Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc.

V pořadí třetí článek, věnovaný novému trestnímu zákoníku, účinnému od 1. ledna 2010, je zaměřen na ochranná opatření obsažená v zákoně č. 40/2009 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 306/2009 Sb., a na změny, k nimž došlo oproti dřívějšímu trestnímu zákonu č. 140/1961 Sb., ve znění novel.


1. Druhy ochranných opatření

Ochranná opatření jsou vedle trestů samostatnou kategorií trestněprávních sankcí (§ 36 trestního zákoníku). Jde o specifické právní následky trestného činu nebo činu jinak trestného, které ukládá soud na základě zákona, aby jejich výkonem v procesu výchovy, léčení, resocializace a likvidací určitých, s trestným činem spojených věcí zabezpečil ochranu společnosti.

Ochranná opatření jsou vedle pohrůžky tresty, ukládání a výkonu trestů prostředky k dosažení účelu zákona. Soud je může v trestním řízení uložit nejen trestně odpovědným osobám, ale také osobám, které nejsou trestně odpovědné (buď pro nepříčetnost, nebo pro nízký věk). Jsou určitou újmou a omezením osobní svobody a práv toho, komu jsou ukládána. Újma způsobená výkonem ochranných opatření však není jejich funkční složkou, ale jen nevyhnutelným účinkem.

Ochranná opatření jsou zásadně ukládána soudem v trestním řízení, případně výjimečně v občanskoprávním řízení, a jsou vynutitelná státní mocí. Platí pro ně obdobně jako pro tresty zásada "žádný zločin, žádná vina bez zákona" - nullum crimen, nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny práv a svobod).

Ochranná opatření stejně jako trest představují státní donucení, újmu a omezení práv odsouzeného. Společný cíl ochranných opatření a trestů umožňuje jejich ukládání samostatně nebo ve vhodné kombinaci, buď samostatně jako jediný prostředek k dosažení účelu trestního zákona, vedle trestu nebo místo trestu.

Újma vyvolaná ochrannými opatřeními je prostředkem pro dosažení ochrany společnosti. Její intenzita je určována zejména potřebou léčení nebo výchovy pachatele. O ochranných opatřeních se rozhoduje vždy podle zákona účinného v době, kdy se ukládají. Výkon ochranných opatření se nepromlčuje, ochranná opatření se nezahlazují, ani nemůže dojít k jejich prominutí milostí prezidenta republiky.

V § 98 až § 104 trestního zákoníku jsou upravena tato ochranná opatření (§ 98 odst. 1):

- ochranné léčení,

- zabezpečovací detence,

- zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty,

- ochranná výchova.

Ochranná opatření lze uložit všem kategoriím pachatelů, ochrannou výchovu lze uložit pouze mladistvému. Ukládání ochranné výchovy upravuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže (§ 98 odst. 2 trestního zákoníku).

Ochranná opatření jsou samostatnou kategorií trestních sankcí, které je možné uložit nejen trestně odpovědným osobám, nýbrž také osobám, které nejsou trestně odpovědné buď pro nepříčetnost, nebo pro nízký věk. Ochranná opatření jsou tak vedle pohrůžky tresty, ukládání a výkonu trestů prostředky k dosažení účelu trestního zákona. V tomto smyslu také regulují, i když jen zprostředkovaně, chování předcházející vzniku porušení práva, tedy spáchání trestného činu nebo činu jinak trestného osobami, které nejsou trestně odpovědné. Účelem ochranných opatření je kladně ovlivnit duševní, mravní a sociální vývoj a chránit společnost před pácháním trestných činů, respektive provinění mladistvými. Obecně se jejich ukládáním a výkonem sleduje především prevence, proto do popředí vystupují jejich terapeutické, výchovné a zabezpečovací složky. Konečným účelem je odstranění nebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem, ale také léčba a izolace osob nepříčetných či méně příčetných, která vystupuje do popředí právě u zabezpečovací detence. Ochranná opatření v sobě na rozdíl od trestů neobsahují odsudek činu.

Ochranná opatření jsou také vždy určitou újmou a omezením osobní svobody a práv toho, komu jsou ukládána, byť újma způsobená výkonem ochranných opatření není jejich funkční složkou, jako je tomu u trestů, ale jen nevyhnutelným účinkem. Vzhledem k tomu, i když je v trestu a tím více v ochranném opatření spatřováno sociální opatření s preventivním působením do budoucna, může být jeho cílem také vyloučení pachatele ze společnosti, což se projevuje v zabezpečovací detenci.


2. Zásady pro ukládání ochranných opatření

Na rozdíl od dřívějšího trestního zákona (č. 140/1961 Sb., ve znění novel) jsou v § 96 a § 97 trestního zákoníku nově formulovány obecné zásady pro ukládání ochranných opatření.

Ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům (§ 96 odst. 1 trestního zákoníku).

Újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší než je nezbytné k dosažení jeho účelu (§ 96 odst. 2 trestního zákoníku).

Také u ochranných opatření je v souladu s obecným přístupem k trestním sankcím v určitém rozsahu uplatňována zásada přiměřenosti. Podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku nelze ochranné opatření uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a jeho činům, které lze od něho v budoucnu očekávat, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům, přičemž újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší než je nezbytné k dosažení jeho účelu.

V § 96 odst. 2 trestního zákoníku je vymezeno, kdy je uložení ochranného opatření nepřiměřené. Je to proto, že jde především o preventivní působení na pachatele a o využití terapeutického, výchovného a zabezpečovacího působení na ně. Ochranná opatření v sobě zásadně neobsahují odsudek činu, jsou vždy určitou újmou a omezením osobní svobody a práv toho, komu jsou ukládána. Proto je třeba vycházet při ukládání ochranných opatření ze zásady přiměřenosti a újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší než je nezbytné k dosažení jeho účelu.

Při ukládání ochranných opatření jako samostatné kategorie trestněprávních sankcí je třeba přihlížet k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobě pachatele a jeho poměrům (§ 38 odst. 1 trestního zákoníku), byť potřeba ochranných opatření a jejich intenzita není primárně určována povahou a závažností činu pro společnost, ale zejména potřebou léčení, výchovy a izolace (zneškodnění). Vždy, když postačí uložení méně postihujícího ochranného opatření, nesmí být uloženo citelnější (§ 38 odst. 2 trestního zákoníku).

Právě vzhledem k těmto skutečnostem jsou ochranná opatření v trestním zákoníku koncipována tak, aby i u nich měla svůj význam určitá adekvátnost spáchanému činu, čímž jsou vedle zajištění ochrany společnosti naplňovány i principy humanismu a právního státu. Zároveň tím dochází u některých ochranných opatření (např. u ochranného léčení) k lepšímu zajištění spolupráce pachatele na léčebných či výchovných opatřeních v rámci jejich výkonu.

Ochranná opatření lze ukládat za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestu (§ 97 odst. 1 trestního zákoníku).

Vedle trestu obdobné povahy může být ochranné opatření uloženo jen kdyby nebylo jeho samostatné uložení dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a ochrany společnosti (§ 97 odst. 2 trestního zákoníku).

Např. pachateli, který spáchá trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, by měl soud zásadně podle okolností případu uložit buď jen trest, nebo jen ochranné opatření. Vzhledem ke zmenšené příčetnosti by mělo dojít k upuštění od potrestání pachatele nebo by měl být trest odnětí svobody uložen alespoň pod dolní hranici trestní sazby.

Ukládání více ochranných opatření vedle sebe je možné, jsou-li splněny podmínky pro uložení více ochranných opatření a jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Lze-li však dosáhnout potřebného působení na osobu, které je ukládáno, a náležité ochrany společnosti jen jedním z nich, uloží se jen takové ochranné opatření (§ 97 odst. 3 trestního zákoníku).

