Běžný obchodní styk ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku

V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR³⁾ je na místě restriktivní výklad neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem, která musí být předem rozeznatelná každému účastníkovi kupní smlouvy na základě objektivně zjistitelných (veřejně přístupných) údajů a obchodních zvyklostí.

Při výkladu § 196a obchodního zákoníku, který výslovně nestanoví absolutní neplatnost právního úkonu, nelze přehlédnout, že § 267 odst. 2 obchodního zákoníku vylučuje aplikaci § 49 občanského zákoníku zakládající právo na odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, tj. porušení běžného obchodního styku ve smyslu § 196a obchodního zákoníku musí být značné a každému předem zjevné.

V souladu s principem právní jistoty je na místě extenzivní výklad institutu běžného obchodního styku, když platí, že v případě pochybností o rozsahu běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku je třeba přisvědčit platnosti dotčeného právního úkonu.

Živnostenský zákoník i prováděcí vládní nařízení č. 140/2000 Sb. (zrušené dnem 30. 6. 2008), kterým se stanoví seznam volných živností, silou právního předpisu, stanoví typický rozsah předmětu činnosti, což je zásadní i pro výklad běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku.

V souladu s principem právní jistoty jako nedílné součásti demokratického právního státu platí, že právní úkon je absolutně neplatný pro vybočení z běžného obchodního styku ve smyslu ustanovení § 196a odst. 4 obchodního zákoníku jedině tehdy, pokud každý z účastníků, případně třetí osoba, mohl předem z obchodních zvyklostí, veřejných zdrojů či výkonem jeho zákonných oprávnění vědět, že je v dané věci právní úkon v rozporu se zákonem, tj. že se nejedná o běžný obchodní styk; pokud nemohl účastník právního úkonu předvídat porušení zákona například v důsledku neveřejných údajů včetně rozsahu a úspěšnosti podnikatelské činnosti druhého z účastníků kupní smlouvy, nelze dovodit absolutní neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem.

Absolutní neplatnost kupní smlouvy uzavřené v písemné formě včetně smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti (jednotky) evidované v katastru nemovitostí mimo rámec běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku musí být ke dni jejího uzavření všem jejím účastníkům i třetím osobám předem objektivně zjevná tím, že se jedná o právní úkon mimo vlastní předmět činnosti společnosti s ručením omezeným či akciové společnosti zapsaný v obchodním rejstříku zvláště mimo typizovaný rozsah stanovený ve vládním nařízení č. 140/2000 Sb. či živnostenském zákoníku, kupní cena je nepřiměřeně nízká či nepřiměřeně vysoká, splatnost kupní ceny je neobvykle dlouhá, případně se jedná o neobvyklé vedlejší ujednání bezúročnosti, nepřiměřeně nízké či vysoké úročení, těžko splnitelné hmotně právní podmínky apod.

Absolutní neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s § 196a odst. 3 obchodního zákoníku mimo běžný obchodní styk nevyvolávají neveřejné, a druhé smluvní straně předem "nepřístupné", osobní údaje - tj. jiné prvky kupní smlouvy než:

- předmět činnosti zapsaný v obchodním rejstříku s typizovaným rozsahem popsaným např. dle vládního nařízení č. 140/2000 Sb. či dle živnostenského zákoníku,

- obvyklá kupní cena a její skutečné zaplacení,

- obvyklá splatnost kupní ceny,

- obvyklé vedlejší ujednání kupní smlouvy - jako jsou například počet, rozsah a předmět obchodních případů, i jejich ziskovost z minulosti; opačný výklad je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod i ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR o restriktivním výkladu absolutní neplatnosti právních úkonů.

Absolutní neplatnost právního úkonu se významně dotýká i třetích osob, zvláště dalších nabyvatelů, uživatelů, věřitelů apod., proto je výjimka z předvídatelnosti absolutní neplatnosti dána jen při převažující ochraně práv nezpůsobilých osob ve smyslu § 38 občanského zákoníku.

