluvu z roku 1988¹⁵⁾ výslovně prohlásily, že tato úmluva není podle práva USA samovykonatelná - to potvrzuje, že přímý účinek nemá; kdyby jej totiž na základě mezinárodního práva měla, nebylo by možné její samovykonatelnost připouštět či nepřipouštět.

Samovykonatelnost je otázkou vnitrostátního práva. Z hlediska českého práva je podstatný čl. 10 Ústavy, který zní: "Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva."¹⁶⁾ Uvedené ustanovení Ústavy obsahuje generální recepční normu, kterou byly do českého práva inkorporovány mezinárodní smlouvy splňující stanovené podmínky, tedy, že:

- byl dán souhlas k ratifikaci smlouvy, a to k tomu v dané době příslušným zákonodárným orgánem (tedy i předchůdci Parlamentu ČR).¹⁷⁾ Na jiný možný výklad upozorňuje prof. V. Pavlíček: "Ústava používá výraz eParlamente (s velkým písmenem) jen pro Parlament ČR, nikoliv jako obecné označení zákonodárného sboru, jemuž by byla adekvátní grafická forma 'parlament'."¹⁸⁾ Mohlo by se tedy zdát, že na Bernskou úmluvu, k jejíž ratifikaci Parlament ČR ve smyslu čl. 15 Ústavy souhlas nedal, čl. 10 Ústavy nedopadá, Bernská úmluva tak nemá aplikační přednost před zákonem a odměny za přejímače na hotelových pokojích se tedy zpětně vyplácet nebudou. Bohužel pro provozovatele ubytovacích zařízení se odborná literatura kloní spíše k závěru, že tomu tak není, a to z různých důvodů - např. proto, že "Pojem eparlamente má v právu specifický význam a neznačí pouze orgán schvalující zákony."¹⁹⁾ Nebo proto, že se zdá, že "...tato otázka byla pod tlakem okolností konkludentně zodpovězena tak, že výrazem eParlamente jsou v čl. 10 myšleny všechny zákonodárné orgány, které daly souhlas k ratifikaci mezinárodních smluv, jež jsou i pro Českou republiku závazné - opačný výklad by ostatně vedl k absurdním důsledkům, protože režimu čl. 10 by při něm nepodléhaly např. i některé nejvýznamnější smlouvy o lidských právech",²⁰⁾ což je v souladu se stanoviskem Ústavního soudu, že "...žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod".²¹⁾ Někdy se také argumentuje čl. 5 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky.²²⁾ Ve své judikatuře závazně zodpověděl tuto otázku Ústavní soud tak, že: "Předpokladem toho, aby mezinárodní smlouva byla součástí právního řádu, je i to, že tato mezinárodní smlouva byla ratifikována se souhlasem Parlamentu České republiky, resp. některým z předchůdců Parlamentu na území České republiky nebo bývalé Československé republiky."²³⁾ Ústavní soud tak nedbalou práci ústavodárce (veden nepochybně dobrými úmysly) nahrazuje výkladovou metodu, kterou bychom s nadsázkou mohli označit za právní okultismus - Ústavu vykládá nikoliv dle výslovně projeveného úmyslu ústavodárce, ale dle jeho úmyslu explicite neprojeveného, což ovšem naráží na požadavek právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí.²⁴⁾

- Česká republika je podle mezinárodního práva smlouvou vázána (Vídeňská úmluva o smluvním právu, vyhlášena pod č. 15/1988 Sb.),

- smlouva byla vyhlášena způsobem stanoveným zákonem v dané době (čl. 52 odst. 2 Ústavy, § 5 an., § 14 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů).

Část čl. 10 Ústavy za středníkem, stanovující aplikační přednost mezinárodních smluv před zákonem (rozumí se obyčejným),²⁵⁾ se ovšem týká pouze mezinárodních smluv, resp. jednotlivých norem z nich seznatelných, které jsou samovykonatelné z hlediska vnitrostátního práva, což posuzují vnitrostátní soudy. Nesamovykonatelné normy mezinárodní smlouvy aplikuje moc zákonodárná nebo výkonná jejich provedením, protože bez vnitrostátní úpravy jsou neaplikovatelné. Bernská úmluva výše uvedené tři formální podmínky aplikační přednosti dle čl. 10 Ústavy splňuje, zbývá posoudit podmínku materiální, tedy její samovykonatelnost. Aby tedy normy obsažené v mezinárodní smlouvě mohly být samovykonatelné, musí být dostatečně jasné, určité a úplné, a to bez dalšího vnitrostátního prováděcího aktu. Prof. Malenovský k tomu uvádí, že se jedná zásadně o: "...ta ustanovení smlouvy, jejíž strany přímou použitelnost nevyloučily, a která k tomu mají zejména následující předpoklady: jsou formulována oznamovacím způsobem v přítomném čase a jednotlivci jsou gramatickými podměty ve větách, které stanoví práva a povinnosti."²⁶⁾ Pro samovykonatelnost mezinárodní smlouvy je podstatný i úmysl sjednat práva přímo pro jednotlivce, který vyjádřily smluvní strany.²⁷⁾

