Korupce v obchodních vztazích a podnikání - mezinárodní souvislosti

Korupce je totiž nesporně jednou z hlavních a typických forem zakázaného jednání proti samotné podstatě a základním pravidlům hospodářské soutěže a podnikání, když představuje hrubé zneužití hospodářské soutěže, jež ji velmi závažným způsobem ohrožuje a narušuje.

Z hlediska úvah o soutěžních, resp. protisoutěžních souvislostech a dopadech korupčního jednání je používání výchozího, do jisté míry abstraktního pojmu korupce namístě a současně se jeví jako velmi praktické. Umožňuje totiž neomezovat se od počátku na jednotlivé rigidní pojmy a instituty platného práva (úplatkářství, přijímání úplatku, podplácení, úplatek atd.) a na základě toho pak i lépe vystihnout vzájemné prolínání konkrétní úpravy zákazu a postihu korupce nejen na úrovni dotčených právních odvětví (obchodního a soutěžního práva, trestního práva, správního práva) a systémů veřejného a soukromého práva, ale současně i na nadstavbové úrovni současného tlaku na zajištění souladu (slučitelnosti) podnikání se všemi na něj kladenými relevantními etickými a právními požadavky (Compliance).

V tomto kontextu lze přitom korupci v hospodářské soutěži zjednodušeně vymezit tak, že jde o morálně a právně zakázané jednání soutěžitele, resp. jeho statutárních orgánů, kontrolních orgánů, vedoucích zaměstnanců a dalších pověřených a zmocněných osob jednajících za soutěžitele, jeho jménem a nebo v jeho zájmu, které spočívá v jakékoli nabídce, slibu, vyžádání a nebo přijetí neoprávněné či nepřípustné výhody (úplatku), jehož cílem či výsledkem je ovlivnění svobodného obchodního rozhodnutí jiného soutěžitele.¹⁾

K tomu je třeba konstatovat, že korupce, resp. podplácení, je z pohledu soutěžního práva (v širším slova smyslu) tradičně vnímáno především jako forma jednání nekalé soutěže, která jinak spadá zásadně do výlučné sféry soukromého práva a tedy i soukromoprávních nároků poškozených soutěžitelů, případně spotřebitelů a jejich sdružení. V současné době, kdy v rámci soutěžního práva stále více a intenzivněji dochází k prolínání a vzájemnému ovlivňování sféry veřejného a soukromého práva, však již nelze hovořit o korupci (podplácení) výhradně a pouze jako o formě nekalosoutěžního jednání, proti které je namístě uplatňovat pouze klasické soukromoprávní nároky a prostředky právní ochrany, nýbrž je třeba se zabývat i dalšími souvisejícími možnostmi a postupy.²⁾

ZNEUŽÍVÁNÍ SOUTĚŽE

Zásadní přitom ale je, že v tomto směru nedochází pouze k poměrně intenzivnímu prolínání obou oblastí ochrany proti zneužití soutěže, tj. soukromoprávní ochrany proti nekalé soutěži upravené v předpisech obchodního práva na straně jedné a veřejnoprávní ochrany proti nedovolenému omezování hospodářské soutěže, upravené v předpisech o ochraně hospodářské soutěže na straně druhé, ale současně i ke stále razantnějšímu nástupu a prosazování trestního "protikorupčního" práva, jež v evropském právním prostředí v dosud nevídaném rozsahu přímo zasahuje i do "soukromého sektoru" a zejména pak do oblasti obchodních vztahů a podnikání.

Jak ukazuje vývoj v několika posledních letech, tak doba, kdy se trestnost korupce omezovala takřka výhradně na korupční jednání v rámci veřejného sektoru a kdy korupci v soukromém sektoru nebyla věnována větší pozornost, je definitivně a nenávratně pryč. Ačkoliv může být otázkou, zda je správné a nezbytné jít ohledně postihu korupce i v obchodních vztazích, kde není přítomen tradičně chápaný prvek veřejného (obecného) zájmu, tak daleko, jako tomu je například v britském Bribery Act (2010), ale tyto úvahy již zřejmě nic nezmění na základním směřování nastoleného trendu.

OCHRANA HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE

Tento trend je totiž založen na předpokladu, že korupce, ke které dochází v souvislosti s podnikáním, je trestná již na tom základě, že ochrana rovné a fair hospodářské soutěže proti korupčnímu jednání je sama o sobě takovým veřejným (obecným) zájmem, který je třeba přímo chránit i předpisy a prostředky trestního práva, a to bez ohledu na to, zda je tomuto zájmu poskytována i ochrana soukromoprávními prostředky (proti nekalé soutěži) nebo prostředky veřejnoprávními (ochrana hospodářské soutěže).

V tomto směru lze pak hovořit, při vědomí bezprostředně souvisejícího prosazení konceptu trestní odpovědnosti právnických osob, o dalším výrazném posílení regulativního rámce podnikání a obchodních vztahů a o jeho plnohodnotné rozšíření i na sféru trestněprávní regulace.

