Ochutnávka z Právního prostoru 2012: Tomáš Sokol se věnoval rozhodčímu řízení

Aktuální změny v zákoně o rozhodčím řízení

1) Zákon č. 19/2012, který novelizuje zákon č. 216/1994 Sb. (dále ZRŘ) o rozhodčím řízení, nevznikal za zcela neutrální situace, jen z vnitřní potřeby vylepšit existující právní předpis. Odhlédneme-li od Programu vlády ze srpna 2010, kde je v kapitole „Justice“ výslovně uvedeno, že Vláda si dále bere za cíl znovelizovat zákon o rozhodčím řízení, a to zejména v oblasti pravidel pro využívání rozhodčích doložek a v požadavcích na osoby rozhodců, včetně jejich odpovědnosti, evidence a minimální správy, situace v této oblasti se poněkud vyhrotila, zejména pod tlakem toho, čemu se frázovitě říká veřejnost či veřejné mínění. Ve skutečnosti a většinou jsou to pouze jednotlivé osoby, fyzické, zejména novináři, nebo právnické, obvykle rozličná občanská sdružení, které se tu s větším, tu menším úspěchem pokoušejí předstírat, že jsou nositeli veřejného mínění.

2) Zpracování vládního návrhu a schvalování novely zákona o rozhodčím řízení provázela mnohdy dost divoká informační kampaň, stavěná vesměs na hrůzných zprávách o tom, jak je dosavadní forma rozhodčího řízení zneužívána, a tím dochází k masovému okrádání účastníků či jiným podobným excesům. Připomínám tuto atmosféru proto, že se chystám následně učinit něco, co se obvykle nedělá, totiž pochválit politiky a administrativu, v tomto případě konkrétně Ministerstvo spravedlnosti ČR, počínaje panem ministrem, jeho náměstkem Dr. Korbelem a dále další pracovníky ministerstva. Nikdo z nich totiž nepodlehl hysterické atmosféře, což mohu dosvědčit jako účastník jednání o nové podobě zákona o rozhodčím řízení. Asi i díky tomu byl zákon změněn způsobem, který by na jedné straně měl dokázat zabránit případným excesům, pokud k nim vůbec dochází, anebo alespoň uspokojit ochránce spotřebitelů, ale na druhé straně příliš neubírá rozhodčímu řízení to (co je jeho zřejmě hlavní předností), totiž flexibilitu a možnost podstatně méně rigidnějšího procesního přístupu než je tomu u soudu.

3) Asi by zde mělo zaznít, že novela zákona o rozhodčím řízení se zabývá pouze jednou z možností tohoto rozhodčího řízení, totiž rozhodování sporů vzniklých ze spotřebitelských smluv. Vhodnost rozhodčího řízení jako instrumentů pro řešení takovýchto sporů byla obecně zpochybňována již delší dobu a to s poukazem na směrnice EU, zejména Směrnici Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ta kromě jiného vyžaduje, aby ve spotřebitelských věcech nedošlo k zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadavkem na spotřebitele, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů. K této námitce bylo v českém prostředí především poukazováno na to, že rozhodčí řízení se řídí ZRŘ, tedy obecně zákonem, a podpůrně občanským soudním řádem. Nadto může být rozhodčí nález za jistých podmínek soudem zrušen.

