Jaké problémy řeší aktuálně české civilní soudy (aneb na co se může připravit účastník civilního řízení)

Také říkal, že o procesu se nemá mluvit a psát, ale že se má vést. Rozumně, s citem pro věc, srozumitelně pro účastníka řízení a samozřejmě spravedlivě.

Přesto se v rozporu s uvedenou zásadou pokusím v tomto článku popsat některé praktické problémy, s nimiž se účastník řízení (jeho zástupce) může v současném, zkoncentrovaném a zelektronizovaném civilním řízení setkat.

Pokusím se shrnout aktuální poznatky z "justičního života" a z nich vyvodit jistá doporučení. I když zkušenosti ze seminářů, přednášek a kulatých stolů říkají, že stejně se nakonec osoby účastnící se civilního procesu rozdělí na dva tábory: soudce, kteří "toho mají hodně"; stěžují si, že účastníci a jejich zástupci nejsou na řízení připraveni a uchylují se často k obstrukcím a účastníky a advokáty, kteří žehrají, "že to trvá dlouho", že na proces nejsou připraveni soudci a ti se navíc chovají nepředvídatelně a ani jedna strana vlastně doporučení příliš slyšet nechce.

Pravda je, jako obvykle, někde uprostřed. Jedno je však jisté: Procesní předpis, více než stokrát novelizovaný a více než komplikovaný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, obsahuje ustanovení, která je škoda nevyužít. Když už pro nic jiného, tak pro pocit, že účastník i jeho zástupce učinili vše pro to, aby se dočkali v rozumné době rozhodnutí. Obsahuje i ustanovení, která může soud použít pro efektivní nalezení práva, případně jeho vymožení.

V občanském soudním řádu se objevily v poslední době velmi významné změny - ne vždy správně pochopené a v praxi využívané, což je nepochybně škoda. Dále si o nich povíme více.

ŽIVOT V DOBĚ ELEKTRONICKÉ JUSTICE

Takzvaná e-Justice, v důsledku níž se do prostředí jednotlivých soudů, a potažmo i do jednotlivých soudních řízení, zavádějí moderní způsoby komunikace, záznamů úkonů soudu, soudní aplikace, v nichž se shromažďují detailní informace o každé věci, které soudy na území České republiky řeší, má své nepopiratelné výhody - avšak i slabá místa. Je otázkou, kdy ještě mohou moderní technologie, IT vymoženosti či veřejná datová síť pomoci efektivnímu a rychlému průběhu soudního řízení - tak, aby z něj nevymizel nezbytný lidský prvek, s nímž (ne s počítačem) je lze vést tak, aby bylo zachováno právo účastníka na spravedlivý proces, a kdy už musí zasáhnout osobnost soudce vybavená citem pro spravedlnost, rozvahou i "tahem na branku".¹⁾

Připomeňme si nejdříve, jak se justice v posledních letech elektronizovala:

- v první polovině 90. let začal být u pilotních soudů zaváděn program ISAS, ve kterém pracují okresní soudy dodnes, na rozdíl od krajských a vrchních soudů využívajících program ISVKS; obě soudní aplikace umožňují archivaci soudních dokumentů v elektronické podobě, vedení elektronických rejstříků, přehledů jednání, shromažďují data o jednotlivých účastnících a předmětech sporů, což umožňuje lustraci účastníků i jejich zástupců a osob na řízení zúčastněných; programy byly postupně zaváděny a zavedeny u všech soudů v republice, mezi sebou však nekomunikují, což lze považovat za jedno z nejslabších míst elektronické justice;

- zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu umožnil občanům obracet se na úřady (i soudy) dálkově, prostřednictvím veřejné datové sítě, tedy podáním se zaručeným elektronickým podpisem, na což zareagoval zákonodárce i změnou občanského soudního řádu (§ 42 občanského soudního řádu: "Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky nebo telefaxem.");

