Návrh českého občanského zákoníku: Obrat paradigmat¹⁾

Osnova sama si vyžádala devět let tvrdé práce. Hodí se zdůraznit pomoc stovek kolegů, kteří přispěli pomocí, radou i kritikou, a poděkovat za ni. Výčtu všech jmen brání nedostatek místa. Přece jen ale musím jmenovitě uvést alespoň Michaelu Zuklínovou, a to nejen pro její hlavní podíl na rodiněprávní partii osnovy, a předsedu rekodifikační komise Ministerstva spravedlnosti ČR Miloše Tomsu.

Návrh občanského zákoníku je v České republice dokončen po devíti letech soustředěné práce. Na zdejší poměry byl připraven způsobem a s komfortem, jakého se nedostalo návrhu žádného jiného zákona. Nejde ani tak o několikeré čtení osnovy v rekodifikační komisi Ministerstva spravedlnosti složené z představitelů akademického světa i zástupců praktických právnických povolání. Především je třeba podtrhnout rozsáhlé vnější oponentní řízení, jemuž byl návrh podroben a do něhož bylo zapojeno několik desítek odborníků; diskutována byla rovněž na větším počtu konferencí, fór a seminářů. Jen v režii Ministerstva spravedlnosti se do přípravy zákoníku zapojilo na dvě stě právníků; řada dalších pak z podnětu jiných institucí nebo z vlastní iniciativy. Návrh obstál v meziresortním připomínkovém řízení a při dalším projednávání na úrovni státní exekutivy.

Za hlavní přednost připravené kodifikace z obsahového hlediska považuji základní linii přichylující se k hodnotové stupnici ústavního pořádku - na prvním místě k čl. 1 odst. 1 české Ústavy, podle něhož má svoboda jednotlivce přednost před veřejnou mocí. Co bylo od počátku základní směrnicí pro rekodifikační práce a u čeho tyto práce setrvaly po celou dobu, byla úcta k lidské svobodě a důraz na odpovědnost (v pozitivním slova smyslu) za vlastní činy. To se promítá do zásad zákoníku i do jednotlivých ustanovení. Hlavní myšlenka je tedy ctít tytéž hodnoty, jaké sleduje náš ústavní pořádek: otevřít co nejširší prostor možnostem svobodného rozvíjení soukromého života, tudíž i emancipovat soukromé právo vůči veřejnému. K tomu přistupuje korektiv ochrany slabší strany v tom smyslu, že ten, kdo se bez vlastního přičinění ocitne v postavení zjevně slabším, zaslouží pomoc a zvláštní ohled, neboť "shoduje se (...) s rovnou mírou spravedlnosti, aby zákonodárce poskytl zvláštní ochranu osobám, které se samy ochránit nemohou".²⁾ Nejde jen o případy, které si pravidelně spojujeme s dětmi nebo s lidmi se zdravotním postižením, případně se zaměstnanci a spotřebiteli, ale také o případy, kdy se někdo ocitne v nenadálé nouzi např. proto, že byl oklamán, nebo proto, že mu nespravedlivě hrozí náhlá újma. Přitom je třeba mít na paměti, že soukromé právo staví ochranu jednotlivce na zásadě vigilantibus iura: bez jeho vůle nebo proti ní mu vnucena být nemůže - svobodnému jedinci se zprotiví sebelepší ochránce, je-li příliš dotěrný. Tento přístup vedl celkem samozřejmě k přimknutí osnovy jednak k Ústavě a Listině základních práv svobod a příslušným mezinárodním dokumentům, jednak ke standardům evropských civilních kodifikací v těch směrech, kde sledují jednotný tón.

Nejen důraz na autonomii vůle a rozumnou ochranu slabší strany, ale sama celková výstavba osnovy vyžadovala vyřešit zřetelné odlišení dispozitivních a kogentních ustanovení. Osnova stojí na zásadě dispozitivity, leč nikoli jen proklamované a v praxi se prosazující jen zvolna a ve složitých peripetiích, jak nás přesvědčuje zvláště soudní praxe posledního dvacetiletí, nýbrž s cílem vyjádřit dispozitivní charakter zákonných ustanovení co nejdůrazněji. Není to úkol jednoduchý: při jeho řešení se sice potvrzuje staré poznání, že "není jednotného bezpečného kritéria pro posouzení, zda to které ustanovení zákonné jest právem závazným nebo nezávazným",³⁾ leč to není důvod k rezignaci, zvláště se zřetelem ke zdejším konkrétním podmínkám a stavu právní kultury zvláště. Zřejmá byla nutnost kritického přístupu vůči pojetí § 2 odst. 3 platného občanského zákoníku, pokud staví na "povaze" ustanovení, i vůči taxativnímu výčtu kogentního § 263 obchodního zákoníku. První řešení je příliš volné a dává veřejné moci možnost přiřknout donucující povahu značnému počtu zákonných ustanovení bez náležité argumentace. Jak plyne z analýzy judikatury, soudní praxe toho využívá víc, než je zdrávo. Řešení přijaté obchodním zákoníkem pro jeho třetí část je naopak příliš tvrdé: konzervuje sociální poměry, nedává aplikační praxi dostatečný prostor a brání vývoji. Proto osnova staví na dvou kritériích: první je konkrétní a určité - výslovný zákonný zákaz patrný z jednotlivého ustanovení - druhé je obecné a relativně neurčité - odkazuje na dobré mravy a veřejný pořádek jako obecné limity autonomie vůle.

V normálních poměrech se kloní rekodifikační práce, zvláště na úseku civilního zákonodárství, k myšlence kontinuální návaznosti na předchozí stav. Tak tomu bylo mj. i při přípravě osnovy občanského zákoníku v předválečném Československu: již v roce 1920 bylo usneseno, že se za základ nové kodifikace vezme obecný zákoník občanský z roku 1811, z něhož se vypustí zastaralá a nepraktická ustanovení, doplní se ustanovení obsažená v předpisech dotýkajících se občanského práva hmotného a těch, která jsou dosud mimo text občanského zákoníku a zapracují se nová ustanovení upravující "nové zjevy života hospodářského a sociálního".⁴⁾ Obdobně se postupovalo i v některých jiných státech, např. švýcarské obligační právo (5. část tamějšího občanského zákoníku) kontinuálně navázalo na dřívější obligační kodifikaci z roku 1881. Jsou ale i jiné příklady. Lze uvést španělský kodex z roku 1889, který proti Code civil, vnucenému zemi Napoleonem, vědomě postavil vzor tradičního kastilského práva, třebaže se z francouzské předlohy zcela nevymkl.⁵⁾ Z nové doby lze poukázat na kodifikace přijaté v Lotyšsku a Litvě, které se obsahem podstatně liší od předchozích z doby socialismu. Uvést ale můžeme i řecký občanský zákoník z roku 1944, který se přimkl ke vzoru německého BGB, ačkoli předchozí řecká kodifikace z roku 1856 následovala francouzský Code civil a do jisté míry i rakouský zákoník.⁶⁾ Nový nizozemský občanský zákoník se koncepcí zjevně liší od starého z roku 1838.

Z toho plyne následující poučení: Při rekodifikaci občanského práva je kontinuita namístě, (1) má-li dosavadní občanský zákoník vnitřní hodnotu vyvolávající všeobecnou vážnost, (2) vyhovuje-li zásadně aktuálním ekonomickým a sociálním podmínkám a (3) obstojí-li v mezinárodním srovnání.