Protože ochranné léčení nelze uložit vedle zabezpečovací detence (§ 98 odst. 3 trestního zákoníku), je možné uložit vedle sebe všechna další ochranná opatření. Pokud je uloženo více ochranných opatření vedle sebe, které nelze vykonávat současně, stanoví soud pořadí jejich výkonu (§ 97 odst. 4 trestního zákoníku).

Při ukládání ochranných opatření se uplatní zásada, podle níž tam, kde postačí trestní sankce méně postihující, nesmí být uložena citelnější trestní sankce (§ 38 odst. 2 trestního zákoníku). Ochranná opatření (včetně zabezpečovací detence) lze ukládat za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestu, přičemž vedle trestu obdobné povahy může být ochranné opatření uloženo zásadně jen tehdy, jestliže by jeho samostatné uložení nebylo dostatečné z hlediska ochrany společnosti a působení na osobu, které je ukládáno.


3. Ochranné léčení

Jednotlivá ochranná opatření jsou uvedena v § 95 až § 104 trestního zákoníku. Ochranné léčení uloží soud v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1, nebo když pachatel jinak trestného činu není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný (§ 99 odst. 1 trestního zákoníku).

Zde jsou stanoveny podmínky pro obligatorní ukládání ochranného léčení dvěma skupinám osob:

- Pachateli, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti.

Soud uloží (tzn. musí uložit) ochranné léčení, pokud pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou a soud má za to, že by vzhledem k tomu bylo možné dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, a to za současného uložení ochranného léčení. Potom sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v § 58 odst. 3, a uloží zároveň ochranné léčení.

- Pachateli, u něhož soud upustil od potrestání, protože spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti a soud má za to, že ochranné léčení zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Toto ustanovení se nepoužije, jestliže si pachatel stav zmenšené příčetnosti nebo duševní poruchu přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky.

- Osobě, která není pro nepříčetnost trestně odpovědná, jde-li o pachatele činu jinak trestného, jehož pobyt na svobodě je nebezpečný.

K uložení ochranného léčení nestačí spáchání jinak trestného činu osobou ve stavu nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti. Musí být také dokázáno, že pobyt pachatele na svobodě by byl nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákonem i do budoucna, a proto je důvodná obava, že tato osoba spáchá znovu závažný útok na zájmy chráněné trestním zákonem pod jejich vlivem. Nebezpečnost pobytu na svobodě je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o ochranném léčení, přičemž stav nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti musí být již v době činu. Splnění všech těchto podmínek je třeba posuzovat na základě posudku znalců z oboru psychiatrie po vyšetření duševního stavu obviněného.

Soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže:

- pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo

- pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout (§ 99 odst. 2 trestního zákoníku).

Zde je upraveno fakultativní ukládání ochranného léčení:

- Pachateli, který spáchal trestný čin (u mladistvého provinění) ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a zároveň je jeho pobyt na svobodě nebezpečný.

- Pachateli, který se oddává zneužívání návykové látky, pokud spáchal trestný čin (u mladistvého provinění) buď pod vlivem této návykové látky (např. i spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 trestního zákoníku), nebo v souvislosti s jejím zneužíváním (např. podle § 205 trestný čin krádeže v lékárně za účelem opatření psychotropních látek).

V obou případech je podmínkou uložení ochranného léčení spáchání trestného činu. Mezi zneužíváním návykové látky a spáchaným trestným činem musí být příčinný vztah. Pachatel nemusí být v době činu pod vlivem návykové látky, jeho trestná činnost však musí být zřejmým důsledkem jejího zneužívání. (Např. pachatel trestnou činností obstarává finance potřebné pro zakoupení drogy).

Zneužívání návykové látky se oddává ten, jehož požívání návykové látky mělo charakter chorobného návyku, a to podle vyjádření znalce ve znaleckém posudku nebo v odborném vyjádření k ochranné léčbě, v němž musí být uvedeno, zda je předpoklad, že lze dosáhnout účelu ochranného léčení. Pokud osoba zneužívající návykové látky nespolupracuje a je zřejmé, že nelze dosáhnout účelu ochranného léčení, ochranné léčení se jí neuloží.

Ochranné léčení může soud uložit i vedle trestu anebo při upuštění od potrestání (§ 99 odst. 3 trestního zákoníku).

Podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ústavní nebo ambulantní ochranné léčení. Pokud byl vedle ústavního ochranného léčení uložen trest odnětí svobody, ochranné léčení se vykonává zpravidla po nástupu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. Jestliže ochranné léčení nelze vykonat po nástupu výkonu trestu ve věznici, vykoná se ústavní ochranné léčení ve zdravotnickém zařízení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody, pokud se tím lépe zajistí splnění účelu léčení, jinak se vykoná ve zdravotnickém zařízení po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Ambulantní ochranné léčení se vykoná zpravidla po nástupu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici; jestliže výkon ambulantního ochranného léčení ve věznici nelze uskutečnit, vykoná se až po výkonu trestu odnětí svobody. Nepostačí-li délka výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ke splnění účelu ochranného léčení, soud může rozhodnout o jeho pokračování ve zdravotnickém zařízení poskytujícím ústavní nebo ambulantní péči (§ 99 odst. 4 trestního zákoníku).

Ochranné léčení má být zásadně vykonáno, je-li ukládáno odsouzenému vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, po jeho nástupu ve věznici. Není-li to možné, přichází v úvahu buď výkon ochranného léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody, nebo až po jeho vykonání.

Podle okolností může soud uložit ochranné léčení v jedné ze dvou uvedených forem:

- Ambulantní ochranné léčení znamená, že pachatel do lékařského zařízení dochází. Tuto formu léčení může soud uložit pouze tehdy, pokud lze vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem důvodně očekávat, že účel léčení bude splněn i bez hospitalizace v lékařském zařízení. Ambulantní ochranné léčení vykoná odsouzený k nepodmíněnému trestu odnětí svobody zpravidla ve věznici, pokud jsou zde pro tuto léčbu podmínky, případně soud může rozhodnout o pokračování ve zdravotnickém zařízení poskytujícím ambulantní (příp. i ústavní) péči po návratu na svobodu. Jinak vykoná odsouzený ochranné léčení ambulantní formou až na svobodě, po návratu z výkonu trestu.

- Ústavní ochranné léčení znamená, že je pachatel hospitalizován za účelem léčby v lékařském zařízení. Předseda senátu může nařídit, aby ochranné léčení bylo ústavní formou vykonáváno již během výkonu trestu odnětí svobody, pokud jsou k tomu ve věznici podmínky. Jinak vykoná odsouzený ochranné léčení v ústavu až po návratu z výkonu trestu.

O tom, zda je pro konkrétního pachatele vhodnější uložení ústavního nebo ambulantního ochranného léčení, by se měl soud rozhodnout na základě znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, z odvětví psychiatrie.

Ústavní léčení může soud změnit dodatečně na ambulantní léčení a naopak. Ústavní ochranné léčení může soud změnit za podmínek § 100 odst. 1 nebo 2 na zabezpečovací detenci (§ 99 odst. 5 trestního zákoníku).

Soud může vzhledem k povaze choroby změnit způsob výkonu ochranného léčení z ambulantního na ústavní a naopak.

Pokud ústavní ochranné léčení v rozporu s očekáváním neplní svůj účel, a to v důsledku duševní poruchy, možnostem působení na pachatele v léčebně, stejně jako jeho postoji k ochrannému léčení, může soud změnit ochranné ústavní léčení na zabezpečovací detenci. Vždy však po splnění podmínek pro obligatorní či fakultativní uložení zabezpečovací detence uvedených v § 100 odst. 1 nebo 2 trestního zákoníku. Tak může postupovat především tehdy, když se nepotvrdí jeho předpoklad z původního rozhodnutí o tom, že postačí uložení ochranného ústavního léčení a že ještě není nutná zabezpečovací detence. Pokud se ochranu společnosti nedaří zajistit ochranným ústavním léčením, může soud změnit ochranné ústavní léčení na zabezpečovací detenci.

Ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dva roky; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před jejím skončením o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dva roky; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení. Trvání ochranného léčení uloženého podle odstavce 2 písm. b) může být ukončeno, jakmile se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout; je-li nebezpečí, že odsouzený spáchá další trestný čin, soud v rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení uloží odsouzenému dohled nad jeho chováním až na dobu pěti let; na výkon dohledu se užije obdobně § 49 až § 51. O propuštění z ochranného léčení rozhoduje soud (§ 99 odst. 6 trestního zákoníku).

Zde došlo v novém trestním zákoníku k zásadní změně oproti dřívější právní úpravě. Až do konce roku 2008 nebylo trvání ochranného léčení omezeno lhůtou uvedenou v zákoně, nýbrž podle § 72 odst. 5 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 trvalo tak dlouho, pokud to vyžadoval jeho účel.

Až od roku 2009 trvá ochranné léčení nejdéle dva roky. Pokud v této době není dosažen účel ochranného léčení, může soud na návrh státního zástupce nebo zdravotnického zařízení rozhodnout o prodloužení ochranného léčení, avšak vždy nejvíce o další dva roky. Tato úprava obsažená v novelách trestního zákona č. 129/2008 Sb. a 274/2008 Sb. byla převzata do nového trestního zákoníku.

Trvání ochranného léčení nelze určit již při jeho ukládání, neboť je třeba přihlížet k vlastnímu průběhu léčení. Ústav, v němž ochranné léčení probíhá, je povinen podat soudu neprodleně zprávu o tom, že pominuly důvody pro další trvání ochranného léčení. O propuštění z ochranného léčení pak rozhodne soud na návrh státního zástupce, obviněného, léčebného ústavu nebo ředitele věznice nebo i bez takového návrhu soud po zhodnocení odborné lékařské zprávy o průběhu a výsledcích léčení. O době trvání léčení tudíž rozhodne soud usnesením o propuštění osoby z ochranného léčení.

Stejně jako za dřívější úpravy může být trvání ochranného léčení ukončeno, pokud se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout. Nově však trestní zákoník počítá s nebezpečím, že takový odsouzený, u něhož ochranná léčba nepřinesla kýžený efekt, spáchá další trestný čin. V takovém případě soud v rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení uloží odsouzenému dohled nad jeho chováním až na dobu pěti let. Účelem dohledu je sledovat a kontrolovat chování pachatele, stejně jako jeho odborné vedení a pomoc probačního úředníka. Cílem je zajistit, aby pachatel, u něhož ochranná léčba nepřinesla kýžený efekt, a proto z ní byl soudem propuštěn, vedl v budoucnu řádný život a aby byla zajištěna ochrana společnosti a snížena možnost, že bude opakovat trestnou činnost.

Dohled probačního úředníka bude v těchto případech nahrazovat ochranné léčení, jehož účelu nebylo dosaženo, a to za situace, kdy je nebezpečí, že odsouzený spáchá další trestný čin. Maření dohledu nahrazujícího ochranné léčení bude kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. i) trestního zákoníku, za který bude pachateli hrozit trest odnětí svobody až na tři roky.

Pro probační úředníky bude velmi náročný výkon dohledu nad odsouzenými, u nichž nebude dosaženo účelu ochranného léčení, a proto z něj budou na základě rozhodnutí soudu propuštěni. Úprava obsažená v § 99 odst. 6, § 49 až § 51 trestního zákoníku do nemalé míry přesouvá značnou odpovědnost na Probační a mediační službu, konkrétně pak na dosud nedostatečný počet kvalifikovaných probačních úředníků. Ti se budou muset vypořádat s faktem, že budou působit na pachatele, u nichž nebylo dosaženo účelu ochranného léčení. Přestože má dojít k navýšení počtu probačních úředníků o 90 osob, je to ministerstvem spravedlnosti a vládou odůvodňováno potřebou kontroly trestu domácího vězení, nikoliv zajišťováním dohledu nad odsouzenými, u nichž nebude dosaženo účelu ochranného léčení, a proto z něj budou rozhodnutím soudu propuštěni.

Od výkonu ochranného léčení soud upustí, pominou-li před jeho započetím okolnosti, pro něž bylo uloženo (§ 99 odst. 1 trestního zákoníku). Důvodem k upuštění od výkonu ochranného léčení může být fakt, že dle znaleckého posudku nebo odborného lékařského vyjádření před započetím výkonu ochranného léčení pominula nebezpečnost pachatele pro zájmy chráněné trestním zákonem.

Ochranné léčení nelze uložit vedle zabezpečovací detence (§ 98 odst. 3 trestního zákoníku). Soud může uložit pouze jedno z těchto dvou ochranných opatření. Pokud je reálné, že ústavní ochranné léčení pachatele v léčebně může plnit svůj účel, dojde k uložení ochranného léčení. Není-li to reálné, soud uloží zabezpečovací detenci.


4. Zabezpečovací detence

V letech 1962 až 2008 nebyla zabezpečovací detence mezi ochrannými opatřeními upravenými v trestním zákonu č. 140/1961 Sb. Nový druh ochranného opatření byl poprvé upraven v zákonu č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých zákonů, jimž byl s účinností od 1. 1. 2009 novelizován také trestní zákon (ve znění novel provedených zákony č. 7/2009 Sb. a č. 41/2009 Sb.).

Detence ve zdravotnictví znamená držení a léčbu nemocných včetně pachatelů trestných činů ve zdravotnickém zařízení, a to bez souhlasu tohoto nemocného nebo jeho zákonného zástupce. Je možná pouze za podmínek, které stanoví Listina základních práv a svobod a zákon o péči o zdraví lidu.1)

Problematikou zabezpečovací detence se po několik let zabývali odborníci mezirezortní Komise ochranné léčby zřízené Ministerstvem zdravotnictví ČR v roce 1999. Následně vypracoval analýzu zabezpečovací detence Institut pro kriminologii a sociální prevenci.2)

Důvodem vytvoření zabezpečovací detence je to, že mezi pachateli, jimž soud uložil ústavní ochranné léčení, jsou osoby, které vzhledem k charakteru a závažnosti své duševní poruchy představují pro společnost mimořádné nebezpečí. Proto se několik desetiletí objevovaly požadavky na vytvoření nového druhu ochranného opatření, které by bylo vykonáváno ve zvláštním ústavu a v němž by byli umístěni pachatelé trestných činů, kteří vzhledem k charakteru a závažnosti své duševní poruchy představují pro společnost mimořádné nebezpečí. Jedná se o osoby hodnocené nejčastěji jako vysoce nebezpeční agresoři a sexuální devianti, u kterých lze na základě znaleckého zkoumání jejich duševního stavu oprávněně předpokládat, že se v budoucnu dopustí opět závažné trestné činnosti. Mezi odbornou veřejností, a to zejména pracovníky psychiatrických léčeben, ve kterých se vykonává ochranné léčení, převládl názor, že tyto osoby do režimu ochranného léčení tak, jak je upraveno a v praxi realizováno, nepatří, respektive svým chováním, při kterém ohrožují ostatní pacienty, personál a často i sebe, se ze života v psychiatrické léčebně vyřazují.

Zabezpečovací detence je ochranné opatření, které má vyřešit letitý problém s výkonem ústavní ochranné léčby některých zvláště nebezpečných pachatelů trestných činů, jimž bylo uloženo ochranné léčení, které probíhalo v psychiatrických léčebnách, vesměs bez dosažení sledovaného účelu.

