Dech pod vodou zadrží na více než 8 minut, svůj světový rekord chce ale překonat

Freediving neboli volné potápění je potápění bez dýchacího přístroje, tedy jen na nádech. Statická apnoe je jednou z bazénových disciplín soutěžního freedivingu. Závodník při ní musí vydržet ve vodě se zadrženým dechem co nejdéle. Mezi disciplíny freedivingu patří mimo statické apnoe například konstantní zátěž, kdy se závodník vlastními silami snaží potopit do co největší hloubky, či lov harpunou na nádech.

Vždy jste chtěla být podnikovou právničkou?

Vůbec ne. Při studiu na Univerzitě Karlově jsem se specializovala na trestní právo. Chtěla jsem být státní zástupkyní a stíhat zločince, ale čekatelský plat v té době nebyl na přežití v Praze dostatečný. A já chtěla být svobodná a nezávislá a jinam jsem nechtěla. Takže jsem zvolila jinou cestu a je to přesně tak, jak má být. Rozhodně bych neměnila.

Co je nejčastěji náplní vaší práce?

Primárně negociace smluv. Moje práce je ale různorodá, není stejný den, chodí mi různé věci, stále nové dotazy od kolegů, stále se učím, což je super, na druhou stranu je to poměrně náročné. Dlouho se mi nepodařilo odejít z práce s čistou hlavou.

To vám vyhovuje?

Svým způsobem ano, potřebuju mít nějaký stres, abych fungovala rychle a efektivně. Když ho nemám, mám tendenci věci odkládat. Stres je pro mě v zásadě hodně pozitivní motivací. A na druhé straně stojí freediving, tam se člověk musí zklidnit a v ideálním případě nemyslet na nic, jinak nepodá dobrý výkon. Nevěřila jsem tomu, ale různými dechovými technikami lze i během pár minut zklidnit mysl. Nepodstatné věci házet za hlavu a koncentrovat se na to podstatné.

A do EY jste nastoupila hned po studiu?

Nejdříve jsem pracovala v Deloitte, pak jsem se posunula do EY. Teď se více pohybuji v českém a slovenském právu.

O advokacii jste nikdy nepřemýšlela?

Jako studentka jsem pracovala dva roky v advokátní kanceláři Linklaters, dnes již Kinstellar. Jediným důvodem, proč bych snad uvažovala o advokacii, byla super parta lidí tam. Ale při dokončování studia jsem už byla rozhodnutá, že budu pracovat jako podniková právnička. Necítila jsem se na advokátní zkoušky a úplně si neumím říkat o peníze. Asi bych umřela hlady, protože jenom pro bono se pracovat nedá.

A lze dobře skloubit práci a tréninky?

Je to těžké, ale jde to. Hlavně díky tomu, že jsem se zaměřila pouze na jednu disciplínu a nesnažím se vynikat i v těch ostatních.

Jak se právnička dostane k tak neobvyklému sportu?

Přes potápění. Přístrojové potápění je pro mě koníček číslo jedna, freediving, a speciálně statická apnoe, je pro mě spíš takové nechtěné dítě. Jako malá holka jsem v televizi obdivovala potápěče a potápění bylo mým snem. Mohla jsem si ho dovolit realizovat až po studiu v Praze a k freedivingu jsem se dostala později díky lidem, které jsem při kurzu potápění potkala. Mezi nimi byl i můj pozdější trenér Martin Zajac.

A tak jste se dostala k závodění ve freedivingu?

Párkrát jsem zkusila závod jen tak, bez nějakého tréninku, potkala jsem fajn lidi a nebrala jsem to příliš vážně. Až asi o tři roky později, na sezonu 2012, jsem si nechala napsat seriózní trénink.

Zní to, jako by závodit mohl každý...

Freediving je sport pro všechny. Pokud nemáte epilepsii nebo seriózní kardiologický problém, v podstatě můžete začít, samozřejmě doporučuji před tím absolvovat sportovní prohlídku včetně zátěžového testu a také kurz freedivingu u dobrého instruktora. Mám dokonce kamarády, kteří jsou astmatici a jsou skvělí závodní freediveři. A znám lidi, kteří mají arytmie nebo hypertenzi a závodí. Do toho bych třeba já nešla.

