Mirko, až poté, co jsem zaznamenal vaše sportovní úspěchy jsem zjistil, že máte vystudovaná práva. Byl to váš sen?

Nebyl (smích). Co se týče vizáže, povahových rysů i prořízlé pusy, jsem věrnou kopií své maminky, která měla vystudovanou psychologii. Když vás od druhé třídy všichni rovnají v tom, že půjdete v jejích kolejích, řeknete si "a ne". Nabízelo se jít na informatiku a ČVUT, kam jsem byla i přijatá. Jenže jsem si na gymnáziu řekla, že chci sportovat. Ale tohle by znamenalo sedět dlouho ve škole a počítat doma...

Byla jste tedy "nevyhraněná".

Přesně. Lákala mě i fyzioterapie a nevěděla jsem coby. Právo je všeobecné vzdělání, se kterým se lidé uplatní v mnoha oblastech. No a v dnešní době se hodí mít právní rozhled. Je ale pravda, že jsem někdy na zkouškách říkala vyučujícím do očí, že se tím nikdy živit nebudu... No, někteří mě pro vyučenou ze zkoušky vyhodili.

Ohledy na vás tedy nebrali?

Ani neměli příležitost (smích). Od třeťáku jsem ve škole moc nebyla. Můj trasér a lyžařský trenér žil v Trutnově. Od začátku října do konce dubna jsem byla na horách. Po tréninku jsem večer jela do Prahy na zkoušku, šusťáky jsem nechala v šatně a pak zase jela zpět.

Jaké jste tehdy měla sportovní cíle?

Žádné. Nikdy jsem si nevěřila, že bych byla schopná být vyloženě aktér, uvažovala jsem spíš o vytváření zázemí sportovcům.

Sport jste ale vyhledávala, jak jste sama řekla...

Už jako dítě jsem snila jsem o běžkách. A to přesto, že naši ani nelyžovali, Když jsem třeba před horskou restaurací viděla lyže, bylo mi to líto. Volné proběhnutí po kopcích mi bylo bližší než dráha, kde je člověk pod drobnohledem. I tam jsem si časem našla místo.

Jak jste se tedy dostala od lyží k profesionální atletice?

Od roku 2002 chodím do práce. Původně jsem ji nechtěla kombinovat s tréninky, ale moje vedoucí mě podporovala v tom, abych jela na mistrovství světa v atletice. To byla moje příležitost a dala jsem časový limit. Šlo to tedy i při práci, i s dálkovým studiem...

Uvažovala jste někdy, že byste si mohla sportem i vydělávat?

Já taková nejsem. Pojala jsem to specifickým způsobem. Věděla jsem, že jednou sport skončí a s vystudovanou školou bez praxe bych se neuchytila. Navíc mi zemřel otec, máma byla před důchodem a brácha byl na škole. Osud mě tak nenápadně dotlačil k nejvyššímu vzdělání. Zároveň jsem ale věděla, že když bych jela na sportovní akci, kterou si musím hradit, nechci do toho motat peníze, které si vydělám v práci. Cítila jsem, že táta chybí a vytvářela jsem si proto rezervu pro něco jiného.

Miroslava Sedláčková

Nevidomá atletka a právnička Miroslava Sedláčková je mistryní světa v běhu na 800 metrů a na kontě má také několik medailí z běžeckých disciplín na mezinárodních akcích. Závodila také na lyžích nebo na kole. Poslední dva roky úspěšně bojovala s národem v levé paži.

A profesně jste dnes spokojena? Působíte na Státním fondu dopravní infrastruktury.

Je pro mě důležité, že mám dobré podmínky. Když projevím zájem o něco vstřícného, umožní mi to. Poslední rok jsem byla buď na kapačkách, nebo v tvrdé izolaci. Pro mě je to vše restart ke zvyšování fyzičky, tak proč si teď klást velké profesní požadavky?

Zdá se tedy, že jste v rámci své profese, byť ve státní správě, vcelku nezávislá...

Ano a je to skvělá věc. Potřebuju nezávislost a vypovídá o tom i to, že jsem během své profesní kariéry převážně nikdy nebyla v hejnu právníků. Většinou jsme tvořili tým více lidí z různých profesí. Radši jsem článkem týmu, který se vzájemně doplňuje, než abych byla schovaná v krabičce a chlubil se někdo jiný. Za svou práci si ráda zodpovídám a v tom vidím nezávislost.

Náš rozhovor vzniká na onkologické ortopedii. Kdy začaly vaše zdravotní problémy?

Na konci roku 2013 mi objevili v rameni cystu, ale tehdy nic nevykazovala. Za několik týdnů se kost zlomila...

Do této doby jste měla slibně rozjetou sportovní kariéru. Připravovala jste se na paralympiádu v Soči, kam jste nakonec nejela...

V tu chvíli jsem věděla, že sice budu v době paralympiády schopna závodit a ruka bude v kupě, ale nebyla bych na to fyzicky připravená.

A psychicky?

Musím přiznat, že kdyby mi už tehdy řekli, že je to zhoubné, tak bych asi nebojovala. Neměla jsem na to chuť. Připadala jsem si tady zbytečná...

Na světě?

Ano. Je sice dobré, že člověk sportuje a lidé kolem něj jsou rádi, ale necítila jsem, že by šlo o mě jako o člověka... Neměla jsem radost ze života. Pobavíte se s přáteli, ale pak jdete domů a jste tam sami. Nebylo to moc dobré období.

Vy jste ho překonala a ke sportu se vrátila. O rok později jste zazářila na Světových hrách nevidomých v Soulu. To byla přitom vaše poslední mezinárodní akce...