MEZINÁRODNÍ A EVROPSKÁ ÚPRAVA ZÁVAZKŮ V OBLASTI BOJE PROTI KORUPCI V OBCHODNÍCH VZTAZÍCH A PODNIKÁNÍ

Úvodem této části je třeba konstatovat, že v kontextu příslušných mezinárodních úmluv a dalších mezinárodních dokumentů namířených proti korupci se primárně nehovoří o nutnosti účinného postihu korupce "v souvislosti s podnikáním" či korupce "v obchodních vztazích a transakcích", ale obecně o postihu korupce "v soukromém sektoru", kterým se rozumí prakticky jakákoli oblast stojící mimo "veřejný sektor", v jehož relativně úzkém rámci jde "pouze" o zajišťování věcí veřejného, resp. obecného zájmu a souvisejícího plnění povinností veřejných osob, resp. veřejných činitelů.

Samotný výčet mezinárodních úmluv a dalších dokumentů, ze kterých vyplývají konkrétní mezinárodní závazky pro zákaz a postih korupce v obchodních vztazích, je přitom v dnešní době velmi obsáhlý a zahrnuje přitom závazky převzaté jak v rámci mezinárodních úmluv, tak i závazky přijaté v rámci členství v Evropské unii a jejích normativních aktů. V tomto směru byla z časového hlediska prvním zásadním mezinárodněprávním dokumentem Úmluva o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích (OECD Convention on Combating Bribery of Foreign Public Officials in International Business Transactions), která byla přijata v Paříži dne 17. prosince 1997 na základě předchozího doporučení Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) z května 1997. Pro Českou republiku vstoupila úmluva v platnost dne 21. března 2000 a byla publikována pod č. 25/2000 Sb.m.s.

Další významnou mezinárodní úmluvou je v této oblasti Občanskoprávní úmluva o korupci (Štrasburk, 4. listopadu 1999), která vstoupila v platnost dne 1. listopadu 2003. Pokud jde o Českou republiku, tak pro ni vstoupila úmluva v platnost dne 1. ledna 2004 a byla publikována sdělením ministerstva zahraničních věcí pod č. 3/2004 Sb.m.s. Signatáři úmluvy se staly členské státy Rady Evropy, některé další státy a Evropské společenství. Účelem opatření, která je třeba na základě této úmluvy přijmout na úrovni jednotlivých států, je přitom ve smyslu čl. 1 dosáhnout toho, aby každá smluvní strana přijala ve svém vnitrostátním právu účinné právní prostředky ve prospěch osob, které utrpěly škodu v důsledku korupčního jednání a aby jim bylo umožněno bránit svá práva a zájmy včetně možnosti získání náhrady škody. Z našeho pohledu je rovněž podstatná definice korupce v čl. 2 úmluvy, která korupcí rozumí přímé či nepřímé vyžádání, nabídnutí, předání nebo přijetí úplatku či jakékoli jiné nepřípustné výhody nebo vyhlídky na ně, jež narušují řádné plnění jakékoli povinnosti nebo jednání vyžadované od příjemce úplatku, nepřípustné výhody nebo vyhlídky na ně.

Z hlediska celosvětového protikorupčního úsilí je třeba jmenovat Úmluvu Organizace spojených národů proti korupci (New York, 31. října 2003), kterou sice Česká republika podepsala již 22. dubna 2005, ale dosud bohužel stále neratifikovala.

V mezinárodním, resp. evropském kontextu boje proti korupci v soukromoprávních a potažmo i obchodních vztazích jsou však klíčové dva nadnárodní dokumenty, a to jednak Trestněprávní úmluva o korupci z roku 1999 a dále pak Rámcové rozhodnutí Rady (EU) 2003/568/SVV o boji proti korupci v soukromém sektoru z roku 2003.

Trestně právní úmluva o korupci (Štrasburk, 27. ledna 1999), která byla přijata členskými státy Rady Evropy a ostatními signatářskými státy a jež vstoupila v platnost dne 1. července 2002, je obecnou celoevropskou platformou pro potírání korupce a primárně tedy není zaměřena speciálně na korupci v soukromé sféře. Česká republika k úmluvě přistoupila dne 15. října 1999 a po její ratifikaci byla úmluva publikována sdělením ministerstva zahraničních věcí pod č. 70/2002 Sb.m.s. Zásadní význam této úmluvy spočívá z hlediska postihu korupce v soukromé sféře v tom, že jde ve své podstatě o první závaznou mezinárodní úmluvu, která smluvní strany výslovně zavazuje k tomu, aby přijaly taková legislativní a jiná opatření, jež jsou nezbytná pro to, aby jak podplácení, tak i přijímání úplatků (aktivní a pasivní úplatkářství) v obchodních vztazích a v rámci obchodní činnosti subjektů soukromého sektoru bylo pokládáno za trestný čin podle vnitrostátního práva, je-li takový čin spáchán úmyslně. Jak dotčený čl. 7 (Podplácení v soukromém sektoru), tak ani čl. 8 (Přijímání úplatku v soukromém sektoru) přitom požadavek na trestnost korupce v soukromé sféře nijak nevážou na princip veřejného (obecného) zájmu a ani jinak prakticky blíže nevymezují podmínky trestnosti korupce v obchodních vztazích. Podle mého názoru přitom právě tento neobyčejně široký záběr ohledně realizace záměru účinně postihovat korupci i v soukromé sféře způsobil pozdější problémy související s plněním závazků stran úmluvy formou jejich provedení ve vnitrostátním právním řádu. Doplňující a zpřesňující vymezení, že trestnost jednání osob, které řídí nebo pracují v jakékoli pozici v subjektech soukromého sektoru a jež spočívá v podplácení a nebo přijímání úplatků, je omezena na jednání, jejichž cílem nebo výsledkem je, aby odpovědné osoby jednaly nebo naopak nejednaly, a tím porušily své povinnosti, se přitom do vnitrostátních úprav dostávalo velmi obtížně. Pokud jde o definici úplatku, tak ta zde zcela chybí a úmluva operuje s neurčitým pojmem "nepatřičné výhody".