- dálkově přístupnou se stává pro soudy také centrální evidence obyvatel;

- v roce 2006 byl přijat zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, který zavedl (kromě jiného) i elektronický, veřejně a dálkově přístupný insolvenční rejstřík vedený v aplikaci ISIR (s účinností od 1. 1. 2008);

- od roku 2008 zná také procesní předpis elektronický platební rozkaz (§ 174a občanského soudního řádu);

- zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů zavádí převratnou novinku v podobě datových schránek, do kterých je soud povinen od podzimu roku 2009 doručovat soudní písemnosti elektronicky, prostřednictvím veřejné datové sítě, řadě subjektů (nejčastěji obchodním společnostem a orgánům veřejné moci); stejně jako je povinen prostřednictvím veřejné datové sítě, avšak postupem podle zákona č. 227/2000 Sb., doručovat i subjektům, které o to požádají;

- v roce 2009 byl dálkově a bezplatně soudům zpřístupněn i katastr nemovitostí;

- souhrnná novela občanského soudního řádu (zákon č. 7/2009 Sb.) uložila soudům s účinností od 1. 7. 2009 pořizovat prioritně namísto protokolů zvukové a zvukově obrazové záznamy úkonu soudu a uložila jim také obsah úřední desky zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup, počítá s elektronickým spisem (§ 40b občanského soudního řádu) a pořizováním kopií spisů (jejich částí) i prostřednictvím elektroniky (digitální fotoaparáty, skenery).

Na tomto výčtu je vidět, že justice nemohla (logicky a správně) zůstat nedotčena technickými vymoženostmi, které nás obklopují - teď jde jen o to, aby nás nepohltily a aby se podpůrné prostředky e-Justice nestaly nakonec smyslem procesu nalézání (i vymáhání) práva.

NĚKTERÉ ZÁLUDNOSTI E-JUSTICE

Vedle odlišných a navzájem nekomunikujících aplikací je velkým problémem elektronické justice, který tíží soudy (a který účastníky řízení nezajímá), povinnost vést ve všech agendách paralelně elektronický i "papírový" spis. Ačkoliv soudy musejí povinně doručovat tisíce písemností do datových schránek (a převádět do elektronické podoby i ty, které samy "nevyrobily"), zveřejňovat písemnosti v insolvenčním rejstříku i na úřední desce soudu "způsobem umožňujícím dálkový přístup", dosud neexistuje jediná soudní agenda, v níž by se vedl pouze elektronický spis, a v níž by tedy byli i účastníci povinni komunikovat se soudem jen elektronicky. Znamená to skenování neuvěřitelného množství listin zaslaných soudu v listinné podobě, které mají paradoxně účastníci většinou k dispozici v elektronické podobě - jen nemají povinnost předat je soudu, aby s nimi mohl následně pracovat.

Jen výjimečně dnes účastník, tím spíše jeho zástupce, "vytváří" podání určené soudu na mechanickém psacím stroji nebo je sepisuje ručně. Naprostá většina jich existuje v elektronické podobě v domácích (firemních) počítačích účastníků, jen zatím neexistuje cesta, jak je "přemístit" do soudních databází. Stav je to skutečně absurdní: Účastník podání sepíše v elektronické podobě, vytiskne je a odešle soudu, který je také vytiskne, v řadě případů naskenuje a doručí ostatním účastníkům; podání určené účastníkovi nejprve sepíše v elektronické podobě a nedoručuje-li prostřednictvím veřejné datové sítě, pak je povinen je vytisknout, vložit do obálky, odnést na poštu ...

Z toho plyne první doporučení: Účastník, který se soudem nekomunikuje ze své datové schránky do datové schránky soudu nebo zprávou podepsanou elektronickým zaručeným podpisem, má přitom své podání v elektronické podobě, měl by se vždy nabídnout, že je v této formě předá na vhodném nosiči, prostřednictvím veřejné datové sítě (i bez zaručeného podpisu).

