Pane předsedo, jak se dá tak obrovské těleso, jako je Městský soud v Praze, uřídit? Nakolik váš současný profesní život ovládá nutná "úředničina"?

Pro předsedu velkého krajského soudu je to vždy zásadní otázka. Především, předseda soudu je a vždy musí zůstat soudcem. S ohledem na to množství práce je zásadní otázka, kolik bude mít na soudcování, na svou původní, základní a zásadní profesi, času. Stejně jako všichni krajští a okresní předsedové se snažím chodit do jednací síně a jednou dvakrát do měsíce soudím v trestním odvolacím řízení. Souzení je ale pro mě v tuto chvíli spíše takovým koníčkem, než tou hlavní profesí. Tři čtvrtiny - možná i více - času mi zabere právě ta nesoudcovská úředničina spojená s organizací a správou soudu.

Ale díky kvalifikovaným ředitelům správ se situace lepší, a to nejen u krajských soudů, ale i u okresních soudů. Dříve se například některé ředitelky správ rekrutovaly z bývalých zapisovatelek. V současné době je funkce ředitelů správ obsazována profesionály s vysokoškolským vzděláním. Díky nim se velká část nepopulární ekonomické, hospodářské agendy odčerpává od předsedy směrem k nim. Tak to máme nastavené na Městském soudu v Praze, kde máme skvělého ředitele soudní správy a i díky němu si mohu dovolit jít občas do jednací síně.

Naznačil jste jeden z bodů vývoje, který v soudnictví v poslední době proběhl. Vidíte nějaké další tendence, které třeba platily na konci 90. let, kdy jste Městský soud v Praze začal řídit a nyní již neplatí?

Konec 90. let nejde k současnému stavu ani moc přirovnat. V dubnu 1999 jsem přišel na Městský soud v Praze, který tehdy měl necelou stovku soudců a dva místopředsedy. Nyní tu máme více než dvojnásobek soudců a osm místopředsedů. Od konce 90. let se totiž spousta věcí změnila. Především zanikly krajské obchodní soudy, jejich agenda se sloučila s krajskými soudy. Ze dne na den jsme tak dostali navíc agendu pro 70 obchodních soudců. Také došlo k plnému správnímu přezkumu, na rozdíl od předchozího omezeného. Po roce 2000 jsme tak zřídili samostatnou správní část Městského soudu v Praze zhruba se 30 soudci. K tomu obrovsky narostla agenda v civilních i trestních věcech. Z toho vzniká ten současný kolos, který tu máme. Obvod Městského soudu vyřizuje téměř jednu čtvrtinu celorepublikové agendy. Pokud jde o obchodní agendu, je to jedna třetina a pokud o správní agendu, je to jedna polovina celorepublikové agendy. Těch věcí je skutečně velké množství.

Nakolik soudce zůstává v současné době soudcem v pravém slova smyslu, který má dostatek času vše řádně zvážit a promyslet a nakolik se musí věnovat právě té úředničině, o které jste mluvil?

Na nějaké přednášce jsem nedávno říkal, že český soudce je soudcem z jedné poloviny nebo ze dvou třetin, protože z té zbylé poloviny nebo třetiny je to úředník. Vyřizuje referáty, korespondenci, shání znalce a tlumočníky. Prostě dělá práci, kterou jinde v moderním světě, především na západ od našich hranic, soudci nevyřizují. Soudcovská práce je příliš drahá a ve světě ceněná na to, aby byl soudce úředníkem. Máme před sebou hodně práce, abychom legislativně, organizačně i jinak tuto polovinu nebo třetinu agendy soudci odčerpali a předali ji do rukou těch, kterým patří, v tuto chvíli to znamená do rukou kvalifikovaných asistentů soudců, vyšším soudním úředníkům a podobně.

Mělo by to i ten efekt, že by počet českých soudců ubýval. Pokud bych to přepočítal na počet obyvatel, tak v České republice máme více soudců než ve většině evropských zemí. Je to právě tím, že soudce zdaleka jenom nesoudí. Propojení se nám ale bohužel nedaří.

