Problémem tohoto souběhu u manažerů (ředitelů) tak, jak byl v podstatě od roku 1992 postupně atakován soudy a jejich rozhodnutími, se zabývá - s velmi odlišnými závěry jeho řešení, více či méně nápaditými - jak dotčená veřejnost (zejména vedení obchodních společností), tak veřejnost odborná (zejména dotčenou veřejností oslovované advokátní kanceláře) a v neposlední řadě zájmové orgány podnikatelské sféry a vláda; mírně zmatená diskuse přitom směřuje k jediné možné a zatím jen naznačené cestě: ke změně legislativy.

NEZAKÁZANÝ SOUBĚH


Především je nutné konstatovat, že obě rozhodující normy - obchodní zákoník a zákoník práce - tento souběh nezakazují a v podstatě paralelně vedle sebe koexistují úprava obchodním zákoníkem ve vztahu k osobě statutáře (budu tuto zkratku dál užívat pro osoby, které jsou statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu obchodních společností), a úprava zákoníkem práce, pokud je statutář zároveň zaměstnancem společnosti.

Obchodní zákoník v § 66 předpokládá, že vztah mezi společností a statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu se obecně řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, není-li uzavřena smlouva o výkonu funkce (schvalovaná valnou hromadou, stejně tak jako jsou valnou hromadou schvalovány odměny jednatelů u společnosti s ručením omezeným a odměny členů představenstva jako statutárního orgánu u akciové společnosti) - takové smlouvy mají občas v praxi i různé názvy jako jednatelská smlouva, manažerské smlouvy atp. (je ovšem na místě upozornit na to, že pojem manažerská smlouva je často používán také pro smlouvu quasipracovní, uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jehož pracovní poměr vznikl jmenováním nebo volbou a který se podílí u zaměstnavatele na vrcholových funkcích v procesech řízení).

Osoby ze své funkce statutáře zastupují danou společnost, zavazují tuto společnost svým jednáním (a podpisem či podpisy v souladu s výpisem z obchodního rejstříku) a společnost řídí, do předmětu jejich činnost tak náleží obchodní vedení společnosti. Rozsah odpovědnosti za způsobenou škodu je tu v případech porušení péče řádného hospodáře neomezen, statutáři ručí za závazky společnosti, u členů představenstva akciové společnosti odměny schvalované valnou hromadou jsou vyloučeny z daňově uznatelných nákladů a je z nich odváděno pouze pojistné na zdravotní pojištění (u jednatelů společností s ručením omezeným je odvodový režim shodný s odvody zaměstnance v pracovním poměru).

Zákoník práce nevylučuje uzavření pracovního poměru s osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, neomezuje ani nevymezuje pro tyto osoby nějaký specifický druh práce a problémem souběhu pracovního poměru s postavením statutáře se nezabývá. Rozsah odpovědnosti za způsobenou škodu je tu ale u zaměstnance omezen příslušným ustanovením zákoníku práce, mzda je daňově uznatelným nákladem a je z ní odváděno pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Samozřejmě dvojí režim dvou norem znamená také zcela odlišné podmínky vzniku a zániku smluvního vztahu, jiné podmínky odměňování, zdaňování a odvodů jak pro jednotlivce-statutáře, tak pro jejich společnosti, jiné důsledky co do odpovědnosti atd.; v něčem je úprava obchodního zákoníku výhodná pro statutáře, v něčem pro společnost, a to platí i pro případnou úpravu jejich pracovního poměru zákoníkem práce.

