Z některých aspektů rozhodčího řízení se stal dokonce politický problém, čehož odrazem byly pokusy o legislativní omezení rozhodčího řízení i aktuální návrh novely zákona o rozhodčím řízení, který je nyní projednáván v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.1)

SOUVISEJÍCÍ PROBLÉMY

V zásadě jde o dva problémy, které spolu do jisté míry souvisejí. Při detailním pohledu se člení na další dílčí problémy. Prvotní spor se týká subjektů, které se různým způsobem podílejí na rozhodovací činnosti rozhodců2) a jsou označovány vesměs jako rozhodčí či servisní centra, viz dále. Jak dále vysvětlím, považuji toto označení za ne zcela přesné a proto budu v této souvislosti užívat termín "administrátoři".

Předmětem sporů se stala jak samotná existence administrátorů, tak přijatelná míra jejich ingerence do rozhodčího řízení. Na to navázaly spory o zákonnost určení rozhodce jinak, než přímo. S tím pak souvisejí neshody o to, zda pro řízení před rozhodcem mohou být vydány jednací řády či obdobné interní úpravy, případně jaký vliv má jejich existence na platnost samotné rozhodčí doložky. Na adresu rozhodců jsou vyslovovány paušální pochybnosti o jejich nepodjatosti. K tomu pak přibyla otázka obecnějšího charakteru: Zda lze v rozhodčím řízení rozhodovat i spory plynoucí ze spotřebitelských smluv.

Záměrem tohoto článku je zabývat se postupně všemi těmito nejasnostmi včetně relevantní judikatury. A pochopitelně vyjádřit i vlastní právní názor. Ve snaze o přehlednost jsem i vnitřní strukturu článku přizpůsobil jednotlivým sporným momentům.

Úvodem ale považuji za potřebné připomenout dvě, podle mne důležité skutečnosti. První z nich je na můj vkus příliš časté tvrzení, že rozhodčí řízení, v němž rozhoduje rozhodce, je mnohdy jen zneužitím zákona o rozhodčím řízení ve prospěch subjektu, který určil obsah smlouvy včetně rozhodčí doložky. Podle téže teorie jsou pak rozhodčími nálezy ukládána plnění, která by pro svoji zjevnou nevýhodnost a nezákonnost nikdy nemohla být uložena soudem. Ve veřejnosti a médiích kolují dokonce zkazky o poškozování a okrádání desítek tisíc lidí.3) Tomu, co je nazýváno veřejným míněním a médiím ochotně ponechám právo šířit neověřené informace. Pro odborný článek je ale zásadní, že dosud nebyla zpracována jediná studie zabývající se počtem rozhodčích řízení, vedených ročně rozhodci, ani studie, která by se seriózně zabývala způsoby a zejména rozsahem tvrzeného zneužívání. Přitom odhady počtů rozhodčích nálezů, vydaných za jeden rok rozhodci, se pohybují v řádech desetitisíců a možná i více.4) Kolik rozhodnutí by mělo být explicitně vydáno v souvislosti se zneužíváním rozhodčího řízení nelze odhadnout ani hrubě.

Mám tedy důvodně zato, že je-li číkoliv postoj k rozhodčímu řízení negativně ovlivněn takovými informacemi, jde o zcela nepodložený závěr. V odborné debatě, vedené racionálními argumenty, lze vzít takový názor na vědomí, ale není důvod se s ním seriózně zabývat. S tím pak souvisí poukázání na další reálii. Rozhodčí řízení tu není pro ty, kteří rozhodují, byť z toho mají nepochybně hmotný užitek. Takový užitek, odměna rozhodce, je aspekt jakékoliv rozhodcovské činnosti, stálý rozhodčí soud nevyjímaje. Na řešení sporů v rozhodčím řízení, tedy kromě jiného rychlého řešení, zejména tam, kde se předpokládá jejich větší počet, typicky v případě smluv o spotřebitelském úvěru, je v řadě případů postaven podnikatelský záměr. Abych předešel dezinterpretaci, míním zákonný záměr. Postavený tedy na předpokladu uzavření korektní smlouvy (např. o poskytnutí úvěru) a jejího oboustranného plnění. S tím, že případný spor nebude řešit soud, ale rozhodce. Změny soudní interpretace zákona o rozhodčím řízení v této oblasti, jak budou dále zmíněny, jejichž výsledkem je zpochybnění platnosti rozhodčích doložek, ač v době uzavírání smluv, typicky před rokem či dvěma, nebyl žádný důvod k takovým pochybnostem, nezasahují rozhodce či administrátory. Dopadají na ty, kteří v této oblasti podnikají. V tomto kontextu je významné, zda všechny podnikatelské subjekty tohoto druhu lze považovat za nepoctivce, zneužívající rozhodčí doložky k dosažení zisku, jež by jinak, poctivě, nezískaly. Anebo zda je takových na trhu alespoň většina. Pokud ne, pak se logicky nabízí otázka, proč mají ti poctiví nést důsledky činnosti těch druhých. S velkou pravděpodobností zcela minoritních.

Ostatně, a to již na závěr, podle zpráv z tisku to vypadá, že ti, kdo zneužívají právo a například jen předstírají úvěrové aktivity, se začínají orientovat na směnky, mající zajistit vymožení toho, co bylo sjednáno.5)

Zajímalo by mne, jestli se debata o mezích přípustnosti rozhodčího řízení přesune jinam, například k tématu přípustnosti směnek, případně směnek ve spotřebitelských vztazích, znějících například ve prospěch hospodyně z ostrovního státu Vanuatu.

ADMINISTRÁTOŘI

Přibližně před deseti lety, tedy asi šest let po nabytí účinnosti zákona o rozhodčím řízení se objevil fenomén, se kterým asi zákonodárce při schvalování zákona o rozhodčím řízení příliš nepočítal. Je vcelku nesporné, že zákon o rozhodčím řízení upravuje možnost sjednání dohody smluvních stran, že jejich spor (arbitrovatelný ve smyslu § 2 zákona o rozhodčím řízení ) má rozhodovat "...jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud" (§ 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení ). Pro pojem "jeden nebo více rozhodců" je obvykle jako protiklad stálého rozhodčího soudu užíván výraz "rozhodce ad hoc". To je hned dvojí chyba. Především není důvod rozšiřovat pojmový aparát zákona o další, nedefinovaný výraz. zákon o rozhodčím řízení jasně označuje subjekty nadané pravomocí vydávat rozhodčí nálezy. Jsou jimi rozhodce (jeden nebo více) a stálý rozhodčí soud. Je tedy nonsens hovořit ještě o jakémsi rozhodci ad hoc. V doslovném překladu pak tento pojem znamená "jenom pro tento případ". zákon o rozhodčím řízení ale o nějakém časovém či množstevním omezení, tedy o omezení pro "tento případ", nehovoří a tedy není důvod jej takto zavádět. Pouze důvodová zpráva k návrhu zákona o rozhodčím řízení zmiňuje příležitostné rozhodce,6) což se ale do textu zákona o rozhodčím řízení nijak nepromítlo. Z těchto důvodů se nadále, pokud jde o subjekt rozhodování, budu držet rozlišení "rozhodce" a "stálý rozhodčí soud". Nelze ale vyloučit, že představa, podle níž má oproti stálému rozhodčímu soudu existovat výhradně jen rozhodce "pro tento případ" stojí za averzí proti rozhodcům, kteří rozhodují ve větším počtu případů.

