K přeshraničním aspektům autorskoprávní odpovědnosti v evropském justičním prostoru - I. část

V právních vztazích s mezinárodním prvkem se jedná o přelomový právní předpis zásadního významu týkající se oblasti na mezinárodní úrovni dosud prakticky neupravené. Objevuje se tak nový fenomén celkové unifikace kolizních norem soukromoprávní odpovědnosti, a to formou nařízení jako přímo účinného právního předpisu.

O komplexnosti dané úpravy svědčí již to, že obsahuje vcelku podrobnou úpravu kolizního práva i pro oblast duševního vlastnictví a nekalé soutěže. Přestože z hlediska dosavadní autorskoprávní praxe nepřinese nové nařízení pravděpodobně žádné výraznější změny, je paradoxně právě tato skutečnost důvodem pro zamyšlení se nad důsledky provedené komunitární unifikace v této oblasti.

ÚČEL PRÁVNÍ ÚPRAVY

Cílem nařízení Řím II je zavedení jednotné úpravy řešení kolize národních hmotněprávních úprav (conflict of laws) v souvislosti se soukromoprávními mimosmluvními závazky s mezinárodním prvkem.³⁾ Důsledkem existence mezinárodního prvku v tomto závazku je při jeho právním posouzení nutnost předně určit, který z možných národních právních řádů se pro danou otázku aplikuje. Tento proces se v doktríně mezinárodního práva soukromého zpravidla označuje jako "určení rozhodného práva" ("choice of applicable law").⁴⁾ Účelem unifikované úpravy je pak zlepšení předvídatelnosti výsledku sporů, jistoty co do rozhodného práva a volného pohybu soudních rozhodnutí.⁵⁾ Nařízení je tak chápáno jako další krok při sjednocování národních norem mezinárodního práva soukromého v rámci Evropské unie,⁶⁾ a to vedle již existující úpravy kolizních norem občanskoprávních a obchodněprávních smluvních závazků (tzv. Římská úmluva, resp. nařízení Řím I)⁷⁾ úpravy pravomoci soudních orgánů a uznání a výkonu rozhodnutí (nařízení Brusel I a II). Nová kolizní úprava tak i pro oblast mimosluvních závazků směřuje k tomu, aby byla vyloučena možnost uplatnění rozdílných právních úprav v jednotlivých členských státech při posuzování téhož soukromoprávního vztahu s mezinárodním prvkem.

Přijetím unifikované komunitární úpravy tak zásadním způsobem dochází k omezení efektu možnosti volby sudiště z hlediska výhodnosti či nevýhodnosti aplikovaného právního řádu pro žalobce (tzv. forum-shopping), jenž v rámci Evropské unie, kde mezi členskými státy platí režim zjednodušeného uznávání soudních rozhodnutí, přichází reálně v úvahu.⁸⁾ Význam nařízení je tak v obecné rovině dán především tím, že přináší sjednocení kolizních norem civilní odpovědnosti, jež se dosud v členských státech podstatně lišily. Dosud účinné právní úpravy členských států uplatňovaly v oblasti deliktního práva odlišné hraniční určovatele. V některých členských zemích pak taková legální úprava prakticky neexistovala, a pokud zde byla, tak se nevztahovala na některé zvláštní případy civilních deliktů, přičemž byl střet právních řádů řešen zásadně ad hoc v rámci soudního řízení o konkrétní věci.⁹⁾

PŮSOBNOST NAŘÍZENÍ

Nařízení Řím II je koncipováno jako komplexní právní předpis kolizního práva pro oblast deliktních závazků s mezinárodním prvkem při zachování komunitárních legislativních principů subsidiarity a proporcionality.¹⁰⁾

Tomu odpovídá i zvolená úprava působnosti tohoto právního předpisu.

VĚCNÁ PŮSOBNOST

Základní podmínkou aplikace nařízení Řím II je v konkrétní věci existence tří pojmových znaků, a to:

- "mimosmluvního závazkového vztahu občanského a obchodního práva",

- "kolize právních řádů" v souvislosti s tímto právním vztahem (čl. 1 odst. 1),

- tento vztah není vyloučen z rozsahu působnosti nařízení (čl. 1 odst. 2).

