Příběhy skic ze soudních síní

Neustálé črtání tužkou na papír či v telefonu kdykoliv a kdekoliv. Přesně to mají všichni čtyři soudní kreslíři společné. Během našich setkání jsem každého z nich viděla kreslit, od jednoho jsem dokonce dostala vlastnoruční portrét - a ani jsem nemusela prosit. Kresba je prostě jejich přirozenost. Jak se jim ale kreslí v soudních síních?

PRVNÍ KRESLÍŘ U HEPARINOVÉHO VRAHA

Pavel Trnka je prvním novodobým soudním kreslířem v Česku. V roce 2008 kreslil pro televizi Prima proces kontroverzního vraha Petra Zelenky. "Byla to souhra náhod. Soudce Vacek zakázal, aby se v síni natáčelo a fotografovalo, takže v televizi hledali alternativu a já jsem byl asi první po ruce. Jeden den jsem musel kvůli studiu vynechat a někdo mě nahradil, nicméně hned potom mě vzali zpátky, takže jsem asi obstál," říká Pavel Trnka.

Pro své soudní kresby zvolil metodu obrysové linky v kombinaci s barevným akvarelem. Barvy ale často nestíhal míchat, takže obrázky dokončoval zpravidla ještě po jednání. Taková praxe ale není vůbec neobvyklá ani u kovaných amerických kreslířů. "Každý kreslíř, který v tom chce být dobrý, tak musí skicovat neustále. Už na škole jsme museli mít alespoň třicet kreseb za týden, takže jsem zvyklý kreslit v podstatě pořád. Přímo rychlokresbou portrétů jsem se zabýval i předtím, jenže to jsem kreslil na profesionálních LCD tabletech na stůl. Do soudní síně jsem ale žádné velké zařízení tahat nemohl, takže jsem využil kreslicí prostředky, které jsem používal v době studií," říká.

A jaké to je, kreslit vraha nakonec odsouzeného na doživotí? "Trpím mírnou hrůzou, že se moje jméno navždy spojilo s Petrem Zelenkou. Je to kontroverzní vrah, existují pochybnosti o jeho vině, což mi ale vůbec nepřísluší posuzovat. To, co mi na tom přišlo až nepříjemné, je, že je tam blízká vazba. Že kreslím konkrétního člověka a na něm si vlastně buduji svoji kariéru. U některých lidí by to asi nevadilo, ale zrovna u něj jsem byl na rozpacích," říká.

SMRŠŤ KRESLÍŘŮ V KAUZE RATH

Znovu se soudní kreslíři v Česku vyrojili poměrně nedávno. S vyloučením fotografování a natáčení v procesu s Davidem Rathem, začala média v ostře sledované kauze hledat alternativu, jak soudní jednání zachytit. A proces tentokrát kreslili rovnou tři kreslíři.

"První den tam bylo hrozně moc lidí, takže nebylo jednoduché najít si místečko. Navíc protože jste v prostoru pro veřejnost, tak se nikdy nedostanete k těm lidem tak, abyste je viděli. Pak se snažím k nim dostat o přestávce, počkat si na ně na chodbě a zapamatovat si je," říká Pavel Purkrábek, který kreslil pro Českou televizi.

Nedostatek výhledu, přílišná vzdálenost a málo místa - tak popisují všichni kreslíři nevýhody spojené s kreslením u českého soudu. Zatímco v USA mohou kreslíři až k obžalovaným, tady se jim většinu času dívají na záda. Obrázky se u nás kreslí ve skrčené poloze na kolenou, protože u sledovaných kauz bývá narváno.

Oproti fotografům má však kreslíř současně tu výhodu, že si může pohrát s kompozicí i natočením osob, což v nevýhodné pozici využije.

"Kresba dává možnost vytvářet určitý konstrukt. Fotografie je limitovaná tím, že zachytí určitý pohled v čase, ale kresba je jiná, protože mozek dokáže momenty kombinovat. Kreslíř má větší možnost pracovat s prostorem, optimalizovat kompozici na to, aby se tam dostalo co nejvíce aktérů, a zachytit nějaké typické pózy, což se u šesti lidí najednou u fotografie podaří dost těžko," říká Richard Cortés, který kreslil pro webový portál Česká pozice.

Jeho slova potvrzuje i Pavel Paseka, který kreslil pro ČTK: "Prostor byl stísněný a musel jsme si natočit pohled a upravit perspektivu. Pokud jde o rozmístění židlí nebo to, jak ta místnost vypadala, tak toho jsem se snažil držet, stejně tak pozice těl. Ale výrazy v obličeji jsem si musel dotvářet, protože k vám jsou většinu času zády."