Nabízí se otázka: Proč by to účastník dobrovolně dělal? Za prvé ho to nic nestojí. Především se mu může tato vstřícnost vyplatit, neboť příslušná rejstříková referentka, jíž díky tomu ubude práce, může v budoucnu oplatit vstřícnost stejným způsobem, protože také ona má k dispozici veškeré dokumenty, které soud sepíše, v elektronické, a tedy i dálkově přenosné, podobě.

V případě, že žalobce podá návrh na vydání elektronického platebního rozkazu na předepsaném formuláři a tento platební rozkaz se nepodaří doručit žalovanému zákonným způsobem nebo je proti němu podán odpor, lze přidat druhé doporučení: Pro další bezproblémový průběh řízení by měl žalobce soudu doručit řádnou žalobu a nespoléhat jen na skutková tvrzení obsažená ve formuláři.

S elektronickou justicí úzce souvisí doručování, konkrétně to prostřednictvím veřejné datové sítě, které se stalo po účinnosti souhrnné novely občanského soudního řádu prioritním způsobem doručování písemností "od soudu".²⁾ Elektronicky soud doručuje písemnosti buď ze své datové schránky do datové schránky účastníka (zástupce) postupem podle zákona č. 300/2008 Sb., anebo na "certifikovanou adresu" podle zákona č. 227/2000 Sb.

První z uvedených způsobů je nejpřednostnější ze všech, což znamená, že před odesláním každé písemnosti musí soud ověřit, zda má adresát aktivovanou datovou schránku, a pokud ano, tak do ní písemnost povinně doručit. Zákon č. 300/2008 Sb. navíc umožňuje náhradní (fiktivní) doručení - a proto se za doručenou považuje písemnost (například i rozsudek či jiný exekuční titul) také tehdy, je-li do schránky dodána a adresát se do deseti dnů nepřihlásí pomocí přístupových údajů (nemusí se tedy o její existenci dozvědět, podobně jako by ji nechal uloženou na poště).

Přes počáteční "porodní bolesti" funguje dnes systém datových schránek v zásadě bez problémů a znamená přínos pro průběh soudního řízení. Výjimečně není vůbec funkční - většinou však jde o hodiny (nikoliv dny), kdy nelze odesílat do datových schránek soudní písemnosti. Ojediněle dochází k selhání "lidského prvku" - nejčastěji v tom smyslu, že odesílající zapisovatelka doručí soudní písemnost jiné fyzické osobě se stejným příjmením, což je sice velmi nepříjemné (zvláště, jsou-li obsahem písemnosti důvěrné údaje), avšak skutečně jen ojedinělé. V případě déle trvající nefunkčnosti doručují soudy subjektům s aktivovanou datovou schránkou "postaru", tedy prostřednictvím doručujícího orgánu, což není s ohledem na absolutní prioritu doručování do datové schránky postup zcela lege artis. Avšak převezme-li takto adresát fakticky písemnost (rozuměj - dostane-li se fyzicky do jeho dispozice), lze mít za to, že je řádně doručeno; nikdy by však nemohlo dojít k náhradnímu doručení.

České soudy aktuálně řeší následující komplikace související s doručováním do datové schránky. Obě však znamenají komplikaci pro soud - nikoliv pro účastníka (držitele datové schránky):³⁾

První se vztahuje k advokátům podnikajícím pod hlavičkou právnické osoby (veřejné obchodní společnosti či společnosti s ručením omezeným), která má ze zákona aktivovanou datovou schránku a orgán veřejné moci je tedy povinen do ní doručovat. Zde však vzniká "procesní zádrhel", protože podle § 24 odst. 1 občanského soudního řádu může být účastník (s výjimkou zastoupení odborovou organizací a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) zastoupen výlučně fyzickou osobou. Podle přísně formalistické výkladové teorie (i praxe) nelze proto advokátní právnické osobě doručovat do její datové schránky, vystupuje-li její společník v roli zmocněného zástupce v konkrétním civilním řízení, a to ani tehdy, když o to výslovně požádá. Paradoxně tak dochází k situaci, kdy má advokát - společník právnické osoby povinnou datovou schránku, avšak soudní písemnosti jsou mu doručovány "prostou poštou".