Před deseti lety doktor Motejl jako ministr spravedlnosti vyhlásil, že jeden soudce by měl mít jednoho asistenta. Teď jsme v roce 2012 a u Městského soudu v Praze a u pražských obvodních soudů, tedy v celé Praze, působí v tuto chvíli zhruba 560 soudců a asi 100 asistentů... Pořád jsme se k tomu ještě zdaleka nepřiblížili a je to škoda.

Řešení by tedy nebylo v navyšování počtu soudců, ale v počtu asistentů soudců. Každý soudce by měl mít jednoho asistenta nebo by bylo lepší, kdyby jich měl více?

Rozhodně stačí jeden asistent soudce, samozřejmě jiná je situace na nejvyšších soudech a u Ústavního soudu. Potřebu asistenta vidím především v prvostupňovém soudnictví. Tam, kde v odvolacím řízení pracují tříčlenné senáty, je potřeba asistentů nižší. Nyní se snažíme, abychom ten nedostatečný počet asistentů rozptýlili především po obvodních soudech a v případě Městského soudu v Praze tam, kde se rozhoduje v prvním stupni. Na obvodních soudech je to nastavené tak, že soudce, který má asistenta vyřizuje podle rozvrhu práce zhruba o třetinu věcí více než jeho kolega, který asistenta nemá a v pohodě to zvládá. Když si to dáme i finančně dohromady a víme, že za jednoho soudce zaplatíme zhruba tři asistenty - v tuto chvíli i více, ale myslím, že jsou finančně velmi podhodnoceni - tak by se to i peněžně vyplatilo. Bylo by méně soudců a více asistentů a stát by to stálo méně peněz.

Už se nenabírají justiční čekatelé, ale noví soudci se de facto rekrutují z řad asistentů. Je to dobrý systém? Nemůže to od soudcovského povolání odradit třeba i kvalitní zájemce?

Od začátku 90. let nastupovali na soud pouze justiční čekatelé, to ještě nebyli asistenti soudců. Připravovali se na výkon soudcovské profese s tím, že pokud splní formální náležitosti, stanou se soudci. Měli tedy nárok stát se soudcem. Do toho začali vstupovat asistenti soudů a stávalo se to, především v obvodu Městského soudu v Praze, že všichni asistenti se chtěli stát justičními čekateli. Asistent soudce byl považován za justičního čekatele druhé kategorie. Když jsme vyhlásili výběrová řízení na místa justičních čekatelů, přihlásili se všichni asistenti. Kdysi jsem si tu asi stovku asistentů svolal a zeptal jsem se jich, kdo z nich chce být asistentem na celý život a kdo z nich se stal asistentem proto, aby mohl být soudcem. Až na výjimku jednoho pána v pokročilém věku všichni řekli, že chtějí být soudci.

Před pěti lety jsme tak dospěli k názoru, že ideální by bylo tuto skupinu lidí nějakým způsobem sloučit. Aby vznikla instituce mezi čekatelem a asistentem. Podle mého názoru by nejlogičtější byl ten mechanismus, že by vysokoškolák nastoupil do pozice stávajícího asistenta a po dvou letech, pokud by byl dobrý a osvědčil se, by o kategorii povýšil na úroveň současného justičního čekatele. Mohl by projít jakýmsi kolečkem, kdy by nebyl celou dobu u svého jediného soudce, ale poznával by i jiné oblasti práva, aby mohl řádně složit justiční zkoušky. Zajišťovalo by to velmi dobrou motivaci pro asistenty, aby na sobě pracovali ve snaze dostat se do té vyšší kategorie. Ministerstvo spravedlnosti na to zatím reagovalo jenom zčásti, kdy fakticky odbouralo funkci justičního čekatele, která je dosud v zákoně o soudech a soudcích, ale vlastně už neexistuje, protože po dobu několika let jsme justiční čekatele nemohli přijímat.

Pokud chceme asistentům dopřát, aby se stali soudci, musíme improvizovat. S dobrými asistenty se tak po dvou letech rozváže pracovní poměr a následně se s ním opět uzavře, ale už u jiného soudce. Takto jim umožňujeme získat průpravu na soudcovskou profesi. Také jim umožňujeme vzdělávání a školení, byť to není jejich poslání. Absolventi právnických fakult mají zájem o asistentskou funkci, ale bohužel, pokud tu jsou informace z Ministerstva spravedlnosti, že se výběrová řízení odejmou předsedům krajských soudů a svěří se Ministerstvu spravedlnosti, obávám se, že to výrazně ovlivní motivaci u stávajících asistentů, protože pravděpodobnost, že se stanou soudcem na tom kterém obvodu krajského soudu, kde působí, se tím výrazně sníží. Z této ztráty motivace mám strach, protože jinak jsou ti absolventi velmi dobří a s naprostou většinou z nich nemáme nejmenší problémy.