Pojem mimosmluvního závazku občanského a obchodního práva

Pojem "mimosmluvního závazku" není nařízením definován. Odůvodnění nařízení pouze stanoví, že pojem mimosmluvního závazkového vztahu je nutno pro účely nařízení vykládat jako samostatný pojem a kolizní normy stanovené tímto nařízením by se měly vztahovat rovněž na mimosmluvní závazkové vztahy vyplývající z objektivní odpovědnosti.¹¹⁾ Jako autonomní právní pojem pak musí být vykládán ve všech členských státech shodně, a to v souladu s případným výkladem učiněným Evropským soudním dvorem. V této souvislosti však lze předpokládat, že Evropský soudní dvůr zřejmě nebude mít důvod se odchylovat od tradičního chápání pojmu právního závazku (obligatio) vymezeného již v římském právu, tedy jako právního pouta (vinculum iuris) dlužníka k jeho věřiteli. Jinými slovy jako právně vynutitelného poměru mezi osobami, v němž má jeden subjekt postavení věřitele a druhý subjekt má postavení dlužníka.

Mimosmluvní povaha závazku je pak dána důvodem jeho vzniku, kterým není smlouva jako právně závazný konsensus projevů vůle více osob, nýbrž jiná právem stanovená skutečnost, s níž spojuje právo vznik závazku. Tou může být zejména právem reprobované jednání, případně jiná právní událost či zákonem stanovený zavazovací důvod. Nařízení však ve skutečnosti nepokrývá kolizní úpravu veškerých mimosmluvních závazků, nýbrž se týká především vztahů ze soukromoprávní odpovědnosti.¹²⁾ Doktrinální dělení mimosmluvních závazků na závazky z deliktů a quasideliktů je z hlediska působnosti nařízení v zásadě bezvýznamné. Toto je ve vztahu k některým quasideliktním závazkům stanoveno nařízením výslovně, když pro jeho účely zahrnuje pod pojem škody jakékoli následky civilního deliktu, bezdůvodného obohacení, jednatelství bez příkazu nebo předsmluvního jednání (čl. 2 odst. 1). Výslovně je rovněž vtažena působnost jak na delikty závadové, tak ohrožovací (čl. 2 odst. 2 a 3). Lze tedy uzavřít, že věcná působnost nařízení pokrývá prakticky veškerou úpravu (až na výslovně stanovené výjimky) kolizního práva soukromoprávní odpovědnosti.

Pro vymezení pojmu "závazkový vztah občanského a obchodního práva"¹³⁾ lze zřejmě využít dosavadní judikaturu Evropského soudního dvora k působnosti úmluvy a nařízení Brusel I. Je pojímán jako komunitární koncept, pro nějž není rozhodný význam, jaký může mít v konkrétním národním právním řádu, nýbrž určující je celkový korpus národních právních systémů a absence souvislosti s výkonem veřejné moci jednou ze stran závazku.¹⁴⁾

Z hlediska zkoumané problematiky je mimořádně významné vymezení věcné působnosti nařízení ve vztahu k jednotlivým prvkům mimosmluvního závazkového vztahu. Nařízení z tohoto hlediska usiluje o to, aby se prakticky veškeré aspekty soukromoprávní odpovědnosti řídily týmž hmotným právem a aby se tak zabránilo stavu, kdy jsou kolizní normy rozptýleny do více nástrojů, v nichž jsou rozdíly.¹⁵⁾ Nařízení výslovně stanoví, že rozhodným právem se řídí zejména základ a rozsah odpovědnosti včetně deliktní způsobilosti osob a odpovědnosti za jednání třetích osob, určení oprávněných osob, důvody vylučující odpovědnost, vznik a povaha škody a odškodného, opatření k zabránění vzniku škody a její náhradě, důsledky změn v osobě věřitele a zánik odpovědnosti (čl. 15).¹⁶⁾