S takovým výkladem se osobně neztotožňuji,⁴⁾ považuji však za vhodné na něj upozornit a na to navázat třetí doporučení, které se vztahuje obdobně i k problému popsanému níže: Má-li účastník soudního řízení zájem na bezvadném doručení, nejčastěji proto, aby v exekučním řízení nebyl titul (jeho právní moc a vykonatelnost) zpochybněn, měl by na případnou nepřesnost při doručování soud upozornit a v této souvislosti například žádat, aby byla písemnost doručena advokátovi - fyzické osobě, ačkoliv má jako podnikající subjekt založenu osobu právnickou a podle zákona o advokacii musí vystupovat pod její hlavičkou.

Druhý problém se týká držitelů datových schránek, kteří (zejména velké obchodní společnosti) je nemohou "vybírat" vždy prostřednictvím statutárních zástupců nebo osobně. Zákon⁵⁾ jim dává možnost určit takzvanou pověřenou osobu - nejčastěji pracovníka podatelny, recepce, sekretářku, asistenta - která pravidelně kontroluje písemnosti doručené do datové schránky a fakticky přebírá zásilky do ní došlé. Zároveň zákon (poněkud nelogicky) rozlišuje mezi pověřením k přístupu k "obyčejným" (jiným) soudním písemnostem (§ 50 občanského soudního řádu) a k dokumentům určeným do vlastních rukou (§ 49 občanského soudního řádu ve spojení s § 8 odst. 8 zákona č. 300/2008 Sb.). Jenže aplikace, z nichž soud písemnosti odesílá, neumožňují volbu (alespoň ne všechny) mezi jinou písemností a tou, která je určena do vlastních rukou.

Jinak řečeno, soud nemůže ovlivnit proces přebírání písemností z datové schránky u adresáta a systém neumožňuje předem kontrolu, zda konkrétní osoba, která se připojila do datové schránky, měla pověření obyčejné nebo zvláštní (k přebírání písemností do vlastních rukou).

Můžeme se tedy v souvislosti s tím dočkat účelového zpochybňování doručení písemností a problémů v exekuci - statutární orgán právnické osoby bude namítat, že osoba, jež převzala písemnost z datové schránky, neměla odpovídající pověření, což bude hrozit zejména u těch nejdůležitějších písemností - určených do vlastních rukou.

Opět se snad soudní praxe postupem času dostane k rozumnému výkladu a bude hodnotit, zda došlo k dodržení práva na spravedlivý proces a zda bylo možné od adresáta požadovat, aby svá interní pravidla přizpůsobil doručování soudním písemnostem. Problémy však zřejmě vznikat budou.

Nejen doručování soudních písemností bylo ovšem v poslední době zelektronizováno. Souhrnná novela občanského soudního řádu "zavedla" další převratnou novinku, která posouvá vlastní souzení do jiné roviny a znamená zásadní změnu soudcovské práce - zvukové (zvukově obrazové) záznamy úkonu soudu.⁶⁾ Uvozovky u slova zavedla nejsou uvedeny náhodou, protože nový způsob zaznamenání úkonu soudu (nejen jednání, ale i jiných úkonů, při nichž soud jedná s účastníky nebo provádí dokazování) byl zatím "realizován" až na vzácné výjimky jen v textu zákona, nikoliv technicky a fakticky. Civilní jednací síně je třeba pro účely záznamů vybavit nákladným zařízením, na něž nejsou finanční prostředky, a tak soudci, případně jiní rozhodující referenti, nedostali většinou šanci vyzkoušet "souzení na záznam", které je od "souzení s protokolací" velmi (ale velmi) odlišné.⁷⁾