Kdo je ideálnější kandidát na asistenta soudce a poté třeba i na soudce - člověk, který přichází přímo z fakulty a nemá za sebou žádnou větší praxi, nebo někdo, kdo již třeba působil jako advokátní nebo notářský koncipient a s právem již přišel do styku v praktické rovině?

Máme nejradši ty lidi, které si tu můžeme sami vychovat. Po těch třech letech máme o člověku skutečně přehled, jak je na tom odborně i jak je na tom povahově. Pokud ale přichází z advokátní kanceláře, tak na něj nejsme schopni ani dostat oficiální hodnocení. Pokoutně si musíme zjišťovat, co je to vlastně za člověka. Vstupuje do toho ten ještě o stupínek vyšší mechanismus, kdy se soudcem teoreticky může stát i advokát, protože advokátní zkoušky se započtou. Je to něco zcela správného a normálního v západní Evropě, kde se advokát na vrcholu své kariéry stane soudcem.

V českých podmínkách to bohužel zatím tak nefunguje a pokud se někdo z pozice advokáta zajímá o funkci soudce, tak při vší úctě k některým advokátům, s jejichž prací jsme velmi spokojeni, v mnoha případech posléze zjišťujeme, že ten dotyčný tu práci nezvládá. V českých poměrech se průměrný a dobrý advokát bohužel zatím o pozici soudce nezajímá. Setkáváme se spíše s těmi, kteří jsou neúspěšní. Ale je velmi důležité říct, že jsou zde výjimky. Asistenti se nyní obávají toho, že u výběrových řízení na Ministerstvu spravedlnosti budou upřednostňováni ti lidé z venku, z praxe. Nevím, jak to bude vypadat a jejich obavu sdílím také.

Soudy se potýkají s mnoha problémy, některé z nich mají i technický ráz a spočívají třeba v nedostatečném vybavení. Na kongresu Právní prostor jste mluvil například o protokolaci a o nevybavení jednacích síní tak, jak by podle zákona měly být...

Neexistují totiž ekonomické záruky dobrých legislativních záměrů. Novela občanského soudního řádu č. 7/2009 Sb., která nabyla účinnosti 1. července 2009, zavedla jinou formu protokolace po vzoru trestního řádu, to znamená zvukový záznam a nahrávání všeho, co se v jednací síni řekne. Od té doby už uplynula řada let a civilní jednací síně nemáme záznamovým nahrávacím zařízením vybaveny. Nejsou na to peníze. Ptám se tedy: Kdo garantuje to, aby byly peníze na uvedení zákona v život? K legislativnímu návrhu je sice přikládána zpráva z Ministerstva financí o tom, kolik to bude stát, ale kdo za to zodpovídá? Předkladatelé? Nebo vláda? Ne. Parlament? Ne. Dostaneme nový zákon a zjišťujeme, že na jeho realizaci nejsou peníze.

Tohle je kardinální příklad, a tak ještě k té protokolaci: V novele je totiž uvedeno, a o to se vláda a ministerstvo především opírá, že pokud to není možné, bude protokolováno postaru. Domnívám se, že předkladatel měl na mysli například vypadnutí elektrické sítě, živelnou pohromu, zkrátka situaci, kdy nebude nahrávací zařízení z nějakého důvodu fungovat. Ale neměl na mysli, že na to nebude ve státní kase dostatek peněz. Pokud za mnou teď přijdou soudci, že podle zákona chtějí záznamové zařízení, jinak že obchází nebo porušují zákon, já jim dávám za pravdu, ale ty peníze na to nemám.

Soudce Nejvyššího správního soudu Zdeněk Kühn v březnovém rozhovoru pro Právního rádce mluvil například o problémech s internetem a praktickou nemožností provést důkaz videem z internetu. Jaká je v tomto situace na Městském soudu v Praze?