Platný občanský zákoník z toho nic nesplňuje, nehledě k tomu, že paradigmata, na nichž staví, vnutila našemu prostředí cizí moc a vycházejí ze zcela jiných sociálních reálií než jsou ty současné. Přehlédnout nelze ani to, že zdejší snaživost při rekodifikacích občanského práva z roku 1950 a zvláště z roku 1964 v mnohém daleko předstihla sovětský vzor s cílem vytvořit Paradebeispiel nového socialistického práva.⁷⁾ Idea kontinuálního vývoje a "modernizace" socialistického práva nalezla svůj výraz v novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., která se v důvodové zprávě zaklíná inspirací v zahraničních vzorech.⁸⁾ Leč fakticky čerpala především z občanského zákoníku z roku 1950, který se ve své době jasně hlásil k mantře sovětské stalinské ústavy a vzoru sovětského občanského práva. Výsledkem je kodifikační karikatura bez společného myšlenkového základu poznamenaná neorganicky propojenými prvky s nejednotným jazykem a rozklíženým pojmoslovím. Není divu, že "česká občanskoprávní úprava bývá v zahraničí často uváděna jako odstrašující příklad; jako vzor toho, jak občanské právo nemá vypadat".⁹⁾

To byly hlavní důvody, a to i se zřetelem ke zkušenostem se dvěma předchozími a nezdařenými rekodifikačními pokusy v devadesátých letech minulého století, proč bylo na politické úrovni rozhodnuto vypracovat osnovu občanského zákoníku jako nového kodexu nefixujícího se na dosavadní stav, ale hledajícího své vzory jinde. Tyto zásadní koncepční otázky byly obsáhle diskutovány od ledna 2000 do dubna 2001 s jednoznačným závěrem.

Máloco vyznívá přesvědčivěji na podporu těchto koncepčních východisek pro přípravu kodexu než zpravodajská zpráva Ireny Pelikánové k věcnému záměru občanského zákoníku přednesená na 69. zasedání Legislativní rady vlády 5. dubna 2001, v níž autorka doslova uvedla: "Kodifikaci nesmírně potřebujeme a mohu říci důvody. Důvodem je současný legislativní proces, historická změna v roce 1989, která ukázala velmi jasně navzdory vyhlášené kontinuitě práva, že ta kontinuita není možná a ve skutečnosti jsme svědky dnes a denně toho, že dochází k obnově právního řádu na úplně jiném základu a právě vzhledem k tomu, že neexistuje žádný jasný koncepční rámec, dochází k disperzi, dochází k rozložení právního řádu na jednotlivé atomy v podobě zákonů, které mají odlišnou terminologii a zcela se ztrácí jednota právního řádu. Tedy myslím, že ta koncepce, kterou mohou dát pouze kodifikace, je naprosto a klíčově nezbytná, nejenom proto, abychom vůbec udrželi jednotu právního řádu, ale abychom měli alespoň naději, že zvýšíme právní kulturu (...)."¹⁰⁾

Je všeobecně známo, že politicky dostal nový občanský zákoník do vínku pokyn vyjít z tradic středoevropské právní kultury a za základ vzít vládní návrh československého občanského zákoníku z roku 1937.¹¹⁾ Toto koncepční východisko přináší řadu výhod, provázejí je však i různá rizika, která je nutné rozeznat a potlačit nebo vyloučit. Ve zkratce se dá poukázat na následující:

Výrazem "středoevropská právní kultura" nelze dost dobře rozumět zcela jednolitý proud. Okruhy se německý, rakouský a švýcarský v různých prvcích výrazněji liší.¹²⁾ Na první pohled je patrný rozdíl v dualismu kodifikací práva neobchodního a obchodního, jehož se přidržují Rakousko i Německo, proti komercializovanému švýcarskému zákoníku. Podíváme-li se na Maďarsko a Polsko, tak i jejich zákoníky se odvrátily od ideje duality neobchodních a obchodních kodifikací. Hlavní je však koncepční rozdíl, pokud jde o myšlenková východiska. ABGB (Všeobecný občanský zákoník - Allgemeines bürgliches Gesetzbuch) se důsledně hlásí k římskému právu, vychází z přirozenoprávního racionalismu a vypracován byl more iuris naturali.¹³⁾

Naproti tomu BGB (Bürgerliches Gesetzbuch) odráží německý vědecký pozitivismus a pandektní nauku 19. století a jako manifestace politického sjednocení Němců potlačil vliv římského práva v prospěch německých národních právních tradic.¹⁴⁾ Rovněž příprava švýcarské kodifikace sledovala vytvoření jednotného národního zákoníku na základě "známého moderního postulátu, že stát se konsoliduje zákonodárstvím a na základě sjednocení soukromého práva".¹⁵⁾ Divergence v této oblasti v jednotlivých kantonech podmíněné historicky i jazykovou růzností jejich obyvatel a různými kulturními vlivy, jak je popisuje hlavní autor ZGB (Schweizerisches Zivilgesetzbuch) Eugen Huber,¹⁶⁾ byly překonány pragmatikou demokratické a v dobrém slova smyslu lidové kodifikace, jejímž podkladem byly usus modernus pandectarum a německá i francouzská jurisprudence, a přidržující se respektu ke svobodnému utváření soukromého života.¹⁷⁾

Je známo, že zejména rakouský a německý občanský zákoník ovlivnily i národní úpravy dalších středoevropských zemí včetně Polska, Maďarska a Lichtenštejnska. Také vládní návrh československého občanského zákoníku z roku 1937 dobře zapadá do této skupiny. Že jde o revidovaný text obecného občanského zákoníku, je dostatečně známo. Důvodem byla i skutečnost, že rakouský kodex vznikl jako "rakouský" v politickém slova smyslu, že nestavěl jen na právní tradici vycházející z rakouských zemí¹⁸⁾ a že po dlouhém praktickém používání se i v našem sociálním prostředí vžil a byl vnímán jako zdejší kodifikace.¹⁹⁾

Méně známé je, že četná ustanovení vládní osnovy z roku 1937 byla formulována zvláště s přihlédnutím k německému a švýcarskému zákoníku. Někdejší československý návrh tak dobře zapadl do skupiny středoevropských kodexů a důvodem pro jeho použití jako zdroje pro novou kodifikaci bylo hlavně to, že se přidržoval klasického pojetí civilistických institutů vžitého v kontinentální Evropě i že pracoval s českou právní terminologií na vrcholné úrovni.

Co tedy představuje základ, za který považujeme z civilistického hlediska projev středoevropské právní kultury? Předně je třeba poukázat na to, co je patrné, když otevřeme BGB, ABGB nebo ZGB: jsou to stručně formulovaná krátká ustanovení, která se tolik liší od mnohaodstavcových typických např. pro občanské zákoníky Nizozemska nebo Ruska. Co do obsahu je pak patrná nápadná shoda v pojetí řady právních institucí,²⁰⁾ i když v jejich úpravě nalezneme samozřejmě rovněž dílčí rozdíly. Tím se však nechce vyjádřit, že jde o uniformitu. Patrné to je již v odlišnostech co do systematického uspořádání - položíme-li vedle sebe občanské zákoníky Rakouska, Německa, Švýcarska, Maďarska, Polska a Lichtenštejnska, jsou rozdíly zřetelné, a to i v případech patrných vzájemných inspirací.²¹⁾ Liší se i metoda zpracování jednotlivých ustanovení: rakouský i švýcarský zákonodárce vsadil na generální klauzule, německý naopak na konkrétní, leckdy až kazuistická ustanovení - BGB miluje také četné vnitřní odkazy, zatímco ABGB i ZGB se jim co nejvíc vyhýbají.