4) Z aktuálního textu ZRŘ po novele provedené zákonem č. 19/2012 Sb. je zřejmé, že tento právní názor byl zmíněnou novelou potvrzen, neboť ZRŘ nyní explicitně upravuje průběh rozhodčího řízení ve zmíněných spotřebitelských sporech, čímž jasně dává najevo, že tímto způsobem lze zmíněné spory řešit. Je samozřejmě otázkou, zda bylo vhodné či nezbytné zaměřit se pouze na tuto oblast, neboť jsem již registroval námitku, poukazující na možnost užití rozhodčího řízení v pracovněprávních věcech a v této souvislosti vyslovenou obavu, že rozhodčí řízení může být zneužito v neprospěch zaměstnanců. Tím se zase poněkud vracíme k problematice údajného zneužívání rozhodčího řízení k rozhodování ve prospěch jedné ze stran a v neprospěch spravedlnosti. Je trochu neštěstím, že rozhodčí řízení bylo obecně zařazeno do kategorie jakýchsi nekalých právních praktik a bude zřejmě trvat delší dobu, než se podaří této nezasloužené pověsti zbavit. Ve své advokátní praxi se pochopitelně setkávám i s klienty, kteří nejsou spokojeni s výsledkem rozhodčího řízení a požadují případné napadení rozhodčího nálezu. Ne že bych po právní stránce se všemi rozhodčími nálezy souhlasil, ale případy nějakého takříkajíc evidentního zneužití rozhodčího řízení, tedy toho, že rozhodčí nález již není přezkoumatelný, nebo je z něj účelová zaujatost rozhodce pro jednu stranu sporu, jsem se nesetkal. Možná je to náhoda, ale podle mého názoru to lze také hodnotit jako důkaz, že těchto případů tzv. zneužívání rozhodčího řízení není tolik, jak by se podle veřejné propagandy zdálo. V každém případě mi ale nepřipadá vhodné ani šťastné, zahajovat diskuzi o jakémkoliv zákoně úvahami o tom, jak se zdá zneužít.

5) Pojem spotřebitele a spotřebitelské smlouvy definuje § 52 občanského zákoníku. Legislativní postup při tvorbě novely spočíval jednak v identifikaci problémů a v popisu možných alternativ řešení. To se stalo v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona, (VI. volební období, 2011, sněmovní tisk č. 371), přičemž byly identifikovány tři problémy:

a. Osoba rozhodce
Podle důvodové zprávy především Rozhodčí řízení může být nedůvěryhodné z důvodu osoby rozhodce. Je nutné si uvědomit, že rozhodce je osoba, která nahrazuje činnost soudce. Vzhledem k tomu, že běžné rozhodčí řízení je jednoinstanční a jeho výsledkem je vykonatelný rozhodčí nález, měly by se umocňovat požadavky na osobu rozhodce. Přitom stávající znění zákona o rozhodčím řízení umožňuje vykonávat funkci rozhodce takřka komukoliv a osoba rozhodce tak nemusí působit vždy důvěryhodně. Je odůvodněné, aby ve sporech, kde vystupuje na jedné straně slabší smluvní strana, byly minimální kritéria pro rozhodce stanoveny přísněji než u rozhodců rozhodující běžné obchodní spory. Je také odůvodněné, aby rozhodce rozhodující spotřebitelské spory musel plnit další zvláštní povinnosti, které se k této činnosti vážou.

b. Průběh rozhodčího řízení
K tomu důvodová zpráva uváděla: Některé problémy lze detekovat i v samotném rozhodčím řízení. Základním problémem je jednoinstančnost, tedy i nepřezkoumatelnost rozhodčího nálezu.
Zákon o rozhodčím řízení neumožňuje stranám obrátit se na soud, aby věcně jejich spor přezkoumal. Rozhodčí řízení by tím ztratilo své benefity, kterými jsou rychlost a levnost. Vzhledem k těmto okolnostem je třeba hledat mechanismy, které zajistí, že rozhodování v rozhodčím řízení bude spravedlivé. Zejména ve spotřebitelských sporech se jeví jako nezbytná nutnost, aby Česká republika držela krok s trendy a povinnostmi, které pro ni plynou v oblasti ochrany spotřebitele.

c. Rozpor s komunitárním právem
V této souvislosti lze stručně uvést, že po krátkém rozboru navrhovatel uvedl, že zde žádný rozpor nebude, bude-li respektována …judikatura Soudního dvora EU, která se vztahuje k povinnosti soudu posuzovat platnost rozhodčí smlouvy (viz např. rozhodnutí C-168/05 Mostaza Claro nebo rozhodnutí C-40/08 Asturcom). Podle ustálené judikatury Soudního dvora EU je třeba zkoumat, zda je rozhodčí doložka nekalým smluvním ujednáním, ačkoliv tato skutečnost nebyla tvrzena spotřebitelem v průběhu rozhodčího řízení. Nekalost smluvního ujednání je třeba zkoumat i v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ba dokonce i v průběhu řízení o nařízení výkonu rozhodnutí. Stávající zákon o rozhodčím řízení však není s touto judikaturou kompatibilní, neboť ve svém § 33 požaduje po stranách, aby důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy namítaly ještě před tím, než začnou v samotném rozhodčím řízení jednat. Zákon je tudíž nutno upravit tak, aby byl v souladu s předmětnou judikaturou.

