"Dědění" peněžitých práv zaměstnance


Dotaz: Doslechla jsem se, že zemře-li zaměstnanec za trvání pracovního poměru, a to nejen v důsledku pracovního úrazu, mají dědici vůči jeho zaměstnavateli nárok na odstupné ve výši trojnásobku mzdy. Když však nedávno zemřel můj manžel, byla mi vyplacena částka mnohem nižší. Mám nárok na doplacení?

Odpověď: Některá majetková aktiva přecházejí ze zesnulého zůstavitele na pozůstalé dědice podle jiných, speciálních pravidel, než pravidel dědění stanovených občanským zákoníkem (ve smyslu § 460 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění). Samostatnou (vlastní) úpravu přechodu peněžitých práv zesnulého zaměstnance na pozůstalé - úpravu zvláštní (přednostní) oproti obecným pravidlům dědění dle občanského zákoníku - má zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb., v platném znění) zakotvenu v § 328 odst. 1. Tato speciální úprava má přednost nejen před pravidly dědění ze zákona, ale i před případnou závětí.

Smrtí zaměstnance pochopitelně zaniká samotný pracovně-právní vztah. Ovšem některá práva a povinnosti, které z pracovně-právního vztahu vyplývají, smrtí pracovníka nezanikají. Smrtí zaměstnance nezanikají jeho peněžitá práva. Do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí mzdová a platová práva z pracovněprávního vztahu (z pracovního poměru, z dohody o práci konané mimo pracovní poměr, tedy z dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práce) postupně na jeho manžela, děti a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti; předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob. (Předmětem dědictví jsou peněžité nároky zaměstnance rovněž tehdy, jestliže jejich výše přesahuje trojnásobek průměrného měsíčního výdělku zesnulého zaměstnance.) Jiná (případná další) peněžitá práva se také stávají předmětem dědictví.

V praxi se lze v důsledku kuriózní interpretace zmíněného ustanovení zákoníku práce setkat s mylnou domněnkou, kterou prezentuje i tazatelka, že pozůstalí (dědici) mají v případě úmrtí zaměstnance právo (nárok) na jakési "odstupné" ve výši trojnásobku průměrného výdělku... V § 328 odst. 1 zákoníku práce je však zakotveno pouze právo stanoveného okruhu pozůstalých na nároky (na přechod nároků) zemřelého pracovníka na mzdu nebo plat, případně odměnu za práci, kterou vykonal, případně na náhradu mzdy (platu) - nejčastěji za dovolenou či za dobu prvních čtrnácti (resp. nově za období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 prvních 21) kalendářních dnů, čili za 4. až 14. (resp. nově až 21.) den nařízené karantény či dočasné pracovní neschopnosti apod., které navíc vůbec nemusejí dosáhnout úrovně trojnásobku průměrného měsíčního výdělku (trojnásobek průměrného měsíčního výdělku není částkou, jež se uplatní v každém případě, nýbrž jen maximálním limitem pro, mimo dědické řízení, pozůstalým případně vyplácenou peněžitou částku z peněžitých práv (nároků) zesnulého zaměstnance vůči zaměstnavateli).

Příklad:

Pro ilustraci uvádíme jednoduchý příklad (modelově značně zjednodušený, zvláště pokud jde o uplatnění institutů dědického práva, jakož i v určitých aspektech mzdových poměrů zaměstnance).

Zaměstnanec, jehož průměrný měsíční výdělek činí 15 000 Kč, zemřel dříve, než mu zaměstnavatel vyplatil mzdu za uplynulý měsíc 15 000 Kč a přiznanou mimořádnou odměnu za splnění mimořádného, naléhavého a zvlášť významného pracovního úkolu ve výši 40 000 Kč; dále mu náleží dalších 5000 Kč za práci vykonanou v měsíci, v němž zemřel; celkem tedy musí zaměstnavatel vyplatit pozůstalým 60 000 Kč.

Zesnulý po sobě zanechal manželku a dvě děti (patnáctiletou dceru a dvacetiletého syna), každý z nich by tedy podle zákona (jako dědic ze zákona podle občanského zákoníku) měl získat jednu třetinu dědictví. Zesnulý však pořídil závěť, v níž veškerý svůj majetek odkazuje své přítelkyni (milence), a současně zletilého (a bezdětného) syna platně vydědil. Manželka a syn tedy nedědí, dcera získává jednu třetinu dědictví (jako neopomenutelný nezletilý dědic (potomek) tolik, kolik jí náleží ze zákona); závětní dědičce z pozůstalosti připadne, co nepřipadlo z dědictví manželce a synovi, tedy dvě třetiny pozůstalosti.

Ze mzdových nároků zaměstnance připadne tedy, a to podle zákoníku práce, 45 000 Kč manželce, zbývajících 15 000 Kč se stane předmětem dědictví a rozdělí se (podle dědických pravidel občanského zákoníku) mezi nezletilou dceru, přičemž jí připadne jedna třetina, čili 5000 Kč, a milenku zesnulého, přičemž té připadnou dvě třetiny, tedy 10 000 Kč.

