Nedávno jsem hovořil s Pavlem Juříčkem, významným českým podnikatelem a naším klientem. Řeč byla o řízení jeho firem ve skupině Brano Group. Zpozorněl jsem, když padla věta: "Máme 174 vývojářů na dva a půl tisíce zaměstnanců". Spočítal jsem si, že přibližně každý čtrnáctý zaměstnanec je placený za to, aby vymýšlel zlepšováky. Můj údiv a obdiv ještě stouply, když jsem se dozvěděl, jak propracovaný je celý systém "řízené kreativity".
Při tomhle rozhovoru mi v hlavě běžely dvě linky. Na jedné straně jsem začínal chápat, proč je tahle firma jedním z nejúspěšnějších evropských dodavatelů součástek v rámci sektoru automotive. A současně mi naskakovaly v dnešní době tak moderní debaty o inovacích v právním světě.
Bylo toho v tomhle směru v posledních letech napsáno a řečeno mnoho a ještě asi bude. Problematika je strukturována různě, jednou jsou akcentovány interní procesy, jindy komunikace s klientem a jeho obsluha. Stejně jako v jiných oborech se to hemží pojmy, jako je automatizace, optimalizace, zefektivnění, v poslední době přibyla také robotizace a LegalTech. K tomu přeskakujeme mezi outsourcingem a insourcingem a oblíbené je i adjektivum "alternativní", takže je často řeč o alternativních modelech cenotvorby.
Rozostřenost celé problematiky je posilována spektrem nálad, které debatu doprovázejí. Jedni považují inovace ve světě práva za nutné zlo a najdou se i tací právníci, kteří pochybují i o výrazu "nutné" v tomto spojení. Jinými je tentýž proces považován za vítězství klientů a další se inovací začínají chlubit jako nejvyšší hodnotou, která má překrýt službu samotnou.
Já si myslím, že skutečně největší proměna, která právníky čeká, je jejich vztah k inovacím. Zatímco v Branu a v řadě dalších průmyslových firem je modernizace a zdokonalování klíčovou součástí firemní filozofie a kultury, ve světě řady konzultantských profesí včetně práva je systematické podporování nových myšlenek a jakési univerzální vynalézavosti aktivováno neochotně a teprve tehdy, je-li to nevyhnutelné.
Na obranu právníků lze jistě hledat a nacházet nejednu další odlišnost mezi průmyslovými podniky a právními firmami a syntézou pak dovodit, že naše inovační laxnost je vlastně přirozenou součástí naší profese, jejích specifik a jejího účelu.
Ale přestože realita a zkušenost našich odvětví nikdy nebudou stoprocentně přenositelné, je jisté, že budoucnost v právu bude patřit těm, kdo se od "výrobáků" poučí. A pochopit je potřeba i základní podmínku úspěšného a smysluplného novátorství. Znalost potřeb a možností těch, pro které inovujeme, tedy našich klientů a jejich oborů.
Seriál HN k projektu Inovativní právníci 2017 a konferenci ILSF 2017
