Plagiátem rozumíme dílo, které na rozdíl od originálu není dílem původním, ale osoba odlišná od autora původní dílo určitým způsobem okopírovala, aby jej následně neprávem vydávala za své vlastní. Pokud bychom definici plagiátu hledali v zákoně č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen "autorský zákon"), nebylo by naše snažení úspěšné. Na rozdíl od například autorského zákona sousedního Německa ten náš tento pojem vůbec nepoužívá a nepracuje s ním. Vodítkem pro vymezení plagiátu je pak například mezinárodní norma ČSN ISO 5127-2003, která plagiát definuje jako představení duševního díla jiného autora, půjčeného nebo napodobeného vcelku nebo zčásti, jako svého vlastního. Pro lepší ohraničení toho, co za plagiát můžeme považovat, pak již poslouží autorský zákon, který stanoví, že autorské ochraně (a tedy i ochraně před plagiátorstvím) podléhají díla, která jsou jedinečnými výsledky tvůrčí činnosti, jestliže jsou objektivně vyjádřena. Zároveň se dle autorského zákona ochrana poskytuje též překladu, databázi a podobně, na rozdíl od námětu díla samého o sobě, denní zprávy nebo jiného údaje samého o sobě, myšlenky, postupu, principu, metody, objevu, vědecké teorie, matematického a obdobného vzorce, statistického grafu atd. Zákonný rámec je tedy nastaven velmi široce a jak bylo již předestřeno, s plagiátorstvím se tak můžeme setkat prakticky kdekoliv.

Nepadělá se jen luxusní zboží

Začneme-li s dílčími úvahami nad jednotlivými odvětvími, kde je plagiátorství nejvíce viditelné - u spotřebního zboží a elektroniky - každému se jistě vybaví v médiích často zmiňované zabavování padělků známých značek v tržnicích. I na internetu nalezneme plno více či méně pochybných e-shopů, které s těmito padělky obchodují. Vzhledem k tomu, že škoda se při odhalování a následném projednávání těchto případů vyčísluje podle skutečné hodnoty, může se stát, že titulek: "Celní správa zabavila padělky hodinek v hodnotě dvou milionů korun" mnohdy znamená, že oněch hodinek bylo celníky zabaveno pět, byť byly prodejcem nabízeny po dvou tisících a jejich kvalita byla nevalná. Výjimkou není ani bezskrupulózní kopírování automobilů známých značek, kde na čínských silnicích lze potkat například vzhledově identické limuzíny značek jako Audi, BMW nebo i Rolls Royce. Iluze, že plagiátorství se týká jen luxusních značek, však není pravdivá, setkáváme se i s padělky "obyčejných" značkových výrobků. Jak již bylo řečeno, kvalita je velmi kolísavá, nalezneme jak padělky k nerozeznání od originálů, tak vyloženě nekvalitní výrobky, které s originálem nemají nic společného, a jde jen o nasazení značky na něco, co by tato značka nikdy nevyprodukovala. Prodejci často označují toto zboží méně negativně citově zabarvenými termíny jako replika či napodobenina, ale tak či onak, vždy je potřeba mít na paměti, že se jedná o závažné porušování autorského práva a ve většině případů dojde k naplnění jedné či více skutkových podstat trestných činů proti průmyslovým právům a proti autorskému právu, za které hrozí pachatelům kromě odnětí svobody též zákaz činnosti, propadnutí věci či jiné majetkové hodnoty a i velmi vysoké peněžité tresty.

Plagiáty v umění? Evergreen

Oblast umění byla, je a bude pro plagiátorství živnou půdou. V umění výtvarném je běžné, že umělci se navzájem jeden od druhého inspirují, přebírají techniky a jejich styl je často k nerozeznání podobný. Důležitý je pak okamžik, kdy se plagiátor rozhodne dílo prezentovat jako originál a na tomto profitovat. Nejen na černém trhu, ale i oficiálně se tak můžeme setkat se "zaručeně pravými" díly známých malířů a sochařů. Na prodeji reprodukcí za předpokladu, že jejich autor má řádně vypořádaná autorská práva, není nic špatného, problém však nastává, když někdo dílo okopíruje a toto nejenže nepřizná, ale navíc ho vydává za svůj originální výsledek tvůrčí duševní činnosti. V nedávné minulosti jsme se mohli setkat například s případem, kdy německé nakladatelství vydalo knihu s pravěkou tematikou opatřenou ilustracemi dinosaurů a jiných pravěkých tvorů. Tyto výjevy však nebyly nic jiného než moderní technikou překreslené obrazy legendárního českého umělce Zdeňka Buriana, bez jakýchkoliv změn v kompozici. Před soud se případ nedostal, ale jen proto, že dědicové Zdeňka Buriana se s nakladatelstvím dohodli na mimosoudním vyrovnání v řádu tisíců eur. Ještě složitější je situace posuzování tenké hranice mezi inspirací a kopírováním v hudbě. Vzhledem k tomu, že populární hudba funguje v určitých zažitých schématech, často nejde ani určit, zda konkrétní melodie je dílem původním, nebo je bez dovolení použit motiv jiného umělce a skladbu je nutné chápat a posuzovat jako celek. Autorské spory jsme u nás mohli pozorovat například při sporu Jana Kalouska se skupinou Support Lesbiens, kde soud uložil za kopírování melodie žalované straně zaplatit 200 tisíc korun.