Dalším významným momentem Trestněprávní úmluvy o korupci je i závazek smluvních stran obsažený v čl. 18, podle kterého každá smluvní strana přijme taková legislativní a jiná opatření, která jsou nezbytná k tomu, aby bylo zajištěno, že právnickým osobám bude stanovena odpovědnost za trestné činy týkající se podplácení, nepřímého úplatkářství a praní špinavých peněz uváděných v této úmluvě, které byly spáchány v její prospěch fyzickou osobou jednající buď individuálně nebo jako člen orgánu právnické osoby, jakož i v takovém případě, kdy taková fyzická osoba je spolupachatelem nebo podněcovatelem výše uvedených trestných činů.

RÁMCOVÉ ROZHODNUTÍ RADY

Jak již bylo výše uvedeno, za základní dokument na úrovni evropské komunitární úpravy postihu korupce v soukromém sektoru a obchodních vztazích lze z hlediska normativních právních aktů označit Rámcové rozhodnutí Rady (EU) 2003/568/SVV ze dne 22. července 2003 o boji proti korupci v soukromém sektoru. Rámcové rozhodnutí, přijaté s odkazem na čl. 29 a 31 odst. 1 písm. e) a čl. 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o Evropské unii, se přitom dovolává skutečnosti, že korupce v soukromém sektoru členských států Evropské unie není pouze jejich vnitřním problémem, ale je problémem nadnárodním, které lze nejúčinněji řešit prostřednictvím společné akce Evropské unie.³⁾

K vlastnímu obsahu Rámcového rozhodnutí je třeba uvést, že jím stanovené povinnosti členských států Evropské unie z hlediska svého obsahu, struktury i formulací v zásadě vycházejí z úpravy Trestněprávní úmluvy o korupci z roku 1999. V tomto směru tak Rámcové rozhodnutí v čl. 2 odst. 1 výslovně požaduje, aby členské státy přijaly opatření k postihu aktivní a pasivní korupce v soukromém sektoru, přičemž ve vztahu k vymezení pojmu úplatku používá výraz "neoprávněná výhoda" a nikoli již "nepatřičná výhoda", jak činí Trestně právní úmluva o korupci.⁴⁾ Významným ustanovením v těchto souvislostech je čl. 2 odst. 3 Rámcového rozhodnutí, podle kterého může členský stát prohlásit, že omezí oblast působnosti odst. 1 na takové jednání, které způsobuje, nebo by mohlo způsobit, narušení hospodářské soutěže v oblasti nákupu zboží nebo obchodních služeb. Takové prohlášení však musel členský stát sdělit Radě již v okamžiku přijetí tohoto rámcového rozhodnutí a mohlo platit po dobu pěti let od 22. července 2005 s tím, že ještě před uplynutím dané doby Rada přezkoumá tento článek, aby určila, zda bude možné obnovit prohlášení podle odst. 3.

Pokud jde o otázku odpovědnosti právnických osob za protiprávní jednání související s korupcí v soukromém sektoru, tak Rámcové rozhodnutí přijímá i v tomto směru ve své podstatě úpravu Trestně právní úmluvy o korupci včetně příslušných formulací.

PODPLÁCENÍ JAKO FORMA NEKALOSOUTĚŽNÍHO JEDNÁNÍ

Jak jsem již konstatoval v úvodu příspěvku, korupce, resp. podplácení je z pohledu soutěžního práva (v širším slova smyslu) tradičně vnímáno především jako forma jednání nekalé soutěže, která jinak spadá zásadně do výlučné sféry soukromého práva. Problematika nekalé soutěže je přitom v České republice, například na rozdíl od německé či rakouské úpravy, obsažena v obchodním zákoníku a nikoliv ve zvláštním zákoně proti nekalé soutěži.

Podplácení v obchodních vztazích je v tomto směru jednou z typických forem nekalosoutěžního jednání, jež spolu s nedovoleným omezováním hospodářské soutěže představuje ve smyslu § 42 odst. 1 obchodního zákoníku dvě možné formy zneužití účasti v hospodářské soutěži. Podstatná je v tomto směru skutečnost, že nekalou soutěží je ve smyslu § 44 odst. 1 českého obchodního zákoníku takové zakázané jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a současně je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Sám obchodní zákoník ve svém demonstrativním výčtu forem nekalosoutěžních jednání uvádí také podplácení jako jednu z hlavních a typických forem.

Ačkoli dotčený § 49 obchodního zákoníku, který blíže definuje podplácení jako formu nekalé soutěže, obecně hovoří pouze o "podplácení", tak z této úpravy vyplývá, že za nekalosoutěžní jednání se považuje nejen aktivní úplatkářství založené na nabídce, slibu nebo poskytnutí úplatku (podplácení v užším slova smyslu), ale i úplatkářství pasivní (vyžádání nebo přijetí úplatku), a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Podplácením se tak pro účely obchodního zákoníku rozumí jednání, jímž:

- soutěžitel osobě, která je členem statutárního nebo jiného orgánu jiného soutěžitele, nebo je v pracovním či jiném obdobném poměru k jinému soutěžiteli, přímo nebo nepřímo nabídne, slíbí či poskytne jakýkoli prospěch za tím účelem, aby jejím nekalým postupem docílil na úkor jiných soutěžitelů pro sebe nebo jiného soutěžitele přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu v soutěži, anebo

- taková osoba přímo či nepřímo žádá, dá si slíbit nebo přijme za stejným účelem jakýkoli prospěch.

