Patří spotřebitelské právo do občanského zákoníku?

Je nepochybné, že předložení návrhu nového občanského zákoníku je jedním z nejdůležitějších legislativních kroků polistopadové éry a je nutné jej přivítat.

Mezi nejvýznamnější přínosy jeho přijetí by jistě patřilo sjednocení dnes roztříštěných soukromoprávních institutů a dále sjednocení smluvního práva, tedy odstranění současné dvojkolejnosti závazkového práva obchodního a občanského.

SPOTŘEBITELSKÉ SMLOUVY V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

Není asi nijak překvapivé, že na tento téměř revoluční legislativní počin nepanují mezi laickou i odbornou veřejností jednotné názory a že je z nejrůznějších úhlů pohledu předmětem kritiky a polemické výměny názorů.

Jedním z aspektů návrhu, který není jednoznačně přijímán, je inkorporace materie tzv. spotřebitelských smluv, tedy norem upravujících ochranu spotřebitele vstupujícího do smluvních vztahů s podnikateli, do návrhu nového občanského zákoníku. Samotný pojem spotřebitele je definován v § 412 návrhu. Zvláštní ustanovení o smlouvách uzavíraných spotřebitelem pak nalezneme v obecné části věnované relativním majetkovým právům, a to v § 1799-§ 1846 návrhu.

Veškerá tato ustanovení týkající se ochrany spotřebitele jsou implementací příslušných směrnic EU. Díl o spotřebitelských smlouvách je rozčleněn do čtyř oddílů. První obsahuje základní (obecná) ustanovení týkající se spotřebitelských smluv.¹⁾ Druhý upravuje uzavírání smluv distančním způsobem, tedy bez současné fyzické přítomnosti stran.²⁾ Třetí oddíl je věnován smlouvám uzavíraným mimo obchodní prostory.³⁾ Ve čtvrtém oddílu pak nalezneme úpravu spotřebitelských smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (tzv. timesharing) a jiných rekreačních službách.⁴⁾

Na otázku, zda je opodstatněné zahrnutí spotřebitelských smluv do kodexu soukromého práva, není snadné nalézt správnou odpověď. Ostatně vyplývá to i ze skutečnosti, že tato ustanovení byla začleněna do návrhu nového občanského zákoníku až v průběhu připomínkového řízení. Oba přístupy, tedy jak nakonec zvolený inkorporační, tak alternativní, vyčleňující úpravu spotřebitelských vztahů do zvláštního zákona či zákonů, jsou jistě možné a legitimní. Pro oba modely lze nalézt řadu podpůrných argumentů.

ARGUMENTY PRO ZAČLENĚNÍ

Zřejmě nejvýznamnějším důvodem pro začlenění spotřebitelského práva do obligační části občanského zákoníku je samotný ideový základ návrhu nového soukromoprávního kodexu. Nový občanský zákoník by měl ve shodě se standardy kontinentálního práva plnit integrační roli ve vztahu k celé materii soukromého práva, jehož by měl být obecným kodexem. Z integrační funkce nového občanského zákoníku tak na druhé straně vyplývá snaha o eliminaci tzv. komplexních právních úprav určitých podoblastí práva, resp. soukromého práva. Jedním z projevů této snahy je vedle sjednocení obchodního a občanského závazkového práva například zrušení zákona o rodině coby samostatného právního předpisu upravujícího rodinné vztahy.

Zahrnutí právní úpravy smluv se spotřebiteli do občanského zákoníku není navíc z pohledu českého práva nic nového či převratného, neboť úprava tzv. spotřebitelských smluv je součástí již stávajícího občanského zákoníku, do kterého byla začleněna zákonem č. 367/2000 Sb. jako hlava pátá první obecné části, přičemž následně byla postupně doplňována a upravována. Ze stávající právní úpravy ostatně návrh nového občanského zákoníku vychází. Nejde však o doslovné převzetí. Návrh nového občanského zákoníku obsahuje oproti platné právní úpravě jednak některá doplnění o dosud netransponované normy příslušných směrnic EU, jednak zpřesnění, kterými reaguje na interpretační a aplikační problémy týkající se stávající úpravy. Na rozdíl od platného občanského zákoníku, kde je úprava spotřebitelských smluv poněkud nesystematicky zahrnuta mezi obecná ustanovení, návrh nového občanského kodexu řadí tuto materii logicky mezi úpravu závazkového práva, tedy do části věnované relativním majetkovým právům.

S ohledem na výše uvedené by bylo vyčlenění norem upravujících ochranu spotřebitele vně nového občanského zákoníku z pohledu autorů a předkladatelů jeho návrhu patrně krokem zpět směrem k totalitnímu pojetí práva, pro které je existence samostatných, resp. samostatnými kodexy upravených, odvětví charakteristická.