Pojem kolize právních řádů

Pojem kolize právních řádů (conflict of laws) nařízení rovněž nevymezuje. S ohledem na výše naznačený účel nařízení je zřejmě nutno kolizi právních řádů chápat v tradičním doktrinálním pojetí jako důsledek existence vztahu s mezinárodním prvkem, tj. vztahu u kterého vzhledem k okolnostem věci objektivně přichází v úvahu sepjetí s více státy.¹⁷⁾ Za případ kolize právních řádů pak není zjevně považována situace, kdy má poškozený a škůdce bydliště ve stejném státě a uplatní se tak právo této země (čl. 4 odst. 2). Z toho lze pak rovněž usuzovat, že např. ani skutečnost rozdílného občanství dotčených subjektů nepředstavuje z hlediska komunitárního práva případ kolize právních řádů, mají-li tyto osoby bydliště (domicil) ve stejném státě. Komunitární úprava tak zjevně preferuje tradiční kritérium obvyklého bydliště pro určení příslušnosti subjektu k členskému státu. Z tohoto hlediska je pak zřejmě nutno považovat komunitární úpravu jako komplexní a v tomto smyslu chápat i zákaz dalšího odkazu (čl. 24). Možnost subsidiární aplikace národních kolizních norem tedy zřejmě nepřichází v úvahu ani tehdy, pokud by národní kolizní právo místa sudiště odvozovalo mezinárodní prvek mimosmluvního závazku (conflict of laws) mezi dvěma osobami usídlenými v témže státu i z dalších skutečností, např. právě z důvodu odlišného občanství dotčených osob.¹⁸⁾ Rovněž tak nebude v takovém případě aplikovatelná ani dosavadní judikatura Evropského soudního dvora ve vztahu k nařízení Brusel I., podle které i přes totožnost státu bydliště obou stran závazku může být přesto dána mezinárodní povaha takového jejich závazku a může zde být dána tedy i účast jiného členského nebo třetího státu.¹⁹⁾

Poněkud překvapivým způsobem je věcná působnost Nařízení rozšířena i na situace, kdy mimosmluvní závazek sám o sobě mezinárodní prvek vůbec neobsahuje. Nařízení stanoví, že i pro tento případ si strany mimosmluvního závazku mohou učinit volbu práva, kterým se bude jejich mimosmluvní závazek řídit. Je tak připuštěno, aby mezinárodní prvek jinak "národního" mimosmluvního závazku byl založen stranami smluvně (viz rovněž dále).

Výluky z věcné působnosti

Na základě negativní definiční normy jsou z působnosti nařízení naopak vyňaty některé typy deliktů, pro něž se i nadále uplatní kolizní úprava fóra (čl. 1 odst. 2). Z hlediska zkoumané problematiky je třeba věnovat pozornost především výluce ve vztahu k mimosmluvním závazkovým vztahům, které vznikají z porušení soukromí a osobnostních práv. Pro tuto oblast se tedy i nadále uplatní česká kolizní úprava. Dle převažujícího výkladu je pak nutno stránky osobnosti posuzovat jako součást osobního statutu osoby a při jejich ochraně se tak uplatní hraniční určovatel lex patriae. Ochranu projevů osobnosti je pak nutno posuzovat podle práva státu, který těmto projevům poskytuje ochranu (lex loci protectionis).²⁰⁾

Z působnosti nařízení jsou pak vyloučeny rovněž závazky s mezinárodním prvkem, na něž se vztahuje mezinárodní úmluva sjednaná státem místa sudiště, která stanoví kolizní normy pro tyto závazky. Ve vztahu k úmluvám sjednaným výlučně mezi členskými státy má však nařízení aplikační přednost. Ve vztahu k jiným komunitárním právním předpisům obsahujícím kolizní normy má nařízení postavení subsidiárního předpisu.

MÍSTNÍ PŮSOBNOST

Nařízení je aplikovatelné tehdy, pokud je místem sudiště členský stát Evropské unie, s výjimkou Dánska (čl. 1 odst. 4), a to bez ohledu na to, zda je rozhodným právem právo některého z členských států (princip univerzality) (čl. 3).²¹⁾

ČASOVÁ PŮSOBNOST

Z intertemporálního hlediska se nařízení aplikuje na závazky, které vznikly z deliktních událostí, ke kterým došlo po vstupu nařízení v účinnost, tj. po 11. lednu 2009. Při takto stanovené působnosti nařízení však mohou vznikat problémy s posouzením dlouhodobých škodních událostí (stavů), jež právě v oblasti autorského práva přicházejí často v úvahu.

V případě soukromoprávního posouzení stavů porušení (ohrožení) autorského práva, jež započaly před nabytím účinnosti nařízení a trvají i po něm, bude zřejmě nutno vždy podle konkrétních okolností rozlišovat, ve kterém okamžiku vznikl předmětný odpovědnostní závazek z trvajícího protiprávního vztahu.²²⁾

OSOBNÍ PŮSOBNOST

Osobní působnost nařízení není nikterak omezena.

Státní příslušnost, bydliště ani jiná vlastnost stran mimosmluvního závazku není rozhodná.

