Skutečným problémem rozhodčího řízení v České republice je jeho neobliba u soudců a médií. S ohledem na to, že soudci podle zákona přísluší k žalobě na zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat, zda rozhodčí řízení proběhlo po procesní stránce podle zákona a zda je rozhodčí doložka zakládající pravomoc rozhodce platná, není negativní vztah soudců vůči rozhodcům nepodstatnou záležitostí.

DICHOTOMIE ROZHODČÍHO A STÁTNÍHO SOUDNICTVÍ


Neobliba rozhodčího řízení u soudců má jistě hluboké psychologické kořeny, do jejichž ani povrchního zkoumání se v rámci tohoto stručného pojednání pouštět nebudeme. Je nicméně zřejmé, že neobliba rozhodčího řízení u soudců generuje svůj zdroj snad z přesvědčení o jakési "nespravedlnosti" spočívající v tom, že zatímco soudce musí pro výkon své funkce splnit náročné požadavky kladené českým právním řádem, a ani tak není jisté, zda bude do funkce soudce jmenován,3) jsou osobnostní a vzdělanostní nároky kladené zákonem na rozhodce prakticky nulové.4) Tato skutečnost je, ve spojení s tím, že je rozhodčí nález postaven na roveň soudnímu rozhodnutí,5) pravděpodobně jednou z příčin, proč jsou rozhodci u soudců tak neoblíbení, jak je v praxi (bohužel) zřejmé ze zvýšené snahy zejména soudů prvního stupně tendující ke zneplatňování rozhodčí doložky z ryze formalistických důvodů.

Namísto restriktivního výkladu neplatnosti rozhodčí doložky obsažené v konkrétní smlouvě se setkáváme často spíše s výkladem extenzivním, jenž často směřuje k hledání formálních vad rozhodčí doložky anebo k výkladu, že je rozhodčí doložka v rozporu s dobrými mravy či je obcházením zákona apod. Tento trend není kladný, neboť rozhodčí doložka není sama o sobě negativním nástrojem sloužícím dodavateli proti spotřebitelům k vymožení jejich neoprávněných nároků, ale je ve většině případů právě nástrojem rychlého vymožení pohledávky (oprávněného nároku) proti neplatičům, jež se jinak často schovávají za rigidní a neohebná procesní pravidla občanského soudního řádu, jež přes řadu novel stále ještě přece jen odpovídají spíše právní architektuře předchozího právně-politického režimu a které v konečném důsledku straní dlužníkům.

Přidáme-li k tomu fakt, že někteří soudci vidí v rozhodování sporů v rozhodčím řízení rovněž rychlý zdroj obživy pro rozhodce, a představují si nezanedbatelné částky, které rozhodci za svoji rozhodčí činnost získávají, zatímco soudce obecného soudu je "odsouzen" pouze k tabulkovému platu z příslušné kapitoly státního rozpočtu, je nám zdroj této neobliby ještě více zřejmý. Podle názorů některých soudců je jen soudce povolán k tomu, aby rozhodoval o tom, co právem je, a co právem není. Podle názorů některých soudců je rozhodování sporů poslání a ne byznys. Podle názorů některých soudců se se spravedlností obchodovat nedá. Sdílení některých z výše - a uznávám, že radikálně a předpojatě - předložených, a spíše jen tvrzených, než argumentovaných tezí, není jistě omezeno jen na soudcovský stav, ale prostupuje celou společností napříč. Rád bych k tomu řekl několik vět, které mají být částečnou obhajobou rozhodčího řízení jako specifické instituce svého druhu, která soudcům v konečném důsledku pomáhá odbřemenit od jejich agendy, zejména tzv. jednoduchého práva, a která je tak doplněním, a nikoli jakousi "konkurencí" ve vztahu k řízení před soudem.