Přitom platí, že vždy musí být splněn jak soutěžní (konkurenční) vztah mezi uplácející a uplácenou osobu, tak i soutěžní záměr, který však nelze zcela ztotožňovat s úmyslem. Soutěžní záměr totiž "existuje tehdy, když určitým jednáním jsou objektivně sledovány soutěžní, konkurenční cíle (na rozdíl od možných cílů jiných, např. vzdělávací apod.)".⁵⁾ Skutková podstata podplácení je přitom v návaznosti na generální klauzuli nekalé soutěže založena, stejně jako i u některých dalších forem nekalosoutěžního jednání, na snaze "získat předstih v soutěži tím, že je nepřípustnými metodami ovlivňován subjekt, který tak či onak rozhodne o výsledku soutěžního střetu".⁶⁾

Z hlediska právní úpravy nekalé soutěže je důležitým momentem skutečnost, že Česká republika dlouhodobě nemá součástí právního řádu zvláštní zákon proti nekalé soutěži, když poslední takovou komplexní normou byl na našem území zákon č. 111/1927 Sb.z. a n., proti nekalé soutěži, který platil až do 31. 12. 1950.⁷⁾ Uvedený zákon přitom upravoval jak soukromoprávní ochranu proti nekalé soutěži, tak i ochranu trestní a administrativně právní (správní), ve vztahu k některým přestupkům. Konkrétně upravoval např. v § 30 trestní odpovědnost za přečin podplácení, který byl soukromožalobním deliktem.

Pro úplnost je třeba doplnit, že trestnost podplácení v obchodních vztazích jako formy nekalé soutěže byla v českém právním řádu umožněna i před přijetím nového trestního zákoníku, zákon č. 40/2009 Sb., a to již od zavedení skutkové podstaty trestného činu nekalé soutěže podle § 149 trestního zákona, č. 140/1961 Sb., účinného do 31. prosince 2009, když odkazovala na úpravu nekalé soutěže v obchodním zákoníku, jejíž součástí, jako jedné z forem jednání nekalé soutěže bylo i podplácení.

Na rozdíl od současné úpravy v České republice existují ve Spolkové republice Německo i v Rakousku zvláštní právní předpisy, resp. zákony na ochranu proti nekalé soutěži, které obsahují jak civilní, tak i správní a trestně právní sankce. V případě Německa jde přitom o zákon proti nekalé soutěži (Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb - UWG) z roku 2004, který představuje spolu se zákonem proti omezování hospodářské soutěže (Gesetz gegen Wettbewerbsbeschränkungen - GWB) z roku 1998 komplexní právní úpravu ochrany soutěžních pravidel ve Spolkové republice.⁸⁾ Rakouská právní úprava je v tomto směru obdobně tvořena především spolkovým zákonem proti nekalé soutěži (Bundesgesetz gegen den unlauteren Wettbewerb - UWG) z roku 1984.

KORUPCE A VEŘEJNOPRÁVNÍ OCHRANA HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE

Pokud jde o veřejnoprávní ochranu hospodářské soutěže, je z hlediska protikorupčního úsilí uváděna spíše související, velmi citlivá oblast řízení o veřejných zakázkách a výběrových řízeních, ve které soutěžní úřady vykonávají dohled.

V tomto směru se přitom jeví, že dohled nad veřejnými zakázkami ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je speciálně v podmínkách České republiky základním a prakticky jedině účinným protikorupčním nástrojem. Základním problémem jsou v této oblasti samozřejmě tradičně především tzv. smluvené nabídky ("bid rigging"), které jako častá nelegální praktika v řadě případů zcela degradují a prakticky dehonestují celý systém veřejných zakázek.⁹⁾

Ve vztahu k porušení zákazu dohod soutěžitelů ve smyslu § 3 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, sice korupce zpravidla nebývá základním prvkem protisoutěžního jednání, ale úplatkářství se může často objevovat jak u horizontálních, tak i u vertikálních dohod soutěžitelů jako "vedlejší" protiprávní jednání.

Veřejnoprávní postih korupčního jednání je přitom vedle toho možný i podle jiných předpisů správního, případně finančního práva, např. v rámci regulace kapitálových trhů, bankovnictví, pojišťovnictví atd.

TRESTNOST KORUPCE V OBCHODNÍCH VZTAZÍCH A PODNIKÁNÍ

Za základní podmínku a předpoklad trestnosti korupčního jednání v obchodních vztazích se po dlouhou dobu tradičně považovalo, že trestnost korupce by neměla být zaměřena proti korupci v obchodních vztazích jako takové, když měla zůstat především doménou soukromého práva a soukromoprávních nároků poškozených soutěžitelů, ale měla by se týkat výhradně styčných míst soukromého podnikání a veřejné sféry, tj. zejména oblasti veřejných zakázek a veřejných soutěží, nakládání se státním a obecním majetkem apod.