ZÁKLADNÍ PRINCIPY URČENÍ ROZHODNÉHO PRÁVA

Východiskem unifikované úpravy deliktního kolizního práva je aplikace hraničního určovatele lex loci damni infecti.²³⁾ Rozhodným právem je tedy dle nařízení zásadně právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo v kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti (čl. 4 odst. 1).²⁴⁾ Je tak upřednostňován hraniční určovatel poněkud odlišného významu než dosud ve většině členských států převážně aplikovaný určovatel místa deliktu (lex loci delicti commissi).²⁵⁾ Stalo se tak zejména s odůvodněním, podle kterého aplikace tohoto hraničního určovatele již nevyhovuje současným potřebám rozhodujících hospodářských entit, a to z důvodu stále častějšího vzniku tzv. "komplexních" deliktů, kdy místo deliktu a místo vzniku škody se mohou nacházet v několika státech.²⁶⁾

Z uvedeného základního principu stanoví nařízení několik obecně aplikovatelných výjimek. Dle první z nich platí, že má-li osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a poškozený v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země (čl. 4 odst. 2). Jak již bylo zmíněno výše, povahově vzato v tomto případě nejde ani tak o výjimku z aplikace obecného hraničního určovatele lex loci damni infecti, nýbrž o legální upřesnění pojmu "kolize právních řádů" jako kritéria působnosti kolizních norem nařízení.

Obdobně jako v případě paralelní úpravy kolizního práva smluvních závazků dle nařízení Řím I (Římské úmluvy) stanoví i nařízení Řím II tzv. únikovou doložku, dle které vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, použije se právo této země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména již existujícím vztahem mezi stranami, jakým může být například smlouva, který úzce souvisí s daným civilním deliktem (čl. 4 odst. 3). Použití tohoto pravidla tak bude zpravidla přicházet v úvahu tam, kde škoda vzniká porušením smluvní (nikoli zákonné) povinnosti a štěpení právních režimů pro posuzování následků téhož smluvního vztahu se v konkrétní věci nejeví jako vhodné.²⁷⁾

Vedle toho nařízení připouští, aby z důvodu veřejného zájmu mohly soudy členských států za výjimečných okolností použít výhradu veřejného pořádku a imperativní ustanovení právního řádu fóra (čl. 16 a 26).

Při aplikaci jakéhokoli z uvedených hraničních určovatelů je však zřejmě nutno vzít v úvahu, že ve složitějších případech bude asi těžko možné od právního řádu místa deliktu zcela odhlédnout, což povahově vyplývá z omezené územní působnosti každého národního právního řádu. Těžko lze po žalovaném vyžadovat, aby se choval jinak, než podle práva státu, kde se právě nachází. Pokud tedy ve státě, kde žalovaný jednal, nebude konkrétní jednání právem reprobováno, těžko ho za toto jednání činit odpovědným podle právního řádu místa, kde poškozenému vznikla škoda nebo práva státu shodného domicilu účastníků. Taková škoda totiž podle práva místa, kde žalovaný jednal, a kterým se musel v daném okamžiku řídit, může vzniknout po právu. Taková situace bude častá například v případě škod vzniklých při dopravě, kdy nebude nikdy možné zcela odhlédnout od místních pravidel silničního provozu a tato pravidla nahrazovat pravidly určenými podle jiných hraničních určovatelů, např. podle shodného domicilu účastníků.

Kolizní normy stanovené nařízením nejsou normami striktně kogentními. Jak již bylo výše naznačeno, za stanovených podmínek je připuštěna volba rozhodného práva stranami mimosmluvního závazku. Možnost autonomie vůle stran závazku je však omezena tím, že volba práva může být učiněna, buď pokud je dohoda o volbě práva sjednána poté, co škodní událost nastala, nebo pokud byla učiněna stranami svobodně při výkonu podnikatelské činnosti. Forma této dohody není předepsána a může být učiněna i konkludentně, je-li tak zřejmé z okolností věci.

Možnost dispozice stran je však omezena tím, že jí nesmí být dotčena práva třetích osob (čl. 14 odst. 1). Dále pak platí, že je-li mezinárodní prvek mimosmluvního závazku dán pouze na základě výše zmíněné možnosti stran sjednat si smluvně rozhodné právo třetí země, nelze volbou práva vyloučit kogentní ustanovení právního řádu jinak rozhodného. Obdobně jsou-li v konkrétní věci v kolizi pouze právní řády členských států Evropské unie, nelze volbou práva vyloučit kogentní ustanovení komunitárního práva, a to jak ustanovení přímo aplikovatelná, tak také v podobě, v jaké byla transponována členským státem místa sudiště (čl. 14 odst. 2 a 3).