Z některých ustanovení Bernské úmluvy by se mohlo zdát, že zavazuje pouze státy (v preambuli "Státy Unie, prodchnuty společným přáním chránit účinným a jednotným způsobem, jak je možné, práva autorů...", čl. 36 odst. 1 "Každý stát, který je smluvní stranou této úmluvy, se zavazuje učinit v souladu se svou ústavou opatření nutná k tomu, aby zajistil uplatňování této úmluvy.") k zajištění sjednané úrovně ochrany vnitrostátními předpisy. Tak je tomu např. v USA, když zákon implementující Bernskou úmluvu z roku 1988 stanovuje, že závazků USA z Bernské úmluvy se lze dovolávat jen podle příslušného domácího práva. Naopak jako samovykonatelná se Bernská úmluva posuzuje např. v Německu.²⁸⁾

Český Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2277/2007, ze dne 22. října 2008, shledal Bernskou úmluvu samovykonatelnou, když v odůvodnění uvedl: "Pokud by proto snad bylo vyvozováno, že ustanovení § 23 autorského zákona z roku 2000 (ve znění novely provedené zákonem č. 81/2005 Sb.), resp. autorský zákon z roku 1965, přináší odchylnou úpravu, pak podle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, by bylo nezbytné bezpodmínečně použít čl. 11 bis odst. 1 (písm. ii) a odst. 2 cit. B. úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, která má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší právní sílu (kolizní přednost)."²⁹⁾ Nejvyšší soud se odůvodněním samovykonatelností Bernské Úmluvy nezabýval a jednoduše ji konstatoval. Je nutno podotknout, že názor Nejvyššího soudu, že Bernská úmluva "má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší právní sílu (kolizní přednost)", který Nejvyšší soud převzal z článku prof. Telce cit. v pozn. č. 2, nelze považovat za šťastný - úmluva má při kolizi se zákonem pouze aplikační přednost, nikoli však vyšší právní sílu.³⁰⁾ Přednost Bernské úmluvy v případě kolize se zákonem shledal opět bez bližšího odůvodnění i Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 3 Co 34/2007.³¹⁾

Protože k nalezení odpovědi na položenou otázku dostačuje, byl-li jako samovykonatelný shledán čl. 11bis odst. 1 písm. (ii) a odst. 2 Bernské úmluvy, nebudeme se již zabývat ostatními smlouvami.

ODPOVĚDNOST ČESKÉ REPUBLIKY ZA ŠKODU?

Členský stát Evropských společenství má povinnost náhrady škody způsobené porušením komunitárního práva³²⁾ jednotlivci, a to bez ohledu na to, který jeho orgán se svým konáním nebo opomenutím porušení dopustil - stát je posuzován jako jeden subjekt. Odpovědnost se tak týká i moci zákonodárné. Nebudeme-li přihlížet k mezinárodním smlouvám (viz dále), mohli by se autoři zastoupení kolektivními správci domáhat náhrady škody ve výši odměn, které jim v rozporu s komunitárním právem odepřela Novela, po České republice. Postup jak se škody domoci upravuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Přijetí zákona rozporného s komunitárním právem lze podřadit pod pojem nesprávného úředního postupu, a to přes odlišný názor českého Nejvyššího soudu vyjádřený právní větou: "Proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům,"³³⁾ který je s komunitárním právem v rozporu. Odpovědnost státu za nepřijetí právní úpravy potvrdil i Ústavní soud.³⁴⁾