CO UVÁDÍ JUDIKATURA


Judikatura soudů se v posledních letech proti tomuto souběhu funkcí dost restriktivním způsobem vymezovala a souběh funkcí statutáře (člena statutárního orgánu) a pracovního poměru zaměstnance napadala - překvapivě se vyjadřovala k takovému souběhu výlučně u obchodních společností a v režimu obchodního zákoníku, ačkoli například ve sféře veřejné a státní správy je personální souběh takových funkcí statutárních a řídicích - projevující se tak, že tatáž osoba, statutář vykonává za zaměstnavatele zaměstnavatelská práva, ačkoliv je sám zaměstnancem organizace v pracovním nebo jiném obdobném poměru - zcela obvyklý (nepochybně i v resortu samotné justice) a nikomu nevadící. Ve vztahu k obchodním společnostem je to zřejmě důsledek představy, že každý výkon vlastnických práv v soukromé sféře by měl podléhat dohledu a regulaci státu, v daném případě ve zvýšené míře, protože případný souběh funkcí je v obchodních společnostech odměňován zdánlivě dvakrát, a to ve dvojím smluvním postavení jedné a téže osoby ke společnosti.

Zastavme se u relevantních judikátů, které pohled soudů na uváděný souběh dokumentují. V roce 2003 rozhodoval Nejvyšší soud ČR1) ve věci podaného dovolání a v odůvodnění svého rozhodnutí (ke konkrétnímu případu společnosti s ručením omezeným a výkonu funkce jednatele) mimo jiné uvedl: " ... Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92 .... konstatoval, že činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným ale nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 17. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98 ..... dále rozvedl, že z ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, lze analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti......................

Funkce statutárního orgánu společnosti totiž není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti (odlišné od výkonu funkce jednatele) vykonávaly fyzické osoby pro obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů.

.......výkon funkce jednatele jakožto statutárního orgánu obchodní společnosti svým obsahem představuje obé, tedy jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení společnosti. V obou případech vykonává jednatel tyto činnosti jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným. Tomu ostatně odpovídají i ustanovení § 9 odst. 1 a § 27 odst. 5 zák. práce, která výslovně hovoří o tom, že statutární orgán provádí úkony směrem dovnitř společnosti (činí právní úkony v pracovněprávních vztazích jménem zaměstnavatele, provádí jmenování a odvolání do funkcí, jež se tímto způsobem obsazují). Samotná okolnost, provádí-li statutární orgán úkon směrem dovnitř společnosti nebo navenek nic nemění na to, že jedná jako statutární orgán a že tato činnost není druhem práce ... Správně proto odvolací soud vycházel z toho, že jednatel společnosti s ručením omezeným nemůže mít uzavřenu pracovní smlouvu, popřípadě být jmenován do funkce, jestliže nevykonává jiný druh práce, než vyplývající přímo z práv a povinností jednatele..."

Jinými slovy, soud tu vychází ze závěru, že statutář (v tomto případě jednatel) nemůže vykonávat v pracovním poměru tytéž činnosti, které obsahově odpovídají podstatě výkonu funkce statutárního orgánu. Statutář při tomto výkladu by mohl být případně zaměstnán ve společnosti, ale jeho pracovní smlouva by musela jako druh práce obsahovat jen tu práci (ty činnosti), které nesouvisejí s obchodním vedením, resp. řízením společnosti - protože ale obsah náplně činností statutárního orgánu je možné vysledovat v příslušných ustanoveních obchodního zákoníku, je téměř nemyslitelné najít druh práce, který by je nepřekrýval nebo určitým způsobem nedubloval - zcela jistě to nejsou jakékoliv řídicí pozice ve společnostech s jakýmkoliv označením (např. generální ředitel, výkonný ředitel, obchodní, finanční, divizní ředitel atd.), resp. představa takového odlišení je krkolomná.

U statutáře by snad mohlo jít v pracovním poměru o postavení přímo nesouvisející s řídicími procesy ve společnosti a navíc se svým specifickým zaměřením (IT administrátor, správce sítě apod.), anebo jiné postavení od těchto procesů a činností zcela odlišné (občas nabízený skladník či vrátný).