Podle důvodové zprávy k zákonu č. 129/2008 Sb., mají být do zabezpečovací detence umísťovány osoby nepodrobivé, nespolupracující, sociálně obtížně adaptované a agresivní, které odmítají, či dokonce sabotují léčbu a v negativním smyslu tak ovlivňují ostatní pacienty. Dále se jedná o osoby postižené chorobou, jejíž léčitelnost je za současných podmínek nemožná nebo alespoň pochybná, u nichž jsou zjištěny těžké poruchy osobnosti, přičemž jde nejednou i o souhrn několika anomálií současně (například psychopatické osobnosti nízkého intelektu a se sexuální deviací). Takové případy nejsou řešitelné běžným způsobem v psychiatrické léčebně.

Psychiatrické léčebny jsou zdravotnická zařízení, tedy instituce sloužící k léčbě nemocných pacientů. Třebaže jsou kvůli umístěným pachatelům trestných činů vybaveny určitými bezpečnostními prvky, nedisponují dostatečným technickým a hlavně personálním vybavením pro skutečnou ostrahu.3)

Zdravotnický personál v léčebnách je kvalifikovaný k poskytování zdravotní péče, nikoliv k ostraze vysoce nebezpečných a agresivních pachatelů trestných činů. Protože v rámci humanizace a liberalizace zdravotnictví došlo i v psychiatrických léčebnách k odstranění obvodových zdí, plotů, mříží a dalších bezpečnostních opatření, stala se prostředí některých léčeben nebezpečnějším a stresujícím pro ostatní pacienty i zdravotnický personál. Psychiatrické léčebny nebyly schopny předcházet útěkům pachatelů trestných činů, kteří mohli z otevřených oddělení léčeben utéct nebo odejít bez větších problémů. Ani útěku z uzavřeného oddělení léčebny, kde jsou umístěni nebezpeční pachatelé vykonávající ochranné ústavní léčení, nemohli zdravotníci a lékaři zabránit.

Pokud byl do 31. 12. 2009 pacient léčebny (pachatel trestného činu) dopaden, byl nezřídka vrácen do léčebny ihned (pokud nebyl trestně odpovědný) nebo po vykonání trestu za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona. Vracel se zpravidla do stejného prostředí, ve kterém měl možnost útěk, či spíše odchod z oddělení zopakovat.

Totéž platilo i v případech, kdy se pachatel do léčebny k výkonu ochranného léčení vracel po vykonání nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný v léčebně (např. ublížení na zdraví, vydírání apod.). Pracovníci léčebny mohli pouze přijmout v rámci svých oprávnění a možností léčebny jednotlivá přísnější bezpečnostní opatření pro zacházení s konkrétní osobou. To však nebylo dostatečným systémovým opatřením z hlediska ochrany personálu, pacientů ani společnosti.

K vytvoření zabezpečovací detence a k zakotvení do dřívějšího trestního zákona 1. 1. 2009 a k následnému převzetí do nového trestního zákoníku od 1. 1. 2010 došlo proto, že vzhledem k obtížím vznikajícím dříve při výkonu ochranného léčení u určitého druhu nepřizpůsobivých odsouzených (např. sexuálních sadistů, agresorů apod.), se jevilo nezbytným zavedení nového ochranného opatření, které má odlišný výkon od ochranného léčení i výkonu trestu odnětí svobody. Proto bylo nutno zabezpečit střežení osob, jimž byl uložen tento nový druh ochranného opatření. Nutilo k tomu řadu let opakované zjištění, že při výkonu ochranného léčení nebyly vytvořeny podmínky pro střežení léčených pachatelů trestných činů, a proto docházelo k jejich útěkům ze zdravotnických zařízení, případně k napadení lékařů a zdravotnického personálu.

V zákoně č. 40/2009 Sb., tedy v novém trestním zákoníku, je zabezpečovací detence upravena v § 100.

Podle § 100 odst. 1 trestního zákoníku uloží soud zabezpečovací detenci v případě uvedeném v § 47 odst. 2, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.

Soud uloží (musí uložit) obligatorně zabezpečovací detenci ve dvou případech:

- Pachateli, který spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a nelze přitom očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a soud má za to, že zabezpečovací detence zajistí ochranu společnosti lépe než trest, a proto u nich upustil od potrestání (§ 47 odst. 2 trestního zákoníku). To soudu umožňuje, aby upustil od potrestání za současného uložení zabezpečovací detence, a to s ohledem na to, že si pachatel zločinu způsobil zmenšenou příčetnost nebo duševní poruchu požitím návykové látky.

- Pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti (§ 100 odst. 1 trestního zákoníku).

V těchto případech soud zabezpečovací detenci musí uložit, a to s ohledem na povahu ochranného opatření, která se vykonává v ústavu pro výkon zabezpečovací detence, kde vykonává zvláštní ostrahu Vězeňská služba.

Soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže:

- pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, nebo

- pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro zvlášť závažný zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dva roky, a nelze očekávat, že by bylo možné dosáhnout uložením ochranného léčení dostatečné ochrany společnosti, a to i s přihlédnutím k již projevenému postoji pachatele k ochrannému léčení (§ 100 odst. 2 trestního zákoníku).

Proti dřívější právní úpravě se v trestním zákoníku rozšířil okruh osob, jimž lze ukládat zabezpečovací detenci o recividisty, kteří opakovaně páchají trestné činy a zneužívají návykové látky, a to za podmínek uvedených pod písm. b) § 100 odst. 2 trestního zákoníku. V praxi však lze očekávat nejednotný výklad tohoto ustanovení, z něhož nelze jednoznačně dovodit, že i znovu spáchaný zvlášť závažný zločin musí být recidivujícím pachatelem spáchán pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním.

Přitom zde jde o návaznost § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, upravujícího ochranné léčení, na § 100 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku upravujícího zabezpečovací detenci.

Dle § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku může soud uložit ochranné léčení, jestliže pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním.

Dle § 100 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku by měl soud ukládat zabezpečovací detenci pachatelům trestných činů, kteří je páchají opakovaně (recidivistům) a opakovaně zneužívají návykové látky, přičemž od nich vzhledem k již projevenému odmítavému postoji k ochrannému léčení nelze očekávat, že by uložením ochranného léčení bylo možno dosáhnout dostatečné ochrany společnosti.

V § 100 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku je zmíněn pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro zvlášť závažný zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dva roky. Podle § 14 odst. 3 trestního zákoníku jsou zvlášť závažnými zločiny ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Tudíž nejsou uvedené dolní hranice sazby v souladu.

Úkolem zabezpečovací detence, ať už je uložena obligatorně podle § 100 odst. 1, nebo fakultativně podle § 100 odst. 2 trestního zákoníku, je ochrana společnosti před pachateli, kteří spáchali závažnou trestnou činnost (nebo se dopustili činu jinak trestného) a jejich duševní stav trvale či dočasně zapříčinil její spáchání. Proto je zabezpečovací detence ukládána osobám, u nichž existuje reálný předpoklad, že se budou i v budoucnu dopouštět trestné činnosti, a to zvláště za situace, kdy u nich není téměř žádná, nebo jen velmi malá pravděpodobnost účinnosti ochranné léčby.