Smlouvy splňující podmínky čl. 10 Ústavy jsou však součástí českého právního řádu, a tím pádem české právo (správně vyloženo) za použití aplikační přednosti Bernské úmluvy dle čl. 10 Ústavy nebylo s komunitárním ani mezinárodním právem v rozporu (shodně Telec v op. cit. v pozn. č. 2). Vzniká tu podivná situace, kdy přímá aplikace mezinárodních smluv, jejímž smyslem bylo zlepšit postavení jednotlivce, se proti jednotlivci obrací a jeho postavení naopak zhoršuje, když pro laika činí úpravu nesrozumitelnou, neboť s odkazem na obecnou inkorporační klauzuli byl v rozporu s mezinárodní smlouvou jen český zákon, nikoliv český právní řád. Nebýt inkorporace mezinárodních smluv, bylo by nedodržení závazku přizpůsobit se čl. 11bis Bernské úmluvy jednočinným porušením práva komunitárního ve vztahu k Evropským společenstvím a jejich členským státům i práva mezinárodního ve vztahu k členům WTO a Bernské unie. Na základě samovykonatelné povahy Bernské úmluvy byl však český právní řád s požadavky komunitárního i mezinárodního práva zřejmě v souladu, když § 23 autorského zákona ve znění Novely neměl být aplikován. Jiným argumentem proti možnosti požadovat náhradu škody po státu je omluvitelnost pochybení českého zákonodárce, který byl s ohledem na nejasné ustanovení směrnice a rozdílnou praxi v členských státech Evropských společenství v dobré víře, že komunitární právo neporušuje³⁵⁾ - lze však protiargumentovat, že český zákonodárce nemohl nevědět o (nejméně pravděpodobném) rozporu s mezinárodními smlouvami, které jsou závazné pro Českou republiku i Evropská společenství, a které byly řádně vyhlášeny (ignorantia iuris non excusat); o rozporu však musel vědět nejpozději po vynesení rozsudku SGAE, tedy po 7. prosinci 2006.

Požadavek na náhradu škody by však mohl ubytovatel či kolektivní správce opřít o rozpor předmětné úpravy s principem právní jistoty. Podle práva ES je nepřípustné, aby došlo k zásahu do obecných zásad komunitárního práva i práva vůbec, mezi něž nepochybně patří zásada zákazu retroaktivity a právní jistoty.³⁶⁾ Dle judikatury Ústavního soudu³⁷⁾ se lze v demokratickém právním státě, za nějž Českou republiku prohlašuje čl. 1 odst. 1 Ústavy, spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude nikdo zklamán. Ustanovení § 23 autorského zákona ve znění Novely byl právem nejen platným, ale i účinným, přesto však neaplikovatelným - důvěra v platné právo tak byla, jemně řečeno, zklamána. Výše škody by se dle mého názoru dala vyčíslit na straně ubytovatele jako částka jím vynaložená nad obvyklou odměnu za provozování rozhlasového a televizního vysílání, na straně kolektivního správce jako obvyklá odměna za takové provozování. Tuto možnost, kterou by kolektivní správci mohli dosáhnout uspokojení svých nároků v jediném řízení a kterou lze vyčíst z judikatury Soudního dvora, se kolektivní správci rozhodli z (neznámých důvodů) nevyužít, a vydali se trnitou cestou jednání a sporů s tisíci jednotlivých ubytovatelů, po kterých se domáhají odměny (zatím) v obvyklé výši.

MOŽNOSTI UBYTOVATELŮ

Výše jsem dospěl k závěru, že na základě Bernské úmluvy bylo provozování rozhlasového a televizního vysílání ubytovateli na hotelových pokojích i v období od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008 užitím předmětů ochrany, které bylo bez uzavřené licenční smlouvy s kolektivními správci protiprávním užitím děl. Dle literatury vznikají v případě protiprávního užití díla autorům zastoupeným kolektivními správci odpovědnostní nároky dle § 40 odst. 4 autorského zákona, nikoliv přímý nárok na zaplacení odměny.³⁸⁾ Nelze však opomenout § 100a autorského zákona, který předpokládá, že v případě zásahu do kolektivně spravovaného práva lze uzavřít licenční smlouvu dodatečně, z níž (nebude-li uzavřena bezúplatně) právo na odměnu vznikne.