V roce 2004 rozsudek Nejvyššího soudu ČR2) meritorně již vztáhl úvahu o souběhu funkcí a z toho vyplývajících závěrech na akciovou společnost, když zrušil rozsudek odvolacího soudu s argumentací, že: "...úvahy bylo třeba zaměřit i tím směrem, zda práce generálního ředitele ve skutečnosti nezahrnovala výkon činnosti statutárního orgánu a zda tedy není ujednání o pracovněprávním vztahu účastníků neplatné a žalobci může příslušet plnění jedině ve výši odpovídající nároku na odměnu určenou předsedovi představenstva valnou hromadou......."

Závěry soudů však tehdy neměly větší dopad v praxi, hrozba neplatnosti uzavřeného pracovního poměru se statutářem byla mlhavá a prvním signálem dalších hrozících problémů byl až rozsudek Nejvyššího soudu ČR z roku 2008,3) kterým došlo ke znejistění podepsaných a podepisovaných smluv statutáři označenými při jejich podpisu současně zastávanou řídicí funkcí, protože jak bylo judikováno, osoba, která je členem statutárního orgánu právnické osoby (statutářem), nemůže být současně zákonným zástupcem této právnické osoby.

V tomto případě vychází soud z úvahy o odpovědnosti za škodu u statutářů a o možnostech jejího uplatnění, když mj. říká: "...odpovědnost člena statutárního orgánu, který činí jménem právnické osoby právní úkony, je podle ustanovení § 194 odst. 4 až 7 obch. zák. a ustanovení § 243 odst. 8 obch. zák. zásadně podstatně vyšší než odpovědnost zaměstnance, člena či jiné osoby pověřené určitou činností, a to zpravidla jak pokud jde o rozsah odpovědnosti, tak pokud jde o podmínky jejího vzniku a o nesení důkazního břemene při porušení povinnosti jako předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu. Nehledě na to, že člen statutárního orgánu za podmínek stanovených zákonem nejen odpovídá za škodu způsobenou obchodní společnosti či družstvu, ale i ručí za jejich závazky.

Bylo by popřením právní úpravy odpovědnosti a ručení statutárních orgánů obchodních společností a družstev dovozovat, že sám statutární orgán může své členy takové odpovědnosti zprostit tím, že je pověří činností, jež jim umožní učinit uvedené právní úkony s omezenou odpovědností a zpravidla s nulovým ručením. Přitom pokud by takové pověření zahrnovalo např. výkon funkce ředitele, mohl by takový ředitel jménem obchodní společnosti či družstva činit prakticky všechny právní úkony, aniž by přiměřeným způsobem odpovídal za škodu z nich vzniklou a a niž by ručil za závazky společnosti podle ustanovení § 243 odst. 8 ve vazbě na ustanovení § 194 odst. 4 až 7 obch. zák. Výkladem ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. umožňujícím, aby člen statutárního orgánu činil právní úkony obchodní společnosti či družstva nejen z titulu své funkce, ale (byl-li pověřen určitou činností) i jako její zákonný zástupce, by nepochybně došlo k podstatnému snížení ochrany třetích osob.

V této souvislosti je obecně třeba poukázat i na výslovné ustanovení § 194 odst. 5 věty třetí obch. zák., podle kterého jsou smlouva mezi akciovou společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu neplatné. Takovou smlouvou by byla i smlouva zakládající právo člena statutárního orgánu činit právní úkony jako zákonný zástupce obchodní společnosti či družstva, a tedy omezující jeho odpovědnost jako člena statutárního orgánu. Uzavřením takové smlouvy mezi členem statutárního orgánu obchodní společnosti či družstvem by došlo k nahrazení odpovědnosti člena statutárního orgánu podle obchodního zákoníku odpovědností zákonného zástupce (která zásadně nezahrnuje ručení za závazky společnosti, nesení důkazního břemene apod.). Taková smlouva by byla přinejmenším v části, která omezuje odpovědnost člena statutárního orgánu, neplatná pro rozpor s ustanovením § 194 odst. 5 obch. zák.

