Fotografování autorských děl na veřejném prostranství

V prázdninovém dvojčísle Právního rádce v článku "Konec svobody fotografií?"¹ byla podle mě velmi vhodně a zejména přímo z právního hlediska shrnuta poměrně široce šířená zpráva, že Evropská unie se chystá omezit fotografování na veřejnosti. Podle některých verzí této zprávy mělo být propříště fotografování na veřejnosti dokonce i trestné. Zřejmě závažnost a atraktivita tématu naštěstí rychle způsobily bližší ozřejmění této zprávy, a to i na stránkách Právního rádce. Žádný výslovný zákaz se tak podle všeho z tzv. Bruselu nechystá, nadto už vůbec ne v oblasti trestního práva. Celou bouři nevole navíc zřejmě způsobil nikoliv konkrétní orgán Evropské unie a jeho úředníci či zástupci členských států, ale poslanec Evropského parlamentu, tedy naopak přímo volený zástupce.²

V návaznosti na zprávy tohoto typu může být vhodné pokusit se shrnout stávající českou právní autorskoprávní úpravu. Budeme-li tedy dnes fotografovat na ulici, můžeme v oblasti autorského práva porušit řadu práv cizích osob k autorským dílům, které fotografií zachytíme. V praktické rovině se tento právní problém bude vztahovat zejména k fotografiím architektury, soch, případně pak maleb, neboť zejména tyto objekty, ke kterým se může vztahovat autorskoprávní ochrana, lze při fotografování na ulici předvídat nejvíce.

Mimochodem, samozřejmě při fotografování můžeme porušit řadu oblastí dalších, a to především ochranu osobnosti cizích osob, zahrnující zejména právo k samotné podobě těchto osob a dále pak začasté i ochranu jejich soukromí. Nevhodným užitím třeba i jinak bezproblémové fotografie můžeme dále zasáhnout i do cti a důstojnosti osob, které samozřejmě také požívají mimořádně významné právní ochrany.

Autorské dílo zobrazené na fotografii

Podstatou autorského práva je chránit autorská díla definovaná v autorském zákoně. Autorské právo tedy nechrání jakékoliv dílo. Dílům, která nejsou autorskými díly dle autorského zákona, autorské právo ochranu neposkytuje.

Z hlediska problematiky fotografování je podstatné, že autorským dílem může být dle zákonné definice dílo architektonické nebo dílo výtvarné, tedy například budova, malba, socha aj. Zákon však určuje podmínku, aby toto dílo bylo určitým způsobem tvůrčí. Konkrétně, aby autorské dílo bylo "jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora" (§ 2 odst. 1 autorského zákona³). Tato zákonná podmínka rozlišuje autorská díla, která požívají ochranu dle autorského zákona, od děl ostatních, autorským zákonem nechráněných.

V důsledku této podmínky nepředstavuje z hlediska autorského práva jakákoliv stavba, jakákoliv malba nebo jakýkoliv opracovaný kámen bez dalšího autorské dílo, které by splňovalo uvedenou podmínku tvůrčího výsledku dle autorského zákona, a bylo by jej tedy možné chránit dle autorského zákona.

Vyfotografujeme-li tedy kůlnu z prken, může jistě nastat mnohé, ale asi zrovna ne zásah do autorského práva souseda, který ji postavil. Neboť zde jednoduše nebude existovat žádné autorské dílo, a tedy ani nelze uvažovat o autorskoprávní ochraně. Není přitom rozhodné, zda soused jako tvůrce díla je například autorizovaným architektem dle zvláštního zákona.⁴ Pro posouzení otázky, zda autorské dílo vzniklo, či nikoliv, je určující samotná tvůrčí povaha díla, resp. případně její absence. Autorské dílo dle českého práva tak může vytvořit kdokoliv. Autorské dílo architektonické tak může vytvořit například i právník. Naopak i architektovi se může stát, že jím vytvořené dílo nebude současně také autorským dílem dle autorského zákona.

Autorské dílo je chráněno jako věc nehmotná, tedy jako určitý tvar. Samotný hmotný substrát, jehož prostřednictvím je autorské dílo vyjádřeno, je naopak předmětem jiných právních vztahů, zejména práva vlastnického. Uvedené rozdělení je významné pro odlišení nositele autorských práv, který se může domáhat ochrany proti zásahu do autorského práva, od dalších osob, které se autorskoprávní ochrany domáhat nemohou. Například vlastník budovy nebo její nájemce nejsou bez dalšího také nositeli autorských práv k budově jako k architektonickému dílu. Nebudou tak ani bez dalšího oprávněni se bránit proti narušení autorských práv k budově jako k architektonickému dílu.