Výše odměny za předmětné období dle sazebníků [de lege lata návrhů odměn - § 100 odst. 1 písm. s) autorského zákona] kolektivních správců (ať už z kteréhokoliv roku) není právně závazná, kolektivní správci nejsou orgány veřejné moci a nemohou autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech jiných subjektů. Výše odměny i další smluvní podmínky jsou věcí dohody stran, vždy však musí být přiměřené a rovné [kogentní § 100 odst. 1 písm. h) autorského zákona] a při jejich sjednávání musí být individuálně přihlédnuto ke kritériím uvedeným v § 100 odst. 6 autorského zákona; postup v rozporu s uvedenými požadavky může být zneužitím monopolního postavení. Zde se nabízí prostor k jednání o obvyklé výši odměny v rozhodné době zejména s ohledem na specifika regionu kde, a okolnostem, za nichž k užití díla došlo, tedy k masovému neplacení odměn na celém území České republiky v důsledku pochybení zákonodárce, jejich nevyžadování kolektivními správci v rozhodné době v důsledku jejich vyčkávací taktiky a u nevýdělečných subjektů (např. vysokoškolských kolejí, ubytoven pro sociálně slabé provozovaných obecně prospěšnými společnostmi)³⁹⁾ k prospěchu blížícímu se nule, který uživatel získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany.

Od 19. 5. 2008 je v § 23 autorského zákona stanovena maximální přípustná výše odměny ("strop") za přijímač na hotelovém pokoji, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout padesát procent výše poplatku za jeden přístroj podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Vycházeje z § 6 uvedeného zákona činí "strop" měsíční odměny 22,50 Kč za jeden rozhlasový přijímač a 67,50 Kč za jeden přijímač televizní, případně 90,- Kč za jeden přijímač kombinovaný. Těchto částek se nedotýká osvobození od poplatku (§ 4 uvedeného zákona) ani ustanovení o osobách poplatek neplatících (§ 5 odst. 2 uvedeného zákona), protože zákon vychází ze stanovené výše poplatku za přijímač, nikoliv z výše poplatku, jenž je za přijímač povinna platit určitá osoba. Právní norma stanovující "strop" odměn je kogentní a smlouva sjednávající odměnu jej překračující by byla dle § 39 občanského zákoníku absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a to celá, protože ujednání o odměně nebo bezúplatnosti licenční smlouvy je zásadně její podstatnou náležitostí (§ 49 autorského zákona, cit rozhodnutí NS 30 Cdo 2277/2007) a nelze jej tedy ve smyslu § 41 občanského zákoníku oddělit od ostatního obsahu. Protože stanovením "stropu" nejsou jakkoliv dotčena v předchozím odstavci rozebíraná ustanovení o požadavcích na výši smluvní odměny sjednávané kolektivními správci, zákonodárce tímto ustanovením vyjádřil, že odměna za provozování rozhlasového a televizního vysílání překračující "strop" by již byla nepřiměřená. Na licenční smlouvy uzavřené do 18. 5. 2008 včetně nelze "strop" vztahovat, neboť pravá retroaktivita je nepřípustná.⁴⁰⁾

Od 19. 5. 2008 není dle mého názoru možné sjednat platně za provozování rozhlasového a televizního vysílání odměnu "strop" překračující, a to ani za období minulá; antedatování smlouvy by bylo obcházením zákona ve smyslu § 39 občanského zákoníku, které je sankcionováno absolutní neplatností. Pro stanovení výše "stropu" je rozhodná vždy aktuální výše poplatku za přístroj stanovená uvedeným zákonem. Pokud by kolektivní správce požadoval odměnu ve výši neodpovídající zákonným požadavkům a nedošlo by k dohodě o její výši, má ubytovatel právo domáhat se:

- návrhem licenční smlouvy včetně odměny u soudu vydání rozsudku ukládajícího prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 občanského soudního řádu) kolektivního správce, který, nabude-li právní moci, nahradí souhlas kolektivního správce,

- určení přiměřené odměny soudem na základě čl. 11bis odst. 2 Bernské Úmluvy.

Z hlediska obsahu se smluvní strany v dodatečně uzavřené licenční smlouvě dohodnou na tom, že závazek k vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití děl bude nahrazen závazkem uhradit odměnu ve sjednané výši. Dodatečně uzavřená licenční smlouva je proto dle mého názoru dohodou o nahrazení závazku v podobě privativní novace sui generis (§ 570 občanského zákoníku). Animus novandi, vůle stran stávající závazek zrušit a nahradit jej závazkem novým, nemusí být v tomto případě v licenční smlouvě výslovně vyjádřen, protože o něm nebude pochyb s ohledem na vůli stran při jejím uzavírání zjistitelnou výkladem dle § 35 odst. 2 občanského zákoníku - z dodatečně uzavřené smlouvy nelze rozumně dovozovat vůli uživatele ponechat vedle závazku uhradit sjednanou odměnu závazek k vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku běžné odměny - nemůže se proto jednat o novaci kumulativní dle § 516 odst. 2 občanského zákoníku. Nejde ani o změnu (obnovu) stávajícího závazku podle odstavce prvního tohoto ustanovení, protože dochází ke změně právního důvodu pohledávky.