Plagiátorství může stát titul

Místem, kde plagiátorství běžný člověk tolik nevnímá, ale odborné veřejnosti je až moc dobře známé, je akademická sféra. Nejtypičtěji se plagiátorství vyskytuje u závěrečných absolventských prací, ale i v průběhu studia při psaní různých seminárních prací. Za plagiátorství se považuje nejen úmyslné doslovné okopírování cizího textu a následné vydávání jej za vlastní, ale i nedodržení citačních pravidel a nepřiznávání citací jako takových. Stejně tak kompilace cizích myšlenek bez dalšího nezakládá nové originální dílo, ale ve většině případů jen a pouze plagiát. Jakkoliv je parafrázování, tedy přepis myšlenky vlastními slovy, povoleno, i zde je záhodno uvést zdroj inspirace a v případě, že je celý text jen mírně stylisticky upravenou verzí textu cizího, je nutno jej považovat za plagiát. Častým omylem je opomenutí citace sebe sama.

I když existují speciální programy na vyhledávání plagiátů, čím dál častěji se obchází jinou formou plagiátorství, kdy student vypracování práce zadá za úplatu třetímu subjektu. Ten sice zaručuje originalitu práce, nicméně prezentování této, byť sebeoriginálnější, práce vypracované na zakázku jako své vlastní je opět plagiátorstvím. Kromě toho, že plagiátorství je hrubě neetické, představuje na akademické půdě i porušení vnitřních studijních předpisů a může vést k vyloučení ze studia, případně i odebrání titulu, je-li odhaleno po úspěšném obhájení plagiované práce. Abychom nekřivdili jen studentům, plagiátorství se může dopustit i pedagog, když například myšlenky z práce, které je oponentem či vedoucím, před její obhajobou užije ve vlastní práci a vydává je za původní, stejně tak se plagiování podobnou cestou mohou dopustit akademici, kteří recenzují ještě nevydanou odbornou publikaci a některé myšlenky si z ní takto bez dovolení "vypůjčí".

Několik myšlenek závěrem

Závěrem článku by si autor dovolil ponechat čtenářům několik myšlenek k úvaze. Z advokátní praxe se jeví zajímavým případ, kdy student jako závěrečnou práci odevzdával pouhý překlad vlastní práce psané ve slovenštině a obhájené na slovenské univerzitě. Jakožto autor původní práce jistě svolení k překladu měl a překlad sám o sobě je novým autorským dílem. Změnil by se názor těch, kteří práci posuzovali, kdyby se jednalo o překlad z jiného jazyka než slovenštiny, kterou stále ještě starší generace považují za téměř jeden jazyk s češtinou a i vysoké školství staví tyto dva jazyky víceméně naroveň? A jakou optikou máme na plagiátorství pohlížet například u soudní praxe? U rozsudků je z hlediska předvídatelnosti justice pochopitelně přínosné, že v obdobných případech rozhodují soudy stejně, obdobně jako že soudy nižšího stupně přejímají sjednocovací názory soudů vyššího stupně. Nicméně je v pořádku, když soudce ve skutkově podobném případě opíše celý rozsudek od jiného prvoinstančního soudce, který obdobný případ v minulosti řešil, a to včetně odůvodnění? U případů skutkově totožných a případů vymáhání pohledávek z neplacených bankovních úvěrů by se nad tím asi nikdo příliš nepozastavoval, ale u případů složitějších, například rozvodů, by to jistě bylo přinejmenším kontroverzní. Kde je ale ona hranice "jednoduchosti" a "složitosti"? A co například závěrečná řeč advokáta? Nepochybně se jedná o výsledek tvůrčí a odborné duševní činnosti jejího autora, nicméně opět stojí za to položit si otázku, kdy a jak je možné si "vypůjčit" touto cestou myšlenky kolegů do řeči vlastní a zda vůbec existuje nějaký mechanismus, který by zabránil tomu, co bychom případně považovali za "už přes čáru". Každopádně bychom měli mít vždy na paměti, že plagiátorstvím se ve své podstatě nedopouštíme ničeho jiného než krádeže a měli bychom se mu pokud možno vždy vyvarovat.

 

Jiří Matzner
zakladatel advokátní kanceláře Matzner et al

 

V případě, že je celý text jen mírně stylisticky upravenou verzí textu cizího, je nutno jej považovat za plagiát.

Autoři: Jiří Matzner