Mimo ústavní princip právní jistoty je stav, kdy probíhá teprve dodatečně po mnoha letech od uzavření kupní smlouvy rozsáhlé dokazování o tom, zda se v konkrétní věci jednalo o běžný obchodní styk ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku či nikoli prokazováním podnikatelské činnosti jen jedné smluvní strany (počet a rozsah jednotlivých obchodních případů, jejich předmět, ceny, ziskovost), které byly druhé straně předem objektivně nepřístupné a neznámé, a ke kterým získal přístup až soud výkonem svých zákonných pravomocí.

Smyslem podmínek obvyklých v obchodním styku a běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 1 a 4 obchodního zákoníku je předcházet vzniku škody k tíži akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným stanovením hmotně právních podmínek vybraných obchodních případů: "podmínek obvyklých v obchodním styku" a "běžného obchodního styku", tj. podmínky obvyklé v obchodním styku v rámci typického předmětu činnosti.

Běžný obchodní styk je naplněn, pokud jsou splněny obvyklé podmínky obchodního případu, kterými jsou:

- právní úkon je předmětem činnosti akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným zapsaným v obchodním rejstříku typizovaného např. vládním nařízením č. 140/2000 Sb. či živnostenským zákoníkem;

- právní úkon je úplatný;

- kupní cena (plnění) je v obchodní praxi v daném místě a čase "řádově" obvyklá a byla kupujícím skutečně zaplacena (nejedná se o formální právní úkon "na oko");

- splatnost kupní ceny (plnění) není nepřiměřeně dlouhá, např. na mnoho let bez obvyklého úroku;

- ostatní smluvní ujednání jsou v obchodní praxi obvyklé (zvláště výše a splatnost úroků).

Institut běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku chrání akciovou společnosti či společnost s ručením omezeným respektováním zapsaného předmětu činnosti, ekvivalentností vzájemného plnění obou smluvních stran, splatností kupní ceny a jejího skutečného zaplacení, případně i obvyklých vedlejších podmínek obchodu zvláště obvyklého úročení atd. Lze přihlédnout i ke stejnému způsobu provedení jednotlivých obchodních případů, například u realitní kanceláře koupě nemovitostí za účelem jejich prodeje po jejich přestavbě ve srovnatelných řádech investic atd.

Běžným obchodním stykem ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku je každý obchodní případ akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným v rámci jejich typického předmětu činnosti za podmínek obvyklých v obchodním styku, zvláště jedná-li se o stejný způsob podnikání za řádově či procentuálně srovnatelných nákladů a výnosů.

Institut podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu § 196a odst. 1 obchodního zákoníku je obsahově totožný s institutem běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku.

Ustanovení § 196a odst. 1 obchodního zákoníku se výslovně vztahuje jen na smlouvy o úvěru a o půjčce, a proto postačuje slovní vyjádření "podmínek obvyklých v obchodním styku", když se naopak § 196a odst. 3 obchodního zákoníku vztahuje obecně na všechna další nabytí a zcizení majetku, pročež je nutné obecnější vyjádření "běžný obchodní styk", tj. v rámci typického předmětu podnikání za podmínek obvyklých v obchodním styku.

Extenzivní výklad institutu běžný obchodní styk ve smyslu § 196a odst. 4 obchodního zákoníku lze dobře ilustrovat i na advokátní kanceláři ve formě společnosti s ručením omezeným, která běžně poskytuje právní služby ve velmi širokém rozsahu "od výživného po Hradčana" za palmáre v řádu stovek korun až statisíců.

