Průmyslová práva on-line i off-line

Soudní dvůr Evropské unie se ve své nedávné odpovědi na předběžnou otázku položenou Nejvyšším soudem České republiky ve věci Tommy Hilfiger Licensing LLC a další v. DELTA CENTER a.s.¹ postavil na stranu nositelů práv duševního, resp. průmyslového vlastnictví. Ti tak mohou svá práva bránit nejen vůči těm, kteří do nich přímo zasahují, ale i vůči poskytovatelům služeb užívaných rušiteli práv. Jádro sporu v dané věci přitom tkví v nezákonném napodobování značkového zboží. Dopad tohoto rozhodnutí se však projeví i jinde než jen na ploše Pražské tržnice, na jejímž území k prodeji padělků zboží známých značek docházelo.

Původní řízení

Předmětem sporu v původním řízení před českými soudy bylo, že někteří trhovci v areálu Pražské tržnice využívali svá prodejní místa k prodeji padělků výrobků známých značek. Společnosti, jejichž padělané výrobky byly v areálu Pražské tržnice prodávány, se však domáhaly ochrany žalobou nikoliv přímo na konkrétní trhovce, ale na společnost DELTA CENTER a.s., která je nájemcem areálu Pražské tržnice a jednotlivá místa trhovcům podnajímá.

Společnosti Tommy Hilfiger Licensing LLC, Lacoste SA a další na straně žalující se žalobou domáhaly toho, aby společnost DELTA CENTER byla povinna

(i) zdržet se uzavírání nebo prodlužování doby trvání smluv o nájmu prodejních míst se subjekty, které dle pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního orgánu porušily nebo ohrozily práva k ochranným známkám uvedeným v návrhu,

(ii) zdržet se uzavírání nebo prodlužování doby trvání takových smluv, nebudou-li obsahovat ani závazek trhovce zdržet se porušování práv duševního vlastnictví žalobkyň ani ustanovení, že DELTA CENTER může smlouvu vypovědět v případě porušení nebo ohrožení těchto práv, a

(iii) vyjádřit písemně omluvu za podmínek určených žalobkyněmi a uveřejnit na vlastní náklady zprávu v Hospodářských novinách.

Právní rámec kauzy

Svých práv se žalobkyně domáhaly v souladu se zákonem č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (dále jen "zákon"), který s účinností od 26. května 2006 implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady o dodržování práv duševního vlastnictví č. 2004/48/ES (dále jen "směrnice"). Směrnice pojmem práva duševního vlastnictví rozumí práva průmyslového vlastnictví. Zákon tedy upravuje právní prostředky sloužící k vymáhání práv z průmyslového vlastnictví.

V článku 11 směrnice stanoví, že členské státy zajistí, aby nositelé práv duševního vlastnictví mohli požádat o vydání soudního zákazu vůči prostředníkům, jejichž služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví. Tato právní úprava je reflektována v § 4 odst. 3 zákona, podle něhož se oprávněné osoby mohou u soudu domáhat (a v daném případě tak žalobkyně učinily) daných nároků nejen vůči porušovateli práv, ale rovněž vůči každému, jehož prostředky či služby jsou k porušování práv užívány (terminologií směrnice tzv. prostředník). Oprávněné osoby se takto mohou domáhat toho, aby se tyto osoby zdržely jednání, jímž dochází k porušení nebo ohrožení práva, a aby byly odstraněny následky ohrožení nebo porušení.²

Český pohled a předběžná otázka

Městský soud v Praze žalobu zamítl, přestože společnost DELTA CENTER a.s. považoval za prostředníka ve smyslu § 4 odst. 3 zákona. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že práva žalobkyň nebyla porušena ani ohrožena, neboť kupujícím je zřejmé, že výrobky jsou padělky, a tedy nejsou vyrobeny ani distribuovány žalobkyněmi.

Vrchní soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil, avšak odůvodnění založil na jiném základě. Podle něj by totiž široký výklad pojmu "prostředky či služby užívané třetími osobami k porušování práv" vedl k absurdním situacím, kdy by například přívod elektrické energie či vydání podnikatelského oprávnění pro konkrétního trhovce byly považovány za prostředek umožňující porušování práv duševního vlastnictví.

V rámci dovolání žalobkyň pak Nejvyšší soud za účelem zajištění eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy položil Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky. A sice zda může být za osobu, jejíž služby jsou užívány k porušování práv, považován též provozovatel reálného tržiště a dále zda lze tomuto provozovateli uložit opatření za stejných podmínek, jaké byly formulovány pro uložení opatření provozovatelům on-line tržišť.