6) Na to následoval rozbor možných postupů.
Varianta I – varianta “nulová”
Varianta II - Vyloučení spotřebitelských sporů z rozhodčího řízení
Varianta III – Umožnit řešení spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení pouze po vzniku sporu
Varianta IV – Přijetí konkrétních opatření k ochraně spotřebitele v rozhodčím řízení

7) Po analýze všech alternativ včetně srovnání s dalšími zeměmi EU vcelku bez problému byla zvolena varianta IV, tedy úprava ZRŘ tak, aby při zachování standardů ochrany spotřebitele bylo možné i ve sporech plynoucích ze spotřebitelských smluv rozhodovat v rozhodčím řízení. Některé argumenty zmiňuje i již citovaná důvodová zpráva, za sebe považuji minimálně za zajímavý tento:
Pokud by došlo k přijetí varianty, která by vylučovala řešení spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení, dá se očekávat nárůst nápadu soudu až o 70 000 případů ročně. S ohledem na skutečnost, že za rok 2009 byl celkový počet nápadů na okresní a krajské soudy v prvním stupni ve všech věcech cca 550 000, jednalo by se více jak o desetinu z celkového počtu nápadů. Pokud by tedy byla přijata varianta vylučující řešení spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení, bylo by nutné, pokud by měla být zachována alespoň dosavadní kvalita a rychlost při rozhodování sporů, navýšit státní rozpočet o více jak o desetinu na výdaje, které se nyní vydávají na soudnictví.

8) V intencích výše uvedeného bylo přistoupeno k novele ZRŘ, přičemž všechny úpravy, přijaté novelou zákona o rozhodčím řízení, zřetelně směřují k zlepšení postavení spotřebitele v rámci případného rozhodčího řízení. Rozhodčí doložka pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv musí být podle § 3 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení uzavřena samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní. Sankcí za porušení tohoto zákonného příkazu je neplatnost celé rozhodčí doložky. Smyslem úpravy je nepochybně záměr razantně signalizovat spotřebiteli, že podpisem smlouvy se vzdává případného soudního řešení sporu mezi ním a dodavatelem tak, aby bylo vyloučeno, že spotřebitel takovouto doložku uzavře podpisem na smlouvě, o níž má za to, že se týká výhradně spotřebitelského vztahu jako takového. Zjednodušeně toho, co má ze spotřebitelské smlouvy dostat. Spolu s povinností uvést pravdivě některé základní údaje v doložce, jde nepochybně o informaci, kterou spotřebitel přehlédnout nemůže. Otázkou pouze je, zda takováto úprava uspokojí pouze ochránce spotřebitelů anebo bude také přínosem pro spotřebitele samotného. To souvisí s okruhem spotřebitelských vztahů, pro které je rozhodčí doložka sjednávána. Zatím jsem se nesetkal s případem uzavření rozhodčí doložky pro případ sporu ze spotřebitelské smlouvy, například o dodávce spotřebního zboží či jakéhokoliv jiného věcného plnění. Známým předmětem smlouvy, pokud je mi známo, jsou ujednání o podmínkách, za kterých bude spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr, případně ujednání o pojistných podmínkách případně podmínkách leasingu. Mohu-li soudit na základě své zkušenosti (spotřebitelům je v tomto případě zcela lhostejné, jak by případně měl být řešen jejich spor, protože se žádným sporem nepočítají a tuto alternativu vůbec neuvažují při posuzování a rozhodování o tom, zda spotřebitelskou smlouvu podepíší. Z mého pohledu je tedy nejdůležitějším přínosem tohoto zákonného ustanovení, že do budoucna budou vyloučeny všechny námitky ochránců spotřebitelů, že spotřebitelé uzavírají spotřebitelské smlouvy s rozhodčí doložkou bez toho, že by si existence takovéto doložky všimli.

