Na konci loňského roku se v médiích, mimo jiné také v Hospodářských novinách, objevila zpráva, že Evropský soud pro lidská práva vynesl průlomový verdikt ve věci "A a B proti Norsku", ve kterém konstatoval, že za daňové úniky lze uložit dva tresty − sankci ze strany finančního úřadu a zároveň trest podle trestního práva.

Tento případ byl v České republice bedlivě sledován, a to především s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z konce roku 2015, kde bylo konstatováno, že daňové penále má povahu trestu a je na něj třeba aplikovat příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

To by ve svém důsledku znamenalo, že v situaci, kdy bylo uloženo penále (a zároveň se došlo k závěru, že byl spáchán daňový trestný čin), nemohl být dotyčný současně potrestán také podle trestního práva, protože by to bylo v rozporu se zásadou "ne bis in idem", tedy zákazem nového stíhání pro týž skutek.

Jak se v takové situaci bude postupovat, rozhodne až velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, kterému byla daná problematika předložena k rozhodnutí.

Nicméně celá diskuse a problematika týkající se daňového penále se netočí pouze kolem postihu za úmyslné daňové úniky (jak by se mohlo z některých vyjádření například zástupců státní správy zdát). Týká se i samotných sankcí v daňovém řízení.

Odhlédněme nyní od skutečnosti, že dnes už asi nikdo nepovažuje úmyslné zkrácení daně za pouhý "kavalírský delikt" − o tom asi není sporu. V žádném případě by nemělo zapadnout zejména samotné konstatování Nejvyššího správního soudu, že daňové penále má povahu trestu.

"Běžného" daňového poplatníka tak bude hlavně zajímat, proč je v České republice při doměření daně vedle úroku z prodlení (14 procent + repo sazba ČNB) stále ukládáno daňové penále v poměrně drakonické výši 20 procent z doměřené částky, když například v sousedním Rakousku je při doměření daně vyžadován úrok z prodlení ve výši pouze zhruba dvou procent a případné další postihy hrozí jen tehdy, pokud se daná věc řeší v trestněprávní rovině. Rakouský daňový poplatník tak v obdobné situaci zaplatí zhruba 17krát menší sankci než ten český.

Jak již bylo řečeno, celou záležitost má nyní předloženu k rozhodnutí velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu a bude velmi zajímavé sledovat, jak rozhodne. Ale ať už rozhodne jakkoliv, bylo by vhodné, aby se český zákonodárce zamyslel nad samotnou výší sankcí v daňovém řízení a zároveň nad úpravou příslušných ustanovení tak, aby se správce daně v rámci svých pravomocí soustředil na správný výběr daní a případné trestání přenechal orgánům činným v trestním řízení.

Související