I to je velký problém. Ministerstvo spravedlnosti blokuje z pochopitelných důvodů přístup k některým stránkám. Nám to ale pak způsobí neřešitelný problém. Zcela potvrzuji to, co pan docent Zdeněk Kühn uvedl. S těmito stejnými problémy se zde potýkáme také.

Máte i nějaké další technické problémy?

V současné době rekonstruujeme část Městského soudu v Praze. Jde o to, že jsme ve staré historické budově a myslím si, že ten moderní trend, který se nám podařilo obhájit a vybudovat například v Justičním areálu Na Míčánkách je, aby soudce byl oddělen od veřejnosti. Aby mu nemohl kdokoliv vzít za kliku u dveří a vejít dovnitř. To prostě nejde. Může s ním samozřejmě komunikovat, ale jiným způsobem, než bylo dosud zvykem. Snažíme se tady k tomu ideálnímu stavu dostat. Nebude to tak jako Na Míčánkách, kde se účastníci setkávají se soudcem až v jednací síni, protože tam vchází jiným vchodem než veřejnost. V našich podmínkách soudce s talárem přes ruku na chodbě překračuje nohy veřejnosti, svědkům, obžalovaným a vchází o něco dříve do jednací síně než oni. To je náš technický problém, který se snažíme řešit. Na to finanční prostředky ze strany ministerstva byly uvolněny a jsem za to rád.

Zdůrazňuji, že je to přínosem především pro účastníky řízení a pro rychlost procesu, aby soudce nebyl denně zahlcován desítkami připomínek od lidí, kteří k němu do kanceláře nemají mít přístup a mohl se soustředit na svou práci. Tak je to normální i všude ve světě.

Pokud se ještě vrátíme k vašim pravomocem a povinnostem předsedy Městského soudu v Praze, tak podle zákona o soudech a soudcích předkládáte podněty ke sjednocování rozhodování soudů Nejvyššímu soudu a Nejvyššímu správnímu soudu. Jaké podněty jste poslední dobou soudům předložil?

Máme trochu máslo na hlavě a nefunguje to zatím úplně optimálně. Nemáme se ani na co vymlouvat, protože už není třeba tady přes průklepový papír vyhotovovat rozhodnutí a někam je posílat, máme elektronické systémy, ale pořád ještě nejsme na tom tak ideálně, abych mohl s klidným svědomím říci, že všechna rozdílná rozhodnutí jsou předkládána Nejvyššímu soudu. Především jde o to, abychom se vůbec dozvěděli o tom, že byla v Praze rozdílná rozhodnutí v analogicky shodných věcech vydána.

Řešíme to na jednu stranu tím způsobem, že ta rozhodnutí skutečně čas od času pošleme Nejvyššímu soudu, ale ten následný proces je poměrně zdlouhavý. Volíme tedy tu operativnější formu spolupráce prostřednictvím našich gremiálních porad. Nejvyšší soud na ně vysílá své trestní i civilní zástupce a my se snažíme o rozdílných rozhodnutích hovořit. Výsledkem je pak stanovisko zástupce Nejvyššího soudu, co je správně, nebo ve složitějších případech si ta rozhodnutí vezme s sebou do Brna a na Nejvyšším soudu se pak s nimi pracuje. S touto spoluprácí máme nejlepší zkušenosti.

V poslední době se tyto otázky týkaly v trestní agendě obecně drogových deliktů (posuzování toho, co je to větší množství drogy a podobně) a nějaké sporné otázky vyplynuly ze zákona o zbraních a střelivu. V civilní agendě pak šlo především o nejasnosti ohledně místní příslušnosti soudu a také o otázky, zda a v jakém rozsahu může advokát, který má výkon advokacie pozastaven, vystupovat v civilním procesu jako obecný zmocněnec.

Rovněž na Právním prostoru jste mluvil o tom, že jako předseda musíte dlouze vysvětlovat rozvrhy práce nebo ustavování insolvenčních správců...