Jsou k freedivingu vedeny i děti?

Děti závodit nemůžou, nejmladším závodníkům je 16 let a smí soutěžit pouze se souhlasem rodičů. U CMAS, což je jedna ze dvou organizací, které pořádají mistrovství světa, pokud s tím souhlasí organizátor, může dítě závodit se souhlasem rodičů od 14 let v bazénových disciplínách. Nicméně rodiče, kteří nejsou sami potápěči nebo speciálně freediveři, děti k takovému sportu obvykle nevedou, už jen proto, že se říká, že po pěti minutách odumírají mozkové buňky.

Což je omyl...

Jistě, je to nesmysl. Těch 5 minut obecně platí, ovšem až od zástavy krevního oběhu, nikoliv od zahájení zádrže dechu. Tréninkem se dá samotná zádrž dechu výrazně prodloužit, tělo se přizpůsobí, máte více červených krvinek, zvýšíte vitální kapacitu plic, využít lze i takzvaného pakování, tj. pomocí mimických svalů a epiglotisu nacpeme do plic více vzduchu, než je fyziologický nádech. Dalším významným faktorem je strava, kterou lze ovlivnit rychlost metabolismu, a tedy i spalování kyslíku. A i v případě ztráty vědomí je v mozku ještě nějaký ten kyslík, který jej ještě nějakou dobu vyživuje.

Stává se někdy, že závodník omdlí?

Stává se to přemotivovaným závodníkům, někdy to prostě neodhadnete. Ke ztrátě vědomí dochází většinou až po vynoření, kvůli prudkému poklesu parciálního tlaku kyslíku v krvi a tkáních. Ale nablízku je vždy kouč nebo potápěč, který závodníkovi může okamžitě pomoci. V podstatě stačí sundat masku a foukat do obličeje, mozek ví, že je na vzduchu a že může začít dýchat.

Umírá se při závodech?

Při závodech je riziko minimalizované, existují bezpečnostní procedury, na místě jsou záchranní potápěči, kyslík a lékaři. Za dodržení všech pravidel je vysoce nepravděpodobné, že by mohlo dojít ke smrtelné nehodě. První a poslední, o které vím, se stala v roce 2013 a byla to chyba toho závodníka, který měl zřejmě problém s vyrovnáním tlaku ve středouší. Pak vím o jednom smrťáku, kdy dotyčný zemřel při tréninku v domácím bazénu. Znám pár kluků, kteří zůstali na dně bazénu déle, než je zdrávo, a skončili ve špitále v kómatu. Dnes jsou naštěstí v pořádku. Nikdo je nehlídal. A z toho plyne pravidlo: "Nikdy se nepotápět sám!"

Když jste pod vodou, dorozumíváte se s koučem pomocí signálů?

Ano, v ideálním případě je to pro mě Martin Zajac, trenér, se kterým komunikuji, říká mi čas a sleduje rychlost reakce. Ale koučem v podstatě může být kdokoliv, komu vysvětlím, co potřebuji, a s kým si párkrát vyzkoušíme průběh výkonu. U posledního světového rekordu se mnou byl jako kouč kamarád Ivo Havránek, který je sice instruktorem přístrojového potápění a má za sebou kurz freedivingu, ale není ani závodníkem, ani trenérem.

Co se člověku odehrává v hlavě, když přes osm minut zadržuje dech?

Značka ideál je nic. Když to nejde, tak si vybavím nějaké pozitivní emoce a vzpomínky z vody, třeba jak jsme pozorovali na nádech delfíny, žraloky či velryby. V pozdějších fázích, kdy už mě silně kopou brániční kontrakce, řeším čas a soustředím se na komunikaci s koučem.

Brániční kontrakce?

Jsou to kontrakce v břiše, které jsou reakcí na vyšší hladinu oxidu uhličitého a tělo dává mozku signál, že by se mělo nadechnout. Nicméně tato reakce přichází výrazně dřív, než je v krvi opravdu nízká hladina kyslíku.

Jak se s tím vypořádáváte?

Jsem relaxovaná a nechám bránici, ať se stáhne. Ona se pak zase uvolní. Ale je fakt, že zvenčí to vypadá hůř, než jak to sama vnímám. Příjemné to není, ale jsem na to z tréninku zvyklá, takže mi to nevadí. Vydržím v kontrakcích klidně přes pět minut.