Domnívám se, že proto, že § 196a obchodního zákoníku výslovně nestanoví neplatnost právního úkonu (soudní uvážení neplatnosti právního úkonu), lze při jeho aplikaci - při výjimečných okolnostech konkrétního případu - odepřít výkonu tohoto práva právní ochranu ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku či § 265 obchodního zákoníku; například tehdy, pokud žádná škoda k tíži společnosti s ručením omezeným či akciové společnosti ve skutečnosti nevznikla, nabytá věc byla v důsledku rozsáhlých investic nabyvatele mnohonásobně přesahující vlastní kupní cenu co do kvality, rozsahu i způsobu využití podstatně změněna včetně její rekolaudace a porušení § 196a obchodního zákoníku se dovolává jen manžel společníka či akcionáře v přímé souvislosti s rozvodem manželství v úmyslu dodatečného rozšíření předmětu zaniklého společného jmění manželů (SJM) k věcem zakoupeným z výlučných prostředků druhého z manželů, který - nad rámec § 143 občanského zákoníku - svolil k tomu, aby předmětná věc byla předmětem společného jmění manželů.

Dále se domnívám, že systematické zařazení § 135 odst. 2 obchodního zákoníku v jeho části upravující jen právní postavení jednatelů společností s ručením omezeným - s přihlédnutím k prováděné mezinárodně právně závazné směrnici vztahující se jen na akciové společnosti - vzbuzuje určité pochybnosti o skutečném smyslu a účelu aplikace § 196a obchodního zákoníku v celém rozsahu i na společnosti s ručením omezeným, ve kterých mají minoritní společníci mnohem silnější právní postavení a účinnější právní nástroje ovlivnění činnosti společnosti než minoritní akcionáři.

Poznámky:

¹⁾ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 23 Cdo 3867/2007: "Závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti. Obchodování s pohledávkami podle zjištění soudů nižších stupňů předmětem podnikání společnosti nebylo (srov. zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 613/2005) a předmětná pohledávka nebyla ani pohledávkou, jež by pocházela z běžného obchodního styku společnosti."

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4063/2007: "Pro platnost smlouvy uzavřené podle § 196a odst. 1 obchodního zák. je však dále třeba dodržení podmínek obvyklých v obchodním styku. Z toho odvolací soud dovodil právní závěr, dle kterého převzetí dluhu žalované musí být úplatné, neboť v obchodním styku se zajištění třetím osobám bezplatně neposkytuje. Situace, kdy společnost převezme dluh žalovaných a plní místo nich, aniž by měla vůči nim právo na protiplnění, žalované zvýhodňuje. Žalovaní neplní věřiteli sami a za ně z majetku společnosti plnila úpadkyně. Důvody, pro které se žalované fyzické osoby dostaly do postavení dlužníků věřitelky První novohradecká a. s., nejsou pro posouzení platnosti smlouvy o převzetí dluhu z hlediska § 196a odst. 1 obchodního zák. právně relevantní. Odvolací soud tak shledal správným závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o převzetí dluhu a převedení směnky na úpadkyni je v rozporu s ustanovením § 196a odst. 1 obchodního zák."

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2007 sp. zn. 32 Odo 613/2005: "Nepřípadná je námitka žalovaného, že pohledávka byla převedena v rámci obvyklého obchodního styku. V době postoupení pohledávky § 196a ObchZ neobsahoval ustanovení, podle něhož se ustanovení odstavce 3 nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku. Navíc toto úplatné postoupení pohledávky nelze považovat za nabytí majetku v rámci běžného obchodního styku. V řízení nebylo zjištěno a netvrdí to ani žalovaný v dovolání, že by předmětem podnikatelské činnosti akciové společnosti O. podle zápisu do obchodního rejstříku a předmětem podnikatelské činnosti žalovaného podle živnostenského oprávnění bylo úplatné postupování pohledávek."

²⁾ K některým problémům § 196a obchodního zákoníku, JUDr. Ivana Štenglová, in.: Daňový expert č. 2/2006.

³⁾ Podle nálezu Ústavního soudu ČR č. 84, svazek 37: "Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy."

Podle nálezu Ústavního soudu ČR č. 75, svazek 37: "V soukromoprávní sféře platí zásada, co není zakázáno, je dovoleno, každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, a nikoli extenzivně, opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod."

Luboš Chalupa
advokát, Praha,
člen redakční rady Právního rádce