Soud v roli pomocníka obžaloby

Soudu má zůstat úloha řídit projednávání obžaloby v hlavním líčení, ovšem s tím, že při dostatečné aktivitě stran má zasahovat zásadně jen v rozsahu, aby řízení vedlo ke správnému a spravedlivému rozhodnutí. Proto zákon soudu ponechal "...povinnost, aby v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí dokazování doplnil, pokud strany neprovedou úplné dokazování, aby mohl ve věci spravedlivě rozhodnout". V následujícím článku se chci zabývat, nezastírám, že spíše kriticky, aktuálními problémy při aplikaci této úpravy.

APLIKACE PROBLEMATICKÁ PRO PRAXI

Klíčová je citovaná pasáž § 2, odst. 5 trestního řádu. Pro srovnání uvádím původní a aktuální verzi tohoto ustanovení. Její znění do účinnosti uvedené novely (1. 1. 2002) stejně jako nové znění předkládám traktované po jednotlivých větách, aby více vynikly provedené změny. Původní text zněl takto:

"Orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu."

Aktuální úprava doslovně zní:

"Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí..."

Je zjevné, že text doznal řady změn a promítá se do něj zásada vyhledávací i zásada zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z mého pohledu je ale podstatná poslední, šestá věta. S odstupem devíti let od účinnosti novely lze zřejmě již seriózně analyzovat, zda došlo k dosažení cíle sledovaného novelizací (v tomto případě přesněji přidáním) textu a též to, zda praktická interpretace tohoto ustanovení odpovídá aktuálním představám o tom, co se, velmi zjednodušeně, dá označit za spravedlivý proces. Z mého pohledu a z důvodů, které dále uvedu, je odpověď na obě dvě otázky negativní.

Na změnu reagovala poměrně bezprostředně právní teorie i praxe a obě dvě reakce jsou podle mého názoru pozoruhodné. Právní teorie se zachovala velmi opatrně, byť, jak z dalšího vyplyne, její závěry fakticky zpochybňují přijatou úpravu. Právní praxe je poněkud nepřehledná a možná i paradoxní. Na jedné straně změnu ostře kritizovala, lze-li to tak říci odsoudila, na druhou stranu ji respektuje a řídí se jí, ač by nejen nemusela, ale zřejmě i neměla.

Zmíněné ostré odsouzení je patrné z jediného komplexního materiálu, kterým je "Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu číslo 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení"¹⁾ (dále Zpráva). Podle úvodu Zprávy členové kolegia Nejvyššího soudu ČR provedli průzkum účinnosti citované novely u všech krajských soudů a vždy nejméně u dvou až tří okresních soudů v obvodu příslušného krajského soudu, přičemž jedním z nich byl vždy okresní soud v sídle krajského soudu. Zaměřili se na předem definované okruhy problémů, z nichž je pro tuto práci významný okruh číslo 1, definovaný takto: "Dopad změny ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., zejména z hlediska aktivity stran při dokazování před soudem se zaměřením na postup státních zástupců a obhájců." Sumářem zjištění k takto definovaným problémům je bod IV. Zprávy - Závěr.²⁾

Zde je mimo jiné uvedeno: "...za problematickou lze označit úpravu obsaženou v § 2 odst. 5 trestního řádu. Smyslem právě této nové úpravy mělo být posílení kontradiktornosti řízení zvýšení aktivity stran, nové úpravy mělo být zejména státního zastupitelství. Formulace posledních tří vět tohoto zákonného ustanovení je však vnitřně rozporná, když na jedné straně zdůrazňuje, že státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného (v řízení před soudem), na druhé straně se ve vztahu k němu zákon uvádí stejně jako u obviněného (u něhož je to však pochopitelné) pouze oprávnění, aby na podporu svých stanovisek navrhoval a prováděl důkazy. Roli státního zástupce v řízení před soudem pak ještě více zatemňuje poslední věta tohoto zákonného ustanovení, která zavazuje soud, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Soud se tak dostává, jak na to poukazují v podstatě shodně všechny soudy, u kterých byl průzkum prováděn, do role dalšího protihráče obviněného, jehož snahou je obviněného usvědčit a ne objektivně a po právu rozhodnout věc. Nepochybně musí být takto vnímán alespoň ze strany obviněného a obhajoby." Dále je pak zmíněno, že tento rozpor se promítá i do dalších ustanovení trestního řádu.

