U Ústavního soudu ČR jste působil od jeho úplného začátku až do letošního srpna. Jak se za 20 let změnil?

Jakákoliv bilance předpokládá alespoň krátký návrat do minulosti. Ústavní soud ČR vznikl před 20 lety v podstatě na zelené louce. Sice navazoval na předchozí Ústavní soud ČSFR, ale to hlavní musel vytvořit sám. Určitou výhodou bylo, že téměř všichni nominovaní a jmenovaní soudci prvého Ústavního soudu se poměrně dobře znali. Měli jsme také podobný ideový background. Někteří novináři tehdy označovali Ústavní soud za antikomunistický, chránící menšiny a liberální. K tomu se vyjadřovat nechci, to si každý, kdo se touto otázkou trochu zabýval, musí zhodnotit sám. Na rozdíl od současné doby bylo určitou výhodou, že tehdy prakticky ještě nenapadávaly návrhy na zrušení zákonů z oblasti hospodářské a sociální. Bylo logické, že jakmile to přijde - a to se stalo ve větším rozsahu zhruba před 10 lety -, tak se Ústavní soud rozdělí. Rád bych ovšem zdůraznil, že tato diverzifikace nemá absolutně žádný vliv na osobní vztahy těchto soudců. Všichni mají v tomto směru dostatečný nadhled.

Když Ústavní soud vznikl, a to pozorujeme kontinuálně i dnes, vytvořilo se jakési cizí těleso - jak pro politickou třídu, tak pro obecnou justici. Vznikl prostě orgán, který měl kompetenci zasahovat do všech dalších mocí. Přirozeně že těm dalším představitelům ať už exekutivy, legislativy nebo i obecné justice se to příliš nelíbilo.

Ústavní soud se tak i z těchto důvodů setkával s kritikou. Jak jste se s ní vypořádával?

Mnozí politici vytýkali Ústavnímu soudu, že chrání opozici, že zasahuje do politiky a že je něčím jako třetí komorou Parlamentu. Na to jsme odpovídali celkem jednoduše. Nejsme třetí komorou Parlamentu už proto, že Ústavní soud nikdy nerozhoduje ex offo - on sám řízení nezahajuje. Pokud šlo o tu výtku týkající se zásahu do politiky, tady naopak Ústavní soud v rámci vytváření svých doktrín vytvořil doktrínu self-restraint, tedy sebeomezování. To znamená, že do politiky nezasahuje. Na druhé straně je ale zcela logické, že jeho kompetence rušit zákony má zcela zákonitě a nutně politické dopady a politické aspekty. Tak je to prostě dáno a s tím se nedá nic dělat.

Výtka, že Ústavní soud je orgánem opozice, také není spravedlivá. Je ovšem pochopitelné, že to jsou především poslanci a senátoři opozičních stran, kteří podávali nebo podávají návrhy Ústavnímu soudu. Je to logické. Poslanci a senátoři za strany vládnoucí to nepotřebovali - pokud chtěli změnit nebo zrušit zákon, měli dost hlasů k tomu, aby to prohlasovali ve Sněmovně a ve své době také v Senátu. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že pokud jsme na půdě demokratického právního státu, tak každá vláda se zákonitě dříve nebo později stane opozicí. Čili pak to bude v opačném gardu.

Pokud šlo o obecnou justici, tak tady, zejména v prvních letech, určité problémy byly. Někteří novináři o tom dokonce psali jako "o válce soudů". První problém spočíval v tom, že některé senáty nejvyššího soudu neuznávaly pravomoc Ústavního soudu rozhodovat o jejich vlastních rozhodnutích. To ovšem poměrně brzy pominulo. Dále zde byly problémy věcné. Ústavní soud na rozdíl od soudů obecných byl daleko vstřícnější vůči návrhům ve věcech tzv. restitučních. I to se postupem doby podařilo zklidnit. Řekl bych, že v současné době je situace poměrně dobrá.

Co se Ústavnímu soudu podle vás za těch 20 let opravdu podařilo?

