Na mimořádném sněmu Exekutorské komory České republiky dne 12. 5. 2016 představil ministr spravedlnosti Robert Pelikán svůj záměr snížit v brzké době odměny soudních exekutorů z 15 procent na 10 procent, tj. o třetinu, s tím, že po novele exekučního řádu vidí prostor pro snížení až na čtyři procenta. Dále má mimo jiné dojít ke snížení paušální náhrady hotových výdajů z dnešních 3500 Kč na 2000 Kč.

Pomíjení faktů

Ministr spravedlnosti svůj krátkodobý záměr k třetinovému snížení odměn exekutorům odůvodnil nadměrnými zisky exekutorů v porovnání s jinými právnickými profesemi a tvrzením, že vykonávají nejjednodušší agendu. S tím si dovolím nesouhlasit, neboť ministr spravedlnosti zcela pominul několik podstatných faktů:

Zaprvé: Pan ministr ve svém vystoupení zmínil, že od roku 2009 lze vysledovat, že legislativa postupně přenáší ze soudů na exekutory více a více rozhodovací činnosti soudu prvního stupně.1

Pak je tu stav, kdy stát přenosem agendy na soudní exekutory ušetřil, touto agendou a nákladem zatížil soudní exekutory a odměnil je jen tím, že jim zvýšil kárnou odpovědnost.

Zadruhé: Soudní exekutoři mají dnes nejvyšší kárnou odpovědnost, horní hranice pokuty činí 5 000 000 Kč, zatímco horní hranice pokuty u advokátů a notářů činí 100násobek minimální mzdy, tj. 990 000 Kč. Výše sankce má jistě odpovídat míře odpovědnosti, kterou ta která právnická profese nese, a musí zároveň odpovídat příjmovým možnostem adresáta sankce, nesmí tedy být likvidační.

Pokud tedy pan ministr jen tak hodlá snížit odměny soudním exekutorům natrvalo o 33 procent, pak je to účinkem ještě horší než nejhorší trest, jaký lze udělit soudci. Maximální finanční sankce soudce je snížení platu o 30 procent na dva roky. To však za závažný kárný delikt. V případě exekutorů ale žádné kárné řízení neproběhlo!

Zatřetí: Exekuční tarif je stanoven vyhláškou jako podzákonným předpisem, vydávanou na základě zákona a k jeho provedení. Pokud se dnes liší sankce ukládané jednotlivým právnickým profesím, je namístě nejprve sjednotit výši sankcí a odměn mezi jednotlivými profesemi. Jak totiž lze ospravedlnit, že zatímco u insolvenčních správců byly odměny zvýšeny na 25 procent za vymožení částky 500 000 Kč a 20 procent až do 5 milionů korun, když jejich horní pokuta činí jen 200 000 Kč? Někde se stala chyba, protože buď mají moc vysoké odměny, nebo moc nízké pokuty. Z hlediska dohledu je i dohled nad 158 exekutory několikrát frekventovanější než dohled nad 550 insolvenčními správci.

Pokud někdo volá po snížení odměn soudních exekutorů, musí nejprve navrátit jejich původní postavení, tedy "exekutor koná a nerozhoduje". I k tomu by však bylo třeba nejprve přijmout zákon, který by dříve přenesenou agendu znovu vrátil do rukou soudů a současně by exekutorům snížil pokuty, které jim za výkon exekuční a další činnosti hrozí. Je tu však jedno velké "ale". Pan ministr totiž bude muset pro svůj resort žádat ministra financí o více peněz pro soudní aparát. Avšak snížení odměn exekutorů bez toho, aby byli předtím zbaveni balastní agendy, kterou stát dříve nechtěl, při zachování jejich neomezené škodní a kárné odpovědnosti také není fér.

K druhé fázi snížení odměn exekutorů, k níž má dojít až po novele exekučního řádu zavádějící povinné zálohy věřitelům, si dovolím upozornit, že je tu velké množství velkých oprávněných začleněných do organizačních struktur státu, kteří jsou osvobozeni od soudních poplatků. Právě tato množina oprávněných v čele s Českou správou sociálního zabezpečení a finančními úřady do roku 2012 na úkor rozpočtu ministerstva spravedlnosti masivně využívala pro ně bezplatný soudní výkon rozhodnutí. To následně vedlo k přijetí novely občanského soudního řádu, od 1. 1. 2013 tak soudy neprovádějí výkon rozhodnutí v daňových věcech. Doslova výsměchem pak jsou výběrová řízení na vymáhání pohledávek spadajících pod ministerstvo spravedlnosti vyhlašovaná soudy a Vězeňskou službou, kde obligatorní podmínkou je povinnost exekutora nepožadovat zálohu na náklady exekuce. Pokud by soudní exekutoři pro tyto subjekty vymáhali za čtyřprocentní odměnu bez toho, aby po nich mohli chtít předem zálohu na náklady exekuce, hrozil by jim zcela jistě ekonomický kolaps, stejný jako ten, který vedl ke zrušení dualismu daňové exekuce a výkonu rozhodnutí.