V každém případě by ubytovatelé měli ve svém vlastním zájmu nejpozději na žádost (jiný podnět) kolektivního správce nebo z vlastní iniciativy řádně a bez zbytečných průtahů začít vést s kolektivním správcem jednání směřující k dodatečnému uzavření licenční smlouvy - jedná se totiž o překážku dle § 100a autorského zákona, vylučující možnost kolektivních správců uplatňovat (tedy i pokračovat v uplatňování) po dobu takového jednání nároky dle § 40 odst. 1 písm. b) a odst. 4 autorského zákona, zejména nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny obvyklé v době neoprávněného nakládání s dílem. Někdy bývá argumentováno tím, že § 100a autorského zákona se uplatní pouze tehdy, začal-li uživatel jednat o uzavření licenční smlouvy před užitím díla, přičemž se vychází z toho, že účelem ustanovení je zabránit kolektivnímu správci zneužít případné časové nouze uživatele.⁴¹⁾

Tomuto názoru si dovolím oponovat: jednak pro takto úzký výklad neposkytuje předmětné ustanovení oporu, jednak je tím dle mého soudu pomíjena jeho druhá funkce - totiž motivovat porušitele autorských práv k dodatečné úhradě odměny oproti nemožnosti uplatnit bezdůvodné obohacení v sankční výši. Rovněž při naplnění podmínek § 100a autorského zákona svědčí kolektivním správcům nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odměny obvyklé (§ 100a odst. 2 autorského zákona ve spojení s § 451 an. občanského zákoníku), tedy ve výši, ke které by měl uživatel a kolektivní správce dojít dohodou.

Nezačne-li ubytovatel s kolektivním správcem jednat o dodatečném uzavření smlouvy jsou kolektivní správci mimo jiné oprávněni se místo dodatečného uzavření licenční smlouvy domáhat vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé odměny (§ 40 odst. 4 autorského zákona). Nestanoví-li autorský zákon jinak (např. že bezdůvodným obohacením je podle autorského zákona peněžitá částka⁴²⁾ ve výši dvojnásobku odměny), řídí se bezdůvodné obohacení jeho obecnou úpravou v občanském zákoníku. Jestliže bezdůvodně obohacený nejednal subjektivně⁴³⁾ v dobré víře, musí dle § 458 odst. 2 občanského zákoníku s bezdůvodným obohacením vydat i užitky z něj. Dobrá víra se předpokládá a s ohledem na výše uvedené vyplývá i z mimořádného stavu právní úpravy. Dle Telce a Tůmy (op. cit. v pozn. č. 38, str. 436) se užitkem rozumí i zisk z užití děl. Proti tomuto závěru lze argumentovat tím, že bezdůvodným obohacením pro případ neoprávněného nakládání s dílem je dle autorského zákona vždy peněžitá částka a nemůže tomu být ani jinak, protože bezdůvodné obohacení spočívá v úspoře nákladů, které by uživatel byl povinen vydat na získání licence. Z peněžité částky samotné ovšem užitek (přírůstek⁴⁴⁾ - kromě případných úroků) neplyne - ten pochází z neoprávněného užití děl, které ovšem nebylo autorem či kolektivním správcem jej zastupujícím plněno.⁴⁵⁾

Třebaže bychom přijali tezi, že užitkem z bezdůvodného obohacení je i zisk z užití děl, nebylo by podle mého názoru možné, aby náklady na jeho dosažení nesl vždy uživatel (byť neoprávněný a zlověrný), zatímco případný zisk by náležel autorovi díla, který se o něj nikterak podnikatelsky nepřičinil. Aplikace § 458 odst. 3 občanského zákoníku totiž nepřipadá zřejmě v úvahu, protože nutnými náklady se rozumí náklady účelně a nezbytně vynaložené pro uchování a údržbu věci, které v tomto případě ovšem nevzniknou. Z hlediska ubytovatelů, jednajících v důvěře v platný a účinný zákon a tedy dobrověrných, lze uzavřít, že by nebyli za období od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008 povinni užitky vydat.