Státní správa soudnictví se tváří tak, že nedostatek finančních prostředků na vybavení jednacích síní je zvláštním důvodem, pro který není možné jednání zaznamenat, takže se z něj i nadále pořizuje protokol;⁸⁾ takový výklad zákona je však minimálně tendenční, v horším případě zabraňující plnohodnotné realizaci práva účastníka na spravedlivý proces, kterému jednoduše nemůže zákonodárce slíbit pořizování záznamů (zejména pro větší objektivitu celého procesu), a poté se ke slibu neznat, protože v rozpočtu nejsou peníze. Nepochybně jde o výklad proti duchu souhrnné novely, a proto se nabízí čtvrté doporučení: Účastník, kterému záleží na doslovném zachycení úkonu, nejčastěji jednání, neměl by se nechat soudem odbýt, bude-li mu sděleno, že záznam není možné pořídit, protože jednací síň není vybavena záznamovým zařízením.

Minimálně v odůvodněných případech⁹⁾ lze mimořádně jednání nařídit do jednací síně, která je již deset let vybavena záznamovým zařízením pro účely trestního hlavního líčení, případně zaznamenat jeho průběh na mobilní zařízení (videokameru), protože zákon jeho použití nevylučuje.

PRŮTAHY SOUDNÍHO ŘÍZENÍ - TÉMA STÁLE AKTUÁLNÍ (A ZŘEJMĚ NEKONEČNÉ)

Délka řízení je vždy negativně ovlivněna průtahy, které je možné dělit na subjektivní a objektivní. Subjektivní průtah je způsobený porušením zákonných povinností (zejména povinnosti zakotvené v § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a odpovídá za něj příslušný soudce nebo zaměstnanec soudu. Pokud nejsou vytvořeny státní správou soudnictví odpovídající podmínky, aby rozhodující referent věc bez obtíží projednal, jde o objektivní průtah, za který nemůže být sice soudce kárně potrestán, Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva však opakovaně judikovaly, že stát se nemůže zbavit odpovědnosti za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tím, že odkáže na nevyhovující podmínky u konkrétního soudu¹⁰⁾ nebo na to, že průtahy působí účastník.¹¹⁾

Připomeňme si, jaké má účastník možnosti obrany v situaci, kdy řízení neprobíhá plynule:

1) Stížnost na průtahy, nejčastěji k rukám předsedy příslušného soudu podle hlavy III, dílu 6. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Jde o nejčastější a nejvyužívanější nástroj na odstranění průtahů. Předseda soudu je povinen zabývat se každou stížností, přešetřit ji a nejpozději do jednoho měsíce stěžovateli odpovědět. Je-li stížnost důvodná, musí ho také vyrozumět, jaká opatření byla učiněna k nápravě. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem vyřízení, je následným krokem návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a (viz bod 3).

2) Návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) se lze domáhat, aby soud nejblíže vyššího stupně uložil soudu, u něhož jsou průtahy namítány, provedl určitý procesní úkon (nejčastěji nařídil jednání). Účastník má v tomto případě právo, aby jeho spis byl do pěti pracovních dnů od podání návrhu předložen vyššímu soudu k rozhodnutí a ten aby do dvaceti dnů ode dne, kdy mu byl spis předložen, o návrhu rozhodl; to neplatí, pokud soud provede se souhlasem žalobce do třiceti dnů ode dne doručení návrhu všechny procesní úkony, u nichž podle navrhovatele dochází k prodlení. Od 1. 7. 2009 nemusí podání žaloby předcházet stížnostní řízení (viz bod 1).

3) Také návrhem u Ústavního soudu se lze domáhat odstranění stavu, který je v rozporu s ústavním právem na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Páté doporučení tedy zní, aby se účastník neostýchal uvedené prostředky obrany proti průtahům využít a aby se soustředil na svoji kauzu.