Zmíněným fenoménem byly subjekty, právnické osoby, často obchodní společnosti, které jednomu či spíše více rozhodcům zajišťují administrativní zázemí. Vcelku pochopitelnou reakcí na zjištění takových subjektů byla snaha o jejich obecné označení. Tak vznikly pojmy jako "soukromé rozhodčí soudy" či "rozhodčí centra"7) či "servisní organizace pro rozhodce".8) Kromě posledního, který je ale spíše popisem než označením, jsou ostatní pojmenování matoucí. Vzbuzují totiž dojem, že takto označené subjekty samy rozhodují spory. To ale zákon o rozhodčím řízení nepřipouští a pokud mi je známo, jde o respektovaný stav. Jak uvedeno, zvolil jsem pro tyto subjekty označení "administrátor", neboť nejlépe postihuje podstatu činnosti, tedy vedení administrativy související s rozhodčím řízením. Kromě toho název také koresponduje s obvyklým předmětem činnosti administrátorů, zapsaném v obchodním rejstříku.

Další reakcí, již méně pochopitelnou, byly spekulace o tom, zda něco takového, jako administrátoři, smí vůbec existovat a zda jde o legální činnost. (viz literatura v pozn. 6). To zase vedlo k prezentaci opačných názorů,9) činnost administrátorů hájících. Začaly také spory o legálnosti ujednání, podle nichž byli administrátoři určeni v rozhodčí doložce jako ti, kdo v případě sporů stanoví rozhodce. Zásadním argumentem proti administrátorům bylo tvrzení, že popsaným jednáním, případně tím, že administrátoři publikují řády či stanovy a na ty je odkazováno v rozhodčí smlouvě, je napodobována činnost stálého rozhodčího soudu, což je (údajně) protiprávní.

Pokud jde o bazální spor, týkající se zákonnosti činnosti administrátorů, zdá se, že tento problém je vyřešen. O legálnosti této činnosti již není pochyb. O problematice vydávání stanov a jednacích řádů těmito subjekty bude pojednáno dále. Spor zřejmě není ani o tom, že mohou být tím, kdo v případě potřeby určí rozhodce, tedy zastávat funkci appointing autority.

S ohledem na další rozbor ale považuji za účelné se problematikou administrátorů zabývat i z poněkud jiného úhlu pohledu. V této souvislosti je vhodné zmínit povahu stálého rozhodčího soudu tak, jak plyne ze zákona o rozhodčím řízení, neboť pro další argumentaci má význam. Podle § 13 zákona o rozhodčím řízení mohou být stálé rozhodčí soudy zřízeny pouze na základě zákona. Z § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je dále patrno, že z hlediska samotného rozhodování sporů nemají stálé rozhodčí soudy žádnou prioritu před rozhodcem. Strany mohou dohodnout, že o určitých sporech, kde by jinak byla dána pravomoc soudu, bude rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud.

Z tohoto i z dalších ustanovení zákona o rozhodčím řízení lze dovodit, že v podstatě rozhodčí činnosti jsou si rozhodci a stálý rozhodčí soud zcela rovni. Platí pro ně stejná pravidla rozhodování, procesní i hmotná, a venkoncem podle stejných pravidel mohou být jejich rozhodčí nálezy zrušeny. Odlišností je v zákoně o rozhodčím řízení zmíněné oprávnění stálého rozhodčího soudu (§ 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení), podle něhož mohou stálé rozhodčí soudy (ale nemusejí) vydávat své statuty a řády, které určí způsob jmenování rozhodců, jejich počet a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. V kontextu s tím, co bude dále zmíněno, naprosto nechápu, jak by toto oprávnění mohlo být vykládáno jako výhradní právo takové statuty vydávat s tím, že nikdo jiný je vydávat nesmí. Vydávat si své řády a stanovy může kdokoliv prostě proto, že to zákonem není zakázáno a ani to, samo o sobě, nelze považovat za obcházení zákona. Jde pouze o míru aplikace těchto řádů.

Zakotvení možnosti stálého rozhodčího soudu vydat řády či stanovy, je tedy poněkud nadbytečné. Na rozdíl od toho, co zakládá skutečnou výlučnost stálého rozhodčího soudu. Tím je odst. 3, § 13 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož, pokud se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily jeho předpisům platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem. Jinými slovy, s oporou v zákoně stálý rozhodčí soud může vydat zmíněná procesní pravidla, a ta jsou pro případného účastníka rozhodčího řízení závazná, aniž se s nimi seznámil při podpisu smlouvy s rozhodčí doložkou. Další odlišností, pro tuto chvíli nevýznamnou, je to, že "...rozhodčí nálezy vydávané rozhodčími senáty nebo jedinými rozhodci, jsou rozhodčími nálezy tohoto soudu, nikoliv jeho rozhodců jako soukromých osob".10) Pokud jde ale o povahu stálého rozhodčího soudu v tržním prostředí, podle další části citovaného rozhodnutí Ústavního soudu: "...Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud." Mimo vší pochybnost jde o subjekt soukromého práva. Ve smyslu § 13 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení může být součástí rozhodčí doložky, je-li pro případ sporu sjednána pravomoc stálého rozhodčího soudu, i sazebník poplatků a účastník smlouvy jej jejím podpisem akceptuje. V případě rozhodce je či může být odměna sjednána v rámci rozhodčí doložky anebo později. Jde tedy o dva na roveň postavené způsoby určení úplaty za provedení určité činnosti.

Důležité je, že stát už kromě zřízení stálého rozhodčího soudu nemá vůči němu žádná oprávnění, dokonce ho ani nemůže zrušit. Nemá žádný vliv ani na výběr rozhodců, ani na jejich kvalitu, potažmo kvalitu jejich nálezů. Je čistě věcí stálého rozhodčího soudu, jaké rozhodce jmenuje a bude ustanovovat v jednotlivých případech sporů a tím do jisté míry i to, jak kvalitní jejich rozhodnutí budou. V tomto směru není ovšem nadán žádnými speciálními pravomocemi, neboť způsoby, jakými má rozhodce rozhodovat, jsou principiálně dány zákonem. Podle § 1 zákona o rozhodčím řízení rozhodují rozhodci včetně stálého rozhodčího soudu nezávisle a nestranně. Podle § 5 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je rozhodce povinen vykonávat svoji funkci v souladu s tímto zákonem a dalšími předpisy. Dle zákona o rozhodčím řízení musí být rozhodce také nepodjatý. Základní princip rozhodčího řízení stanoví § 18 zákona o rozhodčím řízení, dle něhož mají obě strany v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Je zjevné, že stálý rozhodčí soud není zákonem pojímán jako nadřízený "svých" rozhodců. Rozhodci a stálé rozhodčí soudy jsou si tedy, pokud jde o samu podstatu jejich činnosti, zcela rovny a je pouze na účastnících smlouvy, zda a koho určí k rozhodnutí sporu. Jinak též řečeno, komu zaplatí za provedení rozhodčího řízení a vydání nálezu. Asi stěží by bylo možné tvrdit, že nejde o konkurenční prostředí.