Pokud jde o insolveční správce, došlo před několika lety k legislativní změně, podle které ustanovuje insolvenční správce předseda krajského soudu. To je samozřejmě agenda, ze které nemáme radost. Je to předmětem zájmu mnoha lidí, advokátů i těch, kterých se insolvence týká. Domnívám se ale, že jediná možnost, jak předejít jakýmkoliv spekulacím, je udělat ten systém naprosto transparentní. My zde máme seznam insolvenčních správců podle abecedy a tak, jak přichází žádosti od soudců, tak ten, kdo je podle abecedy na řadě, se stane v té věci insolvenčním správcem, předpokládám, že to tak funguje i na většině jiných krajských soudů. Ten mechanismus je pak jednoduchý a nevnáší žádné pochybnosti.

Komplikovanější je to s rozvrhem práce a s přidělováním agendy soudcům, když chceme ctít takzvanou zásadu zákonného soudce. Ve většině případů je to tak, že poté, co je věc dána do podatelny soudu, počítač náhodným způsobem vygeneruje soudce, který bude agendu vyřizovat. Odpadá tak jakákoliv možnost ovlivnění toho, kdo danou věc dostane. Na menších soudech třeba stále platí písmenkový systém, to znamená, že žaloba je podle jména přidělena soudci. Snažíme se dělat všechno pro to, aby byl systém transparentní a především neovlivnitelný. Paradoxně ale tak narážíme na problém, kdy se transparentnost a neovlivnitelnost staví proti nám. Stane se totiž, že velmi složité a komplikované kauzy dostane začínající soudce. Například na Praze 1 se soudila Svatovítská katedrála, jeden z nejkomplikovanějších sporů v České republice posledních let, a po určitou dobu ji vyřizoval skutečně začínající soudce. Když o tomhle hovoříme s některými kolegy ze zahraničí, tak to nechápou, smějí se nám a ptají se, proč já jako předseda soudu nemohu tu komplikovanou kauzu vzít ze systému a přidělit ji zkušenému soudu. Odpovídám, že nemohu, protože Nejvyšší soud a Ústavní soud velmi dbají na to, aby to nešlo.

Je to podle mého názoru přežitek z doby před rokem 1989, kdy takováto kompetence, pokud si dobře pamatuji, v rukou předsedů soudů skutečně byla a byla zde obava, že to bylo z různých důvodů zneužíváno. Ta opatrnost a předvídatelnost systému vychází i z jakési nedůvěry k soudním funkcionářům, že kdyby měli možnost tu komplikovanou věc z té hromady vytáhnout a dát ji zkušenému soudci, že by toho mohli zneužít. V tom se tedy pohybujeme a vytváří to pro nás velké komplikace.

Jde s nedůvěrou v soudní funkcionáře nějak bojovat?

To je otázka času. V současné době má veřejnost nedůvěru k soudnictví jako k celku obecně, já to chápu. Jednak si za to zčásti můžeme sami, jednak je to přiživováno různými mediálními úvahami některých politiků a jiných lidí, kteří tomu ve většině případů příliš nerozumí. Je to otázka právní výchovy, právního vědomí a právní osvěty, která v tuto chvíli téměř neexistuje. Lidé mají velmi zkreslené představy o tom, jak to u soudu a v justici funguje. Bude to nějaký čas trvat, než se to změní. Řekl bych, že je to přirozený jev, se kterým musíme počítat.

Mluvil jste o začínajících a mladých soudcích. Mladý soudce soudil i Víta Bártu a Jaroslava Škárku. Jejich prvoinstanční proces byl hodně medializovaný. Jak se díváte na to, že ten proces de facto probíhal v přímém přenosu?

Bavíme se pouze o technice procesu, nikoliv o jeho výsledku, nechtěl bych se vyjadřovat k nepravomocnému soudnímu rozhodnutí. Postup upravuje § 6 zákon o soudech a soudcích a je věcí předsedy senátu, který tu věc rozhoduje, zda tam média pustí a umožní jim například obrazové zpravodajství, nebo nikoliv. Předseda senátu se rozhodl jít touto cestou a zákon mu to umožňuje. Kdybych takovou věc soudil - a asi je to i otázka věku, jsem velmi konzervativní - tak bych pravděpodobně tohle jako soudce nepřipustil. Známe to například ze Spojených států, kdy jediná osoba, která se dostane do jednací síně, je malíř, který tam portrétuje.