DOSAVADNÍ KOLIZNÍ ÚPRAVA MIMOSMLUVNÍCH ZÁVAZKŮ V OBLASTI AUTORSKÉHO PRÁVA

Vzhledem k tzv. potenciální ubikvitě (všudypřítomnosti) nehmotných statků a rozvoji komunikačních technologií se v současnosti mezinárodní prvek u mimosmluvních závazků z porušení nebo ohrožení autorského práva objevuje v praxi nezřídka. Zvýšený výskyt mimosmluvních (deliktních, quasideliktních) závazků je dán i samotnou legální podstatou subjektivního autorského práva jako práva absolutního a tím danou povahou objektivního autorského práva jako práva ochranného, kde pak smlouva (zejména v podobě typové smlouvy licenční) představuje pouze právem aprobovaný nástroj omezení absolutního autorského práva.²⁸⁾

Přitom roztříštěnost hmotněprávních autorskoprávních úprav v jednotlivých státech je i přes řadu harmonizačních úspěchů na poli mezinárodního práva a práva komunitárního stále značná. Nejvýznamnější rozdíly lze spatřovat zejména v odlišných autorskoprávních úpravách určení majitele autorského práva či jiného nositele autorskoprávního, zejména užívacího, oprávnění a možnostech dispozice s autorským právem. Z hlediska právního posouzení mimosmluvních autorskoprávních závazků tak vzniká problém zejména při určení osoby věřitele, tj. poškozeného nebo osoby jinak ze závazku oprávněné. Kolizní posouzení mimosmluvních závazků u takto roztříštěných hmotněprávních úprav pak může dle konkrétních okolností přinášet zásadní důsledky i pro samotnou možnost přeshraniční vynutitelnosti autorských práv.

Přes výše uvedené důsledky nedošlo dosud na mezinárodní úrovni (alespoň z hlediska vázanosti České republiky) k zásadnějšímu úspěchu při sbližování kolizních norem týkajících se mimosmluvních autorskoprávních závazků. Až do nabytí účinnosti nařízení Řím II byla obdobná situace i na komunitární úrovni.

Při absenci nadnárodní úpravy pak byla pro stanovení rozhodného práva určující zásadně pouze národní právní úprava mezinárodního práva soukromého v místě sudiště (lex fori).²⁹⁾ Ve většině států však výslovná úprava kolizního práva pro oblast autorského práva v národních zákonodárstvích stanovena není.³⁰⁾ Obecně vzato lze konstatovat, že v aplikační praxi pro případ odpovědnostních závazků z porušení (ohrožení) autorského práva přichází v úvahu uplatnění dvou hraničních určovatelů, a to místa, pro které je ochrana uplatňována (lex loci protectionis), a místa původu díla (lex loci originis).³¹⁾

Doktrína lex loci protectionis vychází z principu teritoriality autorského práva a je možné ji považovat za tradiční.³²⁾ Jako hlavní argument pro uplatnění tohoto přístupu bývá zmiňován čl. 5 odst. 1 a 2 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. 9. 188633), jež vychází z pojetí autorského práva jako privilegia, které je přiznáváno zásadně pouze občanům, jiným osobám pouze za stanovených podmínek. "Mezinárodní autorské právo" je v tomto smyslu chápáno spíše jako soubor jednotlivých národních subjektivních práv přiznaných autorovi (případně jinému originárnímu majiteli autorského práva) na základě mezinárodních smluv o národním zacházení.³⁴⁾

Důsledkem aplikace této doktríny v praxi je pak důsledné roztříštění právního osudu předmětu ochrany podle místa jeho konkrétního užití. Není tak vyloučeno, aby k témuž způsobu užití téhož díla při jinak stejných okolnostech byla v jednotlivých státech oprávněna jiná osoba.

Zde je však třeba uvést, že čl. 5 odst. 2 Revidované úmluvy bernské poskytuje oporu pro uplatnění této doktríny pouze částečně. Podle zmíněného ustanovení se rozsah ochrany, jakož i právní prostředky vyhrazené autorovi k hájení jeho práv, řídí výlučně zákony státu, kde se uplatňuje nárok na ochranu.³⁵⁾ Z hlediska právního posouzení autorskoprávního deliktního závazku tak tato norma smluvním státům pouze ukládá, aby právo místa ochrany bylo aplikováno na posouzení rozsahu ochrany a uplatnitelných nároků. Nikoli tedy např. na určení majitele autorského práva či posouzení jeho možnosti právně disponovat s majetkovými autorskými právy.³⁶⁾ Stejně tak toto ustanovení neukládá členským státům povinný postup při právním posouzení přeshraničních účinků neoprávněného užití. Nutnost aplikace práva místa ochrany i na tyto prvky mimosmluvního deliktního závazku nedává toto ustanovení podklad.

