Ústavní soud rozhodl v prospěch stěžovatele, otce nezletilé, která byla po smrti matky svěřena do péče svého zletilého bratra. Otec se poté začal s nezletilou stýkat více, následně u něj začala žít, a nakonec byla svěřena do jeho péče. Ve chvíli, kdy byla nezletilá v péči svého bratra, měla právo na příspěvek na úhradu potřeb od úřadu práce k rukám pěstouna. Proto úřad dle občanského zákoníku žádal po otci výživné, nicméně ten své dceři finančně přispíval. Kateřina Šimáčková tak v nálezu rozhodla ve prospěch otce a vyzdvihla význam chránit původní rodinu dítěte a potřebu zohlednit jeho zájmy, ne slepě následovat zákonné zájmy. 

Skutková podstata

Soudy nižší instance přiznaly, že právo na výživné po přiznání do pěstounské péče připadá úřadu práce, který pak výživné může vymáhat. Otec osobní i finanční péčí přispíval na úhradu potřeb své dcery, nicméně tím neuspokojoval nárok výživného dle návrhu úřadu práce. Otec tak podal ústavní stížnost z důvodu, že byl úřadem nucen k dvojímu plnění.

Ústavní soud

V nálezu vzpomínala Kateřina Šimáčková na právo na rodinný život i ochranu rodiny a rodičovství, kdy je třeba při aplikaci zákonů vždy chránit zájem dítěte. Opatrovnické soudy by měly jednat tak, aby bylo zaručeno ponechání či návrat dítěte do péče biologických rodičů. Náhradní péče u jiné osoby než u biologického rodiče by měla být zvolena pouze v případě, kdy není zbytí. To platí i pro ústavní péči.

Ústavní soud tak zdůraznil, že soudy zohlednily stav právní, nikoliv faktický. „Ústavní soud konstatoval, že stěžovateli jako otci dítěte nelze v žádném případě klást k tíži jeho legitimní snahu jednat v zájmu dítěte a – v situaci, kdy bylo svěřeno do pěstounské péče - o ně osobně pečovat.“ Vysvětluje Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu. Soudy tedy místo toho, aby byla dcera svěřena do péče svého otce, přikázaly platit výživné státu, což není přípustné.

Související