Vyfotografujeme-li a užijeme-li dále fotografii cizí architektury, oprávněn k případnému právnímu postupu z hlediska autorského práva bude především autor stavby, nikoliv ten, kdo budovu vlastní nebo v ní sídlí.

Trvání autorskoprávní ochrany

Z praktického hlediska je nutné zdůraznit, že autorská práva se rozlišují na tzv. autorská práva osobnostní a autorská práva majetková. Osobnostní autorská práva zanikají se smrtí autora, majetková autorská práva trvají ještě 70 let po smrti autora, přechází většinou na dědice a pak zanikají také.

Nelze proto uvažovat o porušení majetkových autorských práv u autorů, u kterých již doba trvání majetkových autorských práv uplynula. Fotografování většiny hradů, zámků, kostelů, ostatně jistě i většiny obytných budov apod. se tak nemusíme z hlediska autorského práva příliš obávat.

Pro úplnost je třeba dodat, že zákonem definovanému okruhu zemřelému autorovi tzv. blízkých osob zákon přiznává nárok na uplatňování určité postmortální ochrany díla, zahrnující především možnost ochrany před užitím díla, které by snižovalo jeho hodnotu (§ 11 odst. 5 autorského zákona). Okruh osob blízkých je v nové právní úpravě poměrně rozsáhlý.⁵ Osobou blízkou může být například manžel nebo sourozenec, dále však také všechny osoby tzv. sešvagřené. Lze si tedy představit možnost výkonu těchto práv i dlouho po skončení trvání majetkových práv autora, byť to asi v praxi nebude časté.

Výjimka pro autorská díla na veřejném prostranství

Fotografování současné architektury a jiných novějších autorských děl již do konfliktu s autorským právem přijít může. Autorský zákon však stanoví některé výjimky, na jejichž základě nemusí být porušení autorského práva uvažováno ani v tomto případě.

Ust. § 33 odst. 1 autorského zákona uvádí, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo kresbou, malbou nebo právě fotografií zaznamená autorské dílo, které je trvale umístěno na náměstí, ulici, v parku, na veřejných cestách nebo na jiném veřejném prostranství. Zákon výslovně doplňuje, že takto zachycené dílo lze dále užít. Je-li to možné, je nutno uvést jméno autora, název díla a umístění.

Citovaná zákonná výjimka tak stojí zejména na dvou předpokladech, a to že fotografované autorské dílo musí být umístěno na veřejném prostranství a nadto zde musí být umístěno trvale.

Umístění na veřejném prostranství

Pojem veřejného prostranství nám zákon částečně upřesňuje, když demonstrativně odkazuje na náměstí, ulice, parky. Pro další definici pojmu veřejného prostranství bychom museli poměrně překvapivě hledat mimo autorský zákon či občanský zákoník, a to v zákoně o obcích.⁶ Ust. § 34 zákona o obcích konkrétně definuje, že "veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru". Jako podstatné body zákonné definice bych zdůraznil, že veřejné prostranství musí být přístupné bez omezení a že není podstatné, kdo pozemky s tímto prostranstvím vlastní. Judikatura upřesňuje,⁷ že některá místa jinak široce veřejnosti přístupná jako koupaliště, nádraží, parkoviště apod. však povahu veřejného prostranství nemají, neboť nejsou veřejnosti přístupná bez dalšího, ale až na základě rozhodnutí jejich vlastníka.

Vlastní definici pojmu veřejné prostranství autorský zákon ani občanský zákoník neznají, zná jej a definuje toliko zmíněný zákon o obcích. Je třeba si položit otázku, zda takto definici z jiné právní oblasti můžeme použít. Podle mého názoru je toto užití dle zákona o obcích možné poměrně přesvědčivě. To nejen s ohledem, že jinde tento pojem definovaný není, ale zejména s ohledem na samotný účel definice pojmu veřejného prostranství, který se jeví jako velmi podobný jak dle zákona o obcích, tak i pro podmínky autorského zákona.