Velmi pevně zakotvil v systému nejvyšších ústavních orgánů ČR, což je prezident, Parlament, vláda a Ústavní soud. Jestliže uvážíme, že Ústavní soud má skutečně velmi, velmi rozsáhlé kompetence, pak bychom jej možná mohli dát na první místo. Právě proto, že on je kompetentní k tomu zasahovat do ostatních mocí a jejich rozhodnutí i prolamovat.

A naopak nepodařilo?

V prvé řadě se nám úplně nepodařilo dostatečně orientovat obecné soudy k tomu, aby při svých rozhodováních braly v úvahu především ochranu základních práv a svobod. Jestliže se podíváme do rozhodnutí obecných soudů, je sice pravda, že zejména v posledních letech a zvlášť u soudů vyšších nalézáme argumentaci i ústavněprávní - argumentaci, která reflektuje povinnost i obecných soudů chránit základní práva a svobody. Není to ovšem stále ještě příliš časté.

Dále se nepodařilo - a to je problém, který se netýká jen českého Ústavního soudu, ale například i Evropského soudu pro lidská práva - nalézt metodu, jak odbřemenit Ústavní soud od množství věcí, které k němu napadají. Ve své době to bylo přibližně tři tisíce návrhů ročně, dneska jich je kolem pěti tisíc. Tady samozřejmě vzniká určitý problém. Někteří publicisté, pokud hodnotí činnost Ústavního soudu, tak se zajímají jen o jednu jedinou věc: kolik věcí bylo vyřízeno. Ale to je jen jedna strana mince a nelze říci, že ta zásadní. Nejde jen o to kolik, ale také jak. Zpravidla je jednodušší odmítnout ústavní stížnost, byť i pro zjevnou neopodstatněnost, než vydat nález, kterým se zruší rozhodnutí obecného soudu. Rozhodnutí obecného soudu bývá, zvlášť v posledních letech, obvykle napsáno dobře, dobře odargumentováno, což však vždy neznamená, že je v souladu s Ústavou. Čili zrušit takové rozhodnutí a vyhovět stěžovateli, to vyžaduje daleko více invence - zkoumání, bádání, studia.

V této souvislosti jsme také uvažovali o tom, zda by nebylo možné vrátit se v určitém rozsahu k právní úpravě, která tady byla před mnoha lety. Ta umožňovala, aby soudce zpravodaj sám odmítl ústavní stížnost i pro zjevnou neopodstatněnost. Proti tomu se ve své době, 15 až 18 let to může být, hodně protestovalo, takže nakonec došlo k novelizaci zákona o Ústavním soudu, a pokud jde o odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, musí o tom rozhodnout celý senát, a to jednomyslně. Jestliže ovšem jsme pod tím obrovským pressem stále se zvyšujícího nápadu, pak vznikla otázka, zda - ale pouze u ústavní stížnosti - by nebylo namístě vrátit se k původnímu modelu tak, že by o tom rozhodoval soudce zpravodaj. Samozřejmě ne o návrhu na zrušení zákona.

Když Ústavní soud vznikal, vznikal najednou. Bylo jmenováno 15 soudců. Po čase se ukázalo, že to nebyla šťastná volba. To se projevilo zejména v roce 2003, kdy značná část soudců odešla a Ústavní soud nebyl kompetentní se usnášet o návrzích na zrušení zákona. A to proto, že dlouho trvalo, než se podařilo prezidentu republiku naplnit a doplnit celý Ústavní soud. A právě i v této souvislosti vznikla otázka, zda alespoň do určité míry by se nepodařilo tento handicap ne sice odstranit, ale poněkud zmírnit tím, že by mandát soudce skončil reálně až poté, kdy bude jmenován a nastoupí jeho nástupce.

Nakolik vás ve vašem rozhodování ovlivnilo, že jste byl odpůrcem komunistického režimu?