AUTONOMIE VŮLE - ZÁKLAD ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ


Především všechny stálé rozhodčí soudy na světě, stejně jako jiné instituce sdružující rozhodce ad hoc, jakož i jednotliví rozhodci ad hoc a jejich rozhodčí senáty (dále jen "rozhodčí soudy"), odvozují svůj "vznik", resp. počátek rozhodčí činnosti z doby, kdy nebylo rozhodování v monopolu státních útvarů, jež se teprve tvořily a kdy bylo nutné i bez existence stálé páteře dnes standardního státního soudnictví nezbytně pravomocně (slovem našich prababiček "směroplatně") rozhodnout spory, které mezi lidmi odedávna vznikají. Soudy buď neexistovaly vůbec, nebo neexistovaly v určité oblasti, nebo byly nedostupné teritoriálně, nebo věcně, tj. existovaly jen pro určitou omezenou agendu sporů. Myšlenku rozhodčího řízení tak "vymyslel" život sám - dvě strany řeknou: "Nebudeme jezdit do Vídně, náš spor rozhodne soused". Z této původní představy o rozhodčím řízení generoval prvek autonomie vůle par excellence, neboť původní rozhodčí nálezy byly nepsané a byly vykonatelné jen autoritou morální a společenskou, tj. ten, kdo by takový "rozhodčí nález" nerespektoval a rozhodnutí vydané místní autoritou (knězem, rychtářem apod.) dobrovolně neplnil, by se dočkal obecného opovržení svých spoluobčanů.

Dnes je společenská situace jiná, ale princip zůstal stejný. Široká síť obchodních vztahů spojených s globalizací a internetizace světa vyžaduje rychlost rozhodování, kterou nejsou státní soudy schopny garantovat v míře, jež by jinak - objektivně nahlíženo - měla být v právním státě standardem. Nebudeme nyní rozebírat důvody, z jakých tomu tak je, a konstatujme to jako faktum. Letité debaty soudců a jejich "války" s výkonnou mocí, jež do jejich věcí zasahuje jednou málo (když jde o rozpočtové prostředky na vybavení jejich pracovišť), podruhé zas hodně (když jde o otázku omezení výše jejich platů), už léta občany nebaví. Zapouzdřená a uvnitř nesourodá sociální skupina soudců, snažící se o to více působit navenek homogenním a kompaktním dojmem, nevidí sama sebe jako služebníky občanů,6) ale pouze jako jednu ze složek státní moci, jež má díky svému ústavně založenému postavení právo vyjadřovat se politicky a soudit ostatní, včetně jiných složek státní moci.7) Nedivme se proto, že se přes hlasité proklamace a další a další novely novel občanské soudní řízení stále nezrychluje, i když se za peníze nás všech staví pro výkon soudní moci stále nákladnější budovy, a počet zaměstnanců soudů roste geometrickou řadou (viz např. soudy úspěšně probojovaný zápas o asistenty soudce, exponenciálně roste i počet vyšších soudních úředníků atd.). Nezvyšuje se však kvalita soudů, i když se na její zvyšování vynakládá stále více finančních prostředků ze státního rozpočtu. Nezrychluje se ani vyřizování soudní agendy v jednoduchých případech jako jsou exekuce a tzv. zkrácená řízení, natož pak řízení složitější povahy, trestní řízení v to raději ani nepočítaje.

Výše uvedené pak může být příčinou (minimálně jednou z příčin) toho, že rozhodčí řízení zaznamenalo v České republice v posledních letech takový rozmach. Je totiž známo a je logické, že v zemích, kde soudy fungují (např. v Německu), není rozhodčí řízení (a to i přes svoji moderní liberální úpravu) zdaleka tak využívaným institutem jako v zemích, kde jsou státní soudy těžkopádné.8)

Z toho pak plyne jediný možný závěr daný výše uvedenými objektivními okolnostmi: rozhodčí řízení se nejen historicky nepřežilo, ale ani "nezmenšilo", ale (logicky) naopak získává na stále vyšší oblibě nejen ve světě, ale i u nás. Státním soudcům je tato skutečnost z jejich rozhodovací praxe jistě známa, a nelze se vždy ubránit pocitu, že tento trend nepovažují někteří z nich vždy za jev a priori vítaný a žádoucí. Ostatně pochopit, nebo dokonce vysvětlit, na jakých základech stojí podnikatelská činnost v oblasti rozhodčího řízení, není jednoduché ani pro podnikatele z jiných oborů lidské činnosti.9)