Poznámky:

¹⁾ V domácí literatuře na toto téma srov. dosud zejm. Pauknerová, M.: Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Beck, 2008. Valdhans, J.: Návrh nařízení o právu rozhodném pro mimosmluvní závazky. Právní fórum, 2006, č. 2, str. 33-37. Valdhans, J., Myšáková, P.: Conflict Rules for Delicts and Quasi-Delicts. In Europeanization of the national law, the Lisbon Treaty and some other legal issues. I. Brno: Masarykova univerzita, 2008, str. 128-138. Bělohlávek, A. J.: Nařízení Řím II vstoupilo v platnost. Právní zpravodaj, 2007, č. 10, str. 6-8. Z internetových textů srov. např. Knapová, J.: Nová kolizní úprava mimosmluvních závazků na komunitární úrovni. Publikováno na www.epravo.cz dne 3. 7. 2008. přístupno na http://www.epravo.cz/top/clanky/nova-kolizni-uprava-mimosmluvnich-zavazku-na-komunitarni-urovni-54994.html (ke dni 8. 4. 2009).

²⁾ Srov. Úřední věstník L 199, 31. 7. 2007, str. 40. Z chronologického hlediska tak nařízení Řím II předchází jak z hlediska přijetí, tak své účinnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), jenž nabývá účinnosti 17. prosince 2009. Do té doby je otázka kolizních norem smluvních závazků mezi členskými státy unifikována na základě Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ze dne 19. června 1980 (tzv. Římská úmluva), k níž byla na základě Prvního a Druhého protokolu o jejím výkladu (sjednaných dne 14. 4. 2005 v Lucemburku) založena interpretační pravomoc Evropského soudního dvora (srov. Úřední věstník C 334, 30. 12. 2005, str. 1). K vývoji mezinárodní unifikace kolizních norem mimosmluvních závazků viz např. Kučera, Z., Kunz, J.: Návrh úmluvy států EHS o právu použitelném na smluvní i mimosmluvní závazky. Právník, 1975, č. 10, str. 891-899.

³⁾ Nařízení Řím II se tedy nikterak neodchyluje od převažující kolizní doktríny mezinárodního práva soukromého založené na učení Wächtera a zejména Savignyho o "sídle" právního poměru s cizím prvkem. Viz v. Bar, Ch., Mankowski, P.: Internationales Privatrecht. 1. Teil. München: C. H. Beck, 2003, str. 513. K doktrinálním základům mezinárodního práva soukromého v common law srov. Collins, L.: Dicey and Morris on the Conflict of Laws. London: Sweet & Maxwell, 2000, str. 3 a násl. V české právní teorii srov. např. Krčmář, J.: . Praha: Bursík a Kohout, 1906. Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, Brno: Doplněk, 2004.

⁴⁾ Jedná se tedy o otázku odlišnou od posouzení pravomoci či příslušnosti soudu ("choice of forum"). Zde srov. především nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I) a nově rovněž srov. nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Brusel II).

⁵⁾ Srov. odst. 6 a 7 odůvodnění Nařízení Řím II.

⁶⁾ Srov. čl. 2.1. návrhu Komise ze dne 22. 7. 2003, č.j. COM (2003) 427 final, str. 4.

⁷⁾ Srov. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

⁸⁾ Možnost tzv. forum-shopping je sice v současnosti zásadně omezena nařízeními Brusel I a Brusel II stanovením mezinárodní pravomoci soudních orgánů členských států, avšak není zcela vyloučena. V takových případech může být možnost volby sudiště dle vůle žalobce z důvodu zjednodušeného uznávání rozhodnutí pro žalobce velmi atraktivní.

⁹⁾ Srov. čl. 2.1. návrhu Komise ze dne 22. 7. 2003, č.j. COM (2003) 427 final, str. 5.

¹⁰⁾ K principu subsidiarity a proporcionality srov. zejm. Protokol (č. 30) ke Smlouvě o založení Evropského společenství o používání zásad subsidiarity a proporcionality (Úř. věst. C 321E , 29.12.2006, s. 308311).

¹¹⁾ Srov. odst. 11 odůvodnění nařízení.