Kromě toho nelze přehlížet ani skutečnost, že systematická samostatná úprava soukromoprávních norem upravujících ochranu spotřebitele v současné době neexistuje, přičemž jejich integrace je žádoucí. Normy upravující ochranu spotřebitele jsou obsaženy v různých předpisech přijímaných často poněkud chaoticky ve snaze dodržet závazné lhůty pro transpozici příslušných směrnic Evropské unie do českého právního řádu. Opakovaně novelizovaný zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, nelze za obecný kodex spotřebitelského práva považovat, neboť upravuje pouze některé aspekty spotřebitelského práva. Z tohoto pohledu plní začlenění spotřebitelských smluv do návrhu nového občanského zákoníku i roli určitého žádoucího stabilizátoru tohoto specifického právního pododvětví.

ARGUMENTY PRO SAMOSTATNOU PRÁVNÍ ÚPRAVU

Hlavním zdrojem rozpaků nad zařazením úpravy spotřebitelského smluvního práva do nového občanského zákoníku je jistá neautentičnost těchto norem. Zatímco u většiny ostatních ustanovení návrhu nového občanského zákoníku jde o kodifikaci soukromoprávních norem, které prošly ve společnosti dlouhým a přirozeným vývojem, v případě ustanovení spotřebitelského práva jde o ustanovení do značné míry umělá. Na jedné straně jde sice o normy soukromoprávní, neboť upravují vztahy mezi soukromými subjekty a slouží především individuálním zájmům, na straně druhé je zřejmé jejich "úřednické" pozadí. V celkovém kontextu zákona, který má být obecným kodexem českého soukromého práva, tak působí ustanovení o ochraně spotřebitele do značné míry neorganicky.

Je nepochybné, že nový občanský zákoník by měl být v českém právním prostředí procházejícím v posledních dvaceti letech notně turbulentním vývojem jakýmsi stabilizačním bodem. Je žádoucí, aby byl přijat v takové podobě, která do budoucna minimalizuje potřebu úprav jeho znění. Začlenění spotřebitelských smluv do návrhu je s uvedeným zájmem ve zřejmé kontradikci. Ze skutečnosti, že v případě spotřebitelských ustanovení jde o normy relativně velmi mladé a tedy časem neprověřené, vyplývá pak latentní riziko jejich častých změn a novelizací. Toto riziko navíc významně umocňuje skutečnost, že je prakticky celá tato materie závislá na stavu a vývoji spotřebitelských norem v rámci Evropské unie. V této souvislosti nelze přehlížet, že stav spotřebitelského práva Evropské unie není utěšený, trpí nesystémovostí a nekonzistencí. Je naprosto zřejmé, že tuto oblast čekají velké proměny, jejichž konkrétní podoba však není z mnoha důvodů dosud zřejmá. Začlenění ustanovení o spotřebitelských smlouvách do obecného kodexu soukromého práva se z uvedeného pohledu nejeví jako rozumné řešení.

V souvislosti s problematikou začlenění úpravy spotřebitelských smluvních vztahů nelze nezmínit skutečnost, že do návrhu nového občanského zákoníku nebyla zařazena úprava pracovní smlouvy. Povaha norem upravujících pracovní a jim obdobné smlouvy je přitom v mnohých ohledech ustanovením týkajícím se spotřebitelských smluv velmi podobná. V obou případech jde o vztah nerovných smluvních stran, ve kterých je slabší smluvní strana chráněna kogentními smluvními i mimosmluvními instituty, přičemž jejich dodržování ze strany silnější smluvní strany je dozorováno rovněž orgánem státní správy (Česká obchodní inspekce, resp. inspektoráty práce). Pracovní závazkové právo je přitom nepoměrně stabilnějším odvětvím a na rozdíl od spotřebitelského práva nebude zjevně podléhat tak častým novelizacím. Pokud tedy návrh občanského zákoníku počítá s integrací ustanovení týkajících se spotřebitelských smluv, lze jen stěží nalézt racionální zdůvodnění, proč normy upravující pracovněprávní vztahy nejsou do nového občanského zákoníku rovněž zahrnuty. Naopak, přetrvávající vyčlenění norem pracovní smlouvy do samostatného pracovního kodexu s tím, že účinnost občanského zákoníku je dána pouze subsidiárně, je precedentem legitimizujícím obdobný model v případě spotřebitelského práva.

- - -

Jak jsem uvedl výše, odpověď na otázku, zda je zařazení ustanovení týkajících se ochrany spotřebitele ve smluvních vztazích do návrhu nového občanského zákoníku správným krokem, nemůže být jednoznačná. Střetávají se zde zejména dva principy. Na jedné straně samotná podstata nového občanského zákoníku coby obecného soukromoprávního kodexu a na straně druhé zájem na tom, aby byl nový občanský zákoník dlouhodobě stabilním základním kamenem českého soukromého práva. Podle mého názoru řešení, které bylo nakonec zvoleno, tedy zahrnutí spotřebitelských ustanovení do občanského zákoníku, není z důvodů, které uvádím v předchozí části svého příspěvku, vhodné.

Poznámky:

¹⁾ Zejména implementace Směrnice Rady Evropských Společenství č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

²⁾ Implementace Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku a Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002, o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES.

³⁾ Implementace Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985, o ochraně spotřebitele při sjednávání smluv mimo obchodní prostory.

⁴⁾ Implementace Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009, o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně.

Martin Kofroň
KPMG Legal s.r.o., advokátní kancelář