Domnívám se, že veřejné prostranství dle zákona o obcích je definováno za účelem další úpravy právního režimu na místech, která jsou veřejnosti běžně přístupná. Citovaná výjimka dle autorského zákona podobně vychází z potřeby upravit právní režim na místech, která jsou běžně přístupná, a na kterých lze proto ve velkém rozsahu předpokládat fotografování a podobné zachycování autorských děl. Lze proto podle všeho uzavřít, že definici dle zákona o obcích můžeme užít i pro výjimku z autorského práva.

Trvalé umístění

Výjimka pro fotografování cizích autorských děl dle ust. § 33 odst. 1 autorského zákona dále vyžaduje, aby fotografované dílo bylo na veřejném prostranství umístěno trvale.

Podmínka trvalosti umístění vylučuje zákonnou výjimku aplikovat na fotografování jen dočasně umístěných autorských děl. Dočasné umístění architektonického díla asi nebude v praxi tak časté, ale může nastat. Lze si představit například dočasně vystavený ukázkový prototyp domu nebo architektonicky ztvárněný dočasný stánek apod.

V této souvislosti lze poměrně vhodně odkázat na německý případ umělecké dvojice Christo a Jeanne-Claude, která jako umělecké dílo v roce 1995 doslova zabalila budovu Říšského sněmu v Berlíně. V navazujícím soudním sporu⁸ bylo užití fotografií s tímto autorským dílem, zabaleným sněmem, shledáno jako neoprávněné, právě s ohledem na podstatu jeho dočasného umístění.

Zajímavým německým příkladem je také rozhodnutí ve věci tzv. pohovky z trávy (Grassofa⁹), kdy naopak bylo vyloženo, že podmínku trvalosti může splňovat i autorské dílo vytvořené z přírodních částí jako keř, tráva apod, byť takto vytvořené dílo ze své přírodní podstaty trvale nevydrží. Z dalších okolností případu soud dovodil, že dílo bylo zamýšleno a umístěno jako dílo trvalé, a tedy i splňující podmínku pro jeho fotografování a užití těchto fotek.

Úhel pohledu

Velmi zajímavým podkladem k posuzování oprávněnosti focení cizího autorského díla je také německé rozhodnutí¹⁰ ve věci užití fotografií domu architekta Hundertwassera ve Vídni. Kromě jiného zde soud dovodil, že výjimku pro volné fotografování na veřejnosti lze aplikovat toliko v rámci fotografování z výšky dostupné běžnému chodci. V konkrétním případě soud posoudil jako neoprávněné užití fotografií zhotovených z prvního patra protějšího domu, tedy z výšky normálnímu chodci nedostupné. Český odborný výklad na tento závěr také odkazuje¹¹ a doplňuje, že jako neoprávněné tak mohou být posouzeny záběry míst, která běžnému chodci dostupná nejsou.

Je však podle mého názoru velmi pravděpodobné, že uvedený právní výklad bude právně dlouhodobě obtížně udržitelný a bude čelit velkým výzvám na změnu či podstatné doplnění.¹² To zejména s ohledem na rozšíření možnosti satelitního fotografování a v poslední době i fotografování z různých létajících přístrojů, tzv. dronů. Mimochodem, významný projekt Google Street View, v jehož rámci bylo před několika lety započato s velkým fotografováním ulic, původně prováděl toto fotografování z výšky blížící se třem metrům. Fotografováním z této výšky bylo možné zabírat prostory za různými ploty, okny apod., čímž se tento projekt dostal do problémů z hlediska ochrany soukromí a následně v České republice výšku svých zařízení snížil na 2,3-2,4 metru oproti původním asi 2,7 metru.¹³ Byť autorské právo a jiné právní oblasti nemůžeme bez dalšího směšovat (viz výše), lze zřejmě s velikou pravděpodobností dovozovat podobná omezení i v oblasti autorského práva.

Náhodné zachycení díla

Ve vztahu k fotografování cizích autorských děl je významná ještě další výjimka, a to ust. § 38c autorského zákona, podle kterého do autorského práva nezasahuje ten, kdo cizí autorské dílo užije jen "náhodně" v souvislosti s hlavním obsahem. Tato výjimka neplatí jen pro oblast veřejných prostranství a trvale umístěných autorských děl. Není ani podstatné, zda je autorské dílo zachyceno z výšky běžného chodce apod. Výjimka se však vztahuje jen na výslovně "náhodné" užití cizího autorského díla.