Pokud by zesnulý zaměstnanec před svou smrtí (po dobu probíhajícího rozvodového řízení) již nežil s manželkou ve společné domácnosti, a to ani s nezletilou dcerou, která by zůstala v péči své matky (jeho manželky), nýbrž ve společné domácnosti se svou matkou, připadla by ze mzdových práv (nároků) zemřelého zaměstnance částka 45 000 Kč matce, částky pro dceru (dědičku ze zákona) a milenku (testamentární dědičku) zaměstnance by zůstaly stejné. Jestliže by zesnulý zaměstnanec žil ve společné domácnosti se svou milenkou jako družkou, potom by se veškerá mzdová práva zaměstnance stala předmětem dědictví, přičemž dvě třetiny pozůstalosti by připadly družce, jedna třetina dceři, čili ze mzdových práv zaměstnance by připadla částka 40 000 Kč družce a částka 20 000 Kč dceři, a to v rámci dědického řízení (další majetková aktiva, případně pasiva v pozůstalosti byla pro zjednodušení znovu pominuta).

Pokud jde o nemocenské dávky, tedy zejména nemocenské vyplácené od 15. (nově od 22.) dne dočasné pracovní neschopnosti (karantény) pojištěnce (zaměstnance), pak zemřel-li pojištěnec (zaměstnanec) po vzniku nároku na dávku (resp. v době pobírání dávky - v průběhu podpůrčí doby), přechází nárok na výplatu příslušných částek, které nebyly pojištěnci vyplaceny, postupně na osoby jmenované v § 51 zákona o nemocenském pojištění - a to v tomto pořadí: na manžela (manželku), děti a rodiče, jestliže žili s pojištěncem v době jeho smrti ve společné domácnosti. Těmto osobám tedy příslušná okresní správa sociál-
ního zabezpečení vyplatí nemocenskou dávku, která nebyla do dne smrti pojištěnce tomuto pojištěnci vyplacena; tyto osoby vstupují též do řízení o dávce. Pokud pojištěnec neuplatnil (nestihl před svou smrtí uplatnit) nárok na výplatu dávky, mohou tento nárok uplatnit zmíněné osoby. Nežila-li žádná z uvedených osob se zesnulým zaměstnancem ve společné domácnosti, stávají se částky nemocenských dávek předmětem dědictví; ovšem neuplatnil-li nárok na dávku zemřelý, nemůže jej již nikdo uplatnit.

Zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, pak se uplatní pravidla dle § 375 a násl. a ustanovení souvisejících zákoníku práce;

Ovšem problematika odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání je již jiné téma.

Odpověď na dotaz zpracoval
Richard W. Fetter
podnikový právník, Praha


Pokuty a majetkové poměry


Dotaz: Musí správní úřad při ukládání pokuty za tzv. jiný správní delikt (např. podle plemenářského zákona) přihlédnout vždy k majetkovým poměrům pachatele?

Odpověď: V poslední době jde v České republice o hojně diskutovanou otázku nejen mezi právníky, přesahující samozřejmě meze v otázce zmíněného plemenářského zákona.

Správní delikty dělíme na přestupky a tzv. "jiné správní delikty", kterým se budeme nyní věnovat. Připomeňme, že jiné správní delikty nejsou (a vlastně z povahy věci ani být nemohou) kodifikovány, takže jejich úprava se nachází v řadě jednotlivých zákonů.

Např. zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), nebo zákon
č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů nebo zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), nebo zákon č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí) a řada dalších.

Ve shodě s relativně novou, avšak do značné míry ustálenou českou judikaturou, in concreto s judikaturou Ústavního soudu (např. Pl. ÚS 3/02, Pl. ÚS 38/02, I. ÚS 416/04), jakož i s judikaturou Nejvyššího správního soudu (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 1 As 9/2008)1) je správní orgán, ukládající sankci, povinen přihlédnout v nezbytném rozsahu také k osobním a majetkovým poměrům pachatele.

Musím zde podtrhnout, že judikatura toto ukládá i v případech, kdy takový požadavek ze zákona expressis verbis nevyplývá.

Tam, kde zákon s poměry pachatele jako se zvláštním hlediskem pro určení výše pokuty nepočítá, měla by informace o majetkové situaci pachatele působit jako, slovy rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, "záchranná brzda".

Tedy pomyslný legální záchranný kruh, jenž má být tonoucímu správnímu delikventovi poskytnut jen, a to si zdůrazněme, výjimečně!

A to až ve chvíli, kdy hrozí natolik značný peněžitý trest, že by mohl mít pro pachatele správního deliktu z ústavního hlediska nepřípustný likvidační ráz.

Správní orgán se tedy nebude muset při ukládání pokuty za jiné správní delikty, u nichž zákon neupravuje zvláštní kritérium v podobě osobních a majetkových poměrů pachatele, zabývat podrobným zjišťováním těchto poměrů tam, kde bude s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty a na základní poznatky o osobě pachatele, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, zřejmé, že nehrozí existenční ohrožení pachatele či jeho podnikání.