Evropský pohled a na koho dopadne

Soudní dvůr dal ve své odpovědi jasně najevo, že pojem "prostředníků, jejichž služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví" je třeba vykládat široce. Plně přitom aplikoval podmínky rozvedené v rozhodnutí L'Oréal³ a uzavřel, že je možné požadovat nápravu po jakémkoliv hospodářském subjektu, který poskytuje službu užívanou třetí osobou k porušování práv duševního vlastnictví. Není ani rozhodné, zda je mezi poskytovatelem služeb a rušitelem práv zvláštní vztah, nebo zda mu poskytuje jednu nebo více služeb.

Rozhodnutí SDEU ve věci L'Oréal, na jehož závěry Soudní dvůr odkázal, se týkalo on-line tržiště. Společnost L'Oréal brojila proti velkému množství prodejů porušujících její ochranné známky, které byly činěny prostřednictvím internetových stránek ebay.co.uk. SDEU v této věci uvedl, že nelze po provozovateli on-line tržiště (eBay) požadovat, aby neustále aktivně dohlížel nad veškerým prodávaným zbožím na jeho internetových stránkách a předcházel jakémukoliv porušení práva duševního vlastnictví. Provozovatel by však měl reagovat na podněty vlastníků ochranných známek a zabránit porušování práv ze strany konkrétních uživatelů, na jejichž protiprávní jednání byl upozorněn. V případě, že provozovatel nezabrání dalšímu porušování práv sám, může k tomu být donucen. Toto donucení však musí být nestranné a spravedlivé a nesmí být pro provozovatele nadměrně nákladné. Zároveň nesmí vydaný soudní zákaz vytvářet žádné překážky právem dovolenému obchodování. To znamená, že účelem nebo následkem vydaného soudního zákazu nemůže být například obecný a trvalý zákaz prodávat veškeré výrobky označené určitými ochrannými známkami na daném tržišti. To by se totiž mohlo dotknout i prodeje výrobků již dříve legálně uvedených na trh.

Uvedené závěry se tedy uplatní na veškeré poskytovatele služeb užívaných třetími osobami k porušování práv duševního vlastnictví, aniž by bylo rozhodné, zda jde o reálné, či on-line tržiště. Je tedy otázkou, zda by vzhledem k takto extenzivnímu výkladu mohl vlastník ochranné známky postupovat stejně například i proti tomu, kdo porušovateli poskytuje elektrickou energii, jak naznačoval ve svém odůvodnění český odvolací soud. Přímé odpovědi na tuto otázku se však Soudní dvůr vyhnul. V jiném dřívějším rozhodnutí ale považoval za prostředníka i pouhého poskytovatele internetového připojení.⁴

Co by měli poskytovatelé služeb vědět

Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí, problematika ochrany práv duševního vlastnictví se dotýká téměř jakéhokoliv poskytovatele služeb. Doporučením pro poskytovatele služeb je, aby pamatovali na možný vznik nároků nositelů práv duševního vlastnictví přímo proti nim a při uzavírání smluv se zákazníky zahrnuli povinnost zdržet se jakéhokoliv porušování těchto práv. Pro případ porušení by pak měl mít poskytovatel možnost smlouvu vypovědět. Tím si zajistí širší manévrovací prostor v situaci, kdy by na něm bylo někdy vyžadováno, aby zamezil dalšímu porušování práva.

Obrátí-li se na poskytovatele služeb nositel práva duševního vlastnictví se žádostí o přijetí opatření k nápravě, měl by pak poskytovatel reagovat. Přestože nelze po poskytovateli služeb požadovat, aby vykonával obecný a soustavný dohled nad činností osob, které jeho služby využívají, v případě konkrétních údajů o protiprávním jednání určitého zákazníka by měl tuto informaci reflektovat. Jinak mu hrozí soudní spor s osobami oprávněnými práva duševního vlastnictví vymáhat.

Věra Kočicová, advokátka, KPMG Legal,
Ladislav Karas, advokátní koncipient, KPMG Legal

1) Rozhodnutí SDEU ze dne 7. července 2016 ve věci C-494/15, Tommy Hilfiger Licensing LLC, Lacoste a další proti DELTA CENTER.

4) Rozhodnutí SDEU ze dne 19. února 2009 ve věci C 557/07, LSG-Gesellschaft zur Wahrnehmung von Leistungsschutzrechten, a ze dne 27. března 2014 ve věci C 314/12, UPC Telekabel Wien.