Především je to totiž soustředěný výkon účastníka a jeho zástupce během celého řízení, který má pozitivní vliv na jeho průběh. Od precizní žaloby, přes okamžité reakce na pokyny soudu a jeho poučení, s rozmyslem formulované důkazní návrhy, až po přednesy v jednací síni. Zejména to platí, jak bude uvedeno dále, v režimu zákonné koncentrace řízení.

REŽIM ZÁKONNÉ KONCENTRACE ŘÍZENÍ A JEHO SPECIFIKA, VYŠETŘOVACÍ A PROJEDNACÍ ZÁSADA

Souhrnná novela občanského soudního řádu ještě důsledněji rozdělila civilní proces na dvě hlavní kategorie - řízení nesporná ovládaná zásadou vyšetřovací (§ 120 odst. 2 občanského soudního řádu) a řízení sporná, v nichž platí zásada projednací (§ 120 odst. 3).

Zákon č. 7/2009 Sb. v souvislosti těchto dvou zásad jednak zavedl zákonnou koncentraci řízení ve sporných věcech a v nich dále omezil soud v provádění důkazů nad rámec účastnických návrhů.¹²⁾ S účinností od 1. 7. 2009 tak došlo k významnému posílení projednací zásady a kontradiktorního charakteru sporného řízení, v němž žalobce útočí, žalovaný se brání a soud jen koriguje proces tak, aby byl spravedlivý a rovný ke všem stranám.¹³⁾

Koncentrace znamená soustředění. V procesu před soudem soustředění skutkových tvrzení a důkazních návrhů tak, aby byly označeny účastníky v určité fázi řízení, pokud možno ještě během přípravy a byla tak posílena zásada rozhodnutí při jediném jednání. V negativním vyjádření představuje zákaz novot.¹⁴⁾ K tomu může soud účinně využít instituty přípravy - především prostou [§ 114a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu] a kvalifikovanou výzvu k vyjádření k žalobě (§ 114b), jiný soudní rok [§ 114a odst. 2 písm. e)] a především přípravné jednání (§ 114c občanského soudního řádu).

Posledně uvedený institut není zatím v praxi příliš využívaný - zdá se, že z důvodu obav před koncentrací ještě před prvním jednáním ve věci. To lze považovat za procesní jev nevítaný, neboť přípravné jednání dává soudu skvělou šanci k tomu, aby věc s účastníky podrobně probral a postupoval tak v duchu zásady předvídatelnosti rozhodnutí, poskytl jim potřebná poučení,¹⁵⁾ dokonale připravil první jednání a při něm také rozhodl.

Zákonná koncentrace řízení je v našem procesním prostředí naprostou novinkou, na kterou si ještě nezvykli účastníci řízení, advokáti, ale ani soudci. V soudní praxi to spíše vypadá tak, jakoby sporné řízení téměř dva roky nebylo zkoncentrováno. Ačkoliv takzvaný koncentrační bod,¹⁶⁾ to znamená okamžik v řízení nastalý a znamenající zákaz nových tvrzení i důkazních návrhů, platí (až na výjimky) nejen pro strany, ale i pro soud. S tím souvisí šesté doporučení: Účastník sporného řízení by měl být vždy ostražitý a "hlídat", zda je druhou stranou sporu a soudem zákaz novot dodržován a zda soud ve svém rozhodnutí nepřihlédl i k důkazu, který byl navržen až po koncentraci.