Nepochybně mě to ovlivnilo. Nebyl jsem ovšem tak odvážný, jako byli ti, kteří pro aktivní odpor byli zavřeni do koncentráku, nebo tak odvážný, jako byli chartisté.

Myslím si ale, že vaši odvahu by nebylo namístě snižovat...

Ale na druhé straně jistá odvaha tady byla během mého celého života. Projevoval jsem ji někdy i způsobem sebedestruktivním, zejména na právnické fakultě, když v polovině 50. let došlo k určitému uvolnění. To bylo období maďarské revoluce a poznaňských událostí. Organizovali jsme různé aktivy a snažili jsme se o určitou demokratizaci vysokého školství. Samozřejmě ti, kteří takto vystupovali, včetně mě, to posléze na vlastní kůži pocítili. Konkrétně v mém případě - a v případě dalších 11 kolegů z ročníku - jsme měli složeny všechny státní závěrečné zkoušky a obhájenu diplomovou práci, ale týden před promocí nás zavolal děkan, který svolal určitou komisi a sdělil nám, že za týden má být promoce, ale pokud tam přijdeme, tak jenom jako diváci a diplom nedostaneme. Každému řekl zhruba, z jakých to bylo důvodů, někde to možná bylo trochu vykonstruováno. Mně konkrétně řekl dvě věci. Ta první nebyla příliš zásadní: že jsem málo chodil do školy a že jsem studoval doma, což bylo naprosto racionální, já jsem se doma toho naučil daleko víc. Druhá věc byla horší. To znamená rok 1956 a studentské mítinky. Řekl, že v případě, že by u nás nastala obdobná situace jako byla ta maďarská - oni tomu říkali kontrarevoluce - je pochybné, to ho cituji, na kterou stranu barikády bych se postavil. A to už bylo tvrdé. Výsledek byl ten, že nám doporučili, abychom šli do nějakého praktického zaměstnání, tím se myslela manuální práce, a tak za rok za dva abychom se znovu ucházeli o diplom. Bylo to vše totálně protiprávní, protože takové rozhodnutí mělo být samozřejmě písemné, s možností podat proti němu opravný prostředek, nic takového tady ale nebylo. Někteří kolegové byli opravdu asi ten rok mimo a pak diplom dostali, mně se to podařilo už za půl roku.

Jak hodnotíte zpětně to, že jste byl ústavním soudcem jmenován třikrát? Opakování mandátu má své odpůrce, například doktorku Wagnerovou.

Já mám stejný názor jako doktorka Wagnerová, bez ohledu na to, že jsem tam byl třikrát. Pokud jde o Ústavní soud ČSFR, to je formálně vzato něco jiného, to bych tedy počítat nemusel. Ale jinak jak doktorka Wagnerová, tak já a téměř všichni mí kolegové i mnoho soudců jiných ústavních soudců zastáváme názor, že by neměl být opakovaný mandát už proto, že soudce, jehož mandát za chvíli skončí a chce být znovu jmenován, může mít psychologicky tendenci rozhodovat tak, jak se může líbit tomu, kdo pak o něm bude rozhodovat. S tím souhlasím, ale v této souvislosti jsme v našich diskusích mezi kolegy u Ústavního soudu zastávali názor, že v takovém případě by asi bylo rozumné, aby mandát byl delší. Tedy ne 10, ale 12 či 13, možná maximálně 15 let. Ale jako princip to, co řekla doktorka Wagnerová, dneska vlastně sdílíme my všichni.

Chápal jste to tak, že opakování vaší funkce je důležité pro zajištění kontinuity Ústavního soudu? Nebo co vás vedlo k tomu, přijmout nabídku stát se znovu ústavním soudcem?

Jednak mě ta práce nesmírně těšila. Druhá věc, to jste řekl správně, je kontinuita. V základních obecných hodnotových rysech by měla být zachována.

Vzniká třetí Ústavní soud. Jak hodnotíte to, jak bude vypadat?