Obávám, že může nastat efekt, kdy bzučení kamer a práce všech asistentů kameramanů narušuje důstojnost procesu.

Věřím, že v případě kolegy na Obvodním soudu pro Prahu 5 se tak nestalo a že to zvládnul.

Vlastně jsme tím otevřeli i téma trestního práva, kterému se jako soudce věnujete. Jaký máte názor na současný trestní zákoník?

Ve starém trestním zákonu byla v § 3 odst. 4 takzvaná společenská nebezpečnost, tedy jednání jako materiální znak trestného činu. Bylo možné, že soudce dospěl k názoru, že po formální stránce se jedná o trestný čin, ale že z materiálního hlediska není čin společensky nebezpečný, tudíž to není trestný čin. Novým trestním zákoníkem jsme přešli k formálnějšímu pojetí, kdy se společenská nebezpečnost nahrazuje společenskou škodlivostí.

Zdůvodňováno to bylo tím, že společenská nebezpečnost, ten materiální znak trestného činu, byl jakýsi přežitek sovětského práva. Historicky to skutečně nevím, ale jedno vím jistě. Mně jako soudci ten materiální aspekt společenské nebezpečnosti skutečně vyhovoval. Kromě aspektů formálního práva jsem totiž mohl do rozhodnutí vnést také svou lidskou zkušenost. Myslím si, že to je to, co odlišuje úvahu soudce od computeru, kam kdybych hodil formální aspekty, tak mi vypadne rozhodnutí o vině a trestu. Byl jsem velmi nerad, že se tohle v našem novém trestním zákoníku změnilo.

Co se ale stalo... Soudci - a v tomto případě jejich konzervativnost velmi ctím - onu společenskou škodlivost posuzují v podstatě téměř stejně jako onu společenskou nebezpečnost. Pořád si tedy vypomáhají aspektem materiálního práva. Vezmu-li to hodně zjednodušeně, tak přes snahu zákonodárce vlastně moc k žádné změně nedošlo. Pořád ještě tu ten materiální aspekt, teď již společenské škodlivosti, máme, abychom nebyli příliš formální. Domnívám se, že snad ani zákonodárci to příliš nevadí a myslím, že i Nejvyšší soud na to ve svých některých nových rozhodnutích poměrně velkoryse reaguje.

Nemůžeme nezmínit, že jste byl letos prezidentem republiky navržen na soudce Ústavního soudu. Jaká to pro vás byla zkušenost?

Byla to pro mě nová, významná životní a profesní zkušenost. Bylo to něco, s čím jsem se dosud nesetkal. Byl to tvrdý náraz na politickou realitu. Politice jsem se vždycky bránil, což mohu dokumentovat i tím, že jsem v roce 2003 odmítl funkci ministra spravedlnosti. Rozhodnutí Senátu mi nepřísluší nikterak hodnotit. Senátoři rozhodli tak, jak rozhodli a já jejich rozhodnutí plně respektuji.

Jiná je věc ohledně mediálních útoků ze strany některých lidí, jimž jsem v minulosti nevyhověl, šlápnul na kuří oko nebo proti nimž jsem vystoupil. To prostě souvisí s mojí prací. Denně se setkávám s mnoha takovými případy a získávám si tím bohužel řadu nepřátel. Někteří z nich se nyní aktivizovali a z toho vznikaly některé mediální lži, dezinterpretace a dezinformace.

Na druhé straně ale jsem se od počátku své kariéry předsedy Městského soudu v Praze nemohl k těmto lidem, o jejichž moci v médiích a podobně vím, chovat konformně. To by bylo znamení, že neřídím Městský soud dobře. Když si z toho vezmu to lepší, tak pokud se tito lidé teď ozývají, tak je to snad pro mě znamením toho, že jsem tady svou práci dělal dobře i s vědomím toho, že některým významným mocným prostě nevyhovím.

JUDr. Jan Sváček

- předseda Městského soudu v Praze, poradce prezidenta Václava Klause

- v justici se pohybuje od absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce 1980

- před svým nástupem do funkce předsedy Městského soudu v Praze v roce 1999 působil jako trestní soudce u pražských obvodních soudů

FOTO: ATLAS Consulting, spol. s r.o.

Související