Vyjdeme-li z toho, že stálý rozhodčí soud svoji činnost provozuje či může provozovat jako výdělečnou činnost, samozřejmě s respektováním výše uvedeného, pak jsou mu konkurentem všichni rozhodci, kteří provozují svoji rozhodcovskou činnost na stejné bázi. Tedy za určitou, obvykle předem sjednanou, odměnu. Bylo by diskriminací, dovozovat, že rozhodci nemohou vydávat své řády či statuty. Je pak jiným problémem, jak se stanou závazné pro smluvní strany, když ex lege to jako u stálého rozhodčího soudu v úvahu nepřichází.

Dále zmíním, že něco jiného jsou řády vydávané administrátory a také to, že existence či neexistence řádů je z hlediska průběhu rozhodčího řízení zcela irelevantní.

ŘÁDY, STATUTY A JMENOVÁNÍ ROZHODCŮ

Ačkoliv jde, striktně vzato, o několik problémů, nelze se jimi zabývat odděleně. Díky rozsáhlé, a bohužel také značně rozporné judikatuře (jak bude dále zmíněno), jsou tyto pojmy navzájem propojeny, neboť jsou v rozhodnutích zmiňovány v různých kombinacích a tak je také nutno problematiku pojednat. Takže především je předmětem pozornosti to, že administrátoři vydávají řády, v nichž je obvykle uvedeno, jak by případné rozhodčí řízení mělo proběhnout. Ještě než bude probrána judikatura s tímto problémem související, je třeba zmínit fakt, který, jak se zdá, zatím nikdo nebral v úvahu.

Hlavně je zjevné, že výhrady vůči řádům jsou spojovány s možnou neplatností rozhodčí doložky i v případech, kdy to je z povahy věci zcela nedůvodné. Totiž tam, kde takový statut či řád vydává administrátor, který je z rozhodčí doložky oprávněn ve smyslu § 7 odst. 1 zákona určit rozhodce. V takovém případě nemůže být jakýkoliv řád vnímán jako řád, který dopředu vydal rozhodce, tedy jako relevantní úprava rozhodčího procesu, ale pouze jako informace o tom, jak může rozhodce postupovat, bude-li to v daném případě považovat za přijatelné s ohledem na nutnost respektovat zákon. Jinými slovy, pochybnosti o platnosti rozhodčí doložky uzavřené mezi subjekty A a B jsou opřeny o tvrzení, že subjekt C, který není účastníkem smlouvy a má pouze roli toho, kdo někdy v budoucnu (možná) určí rozhodce, případně je, byť nemusí být, administrátor, prezentuje nějakým způsobem svoji představu průběhu rozhodčího řízení. Což ovšem není pro nezávislého a nestranného rozhodce nijak závazné. A to ani kdyby byl odkaz na tyto řády v rozhodčí doložce.

Jak již bylo řečeno, to že § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení uvádí, že stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády nelze interpretovat jako zákaz komukoliv jinému, aby v rámci stejné činnosti vydával podobné statuty a řády. Kritický je jejich obsah nezávisle na tom, zda se účastníci těmto řádům předem podřídili či byli podřízeni ex lege. Především, a to platí i pro jakékoliv řády, včítaje v to řády stálého rozhodčího soudu, jakákoliv úprava rozhodčího procesu musí respektovat výše zmíněné principy rozhodčího řízení, tedy nezávislost a nestrannost rozhodců, rovnost stran a jejich právo na uplatnění v rámci rozhodčího řízení.

Další princip je obsažen v odst. 2 § 19 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož má rozhodce vést řízení bez zbytečných formalit a poskytnout stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí. Na těchto povinnostech, a dále na povinnosti uvedené v § 30 zákona o rozhodčím řízení, totiž, nestanoví-li zákon jinak, se užijí při nařízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nemohou žádné řády nic změnit. Cokoliv, co by fakticky bylo v rozporu s výše uvedeným, je nepřípustným porušením práva účastníka. Z toho logicky vyplývá, že pokud by například v řádech rozhodce (či administrátora) bylo pouze zopakováno to, co je uvedeno v zákoně o rozhodčím řízení, pak lze asi stěží tvrdit, že v důsledku existence takového vnitřního řádu by mohla být neplatná rozhodčí doložka. jinou věcí je, že tímto jednacím řádem nemusí být účastník vázán, zejména pokud jej neakceptoval již při uzavírání rozhodčí doložky.

Neudržitelnost argumentace, poukazující na existenci řádu jako na problém budoucího rozhodčího řízení anebo dokonce jako na důvod neplatnosti rozhodčí doložky, je zjevná i jinak. Třebaže žádný předem daný rozhodčí řád či statut není vydán, přesto pak musejí být v každém jednotlivém řízení určitá pravidla. Má-li být toto řízení v intencích zákona tak, aby se oběma stranám dostalo stejné příležitosti k uplatnění svých práv, zdá se i docela logické, že by tato interní pravidla měla být těmto stranám zjevena na začátku procesu. Jinými slovy, tlak na to, aby rozhodci neměli žádné statuty a řády, prostě vyústí v to, že statuty a řády budou účastníkům oznamovány vždy na začátku řízení, aby se orientovali v tom, jak hodlá rozhodce, samozřejmě v intencích zákona, postupovat. To ostatně není neobvyklé ani v řízení před stálým rozhodčím soudem.

Ve sporech, u nichž je patrno, že budou vyžadovat rozsáhlejší dokazování a u nichž lze předpokládat i důkazní a jiné procesní aktivity účastníků, je vcelku běžné, že rozhodce či předsedající rozhodce účastníky seznámí s předpokládaným plánem dalšího postupu. Například tedy, že se počítá se třemi jednáními, poté, nebudou-li další důkazní návrhy, bude dán účastníkům časový prostor jednoho měsíce ke zpracování závěrečného návrhu a poté v další stanovené lhůtě rozhodce či rozhodci vydají nález. Je-li v rámci rozhodčího řízení zpracován znalecký posudek, je zcela běžné a nikým není zpochybňováno, že rozhodce či rozhodčí senát účastníkům určí lhůtu, v níž se mohou ke zpracovanému znaleckému posudku vyjádřit, obdobně, jako se to děje v soudním řízení. K takové úpravě ad hoc je rozhodce nepochybně oprávněn a musí pouze dbát výše zmíněných principů rozhodčího řízení. Nepochybně je tomu stejně i u sporů řešených rozhodci včetně sporů plynoucích ze spotřebitelských smluv, kde není obvykle řízení důkazně ani časově náročné. Vždy je rozhodce oprávněn určit žalované straně lhůtu, v níž se má vyjádřit k návrhu na zahájení řízení a obdobně postupovat vůči žalující straně, pokud je to po vyjádření žalované strany nutné k objasnění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí sporu.

Zdá se praktičtější, pokud se již někdo stane účastníkem rozhodčího řízení, aby se s jeho pravidly mohl seznámit nezávisle, tj. například na webové stránce rozhodce, a získal tak alespoň orientační představu.