I kdyby snad tyto subjekty měly být povinny platit zálohu na náklady exekuce, pak při vymáhání stotisícové pohledávky by nikdo z nich nebyl ochoten, natož schopen složit zálohu na náklady exekuce ve výši 12 500 Kč.2 Obvyklá vymahatelnost těchto pohledávek se totiž pohybuje právě zhruba do 40 procent. Po složení zálohy a zohlednění nákladů na správu pohledávek by i úspěšné exekuce byly pro takového oprávněného ztrátové. Jeho pohledávky by se tak s přijetím novely exekučního tarifu staly ze dne na den nevymahatelnými.

Nelze pominout ani zdroje financování jiných subjektů, které se v České republice podílejí na vymáhání pohledávek. V následující části svého příspěvku si dovolím uvést srovnání základních aspektů financování činnosti soudních exekutorů se soudy ve výkonu rozhodnutí a se systémem odměňování insolvenčních správců. V zásadě všechny tři subjekty dělají totéž, podílejí se na vymáhání práva. Zde se nabízí ono klišé "když dva dělají totéž, není to totéž". A co teprve když totéž dělají subjekty tři?!

Soud versus exekutor

Soudní poplatek za zahájení výkonu rozhodnutí prováděného soudem dnes zásadně činí pět procent z vymáhané částky s tím, že soudy neprovádějí výkon rozhodnutí ve věcech správních a daňových. Exekuční návrh dnes není zpoplatněn. Soudní exekutor není oprávněn odepřít přijetí ani nevýhodného exekučního návrhu.

Zdrojem příjmů soudu jsou primárně prostředky ze státního rozpočtu a až sekundárně je na jeho provoz přispíváno formou soudních poplatků, které ani zdaleka nepokrývají náklady soudní kanceláře.3

Poplatníkem soudních poplatků je zásadně oprávněný, tedy ten, kdo o výkon rozhodnutí žádá, s tím, že povinný je oprávněnému v případě úspěšného výkonu nahradí, resp. jsou na něm vymoženy.

Zdrojem příjmů soudního exekutora je zásadně povinný, který o exekuční službu nežádal, ale na základě zásady zavinění je legitimní, aby náklady exekuce v konečném důsledku hradil, byť až na jejím samém konci. Pokud by se stejnými příjmy hospodařil tak jako stát, musela by jeho odměna činit 25 procent, jinak by totiž jeho výdaje pětinásobně převyšovaly jeho příjmy a jistě by skončil v úpadku a pravděpodobně i ve vězení.

Prosté porovnání hladin pásma odměn však nestačí. Klíčové je ekonomické srovnání soudu a soudního exekutora.

Soud není podnikatelem a ziskovost jeho činnosti není tím hlavním atributem jeho existence, neboť je organizační složkou státu, která zajišťuje výkon soudní moci. Veškerý jeho provoz tak hradí stát z rozpočtové kapitoly ministerstva spravedlnosti. Z toho plyne, že soud jako nepodnikatel má vždy zaručeno, že jeho výdaje bez ohledu na změny legislativy, zvyšování mezd, nákladových položek nebo výkyvy vždy nahradí stát, ať už oprávněný je či není osvobozen od soudních poplatků.

Budova, v níž soud sídlí, patří státu, soud proto neplatí žádný nájem za užívání budovy, energie, údržbu, úklid, správu budovy, opravy, zabezpečení budovy a všechny náklady spojené s provozem budovy soudu hradí stát. Soud jako organizační složka státu není plátcem daně z přidané hodnoty, není plátcem daně z příjmů, neodvádí ze svých příjmů žádné zdravotní pojištění ani pojistné na sociální zabezpečení. Co bylo řečeno o soudech, platí obdobně i pro daňovou exekuci prováděnou správci daně.

Soudce je na rozdíl od exekutora zaměstnancem, který odpovídá za škodu jen do 4,5násobku platu, má pevně stanovenou pracovní dobu, pět týdnů dovolené, každý měsíc zaručený plat, nemá žádné povinnosti vůči státu, dodavatelům ani zaměstnancům a veškeré vybavení a provoz soudu hradí stát.