A jak vypadá trénink na závody?

Nemám příliš čas chodit do bazénu a při tréninku statiky to ani není nutné, takže trénuji hlavně doma. Důležitý je strečink se zaměřením na flexibilitu hrudníku. Do bazénu chodím až těsně před závodem, abychom se sladili s koučem. Mám na počítači program a dle fáze přípravy si nastavuji série postupně se prodlužujících zádrží dechu a postupně se zkracujících pauz na vydýchání a nádech. Řeším i toleranci na CO₂. Součástí přípravy je i poměrně tvrdá dieta.

Co nesmíte jíst?

Vynechávám lepek, laktózu, vejce, červené maso, ostré koření, ale i skořici a zázvor, kofein, tein, alkohol, v podstatě cokoliv, co zrychluje nebo zatěžuje metabolismus. Paradoxně jsem se díky tomu naučila vařit, v restauracích to bývá občas složité.

A jak dlouho přípravná fáze trvá?

Tři až čtyři měsíce. Dá se to vydržet, ale vždy hodně zhubnu, pak to řeší spíše okolí, slýchám, že jsem hrozně hubená. Pochopení nenacházím hlavně na Moravě. Vysvětlit dědečkovi, že si s ním na jeho narozeniny opravdu nedám slivovici, to je boj. Problém s časováním na top výkon je i v tom, že mistrovství bývají hned dvě a ne vždy jsou časově blízko u sebe. Proto mívám lepší výsledky na tom pozdějším.

Dvě mistrovství?

Existují dvě organizace pořádající světové závody, CMAS a AIDA, a já jezdím na oboje. CMAS má delší historii, ale přestal pořádat závody kvůli tomu, že byl freediving svého času považován za nebezpečný. Proto se vytvořila AIDA. Později se však CMAS rozhodl, že závody začne pořádat znovu. Dnes už tedy existence dvou organizací nedává smysl, ale jsou tady, s oddělenými žebříčky, pravidly a rekordy. To našemu sportu spíš škodí, vizí nás sportovců je závodit všichni pod jednou vlajkou. Ale to bude ještě nějakou dobu trvat. Zatím se snažíme přesvědčit funkcionáře alespoň o sjednocení hladinových protokolů.

Hladinové protokoly?

To je série úkonů, které musíte udělat, když se po výkonu vynoříte, aby bylo zjevné, že jste to zvládli a že váš výkon je v pořádku.

Jak se liší?

Dle pravidel AIDA si musíte sundat vše z obličeje, ukázat potápěčský signál O. K. a říct "I'm O. K.", při tom na vás může klidně řvát kouč. Ve CMAS si nemusíte nic sundávat z obličeje, ale máte u bazénových disciplín jen 10 vteřin a musíte plácnout rukou do žlutého terče. U hloubkových disciplín máte 15 vteřin a musíte se dotknout hlavy rozhodčího. Zdánlivě jednodušší, ale kouč na vás nesmí mluvit, jinak máte červenou. Diváci ale můžou, což může být pro atleta spíš matoucí.

Jaké jsou vaše poslední úspěchy?

V červnu 2016 jsem brala zlato na mistrovství světa CMAS v italském Lignanu a o pár týdnů později, na přelomu června a července, jsem výkon vylepšila ve finském Turku, a získala tedy zlatou medaili i na mistrovství světa AIDA. Ale s dosaženými časy jsem nebyla spokojená, oba byly pod 8 minut, i když ten druhý těsně.

Proč nejste spokojená?

Na mistrovství nebyl nikdo, kdo by mě mohl porazit. Já jsem člověk líný. S vědomím, že mi na zlato stačí sedm plus, jsem se nebyla schopná vybičovat k intenzivnějšímu tréninku. Navíc mě trápily opakované záněty průdušek, což se na tréninku a převážně na prvním mistrovství podepsalo.

A plánujete překonat svůj dosavadní rekord?

Musím, kdysi jsem prohlásila, že překonám 9 minut a pak skončím, tak to hodlám zkusit letos. Ale i když to neklapne, plánuji jít do "freediverského důchodu", chci svůj čas věnovat jiným aktivitám.

Foto: archiv Gabriely Grézlové