Z výše uvedeného tak podle mého soudu generuje větší tendence obecných soudů zneplatňovat rozhodčí doložky sjednané ve prospěch rozhodců ad hoc, jež jsou zapsáni na seznamech arbitrážních center, která se z důvodu neliberalizované právní úpravy, kdy si stálý rozhodčí soud nemůže zřídit každý (což je ve světě i v Evropské unii pravidlem, srovnej namátkou např. Německo, Slovensko, Rakousko a další), jakož i rozhodčí doložky sjednané v tzv. spotřebitelských smlouvách. Představa státního soudnictví jako jediného možného a bezalternativního způsobu řešení sporů se však i v České republice - z tohoto pohledu "konzervativní" - postupně boří pod vlivem globalizace a rozvoje světového, evropského i domácího obchodu obecně, neboť rigidní a nepružné státní soudnictví vždy nevyhovuje potřebám trhu a obchodu právě optimálním způsobem.

AUTORIZOVANÍ ROZHODCI


Rozhodčí a státní soudnictví však nejsou jen legitimními alternativami řešení sporů mezi podniky a občany. Jedná se především o státní justici, na které spočívá největší břemeno rozhodovací činnosti, zatímco rozhodčí řízení může jako paralela k němu do justičního systému "zasahovat" - a od toho tu také je a právě v tom je jeho celospolečenský význam, z něhož čerpá svoji legitimitu - jen nepřímo a to tím, že na základě svobodné vůle kontrahentů občanskoprávních a obchodněprávních vztahů odnímá obecným soudům část jejich agendy.

Vláda České republiky se ve svém programovém prohlášení nepřímo zavázala novelizovat zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.10) Již v předchozím volebním období byl Ministerstvem spravedlnosti České republiky zpracován návrh, který se nakonec do sněmovny "nedostal", avšak jeho základní teze vytvoří s pravděpodobností hraničící s jistotou základ i pro novelu zákona o rozhodčím řízení, jež se připravuje nyní a která by měla jít do legislativního procesu nejpozději na jaře tohoto roku.

Vládní návrh z dílny Ministerstva spravedlnosti České republiky je veřejně dostupný na: http://portal.justice.cz/ Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4979&d=311487. Stran spotřebitelských sporů zakládá zvýšenou ochranu v § 3 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 3 vládního návrhu zákona, který předpokládá možnost jejich řešení pouze rozhodci (i) stálých rozhodčích soudů, anebo prostřednictvím tzv. (ii) autorizovaných rozhodců ad hoc, jež by museli složit zkoušku u Ministerstva spravedlnosti a byli zapsáni jako autorizovaní rozhodci na jeho seznamu. Tyto osoby by musely mít právnické vzdělání; jiní rozhodci ad hoc by spotřebitelské spory rozhodovat nesměli, čímž se mělo zamezit excesům v rozhodovací činnosti tzv. rozhodců smluvně spjatých s žalobcem, kteří právnickým vzděláním nedisponují a rozhodují spotřebitelské spory často zaujatě v neprospěch spotřebitele, jak byl tento jev učiněn (a po zásluze) již několikrát předmětem kritiky spotřebitelské i podnikatelské veřejnosti.

Normativní ukotvení institutu tzv. autorizovaných rozhodců má de lege ferenda přispět k dalšímu zlepšení kvality rozhodování rozhodců ad hoc a jejich činnost, je-li vykonávána s pomocí administrativního aparátu, formálně právně garantovat na legislativní úrovni. V návrhu přijatém v předchozím volebním období, z něhož má vycházet i návrh, který je na pořadu dne nyní, je institut autorizovaných rozhodců uchopen následovně.