¹²⁾ Vedle odpovědnostních závazků stanoví nařízení kolizní úpravu již pouze pro závazky z quasikontraktu jednatelství bez příkazu (negotiorum gestio).

¹³⁾ V jiných jazykových zněních srov. termíny "civil and commercial matters", "Zivil- und Handelssachen", "matićre civile et commerciale".

¹⁴⁾ Srov. např. rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 14. října 1976 ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG v Eurocontrol (29-76), ze dne 16. prosince 1980 ve věci Netherlands State v Reinhold Rüffer (814/79), ze dne 21. dubna 1993 ve věci Volker Sonntag v Hans Waidmann, Elisabeth Waidmann and Stefan Waidmann (C-172/91), ze dne 15. února 2007 ve věci Eirini Lechouritou and Others v Dimosio tis Omospondiakis Dimokratias tis Germania (C-292/05), ze dne 6. března 1980 ve věci Louise de Cavel v Jacques de Cavel (120/79).

¹⁵⁾ Srov. odst. 35 odůvodnění nařízení Řím II.

¹⁶⁾ Z hlediska teorie mezinárodního práva soukromého se tak pro posouzení jednotlivých prvků odpovědnostního vztahu uplatní hraniční určovatel lex causae. Srov. rovněž odst. 12 odůvodnění nařízení.

¹⁷⁾ Podpůrně rovněž srov. odst. 8 odůvodnění nařízení Brusel I, podle kterého mezi řízeními, na něž se toto nařízení vztahuje, a územími členských států, pro která je toto nařízení závazné, musí existovat vztah. Srov. rovněž rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 1. 3. 2005 ve věci Andrew Owusu proti N. B. Jackson, jednajícímu pod obchodní firmou "Villa Holidays Bal-Inn Villas", a dalším, sp. zn. C-281/02. Doktrinálně pak v zahraniční literatuře z hlediska duševního vlastnictví viz např. Graveson, R. H.: Conflict of Laws. London: Sweet & Maxwell, 1974. Fawcett, J. J. - Torremans, P.: Intellectual Property and Private International Law. Oxford: Clarendon Press, 1988. Goldstein, P.: International Copyright: principles, law, and practice. New York: Oxford University Press, 2001.

¹⁸⁾ Z pohledu českého práva srov. zřejmě poněkud odlišný pojem "vztahu s mezinárodním prvkem" ve smyslu § 1 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a jeho doktrinálních a soudních výkladů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004 ve věci sp. zn. 32 Odo 374/2003). Doktrinálně srov. např. Pokorný, M.: Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 19. Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé, Brno: Doplněk, 2004, str. 21.

¹⁹⁾ Srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 1. 3. 2005 ve věci Andrew Owusu proti N. B. Jackson, jednajícímu pod obchodní firmou "Villa Holidays Bal-Inn Villas", a dalším, (C-281/02).

²⁰⁾ Srov. např. Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2004, str. 258.

²¹⁾ Komunitární právní předpisy se pak obecně rovněž nevztahují na území podle čl. 299 Smlouvy o založení Evropských společenství.

²²⁾ Srov. naopak současné pojetí trestného činu podle § 152 tr. zák. jako činu nikoli trvajícího, jako tomu bylo podle předchozí právní úpravy. Nepostihuje udržování protiprávního stavu, ale jeho způsobení (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. MS Praha 7 To 15/2003).

²³⁾ V právní teorii však označování tradičních hraničních určovatelů soukromoprávní odpovědnosti není zcela ustálené. Na odlišný výklad hraničního určovatele lex loci delicti commissi v jednotlivých členských státech poukazuje i důvodová zpráva návrhu Komise a odst. 15 odůvodnění nařízení. V různých členských státech může tento hraniční určovatel představovat jak místo vzniku škody, tak místo škodní události. Obdobný výklad se objevuje i v dosavadní judikatuře Evropského soudního dvora. Srov. zejm. rozhodnutí ze dne 19. září 1995 ve věci Antonio Marinari v Lloyds Bank plc and Zubaidi Trading Copany (C-364/93). V německé právní teorii srov. princip místa skutku (Tatort), podle kterého se toto místo může nacházet ve státě, kde došlo ke škodnímu jednání, ve státě, kde došlo k porušení práva nebo ve státě, kde vznikla škoda (tzv. Ubiquitätsprinzip). Viz např. Kropholler, J.: Internationales Privatrecht. Tübingen: Mohr Siebeck, 2001, str. 495.