Kategoričnost odsudku je plně v relaci s tím, co v této souvislosti uvedly dotázané soudy. V rámci stížností na nedostatečnou důkazní aktivitu státních zástupců je poukazováno na to, že příčinou je právě šestá věta § 2 odst. 5 trestního řádu podle níž ani povinnost státního zástupce v trestním řízení nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Toto znění dle respondentů znamená, že soud nese i nadále odpovědnost za výsledek řízení a že nedostojí-li státní zástupce své povinnosti, učiní potřebné úkony soud sám. Dotazované soudy si stěžují, že takto pojatá soudcova aktivní činnost v hlavním líčení mnohdy negativně působí na přítomnou veřejnost a stejně tak na obviněného, který může dovozovat i osobní zaujatost soudce. Hovoří se také o situaci, kdy je obžaloba neudržitelná, a soudce začíná sám provádět dokazování, které zpravidla směřuje k "podržení" obhajoby. Ze strany soudu zazněl požadavek, aby poslední věta § 2 odst. 5 trestního řádu de lege ferenda byla upravena tak, že se nebude jednat o povinnost soudu doplňovat dokazování, ale jen o možnost, aby soud opatřil a provedl další než navrhované důkazy. Je tedy požadován další krok přesunu důkazního břemene na obžalobu.

REAKCE PRÁVNÍ TEORIE

Jak je výše zmíněno, na tuto novelu reagovala i právní teorie, zejména v publikacích zabývajících se trestním řízením, tedy především v učebnicích trestního práva procesního. Na straně 504 učebnice trestního práva procesního³⁾ autoři jednoznačně uvádějí, že i když trestní řád počítá se součinností stran v trestním řízení a státní zástupce je před soudem povinen dokazovat vinu obžalovaného, procesní odpovědnost za zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nese soud. Má tedy soud doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí a podle autorů tak má postupovat zejména tehdy, bude-li státní zástupce nečinný a z okolností bude zřejmé, že důkazní možnosti nejsou vyčerpány.

Tento závěr je jednak reálným popisem existující právní situace, jednak dokladem o tom, že novelou nebylo sledovaného cíle dosaženo, neboť odpovědným za průběh dokazování a toho, co by se dalo nazvat unesení důkazním břemene státního zástupce,⁴⁾ je soud.

Komentář k trestnímu řádu⁵⁾ k této problematice na straně 27 uvádí: "Z těchto hledisek mu však zákon (rozuměj soudu, pozn. aut.) v poslední větě § 2 odst. 5 ukládá povinnost, aby v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí dokazování doplnil, pokud strany neprovedou úplné dokazování, aby mohl ve věci spravedlivě rozhodnout. Přestože tedy zákonodárce novelizací provedenou zákonem číslo 265/2001 Sb. v řízení před soudem v důsledku posílení zásady obžalovací, vymezující postavení stran obžalobě a obhajoby, zejména v hlavním líčení při provádění dokazování na jedné straně poněkud oslabil působení zásady vyhledávací, vedené zřejmou snahou posílit objektivitu soudu jako rozhodujícího orgánu, jehož dosavadní široká povinnost vyhledávat a provádět dokazování v hlavním líčení vedla k jeho nežádoucímu ovlivnění, neboť si jen obtížně zachovával nadhled a vůči důkazům, které sám opatřil a provedl, byl málo kritický, na druhé straně zachoval její působení, byť v omezenější podobě, i v činnosti soudu, jak to vyplývá z již citované poslední věty § 2 odst. 5. V této souvislosti je však třeba také zdůraznit, že účelem trestního řízení není jen spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i 'fér' proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického státu (srovnej § 2 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 a násl. i následující Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 úmluvy). Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 ústavy primárně věcí státní zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby, usilujícího rovněž o odsouzení a nelze takovémuto výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5 alinea ultima. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, která nemusí být nutně odsuzující (srovnej k tomu dosud nepublikovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2014/07)."