9) Jednoznačně největším přínosem zákona je podle mého přesvědčení zakotvení možnosti určení rozhodce stranami dohodnutou osobou nebo způsobem, který je uveden v pravidlech pro rozhodčí řízení, jež si strany mohou sjednat a které musí být jako příloha k rozhodčí smlouvě. Ačkoliv možnost, aby rozhodce byl určen třetí osobou až ve chvíli, kdy vznikne spor, vyplývala vcelku jednoznačně z ustanovení § 7 původního znění zákona o rozhodčím řízení, docházelo ze strany soudů k stálému zpochybňování způsobu určení rozhodce třetí osobou, zejména pokud jí byl subjekt, který krom tohoto určování rozhodce ještě zajišťoval některé činnosti pro rozhodce a působil tak jako servisní služba. Možná trochu paradoxně zde dochází k tomu, že to, co zákonem nebylo zakázáno, ale soudy zpochybňováno, je nyní zákonem výslovně dovoleno, takže snad již k zpochybňování docházet nebude.

10) Podobně významnou změnou je i stanovení hmotně právních pravidel pro rozhodování rozhodce a procesních pravidel pro rozhodčí nález, samozřejmě vše ve věcech sporů ze spotřebitelské smlouvy. Nález v takovéto věci musí vždy obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem (§ 25 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení) a rozhodce je povinen ve sporech ze spotřebitelských smluv se řídit vždy právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele.

11) Nutno ale poznamenat, že možnosti stanovit předem pravidla rozhodčího řízení nebude zřejmě příliš využíváno. Existence těchto pravidel totiž sloužila namnoze jako záminka pro závěr soudu, že rozhodčí řízení je vedeno na základě neplatné rozhodčí smlouvy, pokud odkazuje na takovéto řády, ač jejich vydavatelem není stálý rozhodčí soud. Podle mého soudu šlo o nesprávnou argumentaci za předpokladu, že tato pravidla prostě jen rozvíjela příslušná ustanovení zákona o rozhodčím řízení. Jinými slovy, bez ohledu na existenci či neexistenci pravidel, rozhodce musí rozhodovat nezávisle a nestranně a musí oběma stranám umožnit procesní argumentaci. Kromě toho jeho rozhodnutí, jak vyplývá z judikátu, nesmí být překvapivé. Vzhledem k tomu, že snaha přiblížit postup rozhodců různými pravidly či stanovami, byla ze strany soudů tvrdě postihována, lze předpokládat, že se účastníci smlouvy raději vyhnou sjednávání pravidel a budou vycházet prostě z toho, že rozhodce se může řídit - musí řídit, zákonem o rozhodčím řízení a v jeho intencích vést samotný rozhodčí řízení.

12) Hmotně právní úprava se promítá i do ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení, kde přibyla možnost soudu zrušit rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy, pokud byl rozhodován v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo je ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Toto ustanovení je poměrně značným průlomem do zásady, že soudy rozhodčí nálezy z hmotně právního hlediska vůbec nepřezkoumávají. Škála důvodů, pro které by mohl být rozhodčí nález zrušen, je relativně poměrně velká. Jednak je třeba brát ohled na předpisy stanovené na ochranu spotřebitele a dále na to, zda je nález v souladu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, což jak známo, jsou pojmy velmi neurčitě vykládané. Zejména u veřejného pořádku si nejsem jist, co je tímto pojmem míněno, když pro neplatnost smluv je standardním důvodem rozpor s dobrými mravy. Nicméně lze předpokládat, že soudní praxe v tomto směru bude rezervovaná a toto ustanovení by mělo otvírat prostor pro zrušení nálezů v oněch věcech, které jsou zmiňovány v kritikách vystavovaných ochránci spotřebitelů, tedy například tam, kdy z relativně nevelkého objemu sporné částky díky nepřiměřeným úrokům či jiným ujednáním vyplyne pro spotřebitele podstatně rozsáhlejší závazek plnění. Proti takovému výkladu by jistě nebyl důvod něco namítat.

13 V této souvislosti ovšem třeba na závěr poznamenat, že je otázkou, nakolik bude vůbec ochrana spotřebitelů proti takovýmto nemravným praktikám potřebná, když podle sdělovacích prostředků se ti, kteří si takto počínají, přesunuli do jiné právní oblasti a není instrumentem, který má zajistit vymahatelnost takto nepřiměřeného nároku, se stávají směnky. V každém případě lze vyslovit naději, že novela ZRŘ je přijatelným řešením možných problémů rozhodčího řízení ve věcech sporů, plynoucích ze spotřebitelských smluv.