²⁴⁾ K uplatnění této zásady odůvodnění nařízení stanoví, že v případech vzniku škody na zdraví nebo majetku by se za zemi, kde škoda vznikla, měla považovat země, v níž byla škoda na zdraví nebo majetku způsobena.

²⁵⁾ Z pohledu českého práva srov. zejm. čl. 15 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Viz rovněž např. Kučera, Z.: Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2004, str. 323. Pauknerová, M.: Evropské mezinárodní právo soukromé. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 282. Srov. naopak odlišnou úpravu v právu německém. Viz § 40 a násl. Einführungsgesetz zum Bürgerliches Gesetzbuch ze dne 18. 8. 1896 (tzv. Günstigkeitsprinzip). Viz např. Looschelders, D.: Internationales Privatrecht. Heidelberg: Springer, 2003, str. 594.

²⁶⁾ Srov. návrh Komise ze dne 22. 7. 2003, č.j. COM (2003) 427 final., str. 5.

²⁷⁾ Srov. návrh Komise ze dne 22. 7. 2003, č.j. COM (2003) 427 final., str. 13.

²⁸⁾ Pro zjednodušení věci text odkazuje pouze na právo autorské v užším slova smyslu jako práva autorů. Učiněné závěry však lze přiměřeně použít i na práva s autorským právem související a zvláštní právo pořizovatele databáze, pokud jejich povaha či národní právní úprava toto nevylučuje.

²⁹⁾ Srov. § 2 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, dle kterého se zákona užije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Viz rovněž Ginsburg, J. C.- Janklow, M. L.: Private International Law Aspects of the Protection of Works and Objects of Related Rights Transmitted Through Digital Networks. WIPO-Doc. GCPIC/2, 30. 11. 1998, str. 25.

³⁰⁾ V česku srov. zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. V Německu srov. Einführungsgesetz zum Bürgerliches Gesetzbuch ze dne 18. 8. 1896 a právní praxí a teorií vytvořenou doktrínu Schutzlandprinzip. Viz např. Looschelders, D.: Internationales Privatrecht. Heidelberg: Springer, 2003, str. 101. v. Bar, Ch.: Internationales Privatrecht. München, C. H. Beck, 2001, str. 513. K úpravě ve státech common law srov. např. Goldstein, P.: International Copyright: principles, law, and practice. New York: Oxford University Press, 2001, str. 90.

³¹⁾ Westkamp, G.: Research Agreements and Joint Ownership of Intellectual Property Rights in Private International Law. International Review of Intellectual Property and Competition Law, 2007, č. 6, str. 637-661, odst. B.I.

³²⁾ Z publikované zahraniční soudní praxe viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Londýně ve věci Campbell Connelly & Co v Noble, [1963] 1 WLR 252, ze dne 13. listopadu 1962; rozhodnutí Odvolacího soudu USA pro 2. obvod ve věci Corcovado Music Corp. v. Hollis Music, Inc., 981 F.2d 679, ze dne 5. ledna 1993. Doktrinálně viz Ginsburg, J. C.: Conflicts of Copyright Ownership Between Authors and Owners of Original Artworks: An Essay in Comparative and Private International Law. Colum. VLA J. L. and Arts, 1992 - 1993, str. 407. Doktrinálně Vahrwenwald, A.: Copyright and International Contracts Concerning Audiovisual Works: Freedom of Contract v. State of Protection. Ent. L. R., 1998, č. 7, str. 259 - 265.

³³⁾ Ve znění pařížské revize ze roku 1971. Srov. vyhlášku ministra zahraničních věcí č. 133/1980 Sb., o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl.

³⁴⁾ Viz v. Bar, Ch.: Internationales Privatrecht. 2. Teil. München, C. H. Beck, 512. Ginsburg, J. C. - Janklow, M. L.: Private International Law Aspects of the Protection of Works and Objects of Related Rights Transmitted Through Digital Networks. WIPO-Doc. GCPIC/2, 30. 11. 1998, str. 25.

³⁵⁾ Srov. čl. 6 odst. 3 Revidované úmluvy bernské ve vztahu k výlučným osobnostním autorským právům.

³⁶⁾ Jedinou výjimkou zde je otázka určení autorství filmového díla. Podle čl. 14 odst. 2 písm. a) Revidované úmluvy bernské se vyhrazuje zákonodárství státu, kde se uplatňuje nárok na ochranu, aby stanovilo nositele autorského práva k filmovému dílu.

Pavel Tůma
soudce, Praha

(Dokončení příště)