Nárok na odměnu za tzv. dosažitelnost byl předmětem sporů mezi vojáky a Ministerstvem obrany několik let. Vojáci se podle zákona dožadovali proplácení nařizované služební pohotovosti, resort však odmítal peníze vyplatit.

Odůvodnil to tak, že nešlo o služební pohotovost, protože vojákům nebylo určeno místo mimo vojenské objekty, kde se má voják v době pohotovosti zdržovat. Vojákům byl údajně nařizována jen tzv. dosažitelnost, tedy časový limit, během nějž se voják na základě telefonátu musel dostavit na základnu. A za tu podle zákona žádné peníze nenáleží.

V roce 2012 se do kauzy vložil veřejný ochránce práv. Podle jeho názoru má služební pohotovost i nařízená dostupnost na telefonu na soukromý život vojáka stejný dopad. Vojáci tak nebyli ve svém volnu „v dosažitelnosti“, ale měli klasickou služební pohotovost, takže měli dostat odměnu. Závěr ochránce podpořil i Nejvyšší správní soud, který rozhodl, že neplacenou dosažitelnost nelze nařizovat.

„Ze strany služebních orgánů šlo o porušení zákona o vojácích z povolání. Podle něj je možné nařizovat pouze placenou služební pohotovost, nikoli „dostupnost“. Fakt, že přitom služební orgán neurčil místo pobytu mimo službu, nemůže jít k tíži vojákovi,“ uvedla současná veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová.

Po několikaletém společném úsilí vojáků a úřadu veřejného ochránce práv tak nyní došlo ke změně. Ministerstvo obrany začalo nároky vojáků na vyplacení peněz uznávat a služební pohotovost je nařizována v souladu se zákonem.

Související