Inspirativní zdroj rekodifikačních prací připravujících nový český občanský zákoník ve vládní osnově z roku 1937 tedy znamená návrat k tradici obecného zákoníku občanského z roku 1811. Klad tohoto pojetí je ve zřejmých přednostech, o nichž bylo mnohé napsáno a na tomto místě není třeba to opakovat. Zřejmá jsou i rizika tohoto přístupu. Podíváme-li se na systematické práce zahraničních autorů, vidíme, že rakouský kodex odbývají - ať již spravedlivě nebo nespravedlivě - jako provinciální záležitost.²²⁾ Hlavně je však třeba poukázat na rezervy rakouské kodifikace, které jsou důvodně kritizovány a které vykazuje i vládní návrh československého občanského zákoníku z roku 1937. Zvláště jde o zjevné podcenění úpravy jednotlivých smluvních typů, které následně vyvolalo četné zvláštní úpravy ve speciálních zákonech. Také dualismus kodifikace občanského a obchodního práva, který měl své ratio v 19. století a snad i v první polovině dvacátého století, ztratil v současné době odůvodnění - v tom směru není nic přesvědčivější než legislativní vývoj v Itálii, Nizozemsku, Québeku, Polsku, Rusku a v dalších zemích následujících švýcarský vzor. To vše se muselo vzít v úvahu a zohlednit při rekodifikačních pracích.

Respekt české osnovy občanského zákoníku k tradici zdejšího konvenčního civilního zákonodárství a odklon od tradic tzv. socialistického práva, vyvolává u některých kritiků námitky, že se návrh nového kodexu odvrací od tradice platného "moderního" občanského zákoníku, jehož současná úprava prý právní praxi vyhovuje a jehož nedostatky údajně již odstranila novela z roku 1991 a některé další, a že se vrací sedmdesát, případně až dvě stě let zpět a restituuje archaické instituty a právní zásady, např. obnovení zásady superficies solo cedit nebo služebností a reálných břemen, odkazů a privilegovaných závětí či pachtu.

Demagogie této argumentace je zjevná a není namístě. Český kodifikační návrh přirozeně nebere za základ textaci Code civil z roku 1804, ABGB z roku 1811 nebo BGB z roku 1896 atd., ale jejich aktuální podobu, byť samozřejmě mnohé konkrétní národní úpravy jednotlivých institutů byly podrobeny i analýze z hlediska jejich historického vývoje a příčin jejich proměn s cílem dobrat se poznání, jaké konkrétní řešení bude pro české prostředí nejracionálnější. Stejně tak je třeba uvést, že každé ustanovení, které bylo do české osnovy zapracováno s inspirací v československém předválečném návrhu a v rakouském zákoníku, prošlo důkladnou prověrkou v širokém komparativním srovnání. Nejpřesvědčivějším důkazem obojího je důvodová zpráva k návrhu odvolávající se i na novely zahraničních kodifikací a na aktuální literaturu.

Metoda přípravy českého návrhu spočívala v následujícím: Původně jsme vyšli z pojetí, že zásadní obsahová shoda v úpravě civilistických institutů a formulaci právních pravidel v československém návrhu z roku 1937 i v občanských zákonících Rakouska, Německa, Švýcarska a některých dalších tradičních kodifikacích představuje dostatečné odůvodnění správného řešení i v případech, kdy se od nich platné české právo odchyluje. Leč při zpracovávání paragrafového znění návrhu se brzy ukázalo, že to není dostatečný argumentační základ. Pro část zdejší odborné veřejnosti, zastoupené přirozeně i v rekodifikační komisi Ministerstva spravedlnosti, bylo obtížné loučit se s paradigmaty, na jejichž základě bylo za šest desítek let vychováno několik právnických generací. Argument: "jsme na to zvyklí a zahraniční právní řády nás nepřesvědčují", zazněl nejednou v rekodifikační komisi ministerstva i mimo ni.

Proto se přistoupilo k mnohem důkladnější analýze. Předně jsme zkoumali důvody, z jakých se česká úprava odchyluje od standardů běžných jinde. Znamenalo to podrobně studovat zdejší literaturu vydanou po roce 1948 a dobrat se příčin zdejších odchylek. Ty pravidelně ukázaly na vzor sovětské kodifikace z 20. let minulého století - poukažme stručně na některé příklady: § 123 našeho občanského zákoníku o obsahu vlastnického práva přejímá čl. 58 občanského zákoníku RSFSR z roku 1922, § 34 občanského zákoníku o právních úkonech je recepcí čl. 26 civilního kodexu RSFSR z roku 1922, zákonné předkupní právo spoluvlastníků v § 140 občanského zákoníku kopíruje čl. 64 občanského zákoníku RSFSR z roku 1922, úprava přechodu dluhů zůstavitele na dědice v § 470 sleduje věrně čl. 434 svého sovětského vzoru, § 511 našeho občanského zákoníku odmítl presumpci solidarity dlužníků stejně jako ruský zákoník z dvacátých let minulého století v čl. 115 atd.

Často se u nás, zvlášť při kodifikačních pracích na počátku 60. let minulého století, projevila snaha vytvořit občanské právo ještě "socialističtější", než jaké měl tehdejší Sovětský svaz, který - zejména pod vlivem německého BGB - do své kodifikace zahrnul různé standardní úpravy, byť zpravidla v deformované podobě: příkladem může být zrušení práva stavby naším zákoníkem z roku 1964, ač je znalo i sovětské právo (srov. čl. 71 an. občanského zákoníku RSFSR z roku 1922) nebo institutu odkazů, který v úpravě dědění i socialistické kodifikace sovětského Ruska uchovaly (čl. 423 zákoníku RSFSR z roku 1922 a čl. 538 zákoníku RSFSR z roku 1964), nebo odmítnutí různých pravidel pro náhradu škody způsobené porušením zákonné povinnosti a způsobené porušením smlouvy, tj. rozlišení kontraktní a deliktní povinnosti nahradit škodu, přestože tak po vzoru západních kodifikací činil také sovětský vzor z 20. let (čl. 117 a čl. 403).

Souběžně jsme prohloubili komparatistická srovnání a analýzy zahraničních právních úprav, zejména tam, kde navržené úpravy vyvolávaly diskuse, pochybnosti nebo odpor. Výsledkem byly některé korekce dosavadního obsahu osnovy, někdy i dost podstatné (např. v úpravě promlčení nebo náhrady škody) nebo podrobnější vysvětlení navržených změn v důvodové zprávě. Cílem bylo vytvořit kodifikaci bohatě se inspirující přínosy čerpajícími z vlivů mezinárodního okolí, respektující sice skutečnost zřejmého faktického vlivu německé a francouzské legislativy na civilní zákonodárství dalších zemí Evropské unie i myšlenkový přínos nadnárodních projektů, o nichž je řeč dále, ale nenásledující žádný z uvedených vzorů slepě, bez kritické analýzy; současně brát v úvahu, že občanský zákoník není jen systematickým uspořádáním technických pravidel, že má být výrazem české právní kultury - ovšem bez planého národovectví - a kodexem pro obyvatelstvo žijící v České republice.