Podle § 44a (paragrafové znění zákona může být v konečné fázi jiné, pozn. aut.) návrhu zákona uvozeného rubrikou "Autorizovaný rozhodce" platí, že Ministerstvo spravedlnosti České republiky (dále jen "ministerstvo") zapíše na žádost do obecné části seznamu autorizovaných rozhodců fyzickou osobu, která:

a) je způsobilá k právním úkonům,

b) je bezúhonná,

c) získala vysokoškolské vzdělání magisterského studijního programu v České republice, nebo která získala vysokoškolské vzdělání magisterského studijního programu v zahraničí, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, uznání takového vzdělání stanoví, anebo které bylo toto vzdělání uznáno podle jiného právního předpisu,11)

d) úspěšně složila zkoušku autorizovaného rozhodce,

e) v den zápisu do seznamu dosáhla věku nejméně třiceti let,

f) nebyla v posledních pěti letech před podáním žádosti vyškrtnuta ze seznamu autorizovaných rozhodců.

Složení zkoušky autorizovaného rozhodce12) podle odst. 1 písm. d) se nevyžaduje u osob, které složily justiční zkoušku a jí na roveň postavenou zkoušku podle zvláštních právních předpisů.13)

Návrh novely zakládá i oprávnění ministerstva rozhodnout o vyškrtnutí rozhodce ze seznamu, a to vedle důvodů "technické" povahy, mezi něž řadí skutečnost, že rozhodce (i) zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého, (ii) podal ministerstvu písemnou žádost o vyškrtnutí ze seznamu, a to k poslednímu dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla žádost doručena, (iii) nesplňuje-li rozhodce některou z podmínek pro zápis do seznamu, a to ke dni právní moci rozhodnutí o vyškrtnutí ze seznamu autorizovaných rozhodců, také z důvodu, který by měl nejvíce přispět ke zvýšení kvality rozhodování v rozhodčím řízení a kterým je skutečnost, že rozhodce podle názoru ministerstva opakovaně závažným způsobem i přes písemné upozornění ministerstva porušil povinnosti stanovené zákonem o rozhodčím řízení.

Dnešní diskuse kolem tzv. arbitrážních center, jež působí jako tzv. appointing autority,14) řeší novela v § 44d, kde se mj. explicitně stanoví, že činnost autorizovaných rozhodců může být zajišťována prostřednictvím právnické osoby založené za účelem zajišťování výkonu rozhodčí činnosti. Tato právnická osoba se zapisuje do zvláštní části seznamu autorizovaných rozhodců. Právnickou osobu zapíše ministerstvo do seznamu, jestliže (i) má právní formu společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti, a jestliže (ii) vhodným způsobem uveřejnila statut, který musí obsahovat přesný způsob určení konkrétního autorizovaného rozhodce, řád určující způsob řízení, pravidla o nákladech řízení a způsob odměňování rozhodců, a seznam autorizovaných rozhodců, pro něž zajišťuje činnost.15)

Ministerstvu je současně zachována možnost právnickou osobu (arbitrážní centrum) ze seznamu vyškrtnout, a to pokud opakovaně závažným způsobem i přes písemné upozornění ministerstva porušila povinnosti stanovené zákonem o rozhodčím řízení.

Návrh dále zakládá pravomoc ministerstva k vedení Seznamu autorizovaných rozhodců, který člení na (i) část obecnou, do níž se zapisují autorizovaní rozhodci, a (ii) část zvláštní, do níž se zapisují právnické osoby podle § 44d. Náležitosti žádosti o zápis do seznamu autorizovaných rozhodců stanoví ministerstvo vyhláškou. V § 44f návrhu je pak obecně založena pravomoc státního dohledu, který ministerstvo vykonává, a to normativní větou, že ministerstvo vykonává dohled nad činností autorizovaného rozhodce; zejména prověřuje dodržování povinností stanovených autorizovanému rozhodci zákonem o rozhodčím řízení.