Základní podmínkou pro uložení zabezpečovací detence je její podpůrnost (subsidiarita) k ochrannému léčení, a to ve všech uvedených případech, kdy soud zabezpečovací detenci uložit musí (§ 100 odst. 1 trestního zákoníku), tak v případech, kdy ji uložit může (§ 100 odst. 2 trestního zákoníku). Proto soud uloží pachateli zabezpečovací detenci jen tehdy, pokud nelze očekávat, že by ochranné léčení s přihlédnutím k relevantním okolnostem plnilo svůj účel, to znamená, že by nevedlo k dostatečné ochraně společnosti. Přitom postačí předpoklad neúčinnosti ochranného léčení, který musí být ale podložen zhodnocením všech podstatných okolností, a to zejména povahy duševní poruchy, možností působení na pachatele, stejně jako jeho postoje k ochrannému léčení.

Podmínkou pro uložení zabezpečovací detence není předchozí uložení ochranného léčení a selhání pachatele při jeho předchozím výkonu. Zabezpečovací detence představuje až krajní řešení, když jiná opatření včetně ochranného léčení již nepřicházejí v úvahu a ochranu společnosti nelze zajistit jinými prostředky než výkonem zabezpečovací detence v ústavních podmínkách.

Zabezpečovací detenci může soud uložit samostatně, při upuštění od potrestání, anebo i vedle trestu. Byla-li zabezpečovací detence uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykoná se po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v době výkonu zabezpečovací detence, její výkon se na dobu výkonu takového trestu odnětí svobody přerušuje. Po skončení výkonu trestu se pokračuje ve výkonu zabezpečovací detence (§ 100 odst. 3 trestního zákoníku).

Je-li osoba, které byla uložena zabezpečovací detence, při pobytu na svobodě nebezpečná pro své okolí,4) nebo je-li obava, že osoba, která je na svobodě, uprchne, anebo je-li zde jiný důležitý důvod, zařídí předseda senátu bezodkladně její dodání do ústavu pro výkon zabezpečovací detence; jinak jí může poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jejích záležitostí, která však nesmí být delší než jeden měsíc ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence.

K rozhodnutí o nařízení výkonu zabezpečovací detence připojí předseda senátu pro potřeby ústavu pro výkon zabezpečovací detence znalecký posudek, opis protokolu o výslechu znalce nebo opis lékařské zprávy o zdravotním stavu osoby, které byla uložena zabezpečovací detence, pokud v průběhu trestního řízení byly opatřeny, a žádost, aby soudu byla ve stanovených lhůtách podána zpráva o výkonu zabezpečovací detence.

O dalším trvání zabezpečovací detence nebo o propuštění ze zabezpečovací detence rozhodne na návrh ústavu pro výkon zabezpečovací detence, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává zabezpečovací detence, anebo i bez takového návrhu, ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává.

Zabezpečovací detence se vykonává v ústavu pro výkon zabezpečovací detence se zvláštní ostrahou a s léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy (§ 100 odst. 4 trestního zákoníku).

Ústavy pro výkon zabezpečovací detence spravuje Vězeňská služba České republiky, nikoliv ministerstvo zdravotnictví, či léčebná zařízení.

Účast na veškerých programech je pro osoby umístěné v ústavech pro výkon zabezpečovací detence povinná.

Ústav pro výkon zabezpečovací detence je ústavem nezdravotnického charakteru pro osoby nespolupracující a odmítající (či sabotující) ochrannou ústavní léčbu, případně pro osoby prakticky neléčitelné, a proto jde o nápravu poruch (reedukaci) u těchto osob nebo o opětovné začlenění pachatelů do života společnosti (resocializaci).

Ústav pro výkon zabezpečovací detence není věznice, a to přesto, že může být umístěn v areálu věznice, nebo v jiném střeženém zařízení vězeňské služby. Ústav pro výkon zabezpečovací detence je zdravotnické zařízení spravované vězeňskou službou, v němž platí taková bezpečnostní opatření, jejichž cílem je mj. znemožnit odsouzeným jejich útěk z ústavu. Oproti věznici je v zabezpečovacím ústavu také volnější režim pro odsouzené, např. pokud jde o přijímání návštěv, korespondenci, přístup k telefonu, internetu, přijímání balíků apod.

Účelem zabezpečovací detence je vhodně působit na pachatele trestných činů, jimž soud nařídil výkon zabezpečovací detence a stimulovat je k tomu, aby se zamysleli nad svými postoji a usilovali o jejich změnu, a to při současné izolaci od společnosti. Cílem detence by pak mělo být postupně dosáhnout toho, aby si pachatel uvědomil svou odchylku a škodlivost pro společnost a naučil se s ní žít a měl snahu o spolupráci při své léčbě v běžné psychiatrické léčebně v rámci ústavního ochranného léčení, do něhož může být přeřazen soudem. U těch pachatelů, kteří se pak úspěšně podrobí ústavnímu ochrannému léčení, může dojít ke změně na ambulantní léčení vykonávané na svobodě.

Zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti. Soud nejméně jednou za dvanáct měsíců, a u mladistvých jednou za šest měsíců, přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají (§ 100 odst. 5 trestního zákoníku).

Trvání zabezpečovací detence není omezeno (na rozdíl od ochranného léčení), což je dáno nebezpečností pachatelů, kterým je toto ochranné opatření ukládáno. Proto zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti. Soud však musí nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumat, zda důvody pro další pokračování zabezpečovací detence u konkrétního pachatele ještě trvají. Zákonem stanovená lhůta dvanácti měsíců je nejdelší, podle konkrétních okolností stanoví soud kratší lhůty. U mladistvých musí docházet k soudnímu přezkumu důvodů pro další pokračování zabezpečovací detence nejméně jednou za šest měsíců a v případě potřeby v kratších intervalech.

Zabezpečovací detenci může soud změnit dodatečně na ústavní ochranné léčení, pominou-li důvody, pro něž byla uložena, a jsou současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení (§ 100 odst. 6 trestního zákoníku).

Zabezpečovací detenci může soud změnit na ústavní ochranné léčení v přímé návaznosti na postoj osoby k výkonu ochranného léčení a k plnění programů ve výkonu zabezpečovací detence a vlastní snaze podrobit se léčebnému procesu. K této úpravě došlo v souladu s požadavky praxe. Proto byl dřívější systém terapeutického zacházení s pachateli nebezpečnými v důsledku jejich duševního stavu, skládající se ze dvou prvků: ochranného ambulantního a ústavního léčení - rozšířen o zabezpečovací detenci.

Zachovává se vzájemná prostupnost ochranného ambulantního a ústavního léčení i zabezpečovací detence. To umožňuje reagovat na vývoj duševní poruchy pachatele, postup či stagnaci léčebného procesu, což může sehrávat i motivační roli v tom, aby pachatel začal při léčení spolupracovat. O změně výkonu zabezpečovací detence na ochranné léčení rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu je příslušný ústav pro výkon zabezpečovací detence.

První ústav pro výkon zabezpečovací detence byl zřízen v prostorách Vazební věznice v Brně a jeho kapacita činí 48 pachatelů. V červnu 2009 zde byly umístěny dvě osoby.5) Následně docházelo k naplnění detenčního ústavu dalšími osobami.6) Ústav pro výkon zabezpečovací detence byl následně zřízen také v prostorách věznice v Opavě, a to pro 150 osob. O změně výkonu zabezpečovací detence na ochranné léčení by rozhodoval buď Městský soud v Brně, nebo Okresní soud v Opavě.

Ústavní ochranné léčení může soud změnit na zabezpečovací detenci jsou-li splněny podmínky pro její obligatorní nebo fakultativní uložení uvedené v § 100 odst. 1 nebo 2 (§ 99 odst. 5 trestního zákoníku).

V návaznosti citovaných ustanovení a v možnosti změny zabezpečovací detence na ochranné léčení a naopak, jsou vytvářeny podmínky pro to, aby výkon ochranného léčení, včetně ochranného léčení protialkoholního a proti závislosti na jiných návykových látkách, byl v praxi do budoucna účinnější. Tak se má posilovat motivace pachatelů, kteří v době, kdy neexistovala zabezpečovací detence, odmítali nebo mařili ochrannou ústavní léčbu, aby změnili svůj postoj k léčbě i své chování.