MEZINÁRODNÍ OKOLÍ

OBECNĚ

Z důvodové zprávy k návrhu českého občanského zákoníku je dobře patrné, jaké zdroje stojí za navrženými ustanoveními, jaké analýzy návrh provázely, k čemu se návrh přiklání a z jakých důvodů i co a proč odmítá. Tyto zdroje lze rozdělit do tří skupin.

Předně jde o mezinárodní smlouvy - např. o Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluvu o právech dítěte, Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením a další - a také směrnice Evropských společenství,²³⁾ pokud zasahují témata zahrnutá do návrhu úpravy v občanském zákoníku. Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že jejich obsah náš stát zavazuje a je pro něj respektabilní. Jde ovšem i o způsob zapracování obsahu evropských směrnic do textu navrhované kodifikace. Současnou právní úpravu nejvíc poznamenává představa, že nejlepší implementaci směrnic do tuzemského práva představuje doslovný přepis jejich českého překladu do textu právního předpisu, aniž se zvažuje, že účel směrnic je jiný - ukládají povinnosti členským státům - a aniž se zvažuje, že úřední překlad zpravidla podlehne jazykovým zvláštnostem řeči, z níž se překládá. Výsledkem jsou ustanovení působící v soukromoprávním předpisu neorganicky - v řazení jednotlivých institutů systematicky neuspořádaně a strukturací ustanovení cizorodě, přičemž se zpravidla klade větší důraz na vnější formu než na vnitřní věcný obsah.

Příkladů z platného práva je řada: nejpřesvědčivější je věcný rozdíl mezi anglickým výrazem good faith,²⁴⁾ který nelze přeložit do češtiny otrocky jako "dobrou víru", neboť ta má v naší právnické řeči úplně jiný obsah.²⁵⁾ Lze také po-ukázat na pojmy dodavatele²⁶⁾ a spotřebitele zařazené v našem občanském zákoníku do jeho čtvrté hlavy první části o právních úkonech, zatímco např. BGB je logicky řadí mezi ustanovení o osobách (§ 13 a § 14). Jiným příkladem může být úprava "shody s kupní smlouvou" (§ 616 občanského zákoníku) mechanickým převzetím z anglické verze směrnice č. 1999/44/ES o určitých aspektech nákupu spotřebního zboží a záruk za spotřební zboží, přičemž se nevzalo v úvahu, že toto pojetí vyhovuje právním kulturám, které nerozlišují smlouvu a obligaci.

Ostatně i samotný výraz "spotřebitelská smlouva" je otrockým překladem anglického consumer contract, případně německého Verbrauchervertrag, což jakoby naznačovalo v českém právu zvláštní smluvní typ,²⁷⁾ aniž zákonodárce zvážil, že např. francouzský, španělský, nebo italský výraz²⁸⁾ se pro zdejší zákonodárství hodí k následování mnohem více. Proto česká osnova volí jako základní výraz "smlouvy uzavírané se spotřebitelem". Podstatné je ale převzetí věcného obsahu směrnic. Při prověrce se ukázalo, že i tam, kde jsme předpokládali, že implementace byla v platném právu již dobře provedena a že tedy stačí vyjít ze současné úpravy bez náročnějších analýz (např. pokud jde o obchodní zastoupení), tomu tak není a že jsou nutné revize. Přitom se nebral v úvahu jen text směrnic, ale sledovalo se a zvažovalo, jak je zapracovaly i jiné státy; např. při provedení směrnice č. 90/314/EHS o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy se přihlíželo mj. k německé, rakouské, nizozemské, polské nebo slovenské úpravě.²⁹⁾

Rozdílně od evropských směrnic pro nás nejsou závazné ani různé nadnárodní projekty nebo národní projekty ani zahraniční právní úpravy. Míra jejich akceptace jako inspirativního vzoru závisí na výsledku jejich analýz a na testu jejich racionality a prospěšnosti.

Důvodová zpráva poukazuje na různé evropské kodifikace civilního práva od Portugalska po Rusko, od Nizozemska po Rumunsko a od Polska po Itálii, ba i některé zámořské. Pominuty nebyly ani různé nadnárodní projekty, mezi jinými zásady UNIDROIT, Návrh společného referenčního rámce,³⁰⁾ projekt evropského smluvního zákoníku vypracovaného tzv. pavijskou skupinou³¹⁾ a další dokumenty, např. Principy evropského rodinného práva,³²⁾ návrh evropského pojistného smluvního práva³³⁾ atd. Vedle toho existují ovšem i některé další projekty, z nichž uveďme alespoň Společné jádro evropského soukromého práva vypracované tzv. trentskou skupinou.³⁴⁾ Česká osnova bere v úvahu různé zdroje. Leč přitom se neztrácí ze zřetele, co je hlavní cíl: vytvořit zákoník způsobilý sloužit obyvatelům demokraticky uspořádaného státu - státu, který není izolovaným ostrovem, ale je začleněn do evropských struktur, zákoník myšlenkově kompaktní, jednotně literárně zpracovaný, stavící na tuzemské nekomunistické právní tradici a schopný absorbovat rozumné podněty z jiných právních úprav.

Demonstrovat to lze např. na návrhu úpravy obligací nebo na pojetí dědického práva, byť s omezeními podmíněnými rozsahem příspěvku.³⁵⁾

Tradicí zdejšího práva je multiplikace institutů obligačního práva. Nejde jen o tradici dualismu neobchodních a obchodních obligací kodifikovanou v XIX. století a obnovenou v roce 1991, byť poznamenanou pojetím obchodních závazků v nebývale širokém rozsahu a ve srovnání s jinými kodifikacemi obchodního práva celkem nepochopitelně.³⁶⁾ Jde také o myšlenková schémata přejatá z dob tzv. socialismu: poukázat lze nejen na kodex pracovního práva, který i v nové podobě z roku 2006 přijal některá paradigmata zákoníku práce z roku 1965, ale i na zákony přijaté po pádu totalitního režimu; srovnej např. zákon o cenných papírech (č. 591/1992 Sb.) se zvláštní konstrukcí smluvních typů nebo zákon o veřejných dražbách (č. 26/2000 Sb.) vyjímající soukromou dražbu z režimu smluvního práva. Ne vše z toho padá na legislativní tvorbu zvláštních zákonných úprav; stav platného občanského zákoníku a nedostatky v úpravě závazkového práva v jeho úpravě přímo generují nejrůznější deformace v systému.

Návrh občanského zákoníku proti tomu staví myšlenku monistické úpravy obligací. Přínosem je zjednodušení závazkového práva odbouráním duplicit neobchodních a obchodních obligačních institutů i smluvních typů a odstraněním nutnosti řešit složité otázky, o jaký právní režim závazku se jedná, což podle současného právního stavu nemá podstatný význam jen pro samotnou smlouvu, ale také pro právní posouzení, jaká je promlčecí doba, jak se posoudí zajištění, jak náhrada škody atd. Pojetí osnovy, která tyto komplikované otázky překlenuje, je tedy proti dosavadnímu stavu jasně diskontinuitní, současně však přináší řešení, které je zjevně k prospěchu věci a zejména k prospěchu právní praxi a odpovídá vývojovému směru, jímž se po průkopnickém činu Švýcarů zlomil "škodlivý dualismus práva obchodního a neobchodního"³⁷⁾ postupně v nově přijímaných kodifikacích (Itálie, Nizozemsko, Québec, Rusko, současná podoba polského občanského zákoníku i připravovaný polský nový kodex, maďarský návrh, slovenský legislativní záměr občanského zákoníku atd.).