Podstata rozhodčího řízení vychází z autonomie vůle subjektů občanskoprávních a obchodněprávních vztahů, jak to ve vztahu k rozhodčímu řízení konstatoval nesčetněkrát i Ústavní soud České republiky. Snahy po limitaci rozhodování sporů v rozhodčím řízení na spory povahy ryze obchodněprávní nejsou v souladu s celosvětovým ani unijním trendem, který se dlouhodobě vydává cestou vyššího podílu alternativních způsobů řešení sporů na celkové množině rozhodovaných sporů obecně.16)

Rozmezí, resp. limity arbitrability, pak unijní legislativa ponechává v působnostech národních států, v judikatuře Evropského soudního dvora (ESD) je pak zakotven princip respektu k autonomii vůle účastníků rozhodčí smlouvy, a to i pro oblast tzv. spotřebitelských sporů, jak Evropský soudní dvůr několikrát přesvědčivě dovodil.17)

Doufejme, že i novelizovaná česká právní úprava půjde cestou vyšší ochrany spotřebitelů na jedné straně a současně cestou zjednání vyšší míry právní jistoty dodavatelů na straně druhé, tak, aby se napříště vedly diskuse o vyšší či nižší úrovni a kvalitě rozhodování rozhodců, a nikoliv o tématu tak "embryonálním" a "aposteriorním", jako je stále dokola opakované téma platnosti rozhodčích doložek.


Poznámky:

1) Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, kterým Vrchní soud bezprecedentním způsobem zasáhl do recentní judikatury týkající se platnosti rozhodčích doložek tzv. arbitrážních center, a to právní větou, že: "Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc anebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona." Uvedené usnesení bylo opakovaně učiněno předmětem doktrinární kritiky, a to hlavně pro rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky.

2) Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2010, sp. zn.: 23 Cdo 2672/2008, publikované na www.nsoud.cz a v časopisu Obchodní právo č. 10/2010, str. 20 a násl., kde Nejvyšší soud České republiky opakovaně a od vydání v předchozí poznámce pod čarou uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze již po několikáté konstantně dovodil, že rozhodčí doložka sjednaná ve prospěch servisní organizace rozhodců ad hoc (tzv. arbitrážního centra) je platným ujednáním ve smyslu § 7 odst. 1 Rozhodčího řádu, s tím, že o obcházení zákona, jak jej dovozoval Vrchní soud v Praze, nemůže být po právní stránce řeči. Pro aplikační praxi nebylo pozitivní, že po vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Praze někteří soudci soudů nižších instancí jeho závěry poněkud bez rozmyslu a bez respektu k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu vtělovali do svých odůvodnění, v důsledku čehož docházelo takovým formalistickým přístupem ke zneplatňování rozhodčích doložek. Byť kolegium Nejvyššího soudu České republiky schválilo těsnou většinou publikaci výše uvedeného usnesení Vrchního soudu k publikaci v tzv. Zelené sbírce, samotná judikatura Nejvyššího soudu České republiky zůstala v tomto směru konstantní, a s působením soukromých rozhodčích institucí, které vybírají rozhodce ad hoc k rozhodnutí sporu v rozhodčím řízení, nemá sebemenší problém. Pod jejím vlivem pak i soudy nižších stupňů začínají opět "přecházet" zpět k vyšší míře liberálního přístupu k rozhodčím doložkám a k restriktivnímu výkladu jejich neplatnosti.

3) Za stávající situace nemá šanci být jmenován soudcem ostatně skoro nikdo, neboť počet soudců je u nás naddimenzován (např. oproti sousednímu Německu je u nás na počet obyvatel skoro dvojnásobný počet soudců, ale naopak skoro dvojnásobná délka trvání soudního sporu). Z tohoto důvodu lze v procesu jmenování soudců očekávat spíše stagnaci než opačný přístup, navíc za prezidenta Václava Klause, jehož ústavní pravomocí je jmenovat soudce do funkce a jehož názor v této otázce je veřejně známý.

