V posuzované (a zamítnuté) ústavní stížnosti, se stěžovatelé domáhali protiústavnosti verdiktu obecných soudů, které je prakticky pouze na základě telefonních odposlechů odsoudily k trestům za porušení práv duševního vlastnictví.

Nelíbilo se jim, že v době vydání rozsudku byla účinná přísnější úprava odposlouchávání, podle které by policie odposlechy nemohla pořídit. V době vydání soudního pokynu k pořízení odposlechů byla jednou z podmínek horní hranice daného trestného činu osm let odnětí svobody. Ta se ale v průběhu řízení posunula na deset let, v čemž spatřovali stěžovatelé porušení práva na uložení trestu na základě zákona.

"Ústavní soud považuje, stejně jako velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, za správný názor, podle kterého na zákonnost pořízení a použití opatřeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemá vliv, pokud se v průběhu trestního řízení změní právní úprava," rozhodli soudci v nálezu.

V rámci stejného nálezu plénum také rozhodovalo o detailech subsidiárního použití mezinárodních smluv v rámci odposlechů namísto zmíněné trestní sazby. Zde se protistrana hájila legalitou odposlechů, protože "úmluva sice závazek zavést trestný čin přímo nestanoví, ale požaduje vhodné zákonné prostředky k účinnému potlačování činů poškozujících průmyslová práva. Český stát na základě této úmluvy zavedl konkrétní trestné činy (důvodová zpráva k trestnímu zákonu). V posuzované věci navíc šlo o přeshraniční kriminalitu, kde je požadavek na použití mezinárodní smlouvy také na místě. Za těchto podmínek Ústavní soud považuje použití mezinárodní smlouvy za ústavně konformní," stojí v tiskové zprávě k nálezu.

Související