Poměrně stručně a podle mého názoru ne zcela srozumitelně se k celému problému staví autoři další publikace.⁶⁾ V komentáři k § 2 odst. 5 trestního řádu hovoří o kontradiktorním procesu dvou rovnoprávných stran, v němž se soud nemůže zbavit odpovědnosti za správnost a úplnost dokazování a rozhodování o vině - str. 9. V komentáři k § 226 (str. 657) pak autoři uvádějí, že: "... soud zde však v souladu s tradicemi kontinentálního řízení není jen v roli arbitra, ale odpovídá v konečném stadiu za správné a úplné zjištění skutkového stavu věci, za spravedlivé rozhodnutí jak z hlediska právní kvalifikace skutku, tak i z hlediska uložení trestu či ochranného opatření, rozhodnutí o náhradě škody, a proto musí mít možnost do dokazování aktivně zasahovat, neboť by jinak tuto funkci zejména ve prospěch obžalovaného nemohl naplňovat." Zřejmě nezpochybnitelným výkladem formulace "... zejména ve prospěch obžalovaného ..." lze zcela jistě dospět k závěru, že v některých případech toto dokazování nemusí být ve prospěch obžalovaného, ale v jeho neprospěch. Přitom na str. 18 této publikace autoři uvádějí v rámci přehledu relevantní judikatury již zmíněné rozhodnutí ústavního soudu ČR II. ÚS 2014/07, a to včetně již zmiňované formulace: "...obecné soudy se proto nikdy nesmí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5 alinea ultimo..." Samotný komentář k § 226 trestního řádu, jak je výše uvedeno, si nedokážu vysvětlit jinak, než jako připuštění možnosti, že soud je přesně tím, co citované rozhodnutí ústavního soudu odmítá, totiž pomocníkem veřejné žaloby usilující o odsouzení.

Další, takříkajíc oficiální reakcí, je věcný záměr zákona o trestním řízení soudním, přístupný na webových stránkách MSp ČR.⁷⁾ Zde v části III - Východiska a cíle nové kodifikace - jsou pod bodem 9 lit. b) uvedeny základní zásady uvažovaného soudního řízení. Kromě jiného je zde uvedeno: "- soud bude mít povinnost doplnit dokazování jen tehdy, nebyly-li příslušné důkazy provedeny obžalovaným nebo jeho obhájcem, nebo obžalovaný není zastoupen obhájcem a soud má závažné pochybnosti o jeho způsobilosti se řádně hájit a v řízení před soudem vystupovat, za současné podmínky, že neprovedení důkazu by zjevně vedlo k nespravedlivému rozhodnutí;" K tomu je třeba poznamenat, že podle mých vědomostí jedna z pracovních verzí tohoto materiálu byla ještě rigoróznější a obsahovala větu: "... Aktivitu soudu lze připustit jen výlučně ve prospěch obžalovaného, zejména v případě, že není zastupován obhájcem a byla z hlediska dokazování opomenuta některá zásadní skutečnost, která by mohla svědčit o jeho vině či jeho vinu zeslabuje."

V letech po publikaci Zprávy se právní praxe k příkrému odsudku úpravy poslední věty § 2 odst. 5 trestního řádu postavila poměrně chladně, či spíše lhostejně. Jak z dalšího vyplyne, soudy tam, kde to považují individuálně za potřebné, doplňují dokazování, a to zejména za situace, kdy chybí důkazy k odsouzení obžalovaného. Nutno říci, že podle mých poznatků, které zcela jistě nemohou nahradit plošný průzkum, jaký prováděl Nejvyšší soud ve zmiňovaném případě, jde spíš o odvolací soudy, které cestou usnesení, jimiž je zrušován zprošťující rozsudek a pochopitelně cestou závazného právního názoru, ukládají nalézacím soudům, co mají dělat pro usvědčení obžalovaného.

PŘÍKLADY Z PRAXE

Zcela jistě nejde zřejmě o tisíce případů, ale o zanedbatelný počet nejspíš také nejde, takže uvedu pouze dva příklady, které mi připadají dostatečně ilustrativní, pokud jde o nesprávnou interpretaci § 2 odst. 5 trestního řádu.

Odvolací senát Vrchního soudu rozhodoval v trestní věci v roce 2007 tak, že zprošťující rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil tomuto soudu. V odůvodnění je mimo jiné uvedeno, že ve věci nebylo provedeno úplné dokazování, které by odpovídalo § 2 odst. 5 trestního řádu a hodnocení důkazů ze strany Krajského soudu není v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Na základě tohoto závěru pak formuloval odvolací soud závazný právní názor, jímž uložil nalézacímu soudu vyžádat od specifikovaných státních orgánů další doplňující informace, listiny a dokonce iniciovat právní pomoc v rámci Evropské unie. Tedy za situace, kdy žalobce již v hlavním líčení prohlásil, že nemá návrh na doplnění dalších důkazů, je pokyn odvolacího soudu, který s odkazem na § 180 odst. 2 trestního řádu poučuje nalézací soud, že může požádat státního zástupce o opatření těch důkazů, o nichž bylo výše pojednáno a které dosud nebyly opatřeny a provedeny jednoznačně pokynem, sledujícím možnost usvědčení obžalovaných.