4) Požadavky na výkon funkce rozhodce stanoví zákon v § 5 Rozhodčího řádu, kde klade pouze "minimum" spočívající v tom, aby měl rozhodce způsobilost k právním úkonům a byl zletilý, srov. § 5 Rozhodčího řádu. V praxi je nicméně tento minimální zákonný požadavek naplňován v míře vrchovaté, neboť většina rozhodců má vysokoškolské vzdělání a nejvíce z nich právě v oboru právo. Aplikační praxe si tedy i v tomto případě svobodně (přirozeně) našla cestu k tomu, co chce zákonodárce de lege ferenda teprve závazně normativně upravit.

5) V souladu s § 28 odst. 2 Rozhodčího řádu platí, že: "Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný."

6) Soudní moc je přitom v pozici služebníka občanů přímo ex constitutione, tedy "z ústavy", a to podobně jako orgány moci výkonné a zákonodárné, srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky platí, že: "Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon." Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pak platí, že: "Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví." Zatímco určitý tlak občanů na jedné straně, a moderně pojímaný princip tzv. dobré správy na straně druhé, vytvořil kvalitní základy pro zlepšení vztahu mezi občany a orgány státní správy (úředníky), když jim i normativně v novém správním řádu (zákon č. 500/2004 Sb.), zakotvil některé povinnosti vůči občanům (např. povinnost vycházet jim vstříc a chovat se k nim zdvořile), jejichž dobrovolný výkon nebyl a není někdy ani dnes samozřejmostí, pak ve vztahu občan-soudce se až na výjimky naopak ustálil princip jakéhosi hermetického uzavření soudu vůči občanům, odůvodňovaný nezbytností nestranit některému z účastníků řízení, který je vykládán jako nezbytnost s ním pokud možno vůbec nekomunikovat. Zda je takové pojetí obecně správné, je otázka přesahující rámec tohoto příspěvku (pozn. aut.).

7) Tento trend hypertrofuje zejména v posledních deseti letech. Zatímco soudy se standardně mediálně vyjadřují (a mnohdy i velice kriticky) k práci obou parlamentních komor jako reprezentantů zákonodárné moci, a k práci Ministerstva spravedlnosti a vlády jako reprezentantů moci výkonné, naopak to neplatí, neboť téměř každá kritika soudní moci ze strany orgánů moci zákonodárné a výkonné (natož pak ze strany prezidenta republiky) je soudní mocí i médii interpretována negativně jako zásah do principu nezávislosti a nestrannosti konkrétního soudu nebo soudní moci jako mocenského celku (pozn. aut.).

8) Srov. Bělohlávek, A.: Rozhodčí řízení v tzv. smluvních vztazích spotřebitelského typu, Právní fórum č. 3/2010, str. 89.

9) Pochopit toto ze strany soudců není prakticky možné, a názory rozhodců a soudců se zde někdy těžko sejdou, podobně, jako se obecně málokdy sejdou ekonomické a politické názory člověka, který podniká, a člověka, který je (navíc státním zaměstnancem, což je specifický druh, daný zvláštními obyčeji uvnitř státní správy) celoživotním zaměstnancem. Jedná se, řečeno s klasikem o "jiný kvadrant", srov. Kiyosaki, R. T.: Zvyšte své finanční IQ, s předmluvou Donalda Trumpa, vydalo nakladatelství PRAGMA, 2008.

10) Srov. Programové prohlášení Vlády České republiky ze dne 4. 8. 2010, kde se výslovně uvádí, že: "Vláda si dále bere za cíl znovelizovat zákon o rozhodčím řízení, a to zejména v oblasti pravidel pro využívání rozhodčích doložek a v požadavcích na osoby rozhodců, včetně jejich odpovědnosti, evidence a minimální správy."(Viz http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezite-dokumenty/Programove_prohlaseni_vlady.pdf.)

11) Zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), ve znění pozdějších předpisů.

12) Podle § 44b upravujícího zkoušky na rozhodce platí, že Ministerstvo umožní do šesti měsíců od doručení písemné žádosti vykonat zkoušku autorizovaného rozhodce fyzické osobě, která (a) uhradí poplatek za připuštění ke zkoušce autorizovaného rozhodce ve výši 5000 Kč, za (b) splňuje podmínky stanovené v § 44a odst. 1 písm. a) až c), e) a f).