Je ironií osudu, že jediným faktickým výsledkem dále analyzované soudní praxe v této věci bude potlačení jakékoliv informace o rozhodčích řádech ve všech smluvních dokumentech. Bude prostě sjednán rozhodce, který, pokud je známo, nikdy dopředu žádný řád účastníkům nepředestřel, anebo ten, kdo rozhodce určí, například administrátor (appointing authority), proti čemuž zřetelně nelze nic namítat. Teprve v případě řízení určený rozhodce účastníky eventuálně seznámí se svojí představou o průběhu řízení, přičemž musí respektovat výše zmíněná pravidla a kromě toho brát ohled na to, že dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR11) přiměřená aplikace občanského soudního řádu znamená, že rozhodnutí nesmí být překvapivé. Na druhou stranu, nic takového dělat nemusí, pouze musí dodržovat zákon o rozhodčím řízení a v jím daných mezích občanského soudního řádu. Je otázkou, zda intelektuální investice do argumentace, proč je existence řádu překážkou zákonnosti rozhodčí doložky, měla ve světle výše zmíněného smysl. Vysloveně úsměvné je poukázání na to, že takto neformalizované řády mohou být ex post měněny. Samozřejmě mohou. Možná to hezky nevypadá, ale nic to obecně neznamená. Pokud by v takovém řádu bylo například uvedeno, že žalovaná strana se musí k návrhu vyjádřit do jednoho měsíce od obdržení, ale rozhodce spolu s doručením návrhu sdělí žalované straně, že vzhledem k podstatě sporu se musí vyjádřit do čtrnácti dnů, tak to samo o sobě není ničím závadným či nezákonným. Důležité je, zda byla lhůta dostatečná k tomu, aby měl účastník skutečně "plnou příležitost k uplatnění svých práv (§ 18 zákona o rozhodčím řízení )". Jedině to by mohlo být přezkoumáváno v rámci případné žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. A vice versa, vzhledem ke složitosti může být lhůta pro vyjádření, uvedená v řádu, který byl původně účastníky plně akceptován, nepřiměřeně krátká.

Chybou dále zmíněných rozhodnutí je, že se nezabývají konkrétním zněním řádů, ale reagují na jejich pouhý výskyt. Jak jsem naznačil, lze si tak snadno představit, že za nezákonný odkaz (a důvod tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky) může být považován odkaz na řád, v němž je pouze napsáno, že rozhodčí řízení musí proběhnout striktně podle zákona o rozhodčím řízení. Což by zajisté bylo absurdní, protože tím účastníkova práva skutečně nijak netrpí.

Celkově se zdá, že řada soudců je zvyklá uvažovat v rozměru poměrně rigidního občanského soudního řádu a neuvědomuje si, že "tady to prostě vede rozhodce". K tomu má předepsány pouze obecné principy, takže existence řádů je zcela podružná. Výsledkem je právní paradox. Podle něj platí, že v rozhodčím řízení žádné řády ani jiná pravidla nemusejí být stanovena. V tom případě je smluvní odkaz na subjekt, který určí rozhodce, nezpochybnitelný. Třebaže by se tak mělo dít zcela esoterickým postupem. Pokud je ale nějaký řád zmíněn, pak se spekuluje o neplatnosti rozhodčí doložky. Totéž platí o řádech upravujících samo rozhodčí řízení.

Výjimkou ze závěru o nepotřebnosti řádů by zdánlivě mohl být způsob určení odměny rozhodce. Administrátoři obvykle vydávají jakýsi sazebník obdobný sazebníku soudních poplatků. Jeho podstatou je závazek určit za stanovenou cenu rozhodce a zajistit veškerou administrativu včetně jeho odměny. Tato cena je či může být faktorem hrajícím roli při rozhodnutí pro volbu určitého subjektu jako administrátora. zákon o rozhodčím řízení pro případ sjednání rozhodce již přímo v rozhodčí smlouvě nebo sjednání způsobu jeho určení nestanoví jako podmínku platnosti takového ujednání i dohodu o odměně rozhodce, která představuje nejen jeho odměnu, ale i náhradu režie, takže je vcelku jedno, zda by ji sjednával rozhodce a hradil z toho odměnu administrátorovi, anebo naopak zmocní smluvně administrátora k výběru této částky.

V každém případě, je-li tato odměna dohodnuta již ve chvíli sjednávání rozhodčí doložky, jistě to nelze hodnotit jako obcházení zákona, protože to je zjevně jedna ze zákonných možností. A je zcela něčím jiným, pokud by následně měla vzniknout v tomto směru nejasnost, nebo dokonce rozhodce požadoval vyšší částku. To by ještě rozhodčí doložku nečinilo neplatnou ex tunc, neboť účastníci by se mohli na nové výši odměny rozhodce dohodnout až ve chvíli sporu, což je ostatně druhá z možností, kterou zákon o rozhodčím řízení připouští. Teprve neochota administrátora určit rozhodce bez předchozího zaplacení poplatku, který nebyl sjednán (je požadováno více), by zřejmě byla důvodem k odstoupení od rozhodčí doložky. Takový případ ale není znám.

Jak bylo řečeno, judikaturní argumentace ve věci administrátorů a jejich řádů je dosti rozporná.12) Sledujeme-li ji po vzestupné časové linii, pak je třeba v úvodu poukázat na dosud nijak nezpochybněné rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné v poznámce č. 10, podle něhož je právní povaha rozhodčího řízení v České republice smluvní.13) Dalším rozhodnutím hodným pozornosti je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z března 2008,14) v němž je mimo jiné uvedeno: "Pravidla (postup řízení), kterými se rozhodci mají řídit ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 216/1994 Sb., v platném znění, nejsou podstatnou náležitostí rozhodčí doložky." Jak vidno, následující vývoj pohledu na fakt existence řádů byl dost dramatický. Na počátku bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,15) jímž bylo zamítnuto dovolání ve věci, v níž si soudy prejudiciálně musely vyřešit otázku platnosti rozhodčí doložky. Stanovisko tohoto soudu, interpretující § 7 zákona o rozhodčím řízení, je poměrně jednoznačné: "Strany si dle uvedeného ustanovení mohou v rozhodčí smlouvě určit okruh rozhodců, způsob jejich jmenování stranami, nebo postup, jímž mají rozhodci vést řízení. I jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ust. § 13 zákona o rozhodčím řízení mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí. Pravidla těchto soukromoprávních subjektů pro určení rozhodců se považují za dohodu obsaženou v rozhodčí smlouvě ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení."

Rozhodnutí bylo napadeno ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl.16) V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl: "Obecné soudy vyslovily nedostatek své pravomoci na základě kvalifikace a výkladu rozhodčí doložky jako soukromoprávního úkonu stěžovatele a leasingové společnosti, přičemž se neztotožnily s námitkami stěžovatele stran neurčitosti doložky. Ústavní soud neshledal na těchto závěrech jakýkoliv rozpor s kogentním zněním norem jednoduchého práva, který by dle ustálené judikatury Ústavního soudu případně mohl rovněž založit porušení základních práv."

Následovala dvě obsahově podobná rozhodnutí, z nichž v prvním17) je jako podstatné uvedeno: "Z ustanovení předmětné rozhodčí smlouvy, že strany byly s Jednacím řádem pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. ´seznámeny´, jasně nevyplývá, zda projevy vůle stran rozhodčí smlouvy v daném případě směřovaly k dohodě, jakým způsobem se má rozhodčí řízení vést, ani zjištění, co bylo obsahem této dohody, tzn. zda si např. strany sjednaly, že řízení nebude ústní. Obdobně lze též přisvědčit námitce dovolatelky, že je nejasný obsah ujednání týkajícího se výše a způsobu úhrady rozhodčího poplatku, která podle dodatku č. 3 měla být upravena v ´Pravidlech o nákladech rozhodčího řízení a.s.´, se kterým byly smluvní strany seznámeny." V tomto rozhodnutí, které následuje po rozhodnutích Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jež v rozhodčí doložce neshledaly žádnou vadu. Nejvyšší soud ČR nehovoří o neplatnosti rozhodčí smlouvy pro odkaz na jednací řád, ale pouze o pochybnostech ve vztahu k ne zcela určitému projevu vůle stran.