Naopak tam, kde si závažnost spáchaného deliktu či další relevantní okolnosti vyžádají v rámci rozmezí, které zákon pro daný delikt předpokládá, takovou intenzitu sankce, že nebude možné riziko likvidačního působení pokuty na osobu pachatele bez dalšího vyloučit, bude nutné, aby se správní orgán zjišťováním osobních a majetkových poměrů pachatele důkladněji zabýval a přihlédl k nim do té míry, aby výsledná pokuta byla sice citelným zásahem do jeho majetkové sféry, nikoli však zásahem vzhledem ke svému účelu nepřiměřeným, který má likvidační účinky.

Je nepopiratelnou skutečností, že legální pravomoci správního orgánu ke zjišťování osobních a majetkových poměrů účastníka řízení o jiném správním deliktu jsou do určité míry "skromné". Třebaže se podstatně neliší od pravomocí správního orgánu v řízení o přestupku a s výjimkou možností prolomení bankovního tajemství (viz § 8 trestního řádu) ani od pravomocí soudu v řízení trestním. Bude tedy záležet především na účastníkovi řízení, zda řádně poskytne součinnost. Tedy, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby si potvrdil jejich skutečnou pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti. Pokud tak účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu orgánu v tomto ohledu dostatečnou součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z informací, jež vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si správní orgán může zjistit bez spolupráce s účastníkem řízení.

K jakému datu ovšem osobní a majetkové poměry pachatele vlastně posuzovat? Ke dni spáchání nebo ke dni, kdy je správní delikt správním úřadem posuzován?

Nejvyšší správní soud zde tvrdí, že správní orgán by měl přitom hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni svého rozhodování, nikoliv k okamžiku spáchání deliktu... Zcela obdobně by měl výši pokuty posuzovat i správní soud, a to ať už v rámci samotného soudního přezkoumání výše pokuty na základě námitek uplatněných v žalobě směřující proti rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty či při posouzení zvláštního návrhu žalobce na moderaci trestu ve smyslu § 65 odst. 3 a § 78 odst. 2 soudního řádu správního.

S předloženým názorem Nejvyššího správního soudu souhlasím, kdyby bylo na věc nahlíženo obráceně, mohlo by dojít např. k takřka absurdní situaci, že v případě, že by se pachatelovy majetkové poměry od času spáchání správního deliktu zlepšily a pokuta by přesto nemohla být uložena. Stejně tak opačně, pokud by pachatel (fyzická či právnická osoba) v mezidobí mezi okamžikem spáchání deliktu a správním rozhodnutím výrazně "zchudl" stala by se pro něj sankce ještě více likvidační, což je přirozeně proti smyslu jak zmíněného vlastního judikátu Nejvyššího správního soudu, tak i prejudikatury Ústavního soudu ČR.

Jinak v souladu s doktrínou i judikaturou musím konstatovat, že správní trest, má-li být účinný, musí přijít co nejrychleji po spáchání činu. Takže v ideálním případě by nemělo docházet k velké časové prodlevě mezi dnem spáchání deliktu a dnem, kdy je správní delikt správním úřadem posuzován. Tudíž ani k velkým změnám v majetkových poměrech pachatele.

Z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) k záležitosti "likvidačních pokut" připomeňme zejména jeho rozsudek ze dne 11. 1. 2007, (Mamidakis proti Řecku),2) z něhož mj. plyne, že přílišná pokuta může být takovým omezením vlastnického práva, které je nepřiměřené sledovanému cíli, a je tudíž v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na závěr je myslím dobré připomenout, že dle nazírání Nejvyššího správního soudu je povinnost správního orgánu zkoumat majetkové poměry přestupce a zamezit tak likvidační výši ukládané sankce o to důraznější v případech, kdy má přestupce postavení fyzické osoby-nepodnikatele.

Avšak současně nezapomínejme, že by mělo jít jen o mimořádný instrument, jak jsem již naznačil výše, že by uložená pokuta měla opravdu nepřípustný likvidační ráz, nikoliv, že by správním delikventem byla vnímána jen jako silně nepříjemná!3)

Poznámky:

1) Nebo též jud. NSS 9 As 46/2010-97 ze 21. 10. 2010 nebo jud. NSS 5 As 3/2010-63 ze 17. 9. 2010.

2) ESLP - Mamidakis proti Řecku - 11. 1. 2007, Stížnost
č. 35533/04.

3) Dle sdělení jednoho správního úředníka, které mi poskytl, se v praxi vyskytla i reakce na pokutu ve výši 2000 Kč (slovy dva tisíce korun), vnímané jako likvidační. Také zde platí okřídlené, že k věci nutno přistupovat rozumně.

Odpověď na dotaz zpracoval
Petr Kolman,
právník, odborný asistent na PF MU, Brno

Související