Důsledek tohoto přístupu vede ke komercializaci občanského zákoníku, což provázejí rizika způsobilá dotknout se rovnosti smluvních stran. Návrh na to reaguje. Nikoli však členěním obligací podle toho, zda vznikají mezi podnikateli, mezi podnikatelem a nepodnikatelem nebo mezi nepodnikateli navzájem, ale obecně podle toho, zda vznikají mezi stranami fakticky si rovnými, nebo mezi stranou reálně silnější a reálně slabší. V návrhu je řada ustanovení, která slabší stranu chrání - od generální klauzule (§ 395) až po konkrétní úpravy včetně ustanovení o lichvě (§ 1620), o uzavírání smluv adhezním způsobem (§ 1622 an.) a dalších. Vedle toho byla do osnovy po delších diskusích zařazena také zvláštní ustanovení o smlouvách uzavíraných se spotřebitelem (§ 1634 an.), vůči kterému se uplatňuje intenzivnější úprava.

Pro závazkové právo je klíčovým institutem smlouva. Samotný pojem smlouvy dnes v občanském zákoníku vymezen není. Klade se otázka, zda je vhodné tak vůbec činit; jednotlivé národní úpravy se k tomu stavějí různě (srovnej například čl. 1101 CC, § 861 ABGB, čl. 1254 španělského kodexu, § 311 BGB, čl. 1 OR, čl. 6:213 BW). Pro českou osnovu se zvolilo řešení uvozující ustanovení poukazující na typické znaky smlouvy formulací, že "smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy", kterou považujeme za vhodnější než mnohomluvnou definici DCFR (čl. II. - 1:101).³⁸⁾

Srovnáme-li úpravu uzavření smlouvy v obecném zákoníku občanském v jeho původním znění i ve znění změn provedených dílčí novelou z roku 1916 (§ 861 an.), návrh úpravy ve vládním návrhu občanského zákoníku z roku 1937 (§ 690 an.), v občanském zákoníku z roku 1950 (§ 213 an.), v občanském zákoníku z roku 1964 v jeho původní redakci (§ 43 an.) a v jeho platné podobě (§ 43 an.), vidíme ve vývoji patrné posuny. Podstatný je zřejmý příklon občanskoprávní úpravy kontraktace při novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. ke vzoru tzv. Vídeňské úmluvy (Úmluvy o smlouvách o mezinárodní koupi zboží uveřejněné pod č. 160/1991 Sb.; čl. 14 až čl. 23). To bylo bezpochyby k prospěchu věci a osnova z tohoto pojetí také vychází. Leč vzalo se v úvahu, že některé skladebné prvky kontraktačního procesu nebyly z Vídeňské úmluvy do občanského zákoníku recipovány a objevují se v obchodním zákoníku (např. úprava reálné akceptace v § 275 odst. 4 obchodního zákoníku), což osnova musela zohlednit.

Konvenčním způsobem, tedy s nezbytnou ochranou slabší strany, se pamatuje i na případy, kdy se smlouva uzavírá s odkazem na obchodní podmínky. Po vzoru zásad UNIDROIT (čl. 2.22), DCFR (čl. II. - 4.209) a některých dalších se navrhuje řešit případ střetu obchodních podmínek, dovolává-li se různých každá ze smluvních stran.

Jak je uvedeno výše, i přes změny, jimiž naše právo prochází, přetrvávají z minulých desetiletí myšlenkové vzorce předávané si po generace, paradigmata, jimiž je na zákonná ustanovení nahlíženo a pod kterými se právní pravidla také vykládají. Ve vazbě na dané téma vystupuje velmi vitálně představa, že pravidla pro kontraktaci jsou kogentní a že smlouvu nelze uzavřít jinak, než stanoví zákon. Proto se navrhuje výslovně stanovit, že se stranám nebrání, aby si ujednaly pro uzavření smlouvy jiný postup než jaký stanoví zákon, přičemž se v takovém případě ustanovení o vzniku smlouvy akceptací oferty použijí jen přiměřeně (obdobně DCFR, čl. II. - 4:211). Některé zvláštní postupy kontraktace jsou v osnově speciálně upraveny; hlavně jde o veřejnou nabídku a o veřejnou soutěž o nejvhodnější nabídku. První instituce náleží k celkem běžným. Druhá je zdejším specifikem upraveným do současné doby v obchodním zákoníku (§ 281 an.) a dříve v z.m.o. (§ 690 an.), nicméně byla převzata i do osnovy, protože neškodí a praxe i část teorie by vnímaly škrt tohoto institutu úkorně.

Právní pravidla vztažená ke kontraktaci však byla doplněna zejména návrhem ustanovení o povinnostech stran v průběhu kontraktačního procesu, pokud jde o výměnu informací a jejich ochranu i o povinnosti vznikající z kontraktační nepoctivosti. Třebaže se přihlíželo také k jiným vzorům, návrh zásadním způsobem ovlivnily zásady UNIDROIT (čl. 2.15 a čl. 2.16).

Pokud jde o formu smluv a projevů vůle vůbec, poznamenává zdejší právo kult kogentních nařízení písemné formy v míře v evropském kulturním kontextu naprosto nebývalé. Osnova tuto přebujelost odklizuje a povinnost zachovat písemnou formu zachovává jen pro nejnutnější případy (např. zřizování věcných práv k nemovitým věcem, ručitelské prohlášení, uznání dluhu).

Obdobně vznikal návrh dalších ustanovení upravujících obligační právo. Platná úprava byla kriticky vyhodnocena jednak vzhledem ke stavu praxe, jednak vzhledem ke standardním úpravám, došlo ke srovnání cizích právních úprav a po jejich analýze se hledalo vhodné věcné řešení a jeho adekvátní jazykové vyjádření. Při návrhu úpravy obligačního práva byla situace jednodušší než v jiných oblastech; zvlášť vzhledem k tomu, že úprava obligací byla v roce 1991 významně revidována. Řada institutů mohla být uchována, byť po dílčích upřesněních nebo doplněních. Příkladem může být § 334 obchodního zákoníku o vyrovnání peněžitého dluhu s použitím směnky, šeku atp., který byl do osnovy převzat (§ 1713) s doplněním pravidla o čase splnění podle francouzského vzoru. Jiným příkladem mohou být ustanovení o dlužnické a věřitelské solidaritě (§ 1677 an.), podstatně ovlivněná německou úpravou, obecně považovanou za jednu z nejkvalitnějších. Byly také doplněny zcela nové instituty. Tak tomu je např. v návrhu ustanovení o těžkostech po uzavření smlouvy (hardship, § 1590 a § 1591) po vzoru zásad UNIDROIT (čl. 6.2.2. a čl. 6.2.3.); kdo si porovná analogická ustanovení v DCFR (čl. III. - 1.110) nebo v BGB, jistě pochopí, proč byl vybrán právě první vzor. Z podobných důvodů byla za základ návrhu nových ustanovení o postoupení smlouvy vzata v úvahu především italská úprava (čl. 1406 an. Codice civile).