Od výkonu zabezpečovací detence soud upustí, pominou-li před jejím započetím okolnosti, pro něž byla uložena (§ 100 odst. 7 trestního zákoníku). Takové rozhodnutí o upuštění od výkonu zabezpečovací detence může učinit pouze soud, který o uložení ochranného opatření zabezpečovací detence rozhodl.

Maření výkonu nebo účelu zabezpečovací detence (stejně jako ochranného léčení), zejména útěkem z ústavu, nebo o odmítáním podrobit se léčebným a dalším programům, bude kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí.7)

Zabezpečovací detenci lze uložit i mladistvému, a to po novelizaci § 21 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Pro mladistvé chovance jsou určeny speciální výchovné a vzdělávací pedagogické programy, které by měly v kombinaci s léčebným i dalšími programy přispět k jejich rychlému opětovnému zařazení do léčebných procesů v rámci výkonu ochranného léčení ústavního a k návratu do psychiatrické léčebny k výkonu ochranné ústavní léčby.

Rozhodování soudu o zabezpečovací detenci je důvodem nutné obhajoby, a proto musí mít obviněný obhájce v řízení, v němž se rozhoduje o uložení nebo změně zabezpečovací detence nebo o uložení nebo změně ochranného léčení, s výjimkou ochranného protialkoholního léčení [§ 36 odst. 4 písm. b) trestního řádu].

Shledá-li orgán činný v trestním řízení, že poškozenému nebo svědkovi hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, poučí poškozeného nebo svědka o možnosti žádat informace o tom, že byl odsouzený propuštěn z výkonu zabezpečovací detence nebo z jejího výkonu uprchl [44a odst. 1 písm. d) trestního řádu].

V letech 2004 až 2008 mohly být poškození (oběti násilných trestných činů) i svědkové, za uvedených podmínek informováni o tom, kdy byl obviněný nebo odsouzený propuštěn či uprchl z vazby či z výkonu trestu odnětí svobody. Bylo tomu tak proto, že v praxi nastávají poměrně často situace, kdy se pachatel násilného trestného činu vrací zpět k oběti v úmyslu znovu jí ublížit. Od 1. 1. 2010 vyplynula potřeba obdobného informování poškozených a svědků o propuštění či útěku pachatele ze zabezpečovací detence. Poškozený i svědek budou v uvedených případech poučeni o možnosti podat si žádost o takové informace (u soudu a v přípravném řízení u státního zástupce).

Život v ústavu pro výkon zabezpečovací detence, ochranu práv pachatelů v něm umístěných a zajištění jejich bezpečnosti sledují státní zástupce, veřejný ochránce práv i odborníci z nevládních organizací (Liga lidských práv, Poradna pro občanství, občanská a lidská práva a další). Vzhledem k charakteru ústavu pro výkon zabezpečovací detence (povinnost neopouštět ústav, prvek ostrahy atd.) bude otázka dodržování práv osob v něm umístěných zdůrazňována více než je tomu ve zdravotnických zařízeních, kde se vykonává ochranné léčení.


5. Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty

Ochranné opatření nazvané zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty je upraveno v § 101 trestního zákoníku.

Pokud nebyl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 70 odst. 1, může soud uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty,

- náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit,

- náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, nebo

- ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, případně společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu (§ 101 odst. 1 trestního zákoníku).

Úprava ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedená v § 101 odst. 1 trestního zákoníku je obdobná jako byla v dřívějším trestním zákoně. Pozměnil se však okruh podmínek, za nichž lze tento trest uložit. Do 31. 12. 2009 bylo možné podle trestního zákona uložit pouze zabrání věci, nikoliv jiné majetkové hodnoty.

Soud může uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty,

- které bylo užito ke spáchání trestného činu (např. kopírka či jiné zařízení k padělání peněz, fotoaparát nebo videokamera k výrobě pornografických snímků, vozidlo užité k pašování zboží přes hranice, zbraň užitá k loupeži, počítač použitý k trestné činnosti apod.),

- která byla ke spáchání trestného činu určena, i když dosud nebyla použita (např. zařízení na výrobu lihu, padělatelské náčiní, zbraně atd.),

- kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj (ať již v podobě hmotné odměny, či zisku před spácháním, či po něm),

- kterou pachatel nabyl byť jen zčásti za věc získanou trestným činem nebo za věc tvořící odměnu za něj, není-li hodnota této věci zanedbatelná (jde o věci získané koupí, směnou i jinak a též o úroky z peněz získaných trestným činem).

Ve všech uvedených případech jde o věci nebo jiné majetkové hodnoty, které by jinak mohly být prohlášené za propadlé, pokud by byly splněny všechny podmínky nezbytné k uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 70 odst. 1 trestního zákoníku.

Věc nebo jiná majetková hodnota, která se zabírá, může náležet kterékoliv osobě, která nemusí mít vztah k trestnému činu, tedy i k pachateli, který není trestně odpovědný. Bezpečnost osob nebo majetku vyžaduje zabrání např. zbraní, narkotik, jedů a jiných věcí, které bezpečnost ohrožují, apod. Jiný obdobný obecný zájem může spočívat např. v zájmu na ochraně demokracie, mravnosti, morálky, i v zájmu, aby nikdo neměl prospěch z trestné činnosti.

V souladu s rozhodnutím Rady Evropské unie č. 2000/383/JVV o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání, v souvislosti se zavedením eura (32000F0383), bylo zakotveno i obligatorní ukládání zabrání, věci nebo jiné majetkové hodnoty v případě, jestliže pachatel nebo jiná osoba drží neoprávněně nebo v rozporu s právním předpisem např. padělané peníze, padělatelské náčiní, střelné zbraně atd.), ve vztahu k níž je možno uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 70 odst. 1 trestního zákoníku.

Soud může uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty bez podmínek uvedených v § 101 odst. 1 trestního zákoníku pouze v případě, že jde, byť nikoli o bezprostřední, výnos z trestného činu, zejména pokud byla věc nebo jiná majetková hodnota:

- získána trestným činem nebo jako odměna za něj a nenáleží-li pachateli,

- nabyta jinou osobou než pachatelem, byť jen zčásti, za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná, nebo

- nabyta jinou osobou než pachatelem, byť jen zčásti, za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná (§ 101 odst. 2 trestního zákoníku).

Zde došlo v trestním zákoníku nově k výraznému rozšíření okruhu případů, kdy může soud uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty oproti dřívější úpravě obsažené v trestním zákonu, a to bez podmínek uvedených v § 101 odst. 1 trestního zákoníku.

Drží-li pachatel nebo jiná osoba v rozporu s jiným právním předpisem věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v odstavci 1 nebo 2, ve vztahu k níž je možno uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, uloží mu soud vždy toto ochranné opatření (§ 101 odst. 3 trestního zákoníku).

Také zde je vytvořeno nové ustanovení, které nebylo obsaženo v trestním zákonu účinném do konce roku 2009. Umožňuje uložení zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v odstavci 1 nebo 2, ve vztahu k níž je možno uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to jak pachateli, tak jiné osobě, která ji drží v rozporu s jiným právním předpisem.

Soud může místo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty uložit povinnost:

- pozměnit věc nebo jinou majetkovou hodnotu tak, aby jí nebylo možné použít ke společensky nebezpečnému účelu,

- odstranit určité zařízení,

- odstranit její označení nebo provést její změnu, nebo

- omezit dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou,

a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu (§ 101 odst. 4 trestního zákoníku).

