Ústavní soud, ilustrační foto
Ústavní soud, ilustrační foto
autor: Zuzana Šmajlerová

Ústavní stížnost v dané věci podala Česká republika zastoupená svou organizační složkou - Okresním soudem Brno-venkov a uspěla. Plénum Ústavního soud zrušilo výrok II. přelomového rozsudku Nejvyššího soudu z konce roku 2014, kterým bylo České republice uloženo dorovnat zpětně soudkyni Janě Lorencové působící u dotčeného soudu plat, a to z důvodu nesprávně vypočítané platové základny a kvůli dlouhodobě sníženému násobku pro určení platů soudců.


Souhrn zpětných nároků soudců a SZ hrozil velkou zátěží pro rozpočet

Spor skončil až u Nejvyššího soudu. Ten dal soudkyni za pravdu a přiznal jí nárok na zaplacení částky 35 100 Kč jako nároku na zpětné doplacení „zmrazeného“, respektive celkově sníženého platu z 3 násobku na 2,5 násobek průměrné nominální mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře za vymezené časové období. Tento rozsudek byl průlomový, neboť otevřel teoreticky cestu k vyrovnání dalším soudcům. Nicméně již po vydání tohoto rozhodnutí se vládě podařilo s většinou soudců a žalobců sjednat dohodu a minimalizovat tak zátěž státního rozpočtu z hrozících pěti miliard na pětinu. S ohledem na tyto dohody o narovnání se většiny soudců a žalobců dotčený verdikt Ústavního soudu nijak prakticky nedotkne.

Uzavřeno bylo celkem 3270 dohod o narovnání a na jejich základě byla vyplacena suma 596 milionů korun, včetně náhrad a odvodů pak celková částka dosahovala k miliardě korun, k vyplatě došlo již v roce 2015. Podáno však zůstává ve věci zpětných nároků na 121 žalob.

Ústavní stěžovatelka, tedy Česká republika, v diskutovaném případě napadla pouze tu část rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou byl přiznán žalobkyni nárok na zpětné doplacení platu sníženého v důsledku sníženého koeficientu, poukázala přitom na dřívější nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13. Zároveň tvrdila, že Nejvyšší soud měl více zvažovat, zda neexistuje veřejný zájem, který by převážil nad právem na zpětné doplacení platu soudců.
Kauzu ovlivnily dřívější nálezy ÚS

Pokud se vrátíme do dotčeného období, byla platová základna mylně odvozována z chybného statistického údaje a dále byl dlouhodobě snížen násobek pro určení soudcovských mezd, kdy se namísto trojnásobku v letech 2011 a 2012 používal pouze 2,5 násobek průměrné měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře. Kauzu později ovlivnily dva nálezy Ústavního soudu. Obecné soudy se tedy musely v nynějším případě s nimi vypořádat a dle aktuálního nálezu Ústavního soudu tak neučinily správně.

ÚS nejprve řešil otázku aktivní legitimace ČR k podání stížnosti

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou samé aktivní legitimace České republiky k podání individuální ústavní stížnosti, tedy tím, zdali může stát být v tomto případě subjektem základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. ÚS dospěl ke kladnému závěru, neboť zhodnotil, že v daném případě navzdory faktu, že organizační složka za stát jednající (soud) má povahu orgánu veřejné moci, v rámci předmětného sporu vystupoval jako subjekt soukromoprávního vztahu, tedy v rovném postavení k druhému subjektu tohoto vztahu a nikoli z vrchnostenské pozice. Jinými slovy je v této situaci zaměstnavatelem v postavení stejném, jaké mají i zaměstnavatelé ostatní, a proto je stejně tak nositelem základních práv a svobod.