Naproti tomu podstatou bytí soudního exekutora je hybridní postavení vykonavatele veřejné moci nadaného pravomocemi svěřenými mu státem a podnikatele, který sice do státního rozpočtu odvádí nemalou část svých příjmů, ale jemuž stát s ohledem na jeho samostatnou výdělečnou činnost nic nepřispívá. Přitom jeho odpovědnost za škodu není ničím omezena a může jí předejít jen tím, že bude zaměstnávat a školit kvalifikované zaměstnance, inovovat vybavení úřadu. To vše stojí peníze a zejména v začátcích úřadování je třeba k tomu přijmout i investiční závazky formou úvěrů.4

Zdrojem příjmů exekutora tak jsou zásadně odměny z vymoženého plnění. Jeho činnost je regulována a dozorována státem a zdroj jeho příjmů, tedy odměna, je stanoven obecně závazným právním předpisem. Od roku 2001 nám rostou mandatorní výdaje s prováděním exekucí. Kupříkladu ceny poštovného od roku 2001 vzrostly o 118 procent, mzdy o 78 procent, inflace o 32 procent. V důsledku novel z let 2009 a 2012 na nás byla přenesena značná část agendy, kterou dříve vykonávaly soudy. S každou novelou se proces zesložiťuje, rostou požadavky na IT vybavenost, zvyšují se požadavky na posuzování podmínek toho či onoho kroku v exekučním řízení a odbornost zaměstnanců exekutorů. Co dříve bylo jednoduché, dnes zvládne jen odborně vysoce zdatný zaměstnanec, kterých je jako šafránu, a jsou-li, pak jsou i drazí. Avšak za celých 15 let existence nebyly exekutorům odměny zvýšeny.

V žádném případě nelze uvažovat nad tím, že by při odpovědnosti, jakou exekutoři mají, bylo možno exekuce provádět jen na úrovni nákladů. Ostatně exekutor jako podnikatel je zaměstnavatelem, při ukončení činnosti bude muset platit odstupné zpravidla ve výši trojnásobku obvyklých mezd a na to je třeba alokovat příjmy do nepovinného rezervního fondu. O exekutorské úřady není zájem, pak každý exekutor musí počítat i s náklady na archivaci a správu spisů a opatrování zabavených věcí měsíce i léta po ukončení činnosti, než se mu poštěstí a bude moci spisy předat jinému exekutorovi. Za těchto podmínek se můžeme více a více setkávat s neobsazenými exekutorskými úřady.5

Exekutor versus insolvenční správce

Prostým porovnáním postavení exekutora a insolvenčního správce bychom velmi zjednodušeně mohli říci, že vlastně dělají totéž. Jsou to podnikatelé, kteří vymáhají pohledávky z pověření soudu. Avšak rozdíly jsou propastné.

Minimální odměna soudního exekutora činí 3000 Kč a při dobrovolném plnění se snižuje na 1500 Kč. Minimální odměna insolvenčního správce při konkurzu činí 45 000 Kč, to je patnáctinásobek.

Je-li exekuce bezvýsledná, jakkoliv trvala dlouho a jakkoliv vysoké byly exekutorem vynaložené náklady na vymožení pohledávky, pak soudní exekutor nemá nárok na náhradu nákladů bezvýsledné exekuce.

Naproti tomu insolvenční správce se může vždy spolehnout, že jím vynaložené hotové výdaje budou nahrazeny, a ještě má vůči státu nárok na více než štědrou odměnu. Nelze-li odměnu insolvenčního správce zcela nebo zčásti uhradit z majetkové podstaty nebo ze zálohy na náklady insolvenčního řízení, hradí ji stát v rozsahu, v jakém nemůže být uhrazena z těchto zdrojů, nejvýše však 50 000 Kč. K tomu má nárok i na náhradu hotových výdajů opět až do výše 50 000 Kč, tedy celkem může být insolvenčnímu správci státem nahrazeno až 100 000 Kč + DPH, a to prosím za situace, kdy byl v konkurzu zcela bezúspěšný a nic nevymohl.

Propastné rozdíly jsou i v odměňování exekutorů a insolvenčních správců v případě, že byli úspěšní.

Kupříkladu pokud soudní exekutor vymůže a vyplatí oprávněnému částku 500 000 Kč, pak jeho odměna činí 15 procent z vymožené částky.

Od 1. ledna 2014 byly odměny insolvenčním správcům zvýšeny. V případě, kdy insolvenční správce vymůže nezajištěným věřitelům částku 500 000 Kč, činí jeho odměna 25 procent z této částky.