Jako příklad si můžeme poněkud nadneseně představit situaci, kdy při letu balonem při fotografování posádky balonu v pozadí zachytíte i umělecké zabalení Říšského sněmu. Pokud by z konkrétní situace bylo dovoditelné skutečně jen náhodné užití tohoto autorského díla, může být tato výjimka uplatnitelná.

Citace autorského díla a zpravodajská licence

Pro úplnost uvádím, že v oblasti fotografování a užití fotek s cizími autorskými díly lze uvažovat i o aplikaci ještě dalších zákonných výjimek. Jde o možnost citace jiného autorského díla nebo jeho části dle ust. § 31 autorského zákona nebo o výjimku pro zpravodajskou licenci dle ust. § 34 autorského zákona. V rámci tohoto článku však tuto problematiku již nepopisuji.

Omezení rozsahu výjimek - tzv. tříkrokový test

Rád bych dále v tomto článku upřednostnil výklad možná trochu skrytého právního háčku. Výjimky, které autorské právo umožňuje, tedy fotografování na veřejných prostranstvích, náhodné zachycení díla i citace a všechny výjimky další, zde nezmíněné, musí zároveň vždy splňovat obecné omezující výkladové pravidlo. Konkrétně v autorském právu široce aplikovatelný tzv. tříkrokový test (§ 29 odst. 1 autorského zákona).

Podle pravidla tříkrokového testu je v první řadě, jako první krok tříkrokového testu, možné aplikovat jen výjimky výslovně zákonem uvedené, což ještě problematické být tolik nemusí.

Rozpor s běžným užitím

Jako druhá podmínka, druhý krok, zde však platí, že užití v rámci stanovené výjimky nesmí být v rozporu s běžným užitím díla. Zde již výkladové problémy mohou nastat velmi rychle. Konkrétně může být velmi diskutabilní, co lze považovat za běžné užití a co již nikoliv. Je běžným způsobem užití prodej fotografií? Potisk trička? Užití fotografie jako podklad na webové stránce? V české judikatuře žádné takové zveřejněné výklady nemáme. Bude tedy nutné posuzovat každý příklad zvlášť s tím, že odlišné posouzení nelze vyloučit. Východiskem takto formulované zákonné úpravy je zřejmě zájem zákonodárce chránit autora autorského díla. To lze sice v mnohém chápat, míra právní nejistoty, kterou související nezaručený výklad přináší, je však značná.

Nepřiměřený zásah do práv autora

Podobně zajímavá je poslední část tříkrokového testu, která zahrnuje i možnost komerčního užití a konkrétně určuje, že ani oním běžným a výslovně umožněným užitím nesmí být "nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora" (§ 29 odst. 1 autorského zákona). A zde můžeme výkladově tápat znovu. Výklad této poslední podmínky je poněkud nejistý hned na velmi častém příkladu úplatného prodeje pohlednic s fotkou architektonického díla. Nebo na příkladu užití fotografie s autorským dílem na titulní stránce turistického průvodce, samozřejmě prodávaného za úplatu. V neposlední řadě může být častým výkladovým problémem úplatný prodej triček s fotografií a autorským dílem atd.

Samotná stěžejní výjimka pro fotografování autorských děl na veřejnosti (§ 33 odst. 1 autorského zákona) výslovně uzavírá, že zachycené dílo lze dále "užít". Způsoby užití díla stanoví příkladmo ust. § 12 odst. 4 autorského zákona, například jako možnost rozmnožování díla (písm. a), jeho rozšiřování (písm. b) apod.

Tisk a prodej pohlednic se zachycením architektonického díla tak podle mého soudu budou nejen užitím možného autorského díla samotné pohlednice, ale i užitím zachyceného architektonického díla, což nám cit. § 33 odst. 1 autorského zákona výslovně dovoluje bez dalšího.

Citované ustanovení o žádném dalším omezení v užití díla nehovoří. Jenže, jak uvedeno výše, ať je však samotná výjimka jakákoliv, musí dále odpovídat výkladu i dle podmínky tříkrokového testu dle ust. § 29 odst. 1 autorského zákona.