...................... Z uvedeného vyplývá, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně zákonným zástupcem této osoby..."

Na toto rozhodnutí reagovala firemní sféra většinou jen úpravou podpisových řádů a výslovným upozorněním svých statutářů, jak mají podepisovat především smluvní úkony, aby nebyla napadána jejich platnost (pouze označením své funkce statutáře a v souladu se společenskou smlouvou či stanovami dokladujícími způsob podepisování za společnost výpisem z obchodního rejstříku), tedy namísto "jednatel a ředitel" pouze jednatel, namísto "předseda představenstva a generální ředitel" pouze předseda představenstva apod.

V prosinci 2010 však vynesl Nejvyšší správní soud rozsudek4) označovaný mezi odborníky pro svoje možné dosahy dokonce za přelomový, a to proto, že zasáhl poprvé do peněz: do sféry nemocenského pojištění, a otevřel cestu od judikovaných závěrů k neplatným pracovním poměrům statutářů a k neplatnosti jimi chybně podepisovaných smluv k dalším, k daleko problematičtějším důsledkům pro obchodní společnosti i jejich statutáře.

Pokud statutář (v daném případě jednatel společnosti s ručením omezeným) nemá vzhledem k soudem konstatované neplatnosti pracovního poměru nárok na výplatu dávek z nemocenského pojištění, zpochybněny jsou zároveň odvody pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na zdravotní pojištění a daně z příjmů, případně daňové uznatelnosti nákladů vynaložených společností na odměny statutářů a na jejich mzdy vyplácené v pracovních poměrech včetně dalších hrozících následků (jako jsou nároky na výplaty dávek nemocenského a důchodového pojištění, úrazového pojištění atd. statutářům jako zaměstnancům, za něž byly odvody hrazeny).

V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu se mimo jiné uvádí: "...Náplní pracovního poměru nemůže být výkon činnosti statutárního orgánu ...... a pojistný poměr tudíž nevznikl. Otázka, zda jednatel společnosti s ručením omezeným může být v pracovním poměru ke společnosti, jejímž je jednatelem, byla již dříve judikována soudy ČR..........Povaha společnosti s ručením omezeným nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplň pracovního poměru nebo obdobného pracovněprávního vztahu není výkon činnosti statutárního orgánu. Pracovní poměr jednatele společnosti, který uzavřel pracovní smlouvu na výkon činnosti ředitele společnosti, nevznikne, pokud je pracovní náplň ředitele shodná s činností jednatele, resp. pracovní náplň ředitele neobsahuje jiné činnosti než ty, které je povinen vykonávat jako jednatel.

Funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., účinného do 31. 12. 2006, a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy, ale řídí se obsahem společenské smlouvy. V případě žalobce nebylo zjištěno a prokázáno, že by funkce ředitele společnosti představovala jiný druh práce, než která vyplývá přímo z práv a povinností jednatele společnosti. Pracovní poměr tudíž žalobci na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 23. 2. 2006 nevznikl. Vzhledem k neexistenci pracovního poměru nevznikl ani pojistný poměr podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., neboť podle tohoto ustanovení je účast na nemocenském pojištění vázána právě na existenci pracovního poměru..."


Samozřejmě jde o soudní rozhodnutí v konkrétních případech, jejich obecná závaznost by se musela prosadit v dalších soudních sporech vyvolaných osobami nebo orgány, které by se domáhaly neplatnosti předmětných smluv nebo neplatnosti takových pracovních poměrů, anebo naopak žalobami napadly následky tvrzené nebo uplatňované na základě takové neplatnosti.

Není totiž zřejmé, jak by případná rozhodnutí soudů ovlivnily odlišné okolnosti každého konkrétního případu, které známe z praxe: jestliže se například manažer v pracovním poměru stal až později statutářem, jestliže z existující smlouvy o výkonu funkce neplynou statutáři žádné odměny a požitky, protože je odměňován jako zaměstnanec (generální ředitel), anebo odměny nejsou valnou hromadou společnosti schvalovány, jestliže vedle pracovní smlouvy některé otázky pracovního poměru jsou navíc řešeny (bez konfliktu se zákoníkem práce!) ve smlouvě o výkonu funkce apod.