Zde je třeba připomenout výše zmíněnou úvahu o řádech. Strany se totiž vůbec nemusejí dohodnout, jakým způsobem se má rozhodčí řízení vést. To určuje zákon. Bylo by jinou věcí, kdyby jedna ze stran spoléhala na to, že dle řádu má k vyjádření lhůtu třiceti dní, ale rozhodce již po patnácti dnech rozhodl. Nicméně důvodem pro žalobu na zrušení takového rozhodnutí by nebylo porušení řádu, ale to, že účastník neměl příležitost k uplatnění svých práv. Za zásadní chybu tedy považuji, že se soud vůbec nezabýval tím, zda byl řád následně rozhodcem vůbec aplikován a zda to bylo způsobem, kterým byl porušen zákon o rozhodčím řízení. Totéž platí o údajném "nejasném ujednání o rozhodčím poplatku". Pokud byl jasný účastníkům, pak není důvod, aby se soud věcí zabýval. Druhé rozhodnutí18) je obsahově stejné, týká se stejných účastníků a shodného předmětu sporu. Důležité je, že podle těchto rozhodnutí měl senát 32 Cdo Vrchního soudu v Praze v té době stabilní názor na danou problematiku.

Následovalo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze,19) které ale zčásti řešilo poněkud jiný problém. Rozhodnutí bylo zařazeno do "zelené sbírky" s právní větou: "Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodne ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem řízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona." Soud zde řeší jednak problém určení rozhodce jednou ze stran sporu, což je poněkud mimo téma článku, jednak bez hlubšího odůvodnění prostě konstatuje, že odkazem na pravidla, kterými se má rozhodčí řízení řídit, je obcházen zákon. Tím je míněno, že subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, vykonává činnosti spadající údajně výlučně do působnosti stálého rozhodčího soudu. To je ovšem argument, který se dost zásadně míjí s obsahem právní věty. Jak již bylo uvedeno, jediná faktická působnost, kterou se stálý rozhodčí soud ex lege liší od jiných subjektů (s výjimkou rozhodců), je oprávnění rozhodovat spory, byl-li k tomu určen dohodou účastníků.

Pokud jde o tuto působnost, pak nikdo jiný nemůže zákon obcházet, pouze explicitně porušit, pokud by neoprávněně rozhodoval. Takové rozhodnutí by bylo evidentně nicotným aktem. To zase nijak nesouvisí s řády či pravidly, která, jak výše dovozuji, si může vydávat kdokoliv. Je škoda, že Vrchní soud v této souvislosti konkrétně nepopsal mechanismus obcházení zákona. Přitom definici obcházení zákona lze nalézt například v rozhodnutí Ústavního soudu,20) kde je uvedeno: "Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího."

Co je v daném případě závazným pravidlem, které bylo vyloučeno? Vrchní soud tak nerespektoval nález Ústavního soudu,21) v němž se tento soud zabýval podmínkami neplatnosti úkonu pro obcházení zákona a mimo jiné uvedl: "Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu." Což zvlášť silně platí v případě, kdy zákon nejen nic nezakazuje, ale vůbec se problémem (řády, pravidla) nezabývá, a kdy je zřejmé, že rozhodce si svá pravidla stanovit může a dokonce (neformálně) musí.

K rozhodnutí je v "zelené sbírce" připojeno nesouhlasné stanovisko Dr. Vrchy, v němž autor užívá shodnou argumentaci jako ve speciálním článku, v němž se touto problematikou detailně zabývá.22) Kromě poukázání na rozhodnutí Ústavního soudu, které se zabývá potřebou ochrany autonomie vůle a svobodného individuálního jednání,23) poukazuje na odlišný právní názor, uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (viz pozn. 15). Z něj nad rámec toho, co již bylo výše citováno, připomíná další část: "Pokud se účastníci dohodli, že spory vzniklé z předmětné leasingové smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR a nikoli rozhodčím soudem ve smyslu ust. § 13 zákona o rozhodčím řízení , není námitka žalobce, že "mechanismus, jakým bude tento rozhodce či rozhodci vybráni (...), musí být sjednán výslovně a určitě" za podmínky, že tento mechanismus musí být vytvořen stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení zákonem, případná, jelikož za situace, kdy - jak shora uvedeno - i jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ust. § 13 zákona o rozhodčím řízení mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí, se účastníci dohodli, že rozhodce, jenž bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové smlouvy, bude vybrán ze seznamu nikoli stálého rozhodčího soudu, jenž musí být - jak správně dovolatel dovozuje - zřízen zákonem, nýbrž ze seznamu Asociace leasingových společností ČR."

Jak již bylo řečeno, toto rozhodnutí je, kromě obsahu, který ještě bude připomenut v souvislosti s úvahou o akceptovatelnosti zásadní změny judikatury, pozoruhodné tím, že je akceptoval Ústavní soud svým rozhodnutím (viz pozn. č. 16). Lze předpokládat, že ani do budoucna nemá Ústavní soud důvod měnit svoji judikaturu, což činí poněkud nepochopitelným následné rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu ČR,24) o němž je tvrzeno, že by mělo stávající nejasnosti a rozpornou judikaturu odstranit. Ve věci velký senát Nejvyššího soudu rozhodoval o dovolání ve sporu, v němž byla namítána neplatnost rozhodčí doložky, což vedlo k zastavení řízení. Relevantní část rozhodčí doložky zní takto: "...veškeré spory, které mezi nimi nastanou, nebo mohou nastat, či jakékoliv jiné nároky budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydaného Sdružením rozhodců, s.r.o., IČ: 63 49 66 58, (se) sídlem Příkop 8 (budova IBC), 604 10 Brno, s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách Sdružení rozhodců." Zatím nebylo rozhodnuto o zařazení tohoto rozhodnutí pléna do "zelené sbírky", tudíž není opatřeno právní větou, ale v textu je kromě jiného uvedeno: "...jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na ´rozhodčí řád´ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen)."

V odůvodnění rozhodnutí pak považuji za podstatné konstatování, že velký senát Nejvyššího soudu se daným rozhodnutím neztotožňuje s rozhodnutím sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. V reakci na judikaturu Ústavního soudu velký senát Nejvyššího soudu uvedl: "Při plném respektování uvedených zásad však v žádném případě není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit ´slabšího´ účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, která jsou poškozována."