V jiné věci byli obžalovaní viněni z toho, že jako odpovědní pracovníci měli nakoupit věci, které pro jejich organizaci nebyly potřebné a navíc s nimi měli nakládat způsobem, který neodpovídá interním směrnicím, porušili tedy své povinnosti při správě cizího majetku. Jejich obhajoba spočívá v poukazu na to, že věci byly nakupovány plně v kompetenci dotyčných osob, žádná škoda nevznikla a s věcmi bylo nakládáno naprosto stejně jako v jiných obdobných případech a podle interních směrnic, přičemž není podstatné, do jaké míry snad mohly být přesnější nebo lépe postihovat dispozice s věcmi. Obžalovaní byli dvakrát zproštěni, pokaždé bylo toto rozhodnutí zrušeno odvolacím soudem. Po druhém zrušení odvolací soud uložil nalézacímu soudu provádět další dokazování, zcela jednoznačně v úmyslu prokázat, že obžalovaní se trestného činu dopustili. Přitom jde o takříkajíc "klasickou situaci", kdy státní zástupce na závěr hlavního líčení nenavrhoval provedení dalších důkazů a v hlavním líčení, které následovalo po prvním zrušení rozsudku, se dokonce připojil k jedinému důkaznímu návrhu obhajoby, kterému bylo vyhověno a vyzněl ve prospěch obžalovaných. Zdálo se tedy, že už je jen věcí nalézacího soudu, jak bude formulovat svá skutková zjištění a jak poté tato skutková zjištění právně posoudí. Přesto je v následném usnesení odvolacího soudu výslovně uvedeno, že nalézacímu soudu ukládá věc došetřit, a to dokonce nad rámec obžaloby, k tomu, jak byly nakoupené věci získány, tedy zda proběhlo řádně poptávkové řízení. Znovu pak ukládaná nalézacímu soudu opatřit si stanovisko údajně poškozené organizace o tom, jaká byla povaha předmětných věcí a několik dalších důkazů, přičemž odvolací soud dává výslovně najevo, že podle jeho právního názoru se obžalovaní skutku dopustili.

K tomu je nutno dodat, že si lze pochopitelně představit případy, kdy se závěrem o nevině obžalovaného, učiněným nalézacím soudem na základě provedených důkazů nebude odvolací soud souhlasit a jeho nesouhlas bude objektivně důvodný. To je ovšem kvalitativně jiná situace než situace, kdy odvolací soud poněkud paradoxně dává najevo své právní hodnocení jako jakési definitivum, ovšem současně ukládá nalézacímu soudu relativně rozsáhlé doplnění dokazování. Mimo jakoukoliv pochybnost mají provedené důkazy sloužit k prokázání viny obžalovaných, či možná, z pohledu odvolacího soudu k ještě přesvědčivějšímu závěru o vině, lze-li tuto škálu za přesvědčivý a ještě přesvědčivější důkaz o vině vůbec považovat v trestním procesu za relevantní. Z logiky toho, co odvolací soud tvrdí, ale jiný závěr nevyplývá.

Uvedené dva příklady rámcově dokumentují velmi různorodé postupy trestních soudů v České republice v této oblasti. Někteří soudci se snaží striktně držet toho, že důkazy předkládají účastníci a důkazní břemeno svědčí obžalobě, zatímco jiní se více či méně mění v cosi jako detektivy amatéry a s různou dávkou intenzity podněcují získávání dalších důkazů. Namnoze jim to ale nelze vyčítat, neboť vycházejí z praxe odvolacích soudů (proto byla zmíněna jejich rozhodnutí), procesní pasivita se nalézacím soudům setrvávající na striktním respektování principu kontradiktorního řízení vrací v podobě zrušení jejich rozhodnutí odvolacím soudem.

Zmíněný nález Ústavního soudu (II. ÚS 2014/07), přístupný na webové stránce Ústavního soudu ČR, vyslovuje poměrně kategoricky právní názor, který po letech mlčení, následujících od zmíněného průzkumu Nejvyššího soudu ČR, zcela jasně a tak říkajíc natvrdo zpochybňuje popisovanou praxi doplňování dokazování z iniciativy soudu. Zejména pak doplňování z iniciativy odvolacího soudu poté, kdy již nalézací soud obžalovaného zprostil a zcela jistě nemůže jít v případě hledání dalších důkazů o nic jiného, než o podklady pro změnu tohoto stavu a odsouzení obžalovaného.