Podle tohoto pohledu by se tudíž měla trestnost korupce v soukromém sektoru (v obchodních vztazích) vztahovat zásadně pouze na oblast "soukromoprávního nabývání a nakládání" s veřejnými statky a prostředky, tedy v rámci tradičních věcí veřejného (obecného) zájmu.

Pokud jde o soukromou sféru a o oblast obchodních vztahů, obecně platí závěry Ústavního soudu České republiky, podle kterých "ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti".¹⁰⁾ Tento závěr však nelze již nyní ve vztahu ke korupci v obchodních vztazích ("v souvislosti s podnikáním") v kontextu nového trestního zákoníku, zákon č. 40/2009 Sb., ve své podstatě aplikovat, neboť je zde přímo zákonem prohlášena taková forma jednání za protiprávní a takto chráněný zájem je současně výslovně deklarován jako celospolečenský, resp. veřejný zájem.

Zásadní změnou, kterou do trestní úpravy úplatkářství ve sféře obchodních vztahů mezi podnikatelskými subjekty od 1. ledna 2010 přinesl nový trestní zákoník, je totiž nová úprava trestných činů, resp. přečinů přijetí úplatku a podplacení v § 331 a § 332 trestního zákoníku, která výslovně zavedla trestnost úplatkářství i pro oblast soukromého podnikání, resp. "v souvislosti s podnikáním".

Nově, a nutno říci, že i zcela jednoznačně se tak za trestné považuje i jednání toho, kdo "v souvislosti s podnikáním" přijme, nebo si dá slíbit úplatek a nebo naopak toho, kdo poskytne, nabídne a nebo slíbí úplatek. Ve smyslu uvedené úpravy tak již není nutné ze strany orgánů činných v trestním řízení dovozovat a prokazovat, jak tomu bylo předtím, že šlo v daném případě o jednání, jehož se pachatel dopustil "v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu", a tento znak proto již netvoří ve sféře obchodních vztahů součást skutkové podstaty trestného činu.

V tomto kontextu je poté významná i velmi široká zákonná definice úplatku, obsažená v § 334 odst. 1 trestního zákoníku, která v souladu s předchozí úpravou rozumí úplatkem jakoukoli neoprávněnou výhodu spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok. V této souvislosti je třeba upozornit i na související § 367 a § 368 trestního zákoníku, podle kterých je trestné i nepřekažení a neoznámení trestného činu přijetí úplatku a podplácení.

Ačkoli již i předchozí právní úprava za určitých okolností a podmínek umožňovala postih úplatkářství v obchodních vztazích (podnikání), vždy muselo jít o jednání, jehož se pachatel dopustil v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu a tento znak tak tvořil nedílnou součást skutkové podstaty trestného činu. Ačkoli nelze zcela souhlasit s názory, podle kterých byla novelou předchozího trestního zákona, provedenou s účinností od 22. 10. 2004, zavedena do českého trestního práva trestnost korupce v obchodních vztazích¹¹⁾ je nesporné, že výkladový § 162a odst. 3 trestního zákona, zákon č. 140/1961 Sb. (účinného do 31. prosince 2009), bylo zásadním průlomem ve výkladu do vágního pojmu "obstarávání věcí obecného zájmu".

Významnou změnou je oproti předchozí úpravě i vypuštění možnosti tzv. účinné lítosti z trestního zákoníku, a to z důvodu možné kolize národní právní úpravy s úpravou Trestněprávní úmluvy o korupci a Rámcového rozhodnutí, které s možností uplatnění účinné lítosti u korupce nepočítají.

V návaznosti na výše zmíněné je třeba uvést, že nová česká úprava trestnosti úplatkářství "v souvislosti s podnikáním" od počátku vyvolala a stále ještě vyvolává značné pochybnosti a rozpaky. Zejména je třeba v tomto směru zdůraznit, že již její samotné zařazení do obecné úpravy úplatkářství, tedy do skupiny "trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných", přenáší specifickou úpravu postihu korupčního jednání v obchodních vztazích zcela jinam, než kde by zřejmě systémově měla být. Podplácení v obchodních vztazích je totiž ve své podstatě jednáním, které směřuje proti hospodářské soutěži a mělo by být tedy součástí skupiny trestných činů směřujících proti závazným pravidlům tržní ekonomiky, když chrání odlišné společenské zájmy, než tomu je v případě korupce týkající se věcí obecného, resp. veřejného zájmu. Další, a možná ještě významnější výtkou vůči nové úpravě trestnosti úplatkářství v souvislosti s podnikáním je skutečnost, že objektivní stránka těchto zvláštních skutkových podstat je v zákoně vymezena velmi vágně a široce a dává tak příliš velký prostor možnostem do značné míry volného výkladu ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Je třeba zdůraznit, že korupce v obchodních vztazích, kde není bez dalšího dán prvek "obstarávání věci obecného zájmu", je problémem hospodářské kriminality a kdy ingerence státu je, resp. by měla být dána zájmem na ochraně hospodářské soutěže. Zařazení těchto trestných činů do obecné úpravy úplatkářství proto nemělo a nemá naprosto žádné věcné odůvodnění a představa, že jde o trestné činy, které jsou svou podstatou trestnými činy proti pořádku ve věcech veřejných, je proto nesystémová a neodůvodněná. Je přitom třeba souhlasit s názory, že záměr zavedení nové skutkové podstaty, podle kterého je trestné i úplatkářství "v souvislostí s podnikáním", a jež měla být zřejmě alternativou k úplatkářství "v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu", a mělo jako další krok vycházet vstříc Rámcovému rozhodnutí, není příliš jasný.¹²⁾ Právě u těchto trestných činů lze v zásadě uplatnit všechny výhrady a námitky, které jsou např. uváděny vůči trestnosti "kartelových" dohod, to je od nejednoznačného vymezení skutkové podstaty až po problém tzv. nadměrného zastrašení (overdeterrence) soukromých subjektů.¹³⁾