Zde jsou nově vytvořeny předpoklady neobsažené v trestním zákonu proto, aby za splnění zákonných podmínek mohl soud omezit ukládání zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Soud má možnost nařídit místo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty její pozměnění tak, aby byla nepoužitelná k jejímu společensky nebezpečnému účelu (znehodnocení zbraně tak, aby ji nebylo možné užít ke střelbě), nebo odstranění určitého zařízení (např. zařízení k padělání peněz), odstranění označení nebo provedení její jiné změny nebo omezení dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Pokud osoba tato omezení uložené soudem splní ve stanovené lhůtě, nebude jí uloženo zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Nebude-li povinnost stanovená podle odst. 4 ve stanovené lhůtě splněna, rozhodne soud o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 101 odst. 5 trestního zákoníku). Pokud však osoba tyto povinnosti nesplní, soud dodatečně nařídí zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty.


6. Zabrání náhradní hodnoty

Zabrání náhradní hodnoty je upraveno v § 102 trestního zákoníku. Jestliže ten, komu náleží věc nebo jiná majetková hodnota, která by mohla být zabrána podle § 101 odst. 1 nebo 2, ji před rozhodnutím o zabrání zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její zabrání zmaří, anebo jestliže zmaří trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty jednáním porušujícím zákaz podle § 70 odst. 4, případně zmaří zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty jednáním porušujícím zákaz podle § 104 odst. 2, může mu soud uložit zabrání náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty. Hodnotu věci nebo jiné majetkové hodnoty, jejíž zabrání mohl soud uložit, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.

Zabrání náhradní hodnoty je ochranné opatření, jehož cílem je předcházet zničení, poškozování a znehodnocování věcí, motivované snahou zmařit zabrání nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Takto je naplněn požadavek rozhodnutí Rady 2001/500/JVV o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení a zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti.


7. Zabrání spisů a zařízení

V § 103 trestního zákoníku je upraveno zabrání spisů a zařízení. Spis nebo spisy s takovým obsahem, jejichž úmyslné rozšiřování by při znalosti jejich obsahu naplňovalo znaky některého trestného činu podle trestního zákona, se podle § 101 odst. 1 zaberou, jestliže nejméně jeden kus spisu byl již šířen, k šíření určen nebo připravován. Současně se zabere i zařízení použité nebo určené ke zhotovení takových spisů, zejména tiskárna, deska, forma, sazba, štoček, negativ, matrice, počítačový program nebo kopírovací zařízení; § 101 odst. 4 a 5 se užijí obdobně (§ 103 odst. 1 trestního zákoníku).

Nový institut (neobsažený v trestním zákoně do 31. 12. 2009) odpovídá komplexní úpravě zabrání věci.

Zabrání se vztahuje jen na kus nebo kusy spisu, které jsou v držení osob spolupůsobících při jejich rozšiřování nebo při jejich přípravě k rozšiřování, nebo byly zveřejněny vystavením, plakátováním, předváděním nebo jiným obdobným způsobem, anebo při zásilkovém rozšiřování ještě nebyly doručeny příjemci (§ 103 odst. 2 trestního zákoníku).

Zabrání spisu a zařízení nebo spisů podle odst. 1 a 2 se přiměřeně užije i v případě, kdy by jejich úmyslným rozšiřováním při znalosti jejich obsahu mohl být spáchán některý trestný čin v případě, že se vyskytnou další okolnosti, které však nebyly v posuzovaném případě naplněny, a zabrání spisu nebo spisů je zároveň nutné, aby se zamezilo jejich nezákonnému rozšiřování (§ 103 odst. 3 trestního zákoníku).

Zabraná věc nebo jiná majetková hodnota, zabraná náhradní hodnota, zabraný spis nebo zařízení připadá státu (§ 104 odst. 1 trestního zákoníku).

Ustanovení § 70 odst. 4 se přiměřeně užije pro uložení zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a pro uložení povinnosti podle § 101 odst. 4; zákaz zcizení zde platí až do splnění povinnosti podle § 101 odst. 4, a nebyla-li tato povinnost splněna, až do právní moci rozhodnutí o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 104 odst. 2 trestního zákoníku).


8. Ochranná výchova

Ochranným opatřením uvedeným v § 98 odst. 1 trestního zákoníku je také ochranná výchova. Ukládání ochranné výchovy je však upraveno v zákoně č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Jde o jediné ochranné opatření, jehož ukládání není upraveno v trestním zákoníku.

Ochranná výchova je jediné ochranné opatření, které lze uložit jen mladistvému a dítěti mladšímu patnácti let, pokud se dopustí činu jinak trestného. Účelem ochranné výchovy je příznivě ovlivnit duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého a chránit společnost před pácháním provinění mladistvými (§ 21 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).8)

Ochranná výchova může být uložena mladistvému v trestním řízení soudem pro mládež, pokud:

- o výchovu mladistvého není náležitě postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níž žije,

- dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána, nebo

- prostředí, v němž mladistvý žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy,

a nepostačuje uložení výchovných opatření (§ 22 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Soud může uložit ochrannou výchovu mladistvému pouze v případě, že nepostačuje uložení některého z výchovných opatření uvedených v § 15 až § 20 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, tzn. dohledu probačního úředníka, probačního programu, výchovných povinností, výchovných omezení nebo napomenutí s výstrahou. Teprve v případě, že tato výchovná opatření, která méně zasahují a omezují osobní svobodu mladistvého, nejsou dostačující, může soud uložit mladistvému ochrannou výchovu. Základní podmínkou je pro to odsouzení, tj. jeho uznání vinným pro provinění.

Soud pro mládež ukládá ochrannou výchovu mladistvému za podmínek uvedených v § 22 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže buď samostatně, nebo vedle trestního opatření, jímž jsou obecně prospěšné práce, peněžité opatření, peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zákaz činnosti, vyhoštění, domácí vězení, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem a odnětí svobody nepodmíněné (§ 24 odst. 4 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Ochranná výchova může být uložena též mladistvému, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání a proto není za tento čin trestně odpovědný (§ 5 odst. 1 a 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Zde se reaguje na skutečnost, že stupeň rozumové a mravní vyspělosti zejména mezi 15 až 18 lety věku je u jednotlivých osob velmi rozdílný. Proto lze uložit ochrannou výchovu i mladistvému, který není za svůj čin trestně odpovědný.

Ochranná výchova potrvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení osmnáctého roku věku mladistvého; vyžaduje-li to zájem mladistvého, může soud pro mládež ochrannou výchovu prodloužit do dovršení jeho devatenáctého roku (§ 22 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Pokud byl dosažen účel ochranné výchovy, musí z ní být mladistvý propuštěn, i když ještě nedovršil osmnáctý rok svého věku. Po jeho dovršení již nelze začít s výkonem ochranné výchovy. Avšak ochrannou výchovu, uloženou před dovršením osmnáctého roku věku mladistvého, lze prodloužit do dovršení jeho devatenáctého roku věku, např. proto, aby mohla být dokončena jeho odborná výuka nebo jiné vzdělání.

Není-li možné ochrannou výchovu ihned vykonat, nařídí soud pro mládež do doby jejího zahájení dohled probačního úředníka (§ 22 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Zde se pamatuje na nedostatečné kapacity ve speciálních školských zařízeních pro výkon ochranné výchovy v resortu ministerstva školství. V takových případech může ochrannou výchovu u mladistvého nahradit dohled probačního úředníka uložený soudem pro mládež.

Od výkonu ochranné výchovy soud pro mládež upustí, pominou-li před jejím započetím důvody, pro něž byla uložena (§ 22 odst. 4 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Tak tomu bude zejména v případech, že mladistvý bude vytržen z prostředí, které nepříznivě ovlivňovalo jeho tělesný i duševní vývoj, např. poté, co se o něj začnou starat prarodiče, kteří jsou zárukou jeho vhodného výchovného vedení.

Dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit, a to zpravidla na základě výsledků předchozího pedagogicko-psychologického vyšetření, tato opatření: výchovnou povinnost, výchovné omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, dohled probačního úředníka a ochrannou výchovu (§ 93 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Toto ustanovení vymezuje pro soudnictví ve věcech mládeže základní právní následky činu jinak trestného. Označuje je termínem opatření. Do 31. 12. 2009 zde byl začleněn dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče a ochranná výchova. Zákonem č. 41/2009 Sb., který novelizoval i zákon o soudnictví ve věcech mládeže, sem byly s účinností od 1. 1. 2010 doplněny tři právní následky činu jinak trestného, a to výchovná povinnost, výchovné omezení a napomenutí s výstrahou.

Ochrannou výchovu soud pro mládež uloží dítěti, které spáchalo čin, za nějž trestní zákoník dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a bylo mladší patnácti let (§ 93 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Obligatorně uloží soud pro mládež ochrannou výchovu dítěti ve věku dvanáct až patnáct let za čin jinak trestný, za nějž trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu. Postačuje, aby se dítě ve věku dvanácti až patnácti let dopustilo činu, za který by u pachatelů starších osmnácti let šlo o trestný čin, za který trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu, jímž je dle § 54 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí.

Ochranná výchova může být uložena též dítěti, které v době spáchání činu bylo mladší patnácti let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy (§ 93 odst. 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Zde je zakotvena možnost uložit ochrannou výchovu dítěti ve věku mladším patnácti let (bez věkového limitu stanovení dolní hranicí), je-li nutnost zajistit řádnou výchovu takového dítěte, pokud o ni není náležitě postaráno, jestliže dosavadní výchova dítěte byla zanedbána nebo když to vyžaduje prostředí, v němž dítě žije.

Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost, nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný (§ 5 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

V případě pochybností o rozumovém a mravním vývoji konkrétního mladistvého musí být přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, příp. i psychologie. ento pojem navazuje i na obecné vymezení příčetnosti, která není identická s pojmem rozumového a mravního vývoje. Příčetnost předpokládá:

- schopnost rozpoznávací, tj. takový stupeň intelektu, aby pachatel mohl chápat potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (zralost či způsobilost rozumovou),

- schopnost určovací, tj. takovou vyspělost, aby byl způsobilý svou vůli přizpůsobit takovému správnému poznání, jinými slovy, aby byl způsobilý klást účinný odpor pohnutkám vedoucím ho k činům, jejichž protiprávnost je mu známa (zralost či způsobilost mravní).

Dopustí-li se mladistvý uvedený v odstavci 1 činu jinak trestného nebo není-li z jiných zákonných důvodů trestně odpovědný, lze vůči němu použít vedle ochranných opatření (§ 21) obdobně postupů a opatření uplatňovaných podle tohoto zákona u dětí mladších patnácti let (§ 5 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Mladistvý není z jiných zákonných důvodů trestně odpovědný, je-li nepříčetný. Podle § 26 trestního zákoníku ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Přitom postačí, když chybí jedna z těchto schopností, tedy buď schopnost rozpoznat protiprávnost jednání nebo schopnost své jednání ovládat. Takovému mladistvému lze uložit ochrannou výchovu, stejně jako ochranné léčení a zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Ochranná výchova se vykonává ve zvláštních výchovných zařízeních v resortu ministerstva spravedlnosti. Konkrétně v diagnostických ústavech, dětských domovech se školou pro děti do ukončení školní docházky a ve výchovných ústavech pro mladistvé případně pro děti starší dvanácti let se závažnými poruchami chování. Vyžaduje-li to zdravotní stav mladistvého, má přednost jeho umístění do zdravotnického zařízení před výkonem ochranné výchovy (§ 82 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních).

Speciálními školskými zařízeními pro výkon ochranné výchovy jsou:

- diagnostický ústav,

- dětský domov,

- dětský domov se školou a

- výchovný ústav (§ 2 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb.).

Uvedená zařízení poskytují péči jinak poskytovanou rodiči nebo jinými osobami, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy rozhodnutím příslušného orgánu, dětem s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou.


Poznámky:

1) Srovnej Velký lékařský slovník on-line, http://www.lekarske.slovniky.cz/pojem/detence

2) Zeman, P., Přesličková, H., Tomášek, J.: Institut zabezpečovací detence. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha 2004. Publikováno in: . Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha 2005, str. 124 - 198.

3) Ve zdravotnických zařízeních se nacházejí rovněž osoby nedobrovolně hospitalizované, např. na základě § 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů a podle § 53 zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů.

4) Osoby nebezpečné pro své okolí, u nichž by mělo docházet

k uložení zabezpečovací detence, jsou zejména:

- vrazi, kteří mají v životní historii předchozí násilnou trestnou činnost (i vraždu) a kteří jsou posouzeni jako nebezpeční - konkrétně:

- vrazi s diagnózou sexuálního sadismu (a jeho variant), patologické sexuální agresivity - bez předchozí recidivy,

- vrazi s diagnózou defektní či hraničně defektní inteligence - bez předchozí recidivy,

- vrazi - recidivisti s rysy anetičnosti a explozivity,

- ostatní vrazi, kteří mají v minulosti násilí a jsou posouzeni jako nebezpeční.

- Sexuální devianti - multirecidivisti - u nichž prokazatelně opakovaně selhala ochranná léčba, konkrétně:

- patologičtí agresoři - recidivující pachatelé pohlavního násilí,

- pachatelé pohlavního zneužívání - více než dvakrát v minulosti trestaní bez efektu ochranného léčení,

- sexuální delikventi s organicky podmíněnou poruchou osobnosti, bezvýsledně léčenou.

5) Do Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno byl 18. 3. 2009 zařazen osmadvacetiletý muž, který se pokusil zavraždit vlastní matku. Dne 18. 6. 2009 tam byla umístěna druhá osoba, a to těžce psychicky nemocný třicetiletý muž, který si v minulosti odpykal dvanáct let za brutální vraždu. Po propuštění z výkonu trestu nastoupil ochrannou ústavní psychiatrickou a sexuologickou léčbu v Psychiatrické léčebně v Brně - Černovicích, kde se odmítl podrobit, léčení, byl agresivní i vůči ostatním pacientům. Proto psychiatrická léčebna podala k Městskému soudu v Brně návrh na přeměnu ochranného léčení tohoto muže na zabezpečovací detenci. Soud tomuto návrhu vyhověl.

6)Komárková, P.: Detence? Léčebna není vězení, říká šéf ústavu, iDNES.cz., 18. 3. 2009, http://www. zpravy.idnes.cz/detence-lecebna-ani-vezeni-rika-sef-ustavu-fii-/brno.asp?c=A090317_ 200656_brno_krc . zpravy.idnes.cz/detence-lecebna-ani-vezeni-rika-sef-ustavu-fii-/brno.asp?c=A090317_ 200656_brno_krc

7) Do 31. 12. 2009 by se jednalo o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění novel. Od 1. 1. 2010 půjde o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. i) trestního zákoníku č. 40/2010 Sb., za který hrozí pachateli trest odnětí svobody až na tři roky.

8) Při přípravě zákona o soudnictví ve věcech mládeže bylo neúspěšně navrhováno vytvoření ochranné rodinné výchovy, v níž měly být umístěny maximálně tři děti, výjimečně větší počet sourozenců. Cílem bylo snížit vedlejší negativní důsledky pobytu dětí v kolektivních státních zařízeních a zabezpečení péče speciálně proškolených náhradních rodin. Pro zásadní námitky ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy však ochranná rodinná výchova v České republice nevznikla.

Související