Aktuální číslo časopisu Ekonom
Na studijní literaturu nazvanou jednoduše Kriminologie, jejíž čtvrté vydání vyšlo v roce 2015, upozornil magazín Reportér. Terčem kritiky se stala pasáž o definicích typických situací sexuálního násilí.
Z pohledu fenoménu zvaného "victim blaming", který byl v psychologii pojmenován v 70. letech, je problémem jakékoliv přisouzení viny oběti. Teorie připouští, že oběť někdy může snížit nebezpečí útoku, jasně ale odmítá, aby se u oběti uvažovalo v kategorii viny či zodpovědnosti. Rozšířená představa, že oběť nese na útoku spoluvinu, v praxi přispívá k traumatizaci obětí i k tomu, že znásilnění bývá nahlášeno jen asi v desetině případů. A v konečném důsledku tedy k malému procentu potrestání viníků.
Pasáž definuje zejména "podíl oběti na vině" – konkrétně tak, že ženy "svou koketností, vtíravostí, vyzývavostí, obnažováním částí těla apod. vyprovokují v muži, často i záměrně, touhu po sexu a jeho sexuální obrazotvornost". Načež muž nezvládne pohlavní pud a uchýlí se k násilnému vynucení pohlavního styku, líčí publikace sled událostí.
Následně v textu stojí, že pokud byl útočník opilý, má "nízký podíl viny", protože měl sníženou ovládací schopnost. Za další typickou situaci sexuálního násilí označuje nadsazování či trivializaci následků, pokud "je poškození oběti minimální a žena nemá žádné viditelné následky na těle".
Specialista na trestní právo a vedoucí kolektivu autorů knihy Tomáš Gřivna formulace v knize hájí. "Bylo to nejen vytržené z kontextu, ale i nepřijatelným způsobem interpretované," ohrazuje se proti textu magazínu Reportér. "Je důležité, aby si na to lidé udělali názor sami a přečetli si to celé," dodává pro HN.
Podle Amnesty International je ročně v ČR znásilněno nejméně sedm tisíc žen, jen dvě procenta pachatelů ale soudy potrestají. Češi přitom běžně soudí, že případy znásilnění jdou do stovek ročně a potrestán je každý druhý.
Navíc 90 % znásilnění oběti neoznámí. "Ženy mají dojem, že pokud je znásilnil jejich známý nebo partner, nebude se případem nikdo zabývat," uvádí Amnesty International.
Téměř polovina Čechů soudí, že žena je za znásilnění zcela či částečně zodpovědná, pokud se chovala koketně nebo pokud byla opilá. O spoluvině jsou častěji přesvědčení muži, lidé starší 55 let a lidé s nižším vzděláním.
Zdroj: Amnesty International
Klinický psycholog a psychoterapeut Jan Švehlík pro zmíněnou pasáž nemá pochopení. "Autor jako by vůbec nepracoval s tím, že podstatným následkem sexuálního zneužití je psychologické trauma. Jako by fakt, že žena nemá viditelné následky na těle, nějak snižoval vážnost toho činu. Psychologické následky přitom téměř vždy bývají daleko horší než ty fyzické," kritizuje pasáž z učebnice.
Při pohledu do textu učebnice lze namítnout, že jeden z kritizovaných bodů netvrdí, že by důsledky znásilnění byly jen nadsazovány – bod pouze konstatuje, že k nadsazování či naopak trivializaci důsledků docházet může. Na jiném místě kapitoly také výslovně stojí, že znásilnění vždy přináší psychickou újmu.
Učebnice však zůstává u strohé formulace. "Autor by měl plasticky popsat, jaké mohou být následky: že lidé po takovém traumatu častěji páchají sebevraždy, mají deprese, trauma jim může spustit psychickou poruchu," říká Švehlík, který se se zneužitými lidmi setkává během terapeutické práce. "Jsou to případy z minulosti, ale nestává se, že by ty věci přebolely," dodává.
Podle psychoterapeuta Švehlíka také platí, že člověk, který nemá narušenou osobnost, by ani pod vlivem alkoholu neměl ztratit zábrany natolik, aby někoho znásilnil. "Ten text relativizuje to, co se relativizovat nemá, a může posunout vnímání policistů nebo soudců. Posunout to měřítko viny někam jinam, než je teď," říká.
Redakce HN měla možnost publikaci pročíst. Její součástí je i přehled mýtů o znásilnění, který odpovídá tomu, na co upozorňují lidskoprávní organizace: tedy že útočníkem často nebývá neznámý člověk nebo že neplatí, že "si ženy o znásilnění žádají a slušným ženám se to nemůže přihodit". Ani to, že "ženám znásilnění ve skutečnosti neubližuje, protože to je jen sex".
Kapitolu psal ústavní soudce
Podle Gřivny je autorem dané kapitoly ústavní soudce Jan Musil, který se ochranou obětí znásilnění dlouhodobě zabývá. Kritiky, která se kolem publikace objevila, Gřivna lituje. "Publikace vychází z výzkumů a poznatků. Celkové vyznění kapitoly je zcela jasné – oběť má mít své místo, má o ni být postaráno a má k ní být citlivý přístup. Kriminologie je ale empirická věda, vychází ze zjištění, které oběti vydaly samy, a nemůže zamlčovat něco, co je. Nedovedu si představit, že by se pan profesor Musil odvážil v tomto tématu vůbec něco bagatelizovat," řekl HN Gřivna.
"Je třeba vzít v potaz, že to je pouze jeden ze zdrojů poznání doporučených studentům, který je ještě doplněn přednáškami a semináři," doplnil vedoucí katedry kriminologie Policejní akademie ČR Petr Přecechtěl.
Také děkanka Fakulty bezpečnostně právní Policejní akademie ČR Barbora Vegrichtová zdůraznila, že je učebnice pouze jednou z doporučených publikací v rámci některých předmětů vyučovaných na akademii. "Publikace nebyla vydána Policejní akademií," doplnila. Studenti akademie jsou podle ní s citlivou problematikou znásilnění seznamováni v rámci řádného studia. Policistům či strážníkům kromě toho akademie nabízí přednášky a semináře na toto téma v rámci kurzů celoživotního vzdělávání.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