Souvisejícími trestnými činy ve vztahu k úpravě podle § 331 a § 332 trestního zákoníku jsou trestné činy porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 a § 221 trestního zákoníku, pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 trestního zákoníku, zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 trestního zákoníku, porušování předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 trestního zákoníku (a to zejména co do trestnosti "podplácení" v rámci trestního postihu nekalé soutěže), sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 trestního zákoníku, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 trestního zákoníku a pletichy při veřejné dražbě podle § 258 trestního zákoníku.

Pro úplnost je třeba závěrem dodat, že s trestností korupce v soukromém sektoru bezprostředně souvisí i právní úprava směřující proti tzv. praní špinavých peněz, daná zákonem č. 253/2008 Sb., proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, který mj. vychází z Úmluvy Rady Evropy o praní, vyhledávání a konfiskaci výnosů ze zločinu.

ZAHRANIČNÍ ÚPRAVA TRESTNOSTI KORUPCE V HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽI

Pohled na korupci jako formu protisoutěžního jednání by samozřejmě nebyl úplný, pokud bychom alespoň nezmínili i vybranou zahraniční právní úpravu trestnosti a trestní odpovědnosti za korupci v hospodářské soutěži.¹⁴⁾

Poněkud na jiném základě, než tomu je u dotčené úpravy v České republice, je založena slovenská právní úprava obsažená ve třetím oddíle hlavy osmé trestního zákoníku, č. 300/2005 Zb. ("Korupci"),¹⁵⁾ konkrétně v § 328 a násl. Tato úprava totiž v rámci základní skutkové podstaty obecně stanoví trestnost korupce pro jakékoli jednání spočívající v přijetí úplatku nebo podplácení, a to přímo nebo přes zprostředkovatele, naplňující znaky skutkové podstaty bez ohledu na to, zda je takové jednání spácháno v souvislosti s věcí obecného zájmu a nebo v souvislosti s podnikáním. To platí jak pro trestný čin přijímání úplatku podle § 328 trestního zákoníku, tak i pro trestný čin podplácení podle § 332 trestního zákoníku.

Až ve zvláštních, kvalifikovaných skutkových podstatách těchto trestných činů je pak stanovena tradiční trestnost úplatkářství za jednání v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu, případně v souvislosti s korupcí zahraničních veřejných činitelů a dalších speciálních subjektů (členů zahraničního parlamentního shromáždění, soudce nebo úředníka mezinárodního soudního orgánu apod.), jak vyplývá z mezinárodních závazků Slovenské republiky.

LEGÁLNÍ DEFINICE ÚPLATKU

V § 131 trestního zákoníku jsou obsaženy legální definice jak úplatku, tak i pojmu "věc obecného zájmu". Legální definice úplatku je do značné míry podobná české definici, když podle § 131 odst. 3 trestního zákoníku se úplatkem pro účely tohoto zákona rozumí "věc nebo jiné plnění majetkové či nemajetkové povahy, na kterou není právní nárok". Věcí obecného zájmu se zase ve smyslu § 131 odst. 1 pro účely trestního zákoníku rozumí "zájem přesahující rámec individuálních práv a zájmů jednotlivce, který je důležitý z hlediska zájmů společnosti". Stejně jako je tomu v české právní úpravě, tak i právní úprava korupce ve slovenském trestním zákoníku je systémově zařazena v hlavě zvláštní části trestního kodexu, která upravuje trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných.

V tomto směru lze přitom českou i slovenskou úpravu srovnat se stávající právní úpravou ve Spolkové republice Německo a v Rakousku, kde se sice koncepčně vychází také z Trestněprávní úmluvy o korupci z roku 2002 a z Rámcového rozhodnutí Rady EU 2003/568/SVV, ale kde vlastní legislativní řešení a začlenění postihu korupce v obchodních vztazích je vnitřně podstatně více odůvodněné, logické a systematické.

V tomto směru lze odkázat především na úpravu obsaženou v § 299 až § 301 německého trestního zákoníku (Strafgesetzbuch - StGB), které upravují skutkové podstaty trestných činů úplatkářství a podplácení v obchodním styku jako součástí širší druhové skupiny trestných činů proti (hospodářské) soutěži.

Uvedené trestné činy přitom vztahují trestnost požadování, nechání si slibu a nebo přijetí úplatku, resp. nabídky, slibu a nebo poskytnutí úplatku výhradně na zaměstnance nebo zmocněnce (obchodního) podniku v obchodním styku a výslovně tedy vážou trestnost na korupci jako formu jednání proti hospodářské soutěži, resp. nekalosoutěžního jednání, nikoliv jako jednání směřující proti pořádku ve věcech veřejných. Úplatek je zde chápán výlučně jako neoprávněná výhoda nabízená, slibovaná nebo poskytovaná zaměstnanci nebo zmocněnci jednoho podniku jako "protiplnění" za to, že jiný podnik (soutěžitel) bude v rámci hospodářské soutěže (včetně zahraniční) upřednostněn.