Jak je patrné z vývoje judikatury, soudy se otázkou kumulace funkcí zabývaly zatím jen z dílčích vybraných aspektů zákonů - a to zákoníku práce, pokud došly k závěru, že výkon práce statutáře není druhem práce podle zákoníku práce a pracovní smlouvy, které tak výkon činnosti statutáře zahrnují, jsou neplatné, - obchodního zákoníku, pokud došly k závěru, že odpovědnost statutáře za škodu a závazky společnosti nemůže být omezena nebo zúžena souběžnou existencí pracovní smlouvy, a statutář nemůže být současně zákonným zástupcem společnosti při podpisu smluv, resp. takto podepsané smlouvy jsou neplatné, - zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, kdy vycházejí z toho, že při neexistenci pracovního poměru nevznikl ani pojistný poměr.

Je tu základní sporná otázka, zda specifické stránky konkrétních judikovaných případů mají ve vztahu k platné legislativě sílu zobecňující interpretace a výstupu - zda jde skutečně o to, prostřednictvím soudní praxe zamezit u statutářů kumulaci funkcí, tedy onomu populisticky odmítanému "sezení na dvou židlích" se všemi možnými otevírajícími se (daňovými, finančními, důchodovými a nárokovými) důsledky, anebo zda jde pouze o opakovaný signál pro legislativu vyřešit tento problém tak, aby skutečnost, že statutáři (většinou) mají ke své společnosti dvojí smluvní vztah a pobírají dvojí odměny (resp. vedle odměn i mzdu), případně další benefity, našla vhodné řešení přípustnosti souběhu funkcí za jednoznačně stanovených podmínek.

Nedomnívám se, že by mělo zatím docházet k vynuceným "nápravám" jedním nebo druhým směrem (tedy ukončit například pracovní poměr a zahrnout vše - odměny a benefity - do smluv o výkonu funkce se statutáři, anebo oprostit manažery a šéfy firem od funkcí ve statutárních orgánech či od funkcí statutářů a najmenovat externí představenstva), protože obojí jsou to kroky administrativně náročné, špatně vratné a v tuto chvíli nejsou nezbytné. Pokud se ve společnosti problém souběhu funkcí objevuje, je třeba posoudit, zda a jak je možné odlišit obsah pracovní náplně zaměstnance a obsah smluvního ujednání u předmětu smlouvy u výkonu funkce statutáře a odstranit zjevné překrývání, upravit existující smlouvy a vyčkat řešení, které se připravuje.

Panika doprovázená radikálními zásahy do vnitřních poměrů společností tu nemá místo, na změnu stanov, společenských smluv a vnitřních předpisů společností (organizačních řádů, podpisových řádů apod.) bude v tomto roce (2011) čas, pokud bude přijata úprava předvídaná následujícím odstavcem.

Iniciativa ministerstva spravedlnosti5) směřuje k novele obchodního zákoníku, která by souběh funkcí za stanovených podmínek v zájmu jistoty společností i manažerů umožnila; jde o krok de lege ferenda, o možných důsledcích výkladu a uplatňování dosavadní judikatury do účinnosti této uvažované úpravy a o minimalizaci rizik z nich vyplývajících je nezbytné zároveň vážně jednat. Úprava novelou si nepochybně vyžádá i provázanost s dalšími dotčenými právními předpisy a zejména konečné vyjasnění vztahu v této otázce mezi obchodním zákoníkem a zákoníkem práce.