Pokud by se kolektivní správci rozhodli domáhat práva na vydání bezdůvodného obohacení (obdobně platí i pro náhradu škody), je možné vznést námitku promlčení. Tato práva se dle § 107 občanského zákoníku promlčují:

- ve dvouleté subjektivní promlčecí době⁴⁶⁾ ode dne, kdy se kolektivní správce dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. K počátku běhu subjektivní lhůty dostačuje, jestliže se kolektivní správce dozví informace, z nichž si může o těchto skutečnostech utvořit závěr.⁴⁷⁾ Kolektivní správce si dle mého názoru u provozovatelů hotelů, kteří po Novele přestali platit, mohl utvořit o uvedených skutečnostech závěr neprodleně po skončení období, za nějž byly odměny naposledy uhrazeny - nelze totiž rozumně předpokládat, že by se právě po účinnosti Novely provozovatelé ubytovacích zařízení hromadně zbavili všech přijímačů na hotelových pokojích,

- nejpozději (objektivní promlčecí doba) po třech letech, nebo po deseti letech, jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení. Domnívám se, že v uvedeném případě o úmysl bezdůvodně se obohatit nejde, že jde pouze o zavinění z nevědomé nedbalosti (culpa levis) neboť uživatelé děl nevěděli, že svým jednáním v důvěře ve schopnost českého zákonodárce dodržet Ústavu (čl. 1 odst. 2) a přijímat zákony souladné s právem ES a mezinárodním právem se bezdůvodně obohatí, ač to s ohledem na kvalitu výstupů Parlamentu ČR vědět mohli a měli.

Protože k provozování rozhlasového a televizního vysílání v ubytovacích zařízeních je zapotřebí uzavřít licenční smlouvy s více než dvěma kolektivními správci, je ubytovatel dle § 101 odst. 11 autorského zákona oprávněn požadovat, aby tito pověřili uzavřením jediné smlouvy společného zástupce. Jestliže si kolektivní správci neurčili takového společného zástupce, mohou být naplněny podmínky § 100a autorského zákona⁴⁸⁾ a zároveň se jedná o porušení kontraktační povinnosti kolektivního správce dle § 100 odst. 1 písm. h) autorského zákona, k jejímuž vynucení je příslušné Ministerstvo kultury (§ 103 autorského zákona).

Nelze směšovat počet přijímačů, za které provozovatelé ubytovacích zařízení platí tzv. koncesionářský poplatek České televizi nebo Českému rozhlasu s povinností platit odměnu kolektivním správcům. Argument, že hosté již jednou za rozhlasové a televizní vysílání zaplatili poplatkem České televizi a českému rozhlasu za přijímač, není správný, protože tento poplatek není odměnou autorů dle autorského zákona, je úhradou za veřejnou službu pouze právě uvedeným dvěma subjektům a uživatelem předmětů ochrany nejsou ubytovaní, ale ubytovatel, který je také povinen k takovému sdělování díla veřejnosti (ubytovaným) získat souhlas kolektivních správců a zaplatit za něj odměnu, nezískal-li jej bezúplatně.

Dle rozsudku SGAE je nutné hostům poskytnout přístup k dílu, tedy nejen poskytnout přijímač nebo signál, ale obojí současně. Jestliže by například nebyl na pokoj ubytovatelem přiveden signál a přístroj by byl ve skladu nebo na nevyužitém pokoji, o sdělování díla veřejnosti se nejedná. Ustanovení sazebníků kolektivních správců o minimální obsazenosti zařízení ve výši "x" procent pokojů bez ohledu na skutečné obsazení je tak v rozporu s názorem Soudního dvora - k užití díla provozováním rozhlasového a televizního vysílání sice stačí pouhá možnost, že si host přijímač, k němuž je přiveden signál, na pokoji zapne, avšak v případě neobsazenosti pokoje se jedná o nemožnost sdělovat dílo veřejnosti pro její absenci, nejde tedy o užití díla a odměna autorům zastoupeným kolektivními správci nepřísluší.

Lze zvážit, zda by v případě, kdy by osoba odlišná od ubytovatele, ale sídlící např. v jeho provozovně, půjčovala svým zákazníkům (tedy z jisté části i hotelovým hostům) přenosné přijímače pozemního digitálního vysílání (DVB-T), k jehož příjmu dostačuje v pokrytých oblastech anténa kapesních rozměrů, byl ubytovatel povinen hradit kolektivním správcům odměny za sekundární užití děl provozováním rozhlasového a televizního vysílání - dle mého názoru nikoliv. Stejně tak není ubytovatel k úhradě povinen, jestliže je na pokoji televizor, k němuž ubytovatel sám neposkytuje signál, např. proto, že signál je volně dostupný z éteru. Opačná argumentace by vedla k závěru, že ubytovatel je povinen odměnu hradit i v případě, kdy si hotelový host přinese vlastní televizor, což ubytovatel může jen stěží vědět.