V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře, které je v zásadě bezkonfliktní agendou spočívající v prostém přeposílání splátek věřitelům, činí odměna insolvenčního správce 750 Kč měsíčně po dobu pěti let, tj. 45 000 Kč. Dojde-li k přeměně oddlužení v konkurz, pak i kdyby byl bezvýsledný, odměnu správce vždy nahradí stát. To znamená, že insolvenční správce může v každé kauze, v níž bude pověřen vedením insolvenčního řízení, automaticky počítat s odměnou minimálně 45 000 Kč bez ohledu na výsledek. V roce 2014 se objem odměn insolvenčních správců vyplácených státem v bezvýsledných insolvencích zvýšil na dvojnásobek.

-----

Záměr ministerstva spravedlnosti drasticky snížit odměny soudních exekutorů bez jejich dorovnávání ze státního rozpočtu považuji za zcela neslučitelný s objektivní skutečností. Úplně se přehlíží skutečnost, že tu jsou jiné právnické profese, jejichž kárná odpovědnost je několikanásobně nižší, a že soudním exekutorům stát nikdy nekompenzoval předání značné části soudní agendy, zvyšování nákladovosti provozu exekutorských úřadů, inflaci ani růst mezd. Přitom jen v roce 2015 skončili dva soudní exekutoři v úpadku, několik dalších dobrovolně ukončilo svoji činnost a o uvolněné exekutorské úřady není zájem. Ministerstvo spravedlnosti navíc žádným způsobem nevysvětlilo, proč mají být exekutorům sníženy odměny, když naopak insolvenčním správcům v roce 2014 odměny, již tak garantované státem, zvýšilo na několikanásobek odměn nyní navržených pro soudní exekutory. Po zvážení všech možných dopadů mohu říci, že předložené návrhy na snížení odměn soudních exekutorů jsou hazardem s vymahatelností práva. Znamená to konec exekutorů v České republice. Ušlechtilý záměr chránit dlužníka voliče, se tak může lehce zvrtnout v drsný propad České republiky do devadesátých let, kdy věřitelé vymáhali právo svépomocí, brutálními prostředky mimo zákonný rámec právního státu, neboť stát je neslyšel a nedokázal jim zajistit vymahatelnost práva legální cestou.


1) Od 1. 11. 2009 nastaly tyto změny: 1) exekuční návrh se podává k soudnímu exekutorovi, ten odstraňuje jeho vady. 2) o návrhu na odklad a zastavení exekuce rozhoduje soudní exekutor 3) soudní exekutor provádí jednání o rozvrhu výtěžku dražby a jednání o závazcích obmeškalého vydražitele, 4) exekutor rozhoduje o vyškrtnutí věci ze soupisu, 5) pořádkové pokuty ukládá přímo exekutor. Od 1. 1. 2013 soudní exekutor odmítá nebo zamítá exekuční návrhy a vyznačuje doložky provedení exekuce.

2) Při snížení odměny z 15 % na 4 % činí propad odměny exekutora 11 000 Kč, dále je tu snížení paušální náhrady hotových výdajů o 1500 Kč, tj propad činí 12 500 Kč na každé řízení.

3) Příjmy justiční části Ministerstva spravedlnosti za rok 2014 činily 2 994 361,20 tis. Kč a výdaje ve stejném období činily 13 824 632,57 Kč. (zdroj: http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=5901&d=342597, cit dne 10. 5. 2016)

4) Odstrašujících případů státního zásahu do svobody podnikání bylo v české historii více než dost. Například prvorepublikový nábytkář Josef Hanák, kterému v roce 1948 stát znárodnil jeho výrobnu nábytku a udělal z něj skladníka, musel splácet své podnikatelské úvěry až do šedesátých let dvacátého století.

5) Již v září 2012 Pavel Blažek, tehdejší ministr spravedlnosti v Poslanecké sněmovně varoval před přemírou regulace exekutorů: "Za třetí, být exekutorem, to dnes není něco, že vás společnost miluje, že to je nějak společensky prestižní. Ba naopak. A když to budeme dělat tak, že budeme neustále, stále a více regulovat, budeme jim brát odměny, budeme je prostě, já už se nebojím slova šikanovat, tak to taky za chvilku žádný kvalitní právník - a to zdůrazňuji, kvalitní právník - prostě nebude dělat. Čili už těch regulací trošku nechme. Ta situace vůbec není tak strašná, jak občas vyplývá z nějakých zpráv nebo z článků novin, kdy velmi šikovný dlužník si prostě objedná mediální vlnu a teď se to zobecňuje a reaguje se nějakými strašidelnými regulacemi potom v nějakých obecně závazných předpisech typu vyhlášek či zákonů." Stenozáznam ze 46. schůze Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky, dne 19. 9. 2012., http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/046schuz/s046066.htm


Lukáš Jícha,
soudní exekutor v Přerově

Související