Soudy měly respektovat dřívější judikáty ÚS i ratio decidendi

Ústavní soud pak k jádru věci shrnul, že právní závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí by znamenaly, že platová základna soudců měla být přepočítána podle § 3 odst. 3 zákona o platu představitelů ve zrušeném znění platném do 31. 12. 2010 (tj. 3 násobek průměrného platu). Tento názor však nelze dle ÚS ani z předchozí judikatury dovodit a odkázal na svůj dřívější nález týkající se platů soudců sp. zn. Pl. ÚS 28/13 z července 2014. V něm Ústavní soud zdůraznil, že jeho závěry se uplatní pouze pro futuro a nelze je aplikovat ve sporech, které od ledna 2013 vedou soudci se státem před obecnými soudy.

Zpětné vyplacení by zatížilo rozpočet a podrylo důvěru k soudcům

Jako důvody, které jej tehdy vedly k tomuto závěru ÚS uvedl fakt, že zpětné doplacení dotčených částek by znamenalo nepředvídaný a velký zásah do státního rozpočtu, a obával se také, že toto by vedlo k  růstu napětí mezi společností a soudcovským stavem a ztrátě důvěry v soudce samé. Tyto důvody ale Nejvyšší soud nezohlednil. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11, který sám ÚS nyní připomněl, zase Ústavní soud nezpochybnil v případě konkrétní kontroly norem další aplikaci zrušených ustanovení ani v případě těch právních vztahů, jež vznikly za jejich účinnosti a na které přímo dopadal derogační důvod.

Ústavní soud taktéž připomněl, že se již ve vlastní judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých vykonatelných nálezů, kdy tyto jsou dle článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány a osoby. ÚS dále zdůvodnil, že dle převažující judikatury jsou závazné nejen výroky takových rozhodnutí, ale také jejich odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidenci.

„Z toho vyplývá také povinnost obecných soudů rozhodovat v souladu s právním názorem Ústavního soudu obsaženým v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat vyložené a aplikované nosné právní pravidlo, o než se výrok předmětného nálezu opíral. Z nastínění problematiky „soudcovských platů“ projednávané v předchozích nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a Pl. ÚS 33/11 podle přesvědčení Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, pro období roku 2014, lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 a 2012, neboť materiální podmínky pro jejich aplikaci jsou v obou uvedených obdobích naplněny v zásadě totožným způsobem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nepředložil relevantní argumentaci, která by pro období 2011-2012 vyloučila závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 pro období 2013-2014 o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu z důvodů zklidnění atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti (stejně jako argumentaci o ekonomické situaci). Pokud by uvedený názor Ústavního soudu neplatil pro všechny zpětné nároky plynoucí z protiústavně stanovené výše platu, zamýšlený účinek rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 28/13 by byl zcela eliminován,“ vysvětlila dále v odůvodnění aktuálního nálezu ÚS jeho mluvčí Miroslava Sedláčková.

ÚS: došlo k zásahu do práva domáhat se svého práva u soudu

Pokud jde o to, v jakém smyslu bylo rozhodnutí nejvyššího soudu ústavně nekonformní, pak ÚS uzavřel, že došlo k zásahu do práva stěžovatelky domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto právo bylo zasaženo tím, že obecné soudy nerespektovaly článek 89 Ústavy ČR, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. K výroku i odůvodnění nálezu ÚS uplatnili odlišné stanovisko dva jeho soudci, a to Tomáš Lichovník a Kateřina Šimáčková.

Jak bylo již řečeno, přes sto soudců ovšem podalo na stát ohledně svých nároků žalobu a ve hře je tak stále mnoho milion korun ze státního rozpočtu. Ještě před rozhodnutím Ústavního soudu již někteří tito soudci mediálně deklarovali (anonymně), že pokud v jistém smyslu precedentní rozsudek Nejvyššího soudu bude zrušen, obrátí na soud ve Štrasburku, stížnosti již mají být i připraveny. Je tedy pravděpodobné, že ani verdikt Ústavního soudu nebude ještě úplnou tečkou za celou nešťastnou kauzou soudcovských platů a jejich náhrad za léta 2011 až 2014. Úplné znění aktuálního nálezu naleznete ZDE.