Pavel Purkrábek se jako jediný z kreslířů také účastnil procesu s Romanem Janouškem kvůli dopravní nehodě.

SKICY MUSÍ VYPRÁVĚT PŘÍBĚH

Aby byly obrázky ze soudních síní pro příjemce zajímavé, musí je kreslíři komponovat jako příběh. Vypíchnout důležité okamžiky však může být někdy těžké a vznikat mohou i paradoxní situace: "Zelenka byl vždycky obklopen policisty. Ti mi ho zakrývali ze všech stran. Na mojí nejznámější kresbě, která z toho vznikla, je jeden policista zachycen tak, že to vypadá, že má Zelenka svatozář, což je samozřejmě v naprostém protikladu s realitou," popisuje Pavel Trnka.

Pavel Purkrábek zase zmiňuje významný moment v kauze Rath, který se mu podařil zachytit: "Byla tam jedna velmi emotivní chvilka, kdy jako svědek vypovídal projektant a paní Pancová k němu přišla, aby mu kladla dotazy. On se na ni díval a ona se ho ptala něco ve smyslu jako "Měl jste pocit, že bych já vás někdy k něčemu nutila?" On uhnul pohledem a odpověděl, že ne. To byl moment, který jsem udělal větší. Najednou tady byly emoce a příběh, který se v tom snažím najít," říká.

Pavel Paseka zase upozorňuje na to, jak se hlavní obžalovaní v kauze Rath v průběhu měnili: "Když jsem třeba Davida Ratha kreslil podle fotek v Parlamentu, tak působil mnohem robustnějším dojmem, nejen fyzicky, ale stál vzpřímeně a byl sebevědomější. V soudní síni nepůsobil už tak dominantně. A pan Kott se třeba změnil hodně v obličeji a dost mu prořídly vlasy."

VÝRAZ V OBLIČEJI NENÍ VŠECHNO

Na otázku, zda se pod takovým tlakem, jakému kreslíři u soudu čelí, dá dosáhnout zachycení atmosféry, odpovídají kreslíři, že těžko. Při rychlém skicování nezbývá čas na využití všech uměleckých prostředků. Nic ale není zcela nemožné.

"Psychiku jsem se snažil někdy zachytit v detailech obličeje a možná taky pozicí těl vůči sobě. Ale na využívání temnosvitu, zatónování nebo kontrastů člověk nemá čas," říká Pavel Trnka.

Při svém vyprávění všichni kreslíři zdůrazňují, že nejdůležitější je srozumitelnost a jednoznačnost zachycení celé situace a drobné detaily by ani nebyly účelné. Ačkoliv většina veřejnosti by čekala, že nejvíce času tráví kreslíři s podrobným zachycením obličejů, opak je pravdou a není to jen nedostatkem času. Gesta a postavení osob navzájem jsou často výmluvnější než tvář.

"Pan Rath má docela výraznou gestikulaci, takže je docela jednoduché ho zachycovat. Já jsem si obžalované dopředu nastudoval, ale nekreslil jsem je. Odmalička jsem se učil pozorováním, snažil se to zapamatovat a pak jsem si to kreslil," dodává Pavel Purkrábek a podobně odpovídá také Richard Cortés: "Tam je to všechno o paměti, neměl jsem moc šancí zachytit obličej Davida Ratha, takže jsem si ho musel zapamatovat, když se zrovna otočil. U paní Pancové jsem měl lepší pozici, tu jsem mohl zachytit z profilu."

Naopak Pavel Paseka si dopředu obličeje hlavních aktérů doma zkoušel: "Snažil jsem se naučit klíčové rysy v obličejích nebo i postavy tak, abych je byl schopen zachytit pak v rychlosti tam. V rámci přípravy jsem taky zkoušel kreslit u jiného soudu, abych zjistil, jak se v té síni orientovat, kam si položit desky, kam tužky a podobně," říká.

TECHNOLOGIE VERSUS PAPÍR

Tři ze čtyř soudních kreslířů použili tradiční nástroje, tedy papír a tužku. Pouze Richard Cortés využil v soudní síni moderní technologii a kreslil na svém iPhonu: "Já jsem přišel původně s blokem a tužkou, ale protože už ho nepoužívám běžně při práci, tak jsem si řekl, proč bych nepoužil to, co používám běžně. S aplikacemi, které jsou schopny napodobit tradiční kreslířská média, je pro mě telefon již nepostradatelným nástrojem. Je přenosný, intuitivní a okamžitě komunikovatelný. Po nakreslení můžu kresby hned posílat dál," říká a dodává: "Já věřím v technologii jako nástroj kreativního člověka. Nicméně ostatní si asi mysleli, že si píšu SMSky."