Důležité v tomto směru je, že tyto trestné činy jsou podle § 299 tzv. soukromožalobními delikty, tj. jsou stíhány ve smyslu § 301 pouze na návrh, ledaže orgán činný v trestním řízení považuje z důvodu zvláštního veřejného zájmu na trestním stíhání za vhodné zakročit z moci úřední. Právo podat návrh na zahájení trestního stíhání mají vedle poškozeného i všichni dotčení podnikatelé, svazy a komory dle § 8 odst. 3 bod 1, 2 a 4 zákona na ochranu proti nekalé soutěži.

Ačkoli lze tedy konstatovat, že německá trestně právní úprava úplatkářství v obchodních vztazích je rozhodně sofistikovanější a současně z přirozeně právního hlediska i nesporně "rozumnější" než nová úprava v České republice a na Slovensku, v praxi s sebou přesto nese i ona nemalé výkladové problémy a nejasnosti.¹⁶⁾

Obdobně je právní úprava korupce v obchodních vztazích vymezena i v rakouském trestním právu, a to jako trestný čin přijetí daru zaměstnancem nebo zmocněncem podle § 168c trestního zákoníku a trestný čin podplácení zaměstnanců nebo zmocněnců podle § 168d trestního zákoníku. V této souvislosti je zajímavé, že trestnost ve vazbě na podplácení je vázána na to, že je zaměstnanci nebo zmocněnci nabídnuta, slíbena nebo poskytnuta v hospodářském styku "nikoli nepatrná výhoda". Stejně jako v případě německé úpravy je i v rakouské právní úpravě trestní stíhání vázáno zásadně (až na výjimku) na návrh poškozeného nebo oprávněného k uplatnění práva na upuštění od jednání podle § 14 odst. 1 spolkového zákona proti nekalé soutěži z roku 1984.

V celkovém kontextu právní úpravy členských států Evropské unie jde v otázce trestnosti korupce, a to ve vazbě na trestní odpovědnost právnických osob, nesporně nejdále britský protikorupční zákon Bribery Act, přijatý v roce 2010, jenž vyvolal velmi silné a nejednoznačné reakce.¹⁷⁾ Terčem kritiky, zejména podnikatelské veřejnosti, se přitom stal především nový institut nezabránění korupci, resp. nesplnění povinnosti obchodních organizací zabránit korupci ("Failure of commercial organisations to prevent bribery"), který dovozuje odpovědnost za "nevhodné chování" nejen vůči konkrétní osobě, která se jej dopustí, ale také vůči jejímu zaměstnavateli nebo dokonce i právnické osobě, pro kterou tak koná jen na základě (externí) smlouvy či dohody, byť by uvedené subjekty o způsobech a postupu konání dané osoby nebyly informovány. Proto také příslušná právnická osoba, aby zabránila obvinění z korupce a aby se vyvinila z trestní odpovědnosti, musí zavést interní systém předcházení korupčnímu konání svých zaměstnanců a externích spolupracovníků. Na Bribery Act navazuje metodika (Guidance) o postupech, které mohou uplatnit obchodní organizace k zamezení spojeným osobám v poskytování úplatkům, zveřejněná ministerstvem spravedlnosti.

KORUPCE A TRESTNÍ ODPOVĚDNOST PRÁVNICKÝCH OSOB

Jedním ze základních požadavků jak Trestněprávní úmluvy o korupci, tak i Rámcového rozhodnutí Rady (EU) o boji proti korupci v soukromém sektoru je požadavek na zavedení trestní odpovědnosti za korupci i pro právnické osoby. Až s ohledem na poslední legislativní iniciativy vlády z počátku roku 2011 se stává reálným, že přijetím komplexní zákonné úpravy trestní odpovědnosti právnických osob splní konečně své mezinárodní závazky v tomto směru i Česká republika. V této souvislosti totiž vláda dne 15. března 2011 předložila Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a to spolu s návrhem doprovodného zákona o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.¹⁸⁾ Vládou navržená zákonná úprava trestní odpovědnosti právnických osob přitom vychází z právní konstrukce založené na taxativním výčtu trestných činů (zločinů nebo přečinů) podle zvláštní části trestního zákoníku, kterých se může právnická osoba "dopustit", a mezi které náleží i trestné činy přijetí úplatku (§ 331 trestního zákoníku), podplacení (§ 332 trestního zákoníku) a nepřímého úplatkářství (§ 333 trestního zákoníku). V souladu s mezinárodními závazky České republiky se na tyto trestné činy nebude vztahovat ustanovení o účinné lítosti a ani při splnění obecných podmínek pro účinnou lítost tak nedojde k zániku trestní odpovědnosti dané právnické osoby za korupční jednání.