Analogickou metodou se postupovalo v návrhu úpravy jednotlivých smluvních typů: předně došlo k vyhodnocení dosavadní úpravy a k jejímu srovnání se zahraničními úpravami a po analýze vznikl návrh ustanovení osnovy, který byl v rekodifikační komisi i mimo ni dále oponován, dokud nedošlo ke shodě. Některé smluvní typy byly podstatně přepracovány: např. ustanovení o kupní smlouvě nebo o smlouvě o dílo. Jiné byly po vyhodnocení zásadně převzaty s určitými věcnými úpravami: tak tomu bylo např. u smlouvy o inkasu nebo otevření akreditivu, u nichž se návrh úpravy jen sladil s aktuálním zněním příslušných mezinárodně uznávaných pravidel vydávaných Mezinárodní obchodní komorou v Paříži, nebo u pojistné smlouvy, kde byl vzat v úvahu větší počet zahraničních úprav (Rakousko, Německo, Švýcarsko, Itálie, Québec aj.) i Restatement of European Insurance Contract Law. Pokud jde o národní specifika - typickým je smlouva o kontrolní činnosti, u zrodu jejíž úpravy stály kdysi věcné důvody spojené s PZO Inspekta - bralo se v úvahu, zda převažují důvody k jejich pominutí v návrhu nového zákoníku či pro jejich uchování.

Na rozdíl od obligačního práva, kde po jeho sjednocení v návrhu občanského zákoníku a odstranění duplicit zůstalo mnoho zachováno, se návrh nové úpravy dědění od dosavadní verze podstatně liší. Důvod je v tom, že stávající úprava dědické sukcese sleduje koncepci socialistických kodifikací z roku 1950 a 1964 a ve výsledku se propastně liší od všeho, co je pro dědické právo kontinentální Evropy typické. Ze zásady univerzality právního nástupnictví zůstal zachován jediný prvek, totiž možnost dědice dědictví odmítnout jen jako celek.³⁹⁾

Standard právních řádů kontinentální provenience sleduje ve značné míře spektrum římskoprávních dědických institutů: setrvává se na koncepci zůstavitelovy pořizovací volnosti a respektu k jeho projevené vůli, jakož i na univerzalitě dědické sukcese, a tím také na náležité ochraně oprávněných zájmů třetích osob.

Dědické právo platné u nás se redukovalo změnami provedenými občanskými zákoníky z let 1950 a 1964 na techniku, jak přesunout zůstavitelův majetek k dědicům. Snad k tomu přispělo i označení této právní disciplíny výrazem "dědické právo"⁴⁰⁾ jako by ukazovalo na dědictví a dědice, tedy na to, komu připadne majetek zemřelého. To je nutně zužující, neboť dědické právo má upravit nastoupení dědice na místo zůstavitele a podle jeho případných dispozic.⁴¹⁾ Francouzské droit de succession či anglické law of succession,⁴²⁾ zdá se, lépe vyjadřují myšlenku, že se dědické právo netýká jen majetku, jehož se dědicové ujímají, ale především poměrů mezi zůstavitelem a dědicem, který nastupuje jako zůstavitelův všeobecný nástupce a pokračovatel.

Naše dědické právo staví zůstavitele do role subjektu, který má trpně očekávat svou smrt a další osudy svého jmění může ovlivnit jen velmi málo. Čekatelé dědického práva se jej za života zůstavitele nemohou zříci, protože takový projev vůle je neplatný (§ 574 odst. 2 občanského zákoníku). To výrazně snižuje možnost uspořádat majetkové poměry tak, aby se odklidila rizika pozdějších sporů.

Z dědických titulů zná naše úprava jen zákon a závěť, nikoli již dědickou smlouvu.

Čtyři zákonné dědické skupiny v naší úpravě zahrnují úzký výčet zákonných dědiců: např. německý nebo i nový ruský občanský zákoník stanovují víc než dvojnásobek dědických tříd a počítají i se vzdálenějšími příbuznými. Odráží to logiku řádu stavěného na individuálním vlastnictví. Naše právo však stále drží myšlenku, že bude lépe, připadne-li pozůstalost státu, než aby ji získali např. bratranec, sestřenice nebo třeba prabába zemřelého.

Pokud jde o závěť, její účinky jsou omezeny. Zůstavitel má podle našeho práva jen možnost rozhodnout, komu dědické právo zřídí. Určí-li však podíly závětním dědicům nebo rozdělí-li mezi ně pozůstalost určením jednotlivých hodnot, které mají dědicům připadnout, závětní dědice to nezavazuje a vzájemným ujednáním mohou zůstavitelovu poslední vůli změnit. K podmínkám, příkazům nebo doložením času v závěti se nepřihlíží a hledí se na ně jako by nebyly napsány. Co ctí celý západní svět, totiž respekt k poslední vůli zemřelého, se v našem dědickém právu převrací v pravý opak a před úctou k zůstaviteli, který za svého života jako vlastník rozhodl o svém vlastnictví, otvírá prostor drancování.

Myšlenka univerzality dědického nástupnictví je popřena i tím, že podle platného práva přechází na dědice povinnost vyrovnat zůstavitelovy dluhy jen do výše dané hodnotou toho, co z pozůstalosti nabyl, přičemž pro zjištění této výše je především podstatné - nejde-li o statky někde evidované (nemovitosti, peněžní prostředky na bankovním účtu aj.) - co dědici sami oznámí. To je stav, který se svými účinky neobrací jen proti věřitelům zemřelého, ale i proti těm, kteří jeho dluhy zajistili.

Spektrum institutů dědického práva zaznamenal při jeho zásadních změnách z let 1950, 1964 a 1991 neuvěřitelnou redukci. Úprava odkazů,⁴³⁾ beneficia inventáře ve vazbě na univerzální sukcesi dluhů,⁴⁴⁾ privilegovaných závětí,⁴⁵⁾ vedlejších závětních doložek, svěřenského nástupnictví atd., to vše z našeho dědického práva zmizelo s argumenty typickými pro totalitní zákonodárství a technicistní pohodlí byrokrata, totiž, že "to lidé nepotřebují", že "by byly problémy s dokazováním" apod. Osnova usiluje restituovat českou úpravu dědění a dovést ji na standard vžitý v kontinentální Evropě. Z toho důvodu se významně rozchází se zdejší "tradicí" socialistického práva. Přesto však nemění vše, co dosud platilo. Nebyla např. příčina vracet se k rakouskému modelu ležící pozůstalosti nabývané dědici až soudním odevzdáním. Podobně nebyl důvod obnovit institut dědických přihlášek, byť je upravují i různé nové kodexy:⁴⁶⁾ z praktických důvodů - dědictví se častěji přijímá než odmítá - byl zachován dosavadní systém.

Závěr vyplývá z toho, co bylo uvedeno výše. Při přípravě návrhu nového občanského zákoníku prošla platná úprava stejné materie testem, zda vyhovuje potřebě života ve svobodné společnosti; to byla vůdčí myšlenka, neboť občanský zákoník je v první řadě kodexem pro potřebu obyvatelstva, nikoli textem pro právnické pohodlí.

Samozřejmě, že při těchto analýzách hrálo významnou roli studium dosud platné úpravy, jejího vývoje i jejích odrazů v judikatuře, dále pak komparace zahraničních úprav, analýza rozdílů mezi nimi a pokud se platné české právo odchyluje od modelů vžitých v jiných státech, tak rozbor příčin, z jakých se tak stalo včetně studia příslušné literatury. Pokud jde o nadnárodní projekty (UNIDROIT, PECL, PETL, PEFL, DFCR, ECC a další) braly se v úvahu s respektem k sumě poznatků, které zahrnují, zároveň ale s vědomím, že - s výjimkou Zásad mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT - jde o akademické projekty, které dosud neprošly oficiálním legislativním procesem a nejsou v praxi aplikovány. Proto, např. pokud jde o úpravu promlčení, hledal český návrh inspiraci více v nedávné novele BGB a v zásadách UNIDROIT než v DFCR. Proto, pokud jde o úpravu náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení, inspiruje se i tady osnova nejen projekty PETL a DFCR, ale i dalšími vzory, např. občanskými zákoníky Nizozemska, Německa, Švýcarska, Itálie, Španělska, Québeku nebo rakouským návrhem reformy deliktního práva.