Není ovšem jasné, jak dovolací soud dospěl k závěru o snaze poškodit slabšího, když předcházející řízení bylo zastaveno ještě dříve, než mohlo být cokoliv prokazováno. V dovolání se pak tvrdí, že proti komusi je v souvislosti s rozhodčím řízením vedeno trestní stíhání, což může, ale nemusí souviset s "nastavením" rozhodčí doložky, ale v rámci tohoto řízení pochopitelně také nic nebylo prokazováno. Velký senát Nejvyššího soudu v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje předmět činnosti subjektu, podle jehož řádu měl být určen rozhodce. Jde jednoznačně o servisní činnosti (poradenská činnost pro rozhodce v rozhodčím řízení, činnost organizačních a ekonomických poradců týkající se služeb pro rozhodce a rozhodčí řízení, obstaravatelská činnost pro rozhodce a rozhodčí řízení). Tedy zjevně nikoliv rozhodování sporů. Pak ale, pro mne bez logické souvislosti, Nejvyšší soud uvádí: "...pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů." Není ovšem patrno, zda všechny vyjmenované předměty činnosti, nebo jen některé z nich, mají podle Nejvyššího soudu spadat do výlučné působnosti stálého rozhodčího soudu a z jakého ustanovení zákona o rozhodčím řízení to je dovozováno.

Současně ale z rozhodnutí plynou dva další závěry. Z jeho logiky vyplývá platnost rozhodčí doložky, je-li jednoznačně určen subjekt, který určí rozhodce. Dále pak to, že rozhodčí doložka není sjednána neplatně, pokud z ní neplyne snaha poškodit slabšího. Pak by zřejmě platilo to, co v této souvislosti uvedl Ústavní soud ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2282/2008.

Vedle toho ale existují další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která linii nastíněnou výše uvedeným rozhodnutím nerespektují anebo jsou interpretační záhadou. Typické to je v rozhodnutí Nejvyššího soudu,25) v němž byla řešena otázka platnosti rozhodčí doložky, jejíž relevantní část zní takto: "... Rozhodce bude jmenován ze seznamu rozhodců vedených při Č. A. R. správcem tohoto seznamu. K tomu NS uvedl, že Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že v daném případě nejde pouze o situaci, kdy si strany v souladu s ustanovením § 7, popř. § 19 zákona o rozhodčím řízení sjednaly, že rozhodce bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, popřípadě že použijí pravidel týkajících se postupu řízení vydaných takovým subjektem. Je zřejmé, že v rozhodčí doložce je odkazováno na subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, a proto pro něho nevyplývá oprávnění vydat Pravidla a jmenovat rozhodce ze seznamu jím vedeného, včetně sazebníku odměn a náhrad. Vzhledem k tomu je nutné dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky s uvedeným obsahem je neplatné podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení ustanovení § 13 zákona (viz též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010)."

Je trochu nejasné, proč nešlo pouze o situaci, kdy si strany sjednaly, že rozhodce bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, případně použijí jeho pravidel. Ale šlo (dle Nejvyššího soudu) o něco jiného, když ve skutečnosti šlo přesně o to, co je zřejmě podle Nejvyššího soudu dovolené. Také není jasné, které ze tří ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení mělo být obcházeno. Podobně se poněkud vymyká rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,26) dle něhož, s odkazem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku nelze zrušit rozhodčí nález s odůvodněním, že výkon práva na plnění, podle něho přiznané (s ohledem na konkrétní okolnosti věci), odporuje dobrým mravům a je tak podle tuzemského práva nedovolené. Přitom i zde by se jistě dalo spekulovat o snaze poškodit slabšího.

Současný judikaturní stav ve věci rozhodčích nálezů ve vztahu k rozhodčím doložkám, na jejichž základě bylo rozhodováno, administrátorů a mezí jejich legálního postupu, je naprosto nepřehledný. To vede k stejně nepředvídatelným interpretacím. O tom, mimo jiné, svědčí i následně vyslovený názor,27) podle něhož z rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ČR (viz pozn. č. 24) vyplývá, že rozhodčí doložky sjednané "ve prospěch soukromého rozhodčího soudu" jsou neplatné. Už jen to, že autor náhle mluví o soukromém rozhodčím soudu, činí argumentaci nesrozumitelnou, protože tento pojem citované rozhodnutí vůbec nepoužívá. Jak z výše zmíněného předmětu činnosti plyne, jde o administrátora. A už vůbec není jasné, co je míněno pojmem "rozhodčí doložka ve prospěch". O tom, jak je z citací patrno, také zmiňované rozhodnutí nic neříká. Článek tedy jasně dokumentuje, že ani mezi právníky není zřejmé, na jaké případy má rozhodnutí dopadat.

Samostatnou materií je pak retrospektivní funkce zmíněného rozhodnutí velkého senátu, a to i kdyby bylo zařazeno do "zelené sbírky". Pro stručnost v tomto směru odkazuji na monografii, která se problematikou judikatury zabývá28) a její kapitolu II.I.6 o prospektivním (precedentním) a retrospektivním judikování Nejvyššího soudu. Ovšem už to, co vlastně může být "dřívější rozhodnutí", lze říci jen velmi obtížně, zejména jde-li zmíněné rozhodnutí velkého senátu zcela zjevně "nad" právní názor Ústavního soudu.

Věc má ještě další aspekt, který článek také naznačuje (viz pozn. č. 27). Autor zde dále tvrdí, že právní názor vyslovený velkým senátem Nejvyššího soudu ČR bude určující i pro posuzování rozhodčích doložek uzavřených předtím, než by nabyla účinnosti případná novela zákona o rozhodčím řízení, která stanoví možnost dohodnout pravidla rozhodčího řízení přílohou ke smlouvě.

Nemyslím si, že by šlo o nesporné stanovisko, ale to není podstatné. Podstatné je, že nesporně asi až do rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu se všechny dotčené subjekty mohly řídit naprosto opačným právním názorem. Nejvyššího soudu ČR, který navíc i nadále "přežívá" v již zmiňovaném rozhodnutí Ústavního soudu (viz pozn. 16).

Je v právním státě přijatelné, aby se zásadní změna judikatury projevila negativně na posuzování právních úkonů učiněných před touto změnou? Jakým výkladem zákona se má účastník právního vztahu řídit, pokud existuje zjevný rozpor mezi právním názorem Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR? Na první otázku dal již odpověď Ústavní soud.29) V tomto rozhodnutí, které se zabývalo posouzením možné trestnosti jednání, které podle dřívější judikatury nebylo naplněním skutkové podstaty trestného činu, avšak stalo se jím po této změně. Ústavní soud se problémem zabývá z hlediska stability právního řádu a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, přičemž formuloval tři, pro nynější situaci významné závěry:

"- Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem.

- Ústavní soud také již k těmto otázkám judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) - srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16.

- Princip právní jistoty vede k závěru, že jednotlivec, veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním právně dovoleným nebo zakázaným..."

Troufám si tvrdit, že se předmětné rozhodnutí velkého senátu se dvěma posledními principy neslučuje. Především z něj neplyne důvodnost změny judikatury, ale je naopak zjevné, že adresáti norem práva takovou změnu rozhodně nemohli předvídat a tedy vědět, zda text smluv, resp. rozhodčích doložek, je "jednáním právně dovoleným nebo zakázaným".

Podle mého přesvědčení nelze při aplikaci takto formulovaných názorů Ústavního soudu dospět k jinému závěru, než že minimálně do publikování rozhodnutí velkého senátu v "zelené sbírce", tedy do zveřejnění, nelze považovat za protiprávní, jestliže se účastníci při formulaci rozhodčí doložky řídili dřívějším právním názorem Nejvyššího soudu ČR.