13) Viz § 60 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

14) Na uvedené téma jsem na těchto stránkách publikoval příspěvek, který měl praktikující i laické právní veřejnosti tento institut víc přiblížit, srov. Lisse, L.: Rozhodčí doložky arbitrážních center ve světle recentní judikatury, Právní rádce č. 10/2010.

15) V praxi lze očekávat, že pravidla pro rozhodčí řízení budou těmito právnickými osobami zveřejňována zejména v Obchodním věstníku, kde je již nyní povinně zveřejňují stálé rozhodčí soudy, a řada arbitrážních center půjde pravděpodobně také touto cestou z důvodu právní jistoty účastníků rozhodčího řízení (pozn. aut.).

16) Srov. např. Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2008/52/ES ze dne 21. 5. 2008, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech (dále jen "Smrnice"), kde se na několika místech hovoří o nezbytnosti vést členské státy k zavádění alternativních způsobů řešení sporů, srov. např. odst. 2, 3, 4, 5 a další. Uvedená Směrnice sice explicitně hovoří (jen) o mediaci, avšak s ohledem na to, že členským státům doporučuje přijmout takovou právní úpravu, podle níž bude výsledek mediačního řízení soudně vykonatelný, nečiní v podstatě mezi mediací a rozhodčím řízením co do výsledku, a ve své podstatě ani co do průběhu, žádný rozdíl, a je tedy pro českého zákonodárce rámcovou legislativní inspirací.

17) Prof. Bělohlávek v relativně nedávno publikovaném příspěvku cituje rozhodnutí (ESD ve věci Asturcom Telecommucaciones vs. Maria Cristina Rodrígues Nogueira, pozn. aut.) z roku 2009, které zásadně potvrzuje dřívější judikaturu Evropského soudního dvora, podle níž obecně nic nebrání sjednávání rozhodčích smluv ve formě rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Současně bylo rozhodnuto tak, že obecné soudy jsou oprávněny charakter rozhodčí doložky ve smyslu nekalého ujednání ve spotřebitelské smlouvě, tudíž jako případně neplatného ujednání, posuzovat též bez návrhu na základě Směrnice č. 93/13/ES. Takový postup je však možný výlučně tehdy, pokud takový postup (tj. posouzení charakteru rozhodčí doložky i bez návrhu) explicitně umožňuje předpis národního původu, tj. odpovídající procesní předpis upravující řízení ve věcech navazujících na řízení před rozhodci. K analogickému závěru bychom ostatně došli i v případě tuzemského řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu/nebo exekučního řízení, v němž je navrhován výkon podle pravomocného rozhodčího nálezu ve smyslu zákona o rozhodčím řízení a odpovídajících předpisů občanského soudního řádu a exekučního řádu. Viz Bělohlávek, A.: Rozhodčí řízení v tzv. smluvních vztazích spotřebitelského typu, Právní fórum č. 3/2010, str. 89. Dále srov. např. rozhodnutí ve věci C-240/98 a C-244/98 Océano Grupo Editorial SA v. Murciano Quintero [2000] ECR I-04941, a z české provenience např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 18. září 2008, sp. zn.: II. ÚS 2141/08, kde se mj. stanoví, že: "V řízení exekučním nelze uplatňovat námitky, které bylo nebo eventuálně ještě je možno uplatnit v řízení nalézacím. V řízení o nařízení exekuce je exekuční soud ve vztahu k exekučnímu titulu (tedy v daném případě k rozhodčímu nálezu) oprávněn zkoumat pouze existenci řádného návrhu na nařízení exekuce a doložení vykonatelného titulu." Pramen: ASPI (ASPI ID: JUD143657CZ), jakož i další četná rozhodnutí s totožnou právní větou.


Luděk Lisse
advokát, Praha, rozhodce Rozhodčího soudu při IAL SE, ředitel Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.

Související