Představa, že pro českou osnovu bude nejlépe, označí-li se jeden inspirativní zdroj za "pravý", "nejmodernější" a "jedině správný" a opíše-li se, je podle mého názoru špatná. Dnes některé zdejší odborné kruhy činí předmětem kultu Návrh všeobecného referenčního rámce stejně jako se před několika málo lety vzývaly Landovy Principy a před rokem 1989 zase jiné vzory. Zdůraznil jsem, že český návrh nestaví na následování jediného vzoru, ale vstřebává různé inspirativní zdroje. Přitom se dbalo na to, aby výsledkem nebyla mozaika, ale aby sdílel jednotnou myšlenku a vyjadřoval se jednotným jazykem. Stanovisko, kterým Legislativní rada vlády jako apolitický odborný orgán vládní exekutivy usnesením z 8. dubna 2009 doporučila návrh občanského zákoníku k přijetí, osvědčuje správnost zvoleného přístupu. Zatímní výsledek je, že osnovu zákoníku schválila 27. dubna 2009 na svém zasedání česká vláda a jako vládní návrh zákona jej předložila Poslanecké sněmovně. Následně však došlo ke zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Z toho důvodu se zákonodárný sbor odmítl návrhem občanského zákoníku v tomto volebním období zabývat. Vznikla tak příležitost osnovu ještě diskutovat a usilovat o upřesnění některých ustanovení, případně pracovat na doplnění důvodové zprávy.

Jak se k návrhu po nejbližších volbách postaví posléze politika, to je již jiná otázka.

Poznámky:

¹⁾ Předneseno na mezinárodní konferenci X. Lubyho dny ve Smolenici 17. 9. 2000.

²⁾ Zeiller, F., v. Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichische Monarchie. II/2. 1. vydání. Wien und Triest: Geistingers Verlagshandlung, 1812, str. 485: "Das auf Gleichheit dringende Rechtsgesetz kennt keine Gunst. Wie es aber mit der Gleichheit der Gerechtigkeit übereinstimmt, das der Gesetzgeber Personen, die sich selbst zu schützen unvermögend sind, in einen besonderen Schutz nehme (...)."

³⁾ Mayr, R. Soustava občanského práva. Kniha prvá: Nauky obecné. 2. vydání. Brno: Barvič & Novotný, 1929, str. 25.

⁴⁾ Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský. Návrh superrevizní komise. Díl II. Důvodová zpráva. 1. vydání. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1931, str. 4.

⁵⁾ Peuster, W., Código civil - Das spanische Zivilgesetzbuch. 1. vydání. Frankfurt am Main: Edition für internationale Wirtschaft, 2002. str. XXXI.

⁶⁾ Schnitzer, A. F., Vergleichende Rechtslehre. 1. vydání. Basel: Verlag für Recht und Gesellschaft, 1945, str. 146; Coing, H. Europäisches Privatrecht. 1800 bis 1914. Bd. II. 19. Jahrhundert. 1. vydání. München: C. H. Beck, 1989, str. 22.

⁷⁾ Srov. Westen, K. in David, R. - Grasmann, G. et al., Einführung in die groβen Rechtssysteme der Gegenwart. 2. vydání. München: C. H. Beck, 1988, str. 415 an. V naší aktuální literatuře např. Dvořák, B., Glosa k ideové povaze kořenů platných soukromoprávních úprav. Bulletin advokacie, 2008, č. 7-8, str. 64.

⁸⁾ Občanský zákoník. Novelizace (vládní návrh zákona). 1. vydání. Praha: Prospektrum, 1991, část B, str. 3.

⁹⁾ Frinta, O. - Tégl, P., O návrhu nového občanského zákoníku a jeho kritice (a taky o kontinuitě a diskontinuitě). Právní rozhledy, XVII, 2009, str. 496, pozn. 3.

¹⁰⁾ Stenografický záznam ze 69. zasedání LRV z 5. 4. 2001.

¹¹⁾ Senát Národního shromáždění R. Čs. roku 1937. IV. volební období. Tisk 425.

¹²⁾ Např. Schnitzer, A. F., Vergleichende Rechtslehre. 1. vydání. Basel: Verlag für Recht und Gesellschaft, 1945, str. 164 poukazuje, jak se rakouský i švýcarský právní vývoj odchýlil od německého. To mutatis mutandis platí i o Lichtenštejnsku, které rakouský základ (ABGB) modifikovalo mj. i pod švýcarským vlivem svým Personen- und Gesellschaftsrecht a Sachenrecht (tamtéž, str. 161 n.).

¹³⁾ Blíže k tomu zejména samotný redaktor rakouského zákoníku F. von Zeiller, např. Das natürliche Privat-Recht. 2. vydání. 2. vydání: Wien: Ch. F. Wappler u. Beck, 1808 nebo Abhandlung über die Principien des allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuchestr. Wien 1816-1820. (reprint) 1. vydání. Wien: Manz, 1986, zvláště pak in Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Oesterreichischen Monarchie. Bd. I. - IV. 1. vydání. Wien u. Triest: Geistingers Verlagshandlung, 1811-1813. K filosofickému zázemí rakouského zákoníku srov. Swoboda, E., Das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch im Lichte der Lehren Kantstr. 1. vydání. Graz: Ulr. Mosers Buchhandlung, 1926.

¹⁴⁾ Srov. např. Gierke, O., von Grundzüge des deutschen Privatrechts in Holzendorf, F., von et al., Encyklopädie der Rechtswissenschaft in systematischer Bearbeitung. Bd. I. 6. vydání. Leipzig - Berlin: Duncker & Humblot u. J. Guttentag, 1904, str. 438; Säcker, F. J., in Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Bd. 1. 3. vydání. München: C. H. Beck, 1993, str. 13 an.

¹⁵⁾ Huber, E., Mutzner, P., System und Geschichte des Schweitzerischen Privatrechtstr. 2. vydání. Basel: Helbing & Lichtenhahn, 1932, str. 32.

¹⁶⁾ Tamtéž, str. 33 an.

¹⁷⁾ Tuor, P., Schnyder, B., Das schweizerische Zivilgesetzbuch. 9. vydání. Zürich: Schulthess Polygraphischer Verlag, 1975, str. 10 an.

¹⁸⁾ Srov. Čelakovský, J., O účasti právníkův a stavů ze zemí českých na kodifikaci občanského práva rakouského. 1. vydání. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1911.

¹⁹⁾ Ostatně, čteme-li i současnou českou civilistickou literaturu, vidíme z četných odkazů na ABGB, že tento kodex z paměti českých právníků dosud nevymizel.

²⁰⁾ Jako na typický příklad lze např. poukázat na pojetí vlastnictví v § 354 ABGB, § 903 BGB, čl. 641 ZGB a čl. 20 lichtenštejnského Sachenrecht. Méně typickým, ale poučným příkladem je soukromoprávní status živých zvířat v § 285a ABGB, § 90a BGB a v čl. 641 ZGB.