Pokud jde o druhou otázku, nevidím důvod, proč by i nadále nemohli účastníci vycházet ze stále nezpochybněného právního názoru Ústavního soudu. Stále tedy zůstává relevantní dřívější názor Nejvyššího soudu, který byl Ústavním soudem akceptován.

PODJATOST

Podle § 8 zákona o rozhodčím řízení: "Ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen." Na to navazuje § 11 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož je vyloučen z rozhodování rozhodce, vyjdou-li najevo zmíněné okolnosti a § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, podle něhož soud zruší rozhodčí nález, byl-li vydán nezpůsobilým, tedy mimo jiné podjatým rozhodcem.

Zdánlivě jednoduchá úprava přesto určitý problém skrývá. Byť podle mého soudu spíše umělý. V rámci rozličných pochybností o rozhodčím řízení bylo také namítnuto, že rozhodci se stávají podjatými díky své ekonomické vázanosti na určitého účastníka řízení. Dokonce se touto námitkou zabýval Ústavní soud ve svém rozhodnutí30) a uvedl k ní: "Z podstaty věci totiž plyne, že pokud stěžovatelka napadá celkový systém výběru rozhodců ze seznamu vedeného Asociací leasingových společností České republiky z důvodu, že rozhodci z ekonomických důvodů mají rozhodovat tendenčně, a to ve prospěch leasingových společností, pak by mohly vznikat (obecně) pochybnosti o nepodjatosti rozhodců až v případě, že by zde existovaly konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly této hypotéze. V opačném případě jde o pouhé vyjádření nesouhlasu s rozhodčí doložkou, jež však byla - jak obecné soudy uzavřely - platně sjednána. Tyto skutečnosti stěžovatelkou však doloženy (a ani tvrzeny) nebyly."

To je jeden úhel pohledu, nepochybně právně i logicky korektní, lze však nabídnout ještě jeden, přinášející další argumenty, zpochybňující tento typ námitky. Především lze na stejném principu spekulovat o nepodjatosti rozhodce, který sice rozhoduje jednou za dva roky spor ve věci, v níž byl jedním z účastníků prosazen jako rozhodce. Jde ale o spor se značným punctem, tudíž je rozhodce podjatý díky obavě, že když nerozhodne ve prospěch účastníka, který rozhodčí doložku do smlouvy prosadil, už nikdy nebude určen rozhodcem.

V praxi nepochybně existují případy, kdy rozhodci rozhodují spory plynoucí z jedné typové smlouvy, na jejíž jedné straně stojí stále stejný účastník. Z povahy věci jde o smlouvy relativně jednoduché, kde je problém jejich formální platnosti vyřešen již v první rozhodované věci. Čistě akademicky si lze jistě představit situaci, kdy by rozhodce z nějakého důvodu, ať už v důsledku profesní chyby anebo jiného, ignoroval opakovaně zřejmé vady, které by smlouvu činily a priori neplatnou, anebo by z jiného obecného důvodu vylučovaly úspěšné uplatnění nároku žalobcem. Tedy prakticky vždy tím, kdo rozhodčí doložku do smluv prosadil. Vzhledem k tomu, že takový případ zatím nebyl popsán, ač by dlouhodoběji nemohl ujít pozornosti, předpokládám, že rozhodci rozhodují řádně. Do této kategorie nepatří případy, kdy, jak snad můžeme tušit, je již dopředu sjednáno mezi rozhodcem a tím z účastníků, který do smlouvy prosazuje rozhodčí doložku, že bude rozhodováno v jeho prospěch. Zde už snad nejde o podjatost, ale o kriminální jednání.

První případ rozhodování sporu plynoucího z určité smlouvy je současně i testem její platnosti. Obstojí-li, dál už jde v naprosté většině případů pouze o posouzení, zda účastníci plnili dle smlouvy. Rovněž tady si lze v ryze spekulativní rovině představit, že rozhodce, hnán snahou zavděčit se jedné straně, bude rozhodovat v rozporu s hmotným právem, ale, jde opravdu jen o spekulace. Ve skutečnosti k tomu ani není rozumný důvod. Vzhledem k tomu, že ve valné většině mně známých případů jde z jedné strany o relativně jednoduché plnění, obvykle v penězích, např. poskytnutí spotřebitelského úvěru atd., je v tomto směru situace poměrně přehledná.

Stejně snadné je prověřit, zda to, co se zavázal plnit, splnil i dlužník. Prostor pro nějakou nezákonnou manipulaci či protěžování účastníka je prakticky nulový. Dlužník ostatně v naprosté většině případů vůbec nic relevantního nenamítá, prostě se jen snaží oddálit okamžik, kdy bude k plnění donucen.

Při této úvaze je nutné zmínit i subjekt, který jakoby stál stranou, ač je velice důležitý. Míním věřitele a později žalobce. Pokud mi je známo, jsou to zcela seriózní obchodní společnosti, jejichž podnikatelský záměr nestojí na získávání finančních prostředků díky druhou stranou neuváženě uzavřeným smlouvám. Jejich zájmem je, aby se jim za jejich reálné plnění, leasing, pojištění, úvěr, dostalo sjednaného protiplnění v dohodnutém termínu tak, aby mohly znovu investovat. Cokoliv ostatního je pro ně komplikací, kterou jsou nuceny řešit buď soudní cestou, nebo cestou rozhodčího řízení. Vždy jde ale o nežádoucí komplikaci.

Při takovém přístupu pak eventuální zamítnutí některého návrhu, například proto, že žalovaný prokázal zaplacení, případně zaplatil v době od podání návrhu do vydání rozhodčího nálezu, nebo účastník prokázal, že smlouvu nepodepsal, nebo nebyl způsobilý k právním úkonům, eventuálně podobné výjimečnosti, je statisticky zcela bezvýznamné. Žalobce s takovými případy počítá a nijak ho nepohoršují. Poněkud paradoxní, míněno z hlediska odpůrců administrátorů, je to, že kumulace rozhodců určovaných jedním administrátorem ještě snižuje pravděpodobnost podjatého jednání. To proto, že na rozhodování sporů z jednoho typu smluv je určováno více rozhodců. Úvahy o jejich spolčení k nekalé podpoře účastníka už hraničí s paranoiou.

ROZHODOVÁNÍ SPORŮ ZE SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV

Tento spor je podle mého soudu již vyřešen vzhledem k návrhu novely zákona o rozhodčím řízení (viz pozn. 4), která zjevně počítá s tím, že spory ze spotřebitelských smluv budou moci být rozhodovány rozhodci či stálým rozhodčím soudem, tedy jen velmi stručně. Což ale nemění nic na zvýšené ochraně spotřebitele, kterou je třeba mít na mysli i v rámci sjednávání rozhodčí doložky. Zde je ovšem dále nutno říci, že sama problematika dovolenosti rozhodčího řízení ve věcech spotřebitelských smluv by zřejmě vydala na několik odborných statí. Jednou z rovin sporů je hledání odpovědi na otázku, zda rozhodčí doložka obecně ve spotřebitelských smlouvách, případně v konkrétních typech spotřebitelských smluv, může být v rozporu s § 55 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své postavení.