Jedním ze zásadních momentů je přitom v tomto směru vymezení okruhu fyzických osob, za jejichž jednání (trestný čin) má být právnická osoba odpovědná, a podmínky odpovědnosti právnické osoby za trestný čin spáchaný touto osobou, přičemž tyto otázky řeší mj. i článek 18 Trestně právní úmluvy o korupci a článek 5 Rámcového rozhodnutí o boji s korupcí v soukromém sektoru. Trestní odpovědnost právnické osoby je v tomto směru konstruována tak, aby byla podmíněna spácháním trestného činu fyzickou osobou (pokusem nebo účastenstvím), která zastává v právnické osobě vedoucí postavení spojené s oprávněním jednat jménem právnické osoby, pravomocí přijímat rozhodnutí jménem právnické osoby nebo pravomocí vykonávat kontrolu v rámci této právnické osoby, a nebo je podřízená výše uvedené "rozhodující, řídící nebo kontrolující" osobě a spáchání trestného činu jí umožnil nedostatek dohledu nebo kontroly ze strany "rozhodující, řídící nebo kontrolující" osoby. To je v zásadě i koncepce návrhu českého zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim a podstata tzv. pravé trestní odpovědnosti právnických osob. Přitom je v této souvislosti významné, že trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala protiprávním způsobem.¹⁹⁾

Zatímco v Rakousku představuje právní úpravu trestní odpovědnosti právnických osob zákon o odpovědnosti sdružení (Verbandsverantwortlichkeitsgesetz - VbVG) z roku 2006, který je rovněž postaven na konceptu tzv. pravé odpovědnosti právnických osob, tak německá úprava je případem tzv. nepravé (quasi) trestní odpovědnosti právnických osob, jež je založena na odpovědnosti správnětrestní. Nepravá trestní odpovědnost v SRN přitom vychází zejména z Ordnungswidrigkeitgesetz (Gesetz über Ordnungswidrigkeiten - OWiG), který stanoví pravomoc soudů a správních orgánů rozhodovat o ukládání správních pokut (Geldbussen) fyzickým i právnickým osobám. Ustanovení § 30 OWiG totiž v tomto směru stanoví, že právnická osoba může být odpovědná za spáchání trestného činu podle správního práva, pokud její zástupce nebo člen statutárního orgánu spáchal trestný čin při výkonu svých pracovních povinností a pokud právnická osoba mohla spáchání tohoto trestného činu zabránit.

Poznámky:

¹⁾ Sám pojem "korupce" je do značné míry obsahově neutrální a v dotčené české právní úpravě v zásadě nepoužívaný. Korupce sama o sobě přitom může zahrnovat např. i jednání, které ani nemusí být trestným činem, resp. nemusí naplňovat znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. V tomto směru srov. např. definici korupce v čl. 2 Občanskoprávní úmluvy o korupci (Štrasburk, 1999).

²⁾ Srov. např. Bányaiová, L., K některým otázkám soukromoprávních nároků z porušování právních předpisů, In: Antitrust, 2010, č. 4, str. 27 a násl.

³⁾ Úplný přehled normativních právních aktů v oblasti "Boje proti korupci" je k dispozici na webových stránkách Evropské unie, EUR-Lex, http://eur-lex.europa.eu/cs/dossier/dossier_19.htm

⁴⁾ Termín "neoprávněná výhoda" byl použit i v zákonné definici úplatku podle novelizovaného § 162 "starého" trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném od roku 2004, a poté i v zákonné definici úplatku v novém trestním zákoníku, zákon č. 40/2010 Sb., konkrétně v § 334 odst. 1.

⁵⁾ Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 4941/2008.

⁶⁾ Viz Hajn, P., Podplácení jako soukromoprávní delikt, In: Bulletin advokacie, 1993, č. 8, str. 7.

⁷⁾ Blíže srov. Havlín, M., Historický vývoj právní úpravy nekalé soutěže, In: Právník, 1996, č. 9, str. 822 a násl.

⁸⁾ Blíže srov. např. Sparfeldová, S., Nekalá soutěž v německém právu, In: Bulletin advokacie, 1999, č. 1, str. 85 a násl.

⁹⁾ Srov. např. materiál OECD: Pokyny pro boj proti kartelovým dohodám mezi uchazeči o veřejnou zakázku (Bid Rigging), který je v češtině k dispozici na webových stránkách Úřadu pro ochranu pro ochranu hospodářské soutěže.

¹⁰⁾ Srov. Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10.

¹¹⁾ Srov. např. Rychlý, T., Právní úprava boje proti korupci a současná praxe: Rizika pro mezinárodní společnosti a jejich manažery, In: Jurisprudence, č. 8/2008, str. 25 a násl.

¹²⁾ Tamtéž.

¹³⁾ Srov. např. Kindl, J., Některé problémy zavedení trestného činu "kartelu" v novém trestním zákoníku, In: Právní rozhledy, 2010, č. 17, str. 622 a násl.

¹⁴⁾ V podstatě prvním významným legislativním průlomem v mezinárodním kontextu se stal americký zákon o praktikách boje se zahraniční korupcí, U.S. Foreign Corruption Practices Act (FCPA).

¹⁵⁾ Slovenský trestní zákoník nabyl účinnosti dne 1. ledna 2006.

¹⁶⁾ Srov. např. Pragal, O., § 299 StGB - keine Straftat gegen den Wettbewerb!, In: Zeitschrift für Internationale Strafrechtsdogmatik, č. 2/2006, str. 63 a násl.

¹⁷⁾ Podrobné informace k Bribery Act jsou k dispozici na webových stránkách britského ministerstva spravedlnosti: Ministry of Justice, www.justice.gov.uk.

¹⁸⁾ Návrhy obou zákonů jsou k dispozici jako sněmovní tisky č. 285 a č. 286 na webových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, www.psp.cz.

¹⁹⁾ Blíže srov. § 8 odst. 3 návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

Pavel Koukal
advokát, Praha