Hlavní odborný výklad uplatnění tohoto testu v českém právu nás odkazuje na výklad provedený zvláštním orgánem WTO, který uvádí, že "z hlediska hospodářského dosahuje újma oprávněným zájmům majitelů autorských práv nepřiměřené úrovně tehdy, pokud omezení nebo výjimka z autorského práva způsobuje nebo je schopna způsobit nepřiměřené omezení jejich příjmů z práv".¹⁴ Z citovaného textu WTO lze dovodit, že až případné "nepřiměřené" omezení příjmů autora z jeho práv při uplatnění zákonné výjimky může představovat také "nepřiměřený" zásah do práv autora. Omezení dle tříkrokového testu lze zřejmě vyložit tak, že samotné "dotčení" se oprávněných zájmů autora je v rámci tohoto testu dovoleno. I v případě, kdy se "dotkneme" hospodářských zájmů autora například prodejem fotografií s jeho autorským dílem. Mimo rozsah zákonné výjimky by měla být až situace, kdy jsou tyto zájmy "dotčeny nepřiměřeně".

Prodává-li tedy fotograf své fotky zobrazující cizí architekturu, lze tedy podle všeho předpokládat, že takto způsobené komerční užití cizího autorského díla architektonického by mělo být v souladu se zákonnou výjimkou, a tedy dovolené. Tento závěr však může být podle všeho modifikován, kdy by komerční úspěch fotek a příjmů z nich vzniklých byl s to nepřiměřeně zasáhnout do práv autora samotného architektonického díla. Stejně tak by již došlo k překročení zákonné výjimky v případě, kdy by fotografie stavby byla užita jiným než běžným způsobem. To dokonce bez toho, aby současně musely být tímto neběžným způsobem nepřiměřeně dotčeny komerční zájmy autora.

-----

Uplatnění podmínek tříkrokového testu v návaznosti na jinak poměrně jasnou zákonnou výjimku v této fázi představuje podle mého soudu velmi problematickou část. Neboť tak ani na základě poměrně jasně stanovené zákonné výjimky nakonec takto jasně výjimku užít nemůžeme. Lze zjednodušeně shrnout, že zákon nám na jedné straně výslovně umožňuje fotografie s cizím autorským dílem "užít" bez dalších podmínek, avšak nakonec další podmínky přece jen stanoví.

Z hlediska autorského práva tak zůstává možnost fotografování některých cizích autorských děl v rámci fotografování na veřejných prostranstvích v zásadě umožněna. Stejně tak je umožněno fotografie dále užít, a to i výdělečně. Tímto výdělečným užitím mohou být začasté skutečně dotčeny zájmy autorů, jako například autorů architektonických děl, ovšem tuto situaci zákonná výjimka umožňuje. Od toho je ostatně výjimkou. Výjimka je však umožněna jen v určitém rozsahu, ke kterému zřejmě nelze dovodit přesněji nakonec nic jiného, než že rozsah užití musí být "přiměřený".

Zůstává tedy poměrně klasické právní výkladové riziko, že co bude přiměřené pro nás, nemusí být vždy také přiměřené pro případného soudce.

1) Jan Metelka, článek "Konec svobody fotografií?", Právní rádce 7/8-2015, str. 22-23.

2) Blíže např. Julia Reda, článek "Byla za útokem na svobodu panoramatu nějaká stínová lobby? Pravda je mnohem hrozivější" ze dne 7. 7. 2015, přístupný na https://juliareda.eu/cs/.

3) Zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů.

4) Zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.

5) § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

6) Zákon č. 128/2000 Sb., zákon o obcích, ve znění pozdějších předpisů.

7) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 50/03.;

8) Rozsudek Spolkového soudu v Německu (BGH) ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. I ZR 102/99.

9) Rozsudek Zemského soudu Frankenthal (LG) ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 6 O 209/04.

10) Rozsudek Spolkového soudu v Německu (BGH) ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. I ZR 192/00.

11) Ivo Telec, Pavel Tůma, Autorský zákon, 1. vydání. Praha: 2007, str. 368.

12) K tomu blíže dále v: Martin Valoušek, Fotografie a právo, 1. vydání. Praha: 2014, str. 83 a násl.

13) Tisková zpráva Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 23. 5. 2011, přístupná z www.uoou.cz.

14) Ivo Telec, Pavel Tůma, Autorský zákon, 1. vydání. Praha: 2007, str. 342.

Martin Valoušek
advokát, Advokátní kancelář Kříž a partneři,
recenzovaný příspěvek