Obdobně § 56 odst. 1 občanského zákoníku uvádí, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Jinými slovy jde o to, zda je rozhodčí doložka ujednáním, které pro spotřebitele znamená vzdání se práv, jež mu zákon poskytuje, případně zda takové ujednání vytváří k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. K tomu se pak přidává spor o interpretaci směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.31)

Jde o spor, který je veden i ve vztahu k řádnému překladu ustanovení pod písm. q) směrnice, které je obecně interpretováno tak, že nepřiměřeným ujednáním ve spotřebitelské smlouvě je ujednání, jehož cílem je zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, neboť bránění uplatnění tohoto práva nepřiměřeně omezuje důkazy, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládá důkazní břemeno, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli. Otázka, která je v této souvislosti akcentována, zní, zda lze v daném právním kontextu považovat rozhodčí soud za soud, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, jestliže, jak je vcelku logicky namítáno, je řízení před rozhodčím soudem upraveno speciálním zákonem, který nadto odkazuje na další speciální procesní předpis - občanský soudní řád.

V této souvislosti se pak uvažuje o možnosti, že by byla neplatná ujednání rozhodčí doložky, která by stanovila rozhodčí instituci v zahraničí nebo by rozhodčí doložka obsahovala pověření podle zásad spravedlnosti dle § 25 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení.

Osobně se domnívám, že žádná absolutní odpověď neexistuje a vždy je nutné zabývat se konkrétním obsahem určité spotřebitelské smlouvy. K tomu pak ještě přibývá problém, který vyplývá z konkrétní interpretace zmíněné směrnice Evropským soudním dvorem, když je zcela kategoricky dovozováno, že k případné relativní neplatnosti rozhodčí doložky je nutné přihlížet nejen k námitce spotřebitele, případně k námitce spotřebitele uplatněné při prvním jednání ve věci, ale kdykoliv, z moci úřední a dokonce i v případě, že soud rozhoduje o nařízení exekuce. To je vše s poukázáním na nerovnoprávné postavení spotřebitele, kterému byla smlouva s rozhodčí doložkou do jisté míry vnucena, a na potřebu tuto nerovnoprávnost kompenzovat. Také to by vydalo na samostatný článek.

Je skutečně pozice spotřebitele ve vztahu k dodavateli absolutně a za všech okolností takto nerovnoprávná, že je třeba v důsledku toho deformovat základní princip civilního řízení, podle něhož jsou strany odpovědny za úspěch v tomto řízení? Je situace takto nerovnoprávného spotřebitele o něco horší než situace subjektu, který si v nouzi půjčuje finanční prostředky od věřitele, přičemž nejde o spotřebitelský vztah, ale tento věřitel diktuje podmínky úvěrů? Anebo jde o nějak dramatický rozdíl od situace, v níž se za podobných okolností ocitá směnečný dlužník? Jistě existuje řada jiných příkladů, kdy z povahy vztahu je jedna ze stran ve značné výhodě, například díky svému intelektu, odborným znalostem atd., aniž by se tento fakt jakkoliv promítal do dalšího případného sporného soudního řízení.

To vše, a asi i mnohé další, jsou zcela legitimní otázky a rozhodně na ně asi neexistuje jednoznačná odpověď. Obdobně jako v případě sporů týkajících se platnosti rozhodčích doložek ale rozhodně tvrdím, že cestou judikatury nelze řešit jakési druhové problémy, nadto namnoze neexistující.


Poznámky:

1) Poslanecká sněmovna, VI. volební období, sněmovní tisk 371, první čtení 17. 6. 2011.

2) Z důvodu, který bude dále uveden, nepoužívám výraz "rozhodce ad hoc".

3) Viz například Lidové noviny 12. 7. 2011, článek "Kdo má strach z arbitra?".

4) Přesněji oscilují v intervalu 100-200 tisíc případů ročně, přitom nic bližšího nikdo neví. V rámci novely zákona o rozhodčím řízení (sněmovní tisk č. 371/VI. volební období) je v důvodové zprávě uveden odhad 100 000 rozhodčích nálezů za rok 2009.

5) Lidové noviny 8. 7. 2011 Nový trik na dlužníky: bianko směnky.

6) I. volební období 1992-1996, sněmovní tisk č.1136, poznámka k § 15.

7) Například Soukromé rozhodčí soudy a stanné rozhodčí řízení Doc. JUDr. Přemysl Raban, Právní rádce č. 11/2005.

8) Rozhodčí doložky sjednané ve prospěch servisních organizací pro rozhodce ve světle usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo496/2008, Mgr. Michal Žila, e-pravo.cz č. 60447.

9) Ještě jednou k činnosti arbitrážních center JUDr. Luděk Lisse, PhDr., Právní rádce č. 9/2007.

10) Citováno z odůvodnění nálezu ÚS sp. zn. IV.ÚS 174/02 ze dne 15. 7. 2002 ve věci ústavní stížnosti proti rozhodnutí Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR.

11) Rozhodnutí NS ČR ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 32 Odo 1528/2005.

12) Následně budu kromě svých zdrojů čerpat z článku JUDr. Jiřího Kosa, MSc. "Pohled na vývoj a změnu judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se rozhodčích doložek a postavení arbitrážních center", epravo.cz č. 75637, v němž autor shromáždil zřejmě úplný přehled významné judikatury spolu s relevantními citacemi z ní.

13) Podrobněji k tomuto problému viz Právní povaha rozhodčího řízení-aplikační problémy, JUDr. Petr Bezouška Ph.D., JUDr. Jan Kocina, Ph.D., Právní rozhledy č. 16/2010.

14) Rozhodnutí NS ČR sp. zn. ze dne 28. března 2007 sp. zn. 32 Odo 95/2006.

15) Rozhodnutí NS ČR ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008.

16) Nález sp. zn. ÚS ČR sp. zn. II.ÚS 2682/08.

17) Rozhodnutí NS ČR ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. 32 Cdo 3837/2007.

18) Rozhodnutí NS ČR ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2312/2007.

19) Rozhodnutí VS v Praze ze dne 28. května 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008 též R.45/2010.

20) Rozhodnutí ÚS ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 119/01. Předtím ale již prakticky stejně R 35/75.

21) Rozhodnutí ÚS ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II ÚS 87/04.

22) K problematice určení (jmenování) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení. JUDr.Pavel Vrcha, Právní rádce č. 3/2010.

23) Rozhodnutí ÚS ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I.ÚS 545/03.

24) Rozhodnutí NS ČR ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.

25) Rozhodnutí NS ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 23 Cdo 4743/2010.

26) Rozhodnutí ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 2675/2007.

27) Rozhodčí doložky sjednané ve prospěch "soukromých rozhodčích soudů", JUDr. Jan Kocina, Ph.D., Bulletin advokacie č. 7-8/2011.

28) Judikatura a právní argumentace, Z. Kühn, M. Bobek, R. Polčák (eds.) AUDITORIUM 2006.

29) Rozhodnutí ÚS ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. II.ÚS 566/05.

30) Rozhodnutí ÚS ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1208/10.

31) Aktuální vývoj v otázce platnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách Adam Hlaváč, Právní rádce č. 12/2010. Nebo Rozhodčí řízení a směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách Mgr. David Slováček, Právní rozhledy č. 9/2010, případně Arbitrabilita spotřebitelských sporů, Mgr. David Slováček, Právní rozhledy č. 10/2011.


Tomáš Sokol
advokát, Praha

Autoři: Tomáš Sokol