Pokud by byl soudem proveden důkaz po dosažení koncentračního bodu, ačkoliv nebyly splněny podmínky pro prolomení koncentrace,¹⁷⁾ je důvodné namítat nezákonnost takového důkazu, k němuž soud nesmí přihlédnout, dokonce mu to zakazuje první zákon naší republiky.¹⁸⁾

Obdobné je to i v situaci, kdy účastník sporného řízení pozoruje soudce, který "hraje roli vyšetřovatele skutkového stavu", namísto toho, aby svěřenou kauzu důsledně projednával, zejména provádí důkazy účastníky nenavržené v rozporu s § 120 odst. 3 občanského soudního řádu (viz výše). Sedmé doporučení, a to poslední, tedy zní: Také v případě "příliš horlivého soudce", který překračuje důkazní návrhy protistrany, nechť je účastník obezřetný a kontroluje, zda takový důkaz není proveden v rozporu s § 120 odst. 3 občanského soudního řádu, a tedy nezákonně.¹⁹⁾

Jsem si vědom, že šedivý text zákona je jedna věc a zelená justiční realita druhá. Čtenář nechť s doporučeními naloží, jak uzná za vhodné. Civilnímu procesu, stejně jako jiným společenským procesům, chybí více pozitivního myšlení. Nestačí konstatovat, že řízení před soudem neprobíhá uspokojivě. Za jeho průběh není zdaleka odpovědný jen soud (zejména soudce), i když ten především. Významně jej může ovlivnit i účastník, jeho zástupce a v posledních dvaceti letech jsme svědky posilování odpovědnosti účastníka řízení (především sporného) za jeho kvalitní průběh a především výsledek.

Civilní proces prostě utváří všechny osoby na něm zúčastněné a každý, kdo s ním přijde do styku, může jistým dílem přispět, aby byl tím, co výstižně definoval profesor Václav Hora téměř před sto lety:

"Souhrn zásad, jimiž se předpisuje postup, jehož jest dbáti při vyřizování těchto sporů orgány tomu povolanými, zove se všeobecně procesem v širším smyslu.

Účelem tedy každého procesu je dopomoci objektivnímu právu (právnímu řádu) k plné platnosti, uskutečniti jej všude tam, kde se jeho plnému rozvinutí staví v cestu překážky; tím, že proces uskutečňuje právní řád, dopomáhá zároveň k uspokojení i zájmům jednotlivce i celku a zjednává v jednotlivém případě průchod spravedlnosti. Má tedy proces ve státě poslání kulturní."²⁰⁾

Na tom se dodnes nezměnilo nic - právě naopak

Poznámky:

¹⁾ Jeden můj známý, který v justici už něco pamatuje, rozvinul nedávno diskusi na téma elektronické justice (sám, pravda, konzervativně založený) a dospěl k závěru, že od určitého okamžiku není elektronika schopna řízení zdokonalit, komplikuje je a že se ještě jednou rádi vrátíme k tužce a papíru.

²⁾ Podle § 45 odst. 2 občanského soudního řádu je soud povinen, nedošlo-li k doručení písemnosti tzv. "krátkou cestou" (při jednání či jiném úkonu soudu), doručit ji soudu prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Není-li možné doručit písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, soud ji doručí na žádost adresáta na jinou adresu nebo na elektronickou adresu.

³⁾ Jdou takzvaně "k tíži soudu", ne účastníka či jeho zástupce.

⁴⁾ Doručování je třeba chápat jako podpůrný prostředek k nalezení práva a vždy je důležité v případě procesních postupů zkoumat, zda bylo porušeno právo účastníka na spravedlivý proces. Nebylo-li, například proto, že i přes nepřesnost v doručování se účastník (zástupce) měl, objektivně vzato, možnost seznámit s písemností, nemůže mít případná procesní vada vliv na konečné rozhodnutí.

⁵⁾ Ustanovení § 8 odst. 6 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.

⁶⁾ K tomu viz blíže článek: Jirsa, J.: "Civilní proces po účinnosti souhrnné novely občanského soudního řádu a několik dalších úvah nad jeho perspektivami." Právní rozhledy 5/2011.

⁷⁾ Hlavní odlišnost spočívá především v tom, že jednání na záznam plyne daleko rychleji než to s protokolací, odpadá pracná činnost s protokolací souvisící a záznam se až na výjimky nepřepisuje, tedy nepřevádí do písemné podoby, ale zůstává uložen na trvalém nosiči dat.