Sdělováním díla veřejnosti a právním důvodem pro úhradu odměny kolektivním správcům za provozování rozhlasového a televizního vysílání je situace, kdy ubytovatel poskytuje ubytovaným na pokoje signál prostřednictvím přijímačů. Pokud přijímače nebo signál neposkytuje, nesděluje dílo veřejnosti, tedy jej neužívá a není povinen hradit kolektivním správcům odměnu. Na neobsazeném pokoji nemůže dojít ke sdělování díla veřejnosti. Kolektivní správci mají právo na úhradu za sekundární užití autorských děl i za období od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008, kdy § 23 autorského zákona po novele provedené zákonem č. 81/2005 Sb., byl v rozporu s právem ES a mezinárodními smlouvami. Tato povinnost vyplývá nikoliv z práva ES, kde je přímý horizontální účinek směrnic zásadně vyloučen, ale (nejméně) ze samovykonatelného (angl. self-executing) čl. IVbis Bernské úmluvy, který má dle čl. 10 Ústavy aplikační přednost před zákonem, a to v kombinaci s § 49 autorského zákona. Úhradou dle předchozí věty může být buď odměna ze zpětně uzavřené licenční smlouvy, nebo vydání bezdůvodného obohacení. Úspěch v případném sporu, ve kterém by bylo nutné zvrátit názor Nejvyššího soudu o samovykonatelné povaze Bernské úmluvy, je velmi nepravděpodobný.

Mezi některými uživateli autorských děl tradovaný názor, že pokud kolektivní správci o úhradu odměn nepožádali, není třeba je platit, byl po celou dobu v rozporu s komunitárním i mezinárodním právem a od 19. 5. 2008 je v rozporu i s českým autorským zákonem.

Nejpozději po výzvě či jiném podnětu od kolektivního správce je vhodné začít s tímto řádně a bez zbytečných průtahů vést jednání směřující k dodatečnému uzavření licenční smlouvy. Ubytovatelé mají právo požadovat uzavření jediné smlouvy se společným zástupcem všech pěti příslušných kolektivních správců.

Výše odměny i další smluvní podmínky jsou věcí dohody stran, vždy však musejí být přiměřené a rovné a při jejich sjednávání musí být individuálně přihlédnuto ke kritériím uvedeným v § 100 odst. 6 autorského zákona. Sazebníky kolektivních správců nejsou právně závazné a jsou pouhými návrhy. Horní hranici sjednávané odměny dle § 23 autorského zákona za provozování rozhlasového a televizního vysílání nelze při sjednávání licenčních smluv od 19. 5. 2008 překročit pod sankcí absolutní neplatnosti licenční smlouvy.

Pokud by ubytovatelům vznikla škoda (např. pokud by kolektivní správci požadovali dvojnásobek běžných odměn), mohli by ubytovatelé požadovat její náhradu dle zákona č. 82/1998 Sb. Obdobně by mohli postupovat i kolektivní správci. Ubytovatelé mají možnost vznést námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení zpravidla ve dvouleté promlčecí době.

S ohledem na nabídku nižších odměn a možnost splátkového kalendáře od kolektivních správců lze uživatelům doporučit odměny po sjednání jejich výše v zákonem stanovených mezích a na základě zákonem stanovených kritérií kolektivním správcům uhradit.

Poznámky:

³⁾ Zákon č. 168/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

⁹⁾ Citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 4. 9. 2008, čj. 3 As 28/2008-147,

¹⁰⁾ K odůvodnění tohoto závěru podrobně Komárek, J.: Soudní dvůr Evropských společenství: Vysílání televize na hotelových pokojích je "sdělováním veřejnosti" ve smyslu směrnice 2001/29/ES, Právní rozhledy 5/2007, str. 192 an.

¹¹⁾ http://www.wipo.int/treaties/en/ShowResultstr.jsp?lang= en&treaty_id=15

¹²⁾ Rozsudek ve spojených věcech C-300/98 a C-392/98 Parfums Christian Dior SA.

¹³⁾ Viz pozn. č. 2.