Je patrné, že současná situace se zdá být minimálně velmi problematická, ne-li neudržitelná. Tam, kde soudy aktivně vystupují v rámci dokazování tak, aby případnými důkazy, provedenými z jejich iniciativy, byla prokázána vina obžalovaného, dostávají se do rozporu s výkladem ústavního práva na spravedlivý proces, jak jej ve výše zmíněném rozhodnutí činí Ústavní soud. Ne však dost na tom. Stanovisko ústavního soudu není ojedinělým vyslovením určitého právního názoru, byť nepochybně orgánem, jehož názor je nutno brát víc než vážně, ale stejný anebo velice podobný názor je vyjádřen v citované literatuře a také v legislativním záměru rekodifikace trestního řádu, byť šlo zatím o jakousi legislativní peripetii, v jejichž rámci nelze ještě ani hovořit o konkrétním návrhu nového zákona. Je zjevné, že kritizovat ex post nedostatečnost určité právní normy, a to ve chvíli, kdy byla tato insuficience shledána, a dokonce z toho dovozovat nějaké závěry o spravedlivosti, zákonnosti či ústavnosti dřívějšího trestního řízení, které se touto normou řídilo, není, až na vzácné výjimky, důvodné. Zde je ovšem situace poněkud jiná již nyní, a dokonce dlouhodobě, minimálně od okamžiku publikování Zprávy je zjevné, že úprava procesní aktivity soudu, pokud jde o dokazování, neodpovídá aktuální úrovni poznání. Z rozhodnutí Ústavního soudu je následně patrno, že tato praxe není správnou interpretací ústavního práva na spravedlivý proces, ale je s nimi v příkrém rozporu. Tento závěr lze učinit i na základě názoru právní teorie, když jsou navíc tyto zdroje často fakticky totožné, neboť v řadě případů komentáře k trestnímu řádu píší soudci. Poněkud absurdní je, že již ve zmíněné Zprávě, tedy v roce 2004, kritizovaly soudy aktuální znění § 2 odst. 5, ovšem stejné soudy toto ustanovení, jak patrno z uvedených příkladů, ale nepochybně, jak lze zjistit i z řady jiných soudních věcí, respektují, a to jak na straně těch, kteří dokazování provádějí, tak na straně těch, kteří provedení takových důkazů směřujících k prokázání viny obžalovaného nalézacím soudům ukládají. To všechno za všeobecné vědomosti, že takový postup prohlásil Ústavní soud za ústavně nekonformní.

Je poněkud obtížné formulovat v této situaci závěr, který by v sobě obsahoval návrh řešení. Nutně by však soudy měly rezignovat na podstatnou část svých důkazních aktivit v trestních věcech, neboť jinak se dostávají do situace, že případně pravomocná rozhodnutí budou napadána dovoláním, případně ústavní stížností s poukazem na to, že soud se zcela protiústavně postavil na stranu obžaloby a byl tak jejím pomocníkem. Je pak věcí individuálního posouzení nalézacího soudu, případně i soudu odvolacího, zda by v některém případě bylo skutečně v rozporu (hrubém, extrémním) s principy spravedlivého procesu, pokud by soud nenařídil provedení důkazu, který se naprosto evidentně nabízí, přičemž účastníci z nějakého důvodu provedení tohoto důkazu nenavrhují. Tento druhý závěr ovšem vyslovuji jen velmi podmíněně, neboť podle mého názoru i v rámci takové zjevné důkazní nedostatečnosti není možné, aby soud inicioval doplnění dokazování způsobem, kterým bude "pomoženo" státnímu zastupitelství.

Poznámky:

¹⁾ Viz citovaná Zpráva, zpracovaná kolegiem Nejvyššího soudu ČR 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003 a publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek číslo 9 - 10/2004 pod číslem 36.

²⁾ Viz str. 672 a násl. Zprávy.

³⁾ Viz: Trestní právo procesní, 5. aktualizované vydání, Jiří Jelínek a kolektiv, Linde Praha 2007.

⁴⁾ Byť sám pojem "důkazní břemeno" je v trestním procesu vnímán různými autory rozporně.

⁵⁾ Viz Trestní řád, Komentář - díl I, 6. Vydání, Šámal a kolektiv, C. H. BECK 6. doplněné vydání 2008.

⁶⁾ Viz: Trestní zákoník a trestní řád, Stříž, Polák, Fenyk, Hájek, LINDE Praha 2010, str. 8 a násl.

⁷⁾ Viz: http://portal.justice.cz

Další literatura:

T. Sokol - Kontradiktornost soudní fáze trestního řízení, Právní rádce 10/2003, str. 59.

Tomáš Sokol
advokát, Praha člen redakční rady Právního rádce