Zdá se tedy, že tak dojde legislativní úpravou k tomu, že souběh funkcí bude připuštěn - je to řešení, které je pro praxi více pochopitelné, než samotný možný zákaz souběhu, a koneckonců nevybočuje z evropského kontextu chápání postavení statutáře a manažera v obchodní společnosti. Bude ale nezbytné dořešit podmínky takového souběhu tak, aby dosavadní argumentace našich soudů pozbyla opodstatnění (které - přiznejme si - má tam, kde režim právních norem na sebe naráží či otevírá mezery pro různé výklady a také i důsledky jak pro společnosti, tak pro jejich manažery).

Pokud jde o odpovědnost těchto osob za škodu způsobenou porušením právních povinností vůči jejich společnosti, je nezpochybnitelné, že musí jít vždy o odpovědnost neomezenou a odpovídající svým rozsahem úpravě obchodního zákoníku, zejména nejedná-li statutář s péčí řádného hospodáře. Již nyní smluvní omezení nebo vyloučení této odpovědnosti je ostatně ze zákona neplatné - míněno omezení nebo vyloučení odpovědnosti za škodu smlouvou mezi společností a statutářem nebo stanovami akciové společnosti (srov. ustanovení § 194, odst. 5 a na ně odkazující ustanovení § 135, odst. 2 obchodního zákoníku), a tím i ručení statutáře za závazky společnosti - za takové neplatné ujednání by i za současného stavu bylo nepochybně třeba považovat jinou úpravu odpovědnosti za škodu a za ručení za závazky pracovní smlouvou se statutářem, ale i smlouvou o výkonu funkce, nebo dokonce jejich vyloučení těmito smlouvami (podle mého názoru by však nezneplatňovalo předmětnou smlouvu o výkonu funkce či pracovní smlouvu jako celek).

S tím souvisí i souběh postavení statutáře ve funkci manažera při právních úkonech za společnost: statutáři a způsob jejich jednání, kterým zavazují svou společnost, se zapisují do obchodního rejstříku, a jsou tak snadno navenek, tj. mimo společnost a pro třetí osoby, dohledatelné a doložitelné. Pokud by statutář za společnost činil další úkony v jiné funkci jako zákonný zmocněnec (například podle stanov nebo vnitřních předpisů, řádů a kompetencí jako generální ředitel, ředitel apod.) v rozsahu zmocnění, které připouští ustanovení § 15 obchodního zákoníku, nelze apriori považovat takový úkon za neplatný za podmínky, že bude vyřešena otázka jeho odpovědnosti za škodu a otázka jeho ručení za závazky společnosti, jak se o nich hovoří v předchozím odstavci.

Pokud jde odvodovou povinnost státu a pojišťovnám, bude záležet na tom, pro jaké řešení se rozhodne zákonodárce. Ve hře je možnost, že umožní osobám v postavení statutáře volbu mezi dosavadními omezeními v odvodech člena představenstva, anebo naopak plnou povinnost plateb jako u zaměstnance, samozřejmě se známými důsledky. Stejně tak může dojít k závěru, že je potřeba napevno určit odvodovou povinnost pro společnost a statutáře podle některého z dosavadních režimů (pro stát samozřejmě nejvýhodnější v režimu zaměstnaneckém).

Tyto úvahy nemají pochopitelně předjímat obsah toho, co bude předloženo a přijato v rámci oznámené novelizace - pouze upozorňují na to, že řešení souběhu funkcí je možné bez jeho zákazu, že je souběh pro obchodní společnosti a jejich řízení přirozený a že nejde o konflikt mezi soudy a praxí, ale o dosud otevřený nesoulad v právních normách.


Poznámky:

1) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003 pod sp. zn. 21 Cdo 963/2000.

2) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2004 pod sp. zn. 21 Cdo 737/2004.

3) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2008 pod sp. zn. 31 Odo 11/2006.

4) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010 pod čj. 3 Ads 119/2010-58.

5) Srov. např. Hospodářské noviny z 1. 3. 2011 (Souběh funkcí šéfů firem má být legální).


Martin Vlček
advokát, Praha člen redakční rady Právního rádce

Související