Ano. Už když jsem byla v Soulu, ruka, kterou jsem měla předtím zlomenou, mě pobolívala. Jen jsem nevěděla, co to je.

V Soulu jste i přes komplikace dosáhla na dvě běžecká prvenství a splnila jste limit na 1500 metrů pro olympiádu v Riu...

Zpětně hodnotím výsledky v Soulu jako velký zázrak a jsem na ně hrdá. Někteří si mysleli, že olympiádu v Riu mohu stihnout. Tedy ti, co netušili, jaká léčba mě čeká. Já jsem byla nohama na zemi.

Stihnout?

Že bych ukázala, čím děsným jsem si během chemoterapií, které mě čekaly, prošla. Demonstrativně ukázat, že jsem schopná se po rakovině vůbec hýbat. Nebylo by to ale o konkurenceschopnosti. Věděla jsem, že na tuto notu český národ hrát nebude... A své schopnosti a sílu mohu ukázat jinde a třeba i jinak.

Jak jste zprávu o tom, že se jedná o zhoubný nádor, přijala? Už jste neměla podobné myšlenky, jako v roce 2013?

V mezidobí jsem si věci sesumírovala v hlavě jinak. Byli tu lidé, kteří o mě měli strach. Dokonce se s nimi doktoři radili, jak tu zprávu přijmu. Když jsem zjistila, že to je osteosarkom, zhoubný kostní nádor ve třetím stupni, našla jsem si ho na internetu. Poměrně nedávno to bylo vysloveně čekání na smrt a řešili by to primárně amputací. Poslední data pak ukazovala vysokou úspěšnost léčby, a to 80 procent. Hlavně jsem ale zjistila, že především postihuje dlouhé kosti dolních končetin, výjimečně pažní kost kluků ve věku 10 až 20 let.

Tedy mladé lidi...

Právě! Jsou to přece puberťáci, kteří mají celý život před sebou. Uvědomila jsem si, že tihle kluci bojují o celý svůj budoucí život a já už mám jeden - plnohodnotný a sportovní - za sebou. To, jaký bude ten další život, je nová příležitost. Byla jsem jako ten pubescent.

Věděla jste, že budete muset pověsit sportovní kariéru na hřebík?

Od začátku jsem věděla, že nebudu moci najet do života stejným rytmem, na jaký jsem zvyklá. Že vše bude déle trvat. Když jsem šla v říjnu 2015 na operaci, což bylo po prvních deseti týdnech chemoterapie, tak jsem se zajímala, co budu moci dělat. Čekalo mě dlouhé mlčení a pak odpověď, ať zapomenu na vrcholový sport. Ptala jsem se, zda budu moci rýt záhon... A zase mlčení (smích). Otázky pokračovaly a odpověď byla stejná: Žádný vrcholový sport. Bylo mi kladeno na srdce, že nesmím spadnout. Že bude moje ruka s cizí kostí křehká. To je u zrakově postiženého člověka neřešitelné. Já jsem zvyklá padat a oklepat se.

Nepůsobíte, jako byste na takové odpovědi dala...

Taková odpověď mě samozřejmě neuspokojovala. Mám tak za sebou rok aktivního života. V lednu jsem přišla do ambulance a namísto popisování klidového režimu jsem panu doktorovi dala na stůl cejlonský černý čaj jako pozdrav z mých cest (smích). Navíc jsem překvapila, že rozsah pohybu v rameni a v lokti levé ruky je prakticky v plném rozsahu. Byla jsem pochválena a udělán závěr, že svým způsobem života si pomohu sama.

Jak jste zvládala chemoterapie?

V neděli jsem přišla na onkologii v pohodě a veselá. Poté, co do mě začali kapat, jsem jen čekala, kdy a kam "vrhnu". Nevěděla jsem, jestli někdo přijde, a pokud ano, jestli budu vůbec ochotna se s ním bavit. Často jsem jen řekla, že budu své přátele ráda poslouchat, ale nejsem schopna na ně aktivně reagovat. Když šlo všechno hladce, po dvou a půl týdne jsem šla úplně zničená domů, kde jsem čtyři dny přemýšlela, jak vůbec začít jíst.

Co vás drželo nad vodou?

Smýšlení, které jsem za poslední roky změnila, srovnala si hodnoty. Uvědomila jsem si, že je štěstí, že tu na tom světě jsme, že mám příležitost bojovat i s takovým sokem, jako je nádor, a vůbec, že umění je radovat z každého dne aktivně stráveného.

Jak jste na tom byla psychicky?

Během chemoterapií byly i stavy, kdy jsem něco slyšela v televizi a nebyla jsem schopna říct, co to bylo. Měla jsem pocit, že moje schopnost interpretace se cyklem od cyklu zhoršuje. Kladla jsem si otázku, jestli mi to nepoškodí mozek. Jestli budu schopna vrátit se do práce. Už jen to, že jsem si to uvědomovala, mě ale uklidnilo.

Jaké limity a cíle máte teď?

Být otevřená novým příležitostem v osobním životě. Pokud jde o pohyb, snažím se ho posouvat. Reoperací, během které mi teď namísto dlahy dají do ruky ocelovou tyč, se ale vrátím zpět a trpělivě se budu prokousávat tím, čím jsem si už dvakrát prošla. Sama si neuvařím, protože si nic neukrojím, a tedy budu muset opět přijímat od druhých. Za to se nesmím stydět a musím si umět o pomoc říct. Uvědomila jsem si, že nemůžu jen skákat kolem druhých, ale také jejich nabídky přijímat.

Kompletní rozhovor naleznete v aktuálním vydání magazínu Restart.

Související