Pochybností v Kajínkově případu je mnoho, říká předseda Ústavního soudu Rychetský

Jedním z těch, kdo studovali případ Jiřího Kajínka, byl nynější předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. A ještě jako ministr spravedlnosti v roce 2001 podával k Nejvyššímu soudu žádost o obnovu řízení. "Vstávaly mi hrůzou vlasy na hlavě, když jsem zjistil, kolik je v tom případu pochybení," komentoval to tehdy. Byť Nejvyšší soud jeho žádost zamítl – stejně tak jako Ústavní soud stížnost jeho nástupce Jaroslava Bureše – má stále pochybnosti o tom, jak dvojnásobná vražda v roce 1993 proběhla. "Pan Kajínek byl odsouzen, a ten, co si ho měl najmout, byl viny zproštěn. To vyvolává pochybnosti," říká.

Prezident Miloš Zeman oznámil, že udělí milost Jiřímu Kajínkovi. Jeho případ řešili snad všichni ministři spravedlnosti, někteří, včetně vás, v jeho prospěch i podávali stížnosti u soudů, ale bezvýsledně. Čím si vysvětlujete to, že právě tento případ vyvolává takové emoce a pochyby?

V civilizované společnosti může stát prostřednictvím soudů toho, kdo spáchá trestný čin, odsoudit. Samozřejmě pokud shledá, že ten skutek je trestným činem a obžalovaný jej spáchal. V civilizovaných zemích ale také platí princip, že ta vina musí být beze všech rozumných pochybností prokázána. A pokud existují pochybnosti, musí se soudy řídit starou zásadou in dubio pro reo – tedy v pochybnostech ve prospěch obžalovaného.

Ale právě tady je těch pochybností dost, vždyť i vy sám jste je měl…

Ta hranice mezi pochybnostmi je natolik individuální… Nikde není řečeno, že všichni soudci v zemi mají tu hranici nastavenou stejně.

Vy, kdybyste byl nyní ministr spravedlnosti, byste navrhl milost?

My především neznáme obsah toho individuálního aktu, kterým chce prezident udělit milost. Podle ústavy jsou možné tři formy – agraciace, abolice nebo rehabilitace. Ta třetí forma je nejen prominutí trestu, ale současně zahlazení odsouzení. To je skutečně forma, která je přímou polemikou s těmi soudními rozhodnutími.

V daném případě půjde zřejmě o agraciaci, což je pouze prominutí toho zbytku trestu a ještě – jak jsem pochopil z médií – podmíněné. Pod podmínkou, že sedm let nespáchá trestný čin. Tento akt milosti tedy v sobě vůbec neobsahuje hodnocení toho, zda bylo to odsouzení po právu. Při tomto aktu by měl prezident zvažovat hlavní věc: jestli ta délka odpykaného trestu je dostatečná a zvážit i chování toho odsouzeného a to, zda nehrozí nebezpečí. Tedy že v případě propuštění nebude společenským rizikem.

Ptám se znovu: Navrhl byste udělit panu Kajínkovi nyní milost, kdybyste byl opět ministr spravedlnosti?

Zaplaťpánbůh, že nejsem. Rozhodně by to nebyla moje individuální úvaha. Musel bych se zeptat správy vězeňské služby, která o něj těch 23 let pečuje, jak se chová, psychologů, kteří tam jsou, jaké je, nebo není riziko v případě jeho pobytu na svobodě. To jsou úvahy, které se nedělají podle citu, ale skutečně podle praktických podkladů a informací z vězeňské služby.

Ale stále jste přesvědčen, jak jste říkal už před těmi šestnácti lety, že se to celé muselo stát jinak…

Již si nepamatuji všechny své tehdejší pochybnosti, ale v podstatě trvají. Dobře si pamatuji z toho spisu, že o celé té schůzce věděla dopředu plzeňská policie. A ta tam dokonce byla přítomna.

A už řeknu jen jediné. Pan Kajínek byl obžalován za nájemnou vraždu. Spolu s ním byl obžalován člověk, který si ho měl najmout, a dokonce i jeden policista plzeňské kriminálky. Pan Kajínek byl odsouzen, a ten, co si ho měl najmout, byl zproštěn. A ten policista byl také zproštěn. To vyvolává ty pochybnosti, o kterých jsem hovořil.