To je strašně těžká věc. Protože hodnotit budoucnost, to je velmi obtížné. Mohl bych hodnotit třeba srovnání prvého Ústavního soudu, jemuž se tak eufemisticky říkalo Kesslerův, a druhého, Rychetského. V tomto směru bych řekl, že ten první Ústavní soud, to byl soud plný nadšenců. Lidí, kteří byli tím či oním způsobem více či méně spjati s odporem proti předchozímu totalitnímu režimu. Ostatně měli jsme tam dva bývalé politické vězně, Kesslera a Procházku. Oproti tomu ten další, soud Rychetského, tam se více prosazovali lidé, kteří měli pevně zakotvenou svoji odbornost v určité oblasti práva - ať už to bylo třeba občanské právo - doktor Nykodým - či trestní právo - profesor Musil. V tomto směru bych viděl rozdíl mezi tím prvním a druhým Ústavním soudem. Jaký bude třetí Ústavní soud, který se teď začíná utvářet...? I když většinu těch nových kolegů znám, tak to si opravdu netroufám hodnotit.

Před jakými úkoly bude Ústavní soud do budoucna stát? Když jsem se na něco podobného ptal pana předsedy Rychetského, tak říkal, že jedním z úkolů bude najít správný poměr mezi českým a evropským právem.

To určitě ano. Protože například když hovoříme o prvním Ústavním soudu, tak to frekventováno nebylo. Ale postupem doby, kdy značná část českého právního řádu není ničím jiným než recepcí evropského právního řádu, pak tento úkol je opravdu nasnadě. Obecně mám za to, že stále a stále bude věcí Ústavního soudu, aby přesvědčoval obecné soudy, aby se více zabývaly ochranou základních práv a svobod.

A čím nyní skončíme?

Bonmotem. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident se souhlasem Senátu. Čili může mít někdy tendenci - ať už prezident nebo ti, kteří soudce v Senátu schvalovali - považovat ho za jakéhosi svého vyslance. Ovšem praktická zkušenost ukazuje, že jde o omyl. Bylo to nyní vidět i u některých kolegů, které jmenoval prezident Zeman a kteří u církevních restitucí hlasovali tak, jak by možná on nikdy nehlasoval. Dostáváme se k tomu, o čem hovořím už 20 let a mnozí to převzali, k takzvanému Beckettovu syndromu. Thomas Beckett, kancléř Jindřicha II. Anglického, tuším 2. polovina 12. století. Jindřich ho prosadil do funkce arcibiskupa s tím, že tam bude mít svého člověka. Leč mýlil se, neboť Thomas Beckett se velmi brzy zorientoval a jsa vysokým služebníkem církve, jednal v zájmu církve. Traduje se, že to bylo opravdu jeho upřímné přesvědčení. Po několika letech, když Jindřich II. viděl, že s Beckettem není řeč, dal ho zabít. Kromě této finální části platí pro nás i to ostatní. Pokud bychom žili v některé jiné zemi, možná, že by tam platila i ta poslední část.

 

JUDr. Vojen Güttler

- vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze, před tím ale pracoval v Jáchymovských dolech

- začínal jako podnikový právník, posléze působil jako soudce, po roce 1968 opět jako podnikový právník

- byl funkcionářem Klubu angažovaných nestraníků, po revoluci působil jako jeho místopředseda

- od roku 1990 byl ředitelem rehabilitačního odboru Ministerstva spravedlnosti

- od ledna 1992 až do srpna 2013 byl opakovaně soudcem Ústavního soudu

 

"První ústavní soud byl soud plný nadšenců. Lidí, kteří byli tím či oním způsobem více či méně spjati s odporem proti předchozímu totalitnímu režimu. Oproti tomu ten další, soud Rychetského, tam se více prosazovali lidé, kteří měli pevně zakotvenou svoji odbornost v určité oblasti práva."

"Stále a stále bude věcí Ústavního soudu, aby přesvědčoval obecné soudy, aby se více zabývaly ochranou základních práv a svobod."

 

FOTO RADOVAN MIČA, ARCHIV ECONOMIA

Související