Ve stísněných podmínkách, kde jde především o rychlost volí většina kreslířů kreslení tužkou. Někteří pak ještě používají barvy.

"To byla věc, na které jsme se museli s ČTK domluvit, protože oni znají soudní kresbu převážně z anglo-amerického soudnictví, což je ale úplně něco jiného, protože tam mají kreslíři prostor, kam si mohou postavit stojan i všechny kreslířské potřeby. Tady ta možnost ale nebyla, a navíc potřebovali několik obrázků z toho jednoho líčení, takže jsme se nakonec dohodli, že to bude tužkou, přičemž jednu kresbu jsem ještě dokoloroval suchými pastely," říká Pavel Paseka.

Výhradně tužkou kreslí pak Pavel Purkábek: "Mám rád tužku, protože je to opravitelná čára. Na dobarvování nebyl čas, za jedno líčení jsem musel udělat pět až deset kreseb," říká.

Pavel Trnka, který kreslil heparinového vraha, naopak barvy používal, konkrétně skicu nakreslenou tužkou vybarvoval akvarely:

"Je pravda, že s novými technologiemi by to šlo o dost lépe, ale ty jsem tehdy neměl k dispozici. Kolorování je tam velmi snadné, místo hrsti pastelek, štětců nebo kelímku s vodou máte vše na jednom místě a můžete přitom volit libovolné výtvarné prostředky." dodává.

POCITY V SOUDNÍ SÍNI

Kauzy, u kterých bývá vyloučeno fotografování a natáčení, bývají velké a o to víc přitahují zájem veřejnosti. I kreslíři vstupovali do soudních síní s vlastním postojem k projednávané věci. Změnila ale jejich vnímání bezprostřední účast na procesu?

"Ze začátku mi to bylo nepříjemné. Z médií si uděláte obrázek, což se u mě moc nezměnilo, ale zároveň nejsem schopen vnímat ty lidi na lavici obžalovaných tak, že by měli být zařazeni někde mimo řádné občany této vlasti. Jak říkal Švejk, když četník vede člověka, je to těžký okamžik v životě lidském. Takže tak nějak jsem to vnímal a v tu chvíli jsem nebyl schopen přemýšlet o tom, jestli něco nakradli a kolik," říká Pavel Purkrábek.

"Obhajoba doktora Ratha mi přišla velice působivá a inteligentní. Nejsem soudce, nemůžu to posuzovat v kontextu všech ostatních důkazů, takže nemůžu říct na základě toho limitovaného obsahu, zda si myslím, že je více nebo méně vinen. Ale zapůsobil na mě jako velice inteligentní člověk, který ví, co říká," dodává Richard Cortés.

A jak na kreslíře reagovali soudci nebo justiční stráž? Pavel Purkrábek vzpomíná, že justiční stráži nakonec jeho kreslení nevadilo, i když se v síni přemisťoval, a se smíchem dodává, že možná proto, že je na obraze také zachytil.

"Když někoho sledujete vytrvalým pohledem, vracíte se k němu neustále, tak vlastně narušujete jeho osobní zónu. Fotograf během zlomku vteřiny zachytí jakýkoliv výraz a stačí mu být v pravou chvíli na pravém místě, kdežto kreslíř se tam musí podívat osmdesátkrát, aby všechno chytil," připojuje svou zkušenost Pavel Trnka.

SOUDNÍ KRESBA JAKO STANDARD

V souvislosti s četným zobrazováním soudních skic v médiích padala také otázka, zda se nemůže soudní kreslířství usadit v Česku trvale. Soudní kreslíři se shodují na tom, že není důvod, proč by neměla, spíš je to ale otázka budoucnosti kvůli nevhodným podmínkám pro kreslení. A také záleží na poptávce.

"Vrátili jsme se zpátky do doby, kdy kresba byla jediným vizuálním způsobem komunikace. Určitě by to bylo osvěžení a podle mě by bylo dobré mít další pohled," říká Richard Cortés a upozorňuje na důležitý fakt: "Čím víc jsou rozšířené foťáky a kamery, tak tím více lidí se skrývá a tím víc lidí má problém s tím, být fotografováno. Přitom fotograf tam většinou není proto, aby ty fotografie zneužil nebo toho člověka usvědčil z nějaké činnosti, která by mu mohla uškodit."

Že by se tím však trvale živili, to si oslovení umělci neumí představit. Kresba u soudu pro ně byla spíš vítaným rozptýlením a výzvou. "Samozřejmě, kdyby to mělo pokračovat, tak to já určitě rád, ale kdybych to měl dělat dennodenně, tak to by asi nešlo. Kdyby to bylo dvakrát týdně, tak možná, ale preferuji rozmanitost," dodává Pavel Purkrábek. -