¹⁴⁾ K přímé účinnosti a samovykonatelnosti podrobně Kuhn, Z.: Samovykonatelnost, přímá účinnost a některé další otázky aplikace mezinárodních smluv ve vnitrostátním právu, Právník 5/2004, str. 471 an.

¹⁵⁾ http://www.copyright.gov/title17/92appi.htlm

¹⁶⁾ Zatímco Česká republika dle čl. 1 odst. 2 Ústavy dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (tedy i z jiných pramenů mezinárodního práva např. obyčejů), přednost před zákonem dle čl. 10 mají pouze mezinárodní smlouvy.

¹⁷⁾ Čepelka, Č., Šturma, P.: Mezinárodní právo veřejné, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 200.

¹⁸⁾ Pavlíček, V. a kol.: Ustavní právo a státověda, Linde Praha, a.str., 2. vydání, 2008, str. 261.

¹⁹⁾ Filip, J.: Parlament ČR schválil návrh euronovely Ústavy ČR, Právní zpravodaj, 11/2001, str. 5.

²⁰⁾ Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J.: Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 81.

²¹⁾ Nález Ústavního soudu ČR vyhlášený pod č. 403/2002 Sb.

²⁴⁾ Obdobně kreativně postupoval Ústavní soud ČR např. při výkladu pojmu ústavní pořádek v již uvedeném nálezu č. 403/2002 Sb., za což byl kritizován.

²⁵⁾ Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J.: Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 83.

²⁶⁾ Malenovský, J.: Obecně uznávaná pravidla mezinárodního práva, mezinárodní smlouvy a naše Ústava, Právník 7/1997, str. 542, citováno podle ASPI LIT7781CZ.

²⁷⁾ Sudre, F.: Mezinárodní a evropské právo lidských práv, 1995, MU Brno, 1997, 2. vydání, str. 119.

²⁸⁾ Metzger, A., Urheberrecht II, str. 34, dle

³³⁾ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, ze dne 31. 1. 2007, citováno dle ASPI JUD98735CZ.

³⁴⁾ Nález Pl. ÚS 20/05 ASPI JUD33568CZ, nález I. ÚS 123/06 ASPI JUD37828CZ.

³⁵⁾ Komárek, J., op. cit. pozn. č. 10, str. 194.

³⁶⁾ Viz rozhodnutí ve věci 80/86 Kolpinghuis, ASPI JUD139112CZ.

³⁷⁾ Nález IV. ÚS 690/01, ASPI JUD32838CZ, nález II. ÚS 2070/07 ASPI JUD103531CZ.

³⁸⁾ Telec, I., Tůma, P.: Autorský zákon. Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 509.

³⁹⁾ Hladký, J., Kratochvíl, J.: K první novele autorského zákona, Právní rozhledy č. 5/2005, str. 163.

⁴⁰⁾ Srov. nález Pl. ÚS 21/96 ASPI JUD31376CZ.

⁴¹⁾ Op. cit. v pozn. č. 39, str. 164.

⁴²⁾ Tuláček, J.: Bezdůvodné obohacení podle autorského zákona, Bulletin advokacie 7-8/2008, str. 38, "...autorský zákon stanoví jako bezdůvodné obohacení,... pouze peněžité plnění", byť na str. 37 uvádí, že není vyloučeno ani jiné obohacení.

⁴³⁾ Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. § 1-§ 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Besk, 2008, str. 1199.

⁴⁴⁾ Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník, Velký akademický komentář, 1. svazek § 1-§ 487, Linde, 2008, str. 1108; op. cit. v pozn. č. 43, str. 1200.

⁴⁵⁾ K tomu srov. Fiala, J., Kindl, M.: Občanské právo hmotné, Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2007, str. 671.

⁴⁶⁾ K nesprávnosti pojmu subjektivní a objektivní promlčecí doba srov. odst. 12 nálezu I. ÚS 1996/08 ASPI JUD142826CZ: "...(správně je třeba uvažovat o subjektivně určeném počátku běhu promlčecí doby, neboť promlčecí doba sama o sobě nemůže mít subjektivní povahu.)", z praktických důvodů se však jeví tento pojem jako stále použitelný, koneckonců jej hned v odst. 14 citovaného rozhodnutí použil i Ústavní soud ČR.

⁴⁷⁾ NS 25 Cdo 519/2002 ASPI JUD76130CZ.

⁴⁸⁾ Op. cit. v pozn. č. 38, str. 830.

Martin Prokeš
právník, Brno