⁸⁾ Ustanovení § 40 odst. 2, věta první občanského soudního řádu: "Není-li pořízení záznamu možné nebo stanoví-li tak zákon, sepisuje se o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky, provádí dokazování nebo vyhlašuje rozhodnutí, protokol."

⁹⁾ Výslech klíčového svědka, znalce, nevhodné chování protistrany.

¹⁰⁾ Viz například Vyklický, J.: Průtahy soudních řízení jako následek komplexu příčin, Soudce 4/2008, str. 9:

"Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze v nejobecnější rovině extrahovat závěr, že materiální pojetí délky řízení je velmi flexibilní a závislé na povaze sporu a chování stran. Avšak eventuální překážky na straně státu (tak totiž je nutné důsledně lze vnímat vidění ESLP) nemají takřka žádný vliv na posuzování projednávaných případů. je věci státu nalézt vždy odpovídající prostředky na takové řešení, které odpovídá povaze případu a jeho lidskoprávnímu rozměru. Rozhodně je proto nemístné se skrývat třeba za národní rozpočtové překážky. To nikoho nezajímá. Fakt, že nejednou právě takové důvody stojí za nepatřičnou délkou řízení, legitimizuje odpovědnost státu a relativizuje odpovědnost konkrétního soudce."

¹¹⁾ K tomu uvádí například Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 475/03: "... snaha kteréhokoli účastníka občanskoprávního řízení toto řízení nedůvodně protahovat nemůže vést k rezignaci obecného soudu na zachování principu přiměřené délky daného řízení. Naopak, nastane-li takováto situace, je zákonnou i ústavní povinností soudu reagovat na ni takovými prostředky a postupy předpokládanými procesními předpisy upravujícími občanskoprávní řízení, které jsou tuto snahu schopny eliminovat."

¹²⁾ "Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny." (§ 120 odst. 3 občanského soudního řádu)

¹³⁾ "Žalobce útočí, žalovaný se brání, oba jsou k tomu vybaveni procesními prostředky. Tomuto přístupu k soudnímu řízení jsme za totality odvykli a nevím, zda uplynulých deset let plně stačilo k jeho rehabilitaci." (Winterová, A.: "Koncentrace civilního soudního řízení", Bulletin advokacie 4/2001, str. 22.).

¹⁴⁾ V literatuře i praxi se můžeme setkat také s pojmem "skutkový a důkazní stopstav".

¹⁵⁾ Zejména poučení k dotvrzení rozhodných skutečností podle § 118a odst. 1 a k označení důkazů (§ 118a odst. 3 občanského soudního řádu).

¹⁶⁾ Jsou celkem čtyři - v návaznosti na to, zda se koná přípravné jednání (§ 114c občanského soudního řádu) či nikoliv: 1. konec přípravného jednání; 2. konec nejdéle třicetidenní lhůty po skončení přípravného jednání; 3. konec prvního jednání ve věci (nekoná-li se přípravný rok); 4. konec lhůty po prvním jednání.

¹⁷⁾ "K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 2." (§ 118b odst. 1, věta třetí občanského soudního řádu).

¹⁸⁾ Článek 90, věta první Ústavy: "Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům."

¹⁹⁾ Souhrnná novela měla v úmyslu skutečně významným způsobem omezit soud v provádění důkazů, které účastníci nenavrhli. Jen tehdy, když je důkaz součástí spisu (tedy nejčastěji listina), a pokud by pro naprostou absenci právního vědomí účastníka nemohl být pro formální nedostatek návrhu důkaz proveden a utrpělo jeho právo na spravedlivý proces, je možné nenavržený důkaz provést bez návrhu účastníka.

²⁰⁾ Hora, V. Československé právo procesní. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, str. 7.

Jaromír Jirsa
soudce a místopředseda Městského soudu v Praze