²¹⁾ Např. polský KC se i co do systematického uspořádání zjevně inspiruje v německém BGB, neupravuje však rodinné právo. Lichtenštejnský i rakouský ABGB se v zásadě shodují, leč lichtenštejnský zákoník neupravuje věcná práva. Dobře patrná je inspirace maďarské kodifikace z roku 1959 v rakouském zákoníku, třebaže je dědické právo systematicky řazeno jinak než v ABGB. Také vládní návrh československého občanského zákoníku z roku 1937 vychází z rakouské kodifikace, avšak ve finální redakci nepočítal se zařazením rodinného práva do kodexu.

²²⁾ Např. Seagle, W., Weltgeschichte des Rechtstr. 1. vydání. München - Berlin: C. H. Beck, 1958 v obsáhlé kapitole o věku kodifikací (str. 410 an.) věnuje Code civil osm stran a BGB jako "skutečnému rivalovi" francouzského zákoníku (str. 428) stran šest; rakouskému zákoníku však pouhých pět vět.

²³⁾ Do návrhu občanského zákoníku byly zapracovány: První směrnice Rady ze dne 9. března 1968 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (68/151/EHS); Směrnice Rady ze dne 10. září 1984 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se klamavé reklamy (84/450/EHS); Směrnice Rady ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky (85/374/EHS); Směrnice Rady ze dne 20. prosince 1985 na ochranu spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (85/577/EHS); Směrnice Rady ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců (86/653/EHS); Směrnice Rady ze dne 22. června 1987 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se pojištění právní ochrany (87/344/EHS); Směrnice Rady ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (90/314/EHS); Směrnice Evropského Parlamentu a Rady ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (97/7/ES); Směrnice Evropského Parlamentu a Rady ze dne 6. října 1997, kterou se mění směrnice 84/450/EHS o klamavé reklamě tak, aby zahrnovala srovnávací reklamu (97/55/ES); Směrnice Rady Evropského Parlamentu a Rady ze dne 16. února 1998 o ochraně spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli (98/6/ES); Směrnice Evropského Parlamentu a Rady ze dne 25. května 1999 o určitých aspektech nákupu spotřebního zboží a záruk za spotřební zboží (1999/44/ES); Směrnice Evropského Parlamentu a Rady ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (2000/35/ES) a Směrnice Evropského Parlamentu a rady ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech a dalším prodeji a o výměně (2008/122/ES). Poznamenat je třeba, že z uvedených směrnic byla implementována byla pouze soukromoprávní ustanovení; co z těchto právních předpisů spadá do oboru práva veřejného, je ponecháno správní agendě.

²⁴⁾ Obdobné jsou francouzský, italský nebo španělský výraz (srov. bonne foi, buena fe, buona fede).

²⁵⁾ Srov. také německé Treu und Glauben nebo nizozemské redelijkheid eb bilijkheid.

²⁶⁾ Resp. podnikatele ve smyslu evropského práva na ochranu spotřebitele.

²⁷⁾ Srov. např. Selucká, M. in Eliáš, K. et al., Občanský zákoník. Velký akademický komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Linde, 2008, str. 316.

²⁸⁾ Srov. contracts conclus avec le consommateurs, contratos celebrados con consumidores, contratti stipulati con i consumatori.

²⁹⁾ Srov. BGB (§ 651a an.), rakouský Konsumentenschutzsgesetz (§ 31 an.), nizozemský BW (čl. 7:500 an.), polská ustawa o usługach turystycznych nebo slovenský občanský zákoník (§ 741a an.).

³⁰⁾ Draft Common Frame of Reference (DCFR).

³¹⁾ European Contract Code - Preliminary draft (ECC).

³²⁾ Principles of European Family Law (PEFL).

³³⁾ Restatement of European Insurance Contract Law.

³⁴⁾ The Common Core of European Private Law.

³⁵⁾ Obdobně Frinta, O., Tégl, P., O návrhu nového občanského zákoníku a jeho kritice (a taky o kontinuitě a diskontinuitě). Právní rozhledy, XVII, 2009, str. 495 an. podrobně poukazují na návrh úpravy rodinného práva a věcných práv a jejich rozborem dospívají k analogickým závěrům.

³⁶⁾ Důvodná je kritika podaná např. I. Pelikánovou, že jsme se "v konstrukci obchodních závazkových vztahů (...) bez vážného racionálního důvodu od ostatních evropských států výrazně odchýlili;" srov. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. 2. vydání. Praha: Linde, 1998, str. 27 an.

³⁷⁾ Randa, A., Soukromé obchodní právo rakouské. 6. vydání. Praha: J. Otto, 1908, str. 7, pozn. 6.

³⁸⁾ "Smlouva je ujednání, které způsobuje nebo má způsobovat závaznost právního vztahu nebo která má některé jiné právní účinky nebo má takové právní účinky způsobovat. Je to dvoustranný nebo mnohostranný právní akt."

³⁹⁾ Cepl, V., Vývoj kategorií universální a singulární sukcese v socialistickém právu in Malý, K. (ed.). Vznik a vývoj socialistického práva. II. část. 1. vydání. Praha, 1976, str. 111.

⁴⁰⁾ Třebaže obdobné výrazy v němčině (Erbrecht), nizozemštině (erfrecht) nebo polštině (prawo spadkowe) stejný efekt právní úpravy nevyvolaly.

⁴¹⁾ Původní smysl slova "dědic" je "nástupce děda", tedy toho, kdo stál v čele rodiny.

⁴²⁾ Obdobně italské diritto di successione, španělské derecho de sucesiones, portugalské direito das succesőes atd.

⁴³⁾ Tradovaná v kontinentálním zákonodárství od přijetí zákona XII. desek (V, 3) až do moderní doby; srov. CC (čl. 1014 an.), ABGB (§ 647 an.), rumunský občanský zákoník (čl. 899 an.), španělský občanský zákoník (čl. 858 an.), BGB (§ 2147 an.), ZGB (čl. 484 an.), italský občanský zákoník (čl. 649 an.), polský (čl. 968 an.), portugalský (čl. 2249 an.), nizozemský (čl. čl. 4:928), lotyšský (čl. 500 an.), ruský (čl. 1137 an.) atd.

⁴⁴⁾ Srov. úpravu francouzskou, belgickou, lucemburskou, rakouskou, rumunskou, španělskou, německou, italskou, polskou, portugalskou, nizozemskou, nové kodexy pobaltských států atd. Např. polský kodex upravuje dobrodiní inventáře v čl. 1946, portugalský v čl. 2053, lotyšský v čl. 705 an., litevský v čl. 5:53 a 5:54.

⁴⁵⁾ Srov. CC (čl. 981 an.), ABGB (§ 957 an.), rumunský občanský zákoník (čl. 872 an.), španělský (čl. 700 an.), německý (§ 2249), švýcarský (čl. 506 an.), italský (čl. 609 an.), řecký (čl. 1753 an.), maďarský (§ 634 an.), portugalský (čl. 2210 an.), polský (čl. 953 an.), nizozemský (čl. 4:993 an.), albánský (čl. 398 an.), litevský (čl. 5:28 an.), moldavský (čl. 1459 an.) atd.

⁴⁶⁾ Srov. úpravu v občanských zákonících Itálie, Polska, Nizozemska, Québeku aj.

Karel Eliáš
Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni, Ústav státu a práva Akademie věd České republiky, Praha člen redakční rady Právního rádce